Vztahy mezi Čechy a Němci do roku 1618
Napsal: 1/7/2011, 16:26
Vztahy mezi Čechy a Němci do roku 1618
Pomlouvači Čech, často prý říkavals, staří že Čechové jídali osly, tenkráte ty býti živ, sežrán bys dávno byl. Bohuslav Balbín
Počátky německého osídlení v Čechách
Pokud se chceme zamyslet nad celou touto problematikou, je třeba si nejprve připomenout nejzasší počátky osídlení zemí českých lidmi z Německa. V době stěhování národů se západní slované často mísili s Langobardy a ostatní germánskou populací, která se zpozdila na našem území. Tyto události ale nejsou pro můj článek nikterak klíčový. Posuňme se tedy o několik stovek let vpřed až do roku 1000. Právě kolem začátku nového tisíciletí přestávaly být země Střední a Východní Evropy zaostalým koutem světa a prvně se jim podařilo ekonomicky dostihnout země Západní. Právě tato událost odstartovala zájem lidí ze Západu o bouřlivě se rozvíjející ekonomiky na Východě. Zhruba od této doby se začali přesouvat první němečtí "podnikatelé" do českých zemí, především do velkých měst nebo do služeb místních velmožů. Také je dobré si připomenout kdy vůbec začal zájem Východofranských králů o nehostinný kout světa, kterým Čechy zajisté byly. V roce 924 vytáhl vévoda saský a král východofranský Jindřich I. Ptáčník (876-936) proti pohanským, Polabským Slovanům. V roce 928 porazil Stodorany a vypálil Wallislevo. Dalšího roku porazil Lutice v bitvě u Lenčice, což způsobilo paniku mezi všemi Západními Slovany. Téhož roku vtrhla Saská a Bavorská vojska do Čech ale nedošlo k žádným velkým bojům. Jindřich si pouze vynutil na knížeti Václavovi (907-935) placení tributu do Saska. Obdobný tribut se dříve, nepravidelně posílal do Bavorska. Země se od té doby odklonila od orientace na Bavorsko a začalo se více přiklánět k Sasku, čemuž ostatně svědčí i zasvěcení nového kostela na Pražském hradě saskému patronovi Vítovi. Možná se divíte jaký je rozdíl mezi Bavorskem a Saskem, tedy jen připomenu že se jednalo o vnitroříšský spor mezi Liudolfingy (později Štaufovy) a jejich saskými protějšky, kteří se pravidelně střídali na východofranském trůnu a zuřivě mezi sebou zápolili o politickou moc. Východofranští králové se tedy i nadále příliš nezajímali o dění v zemích českých a jen výjimečně zasahovali do místní politiky. Kolem roku 1041 se stává volnou součástí středověké Římské říše a v pozdějším období prvních přemyslovských králů se stává módním trubadůrství a nový rytířský styl. Tato doba je velice významná pro naše téma, jelikož proniká do hlavních šlechtických vrstev módní němčina a mnohé rody si jména poněmčují. Právě v tomto období se také třeba hradům dávají německá jména, jelikož se věří že hrady s německými jmény jsou nedobytné. Doposud Němci žili povětšinou na dvorech králů nebo fungovali jako středověcí podnikatelé a kupci. Nezapomínejme ale že doposud žilo místní obyvatelstvo jen v nížinách podél říčních toků a zalesněným územím se povětšinou vyhýbali. V pohraničí se ale živelně zakládaly první německé osady. Řád tomuto osádlení dali až pozdní Přemyslovci a především Přemysl Otakar I. (1155-1230). Etničtí Němci přišli na pozvání českých panovníků, aby málo nebo zcela neosídlené pohraniční české oblasti kultivovali. Češi totiž neměli zkušenosti s životem v horských oblastech a příchozí Němci tuto oblast osídlili, žďářili lesy, půdu zúrodnili a vesměs úspěšně zde hospodařili.
Městská kolonizace a etapa poněmčování
Mnozí obyvatelé našich měst mluvili ve středověku jak česky tak i německy. Vzhledem k tomu, že nelze počítat s příliš rozšířeným národním vědomím, zvláště ve 13. a první polovině 14. Století, znamená to, že tito bilingvisté nebyli ani Němci ani Češi. Situaci komplikuje ještě skutečnost, že ani Němci nemluvili v našem prostředí stejnou řečí. Byly zde totiž poměrně významně rozdílné dialekty podle toho, od kud který přistěhovalec přicházel. Za zajímavost stojí že do našich zemí přicházeli přistěhovali především z více zalidněných krajů (Bavorsko, Sasko) nebo zapadlých koutů, jako třeba Frísko. I kdybychom tedy měli sebelepší prameny, nikdy bychom nedokázali přesně určit, kolik bylo v kterém městě příslušníků té či oné jazykové komunity. I pokud bychom chtěli určit původ obyvatel podle jmen, nejsou dané výsledky nijak směrodatné a spíše nás mohou zmást. U jednotlivých měšťanů totiž můžeme nalézt v zápisech jak německou formu tak i českou. Přes všechny uvedené a také další problémy, můžeme tvrdit že přibližný obraz o zastoupení německých obyvatel máme. Zasloužila se o to řada badatelů, kteří se touto otázkou zabývali v jednotlivých městech, cenné jsou obsáhlé práce Ernsta Schwarze a souhrnné přehledy Ludmily Sulitkové a Františka Šmahela.
Předně je nutno konstatovat, že německá městská kolonizace z konce 12. a pak především ze 13. století byla velmi intenzivní. Musíme předpokládat, že počet německy mluvících osob, které se této kolonizace zúčastnily, byl skutečně velký. Jinak nemůžeme vysvětlit německý ráz měst, jak jej odrážejí prameny ze 13. a 14. století, ani skutečnost, že ještě počátkem 15. století mají převahu německých jmen i seznamy měšťanů z menších měst a městeček, obklopených českými vesnicemi. Do nově zakládaných středověkých měst bylo samozřejmě pojato i slovanské obyvatelstvo, které se dávno před vznikem středověkých měst usídlovalo v blízkosti správních středisek a klášterů. Ale lze pochybovat o tom, že toto původní obyvatelstvo výrazně ovlivnilo národnostní ráz našich středověkých měst. Souvisí to s fenoménem přispůsobování se většině. Musíme počítat s tím, že se jednotlivci přizpůsobovali jazyku který v jejich okolí převládal. Toto přizpůsobení působilo jak na původní obyvatelstvo, tak i na osoby, které se do města přistěhovaly. Pacholek nebo děvečka přebírali jazyk svých pánů, tovaryš nebo přistěhovalý řemeslnický mistr jazyk převládající v dílně nebo v cechu. Pokud společenství německy mluvících osob ve městě naprosto převládalo, vstřebávalo do sebe i osoby, jejichž mateřský jazyk byl jiný. Přesto ve městech existovaly již od počátku nebo vznikaly dílčí komunity, ve kterých se čeština jako dorozumívací jazyk uchovávala. Někdy se jednalo o důsledek soustředění česky mluvících obyvatel města v určitých částech aglomerace, nebo dominantní zastoupení v určitých zaměstnáních, jako třeba mezi drobnými obchodníky a příslušníky potravinářských řemesel. Pokud tyto společnosti ve městech pevněji zakotvily, docházelo k růstu počtu česky mluvících obyvatel, jelikož přestával působit nenásilný a přirozený germanizační tlak ze strany převažujícího německy mluvícího obyvatelstva. Etapa kterou můžeme nazvat poněmčovaní, se tímto pozvolna končila a začíná zcela opačná.
Etapa počešťování měst a nacionální rozpory
Tato část historie městského života je velice zajímavou a začíná ve druhé polovině 14.století. Z roku 1355 máme první doloženou zprávu o nacionálních rozporech v našich městech. Jedenáctý český král Karel IV. (1316-1378) tehdy vydal pro město Beroun v Čechách listinu, v níž stanovil, že v tamní městské radě má zasednout polovina Němců a polovina Čechů. Česká komunita tedy byla v Berouně natolik silná, a to i mezi bohatými měšťany, že si dělala nárok na zastoupení v městské radě. Lze také soudit že, mezi měšťany již tehdy bylo rozšířeno české národní vědomí. Obdobně se značně rozšířilo počešťování měst během 2. poloviny 14. a počátkem 15. století. Nyní se patrně ptáte jak došlo k tak razantní změně událostí. Odpověď je jasná, zasloužily se o ni tyto tři skutečnosti: Tou první byla morová epidemie, která ve 14. století pustošila Evropu. Ta nejstrašnější z nich, takzvaná černá smrt ze čtyřicátých let 14. století, se většině českých zemí vyhnula. Je však pravděpodobné, že její řádění v Německu značně omezil příliv přistěhovalců do Čech, což významně přispělo rozvoji české společnosti ve větších městech. Když následně počátkem osmdesátých let 14.století zasáhl mor i naše města, počet obyvatel se zde snížil a uvolněné místo začalo být obsazováno obyvateli z venkova. Tam kde tedy bylo okolí města české, rozšiřovala se česká komunita. Druhým zlomem byl rozvoj češtiny jako kulturního jazyka ze 14. století a ustálení češtiny jako obcovacího jazyka šlechty a vyššího duchovenstva. Jestliže se bohatí měšťané chtěli pohybovat ve vyšších kruzích, museli umět česky. Stejně tak pokud si zakoupili majetky na venkově a potřebovali se domluvit nejen s poddanými, ale i s okolní šlechtou. Čeština se také stala nezbytnou i pro obchodníky a řemeslníky, kteří měli styky se vznešenými zákazníky. Česká města se tedy počešťovala zdola i shora. Jako poslední bylo i pronikání národního vědomí do měšťanského prostředí, čímž se omezilo přizpůsobování německé většině.
Za těchto podmínek získávali Češi již před husitskou revolucí většinu jak mezi obyvatelstvem tak i mezi členy městských rad v mnoha důležitých městech, jako byly například Plzeň, Slaný, Louny, Hradec Králové a všechna města pražská. V dalších městech nebyl tento proces ještě zcela ukončen, ale česká komunita zde byla již dosti početná. Celý tento proces byl dovršen husitskou revolucí, v některých městech provedla čechizaci násilím, nelze ji ale přeceňovat. Jasné ale je, že na konci husitských válek byla již většina měst v Čechách česká, ať šlo o města velká či malá, královská či poddanská. Zcela jiná situace ale byla na Moravě, kterou úspěšně bránil třeba olomoucký biskup Jan zvaný Železný. Především je nám známa situace v největších moravských městech jako bylo Brno, Olomouc, Znojmo a Jihlava. Všechna tato města si totiž zachovala německý ráz jak před revolucí, tak i za husitských válek. U těchto čtyř velkých měst patrně také hrál významnou roli fakt, že okolní vesnice byly německé (v případě Brna a Olomouce ale ne ze všech stran) V Brně a Znojmě sice v předhusitské době stoupal počet českých jmen, ale většiny nikdy nedosáhl. U menších měst si rozdílný vývoj než v Čechách zatím nedovedeme jasně vysvětlit, ale je možné, že se některá menší města také přirozeně počešťovala. Takovou eventualitu naznačuje skutečnost, že k jistému posunu dochází za husitských válek a někdy je spojen i s násilím. Což se týká kupříkladu Uničova, který byl dobyt roku 1422 vojskem litevského knížete Zikmunda Korybutoviče. Korybut ustanovil vojenským velitelem města hejtmana Dobeslava Puchalu, zlikvidoval dosud německou správu Uničova a ve farním kostele zavedl přijímání pod obojí způsobou. Město se počeštilo a na několik let se stalo jednou z významných bašt husitství na Moravě. Tato situace však trvala jen krátce. Roku 1436 bylo město znovu obsazeno vojsky markraběte Albrechta. Husity byl také obsazen i Šternberk a další menší města. Došlo ale k počeštění i měst věrných císaři Zikmundovi a markraběti Albrechtovi, jako příklad můžu uvést třeba Uherské Hradiště. Právě zde získávají nadpoloviční většinu majitelé domů s českými jmény již v 70. letech 14. století. Avšak německý živel je zde výrazněji zastoupen ještě na sklonku 14. století.
Období od konce husitské revoluce do konce jagelonského období je u nás z hlediska národnostního vývoje ve městech málo prozkoumáno. Lze soudit že v Čechách se v podstatě zakonzervoval stav, k němuž se dospělo za husitské revoluce. Přispělo k tomu si zrovnoprávnění dvou věr. Do kališnických měst se jen výjimečně mohli stěhovali katolíci (německých husitů bylo málo) a do katolických měst se jen málo stěhovali kališníci. Ke změnám v národnostním složení měst tak mohlo dojít jen tam, kde město s německou menšinou obklopoval český katolický venkov. Kupříkladu před revolucí měla českou většinu Plzeň, takže proces počešťování se týkal především Českých Budějovic. Jinak tomu bylo u již zmíněných čtyř velkých moravských měst, kde se němectví spíše upevnilo a až do konce středověku se na tomto stavu nic nezměnilo. V ostatních moravských městech tomu bylo jinak a česká komunita zde získávala většinu, prosazovala se i v orgánech městské správy a nakonec dala městu zcela nebo téměř český ráz. Týkalo se to již zmíněného Uherského Hradiště, ale i Velké Bíteše, Prostějova a nepochybně i dalších měst. Etapa počešťování měst v Čechách a na Moravě vrcholí na přelomu 15. a 16. století. V této době ale začíná etapa zcela odlišná.
dass er rechter Deutscher art sey
Ve století šestnáctém již počíná etapa, kdy český element začíná zase ustupovat a sílí element německý. Na Moravě ale přežil německý ráz měst již popsanou čechizaci a volně navázal na toto období. Především již zmíněné čtyři hlavní moravská města zůstala Německá a právě tato města měla dominantní úlohu v hospodářském, politickém a kulturním životě Moravy. To mělo dost velký význam i v budoucnosti, přesněji řečeno k paradoxní situaci na počátku národního obrození. Tehdy sice byl podíl česky mluvících osob větší než v Čechách, ale přitom navenek byla Morava mnohem němečtější a národní obrození se zde prosazovalo mnohem obtížněji. I po této stránce tedy zasahoval středověk až do moderních dějin. Řekněme si ale něco bližšího k poněmčovací politice v mnoha městech. Jako příklad uvedu německou politiku v katolickém městě Olomouci. Do poloviny 16.století nemohl v Olomouci dosáhnout měšťanského a tím také řemeslnického práva nikdo, kdo neakceptoval městské zásady ve věcech víry a národnosti. Německý charakter města kupříkladu jasně dominoval i při významných státních aktech, jako byl roku 1511 přísežný akt oddanosti králi Vladislavovi a jeho synu Ludvíkovi, kdy vedle starodávné zvyklosti činit tak v češtině, skládali konšelé přísahu i jazykem německým. A právě němectví podporovaly olomoucké řemeslnické cechy velmi účinně i tím, že pro vstup do cechu musel být nastávající mistr katolíkem a německé národnosti. Kupříkladu cech řezníků, měl zakázáno příjmat do svých řad české uchazeče, ale jen dobré Němce:
"Er sey denn der dewczer art vnd keynn Pem". Řezníci samozřejmě nebyli jediní. Vyžadovali to například začátkem 16.století ještě kloboučníci a to dokonce i od svých učňů. Je třeba zmínit, že vylučování neněmeckých národností z mistrovského práva ovšem bylo proti moravskému zemskému zřízení. Proto také zemský hejtman Jan z Pernštejna (1487-1548) žádal roku 1513 olomouckou městskou radu, aby zakázala takové přijímací podmínky svým zámečníkům, kteří nechtěli přijmout za mistry ty, jež pracovali u českých mistrů v Lipníku nebo Hranicích. Jen zmíním, že od 15. století mohli být za Olomoucké konšely voleni jen měšťané kteří byli dobří Němci. Zajímavá byla i situace u olomouckých sladovníků, kteří byli národnostně smíšení, se roku 1516 dohodli, že jejich učni a tedy i mistři mají ovládat obě řeči. Když se později cech poněmčil, požadoval pro přijmutí jen znalost němčiny a dokonce roku 1538 nechtěli olomoučtí sladovníci přijmout do učení a do práce uničovské učně a tovaryše, protože neuměli německy. Uničovská městská rada si tehdy stěžovala na olomoucké až u samotného panovníka Ferdinanda I. (1503-1564), který se uničovských zastal s odůvodněním, že
"...se nezdá za slušné býti, aby ti, kteří snad německy neumějí, proto opovrženi býti měli...". Současně nařídil olomouckým sladovníkům, aby dodržovali artikule, které si uničovští od nich dříve vyžádali, a kde zřejmě němčina podmínkou nebyla. Když ale v roce 1564 došlo k obdobné stížnosti proti cechu již zmíněných kloboučníků, došlo od městské rady podivení nad tím, že si tak mohou počínat mistři, kteří jsou beztak slovenského nebo polského původu. Také jircháři povýšenecky příjmali ještě roku 1566 do cechu jen pořádné Němce. Je třeba připomenout, že v Olomouci v té době existovaly i tři české cechy, ale i ty se poněmčily v průběhu 17. století. Jednalo se o cech rybářů (vydržovali si v kostele i svého kněze). Druhým cechem byli mlynáři a posledním mydláři. Také je třeba zmínit že tyto české cechy nikterak nebránily německým zájemcům k vstup. Navíc již v polovině 15. století byl v městě nedostatek německého dorostu a tak docházelo k počešťování i cechu krejčovského. Na závěr bych zmínil že v Olomouci docházelo k mnoha národnostním sporům, ale ty nikdy nepřerostly únosnou mez. Poněkud svérázně komentoval situaci ve svém městě i jeden z Kutnohorských rodáků.
Mikuláš Dačický z Heslova a doba předbělohorská
Pocházel z rodu erbovních měšťanů Dačických z Heslova. Jeho otcem byl Ondřej Dačický, dříve zvaný Ondřej Křivoláček, matka se jmenovala Dorota z Práchňan. Erbovní měšťané sice stáli ve společenském žebříčku výše než ti obyčejní, ale ke šlechtě ještě nedosáhli. Mladému pánu z Heslova (1555-1626) stoupla sláva do hlavy a brzy se tak můžeme dočíst o rozličných lumpárnách, jichž se dopouštěl. Kupříkladu roku 1587 se známý rebel, pijan a svůdce žen Dačický, porval s krčmářem a zároveň primasem Hor Kutných, Janem Šultysem z Feldorfu. Později o něm tvrdil že "Šultys přídomek má a dokonce německý, ale německy ani slova neumí". Dačický ale také velice vzdělaným člověkem znalým práva a sepisoval současné dějiny Kutné Hory, přesněji řečeno se jednalo o každodenní postřehy a zajímavosti. Vše popisoval velice poutavým způsobem, jak se můžete dočíst na tomto úryvku k tématu nevěstek: "Káče Hromové, nezvedené děvečce byl u pranýře vyšoustán pardus, protože si uhonila parchanta. Když k mrskání přivedena byla, volala na jiné kurvy, proč je také nemrskají. Nebo téhož činu se dopustila i Maruška Nožířovic." Holt tehdy byla i úřední čeština poněkud jadrnější než jak je tomu dnes. Vraťme se ale zpět k našemu témat. Kutná Hora si v této době procházela úpadkem dolování. Dačický zde nachází jediného viníka - zlé Němce, kteří kradou a berou, podvádějí a Čechům se vysmívají: "Kutná Hora jest zajistě, všech poběhlcův stanoviště, nuzných Němcův outočiště."
Pokud přeskočíme bouřlivou dobu stavovského povstání a její zdlouhavé popisování, znamenalo největší zlom v poměrně uklidněném soužití mezi Čechy a Němci především Obnovené zřízení zemské, vydané roku 1627 pro Čechy a o rok později pro Moravu, kdy byla zrovnoprávněna čeština s němčinou v rámci úředního styku, díky čemuž šlechta neměla potřebu učit se česky. Němčina totiž byla již dlouhou dobu velice módní a již na počátku 17. století reálně hrozilo že češtinu zcela vytlačí. Velice významným také bylo zavedení katolictví jako jediného oficiálního náboženství. Právě tedy roku 1627 odešlo z Čech mnoho významných osobností z řad protestantů, utrakvistů a členů Jednoty bratrské. Poddanské obyvatelstvo Čech a Moravy tak muselo přestoupit na katolickou víru, což znamenalo posílení katolického (tedy i německého) vlivu na fungování království. Poněmčování českých zemí bylo relativně pozvolné a velice se podobalo dřívějším dobám poněmčování. Pro zajímavost, do jaké míry se poněmčení odrazilo i na češtině 19.století, zde je krátký úryvek hry od Jana N. Štěpánka:
"Já jdu an aus, já jsem byla na Obstmarku, můj Liebhaber koupil mi tam Weixle." Do třicátých let se navíc běžně používal švabach, který následně nahradila latinka, kterou ale lidoví čtenáři ještě neovládali. Populace Českých zemí se ale po třicetileté válce již velice lišila od populace před vypuknutím třicetileté války a následných morů a hladomorů. Některé zdroje uvádějí že tehdy zahynulo ve válce nebo na její důsledky téměř třetina (25-33%) obyvatel střední Evropy. Rokem 1618 jsem tedy symbolicky ukončil stovky let sporů mezi Němci a Čechy, ale další sváry se rozhořely velice záhy, jen co se populace vzpamatovala. Již ale více nebudu odbíhat do doby pobělohorské a celý článek ukončím slovy historika Josefa Pekaře:
"Ve staletém soužití jsme počeštili Němců více, než oni poněmčili nás."
Zdroj:
Hlavní tendence národnostního vývoje českých a moravských měst ve středověku - Jaroslav Mezník a Ludmila Sulitková
K otázce národnosti olomouckých řemeslnických cechů - Miloslav Čermák
časopis Pevnost - článek Míla Linc
časopis Tajemství české minulosti - Michal Šimo (4/73)
časopis Tajemství české minulosti - Jiří Rak (8/33)