Cesta k Szigetváru

Moderátoři: jarl, Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Cesta k Szigetváru

Příspěvek od Johan »

Po obléhání Vídně z roku 1529 prošla Evropa zásadním vývojem, který ovlivnil celé tkzv. dlouhé 16. století. Vše se začlo odvijet od náboženských válek v Říši. V zásadě šlo o střet v němž císařské Španělsko doufalo ve 2 věci. Jednak v rekatolisaci Říše a jednak v nastolení naprosté převahy Habsburgů v Evropě. Ač jejich "bratranci z Rakouska" poslušně vytáhli ssebou, lze jejich cíle vidět jako významně skromnější. Šlo jim předně o posílení vlastního postavení v tom, co později známe, jako dědičné země; ustálení vlastních finančních zdrojů a zklidnění Říše vzhledem k potřebě sil na konfrontaci s Turky. Tomu napomohl krok Karla V., který z Ferdinanda I. učinil svého spoluvladaře, tedy římského krále, a to ač původní záměr byl jiný-připoutat si podunajské soustátí pevněji.

Válka proti protestantským mocnostem v Říši byla v Čechách hluboce nepopulární. Když měla roku 1547 vytáhnout zemská hotovost proti Sasku, tak propukla vzpoura. Často se mluví o tomu předcházejících nepokojích, ale většinou šlo jen o spory o výši daní (berní). Tohle byla 1. opravdová protihabsburská vzpoura. Odboj počítal s masovým vystoupením všec českých zemí a s podporou ze Saska. Jenže Sasko bylo poraženo u Mühlberga, Morava a Slezsko akci vůbec nepodpořily a i v české kotlině samotné bylo její přijímání spíše vlažné. Přes některé střety tak průběh vzpoury získal spíše operetní ráz a vše skončilo v Litoměřicích, kde "neposlušní" prosili Ferdinanda I. o slitování.

Psal jsem již dříve, že Ferdinand I. byl uvážlivý muž. Nechtěl trestat příliš přísně. Nechtěl sjednotit stavy proti sobě. Ale také nechtěl pustit ze zřetele své cíle. V tomto případě mu šlo o posílení jak vlastního postavení v království, tak i vlastního rozpočtu. Vhodným objektem zájmu a pozornosti tak byla města, tedy vzbouřená města. Král okleštil jejich samosprávu, uvalil na ně četné pokuty (ty později zmírnil, nebo zcela odpustil) a berně, dosadil dozorující vlastní úředníky (hejtmany/rychtáře) a zřídil další centrální úřad, a to apelační soud. Ten se stal odvolací instancí od všech městských soudů a sehrál tak mimořádnou úlohu v procesu stmelování státu.

Na 2. straně se ovšem říšská protestantská knížata uhájila a vynutila si podepsání míru, který roku 1555 vtoupil do dějin jako Augšpurský. Nastolil zásadu: "Koho vláda, toho víra". Nepříliš demokratický princip určoval (zhruba řečeno-u císaře byly určité vyjímky ve prospěch protestantů), že bude-li zemi vládnout protestant bude jeho víra i státním kultem a naopak u katolíků. Na Čechy se jeho ustanovení nevztahovala. Vzniklá situace španělským Habsburgům naprosto nevyhovovala. Ti "zaalpští" naopak získali téměř vše co potřebovali. Karel V. reagoval abdikací ve prospěch Ferdinanda I. Tím velmi vzrostla prestiž "Vídně" a v Říši nastal delší čas klidu (relativního).

Bylo toho třeba. Střední Evropa si totiž potřebovala lízat rány. A to ne jen po válkách v Říši, ale i po dalším střetu s Turkem, který křesťané prohráli, a který "říšské šlamastice" předcházel. Roku 1542 se spojily síly Ferdinanda I. se sbory z Říše, které vedl braniborský kurfiřt Joachym II. a zaútočily na Budínský pašalík. Nedopadlo to dobře a roku 1547 musela říše se sultánem podepsat příměří na 5 let. Uhry ztratily Banát s Temešvárem a turci získali 30 000 Dk ročního výpalného.

Jestliže roku 1547 Turci považovali příměří za dobrý nápad, tak později se začla situace měnit. Na přelomu 16. století totiž říši na Bosporu začla znervózňovat další rychle sílící křesťanská mocnost, a to Rusko Ivana IV. Hrozného. Jenže to se později zapojuje spíše do sporů kolem "Baltské otázky" než, že by vyhledávalo přímou konfrontaci s Osmanskou říší. Ta tak mohla uvažovat o další expanzi proti proudu Dunaje, aniž by byla ohrožována na křídle.

Jenže ani to nešlo tak hladce. Turecko totiž válčilo o Maltu. A tentokrát zas, pro změnu, křesťané připálili prsty jemu.

Osmané byli tedy zastaveni hned na několika směrech. Jakmile tato zátěž pominula rozhodli se pro další tažení. Celkem důvodně se obávali hrozby nástupu protiagrese ze západu. Zřejmě na návrh vzíra Mohameda Sokoliho tak zvolili nejvhodnější nástupní prostor-Uhry. Zde křesťané ovládali prakticky již jen Horní zemi (+/- Slovensko), západní Uhry a Chorvatsko.

Süleyman Nádherný však již nebyl tím mečem proroka, jak ho Evropa znala dříve. Byl unavený a velmi nemocný. Celé tažení ho tak buď nesli v nosítkách nebo táhli v kočáru. Ferdinand I. zemřel roku 1564. Turci vyrazili 1566 a měl se jim tak postavit nový císař Maxmilián II. Jeho velení předpokládalo, že stěžejní úder půjde na Erlau.

Do 27. června to zřejmě předpokládal i sultán. Jenže pak začly přicházet 1. špatné zprávy. To mu totiž poslové, dosti vyděšení, sdělili, že jeho křídelní odřady byly zmasakrovány. Mohl za to Mikloš Zrinyj (šlechtický rod původem z Chorvatska). Jeho oddíl 2 300 mužů se se 100 000 tureckou armádou nemohl rovnat-i tak ale napáchal dosti škod.

Zda sultán věděl, že na něj zaútočilo jen 2 300 mužů zůstává jednou ze záhad historie. Kdyby ano, tak jeho následující rozhodnutí nelze přiřkout ničemu jinému, než postupující senilitě. Kdyby ne-tak se mohl obávat, že na jeho křídle operuje nepřátelská formace neznámé síly a jeho rozhodnutí by mělo logyku. Na každý pád obrátil své vojsko směrem k Szigetváru.

A 2 dny pochodu od pevnosti ho zastihla další špatná zpráva. Správce Budína Mohamed beg Arslan, zkušený a osvědčený voják, ohlásil nepřátelský útok, vlastní porážku a ztrátu Vezprénu a Taty. Lze říci, že Süleyman Nádherný byl opravdu podrážděný. Arslana nechal uškrtit hned ve svém stanu.

Příchod k Szigetváru byl sám o sobě, v podstatě, další špatnou zprávou. Mikoláš Zrinyj se vyznamenal již na hradbách Vídně 1529 a teď velel zřejmě nejlepší pevnosti tehdejších křesťanských Uher. Szigetvár ležel mezi močály a stojatými vodami řeky Almas (přítok Drávy). Pevná půda byla jen kolem silnice procházející městem, ale soudobí pozorovatelé zde terén hodnotili jako neschůdný. Zrinyj navíc evakuoval a spálil nové město, takže všemu dominovala ničím nezatížená pevnost. Tak tedy vypadalo pódium pro vystoupení 3 velkých hráčů: Zrinyj, Süleyman a Sokoli.

Útok byl možný jen s vybudováním vyvýšených cest. Ženisté se hned pustili do práce. A nešlo to dobře. Posádka pevnosti se ukázala býti velice dobře "zastřílena" a měla i dostatek munice. Vše se vleklo. A v noci z 5.9. na 6.9. 1566 umírá Süleyman Nádherný. Není přesně známo z jakých důvodů-snad na uplavici.

Sokoli se rozhodl smrt svého pána zamlčet a vrhá proti pevnosti 3 zuřivé útoky janičárů. Padli při nich i pašové Basry a Káhiry. Vítězství však dosaženo nebylo.

Zrinyj, který o smrti sultána samozřejmě nevěděl, vyhodnotil situaci jako beznadějnou. Nechal v prachárně pevnosti připravit zpožďovací zápalný mechanismus a 8.9. 1566 nařídil čelní útok. Všichni věděli o co jde ... a všichni padli. Trpké plody tureckého vraždění kapitulujících vojáků (z roku 1529) dosud ovšem nevydaly veškerou svou šťávu. Když se osmanští bojovníci nahrnuli do věže tvrze dohořel totiž zpožďovací mechanismus-výbuch je vzal ssebou.

Sokoli se rozhodl odtáhnout. Zprávu o smrti sultána uvolnil až po 3-ech týdnech. Vzhledem ke konečnému dobytí pevnosti prohlásil tažení za úspěšné, ale sám tomu věřit nemohl.

Turecká říše nezískala nic. Žádných cílů nebylo dosaženo. Všichni její soupeři posilovali, zatím co ona nikoliv.

Události předcházející Szigetváru ukazují jak vše souvisí se vším. Ano-ruský zájem o Balt sice Turkům rozvázal ruce, ale Říše se uklidnila a postavení "zaalpských" Habsburgů velmi posílilo. Navíc v Čechách se proti nim již nikdy v plné síle nepostaví města. Jestli se někdo ptá, co bylo rozhodující porážkou Turků, pak nesporně jejich poslední obléhání Vídně. Ale zastaveni byli, dle mého soudu, pod Vídní 1529, na Maltě, u Lepanta a Szigetváru. Tady se začla karta obracet.
Geo
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 134
Registrován: 27/10/2007, 08:22

Příspěvek od Geo »

Pěkné. Toto období mi sice není nijak blízké, ale každopádně jsem se něco dozvěděl. Nešlo by to udělat nějak souhrněji? Řekněme od pádu Cařihradu?
Válka není zábava. Válka je vážná věc.
Johan
podporučík
podporučík
Příspěvky: 604
Registrován: 12/8/2007, 22:27
Bydliště: Praha

Cesta k Szigetváru

Příspěvek od Johan »

Pane kolego :D Váš nápad mne trochu vyděsil. Tyhle články píši jako součást náhledu na dějiny Staré monarchie. Už to je sousto více než houževnaté-a velké. Mám z toho velmi podobné pocity jako Vy z Husitství.

Začít u Cařihradu bych si, alespoň v tomto kontextu, již netroufal. Možná později a jako samostatné téma.
Geo
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 134
Registrován: 27/10/2007, 08:22

Příspěvek od Geo »

:D Tomu docela dobře rozumím. Mořím se s pokračováním a ne a ne se hnou t z místa. Vypadá to na několik článků.
Ale i tak by jste se nad tím měl zamyslet. Nemuselo by to být nijak vyčerpávající. Takové vypíchnutí těch významnějších mezníků, aby se v této problematice orientoval i takový ignorant jako jsem já.
Válka není zábava. Válka je vážná věc.
Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“