O příčinách porážky stavovského povstání

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

O příčinách porážky stavovského povstání

Příspěvek od kacermiroslav »

O příčinách porážky stavovského povstání

Na téma příčin porážky česko-moravského stavovského povstání toho bylo v literatuře již mnoho napsáno. Nicméně je docela zajímavé vrátit se ke kořenům Třicetileté války z pohledu jejího přímého účastníka, kterým například byl Pavel Stránský ze Stránky u Zap (asi leden 1583 Zápy, dnešní Praha-Východ – únor 1657 Toruň). Tento český exulantský spisovatel Studoval v Praze na artistické fakultě Karlovy univerzity, kde se v roce 1607 stal bakalářem a o rok později mistrem svobodných umění. O další rok později (1609) jej již nalézáme jako děkana v Litoměřicích. O rok později se oženil s bohatou vdovou Kateřinou Zlatohlávkovou, díky jejímuž vlivu se stal městským písařem. V této roli setrval až do roku 1614, kdy se stal konšelem. V roce 1618 se účastnil protestantského sněmu v Broumově (dnešní Královehradecký kraj). Samotného povstání českých stavů se přímo neúčastnil, což mu po porážce a převzetí moci katolickou stranou umožnilo vykonávat funkci konšela v letech 1620-1625. Po vydání generálního pardonu (3.února 1622) byl odsouzen ke ztrátě čtyř šestin svého majetku. Když pak odmítl přestoupit na katolickou víru, byl z rodných Čech roku 1627 vypovězen. Ze země odešel i s celou svou rodinou spolu s řadou litoměřických měšťanů. Pouhý měsíc po jejich odchodu bylo ve městě napočítáno 165 prázdných domů! V letech 1627-1631 pobýval s rodinou v Perně, odkud byl ale následně luteránským knězem vypovězen. Holt taková náboženská tolerance, jaká do té doby vládla v Čechách, se prakticky jinde v Evropě nenosila. Následně se přesunul do Drážďan, Lipska a nakonec do polské Toruni (někdy kolem roku 1635). Zde nakonec zakotvil a pokračoval ve své kariéře. V roce 1647 se stává profesorem a později vizitátorem gymnázia. Již během svých cest po zemích, kde hledal on a jeho rodina azyl, psal své první exulantské dílo (psané latinsky) Respublica Bojema (O státě českém), vydaném roku 1634. Tento spis pojednává o českém království před rokem 1620 a je tak důležitým zdrojem informací i pro dnešní historiky zajímající se o příčiny vzniku Třicetileté války. V Čechách mohla jeho dílo ale vyjít až v roce 1792 (německy), česky pak až roku 1863. Moderně z tohoto spisu zní myšlenka: „Čech po většině s obdivem následuje všecko cizí, kdežto, co doma ve vlasti vzniká, posuzuje povýšeně a pohrdlivě.“. Další jeho dílo, které známe má velice dlouhý název „Proti hostinským, v Čechách se do kostelů tlačícím jazykům na nedbalého Čecha učiněný okřik, jež léta Páně 1618 sepsal přirozeného jazyka svého milovný Čech Sanctius LaMprus“. Ve zkrácené verzi se jmenuje „Český stát – Okřik“ a bylo v Praze vydané roku 1953. Jedná se o obran českého jazyka, kterou Pavel Stránský psal pod pseudonymem vycházejícího z jeho latinského jména M. Paulu Strancius.

Jakožto exulant a tedy člověk, na něhož Habsburská moc nesahala, mohl volně psát a šířit své názory a to i ty, ohledně stavovského povstání. Proto je jeho dílo pro nás tak důležité a není od věci si pár řádek z něj připomenout a spolu zauvažovat nad tím, jak tento autor vnímá události kolem sebe s odstupem necelých dvou desítek let a tedy ještě v době, kdy Třicetiletá válka kosila vojska i civilní obyvatelstvo po tisících. Nicméně Pavel Stránský události kolem sebe viděl zcela určitě i v té rovině, že pokud protestantská vojska zvítězí, bude se moci navrátit domů.

Nyní však, když si téměř všichni oblíbili dávati přednost soukromým zájmům před veřejnými a při shromažďování zlata počítati jen na své domácí drahé, nakoli na stát, není nikoho, kdo by se ohlížel po léku pro nezbytnosti vlasti, v tomto směru zcela zanedbáváné, a pro její nedostatek obecně se do očí bijící, není nikoho, kdo by se postaral, odkud nyní v našem zvrhlém věku vzíti peníze, vzpružinu všeho podnikání, které za oněch časů zlatých bývaly vždy po ruce. A tak se nelze diviti, že války, která byla na sklonku království Matyášova roznícena proti nepřátelům náboženství, byli naši tak náhle donuceni utéci se k hromadění dluhů a příliš povoliti uzdu zvůli vojáků. (…) Přítomná doba, zlopověstná našimi žalostnými pohromami, vede nás k tomu, abychom se nad ní zamyslili. Je to nyní již šestnáctý rok od chvíle, kdy drahá naše vlast nerada otevřela brány válce a byla vydána na pospas nepřetržití a trpké kořistnické zvůli, loupení a vydírání bezuzdných vojáků a harpyjí z rozmanitých končin světa se sletujících. A přece nikdy u nás nepropukl hlad, nikdy neuhodila přílišná drahota, nikdy nebyla skryta truhla šlechty shledána zcela bez peněz. Kdybychom včas byli dovedli mít rozum, kdybychom na válku, jakmile byla za zděděnou víru a svobodu podstoupena, dobrovolně a jeden přes druhého po vzoru předků byli obrátili onu spoustu zlata a stříbra, kterou za těchto našich dnů zločinní lupiči rozvozili do cizích končin, a kdybychom vše byli rozvážněji a opatrněji zařídili, věru nebylo by nižádných nepřátel, natož pochopů biskupa Římského, kteří by nad námi nyní triumfovali a sladkou vlast tiskli porobou tak ostudnou!
(Zdroj: Pavel Stránský ze Zapské Stránky – České dějiny do roku 1914, Kvirec J, Lunetová E. – Liberec 2006)

Rovněž Karel starší ze Žerotína (15.září 1564 Brandýs nad Orlicí – 9.října 1636 Přerov) po sobě zanechal písemných pramenů, do kterých můžeme i dnes nahlédnout a zkoumat okolnosti stavovského povstání a to dokonce z míst společensky a politicky nejvyšších, protože Karel st. ze Žerotína byl nejen významný moravský šlechtic, spisovatel, ale také čelní politik (představitel moravského zemského patriotismu), politik s evropským rozhledem a zkušenostmi (například z francouzských náboženských válek). O jeho životě a díle se tu nechci nějak dlouho rozepisovat. Jen tedy krátce. Vystudoval bratrskou školu v Ivančicích (rodiště herce Vladimíra Menšíka), dále pak studoval na evangelických školách ve Štrasburku a Basileji. V letech 1578-1587 studoval právo, teologii a jazyky, přičemž cestoval po Evropě, kde si získal řadu přátel a důležitých kontaktů z předních míst evropské politiky tehdejší doby. Jazykově ovládal latinu, francouzštinu, italštinu a němčinu. Po smrti svého otce Jana staršího ze Žerotína (1583) převzal panství Brandýs nad Labem a Rosice. (byl členem české stavovské obce). Po strýci Bedřichovi starším ze Žerotína zdědil panství Přerov a po smrti svého bratra Jana Diviše (+1616) zdědil panství Náměšť nad Oslavou. Karel podporoval mimo jiné i Jana Ámose Komenského, kterého nechal vypracovat žerotínskou genealogii a v letech 1611-1613 mu financoval jeho studia v Německu. Přestože to byl politik evropského formátu a konexí, jeho panovník Rudolf II. jej za jeho účast v náboženských válkách (1591) ve Francii (bojoval na straně hugenotů) neměl v lásce. Nicméně roku 1594 se stává členem moravského zemského soudu a direktorem moravských zemských peněz. Pod habsburským praporem bojoval jako velitel moravského jízdy v bojích proti Turkům. Zřejmě díky jeho výchově se brzy stal nepřítelem katolické strany, když se stal vůdcem stavovské opozice. Již roku 1599 se jej pokoušel císař zničit, když jej nechal postavit před soud vedený zemským podkomořím Zikmundem z Dietrichštejna a obžalovat ze zlehčování císařského majestátu a velezrádného spojení s Francií a falckým kurfiřtem. Obvinění se ale ukázalo jako falešné, což tento soud nakonec uznal a Karla zprostil obžaloby. Kupodivu zřejmě v té době soudy ještě fungovali nestranně. Nicméně i tak byl Karel starší donucen odejít ze svých funkcí a stáhnout se do ústraní. Do politiky se znovu vrátil v roce 1607, kdy se ve sporu habsburských bratří Rudolfa a Matyáše postavil na stranu mladšího, ale ambicióznějšího Matyáše. Ve snaze podpořit tohoto zájemce o českou královskou korunu se podílel na vzniku rakousko-uhersko-moravské konfederace. Na svou stranu se snažil přetáhnout i české stavy. Ti ale pod slibem vydání Rudolfova Majestátu, zůstali na straně císaře, což v konečném důsledku vedlo k rozdělení Čech a Moravy. Na Moravě se na základě tzv. libeňské smlouvy (1608) ujal vlády Matyáš. Karel st. za svou činnost od Matyáše obdržel úřad moravského zemského hejtmana (1608), z kterého ale musel na nátlak katolické strany koncem února 1615 na vlastní žádost odejít. Do vysoké politiky se vrátil znovu v roce 1618, kdy znovu podporoval Matyáše ve snaze vyřešit vznikající rozepře mírovou cestou. Během jednání ve Vídni ale Matyáš zemřel (Karel st. byl v té době účastníkem těchto jednání) a tak museli moravské stavy začít jednat s císařem Ferdinandem II. , jakožto jeho nástupcem (zastupoval jej kardinál František z Ditrichštejna). Karel st. se snažil o kompromisní a mírové řešení hrozících nepokojů, přičemž zastával názor náboženské tolerance oddělené od politické moci. Dne 25.června 1618 se významně podílel na odmítnutí připojení se k Českému stavovskému povstání. Karel st. k tomu poznamenal: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“ Ještě 13.prosince 1618 se mu podařilo většinu moravských stavů přemluvit k neutralitě, ale poté, kdy počátkem května 1619 zvítězila na Moravě opozice, byl nucen stáhnout se do domácího vězení. Když pak byl v Praze za krále zvolen Fridrich Falcký (tzv. zimní král), odmítl se podílet na holdu této nové hlavy české země. Když pak stavovské povstání bylo po Bílé hoře (1620) poraženo, bylo mu jako jednomu z nemnoha nekatolických pánů nabídnuto, že může zůstat na svém panství. V době rekatolizace se Karel st. snažil podporovat oběti tohoto procesu, finančně rovněž podporoval Jednotu bratrskou atd. Mimo jiné jeho zásluhou byla tiskárna Jednoty bratrské přesunuta z tvrze v Kralicích nad Oslavou do polského Lešna (Lesino). Knihovna Jednoty byla přesunuta do polské Vratislavi. V roce 1629 se rozhodl dobrovolně odejít do exilu, což mu ale na druhou stranu umožňovalo dále se vracet do Zemí Koruny české (jezdil ale pouze na Moravu, nikoliv do Čech). Od roku 1633 již žil na svém panství v Přerově, kde také 9.října 1636 umírá. Z jeho písemných děl se nám dochovala „Apologie neb obrana ku panu Jiříku z Hodic“ (kritizuje zde poměry v Čechách a na Moravě a zejména pak úpadek stavovských orgánů, zlodějství, lenost atd. Rovněž se nebojí kritizovat i císařský dvůr). Dále se nám dochovala jeho poměrně bohatá korespondence.

Díky svým zkušenostem a stykům na evropských dvorech, měl Karel st. možnost vidět pod pokličku lecjakého politického jednání či válek. Zejména francouzské náboženské války jej utvrdily v názoru, že kde není vůle ke spolupráci a jednání, tam se nikdy náboženský mír nemůže uskutečnit. Odtud také pramenil jeho skeptický postoj k Českému stavovskému povstání, v jehož zárodcích viděl nejednotnost a neschopnost táhnutí za jeden provaz. Ne nadarmo jej tito organizátoři rebelií vinili „ze zrady národních zájmů“. Nicméně Karel st. měl již v roce 1606 (vznik Apologie) jasno, proč se stáhnul z politického života.

Já jinak v pravdě zemi tuto, ač poněkud ke mně za dobrodiní, nechci říci ode mne, ale od předků mých přijatá, nevděčnou, hrubě miluji a srdečnou bolest nad zkázou a pádem jejím sám v sobě cítě, žalostivě neštěstí její a poplenění Bohu toužím, i motlitbami svými jemu ji často připomínaje, uléčení, napravení a vysvobození jejího věrně žádám. (…) Nebo kdo jest ve vší této zemi, aby na to opravdově myslil, aby v ní dobře stálo? Kdo jest, aby více o své vlastní než obecné dobro nepečoval? (…) Předně vědoma jest věc, že stav panský a rytířský na díle po pejše, po ouřadech, po titulích, po místech bez míry se vylil, na díle po lakomství, po užitcích, po důchodech, po dařích, shromažďování peněz a statků dokonce zpět odešel, na díle k zahálce, k rozkošem, k kratochvílím, k myslivosti, k frejům, k hodům napořád se obrátil. Stav prelátský a městský zdaliž jinačejší jsou, zdaliž od nich čeho více se očekáváti může? (…) Páni na to myslí, aby sami rkalovali; stav rytířský, aby se od pánů…ničím nedělil; preláti aby kacíře, pokudž možné, potlačili; města, aby stav panský a rytířský z sebe svrhly. (…) Takovými povahami pojati, vášněmi svázáni, strachem a jinými nezpůsoby zmámeni jsouce, když k sněmu přijíždějí, zdaliž tím obmyslem to činí, aby se bez vyřízení něčeho užitečného a podstatného nerozjížděli? Nikoli. Když se sejdou, zdaliž to obmejšlejí, aby sebe poslouchati, sobě napomáhati vespolek a to, co by potřebného bylo, bedlivě uvažovati a rozjímati chtěli? Nikoli. Když se co přednáší, zdali na to pozor mají, zdali to soudí, zdali to k srdci připouštějí? Nikoli. I což pak? Přijíždějí, aby berně svolovali, scházejí se, aby rozprávěli, smlouvají, aby se co nejdříveji zas rozjeli, a sumou poslouchají jeden druhého jako prázdnej břich a navyklej hřích. Těm tedy a takovým já abych jazyku svého půjčoval, pro ty a takový abych sám sebe vynakládal, těch a takových abych pláštěm byl, jímž by se před deštěm přikrejti, před sluncem zastřít mohli?
(Zdroj: Karel starší ze Žerotína – České dějiny do roku 1914, Kvirec J, Lunetová E. – Liberec 2006)
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „ostatní“