Sovětské říční a jezerní válečné flotily 1941 - 1945

Lodě, ponorky

Moderátor: jarl

Odpovědět
autor
svobodník
svobodník
Příspěvky: 35
Registrován: 30/3/2009, 17:35

Sovětské říční a jezerní válečné flotily 1941 - 1945

Příspěvek od autor »

Sovětské říční a jezerní válečné flotily v letech 1941 – 1945.

V průběhu bojů na východní frontě udržovaly sovětské říční a jezerní flotily těsnou součinnost s pozemními vojsky. Pomáhaly pozemnímu vojsku palbou lodního dělostřelectva, vyloďováním výsadků k ovládnutí a udržení předmostí na březích řek a jezer, odminováním plavebních drah, zabezpečováním násilného přechodu vodních překážek a převozem vojsk.
Změny situace na přímořských směrech a v povodích řek nebo jezer vedly k rušení některých flotil a naopak k formování nových.

Dněperská válečná flotila

Byla vytvořena dvakrát. Poprve 27. června 1931 na základě oddílu lodí zformovaného ještě v říjnu 1925 v Kyjevě. V červenci 1940 byla rozpuštěna a její lodě a čluny byly zařazeny do sestavy Dunajské a Pinské válečné flotily.
V době Velké vlastenecké války byla znovu vytvořena 14. září 1943 z člunů Volžské válečné flotily. K jaru 1944 její sestavu tvořilo 10 obrněných člunů projektu (pr.) 1125 č. 11 (346), 12 (347), 13 (348), 14 (349), 41 (350), 42 (352), 43 (353), 44 (387), 92 (385), 93 (386), 10 strážních člunů, 40 říčních minolovek, 32 polokluzáků, plovoucí 100 mm baterie č. 1220 a dva protiletadlové oddíly. V dalším období byla flotila průběžně posilována většinou na základě nově postavených člunů a plovoucích baterií. Tak v červenci 1944 byla doplněna dalšími pěti plovoucími bateriemi 100 mm (č. 1225 – 1229) a v bojích o Berlín přibyly další tři nové plovoucí baterie 100 mm (č. 1271 – 1273). Také ještě v roce 1944 byla flotila posílena čtyřmi obrněnými čluny pr. 1124: č. 318 (310), 319 (311), 320 (312) a 343 (397) a rovněž 27 obrněnými čluny pr. 1125: č. 1 (148), 2 (149), 222 (140), 223 (141), 224 (142), 139 (180), 140 (181), 186 (164), 301 (152), 302 (153), 303 (154), 304 (155), 371 (163), 372 (165), 373 (166), 374 (167), 375 (168), 376 (169), 377 (171), 378 (172), 379 (173), 380 (174), 381 (175), 382 (176), 383 (177), 384 (178), 385 (179). Kromě toho flotila do ukončení bojové činnosti obdržela ještě sedm dělových člunů přestavěných z trofejních nákladních barek: Tobol, Lena, Doněc, Narev, Pečera, Pripjať, Jenisej. Poslední Ob se do konce války v Evropě nepodařilo vyzbrojit.
V průběhu bojů byly ztraceny tři obrněné čluny, přičemž č. 2 a č. 92 12. července 1944, a č. 303 následujícího dne.
Od 6. dubna 1944 flotila přešla do operačního podřízení velitele 1. běloruského frontu. Vedla bojovou činnost na řekách Dněpr, Berezina, Pripjať, Západní Bug, Visla, Odra a Spréva. Flotila podporovala útočící vojska na Ukrajině, v Bělorusku, Polsku, v překonávání vodních překážek, převozu materiálu a vysazování výsadků. V dubnu – květnu 1945 se flotila účastnila Berlínské operace. Po ukončení války v Evropě byla rozpuštěna.

Flotile veleli:
kapitán 1. stupně B. V. Chorošchin (1931 – 1937),
kapitán 2. stupně G. B. Čubunov (1937 – 1940),
kapitán 1. stupně, od června 1940 kontradmirál N. O. Abramov (1940)
kapitán 1. stupně, od října 1943 kontradmirál V. V. Grigorjev (od září 1943 – do konce války)


Ladožská válečná flotila

Byla zformována na základě rozkazu lidového komisaře VMF SSSR z 25. října 1939 v rámci Baltského loďstva Rudé hvězdy za účelem obrany pobřeží Ladožského jezera. V jejím složení byly: dělový člun, dvě strážní lodě, sedm minolovek, oddíl strážních člunů (12 jednotek), samostatná letka (13 letounů MBR-2). V období sovětsko-finské války (1939 – 1940) flotila od 30. listopadu 1939 do 11. března 1940 uskutečňovala palebnou podporu vojskům 7. a 13. A. Letouny prováděly bombardování pobřežních objektů a postavení nepřítele. Po skončení války do sestavy flotily zařadili školní lodě a čluny (oddíl školních lodí – 7 jedn., oddíl školních člunů – 35 jedn., školní dělostřelecký oddíl – tři 102 mm a osm 76 mm děl, školu praporčíků).
V souvislosti s počátkem Velké vlastenecké války byla flotila rozkazem lidového komisaře z 25. června 1941 převedená na nové složení. Tvořily ji oddíly dělových člunů, minolovek, strážních člunů, minolovných člunů i další lodní a pobřežní jednotky. V roce 1942 flotila zahrnovala dvě strážní lodě, šest dělových člunů, deset minolovek, 24 strážních a šest torpédových člunů, dva obrněné a 33 minolovných člunů a čluny typu KM, do 60 pomocných lodí, dělostřelecké a protiletadlové baterie. Od 19. dubna 1942 veliteli flotily podřídili Severo-západní říční paroplavbu (116 lodí a plovoucích prostředků). V létě 1943 flotila obdržela dvě , a v roce 1944 ještě tři malé ponorky. Hlavní základny flotily byly: od 25. října 1939 – Šlisselburg, od 25. června – Sortanlahti, od 28. srpna – Šlisselburg, od 8. září – Nová Ladoga. Manévrovací základnou byla Osinovecká vojenská námořní základna.
V průběhu Velké vlastenecké války podporovala flotila dělostřeleckou palbou v přijezerních úsecích fronty činnost 2. úderná A, 4., 7., 8, 23., 54. a 67. A. Uskutečňovala výsadky na křídlech a do týlu protivníka, prováděla přepravu vojsk a materiálu, evakuovala civilní obyvatelstvo a průmyslová zařízení leningradských závodů, chránila jezerní komunikace. Rovněž zabezpečovala činnost pozemních vojsk v Siňavinských operacích v letech 1941 a 1942. Zabezpečovala a chránila „Cestu života“, účastnila se prolomení blokády Leningradu v roce 1943. V červnu až srpnu 1944 v rámci Vyborgsko – Petrozavodské operace uskutečnila Tyloksinskou výsadkovou operací. Flotila uskutečňovala bojovou činnost i proti německo-italsko-finské flotile, která byla vytvořena na Ladožském jezeře v roce 1942 (21 výsadkových bárek, 8 výsadkových člunů, dělový člun, 6 strážních a 5 torpédových člunů).
22. října 1942 flotila odrazila pokus protivníka uskutečnit výsadek na ostrov Sucho. Do prolomení blokády Leningradu flotila společně s říční flotilou přepravila více než 1414 tisíc tun nákladů a okolo 1483 tisíc osob.
Rozpuštěna byla 4. listopadu 1944. Lodě a čluny flotily byly zařazeny do sestavy Baltského loďstva.

Velitele flotily:
kapitán 1. stupně S. M. Kobylskich (říjen – prosinec 1939)
kapitán 1. stupně P. A. Trajnin ( prosinec 1939 – březen 1940)
kapitán 1. stupně M. A. Smirnov (březen – prosinec 1940)
kapitán 2. stupně V. P. Baranovskij (prosinec 1940 – červen 1941)
kapitán 2. stupně S. V. Zemljaničenko (červen – červenec 1941)
kontradmirál P. A. Trajnin (červenec 1941)
kapitán 1. stupně V. P. Bogolepov (červenec – srpen 1941)
kapitán 1. stupně, dále kontradmirál B. V. Chorošchin (srpen – říjen 1941)
kapitán 1. stupně, později kontradmirál V. S. Čerokov (říjen 1941 – listopad 1944)


Pinská válečná flotila

Byla vytvořena v červnu 1940 z lodí a jednotek zrušené Dněperské válečné flotily. Hlavní základna – Pinsk, týlová – Kyjev. Měla následující složení:
- oddíl monitorů ( Smolensk, Vinica, Vitebsk, Bobrujsk, Žitomir, plovoucí základna Němen),
- skupina dělových člunů (Trudovoj, Bělorus),
- oddíl obrněných člunů (14 jednotek, z nich 9 bývalých polských, plovoucí základny Berezina a PB-2),
- oddíl kluzáků (6 kluzáků, 5 polokluzáků, plovoucí základna PB-7),
- 46. samostatná letka (10 letounů R-10),
- 6. samostatná rota námořní pěchoty,
- 109. protiletadlový dělostřelecký oddíl (tři baterie č. 874, 875, 876),
- školní oddíl lodí (monitory Flagin a Levačev,, dělové čluny Věrnyj a Peredavoj, oddíl obrněných člunů – 6 jednotek, plovoucí základny Bělorusija, Udarnik, PB-1).
Uskutečněná mobilizace posílila flotilu loděmi i lidmi. Kromě minolovek č. 07, 08, 09 a 10, byl vytvořen z mobilizovaných plavidel oddíl dělových člunů (Kaganovič, Kreml, Stachanov, Smolnyj), oddíl strážních lodí SKR-1 Vodopjanov, SKR-2 Puškin, SKR-3 Parižskaja Komuna, SKR-4 Technik, SKR-5 Bolševik, SKR-6 Vorošilov, SKR-7 Karel Marx, SKR-8 Fridrich Engels), oddíl strážních člunů typu Opyt ve složení 10 jednotek (S-1 – S-10).
Flotila vedla bojovou činnost na styku Západního a Jihozápadního frontu. Od 11. července 1941 hlavní síly flotily soustředili do tří oddílů: Berezinský, Pripjatký ( na řekách Berezině a Pripjati s operačním podřízením Západnímu frontu) a Dněperský (na Dněpru s operačním podřízením Jihozápadnímu frontu). Berezinský oddíl spolupracoval s 21. A, Pripjatský s útvary 4. A a 5. A, Dněperský s útvary 26. A a 38. A. V srpnu 1941 byly utvořeny Kyjevský a Černigovský oddíl. Fotila přispívala k udržení trvalé přepravy přes Dněpr a k vybudování obrany sovětskými vojsky na jeho levém břehu. V srpnu – září 1941 se účastnila obrany Kyjeva. Po pádu Kyjeva byly dosud uchráněné lodě a čluny zničeny vlastními posádkami, které pak pokračovaly v pozemním boji společně s obklíčenými jednotkami. Většina jich při probíjení se z obklíčení padla. K vlastním vojskům se nedostalo více než 100 příslušníků flotily. Flotila byla zrušena 6. října 1941. Po celou dobu velel flotile kontradmirál D. D. Rogačov.


Čudská válečná flotila

Byla zformována 3. června 1941 ve složení oddílu dělových člunů (tři bývalé školní Vyššího vojenského námořního učiliště Dzeržinského – Narva, Issa a Embach), pomocných lodí, sedmi jezerních a říčních parníků, třinácti motorových člunů a několika bárek. Při tom Embach obdržela do výzbroje dva, a Narva tři 45 mm kanóny 21-K. Issu vyzbrojili dvěma 76 mm a jedním 45 mm kanónem. Základnou se stal Gdov.
Současně s vojsky 11. střeleckého sboru bránila Gdovský bojový úsek Leningradského frontu. V souvislosti s ústupem pozemních vojsk byly lodě flotily 13. srpna potopeny, a posádky se v těžkých bojích probily do prostoru Narvy. Velitelem flotily byl bývalý vedoucí praktické výuky posluchačů kapitán 1. stupně N. J. Avraamov.
18. února 1941 Hlavní štáb požádal štáb Baltského loďstva o možnosti přemístění bojových člunů na Čudské jezero. Řešením tohoto požadavku se stalo vytvoření jednotky říčních lodí na tomto jezeře v sestavě Baltského loďstva na základě 25. samostatného oddílu člunů přemístěného z Ilmeňského jezera. 13. května, když se oddíl nacházel v Leningradě, zařadili do něj první oddíl obrněných člunů ze sestavy brigády pobřežních lodí. 18. května první součást oodílu tvořenou obrněnými čluny pr. 1125 č. 212 (370), 213 (300), 214 (301), 322 (322) a 323 (323) dorazila po železnici do Gdova a následujícího dne byla spuštěna na hladinu. 27. května velitel Baltského loďstva oznámil ve svém rozkaze novou organizaci 25. samostatného oddílu člunů: odřad obrněných člunů (5 jedn.), odřad strážních člunů (typu BMK-70 – 5 jedn., typu KM – 6 jedn.), odřad člunů vyzbrojených raketomety typu Ja-5 (5 jedn.), odřad polokluzáků (3 jedn.), samohybný tendr, pobřežní základna, střediska zabezpečení a manipulační body. Hlavní základnou bylo ústí řeky Gdovky. 7. června dorazil do sestavy oddílu po železnici obrněný člun pr. 1124 č. 103 (374).
18. června 1944 byl 25. samostatný oddíl člunů reorganizován na Brigádu říčních lodí Baltského loďstva na Čudském jezeru. 19. července k dosavadním šesti obrněným člunům přibyly čluny pr. 1125 č. 305 (156), 306 (157) a 307 (162) a čluny pr. 1124 č. 308 (376), 309 (378), 310 (396).
16. srpna brigáda uskutečnila výsadek 191. střelecké divize a následně do 19. srpna přepravila ještě další dvě divize, celkem 6425 osob s výzbroji, 89 děl, 81 minometů, 24 nákladních automobilů, 137 koní, 312 tun nábojů a 40 tun různého materiálu. V důsledku nepřátelský náletů brigáda ztratila několik člunů, mezi nimi obrněný člun č. 323. Ještě i další čtyři čluny utrpěly různá poškození. K posílení brigády bylo následně přesunuto po železnici 22. srpna ještě šest obrněných člunů.
29. září v souvislosti s přesunem fronty od Čudského jezera bylo započato s převozem člunů brigády ze Gdova do Oranienbaumu. 14. listopadu 1944 byla brigáda zrušena. Jejím velitelem byl kapitán 2. stupně A. F. Aržavkin.


Oněžská válečná flotila

Byla vytvořena 7. srpna 1941 na základě Oněžské základny Ladožské válečné flotily. Hlavní základna - Petrozavodsk, od 17. srpna 1941 – Vozněsenje, od 30. září 1941 – Vytegra. Na počátku do složení flotily patřilo pět dělových člunů, přebudovaných z remorkérů: KL-11 Ogjust Blanki, Kl-12 Kaljajev, KL-13 Ižorec 18, KL-14 Martijec 89 a KL-15 Martijec 60, a také dva ozbrojené čluny typu KM. KL-11 a KL-12 měly ve výzbroji dvě děla 75 mm, KL-13 a KL-14 po 45 mm dělu 21-K a 37 mm rychlopalném kanónu 70-K, KL-15 – dvě děla 21-K. Lodě flotily zabezpečovaly podporu vojskům na řece Svir a jižním břehu Oněžského jezera. 28. listopadu 1941 byla flotila zrušena, lodě byly předány do sestavy Volžské válečné flotily.
30. dubna 1942 byl na Volze zformován Samostatný Oněžský oddíl lodí, který na počátku června přibyl na Oněžské jezero. Jeho složení tvořily: štábní loď Moskovskoj komsomolec, sedm dělových člunů: KL-11, KL-12, KL-13, KL-14, KL15, KL-40 Bakunin, KL-41 Vidlica, čtyři obrněné čluny pr. 1124 č. 11 (308), 12 (309), 31 (318), 32 (319) a čtyři obrněné čluny pr. 1125 č. 21 (326), 22 (327), 41 (328), 42 (329), dva strážní čluny a čtyři minolovné čluny, čtyři kluzáky, dále samostatný prapor námořní pěchoty, pomocné lodě, jednotky a zařízení zabezpečení. Obrněný člun továrního čísla 309 měl dvě tankové věže s kanóny 76 mm L-10, a ostatní čluny pr. 1124 – po dvou dělech „Lender“. Hlavní základnou byla Vytegra. V průběhu bojů 31. července při nevyjasněné situaci byl potopen i s celou posádkou člun KL-13.
31. prosince 1942 byl oddíl reorganizován na Oněžskou válečnou flotilu. Lodě a součásti flotily prováděly usilovnou bojovou činnost, přikrývaly a podporovaly dělostřeleckou palbou a uskutečňováním výsadků přijezerní křídla vojsk 7. samostatné A a 32. A, plnily úkoly protivzdušné obrany, vedly boj se silami protivníka na Oněžském jezeru, zabezpečovaly komunikace. V rámci Svirsko-Petrozavodské operace v roce 1944 flotila spolupracovala s pozemními vojsky při násilném přechodu řeky Svir (23. června), vysadila taktické výsadky na ostrov Klimeckij, v Lachtinském zálivu (26. června), v Ujské zátoce a Petrozavodsku (28. června). Pouze od 21. do 28. června 1944 bojové a pomocné lodě flotily přepravily více než 48 tisíc osob, 212 tanků, 446 děl a značné množství ostatní techniky a materiálů. Součinností sil flotily a vojsk výsadků osvobodila sovětská vojska 28. června Petrozavodsk. 10. července 1944 byla flotila zrušena.

Velitele flotily:
kapitán 1. stupně A. P. Djakonov (srpen – listopad 1941, květen 1942 – červenec 1943)
kontadmirál P. S. Abankin (srpen 1943 – leden 1944)
kapitán 1. stupně N. V. Antonov (červenec – srpen 1943 /z pověření/, leden – červenec 1944)


Iľmeňská říční uskupení

V sestavě Severozápadního frontu byl 28. června 1941 vytvořen Iľmeňský oddíl lodí ve složení tří říčních remorkérů Volchovo-Iľmeňské paroplavby Ižorec č. 9, Uljanovsk a Karakozov, přebudovaných na dělové čluny, a také dvou člunů typu KM č. 99 a 100, dvou člunů ZIS č. 306 a 309, jednoho člunu Solcy. Dělový člun Ižorec č. 9 měl ve výzbroji 45 mm protitankový kanón, jeden 82 mm minomet, jeden čtyřhlavňový protiletadlový kulomet, dva kulomety M-1 Sokolova, jeden lehký kulomet a pušky. Dělové čluny Uljanovsk a Karakozov měly ve výzbroji po jednom minometu 82 mm, jednom čtyřhlavňovém protiletadlovém kulometu, po dvou kulometech Maxim, jednom lehkém kulometu a pušce. Od srpna do října 1941 prováděl oddíl strážní službu a průzkum na jezeru Iľmen, a také na řekách Volchov a Tigoda, zabezpečoval protileteckou obranu mostů a přeprav, palbou přikrýval ústup vojsk, umožňoval evakuaci obyvatelstva a materiálu z Novgorodu. 20. října 1941 bylo uskupení zrušeno, lodě předány Ladožské válečné flotile. Velitelem uskupení byl kapitán 3. stupně V. M. Drevnickij.
24. dubna 1943 byl rozkazem velitele 13. gardového střeleckého sboru 34. A Severozápadního frontu vytvořen válečný říční oddíl ve složení čtyřech minolovných člunů typu BMK-70 č. 1, 2, 3 , 4 a odřadu polokluzáků typu NKL-27 č. 1, 2, 3, 4. Úkolem nové formace bylo zabránit působení nepřátelských plovoucích prostředků na jezeru Iľmen a provádění hlídkové služby. Posádky člunů byly tvořeny důstojníky a mužstvem pěších jednotek 34. A, kteří nikdy dříve na lodích ani jiných plavidlech nesloužili.
1. srpna velitel Volžské válečné flotily nařídil oddílu ve složení pěti minolovných člunů typu Ja-5 č. 5, 6, 7, 8, 9 4. brigády říčních člunů, doplněných mužstvem i výzbroji, přesunout se do Saratova a tam se naložit na vagony a přesunout se po železnici na jezero Iľmen.
10. září bylo toto uskupení reorganizováno na 25. samostatný oddíl člunů ve složení odřadu minolovných člunů – pět minolovných člunů typu Ja-5 č. 5, 6, 7, 8, 9, odřadu strážních člunů – pět strážních člunů typu BMK-70 č. 1, 2, 3, 4, 5, odřadu polokluzáků - čtyři plokluzáky typu NKL-27 č. 5, 7, 8, 9. Kromě toho byly do sestavy oddílu zařazeny: pobřežní základna, pobřežní radiová stanice a dvě pozorovací a spojovací stanoviště. Oddíl byl zcela naplněn námořníky. Později byl vytvořen odřad z pěti ukořistěných parních škunerů využívaný k ochraně jižního pobřeží. Tři škunery vyzbrojili 45 mm kanóny a jeden doplnili ještě kulometem DŠK, čtvrtý škuner byl vyzbrojen jedním trofejním kanónem 37 mm a jedním DŠK, pátý škuner zůstal bez výzbroje.
Na základě nařízení vojenské rady Severozápadního frontu z 15. listopadu 1943 byl 25. samostatný oddíl člunů předán do sestavy 1. úderné A 2. pobaltského frontu.
22. listopadu byly čluny oddílu vyzvednuty na břeh k přezimování. V průběhu bojové činnosti oddíl člunů zničil několik desítek škunerů a několik člunů, ukořistil pět škunerů, na pobřeží zajal starostu a poddůstojníka. Co se týká zničených a ukořistěných škunerů, ani v jednom případě se na nich nenacházeli němečtí vojáci – ve všech případech byly obsazeny místními rybáři, zabývajícími se rybolovem.
6. dubna 1944 nařízením lidového komisaře Válečného loďstva byl 25. Samostatný oddíl člunů předán do sestavy Baltského loďstva s operačním podřízením veliteli Leningradského frontu s předurčením na Čudské jezero. Oddílu velel kapitán 3. stupně A. F. Aržavkin.





Volžská válečná flotila

Byla vytvořena 27. října 1941 z lodí školního oddílu. Hlavní základnou byl Uljanovsk. 25. června 1942 byla uvedena do bojové pohotovosti a operačně podřízena Stalingradskému frontu. K tomuto období do jejího složení patřily:
- 1. brigáda říčních lodí v sestavě mobilizovaných kolesových dělových člunů Gromov, Rudněv, Usyskin, šesti obrněných člunů, dvou vlečných plovoucích baterií. Brigáda byla operačně podřízena 57. A a od září – 61. A,
- 2. brigáda říčních lodí v sestavě mobilizovaných kolesových dělových člunů Kirov, Fedosejenko, Ščors, Čapajev, tří obrněných člunů. Brigáda byla operačně podřízena 57. A,
- samostatná odminovací brigáda (pět oddílů minolovek). Podřízena byla bezprostředně veliteli flotily a s vojsky spolupracovala prostřednictvím náčelníka ženijních vojsk frontu,
- skupina lodí na řece Achtuba ve složení čtyřech obrněných člunů. Veliteli skupiny byly opeačně podřízeny dělové čluny Usyskin a Čapajev, a samotná skupina byla v operačním podřízení 62. A a bezprostředně spolupracovala se 124. střeleckou brigádou.
Od konce červnce 1942 prováděla flotila odstraňování min na Volze, položených letectvem nepřítelem od Astrachaně po Saratov, zabezpečovala protileteckou obranu říční komunikace, doprovázela konvoje i jednotlivé lodě převážející vojenské i národohospodářské náklady. Od 24. července flotilu operačně podřídili veliteli Stalingradského frontu, a 5. srpna byla bezprostředně začleněna do obrany Stalingradu. K tomuto datu byla flotila posílena nově postavenými čluny a měla následující organizační složení lodí:
- 1. brigáda říčních člunů v sestavě dělových člunů Gromov, Rudněv, Usyskin, oddíl dělových člunů složený ze tří odřadů: č. 11 (346), 12 (347), 13 (348), 14 (349, 21 (350), 22 (251)), 23 (352), 24 (353), 31 (330), 32 (331), 33 (333), 34 (334), odřad minolovných člunů typu K-17-M-17 (6 jednotek), odřad polokluzáků (10 jedn.),
- 2. brigáda říčních člunů v sestavě dělových člunů Kirov, Fedosejenko, Ščors, Čapajev, oddílu minolovných člunů (tři odřady, 19 jedn.), odřadu obrněných člunů: č. 41 (314), 42 (315), 43 (316), 44 (317), odřadu polokluzáků (10 jedn.), vlečné plovoucí baterie č. 97 a č. 98, štábní loď Tura,
- Samostatná brigáda minolovek ve složení tří oddílů minolovných člunů (19 jedn.).
Flotila zabezpečovala vojskům palebnou podporu, prováděla výsadky, ochraňovala komunikace, zabezpečovala vojenskou přepravu přes Volhu. Obrněné čluny, minolovky i ostatní lodě v těžkých zimních podmínkách, pod nepřetržitou nepřátelskou dělostřeleckou palbou a bombardováním uskutečnily více než 35 tisíc plaveb, přepravily na pravý břeh Volhy víc než 90 tisíc osob, velké množství techniky, výzbroje, střeliva. Svým dělostřelectvem flotila zničila několik pluků pěchoty, více než deset tanků a samohybných děl, sestřelila okolo deseti letadel, rozvrátila větší množství úkrytů a pevnůstek, umlčela 26 dělostřeleckých baterií. Z obklíčeného Stalingradu lodě evakuovaly téměř 52 tisíc osob.
V průběhu Stalingradské bitvy dosáhla flotila svých maximálních rozměrů. Organizačně se přetvořila v miniaturní loďstvo, v tom smyslu, že disponovala všemi organizačními součástmi, jako například Černomořské loďstvo. K polovině října lodní sestava flotily tvořena čtyřmi brigádami a několika samostatnými oddíly zahrnovala 19 dělových člunů (Gromov, Rudněv, Usyskin, Kirov, Fedosejenko, Sčors, Čapajev, Burnyj, Turksib, Irkutsk, X. let KIM, Stalinskaja Konstitucija,, Krasnogvardějec, Pravda, V. Čkalov, Proizvodsvennik, Krasnyj Dagestan, Kotovskij, Ostrovskij), osm obrněných člunů pr.1124, osmnáct obrněných člunů pr. 1125, sedm obrněných člunů pr. S-40, čtyři vlečné plovoucí baterie se dvěma děly 152 mm v každé, pět vlečných plovoucích protiletadlových baterií se dvěma 85 mm pl kanóny v každé, více než 60 minolovných člunů, 24 protiletadlových člunů a nepočítaje strážní a zadymovací čluny.
Po skončení Stalingradské bitvy v sestavě flotily zůstaly dvě brigády minolovek, které v období 1943 – 1944 prováděly odminování a ochranu plavby. Ostatní lodě byly předány Dněprovské a Azovské válečné flotile, případně vráceny původním vlastníkům. 30. června 1944 byla flotila zrušena.

Volžské válečné flotile veleli:
kapitán 1. stupně S. G. Sapožnikov (říjen – listopad 1941)
kontradmidrál S. M. Vorobjov listopad 1941 – únor 1942)
kontradmirál D. D. Rogačov (únor 1942 – květen 1943)
kontradmirál J. A. Pantělejev ( květen prosinec 1943)
kapitán 1. stupně P. A. Smirnov (prosinec 1943 – červen 1944).


Dunajská válečná flotila

Byla zformována v červenci 1940 v rámci Černomořského loďstva s hlavní základnou v Izmailu. Ve svém složení měla následující lodní prostředky: oddíl monitorů (Udaloj, Martynov, Rostovcev, Železňakov, Žemčužin), oddíl obrněných člunů (22 jedn. pr. 1125), odřad minolovných člunů ( typu R – 5 jedn., dřevěné – 2 jedn.), odřad polokluzáků (6 jedn.), minonosku Kolchoznik, štábní loď Bug, plovoucí dílnu PM-10, nemocniční loď Sovjetskaja Bukovina, dva kolesové remorkéry, a také 12 různých člunů a škunerů. Kromě lodních prostředků flotila disponovala 96. stíhací letkou, 46. samostatným protiletadlovým dělostřeleckým oddílem, samostatnou střeleckou rotou, 17. kulometnou rotou a rovněž Dunajským sektorem pobřežní obrany ve složení pěti baterií pobřežního dělostřelctva (152 mm mobilní č. 725, 152 mm mobilní č. 724, 130 mm stacionární č. 717, 45 mm mobilní protilodní č. 65 a 75 mm stacionární č. 7). Operačně byl flotile podřízen 4. oddíl námořní pohraniční ochrany NKVD (do 30 člunů, včetně čtyřech typu MO-2), který se zahájením bojové činnosti byl začleněn do sestavy flotily.
Od počátku Velké vlastenecké války flotila vedla bojovou činnost v součinnosti s vojsky Jižního frontu na řekách Dunaj, Bug, Dněpr a u břehů Kerčského průlivu. Na Dunaji byly zničeny obrněné čluny: č. 114 údery letectva 1. července, a dělostřeleckou palbou č. 112 – 8. července, č. 113 a č. 134 – 11. července, č. 133 (398) – 18. července.
Po opuštěni Dunaje 19. července se monitory Žemčužin a Rostovcev přemístily na Dněpr, kde byly začleněny do Pinské flotily. Ostatní lodě a čluny flotily byly soustředěny v NIkolajevě, kde se podrobily opravám. V závislosti na míře obnovení bojeschopnosti se lodě podílely na palebné podpoře ustupujících vojsk. Přitom 18. srpna přímo v Nikolajevě byl nepřátelskou dělostřeleckou palbou zničen obrněný člun č. 404. Po vydání Nikolajeva nepříteli se tři monitory a 16 bojeschopných obrněných člunů probilo k Chersonu. V rámci toho 18. srpna monitor Martynov s obrněnými čluny č. 101, 102, 103 a 104 dosáhly prostoru Nikopol – Záporoží, kde podporovaly vojska 18. A. Po ústupu vojsk od Dněpru, 18. září, byl monitor i obrněné čluny potopeny vlastními posádkami. Už 3. září, kdy německá vojska dobyla Cherson a dosáhla ústí Dněpru, z důvodu posílení odřadu na čele s monitorem Martynov, byly odeslány obrněné čluny č. 301 (202), 304 (203), 401 a 402. Proniknout se podařilo pouze posledním dvěma, ostatní byly potopeny. No i proniknuvší čluny se nedostaly dále než ke Kachovce a rychle se musely vrátit nazpět. Monitory Udarnyj a Železňakov se dvěma odřady obrněných člunů zůstaly v prostoru Očakova. 18. srpna při evakuaci vojsk z Chersonu byl potopen obrněný člun č. 201. 19. září u Kinburnskoj kosy nepřátelské letectvo potopilo Udaloj, 21. září obrněný člun č. 401. Železňakov, obrněné čluny č. 105, 202, 204, 205, 302, 303, 401 a 402 a rovněž pět minolovných člunů ustoupily 25. září do Sevastopolu, a v říjnu se přemístily do Kerče. V listopadu 1941 flotilu zrušili a Železňakova a zbylé nepoškozené čluny předali Azovské válečné flotile a Kerčské válečné námořní základně.
Znovu byla Dunajská válečná flotila zformována 13. dubna 1944 v rámci Černomořského loďstva na základě zrušené Azovské válečné flotily. V červenci až srpnu se bojová činnost flotily hlavně zaměřila k podpoře přímořského křídla frontu a lodní přepravy Oděsa – Očakov. Částečně 21. – 22. srpna spolupracovala s 46. A při útoku na Dněsterský liman. Konečně 24. – 28. srpna čluny flotily uskutečnily průlom nepřátelské obrany a dosáhly delty Dunaje. 30. srpna byla flotila operačně podřízena veliteli 3. ukrajinského frontu.
K 1. září 1944 lodě Dunajské válečné flotily byly začleněny do Kerčské brigády obrněných člunů a 4. brigády říčních lodí. Brigáda obrněných člunů se skládala z 1. gardového oddílu: obrněné čluny pr. 1224 č. 71 (308), 75 (319), 314 (306), 32 (316), 33 (317), 324 (307), 215 (422), 335 (373), 336 (306), 337 (371), 338 (372) a obrněných člunů pr. S-40 č. 331 (331), 333 (335), 323 (336), 3. oddílu: obrněných člunů pr. 1124 č. 11 (112), 112 (113), 221 (424 ), 339 (319), 121 (116) a obrněných člunů pr. 1125 č. 124 (401), 313 (384), 323 (389), 131 (394), 132 (395), 134 (399), 322 (390), 4. oddílu: obrněné čluny pr. 1124 č. 411 (414), 412 (415), 422 (375), 423 (416), 424 (418), 431 (419), 432 (420), 434 (305). Při tom obrněné čluny pr. 1124 s továrními čísly 306 – 308 a 319 měly místo jedné 76 mm věže ve výzbroji raketomet M-13-M, a člun továrního čísla 317 pl rychlopalný kanón 70-K. Čluny pr. 1125 s továrními čísly 401, 384, 395, 399 byly doplňkově vyzbrojeny odpalovacím zařízením M-8-M.
Do složení 4. brigády říčních lodí náležel monitor Železňakov, 5. oddíl obrněných člunů pr. 1125 č. 3 (150), 4 (158), 5 (159), 6 (160), 7 (151), 8 (161), 231 (143), 232 (144), 233 (392), 234 (393), 241 (136), 242 (137), 243 (138), 244 (139), 1. oddíl minových člunů s odpalovacím zařízením typu Ja-6 (16 jedn.), 19. oddíl říčních minolovných člunů (12 jedn.) a odřad polokluzáků (26 jedn.). Je ale pravdou, že část člunů flotily se nacházela v opravě v různých základnách Černomořského loďstva, mezi nimi v Tuapse a Poti. V sestavě flotily se nacházel i sektor pobřežní obrany, který se skládal ze čtyřech mobilních baterií (č. 524, 786, 508, 492 – po čtyři 152 mm děla v každé), minometné baterie č. 1026 ( čtyři 120 mm minomety) a plovoucí baterie č. 4 ( tři 100 mm děla). Kromě toho měla flotila samostatný prapor námořní pěchoty, samostatný protiletadlový dělostřelecký oddíl a samostatný protichemický oddíl.
16. října flotilu vyčlenili z Černomořského loďstva a ta se stala samostatným svazkem válečného námořnictva přímo podřízeným lidovému komisaři válečného námořnictva. Flotila opustila jako hlavní základnu Oděsu a od srpna 1944 se ji stal Izmail. Podle stavu z 8. dubna 1945 se flotila skládala ze dvou brigád říčních lodí: 1. Kerčská vyznamenaná Řádem Rudého praporu a 2. Sulinská.
Do 1. brigády náležely bývalé rumunské monitory Kerč, Azov a Izmail a rovněž obrněné čluny pr. 1124 č. 32 (316), 75 (319), 215 (422), 335 (373), 337 (371), 314 (306), 71 (308), 161 (314), 324 (307), 33 (317), 336 (308), 115 (313), 154 (377), 162 (315), 163 (316), 111 (112), 121 (116), 221 (424), 411 (414), 422 (375), 412 (415), 431 (419), 432 (420), 433 (304), 434 (305), 423 (416), 164 (317), obrněné čluny pr. 1125 č.124 (401), 131 (394), 134 (399), 132 (395), 399 (309), 322 (390), obrněné čluny pr. S-40 č. 333 (335), 321 (336), 331 (331).
Ve 2. brigádě se nacházely monitory Železňakov a bývalé rumunské Berďjansk a Mariupol a rovněž obrněné čluny pr. 1125 č. 3 (150), 4 (158), 5 (159), 6 (160), 7 (151), 8 (161), 231 (143), 232 (144), 233 (392), 234 (393), 241 (136), 242 (137), 243 (138), 244 (139), 313 (384).
V bojích na Dunaji urazily lodě flotily více než 2 tisíce kilometrů, uskutečnily 18 taktických výsadků, přepravily okolo 900 tisíc osob, více než 1,5 tisíce tanků a samohybných děl, 7 tisíc děl a minometů, 450 tisíc tun různých nákladů.

V letech války flotile veleli:
kontradmirál I. O. Abramov (červenec 1940 – září 1941)
konradmirál A. S. Frolov (září – listopad 1941)
kontradmirál, od 25. 9. 1944 viceadmirál S. G. Gorškov (duben – prosinec 1944)
konradmirál G. N. Cholosťakov ( od prosince 1944 do konce války).

Pozn.: Flotila byla zrušena v roce 1960.


Amurská válečná flotila

Říční vojenská uskupení, která se v dvacátých letech minulého století nacházela na řece Amur a zúčastnila se několika sovětsko – čínských ozbrojených konfliktů, byla 27. června 1931 přejmenována na Amurskou válečnou flotilu vyznamenanou Řádem Rudého praporu.
K počátku války s Japonskem měla Amurská flotila ve svém složení čtyři brigády říčních lodí, Sretěnský samostatný oddíl říčních lodí, Chankajský a Ussurijský samostatný odřad obrněných člunů. K 1. červenci 1945 flotila zahrnovala: osm monitorů, 11 dělových člunů (tři speciální stavby, osm z počtu mobilizovaných kolesových lodí), 52 obrněných člunů, 12 kolesových říčních minolovek, 36 minolovnývh člunů, 7 minových člunů typu Ja-5 s odpalovacím zařízením, jednu minonosku, jeden pokládač sítí, pět plovoucích protiletadlových baterií (včetně tři samohybných), 15 polokluzáků, tři strážní čluny, tři plovoucí základny a jednu štábní loď. Jednak z množství výčtu lodí se část nacházela v generální opravě. Například z osmi monitorů – dva (Kirov a Dzeržinskij), ze tří dělových člunů speciální stavby – dva (Krasnoje Znamja a Burjat). S počátkem válečných událostí přešly do operační podřízenosti flotily všechny strážní čluny pohraniční ochrany na řekách Amur a Ussuri. Do sestavy flotily patřilo rovněž okolo 70 letounů.
První brigáda měla ve svém složení monitory Lenin, Krasnyj Vostok a Sun-Jat-Sen, 1. oddíl říčních minolovek ( 4 kolesové), 1. odřad obrněných člunů ( pr. 1124 č.11, 12, 14, 23), 5. odřad obrněných člunů (pr.1124 č. 20 a 47, typu Trevoga č. 91 a 92), 1. a 2. odřad minolovných člunů (po šesti jedn.), jeden odřad minových člunů (7 jedn.), samohybnou plovoucí baterii č. 1234 a vlečnou plovoucí baterii č. 1231.
Druhá brigáda měla ve svém složení monitory Sverdlov a Dalněvostočnyj komsomolec, 2. oddíl říčních minolovek (4 kolesové), 2. odřad dělových člunů (pr.1124 č. 13, 21, 22, 24), 3. odřad dělových člunů pr. 1124 č. 51 – 54), 3. odřad minolovných člunů ( šest jedn.), samohybnou plovoucí baterii č. 1232 a vlečnou plovoucí baterii č. 1230.
Třetí brigáda se skládala z 1. oddílu dělových člunů (Proletarij a Mongol), 3. oddílu dělových člunů (kolesové dělové čluny č. 30, 31, 36 a 37), 4. odřadu obrněných člunů (pr. 1125 č. 31 – 34), 4. a 7. odřadu minolovných člunů (po šesti jedn.), samohybné plovoucí baterie č. 1233, kolesové minonosky Silnyj.
Zeje-burejská brigáda lodí (na řece Zeji) měla ve svém složení 2. oddíl dělových člunů (monitor Aktivnyj, dělový člun Krasnaja Zvezda, kolesové dělové čluny č. 32 – 35), 3. oddíl minolovných člunů (tři jedn.), 1. oddíl obrněných člunů (pr. 1124 č. 41 – 46, 55 a 56), 2. oddíl dělových člunů (pr. 1124 č. 61 – 64 a čluny typu K č. 71, 73, 74, 74), 5. odřad minolovných člunů (šest jedn.). 2. odřad kluzáků (5 jedn.) a 3. odřad kluzáků (4 jedn.).
Sretěnský samostatný oddíl říčních lodí (na řece Šilce) měl ve své složení 1. odřad dělových člunů (pr. 1124 č. 16 – 19), 2. odřad dělových člunů (čluny typu N č. 81 a 84, typu Pika č. 93 a 94), odřad kluzáků (č. 41 a 42).
Ussurijský samostatný odřad obrněných člunů měl ve svém složení čluny pr. 1125 č. 26 – 29.
Chankajský samostatný odřad obrněných člunů (na jezeře Chanka) měl ve složení čluny pr. 1124 č. 15, 25, 65 a 66.
K ochraně rejdy hlavní základny (Chabarovsk) sloužily tři strážní čluny a pokládač sítí ZBS-1.
Amurská válečná flotila disponovala devítí samostatnými oddíly protiletadlového dělostřelectva, v jehož výzbroji se nacházely 76 mm děla – 28, 40 mm rychlopalné kanóny Bofors – 18 a 20 mm rychlopalné kanóny Oerlikon – 24. Kromě toho disponovala flotila i leteckými silami ve složení stíhacího pluku, samostatných letek a odřadu. Ve výzbroji měly letouny LaGG-3 – 27, Jak-3 – 10, Il-2 – 8, I-153-bis – 13, I-16 – 7, SB – 1, Po-2 – 3, MBR-2 – 3, Jak-7u – 2, S-2 – 1.
Přitom, bez ohledu na přípravu předpokládané války s Japonskem a získání bojových zkušeností připravovaných záloh v rámci dvou evropských flotil, byla Amurská flotila doplněna důstojnickým sborem pouze na 91,6 % a staršiny a mužstvem na 88,7 %.. Mezi jinými scházelo 224 velitelů směn, 68 strojníků, 38 lodních elektrikářů, 199 spojařů. Situaci vyvažovala skutečnost, že pouze čtyři větší plavidla byla v opravě a dále velmi dobrá bojová a odborná příprava posádek. Potvrzuje to i skutečnost, že na rozdíl od Tichooceánského loďstva, se Amurská válečná flotila nacházela po celou dobu Velké vlastenecké války ve stálé bojové pohotovosti k odražení agrese a proto posádky lodí nebyly přemísťovány ani měněny. Sbor staršinů a větší část vojáků tak měla odslouženo 6 až 8 let služby a větší část důstojnického sboru přišla k flotile před 10 – 15 léty. Flotila měla 12 500 osob.
V průběhu Sovětsko-japonské války flotila zabezpečovala operační přepravu, uskutečňovala lodní výsadky, násilné překonávání řek Amur, Ussuri a Sungari. Společně s útvary 2. dálnovýchodního frontu se zúčastnila ovládnutí měst Sachaljan, Ajgun, Fu-ťin, Ťia-mu-s, Charbin.
V popisovaném období flotile velel kontraadmirál N. V. Antonov (červenec 1945 – říjen 1948).
V srpnu 1955 byla flotila transformována na Říční válečnou základnu Tichooceánského loďstva.

Poznámky:
1. Čísla lodí v závorkách znamenají jejich tovární číslo.
2. V textu uváděné vlečné plovoucí baterie měly výtlak 440 t, délku 50,2 m, šířku 8 m a ponor 1,65 m. Vyzbrojeny byly dvěma 152 mm děly a čtyřmi kulomety DŠK.
3. U řady obrněných člunů se výzbroj odlišovala od standardní. Tak čluny továrních čísel 308, 316, 318, 319 měly místo tankových věží dvě 76,2 mm kanóny Lender, čluny továrních čísel 314 a 315 po jednom kanónu Lender a odpalovacím zařízení M-13, člun továrního čísla 317 – jeden kanón Lender a jeden automatický 37 mm pl kanón 70-K.
4. V překladu označení kategorií člunů je zachována ruská terminologie („broněkatěr“ – obrněný člun, „kanoněrskaja lodka“ – dělový člun) i když jsou obě kategorie většinou v běžné literatuře označovány jako dělový člun.


Pramen: Platonov, A. V.: Sovjetskije monitory, kanoněrskije lodki i broněkatěra,
Sank-Peterburg 2004
major.plk
rotný
rotný
Příspěvky: 90
Registrován: 22/9/2009, 10:07
Bydliště: liptákov

Příspěvek od major.plk »

Nepřidal by jsi nějaké obrázky a výkresy takových plavidel.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Nějaké obrázky by se najít určitě daly.

Obrázek
Monitor Sverdlovsk

Obrázek
Monitor Lenin

Obrázek
Monitor Udarnyj

První dva sloužily na Amuru a třetí na Dunaji.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
major.plk
rotný
rotný
Příspěvky: 90
Registrován: 22/9/2009, 10:07
Bydliště: liptákov

Příspěvek od major.plk »

ještě by k těm obrázkům mohl být nějaký popis...výzbroj rozměry atd.
sahidko
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 587
Registrován: 26/7/2010, 20:07

Příspěvek od sahidko »

Nejaké fotky aj s TTD by sa mali dať nájsť tu: http://www.warshipsww2.eu/tridy.php?lan ... OV&typ=MON

A nielen monitory potom o úroveň vyššie: http://www.warshipsww2.eu/typy.php?lang ... =&stat=SOV
major.plk
rotný
rotný
Příspěvky: 90
Registrován: 22/9/2009, 10:07
Bydliště: liptákov

Příspěvek od major.plk »

tyhle stránky znám ale zajímalo by mě něco podrobnějšího. Ono jedna tabulka je jedna tabulka...ale ono o jedné věci lze napsat celou knihu, když je dostatek zdrojů a ty bohužel nejsou.
Já sám když hledám např. data o balkánských armádách narážím na ten problém stále a navíc spolehlivost jednotlivých zdrojů je často velice špatná.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

major.plk píše:tyhle stránky znám ale zajímalo by mě něco podrobnějšího. Ono jedna tabulka je jedna tabulka...ale ono o jedné věci lze napsat celou knihu, když je dostatek zdrojů a ty bohužel nejsou.
Já sám když hledám např. data o balkánských armádách narážím na ten problém stále a navíc spolehlivost jednotlivých zdrojů je často velice špatná.
Ano to je značný problém. Také se pokouším psát o méně známých tématech, takže vím, že zdroje si často protiřečí a určít, který je věrohodnější je velmi těžké. Díval jsem se na ruské weby a tam jsem toho o monitoru Udarnyj našel poměrně dost. Jestli zvládáš ruštinu, tak se podívej sem:

http://hobbyport.ru/ships/udarny.htm
http://www.wreck.ru/1-2/33.html
http://commi.narod.ru/bmc/mk1ka/ka20.htm

Určitě by se daly najít odkazy i na mnohá další plavidla popsaná v zajímavém úvodním článku, ale do toho se mi nechce, protože jsem líný a zajímám se hlavně o válečné lodě z let 1860 až 1918.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
major.plk
rotný
rotný
Příspěvky: 90
Registrován: 22/9/2009, 10:07
Bydliště: liptákov

Příspěvek od major.plk »

Jarle tvé články považuji za velice zajímavé a kvalitní, mám také radši starší období , před rokem 1918.
Teď se pokouším nějak utřídit informace o Osmanském loďstvu a dodělat to mé pojednání, ale má to velký problém např. pro panceřovou fregatu Hamidiye jsem nalezl tři různá data spuštění na vodu a 10 různých výzbrojních schemat, tak se v tom vyznej, to se potom těžko píše. Jinak berzproblému vládnu jazykem ruským, anglickým, německým a také čtu srbsky a polsky. ale na jiné jazyky používám překladač a výsledek je potom špatný, tak mě opravil filip u mého článku o pevnostech Sere de Riviere.

U těch pevností se vlastně také jednalo o vedlejší produkt mého plánu napsat něco o pevnostech na balkáně. Hledal jsem různé typy věží a jejich výrobce atd.


Tady mám třeba příručku http://books.google.cz/books?id=QYOJCbO ... ma&f=false
poctivě studuju různé zdroje jak vidíš...ale německá ročenka tvrdí něco úplně jiného...čert aby se v tom vyznal.
Odpovědět

Zpět na „Ruské námořní síly“