Bitva na Žlutém moři

[jarl]

Bitva na Žlutém moři

K první ze dvou velkých námořních bitev vybojovaných během rusko-japonské války došlo 10. srpna roku 1904 a toto střetnutí se většinou nazývá bitva na Žlutém moři, ale někdy bývá označováno i jako bitva u Šan-tungu podle blízkého poloostrova. Utkala se tu ruská Tichomořská eskadra s hlavními silami japonského Spojeného loďstva (Rengó kantai) a výsledek bitvy v podstatě rozhodl o osudu Tichomořské eskadry, jež byla fatálně oslabena a až do svého zániku již pouze nečinně kotvila v Port Arturu.


Tichomořská eskadra před bitvou na Žlutém moři

Počátkem války mělo Rusko na Dálném východě poměrně silnou Tichomořskou (Tichooceánskou) eskadru, jejíž jádro bylo dislokované v přístavu Port Artur, který byl hlavní základnou ruského námořnictva v těchto vzdálených končinách. V únoru 1904 se zde nacházelo sedm bitevních lodí, jeden pancéřový křižník, šest chráněných křižníků, tři malé zastaralé křižníky, devět dělových člunů, dvacet pět torpédoborců, jeden pomocný křižník, dvě minonosky, jedna školní loď a dvě nemocniční lodě, přičemž ne úplně všechna plavidla byla v bojeschopném stavu a několik torpédoborců bylo uvedeno do služby až v průběhu války. Součet všech ruských válečných lodí nacházejících se na začátku roku 1904 na Dálném východě (nejenom v Port Arturu), dosahoval čísla 72 a jejich celkový výtlak dosahoval hodnoty přibližně 222 000 tun. Počet osob sloužících v Tichomořské eskadře činil zhruba 13 000 mužů.

Situaci ruského loďstva podstatně ovlivnil již samotný začátek války, kdy japonské torpédoborce zákeřně přepadly ruské lodě kotvící na nechráněné vnější rejdě a během nočního útoku vážně poškodily bitevní lodě CESAREVIČ a RETVIZAN, a také chráněný křižník PALLADA. To ovlivnilo vzájemný poměr sil, protože znovuuvedení poškozených plavidel do služby trvalo několik měsíců, neboť Rusové neměli v Port Arturu žádný suchý dok, jenž by pojal takto velká plavidla, takže všechny opravy se musely provádět improvizovaně (často za pomoci kesonů) a je možné, že obě ruské bitevní lodě nebyly zcela bojeschopné ani v letních měsících, kdy došlo k bitvě na Žlutém moři, což lze konstatovat i o SEVASTOPOLU a POBĚDĚ, která později poškodily miny.

Port Artur byl jako hlavní základna etablován teprve nedávno, díky čemuž nebyl dostatečně vybaven a ani jeho opevnění a síla posádky nebyly na odpovídající úrovni, což se mělo v průběhu bojů brzy projevit. Tichomořská eskadra měla pouze nejnutnější zásobu uhlí (35 000 tun) a také zásoby ostatních životně důležitých potřeb (miny, náhradní dělové hlavně, munice...,) neodpovídaly válečným potřebám. Závažným handicapem se stala i používaná munice, neboť ruské protipancéřové granáty byly původně projektované pro střelbu na krátkou vzdálenost, což způsobovalo množství problémů, protože poté, co Rusové zjistili že námořní boje v této válce se povedou na mnohem větší distanci nežli předpokládali, museli urychleně předělávat své dělostřelecké tabulky a zvyšovat elevaci děl.

Dělostřelci neměli zkušenosti s palbou na větší distanci a lodní granáty konstruované pro střelbu na krátké vzdálenosti nyní často selhávaly a vybuchovaly buďto předčasně ještě před dopadem na cíl, nebo neexplodovaly vůbec. Také množství trhaviny obsažené v ruských projektilech bylo mnohem menší nežli u japonské munice, ale to úzce souviselo s tím, že Rusové používali zejména protipancéřové projektily (Japonci naopak upřednostňovali tříštivotrhavé a trhavé), jež nevyžadovaly takové množství výbušniny, takže tuto skutečnost nelze přeceňovat a ruskou munici jednoduše označit za špatnou, jelikož byla prostě konstruovaná podle jiných předpokladů, které se v průběhu války nepotvrdily.


Ruští námořníci při práci

Problémem představoval i výcvik lodních posádek a jejich bojová morálka, která nebyla na potřebné výši, neboť tato válka byla v Rusku od samého počátku dosti nepopulární a ruští námořníci příliš nechápali proč vlastně mají v těchto vzdálených končinách bojovat za zájmy své země. Přesto se většinou snažili své povinnosti svědomitě plnit a v průběhu bojů se často projevila jejich pověstná houževnatost, takže tato skutečnost neměla na výsledek bitvy na Žlutém moři větší dopad a námořníci z Tichomořské eskadry často bojovali i v beznadějné situaci s dech beroucí odvahou (VARJAG, STĚREGUŠČIJ, RJURIK). I vztahy mezi řadovými námořníky a důstojnickým sborem se nijak nelišily od běžných poměrů panujících ve zdejším námořnictvu (což ale rozhodně neznamená, že byly bezproblémové) a k závažnějším potížím, jež se negativně projevily na bojeschopnosti II. Tichomořské eskadry, zde nedocházelo.

Úroveň výcviku byla na počátku války dosti špatná, protože ruská plavidla prováděla pouze málo výcvikových plaveb a cvičných střeleb (důvodem byla snaha o úsporu peněžních prostředků), ale v průběhu prvního půlroku války se přece jenom zlepšila, neboť ruské lodě se poměrně často dostávaly do bojového kontaktu s nepřítelem (zejména lehčí jednotky) a jejich posádky postupně získávaly potřebné zkušenosti a osvojily si některé dovednosti, které nemohly získat v předválečných časech. K zlepšení neutěšeného stavu přispěl i populární admirála Makarov, jenž se během svého krátkého působení v čele Tichomořské eskadry snažil o nápravu nevyhovujících poměrů a opravdu dokázal znatelně zlepšit bojovou připravenost a morálku ruských námořníků. Proto lze konstatovat, že Tichomořská eskadra představovala v létě roku 1904 na ruské poměry poměrně dobře vycvičené a ukázněné bojové uskupení a na rozhodující souboj s japonskou flotilou byla připravena nepoměrně lépe nežli pozdější II. Tichomořské eskadra, jejíž nepřipravenost se následujícího roku v plné nahotě prokázala katastrofální porážkou v bitvě u Cušimy. Problém ovšem představovalo špatné materiální vybavení základny v Port Arturu, což se projevilo zhoršením technického stavu ruských plavidel, zejména torpédoborců, a také nepříliš vysoká úroveň důstojnického sboru, který za svými japonskými protějšky citelně zaostával.


Posádka křižníku Novik na Sachalinu

Setrvalou nevýhodou byla malá rychlost ruských bitevních lodí, kdy pouze RETVIZAN, CESAREVIC, PERESVĚT a POBĚDA dosahovaly nominálně srovnatelné rychlosti s japonskými jednotkami této kategorie (18 uzlů), ale v době bitvy ve Žlutém moři byla jejich rychlost vinnou opotřebení a utrpěných poškození stejně mnohem nižší (asi 15 uzlů) a starší jednotky třídy SEVASTOPOL nedokázaly v bojových podmínkách vyvinout více nežli 13 uzlů, což znamenalo, že hlavní síly nepřátelského loďstva měly nad Tichomořskou eskadrou znatelnou rychlostní převahu.

V průběhu bojů navíc Rusové utrpěli těžké ztráty, protože přišli o bitevní loď PETROPAVLOVSK, chráněné křižníky VARJAG a BOJARIN, k nimž je nutné připočítat ještě několik menších plavidel a minonosku JENISEJ, tudíž se síla Tichomořské eskadry znatelně snížila. Ovšem více nežli ztráty válečných plavidel se na celkové situaci projevily neúspěchy na pozemní frontě, jelikož Port Artur začala obléhat japonská vojska pod velením generála Nogiho, a tato základna byla brzy odříznuta od spojení s hlavními silami ruské armády, což vedlo i k přerušení veškerých zásobovacích tras, díky čemuž se už i tak špatné materiální zabezpečení Tichomořské eskadry ještě zhoršilo. Za této situace bylo zřejmé, že japonské síly obléhající Port Artur začnou brzy bezprostředně ohrožovat i samotnou námořní základnu a ruské lodě budou vystaveny palbě obléhacího dělostřelectva.

Proto stále sílily názory, že Tichomořská eskadra by neměla čekat na připlutí posilové flotily, která se mezitím formovala na Baltském moři, a měla by se raději pokusit proniknout do Vladivostoku. Situace se pro tento záměr zdála býti příznivá, protože i Japonci před nedávnem utrpěli citelné ztráty a Rusové už měli k dispozici i jednotky poškozené na začátku války japonskými torpédy. Velkým zastáncem průlomu byl carský místodržící Alexejev, jenž se sice velení Tichomořské eskadry před nedávnem vzdal a prchl z Port Arturu těsně před jeho obklíčením, ale nyní na svého nástupce naléhal, aby zvedl kotvy a dopravil všechny bojeschopné lodě do Vladivostoku. Kontradmirál Vitgeft mu oponoval a tvrdil, že ruské lodě by měly raději vyčkat v Port Arturu na slibované posily a o riskantní průnik se podle jeho názoru měly pokusit pouze tehdy, pokud by bezprostředně hrozilo nebezpečí prolomení pozemní obrany Port Arturu.

Vitgeft nakonec dostal od Alexejeva 17. června přímý rozkaz k odplutí, který do Port Arturu dopravil torpédoborec LAJTĚNANT BURAKOV, takže dne 23. června zvedlo jádro ruské eskadry kotvy a vyplulo na vnější rejdu, kde několik hodin nečině vyčkávalo, nežli doprovodné minonosky vytralují zdejší vody a teprve ve 14. hodin vyplulo na širé moře. Složení eskadry bylo následující: bitevní lodě CESAREVIČ, RETVIZAN, POBĚDA, SEVASTOPOL, PERESVĚT a POLTAVA, pancéřový křižník BAJAN, chráněné křižníky NOVIK, ASKOLD, DIANA a PALLADA, které doprovázelo větší množství menších jednotek. Celá akce však skončila neslavně, neboť kolem 17. hodiny se na obzoru objevily hlavní síly japonského loďstva a Vitgeft vydal o dvě hodiny později rozkaz k návratu na základnu, protože nevěřil že by se Tichomořská eskadra dokázala úspěšně postavit nepřátelské flotile.

Ruské lodě se ve 22:00 vrátily na vnější rejdu, kde se během noci staly cílem útoku japonských torpédovek, protože vjezd do Port Arturu byl možný pouze během přílivu. Japonci odpálili celkem 38 torpéd a nedosáhli žádného úspěchu, ale v důsledku jejich útoků opustil SEVASTOPOL vytralovaný koridor a najel na minu. Tichomořská eskadra se po rozednění uchýlila na vnitřní rejdu a okamžitě začaly opravárenské práce na poškozeném SEVASTOPOLU.


Admirál Vitgeft

Admirál Vitgeft své rozhodnutí odůvodňoval přílišným rizikem, jemuž by byly ruské lodě vystaveny v souboji s hlavními silami japonského loďstva. Jeho postoj trefně vystihl německý spisovatel Frank Thiess, jenž o něm napsal: „Vitgeft si ovšem dobře uvědomoval velkou odpovědnost svého nového postavení, ale nesl jí, jako nese neobratný člověk drahocennou vázu – bojí se hlavně, aby jí nerozbil.“ Stejný názor sdílela i naprostá většina jeho štábu a také velitelé jednotlivých plavidel. Alexejev však byl opačného mínění a vykonával na velení Tichomořské eskadry vytrvalý nátlak, aby byl podniknut další pokus o únik do Vladivostoku, protože naděje na udržení základny až do připlutí posilové eskadry z evropských vod byla malá a celé zdejší flotile by v ohroženém Port Arturu mohla brzy hrozit úplná zkáza.

Objektivně vzato lze jistě chápat Vitgeftovy námitky, protože mezi Port Arturem a Vladivostokem leží vzdálenost 1800 km a ruské lodě musely nejprve obeplout celý Korejský poloostrov a prakticky po celou dobu plavby by se pohybovaly vodami kontrolovanými nepřítelem, protože Japonci ovládali korejské přístavy a při průjezdu Korejským, nebo Cušimským průlivem, by se Tichomořská eskadra pohybovala v blízkosti významných nepřátelských námořních základen v Sasebó a na ostrově Cušima. To představovalo zásadní nevýhodu, jelikož japonské loďstvo se mohlo stále zdržovat v dosahu vlastních přístavů, kam se jejich lodě mohly uchýlit v případě vážného poškození. Japonci mohli do boje postupně nasadit veškeré své loďstvo, kdežto Tichomořská eskadra musela od vyplutí spoléhat pouze na své vlastní síly a teprve v případě úspěšného průniku na Japonské moře jí mohly v závěrečné etapě plavby podpořit pancéřové křižníky z Vladivostoku.

Na druhou stranu bylo zřejmé, že naděje na včasný příjezd posil z Baltského moře je malá, neboť takzvaná II. Tichomořská eskadra se formovala velmi pomalu a na cestu se nakonec vydala až v říjnu. Proto bylo zřejmé, že Japonci mezitím dokáží získat vhodná palebná postavení pro obléhací dělostřelectvo, jehož palba by pro všechny zakotvené lodě představovala smrtelné ohrožení. Z tohoto důvodu je nutné dát za pravdu Alexejevovi, který zastával názor, že jediná naděje na přežití Tichomořské eskadry až do připlutí nutných posil, spočívá v úspěšném průniku do Vladivostoku.


Cesarevič

Do celého sporu nakonec zasáhl samotný car Mikuláš II., jenž dne 2. srpna telegraficky nařídil Tichomořské eskadře vyplout na moře a probít se do Vladivostoku. Carův telegram byl do Port Arturu doručen teprve 8. srpna a ruské lodě se neprodleně začaly připravovat k splnění rozkazu. Ostatně celkový vývoj situace potvrzoval Alexejevovy obavy, protože Japonci mezitím dokázali obsadit některé okolní výšiny a neprodleně přikročili k bombardování přístavu.

První ostřelování Port Arturu proběhlo 7. srpna a jeden granát ráže 120 mm zasáhl CESAREVIČE, zabil lodního telegrafisty a lehce zranil do nohy samotného admirála Vitgefta. Další dělostřelecký přepad se uskutečnil o dva dny později a tentokráte byla dvakrát zasažena bitevní loď PERESVĚT, zatímco RETVIZAN inkasoval dokonce sedm zásahů, které nejenže zranily lodního velitele a několik jeho podřízených, ale také vyřadily jedno dělo ráže 75 mm, probily přední komín a způsobily i průstřel levého boků pod pancéřovým pásem. Otvorem o ploše přes dva metry čtvereční se do trupu postupně nahrnulo 400 tun vody, ale posádce se do rána podařilo průstřel provizorně zacelit a RETVIZAN se tedy mohl účastnit chystaného pokusu o průlom japonské blokády, jenž byl naplánován na 10. srpen. Jeho rychlost ovšem nyní nepřesahovala třináct uzlů a v případě, že by jeho vodotěsné přepážky nevydržely zvýšený nápor, měl se RETVIZAN od eskadry oddělit a v doprovodu nemocniční lodě MONGOLIA se vrátit do Port Arturu.

Ruské velení plánovalo vyslat na pomoc portarthurské eskadře vladivostocké křižníky, které se s ní měly setkat v Korejském průlivu a doprovodit jí do Vladivostoku. To vyžadovalo nutnost vzájemné koordinace, takže kterou ztěžovala zdlouhavá komunikace mezi oběma přístavy. Z Port Arturu totiž musel být nejprve vyslán torpédoborec, jenž v noci prorazil japonskou blokádu a doručil zprávu do Čchi-fu, odkud putovala telegraficky do Mukdenu, kde sídlilo ruské velitelství, které jí následně odeslalo do Vladivostoku.


Japonci se zmocňují torpédoborce Rešitělnyj

Nejslavnějším proražečem blokády se stal torpédoborec LEJTĚNANT BURAKOV, jehož ale 24. července zničily japonské torpédové barkasy, takže k provedení tohoto úkolu byl vybrán torpédoborec REŠITĚLNYJ, který dostal rozkaz odplout do Čchi-fu, kde měl předat ruskému konzulovi tajné depeše a poté se zde nechat internovat. REŠITĚLNYJ tedy opustil Port Arturu a v pořádku dorazil do určeného přístavu, kde jeho velitel předal zašifrované zprávy, podepsal dokumenty o internaci a loď nechal odzbrojit. Japonci se však torpédoborce zmocnili a i přes odpor ruské posádky jej odvlekli do Dálného a zařadili do svého loďstva.

V noci z 9. na 10. srpna vypluly hlavní síly Tichomořské eskadry na vnější rejdu a po rozednění se vydaly na širé moře. Mnoho menších plavidel muselo zůstat v Port Arturu, protože byla buďto příliš pomalá, nebo měla malý akční rádius, takže nebyla naděje, že by dokázala proniknout do Vladivostoku. Bohužel pokusu o průlom se nemohl účastnit ani pancéřový křižník BAJAN, který najel dne 27. července na minu a dosud nebyl opraven, což znamenalo, že Rusové před rozhodující bitvou neměli k dispozici žádnou jednotku této kategorie, ale některé děla střední ráže byla z poškozeného křižníku sejmuta a přesunuta na bitevní lodě.

Tichomořská eskadra
Oddíl bitevních lodí:
Bitevní loď CESAREVIČ (vlajková);velitel námořní kapitán Ivanov, výtlak 12 915 tun, nominální rychlost 18,5 uzle, výzbroj: 4 x 305 mm, 12 x 152 mm, 12 x 75 mm, 6 x 47 mm.
Bitevní loď RETVIZAN; velitel námořní kapitán Ščensnovič, výtlak 12 780 tun, nominální rychlost 18 uzlů, výzbroj 4 x 305 mm, 10 x 152 mm.17 x 75 mm, 22 x 47 mm.
Bitevní loď POBĚDA; velitel námořní kapitán Zacarennyj, výtlak asi 12 700 tun, nominální rychlost 18,5 uzle, výzbroj 4 x 254 mm, 10 x 152 mm, 19 x 75 mm, 20 x 47 mm.
Bitevní loď PERESVĚT; velitel námořní kapitán Bojsman, výtlak asi 12 700 tun, nominální rychlost 18,5 uzle, výzbroj 4 x 254 mm, 10 x 152 mm, 20 x 75 mm, 20 x 47 mm.
Bitevní loď SEVASTOPOL; velitel námořní kapitán Essen, výtlak 10 960 tun, nominální rychlost 16 uzlů, výzbroj 3 x 305 mm, 12 x 152 mm, 14 x 47 mm.
Bitevní loď POLTAVA; velitel námořní kapitán Uspenskij, výtlak 10 960 tun, nominální rychlost 16 uzlů, výzbroj 4 x 305 mm, 12 x 305 mm, 18 x 47 mm.

Oddíl křižníků:
Chráněný křižník ASKOLD (vlajkový); velitel námořní kapitán Grammatčikov, výtlak 5905 tun, nominální rychlost 23,5 uzle, výzbroj 12 x 152 mm, 12 x 75 mm, 8 x 47 mm.
Chráněný křižník PALLADA; velitel námořní kapitán Sernavskij, výtlak 6823 tun, nominální rychlost 19 uzlů, výzbroj 8 x 152 mm, 24 x 75 mm, 8 x 37 mm.
Chráněný křižník DIANA; velitel fregatní kapitán Liven, výtlak 6932 tun, nominální rychlost 19 uzlů, výzbroj 8 x 152 mm, 24 x 75 mm, 8 x 37 mm.
Chráněný křižník NOVIK; velitel fregatní kapitán Šulc, výtlak 3080 tun, nominální rychlost 25,5 uzle, výzbroj 6 x 120 mm, 6 x 47 mm.

První oddíl torpédoborců:
Torpédoborec VYNOSLIVIJ (vlajkový); výtlak 312 tun, nominální rychlost 28 uzlů, výzbroj 1 x 75 mm, 5 x 47 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec VLASTNYJ; výtlak 312 tun, nominální rychlost 28 uzlů, výzbroj 1 x 75 mm, 5 x 47 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec GROZOVOJ; výtlak 312 tun, nominální rychlost 28 uzlů, výzbroj 1 x 75 mm, 5 x 47 mm, 2 x torpédomet.

Druhý oddíl torpédoborců:
Torpédoborec BESŠUMNYJ; výtlak 346 tun, nominální rychlost 27,5 uzle, výzbroj 1 x 75 mm, 5 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédoborec BESPOSČADNYJ, výtlak 346 tun, nominální rychlost 27,5 uzle, výzbroj 1 x 75 mm, 5 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédoborec BOJKIJ; výtlak 350 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 1 x 75 mm, 5 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédoborec BURNYJ; výtlak 350 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 1 x 75 mm, 5 x 47 mm, 3 x torpédomet.

Součástí ruského uskupení se stala i nemocniční loď MONGOLIA, kterou však nelze považovat za válečné plavidlo. Tato loď byla pro své plánované použití upravena už před válkou a byla kvalitně vybavena a ošetřující personál, sestávající z pěti lékařů a třiceti zdravotních sester, měl k dispozici i Rentgenův přístroj.

Velitelem Tichomořské eskadry byl kontradmirál Wilhelm Karlovič Witgeft (nar. roku 1847). Náčelníkem jeho štábu se stal kontradmirál Nikolaj Alexandrovič Matusevič a Vittgeftovým zástupcem byl kontradmirál Pavel Petrovič Uchtomskij. Velitelem křižníkového oddílu byl jmenován kontradmirál Nikolaj Karlovič Rejcenštejn a veliteli prvního a druhého oddílu torpédoborců byli fregatní kapitán Jelisejev a nadporučík Maksimov. Admirál Vittgeft bývá často označován za hlavního viníka ruského neúspěchu v nastávající bitvě, takže se nabízí otázka jestli ruské velení neudělalo chybu, když jej ponechalo ve funkci velitele Tichomořské eskadry i přesto, že jeho odpor k pokusu o průnik do Vladivostoku byl dobře znám. Ovšem vzhledem k tomu, že i ostatní vysocí námořní důstojníci většinou sdíleli stejný názor, se nezdá příliš pravděpodobné, že by změna na velitelském postu mohla pozitivně ovlivnit vývoj celé bitvy.


Admirálové Uchtomskij (vlevo) a Rejcenštejn

Ruské uskupení představovalo jistě nezanedbatelnou sílu, která mohla mít reálnou naději na vítězství, ale jeho bojovou hodnotu snižovala celá řada faktorů, takže objektivně vzato byla Tichomořská eskadra slabší nežli její protivník. Hlavní síly tehdejších flotil představovaly bitevní lodě kde měli Rusové poměrně značnou převahu, jelikož disponovali celkem šesti plavidly této kategorie (CESAREVIČ, RETVIZAN, POBĚDA, POLTAVA, SEVASTOPOL, PERESVĚT), ale ruské bitevní lodě rozhodně nemohly vytvořit homogenní eskadru protože náležely ke čtyřem odlišným typům (CESAREVIČ, RETVIZAN, PETROPAVLOVST, PERESVĚT). Díky tomu měly odlišnou hlavní výzbroj (děla ráže 305 a 254 mm) rychlost (teoreticky 16 až 18,5 uzle) i pancéřování (hlavní boční pás 406 mm až 229 mm.

Kromě toho jednotky patřící ke třídě PERESVĚT byly vlastně jakýmsi hybridem mezi klasickou bitevní lodí a pancéřovým křižníkem, takže měly slabší výzbroj a pancéřování, díky čemuž se nemohly měřit s plnohodnotnými jednotkami této kategorie. Kromě toho byla část děl z ruských bitevních lodí sejmuta, aby mohla posílit pozemní obranu Port Arturu, ale tato skutečnost neměla na výsledek bitvy přílišný vliv, protože se většinou jednalo o děla menších kalibrů. V této souvislosti je zajímavé, že u výzbroje bitevní lodě SEVASTOPOL jsou v době bitvy na Žlutém moři uváděna pouze tři těžká děla, ale to neznamená, že by bylo jedno dělo ráže 305 mm odmontováno a přesunuto na břeh, neboť jej už dříve zničilo dělostřelecké bombardování Port Arturu japonským loďstvem.

Rusové původně uvažovali, že by se pokusu o průlom nezúčastnily bitevní lodě SEVASTOPOL a POLTAVA, neboť jejich rychlost momentálně dosahovala pouhých třinmáct uzlů, ale admirál Vitgeft to zamítl, protože se nehodlal vzdát své převahy v počtu jednotek této lodní kategorie a těsně před bitvou byl poškozen i RETVIZAN, takže nyní hned tři ruské bitevní lodě nemohly vyvinout více než třináct uzlů, což Japoncům dávalo nezanedbatelnou výhodu.

Podobná situace panovala i mezi křižníky, kde Rusové měli v den bitvy pouze čtyři plavidla patřící všechna mezi takzvané chráněné křižníky. Ruské jednotky náležely ke třem různým třídám (PALLADA, NOVIK, ASKOLD) a jejich technické parametry se diametrálně lišily. Za opravdu moderní se mohly považovat pouze NOVIK a ASKOLD, které dosahovaly velmi dobré rychlosti ale menší NOVIK měl slabší pancéřování a jeho výzbroj tvořila jenom děla ráže 120 mm.

I ruské torpédoborce patřily k několika samostatným třídám (VNIMATELNYJ, BOJKIJ, BESSTRAŠNYJ), z nichž ani jedna se kvalitativně nemohla měřit se svými japonskými protějšky. Citelným handicapem byla jejich slabá dělostřelecká výzbroj a i torpédová výzbroj byla slabší nežli u japonských plavidel, které nesly torpédomety o průměru 457 mm, kdežto ruské pouze 381 mm. Jednalo se o model z roku 1898, jehož celková hmotnost dosahovala 430 kg a bojová hlavice vážila 64 kg. Maximální dostřel se při rychlosti 30 uzlů pohyboval pouze kolem 600 m a při 25 uzlech stoupl na 900 m. Velkou nevýhodou se stala i pomalost ruských torpédoborců, které za nepřátelskými jednotkami zaostávaly v průměru o několik uzlů a i konstrukce trupu byla slabší nežli u japonských jednotek.

[jarl]

Spojené loďstvo před bitvou na Žlutém moři
Japonské válečné loďstvo prodělalo od skončení čínsko-japonské války intenzivní rozvoj a stalo se jedním z nejsilnějších na světě. Koncem roku 1903 bylo vytvořeno tzv. Spojené loďstvo (Rengó kantai) kam byla převedena většina válečných plavidel. Rengó kantai se počátkem roku 1904 skládala z první a druhé flotily zatímco zbývající japonské jednotky tvořily třetí flotilu. Spojené loďstvo mělo v té době šest bitevních lodí, šest pancéřových křižníků, osm chráněných křižníků, devatenáct torpédoborců, šestnáct torpédovek a větší množství dalších pomocných plavidel. Samostatná třetí flotila disponovala jednou starší bitevní lodí, jedním pancéřovým křižníkem, sedmi chráněnými křižníky, jedenácti dělovými čluny a velkým množstvím torpédových a pomocných plavidel, takže celkem se pod vlajku japonského válečného loďstva plavilo 154 jednotek o celkovém výtlaku 285 000 tun a námořnickou uniformu oblékalo přibližně 23 000 mužů.


Japonské loďstvo

Hlavní základnou Spojeného loďstva bylo Sasebó, ale Japonci využívali i vojenské přístavy Kure, Jokohama, Nagasaki, Šimonoseki..., zatímco hlavní základnou třetí flotily se staly Kobé a Cušima. Všechny japonské přístavy byly dobře vybavené a válečné loďstvo zde mohlo být zaopatřené vším potřebným a téměř ve všech základnách se nalézaly i suché doky umožňující opravy poškozených plavidel. Japonské loďstvo mohlo vyplouvat podle okamžité potřeby, aniž by bylo ve svých operacích jakkoliv omezováno. Důležité základny byly i na pobřeží Korejského poloostrova, jehož se Japonci zmocnili začátkem války, a jejich námořnictvo mohlo tedy využívat i zdejší přístavy jako např. Čemulpcho, Gensan, Fusan a Mosampcho a později si zřídili i provizorní základny v bezprostřední blízkosti Port Arturu.

Velmi dobře byli připravené i osádky válečných plavidel, z nichž polovinu tvořili odvedení branci sloužící zde povinnou vojenskou službu, jež trvala sedm let a zbytek tvořili dobrovolníci, kteří se k válečnému námořnictvu přihlásili z řad civilního loďstva a po absolvování osmileté služby setrvávali ještě čtyři roky ve službě záložní. V japonské flotile se nemuselo šetřit uhlím, díky čemuž setrvávaly lodě ve službě někdy i deset měsíců v roce a jejich posádky se věnovaly intenzivnímu výcviku doslova za každého počasí.

V celém japonském loďstvu vládla tvrdá disciplína známá z válečných filmů odehrávajících se v prostředí druhé světové války a veškeré projevy nekázně byly přísně trestány. Tyto případy však byly pouze ojedinělé, neboť zdejší námořníci vynikali vysokou loajálností a svědomitě se snažili připravit na chystanou válku, ve které byli připraveni oddaně bojovat za svou vlast ztělesňovanou zejména osobou vládnoucího císaře. Ovšem ani přímo fanatická bojová morálky nemohla překonat některá omezení vycházející z japonské tělesné fyziognomie, takže zdejší námořníci se většinou nemohli srovnávat s ruskými v tělesné síle, ale v houževnatosti a schopnosti překonávat veškeré válečné strázně jim byli rovnocennými soupeři. Je nepochybné že Japonci vynikali osobní statečností, což si můžeme doložit na příkladu ze dne 15. února 1904, kdy admirál Tógó hledat dobrovolníky na provedení velmi riskantního úkolu (zablokování výjezdu z Port Arturu) a během krátké doby se jich přihlásilo dvacetkrát víc než potřeboval.

Důstojnický sbor byl dobře připraven a všichni vyšší velitelé prodělali vítěznou čínsko-japonskou válku, ve které načerpali množství bojových zkušeností, jež později využili i během potlačování boxerského povstání. Japonští důstojníci sice nevynikali přílišnou iniciativou, ale všechny svěřené úkoly se snažili poctivě vyplnit a rozhodně jim nechyběla potřebná dávka bojovnosti a v bitvě projevovali značnou odvahu. Námořní boje vedené v této válce se svým charakterem značně lišily od válčení na souši, kde japonští vysocí důstojníci často bezduše hnali své vojáky proti dobře připraveným obranným pozicím, což většinou vedlo pouze k obrovským ztrátám na životech. To ale neznamená, že by se vysocí námořní důstojníci v tomto ohledu lišili od svých armádních kolegů a v případě nutnosti by jistě se životy svých mužů nakládali se stejnou lhostejností jako tomu bylo u armádních důstojníků. Velitelé japonských válečných lodí běžně porušovali tehdejší námořní normy upravující vedení války na moři, ale žádný z jejich činů se nedá označit přímo za válečný zločin.


Posádka křižníku Nisšin

Námořníci z celého světa byli odjakživa velmi pověrčiví a ani Japonci nepředstavovali žádnou výjimkou. Náš historik Milan Jelínek v prvním díle své knihy o Port Arturu zmiňuje hned několik příkladů jejich pověrčivosti, jež se odehrály těsně před začátkem války, když bylo Spojené loďstvo právě na přesunu z Japonska k Port Arturu. Torpédoborec AKEBONÓ se srazil se zásobovací lodí NIKKÓ MARU a utrpěl natolik závažné poškození, že se musel vrátit zpět na základnu, což bylo vykládáno jako zlé znamení. Naštěstí se již o několik hodin později objevila i znamení příznivá. Avizo TACUTA zajalo parník ROSSIJA a japonští námořníci v tom viděli symbol porážky jejich nepřítele, který se přeci jmenoval stejně jako zadržené plavidlo. Brzy poté narazil křižník TAKASAGÓ do velryby, která na následky zranění zemřela a Japonci z toho opět vyvodili zvláštní analogii, když v osudu nešťastného kytovci spatřili předzvěst porážky ruské námořní moci, která měla být smetena z mořské hladiny stejně jako ona velryba.

Důležitým činitelem rozhodujícím o výsledku námořních bitev v tomto období představovalo lodní dělostřelectvo, neboť tato zbraň měla na konečný výsledek bojů zdaleka největší vliv. Proto byl mimořádně důležitý kvalitní výcvik lodních dělostřelců, jenž zvyšoval nejenom kadenci, ale samozřejmě i přesnost palby. Lze konstatovat že japonští dělostřelci prošli opravdu kvalitním výcvikem a jejich výsledky byly velmi dobré, k čemuž jim pomáhaly i moderní britské dálkoměry Barr & Stround, kterých se na japonských lodích nacházelo více než na ruských, a japonské zaměřovací systémy byly zkonstruované i pro získání údajů o cílech ležících ve větší vzdálenosti nežli ruské, což opět souviselo s mylnými představami ruského velení o boji na krátkou distanci.

Na japonských bitevních lodích a pancéřových křižnících se používalo těžké a střední dělostřelectvo dodané britskou zbrojovkou Armstrong, která patřila mezi nejlepší výrobce lodních kanonů na světě a ruská děla dodávaná zbrojovkou Obuchov (zbraně střední ráže vyráběla v licenci zakoupené od francouzské společnosti Canet) byla přece jenom o něco horší, což se projevovalo zejména ve zdlouhavé obsluze těžkých děl. Díky tomu dosahovaly japonské bitevní lodě větší rychlosti střelby a také dostřel jejich zbraní byl větší než u děl jejich soupeřů.


Admirál Tógó

Samostatnou kapitolu představovala kvalita dělostřeleckých nábojů, která již byla částečně popsána výše. Japonské těžké projektily měly nepoměrně větší hmotnost nežli ruské (387 kg, vůči 333 kg), ale to bylo způsobeno hlavně tím, že Japonci většinou nepoužívali protipancéřové, ale tříštivotrhavé a trhavé granáty. Japonský tříštivotrhavý granát obsahoval 19,3 kg trhaviny, kterou tvořila šimósa, kdežto ruské protipancéřové projektily obsahovaly výbušnou náplň na bázi nitrcelulózy o váze 4,3 kg. Japonské granáty měly mimořádné devastační účinky na slaběji pancéřované, nebo nepancéřované části lodních trupů, takže snadno ničily lodní nástavby, dálkoměry, komíny, čluny, stanoviště lehkých a středních děl, ale proti silným pancířům se neosvědčily a také často předčasně explodovaly, čímž ničily hlavně japonských děl.

Celkově Spojené loďstvo překonávalo Tichomořskou eskadru kvalitou svých největších plavidel a hlavně úrovní výcviku posádek, což Japoncům poskytovalo nepopiratelnou výhodu. Díky překvapivému zahájení válečných akcí se Japonsku podařilo svého soupeře oslabit hned na počátku konfliktu a převahu si udrželi i později. Přesto i oni utrpěli těžké ztráty, když jim Rusové potopili dvě bitevní lodě a později přišli ještě o několik menších jednotek. Ovšem v průběhu války byla Rengó kantai posílena o několik křižníků a torpédových plavidel, z nichž největší hodnotu měly pancéřové křižníky NISŠIN a KASUGA, které vstoupily do služby v dubnu 1904 a brzy nahradily zničené bitevní lodě HACUSE a JAŠIMA.

Určitý problém představoval oddíl ruských křižníků dislokovaný ve Vladivostoku, který si v letních měsících počínal poměrně aktivně a prakticky od samého počátku bojů na sebe vázal hlavní síly japonské Druhé eskadry. Vladivostocký oddíl krátce před bitvou ve Žlutém moři operoval i na Tichém oceánu, což zneklidnilo velení Spojeného loďstva, protože reálně hrozila možnost, že ruské křižníky namísto návratu do Vladivostoku obeplují Japonsko a proniknou do Port Arturu, kde se spojí s jádrem Tichomořské eskadry. Proto se bitvy na Žlutém moři účastnily pouze dva pancéřové křižníky z Kamimurovy eskadry (ASAMA a JAKUMÓ) a zbytek musel být v soustředěn daleko od dějiště bitvy.

Japonci už delší dobu počítali s možností, že se Rusové pokusí o průlom do Vladivostoku a jejich hlavní síly byly v pohotovosti. Admirál Tógó kotvil se čtyřmi bitevními loděmi a pancéřovým křižníkem ASAMA u ostrova Round a i zbytek jeho sil se nalézal v bezprostřední blízkosti Port Arturu (např. u skaliska Encourter Rock, na Elliotových ostrovů a v Dalném). Přímo před ruskou základnou hlídkovalo několik oddílů torpédovek a lehké křižníky.

Spojené loďstvo:
První bojový oddíl:
Bitevní loď MIKASA (vlajková); velitel námořní kapitán Izuči, výtlak 15 352 tun, nominální rychlost 18,5 uzle, výzbroj 4 x 305 mm, 14 x 152 mm, 20 x 76 mm, 12 x 47 mm.
Bitevní loď ASAHI, velitel námořní kapitán Namoto (?), výtlak 15 200 tun, nominální rychlost 18,3 uzle, výzbroj 4 x 305 mm, 14 x 152 mm, 20 x 76 mm, 8 x 47 mm.
Bitevní loď FUDŽI; velitel námořní kapitán Macumotó, výtlak 12 553 tun, nominální rychlost 18 uzlů, výzbroj 4 x 305 mm, 10 x 152 mm, 16 x 76 mm, 4 x 47 mm.
Bitevní loď ŠIKIŠIMA; velitel námořní kapitán Teragaki, výtlak 14 850 tun, nominální rychlost 18 uzlů, výzbroj 4 x 305 mm, 12 x 152 mm, 20 x 76 mm, 12 x 47 mm.
Pancéřový křižník KASUGA; velitel námořní kapitán Kató (?), výtlak 7628 tun, nominální rychlost 20 uzlů, výzbroj 1 x 254 mm, 2 x 203 mm, 14 x 152 mm, 10 x 76 mm, 6 x 47 mm.
Pancéřový křižník NISŠIN, velitel námořní kapitán Takenoči, výtlak 7698 tun, nominální rychlost 20 uzlů, výzbroj 4 x 203 mm, 14 x 152 mm, 10 x 76 mm, 6 x 47 mm.

Třetí bojový oddíl:
Pancéřový křižník JAKUMÓ; výtlak 9735 tun, nominální rychlost 20,5 uzle, výzbroj 4 x 203 mm, 14 x 152 mm, 12 x 76 mm, 12 x 45 mm.
Chráněný křižník ČITOSE (vlajkový); výtlak 4760 tun, nominální rychlost 22,5 uzle, výzbroj 2 x 203 mm, 10 x 120, 12 x 76 mm, 6 x 47 mm.
Chráněný křižník KASAGI; výtlak 4900 tun, nominální rychlost 22,5 uzle, výzbroj 2 x 203 mm, 10 x 120 mm, 12 x 76 mm, 6 x 47 mm.
Chráněný křižník TAKASAGÓ; výtlak 4160 tun, nominální rychlost 23,5 uzle, výzbroj 2 x 203 mm, 10 x 120 mm, 12 x 76 mm, 6 x 47 mm.

Pátý bojový oddíl:
Bitevní loď ČINJEN; výtlak 7220 tun, nominální rychlost 15,5 uzle, výzbroj 4 x 305 mm, 4 x 152 mm, 2 x 57 mm, 8 x 47 mm.
Chráněný křižník HAŠIDATE; výtlak 4200 tun, nominální rychlost 16,5 uzle, výzbroj 1 x 320 mm, 11 x 120 mm, 6 x 57 mm, 12 x 37 mm.
Chráněný křižník MACUŠIMA; výtlak 4200 tun, nominální rychlost 16,5 uzle, výzbroj 1 x 320 mm, 12 x 120 mm, 16 x 57 mm, 6 x 37 mm.

Šestý bojový oddíl:
Pancéřový křižník ASAMA; výtlak 9700 tun, nominální rychlost 22 uzle, výzbroj 2 x 203 mm, 14 x 152 mm, 12 x 76 mm, 8 x 47 mm.
Chráněný křižník AKAŠI; výtlak 2756 tun, nominální rychlost 20 uzlů, výzbroj 2 x 152 mm, 6 x 120 mm, 10 x 47 mm.
Chráněný křižník SUMA; výtlak 2657 tun, nominální rychlost 20 uzlů, výzbroj 2 x 152 mm, 6 x 120 mm, 10 x 47 mm.
Chráněný křižník ICUKUŠIMA; výtlak 4 200 tun, nominální rychlost 16,5 uzle, výzbroj 1 x 320 mm, 11 x 120 mm, 6 x 57 mm, 12 x 37 mm.
Chráněný křižník AKICUŠIMA; výtlak 3100 tun, nominální rychlost 19 uzlů, výzbroj 4 x 152 mm, 6 x 120 mm, 10 x 47 mm.

První oddíl torpédoborců:
Torpédoborec ASAŠIJÓ; výtlak 342 tun, nominální rychlost 31 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec KASUMI, výtlak 363 tun, nominální rychlost 31 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec ŠIRAKOMÓ; výtlak 342 tun, nominální rychlost 31 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.

Druhý oddíl torpédoborců:
Torpédoborec IKAZUČI; výtlak 306 tun, nominální rychlost 31 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec INAZUMA; výtlak 306 tun, nominální rychlost 31 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec OBORÓ; výtlak 306 tun, nominální rychlost 31 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec AKEBONÓ; výtlak 306 tun, nominální rychlost 31 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.

Třetí oddíl torpédoborců:
Torpédoborec USUGUMÓ; výtlak 275 tun, nominální rychlost 30,5 uzle, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec ŠINONÓOME; výtlak 275 tun, nominální rychlost 30,5 uzle, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec SAZANAMI; výtlak 306 tun, nominální rychlost 31 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.

Čtvrtý oddíl torpédoborců:
Torpédoborec HAJATORI; výtlak 375 tun, nominální rychlost 29 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec HARUSAME; výtlak 375 tun, nominální rychlost 29 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec ASAGIRI; výtlak 375 tun, nominální rychlost 29 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec MURASAME; výtlak 375 tun, nominální rychlost 29 uzlů, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.

Pátý oddíl torpédoborců:
Torpédoborec KAGERÓ; výtlak 275 tun, nominální rychlost 30,5 uzle, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 4 x torpédomet.
Torpédoborec JÚGIRI; výtlak 275 tun, nominální rychlost 30,5 uzle, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec ŠIRANUI; výtlak 275 tun nominální rychlost 30,5 uzle, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet.
Torpédoborec MURAKUMÓ; výtlak 275 tun, nominální rychlost 30,5 uzle, výzbroj 2 x 76 mm, 4 x 57 mm, 2 x torpédomet..

První oddíl torpédovek:
Torpédovka č.69.; výtlak 87 tun, nominální rychlost 23,5 uzle, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.68.; výtlak 87 tun, nominální rychlost 23,5 uzle, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.70.; výtlak 87 tun, nominální rychlost 23,5 uzle, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.67.; výtlak 87 tun, nominální rychlost 23,5 uzle, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.

Druhý oddíl torpédovek:
Torpédovka č.38.; výtlak 89 tun, nominální rychlost 24 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.37.; výtlak 89 tun, nominální rychlost 24 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.45.; výtlak 89 tun, nominální rychlost 24 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.46.; výtlak 89 tun, nominální rychlost 24 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.

Šestý oddíl torpédovek:
Torpédovka č.56.; výtlak 54 tun, nominální rychlost 20 uzlů, výzbroj 1 x 47 mm, 2 x torpédomet.
Torpédovka č.51.; výtlak 54 tun, nominální rychlost 20 uzlů, výzbroj 1 x 47 mm, 2 x torpédomet.
Torpédovka č.57.; výtlak 54 tun, nominální rychlost 20 uzlů, výzbroj 1 x 47 mm, 2 x torpédomet.
Torpédovka č.59.; výtlak 54 tun, nominální rychlost 20 uzlů, výzbroj 1 x 47 mm, 2 x torpédomet.

Desátý oddíl torpédovek:
Torpédovka č.43.; výtlak 102 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.42.;výtlak 102 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.40.; výtlak 102 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.41.; výtlak 102 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.

Čtrnáctý oddíl torpédovek:
Torpédovka ČIDORI; výtlak 152 tun, nominální rychlost 28,5 uzle, výzbroj 1 x 57 mm, 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka KASASAGI; výtlak 152 tun, nominální rychlost 28,5 uzle, výzbroj 1 x 57 mm, 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka HAJABUSA; výtlak 152 tun, nominální rychlost 28,5 uzle, výzbroj 1 x 57 mm, 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka MANAZURU, výtlak 152 tun, nominální rychlost 28,5 uzle, výzbroj 1 x 57 mm, 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.

Šestnáctý oddíl torpédovek:
Torpédovka ŠIRATAKA, výtlak 127 tun, nominální rychlost 28 tun, výzbroj 3 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.39.; výtlak 102 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.71.; výtlak 87 tun, nominální rychlost 23,5 uzle, výzbroj 2 x 47 mužů, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.66.; výtlak 102 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.

Dvacátý oddíl torpédovek:
Torpédovka č.62.; výtlak 102 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.64.; výtlak 102 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.63., výtlak 102 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.65.; výtlak 102 tun, nominální rychlost 26 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.

Dvacátý první oddíl torpédovek:
Torpédovka č.47.; výtlak 89 tun, nominální rychlost 24 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.49.; výtlak 89 tun, nominální rychlost 24 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.
Torpédovka č.44.; výtlak 89 tun, nominální rychlost 24 uzlů, výzbroj 2 x 47 mm, 3 x torpédomet.

Velitelem Rengó kantai byl po celou dobu války viceadmirál Heiháčiró Tógó (nar. roku 1848), který také velel prvnímu bojovému oddílu složenému ze čtyř bitevních lodí a dvou pancéřových křižníků. Třetímu bojovému oddílu velel kontradmirál Šigetó Dewa, zatímco pátý byl svěřen kontradmirálu Jamadovi a konečně šestý oddíl vedl kontradmirál Masamiti Tógó. V admirálské hodnosti se bitvy učastnilo ještě několik japonských velitelů, ale ti na průběh bitvy měli minimální vliv.


Admirál Jamada (vlevo) a admirál Dewa

Jádro Rengó kantai se skládalo ze čtyř bitevních lodí, které s výjimkou starší FUDŽI byly vesměs moderní konstrukce a svou výzbrojí, pancéřováním a rychlostí se od sebe příliš nelišily, tudíž mohly tvořit homogenní eskadru. FUDŽI měla podstatně menší výtlak, jiný způsob pancéřování, a těžká děla starší konstrukce, jejichž kadence se nemohla měřit s kanóny nejnovějších japonských obrněnců, ale maximální rychlost plavby se od ostatních japonských bitevních lodí nijak nelišila (zhruba osmnáct uzlů). Do prvního bojového oddílu byly ihned po svém vstupu do služby zařazeny i pancéřové křižníky KASUGA a NISŠIN, což bývá občas kritizováno, protože se jednalo o plavidla odlišných technických parametrů, ale admirál Tógó patrně usoudil, že tyto jednotky se pro svou relativní pomalost (teoreticky 20 uzlů, ve skutečnosti o něco méně) nehodí pro službu společně s rychlejšími pancéřovými křižníky z druhé eskadry, a raději je přiřadil k prvnímu bojovému oddílu. Ostatně po ztrátě bitevních lodí JAŠIMA a HACUSE bylo jádro Spojeného loďstva citelně oslabeno a tyto křižníky představovaly jedinou možnost jak tyto ztráty alespoň částečně nahradit.

Kromě jednotek KASUGA a NISŠIN měl Tógó před bitvou na Žlutém moři ještě jedenáct dalších křižníků. Nejsilnější byly pancéřové křižníky ASAMA a JAKUMÓ, které patřily k druhé eskadře operující obvykle pod velením viceadmirála Kamimury v Japonském moři. Jednalo se o moderní jednotky nesoucí silnou výzbroj, kvalitní pancíře a i jejich rychlost byla dobrá, takže oba vysoce převyšovaly všechny ruské křižníky. I japonské chráněné křižníky sloužící ve třetím oddílu tvořila vesměs moderní plavidla se silnou výzbrojí (kombinace děl ráže 203 a 120 mm), proti nimž Rusové nemohli postavit žádné rovnocenné jednotky (snad s výjimkou ASKOLDU).

O něco horší chráněné křižníky sloužily v šestém oddíle, který se skládal z nesourodých jednotek starší konstrukce, jež často nemohly vyvinout potřebnou rychlost (ICUKUŠIMA) a i nesená výzbroj se částečně skládala ze starších děl, takže jejich bojová hodnota byla mnohem nižší nei u moderních jednotek sloužících ve třetím oddílu. Zdaleka nejslabší japonské křižníky byly zařazeny do pátého bojového oddílu (HAŠIDATE a MACUŠIMA). Tyto jednotky natrvalo poznamenalo jejich původní určení, neboť se s nimi počátkem 90. let 19. století počítalo pro boj s dvojicí čínských bitevních lodí. Proto nesly po jednom těžkém dělu ráže 320 mm systému Canet. Tyto zastaralé zbraně měly zoufale malou kadenci palby a počátkem 20. století již za moderními kanony zaostávaly ve všech parametrech. Další výzbroj už byla tvořena pouze děly ráže 120 mm a lodní pancéřování muselo být z důvodu úspory hmotnosti podstatně redukováno a také rychlost obou plavidel byla nízká už v době vstupu do služby (teoreticky 16,5 uzle). V pátém oddílu sloužila i stará a pomalá bitevní loď ČINJEN, jež sice nesla čtveřici Kruppových kanonů ráže 305 mm, které však měly malý dostřel a nedostatečnou rychlost palby, takže se tento obrněnec pro vedení moderní bitvy nehodil a vlastně mohl být s úspěchem použit pouze k obraně pobřeží a blokádě nepřátelských základen.

Japonské torpédoborce dosahovaly vyšší rychlejší než jejich ruské protějšky a také jejich plavební vlastnosti byly lepší, k čemuž je nutné připočíst i větší pevnost konstrukce a zejména mohutnější výzbroj. Torpédovky se vesměs řadily mezi nová plavidla a nevyznačovaly se ničím pozoruhodným. S jejich účastí v hlavní bitvě se ostatně ani nepočítalo a ke slovu se měly dostat až v nočních hodinách, kdy se pod rouškou tmy mohly pokusit dostat do blízkosti nepřátelských plavidel a odpálit svá torpéda.


Bitevní loď Fudži

Z uvedených přehledů plavidel ruské Tichomořské eskadry a japonské Rengó kantai je zřejmé že Rusové měli teoreticky značnou převahu v počtu bitevních lodí, zatímco Japonci měli k dispozici větší množství křižníků a torpédových plavidel. Také úroveň výcviku posádek byla lepší na japonské straně a jejich lodě disponovaly i rychlostní převahou, což byl nakonec jeden z rozhodujících faktorů celé bitvy.

Japonská převaha však nebyla nijak zdrcující a Rusové mohli v nastávajícím střetnutí oprávněně pomýšlet na úspěch. Zůstávalo ovšem otázkou co by se stalo poté, co by dokázali úspěšně ustát první den bitvy, protože v noci by se jejich lodě staly cílem útoků japonských torpédovek a následujícího dne museli najisto počítat s další bitvou s jádrem Rengó kantai. Rusové neměli ve své sestavě žádnou muniční loď, takže pokud by vyčerpali své zásoby střeliva, zůstali by prakticky vydaní na milost a nemilost svému nepříteli, který naopak mohl střelivo průběžně doplňovat. Připomínám že Port Artur dělí od Vladivostoku asi 1800 km a tuto vzdálenost nemohly ruské lodě zdolat dříve nežli za tři dny a po celou dobu plavby musely počítat s nepřátelskými útoky, takže naděje na úspěch byla od samého počátku poměrně malá.

Námořní bitvy však mnohdy mívají překvapivý průběh a jejich výsledek nebývá podmíněn pouze kvalitou zúčastněných plavidel a jejich posádek, ale i souhrnem mnoha víceméně náhodných okolností, s nimiž nelze předem kalkulovat, tudíž nelze říci, že Tichomořská eskadra byla odsouzena k neúspěchu a neměla reálnou naději na průlom do Vladivostoku, třebaže v nepoměrně lepší výchozí pozici se nacházelo Spojené loďstvo. Výstižně to popsal publicista Frank Thiess: „Nesmrtelní zasedají k soudu nad každou bitvou a váží na vážkách všechny síly zápasících - nejen zbraně, ale i ducha, jejich odvahu a chytrost. Všechna čest Vitgeftově poslušnosti, ale byl shledán lehčím.“

[jarl]

Počáteční fáze bitvy
Tichomořská eskadra začala vyplouvat na vnější rejdu 10. srpna 1904 asi ve 4:30, ale teprve o čtyři hodiny později opustilo vnitřní kotviště poslední plavidlo a ruské loďstvo se mohlo vydat na moře. V jeho čele pluly minolovky, jež tralovaly zdejší vody, aby se co nejvíce snížilo nebezpečí najetí na japonské miny, které mohly vyřadit některou z ruských lodí ještě před vlastní bitvou. Vzhledem k vysoké pravděpodobnosti střetu se silnějším nepřítelem by bylo vhodné pokusit se zvýšit odhodlání ruských námořníků nějakým povzbuzujícím signálem, ale Vitgeft nechal v 8:50 pouze vyvěsit nic neříkající sdělení: „Flotile se oznamuje, že Jeho Veličenstvo přikázalo odplout do Vladivostoku.“


Nemocniční loď Mongolia

Teprve v 10:30 se doprovodné minolovky začaly vracet zpět do přístavu, když se s jádrem eskadry rozloučily signálem: „Bůh Vám pomáhej. Na shledanou“ a Tichomořská eskadra pokračovala v plavbě v tomto složení: Na čele plul chráněný křižník NOVIK, za ním vlajková bitevní loď CESAREVIČ, v jehož kýlové brázdě se držely RETVIZAN, POBĚDA, PERESVĚT (vlajková loď zástupce velitele eskadry kontradmirála Uchtomského), SEVASTOPOL a POLTAVA. Za hlavními silami následovaly chráněné křižníky ASKOLD, PALLADA a DIANA a sestavu uzavírala nemocniční loď MONGOLIA, která plula osamoceně za kolonou válečných lodí. Ruské torpédoborce se držely poblíž hlavních sil.

Poté co se rozptýlila ranní mlha panovalo slunečné počasí s dobrou viditelností, takže japonská hlídková plavidla mohla bez obtíží sledovat ruské lodě, které se rychlostí nejprve osmi a posléze deseti uzlů vzdalovaly od své základny. Japonský průzkum odhalil nepřátelské lodě už v noci, kdy teprve vyplouvaly na vnější rejdu, a admirál Tógó byl kolem šesté hodiny ranní informován, že Rusové se pravděpodobně pokusí o průlom, díky čemuž nařídil uvést japonské hlavní síly do pohotovosti a Rengó kantai vyplula na moře. Zpočátku se v dohledu objevovaly pouze oddíly nepřátelských torpédovek a chráněných křižníků, jež nepředstavovaly přílišnou hrozbu a raději se držely mimo dostřel, ale na palubách ruských lodí se asi nenašel nikdo, kdo by nevěřil, že tato příznivá situace brzy pomine a Tichomořskou eskadru čeká svedení těžké bitvy.

Vizuální kontakt navázala obě loďstva v 11:30, když Rusové spatřili na obzoru husté sloupce kouře vycházející z komínů japonských bitevních lodí a všem bylo jasné, že okamžik důležité bitvy, jež mohla podstatných způsobem ovlivnit další průběh celé války, právě nadchází. Obě flotily pluly takřka protiběžnými kurzy, takže se k sobě rychle přibližovaly. Tichomořská eskadra zvýšila rychlost asi na třináct uzlů a NOVIK dostal rozkaz opustit místo v čele kolony a zařadit se mezi ostatní křižníky. Spojené loďstvo plulo rychlostí šestnácti uzlů a nacházelo se poněkud nalevo od ruských plavidel. V čele japonské sestavy se plavila vlajková MIKASA a za ní bitevní lodě FUDŽI, ASAHI a ŠIKIŠIMA, za nimiž se nalézaly pancéřové křižníky KASUGA a NISŠIN.

Nadcházející bitvy se z ruské strany zúčastnil hlavně oddíl bitevních lodí tvořený šesti plavidly této kategorie, zatímco na japonské první bojový oddíl složený ze čtyř bitevních lodí a dvou pancéřových křižníků. To znamenalo, že Rusové měli k dispozici 15 děl ráže 305 mm, 8 kalibru 254 mm, 66 ráže 152 mm a 68 kalibru 75 mm, kdežto jejich protivník 16 děl ráže 305 mm, jedno kalibru 254 mm, 6 ráže 203 mm, 78 děl kalibru 152 mm a konečně 96 ráže 76 mm. V boční salvě však mohli oba soupeři použít pouze polovinu děl ráže 152 a 75 (76) mm a její hmotnost činila u Rusů 8321 kg (společně s křižníky 9111 kg), zatímco u jádra Rengó kantai 9141 kg, což byla hodnota velmi podobná, ale japonská eskadra měla výhodu větší rychlosti palby, takže během jedné minuty dokázala vystřílet granáty o nepoměrně větší celkové hmotnosti.

Admirál Tógó se rozhodl použít stejný manévr jaký později s úspěchem provedl v bitvě u Cušimy a překřížil kolmo kurz nepřátelské eskadry. Tento manévr bývá obvykle považovaný za výhodný, neboť flotila, jež jej úspěšně provede, může pálit plnými bočními salvami, zatímco nepřátelské loďstvo může využívat pouze děla umístěná na přídi. Tógó ovšem změnu kurzu provedl příliš brzy a obě znesvářené eskadry v té době době dělilo od sebe ještě asi 15 kilometrů. Japonci podle svého zvyku zahájili palbu již z této vzdálenosti, ale Rusové jí opětovali až později (jako první vypálil PERESVĚT), když se vzdálenost dělící obě uskupení zmenšila zhruba na 12 km. Boj započal asi ve 12:20, kdy poprvé vypálil pancéřový křižník NISŠIN, ze svých děl kalibru 203 mm, a byl veden na velkou distanci, čemuž odpovídala i nížší účinnost palby. Japonci se soustředili zejména na CESAREVIČ a později, když se vzdálenost zmenšila na zhruba 8 km, nasadili i středorážní dělostřelectvo, jehož palba však podle svědectví nadporučíka Pilkina nebyla příliš přesná. Rusové zpočátku odpovídali pouze sporadicky, neboť většině jejich lodí bránila ve střelbě plavidla plující před nimi.


První fáze bitvy

Brzy ovšem nařídil Vitgeft provést obrat doleva a obě eskadry přešly na protiběžný kurs. Boj pokračoval a obě strany dosáhly několika zásahů. V této fázi bitvy začaly některé japonské bitevní lodě ostřelovat i ruské křižníky a cílem jejich palby se stal především ASKOLD, na němž vlála vlajka admirála Rejcenštejna. ASKOLD brzy inkasoval dva zásahy od ŠIKIŠIMY (jeden srazil velkou část zadního komínu), takže Rejcenštejn raději nařídil celému oddílu zvýšit rychlost a jeho křižníky se vzdálily z účinného dostřelu. Další japonské granáty dopadly i na ruské obrněnce (zejména na CESAREVIČE), ale škody utrpěla i MIKASA, kde zásah projektilu kalibru 305 mm způsobil ztráty na posádce a vyřadil z boje několik lehkých děl.

Díky ruskému úhybnému manévru minuly japonské lodě své ruské protějšky z uctivé vzdálenosti, aniž by jim způsobily přílišné škody a Tichomořská eskadra se nyní nacházela za zádí japonských lodí. Rusové brzy opět změnili kurz a pokoušeli se zezadu obeplout japonské hlavní síly a pokračovat v plavbě původním směrem. Pro japonského velícího admirála se situace nevyvíjela dobře, protože díky chybnému načasování překřížil kurz Tichomořské eskadry v příliš velké vzdálenosti, což byla hrubá chyba, a nyní se ocitl v nevýhodné poloze, protože kolona jeho obrněnců se postupně vzdalovala od svých protivníků. Nejrychlejší způsob jak se znovu přiblížit k nepříteli představoval manévr, při němž všechna japonská plavidla učinila současně obrat o 180 stupňů, což Spojené loďstvo následně také provedlo, ale tento manévr způsobil, že MIKASA nyní plula na konci sestavy, což bylo nevýhodné postavení, protože vedení námořního boje vyžadovalo, aby se vlajková loď nacházela v čele vlastní kolony.


Bitevní loď Mikasa

Proto Tógó zahájil sérii dalších složitých manévrů, které byly prováděné za neustálého boje, a trvalo dosti dlouho nežli se jádro Rengó kantai znovu řádně uspořádalo, tak aby v čele plula MIKASA a japonská sestava mohla přejít na paralelní kurz s Tichomořskou eskadrou. Rusové mezitím také provedli několik změn kurzu, jež sice byly pravděpodobně způsobené snahou vyhnout se plovoucím minám, které údajně spatřily posádky ruských plavidel, ale v konečném důsledku byly pro Tichomořskou eskadru výhodné, takže ve chvíli, kdy Japonci konečně přešli na souběžný kurz, získali Rusové značný náskok a boj musel být pro velkou vzdálenost přerušen.

Mezitím se do boje zapojil i japonský třetí bojový oddíl tvořený křižníky kontradmirála Dewy, jehož lodě se zleva přiblížily k ruským hlavním silám vedoucím boj s nepřátelskými hlavními silami, a začaly střílet na plavidla plující na konci ruské sestavy. Brzy však narazila kosa na kámen, neboť koncovou lodí byla bitevní loď POLTAVA, která měla pověst nejlépe střílející ruské lodě, což se mělo vzápětí potvrdit. Její starší dělostřelecký důstojník nadporučík Rykov počkal až se Dewova eskadra přiblíží na účinný dostřel a poté zahájil přesnou palbu ze záďové dělostřelecké věže zaměřenou na pancéřový křižník JAKUMÓ, který brzy zasáhl projektil ráže 305 mm, jenž zabil dvanáct mužů a křižník musel zpomalit a později se přiřadil k hlavním silám. Po této lekci nařídil admirál Dewa boj přerušit a jeho zbývající křižníky se stáhly mimo dostřel.

První fáze bitvy skončila ve 14:30 a ani jedna strana v něm neutrpěla přílišné ztráty. Pokud bitvu pojmeme jako souboj dvou vrchních velitelů musíme překvapivě konstatovat, že první kolo vyhrál jasně admirál Vitgeft, jenž svého protivníka brilantně vymanévroval, ale jeho úspěch byl pravděpodobně spíše dílem šťastné náhody (úhybné manévry před domnělými minami a využití nepřátelských chyb), nežli výsledkem promyšleného jednání ruského admirála, který se údajně během celé bitvy choval naprosto netečně a velení nechal na kontradmirálu Matuseviči

Naproti tomu japonskou propagandou velebený Tógó zahájil boj předčasně a pokus překřížit kolmo kurs ruské sestavy (položení příčky na T) mu vůbec nevyšel a tento manévr jej přivedl do takticky neudržitelné situace, načež zbytečně zdlouhavě manévroval, nežli dokázal znovu zformovat své hlavní síly a mezitím ztratil bojový kontakt s nepřítelem. Japonci zdůvodňují jeho počínání tím, že se v této fázi boje nepokoušel o rozhodující střet, jelikož se obával, aby se Tichomořská eskadra předčasně nestáhla zpět do Port Arturu. Toto krkolomné vysvětlení je však pravděpodobně motivováno snahou omluvit chybné počínání japonského národního hrdiny protože Tógó v bitvě na Žlutém moři neusiloval o zničení ruského loďstva (na to neměl dost sil), ale jeho primárním úkolem bylo zabránit Tichomořské eskadře v průlomu do Vladivostoku. Výsledek jeho snahy byl ovšem žalostný, neboť Rusové měli nyní volnou cestu a mezi jejich flotilou a cílovým přístavem se nalézala pouze Kamimurova eskadra střežící Cušimský průliv, s níž by si ovšem snadno poradili.

V praxi to znamenalo, že kdyby oba protivníci mohli plout stejnou rychlostí, nemohla už být Tichomořská eskadra dostižena, a v noční tmě by se odpoutala od Spojeného loďstva a bez větších obtíží pronikla k cíli své plavby, což by zásadně ovlivnilo další průběh války. Naštěstí pro Japonce dokázaly jejich lodě vyvinout o několik uzlů vyšší rychlost, takže Tógó dostal možnost své selhání napravit a nezapsal se do dějin jako neschopný břídil, jenž své zemi prohrál celou válku, jak jej zobrazuje následující dobová karikatura.



V první fázi bitvy zatím neutrpěla ani jedna strana závažnější škody, třebaže Japonci stříleli i přes velkou vzdálenost velmi přesně. Na RETVIZAN dopadlo jedenáct projektilů, které dočasně vyřadily dvě děla ráže 152 mm a způsobily průstřel pravého boku. Naštěstí k němu došlo nad čarou ponoru, ale RETVIZAN, v jehož útrobách se už převalovalo několik set tun vody, přesto tímto otvorem postupně pronikala další voda, kterou sem vnikala díky vlnobití. CESAREVIČ inkasoval sedm zásahů a i on utrpěl průstřel pravého boku, kudy se do nitra lodi nahrnulo množství vody, takže posádka musela vznikající náklon vyrovnat zatopením protilehlých lodních prostor. Další průstřel měl obrněnec nad čarou ponoru poblíž levé zadní věže s děly kalibru 152 mm. Došlo i k zásahu zadní dělostřelecké věže s těžkými děly, poškozena byl jeden stožár a zadní komín

POLTAVA byla zasažena nejméně sedmkrát; těžký projektil probil nepancéřovanou zadní část pod čarou ponoru a způsobil zaplavení některých podpalubních prosto. Exploze dalších dvou granátů vyrvala na zádi další obrovský otvor, jenž se však naštěstí nalézal nad úrovní vodní hladiny, ale poškozen byl i lodní stroj, což způsobilo pokles rychlosti. Ostatní plavidla zatím vážnějším škodám unikala; PERSVĚT inkasoval jeden zásah 305 mm granátem, jenž zničil jedno dělo střední ráže a SEVASTOPOL zasáhl těžký projektil do bočního pancíře.

Naproti tomu Rusové dokázali třikrát zasáhnout těžkými projektily MIKASU, která měla vážně poškozený stožár, dvakrát NISŠIN a jeden zásah inkasovala i ASAHI a pancéřový křižník JAKUMÓ.

[jarl]

Druhá fáze boje
Po úspěšném vymanévrování protivníka pluly nyní ruské lodě nerušeně původním směrem, ale velení Tichomořské eskadry dobře vědělo, že Rengó kantai dokáže vyvinou o několik uzlů vyšší rychlost (nejpomalejší Fudži měla rychlost 15 uzlů), takže Rusové museli najisto počítat se svedením další bitvy ještě před příchodem tmy. Proto začal štáb admirála Vitgefta probírat možné varianty budoucího boje a padlo několik návrhů jakým způsobem by ruská eskadra mohla manévrovat, ale velící admirál všechny zamítl s odůvodněním, že každá změna směru plavby by znamenala prodloužení boje, což by vedlo pouze ke zvýšení počtu inkasovaných zásahů a poškozené ruské lodě by poté hůře čelily nočním útokům japonských torpédových plavidel, s nimiž bylo nutné najisto počítat. Vitgeft se tedy vědomě zřekl možnosti aktivního vedení bitvy („našim úkolem není boj, ale průlom“) a veškerou aktivitu přenechal svému protivníkovi. Ruský admirál nařídil pouze zvýšit rychlost na patnáct uzlů, ale několik poškozených obrněnců začalo zaostávat, takže rychlost musela být opět snížena.

Někteří členové ruského štábu navrhovali využít torpédoborce k útoku na blížící se hlavní síly japonského loďstva, čímž by se dozajista oddálil začátek druhé fáze bitvy, ale Vitgeft se domníval, že pro torpédoborce by takový útok přestavoval zbytečné riziko a jejich útok nepovolil. Je pravda že pouhých osm torpédoborců mohlo za denního světla stěží dosáhnout úspěchu, neboť dosah torpéd byl malý a Rusové nemohli doufat v přiblížení na vzdálenost potřebnou k úspěšnému odpálení jejich torpéd, neboť Japonci by na ně nepochybně spustili obranou palbu ze všech děl, ale jiná možnost, jak se pokusit zpomalit blížícího se nepřítele, prostě nebyla. Fregatní kapitán Jelisejev, který velel prvnímu oddílu torpédoborců, se z vlastní iniciativy dožadoval povolení alespoň k nočním útokům na nepřátelské těžké lodě, které nu bylo váhavě uděleno, ale kontradmirál Matusevič nakonec Jelisejevovi nařídil, aby se i v noci držel poblíž bitevních lodí. Před zahájením dalšího boje Vitgeft nevydal téměř žádné konkrétní rozkazy a pouze nařídil soustředit palbu celé eskadry na nepřátelskou vlajkovou loď a kontradmirál Rejcenštejn, jenž velel ruským křižníkům, dostal možnost postupovat podle vlastní úvahy.


Druhá fáze bitvy

I Tógó se po tristních výsledcích, které přinesly jeho manévry v první fázi bitvy, nyní rozhodl pro nejjednodušší taktiku a jádro japonského loďstva plulo paralelním kursem s ruskou eskadrou a postupně se k ní přibližovalo. Japonský admirál si mohl zvolit jestli obepluje Tichomořskou eskadru z levé či z pravé strany a nakonec se rozhodl pro druhou možnost, jež mu poskytovala nezanedbatelnou výhodu, neboť slunce postupně se klonící k západu, nyní ztěžovalo ruským dělostřelcům zaměřování.

Obě flotily tedy pluly v kýlových liniích a v době zahájení boje se nacházely asi 45 mil na sever od poloostrova Šan-tung. K japonským hlavním silám se mezitím přidal i pancéřový křižník JAKUMÓ, jenž se nacházel na konci jejich kolony (ASAMA se z neznámých důvodů pohyboval samostatně a do souboje hlavních sil nezasáhl), takže Tógó měl nyní k disposici čtyři bitevní lodě a tři pancéřové křižníky proti šesti ruským bitevním lodím. V 16:45 se MIKASA dostala na úroveň POLTAVY plující na konci ruské sestavy a tato loď počastovala japonskou vlajkovou loď přesnou palbou z děl kalibru 152 mm, jíž Japonci vzápětí opětovali. Rychlejší japonské loďstvo se brzy dotáhlo na úroveň protivníkových plavidel a oba soupeři i nadále pluli v paralelních kursech, což znamenalo že mohli použít plnou boční salvu. Podle Vitgeftova rozkazu se ruští dělostřelci zaměřili především na MIKASU. Naopak Tógó nenařídil koncentrovat dělostřelbu všech svých lodí na jeden cíl, takže MIKASA a FUDŽI střílely zpočátku na CESAREVIČE, ASAHI, ŠIKIŠIMA, NISŠIN a JAKUMÓ na POLTAVU a KASUGA ostřeloval SEVASTOPOL. O něco později nařídil japonský admirál svým koncovým plavidlům soustředit palbu na vlajkovou loď kontradmirála Uchtomského (PERESVĚT), zatímco zbytek pálil i nadále na CESAREVIČE, takže obě ruské vlajkové lodě se dostaly pod těžkou palbu.


Poltava

Vzdálenost mezi nepřátelskými uskupeními se postupně zmenšovala a jestliže v době zahájení boje byla střelba vedená na vzdálenost téměř osmi kilometrů, tak později se zkrátila zhruba na čtyři kilometry, což samozřejmě přispělo ke zvýšení přesnosti střelby. Je diskutabilní zda Vitgeftovo rozhodnutí koncentrovat palbu všech jeho obrněnců na MIKASU bylo správné, protože na japonskou vlajkovou loď nyní pálily současně desítky ruských děl, což způsobovalo obtíže při zaměřování palby, jelikož bylo těžké odlišovat dopady vlastních granátů od dopadů projektilů vystřelených z ostatních plavidel a provádět korektury střelby. Kromě toho byly nyní ostatní japonské lodě ostřelované pouze sporadicky a samy mohly nerušeně pálit na své protivníky.

Přesnost ruské dělostřelby negativně ovlivnila skutečnost, že zapadající slunce oslňovalo jejich dělostřelce a vítr hnal povýstřelové zplodiny proti jejich lodím. Proto Rusové brzy provedli mírný obrat doleva, aby usnadnili práci svým zaměřovačům. I přes nevýhodnou pozici však jejich lodě pokračovaly v palbě a MIKASA se ocitla ve vážném ohrožení a její bojeschopnost byla brzy omezena. Mnohem větší škody však utrpěla Tichomořská eskadra, protože japonská rychlopalba byla velmi přesná a mnoho ruských lodí brzy utrpělo, třebaže škody nebyly až tak vážné, neboť Japonci používali tříštivotrhavé a tříštivé projektily, které nedokázaly probíjet silnější pancíře, ale zato spolehlivě ničily veškeré nepancéřované lodní části a zakládaly časté požáry. Střepiny japonských granátů také ničily dálkoměry a optiku dělostřeleckých věží, což rovněž ztěžovalo práci ruským dělostřelcům a hustý dým vznikající po výbuších japonských granátů (podle Thiesse se jednalo o první bojový plyn v dějinách) rovněž přispíval ke zhoršení situace na ruských lodích.

Nejhorší situace panovala na PERESVĚTU, který měl z boje vyřazenou přední dělovou věž a v lodním trupu zelo několik otvorů způsobených nepřátelskými projektily. Nejvážnější byl průstřel pod čarou ponoru, který ruští námořníci sice brzy dokázali provizorně utěsnit, ale mezitím vniklo do nitra lodi 450 tun vody. Nepřátelská palba také zranila velitele a srazila vlajku admirála Uchtomského. Na POLTAVĚ byla mimo provoz přední dělostřelecká věž a průstřelem pravého boku vnikala mořská voda do uhelných bunkrů. Také RETVIZAN měl poškozenou jednu dělovou věž a i CESAREVIČ inkasoval množství zásahů. Přesto, že se ruské lodě zdánlivě měnily v ohořelé a rozstřílené vraky, nebyla jejich bojeschopnost závažným způsobem narušena, neboť životně důležité prostory byly v pořádku a těžká děla většinou pokračovala v palbě. Také posádky si počínaly dobře a mnoho námořníků se osobně vyznamenalo.

Je zajímavé, že ani jeden z velících admirálů neřídil boj z pancéřové velitelské věže a oba se (i se členy svých štábů) zdržovali na nechráněném velitelském můstku, což představovalo značné riziko, protože jeden šťastný zásah mohl rázem ochromit velení celé eskadry. Japonci měli velké štěstí, když jeden z ruských granátů zasáhl v 17:35 velitelský můstek na MIKASE, zabil a zranil několik důstojníků včetně velitele lodě námořního kapitána Izučiho, ale Tógó vyvázl bez zranění.


Námořní kapitán Izuči

Rusové podobné štěstí neměli a přibližně v 17: 40 zasáhl 305 mm granát přední stožár a následný výbuch zabil všechny osoby na velitelském můstku včetně admirála Vitgefta. Vážně zraněn byl i kontradmirál Matusevič, jenž se k vědomí probral až v noci, takže výbuch tohoto granátu připravil Tichomořskou eskadru nejenom o velícího admirála, ale i o celý jeho štáb. Vitgeftovo tělo bylo doslova rozmetáno takže (dle Melnikova) z něj byla později identifikována pouze jedna noha. Velení obrněnce však apokalypsa na velitelském můstku nezasáhla a námořní kapitán Ivanov se za této situace rozhodl zprávu o Vitgeftově smrti nepředávat a CESAREVIČ i nadále vedl eskadru směrem k Vladivostoku.

Boj pokračoval a zdálo se že Rusové nakonec ustojí i druhé střetnutí s japonskou Rengó kantai a blížící se soumrak způsobí konec bitvy. Třebaže ruská dělostřelba nedosahovala zdaleka takové přesnosti jako japonská, tak i protivník utrpěl citelné ztráty. MIKASA byla vážně poškozena a z boje bylo vyřazena téměř veškeré její těžké a střední dělostřelectvo a z posádky padlo nebo utržilo zranění více než sto námořníků. Tógóova vlajková loď utrpěla průstřel boku pod čarou ponoru, ale japonští námořníci jej dokázali rychle utěsnit, ale přesto byla její situace vážná a kdyby Rusové používali lepší granáty, je docela dobře možné, že by se MIKASA dokonce potopila. Průstřel trupu utrpěla i ASAHI, na níž byla navíc vyřazena i jedna dělostřelecká věž. Několik dalších japonských těžkých děl muselo zastavit palbu, protože v jejich hlavních předčasně explodovaly vystřelované granáty, takže ve střelbě koncem bitvy pokračovalo pouze dvanáct děl ráže 305 mm, zatímco Rusové měli stéle ještě v provozu sedmnáct kanónů kalibru 305 a 254 mm.

Námořní bitvy často rozhoduje jeden náhodný úspěch a právě podobná náhoda nakonec rozhodla i bitvu na Žlutém moři. Kapitán Ivanov a další vysocí důstojníci se uchýlili do velitelské věže odkud plánovali řídit další boj. Bohužel v 17:45 zasáhl velitelskou věž těžký projektil kalibru 305 mm a vyřadil z boje celou její posádku. České prameny shodně uvádějí, že japonský granát probil pancíř a uvnitř explodoval. Ve skutečnosti však pancíř vydržel, ale do nitra věže průzory vnikly střepiny, které se tu odrážely od ocelových stěn a pobíjely její osazenstvo.


Retvizan

Kapitán Ivanov byl vážně zraněn a osudové následky mělo i poškozené ovládání kormidla, které bylo zaklíněno, díky čemuž CESAREVIČ vybočil z kolony a začal opisovat obrovské kruhy. Admirál Vitgeft vydal již před bitvou rozkaz, aby ostatní ruská plavidla kopírovala manévry vlajkové lodě, takže velitelé RETVIZANU a POBĚDY včas nerozpoznali, že CESAREVIČ je neovladatelný a přešli se svými plavidly na nový kurz a pravý stav věcí odhalili teprve ve chvíli kdy se CESAREVIČ stočil téměř do protisměru a pokusili se přejít na původní kurz. Jejich úsilí však bylo marné a celá ruská sestava byla v krátké době úplně rozvrácená a jednotlivé lodě se staly snadným terčem pro japonské dělostřelce, kteří v krátké době zaznamenali velké množství zásahů.

Nadějně se vyvíjející bitva byla během několika osudových minut ztracena a Tichomořské eskadře nyní hrozila zkáza. Na CESAREVIČI posléze převzal velení fregatní kapitán Šunov, ale zablokované kormidlo se stále nedařilo uvolnit a loď byla momentálně z dalšího boje vyřazena. Šunov nechal odsignalizovat zprávu o smrti velícího admirála a pokoušel se předat velení eskadry admirálu Uchtomskému, ale vše se zdrželo tím, že signalizační zařízení bylo zničeno, takže Tichomořská eskadra se na nějaký čas ocitla de facto bez velení. Ostatní obrněnci sice v boji pokračovali, ale protože si nyní vzájemně překáželi, byla jejich palba málo účinná, čehož neprodleně využil admirál Tógó, jenž nařídil provést obrat doleva a japonská sestava překřížila kurz ruského uskupení a spustila zničující palbu z malé vzdálenosti.

Situace Tichomořské eskadry byla kritická, takže velitel RETVIZANU (námořní kapitán Sčesnovič) se pravděpodobně domníval, že jeho loď plující včele ruské sestavy má převzít velení a proto vyvěsil signál „za mnou“ a nasměroval RETVIZAN přímo na japonskou vlajkovou loď (podle jiných zdrojů na pancéřový křižník NISŠIN). RETVIZAN následovala pouze POBĚDA, ale její velitel si brzy všiml signálů z CESAREVIČE, které předávaly velení admirálu Uchtomskému, a přešel na původní kurz. RETVIZAN tedy plul k nepříteli jako jediný a stáhl na sebe palbu téměř celého jádra Spojeného loďstva. Těžko říci jestli Sčesnovič opravdu doufal že se mu podaří taranovat některé z nepřátelských plavidel, anebo pokračoval v útoku pouze proto, aby poskytl ostatních ruským plavidlům čas potřebný k obnovení původní sestavy.

Japonci se na RETVIZAN brzy zastříleli a loď inkasovala další zásahy, třebaže k výbuchu v té době došlo i na MIKASE. Letící střepina však zranila kapitána Sčesnoviče, což jej přimělo přerušit útok a posléze nařídit návrat do Port Arturu, neboť dospěl k názoru, že obrněnec už do Vladivostoku doplout nedokáže. Mezitím pokračovaly zmatky ve velení, protože Uchtomskij sice nechal vyvěsil signál „za mnou“ a pokoušel se zformovat ruskou sestavu, ale většina velitelů jej přehlédla protože na PERESVĚTU byl zničen signální stožár, takže signalizační vlajky musely být provizorně vyvěšené na velitelském můstku.


Křižník Novik

Za této situace se pokoušel převzít iniciativu kontradmirál Rejcejnštejn, jenž se domníval že z boje byl vyřazen i admirál Uchtomskij, a proto i on nechal na svém vlajkovém křižníku ASKOLD vyvlajkovat signál „za mnou“ a rychlostí dvaceti uzlů zamířil na jih. Jeho rozkaz však uposlechl pouze NOVIK, kdežto křižníky PALLADA a DIANA zůstaly v blízkosti bitevních lodí, protože jejich nízká rychlost jim nedávala téměř žádnou naději na úspěšný únik japonským křižníků, kteří se Rejcenštejnovu uskupení pokoušely přehradit cestu. ASKOLD a NOVIK se utkaly s přesilou osmi nepřátelských křižníků, mezi nimiž nechyběl ani pancéřový křižník ASAMA a svedly s nimi krátký zápas, během nějž utrpěl ASKOLD jedenáct zásahů a i NOVIK byl citelně poškozen. Ruské lodě však využily své vysoké rychlosti a podařilo se jim uniknout.

Uchtomskij nakonec přeci jenom dokázal obnovit bojovou sestavu, ale protože řada jeho bitevních lodí byla vážně poškozena (CESAREVIČ, RETVIZAN a PERESVĚT) dospěl k názoru, že svedení další bitvy by znamenalo jistou zkázu a zamířil zpět do Port Arturu, kam již ostatně samostatně směřoval RETVIZAN. Ruské lodě měly zničené navigační přístroje, takže se jejich velitelé údajně v noci museli orientovat podle hvězd. K Uchtomského uskupení se postupně přidala bitevní loď CESAREVIČ, jehož kormidlo bylo konečně opraveno, křižníky DIANA a PALLADA, nemocniční loď MONGOLIA a později i několik torpédoborců. Zde je třeba říci, že Uchtomského počínání bylo v přímém rozporu s původními rozkazy admirála Vitgefta, jenž jasně nařídil, že hlavním cílem je průlom do Vladivostoku a návrat do Port Arturu všem ruským velitelům kategoricky zakázal, bez ohledu na stav jejich plavidel.

Kolem 19. hodiny zahalil Žluté moře soumrak a také Tógó přerušil boj a spěšně opustil bojiště, aniž by se pokoušel dorazit některé z poškozených ruských plavidel, což lze pokládat za jeho další chybu, protože za této situace se Tichomořská eskadra teoreticky mohla znovu uspořádat a v noci se pokusit o další průlom. Toto nebezpečí bylo reálné, a že se vše nakonec vyvinulo jinak je dílem nerozhodnosti ruských velitelů a nikoliv zásluha japonského admirála. Tógó zamířil k ostrovu Cušima, kde byl připraven boj následujícího dne obnovit, pokud by se Rusové nevrátili do Port Arturu, ale pokračovali směrem k Vladivostoku. Jako oficiální důvod k přerušení bojového kontaktu s nepřítelem je udáván nedostatek munice, ale její zásoby ve skutečnosti nebyly nijak kritické, neboť Japonci zatím spotřebovali teprve 63 % střeliva (Rusové pouze 35,5 %), takže skutečný důvod spočíval pravděpodobně v neochotě riskovat další boj, když hlavního cíle bitvy bylo dosaženo a pokus Tichomořské eskadry o průlom byl zmařen.

Ruské torpédoborce se zpočátku pokoušely ustupující japonské kapitální jednotky pronásledovat, ale brzy změnily kurz na jih a většinou ztratily kontakt s vlastními bitevními loděmi a jejich velitelé se později řídili podle vlastní úvahy, čím druhá fáze bitvy skončila.

Návrat Tichomořské eskadry do Port Arturu a další osud odloučených plavidel
Poté co se hlavní síly Rengó kantai vzdálily z bojiště a nad dějištěm bitvy se snesla temnota, čekal nepříliš dobře uspořádanou Tichomořskou eskadru souboj s početnými flotilami nepřátelských torpédových plavidel. Tyto útoky však kupodivu nebyly vedené s přílišnou intenzitou, takže Japonci sice odpálili množství torpéd, ale k jejich vypuštění většinou došlo ještě v uctivé vzdálenosti, díky čemuž pouze jedno zasáhlo POLTAVU, ale naštěstí neexplodovalo. Rusové se pochopitelně bránili a jejich dělostřelba poškodila torpédoborce ASAGIRI a MURAKUMÓ a torpédovky č.27, 38, 58 a 65.

Japonské noční ataky však znovu rozvrátily ruskou sestavu a mnoho plavidel ztratilo kontakt s vlajkovou lodí, načež se jejich velitelé druhého dne většinou rozhodli odplout do neutrálních přístavů, kde byly jejich lodě internované do konce války. Admirál Uchtomskij tedy do Port Arturu přivedl pouze bitevní lodě PERESVĚT, POBĚDA a POLTAVA, které již doprovázel toliko torpédoborec VLASTNYJ. Na základnu posléze dorazily i bitevní lodě SEVASTOPOL a RETVIZAN, křižník PALLADA, torpédoborce VINOSLIVIJ a BOJKIJ a nemocniční loď MONGOLIA. To znamenalo, že třebaže Tichomořská eskadra neztratila v bitvě ani jedno plavidlo, byla přesto fatálně oslabena a v budoucnu už neměla dost sil k dalšímu pokusu o průlom japonské blokády.

Obrněnec CESAREVIČ a torpédoborce BESŠUMNYJ, BESPOSČADNYJ a BESSTRAŠNYJ dopluly na německou základnu v Čching-tau a zdejší úřady je zde internovaly. U rozstříleného CESAREVICE a malých torpédoborců je toto jednání pochopitelné, protože jejich velitelé nevěděli, že hlavní japonské síly opustily bojiště, takže z obav před jejich útoky zvolili raději internaci nežli by riskovali samostatný průnik do Vladivostoku. Sporné už je jednání velitelů křižníku ASKOLD a DIANA, kteří nakonec také dali přednost internaci. DIANA doplula 25. srpna do Saigonu a francouzské úřady nijak nenaléhaly na její internaci, takže její velitel měl dost času pokusit se loď opravit a znovu vyplout na moře. O deset dní později však byla do Saigonu doručena depeše s rozkazem křižník odzbrojit a nechat jej internovat. ASKOLD se 12. srpna objevil v Šanghaji, kde se o něco později setkal s torpédoborcem GROZOVOJ. Číňané nekladli ruským velitelům žádné překážky a dali jim k dispozici 8800 tun uhlí. Přesto už ani jedna jejich loď na moře nevyplula a Rusové váhali tak dlouho, až se zde 20. srpna objevilo nepřátelské uskupení tvořené pancéřovým křižníkem TÓKIWA, chráněnými křižníky NANIWA a NIITAKA a dvěma torpédovkami. Teprve tehdy vyzvali Číňané ruské lodě k opuštění přístavu, načež se jejich velitelé nechali 24. srpna internovat.


Cesarevič v internaci

Torpédoborec BURNYJ najel na mělčinu u poloostrova Šan-tung a posádka jej vyhodila do povětří, takže nakonec se ze všech oddělených plavidel pokusil o samostatný průlom pouze chráněný křižník NOVIK pod velením fregatního kapitána Šulce. NOVIK se dne 11. srpna zastavil v Čching-tau, aby si doplnil palivo, jelikož jeho zásoby se při útěku před japonskými křižníky citelně ztenčily. V Čching-tau nabral 250 tun uhlí a ještě během 24 hodinové lhůty určené pro pobyt válečných lodí v neutrálních přístavech, dokázal znovu vyplout na moře. Bohužel NOVIK měl opotřebované stroje, takže jeho spotřeba uhlí se oproti normálu dosti zvýšila, což bylo na pováženou, neboť kapitán Šulc se rozhodl neplavit nejkratší cestou vedoucí kolem ostrova Cušima, protože tyto trasy byly dobře střežené nepřátelským loďstvem. Namísto toho zvolil mnohem delší cestu a zamýšlel obeplout Japonsko z východu a do Japonského moře proniknout úžinou mezi ostrovy Hokkaidó a Sachalin. Z důvodů úspory paliva se křižník musel držet blízko nepřátelského pobřeží a dne 19. srpna jej spatřily japonské hlídky, které okamžitě vyslaly varovnou depeši všem obchodním a válečným lodím plavícími se těmito vodami.

Zásoby paliva již mezitím klesly natolik, že nebyla naděje na doplutí do Vladivostoku a kapitán Šulc musel chtě nechtě nařídit provést další zastávku na ostrově Sachalin, kde měli Rusové vlastní uhelnou stanici. Proto zakotvil křižník brzy ráno 20. srpna v Korsakovsku a posádka se snažila co nejrychleji doplnit zásoby paliva. Ovšem po několika hodinách bylo zachyceno radiové vysílání blížící se japonské válečné lodi a kapitán Šulc musel nakládku předčasně ukončit a chystat se na souboj s neznámým protivníkem. Onou lodí byl zbrusu nový chráněný křižník CUŠIMA vyzbrojený šesti děly ráže 152 mm, zatímco NOVIK nesl stejný počet děl kalibru 120 mm. Ruská loď zvýšila rychlost na 20 uzlů a vyplula svému protivníku v ústrety. Boj vzplál v 17:10 a byl veden na vzdálenost asi 6,5 km. Dělostřelecký souboj trval až do 18:40, kdy se NOVIK vrátil zpět do přístavu a CUŠIMA se stáhl na volné moře. V boji se silnějším nepřítelem utrpěl ruský křižník tři průstřely trupu pod čarou ponoru a do podpalubí nateklo 250 tun vody. Kromě toho zasáhlo loď dalších nejméně deset granátů a utrpěná poškození byla natolik závažná, že se ruský velitel rozhodl loď raději potopit, protože naděje na únik byla mizivá a k místu boje se už blížil další nepřátelský křižník ČITOSE.


Potopený Novik

Později se Rusům podařilo zachránit alespoň lodní děla, jež posloužila k vyzbrojení několika pobřežních baterií. Většina posádky NOVIKU se dostala do Vladivostoku, ale někteří námořníci zůstali na Sachalinu a zapojili se ještě do bojů, které na tomto ostrově probíhaly na samém konci rusko-japonské války.

Ztráty obou stran v bitvě na Žlutém moři a její hodnocení
Bitva skončila taktickým úspěchem japonského loďstva, jež dokázalo zmařit nepřátelský záměr probít se do Vladivostoku, čímž byla do budoucna eliminována hrozba, kterou Tichomořská eskadra dosud představovala. Přesto se jednalo o vítězství dosti nepřesvědčivé, neboť Japonci v přímém boji nedokázali potopit ani jedno nepřátelské plavidlo a k oslabení protivníka došlo pouze díky skutečnosti, že mnoho poškozených ruských jednotek se nechalo internovat v neutrálních přístavech. Admirál Tógó učinil během boje několik chyb a k úspěchu mu nakonec pomohl jeden šťastný zásah, který vyřadil z boje protivníkovu vlajkovou loď.

Bitva však prokázala převahu japonských dělostřelců (zejména při střelbě na vetší vzdálenosti), kteří dosáhli větší přesnosti palby (cíl zasáhlo 2,7 % vystřelených granátů, zatímco úspěšnost ruské střelby byla pouze asi 1 %), ale nelze pominout skutečnost, že ruští dělostřelci museli v druhé fázi bitvy střílet proti zapadajícímu slunci a přesnost jejich palby kladně ohodnotil i britský pozorovatel, jenž bitvu na Žlutém moři sledoval na palubě ASAHI. Jasně se však projevila nadřazenost Armstrongových těžkých kanonů nad ruskými děly a kadence palby byla na japonských plavidlech nepoměrně vyšší.

Naproti tomu ruské velení bylo po celou dobu bitvy dosti pasivní a neučinilo nic čím by dokázalo svého nepřítele zaskočit. A přitom Vitgeft dostal návrh změnit uspořádání ruské bojové sestavy před druhou fází boje, tak aby ruské lodě nepluly v kýlové linii, ale vedle sebe (v takzvané Dwarsové linii), což by jim umožnilo soustředit k palbě na blížícího se nepřítele všechna těžká děla ze zadních věží, zatímco Japonci plující v koloně za sebou, by mohli střílet prakticky pouze z děl vlajkové lodě. Navíc by tímto neotřelým manévrem mohli znejistit japonského velícího admirála, pro nějž se bitva zatím nevyvíjela vůbec dobře. Po smrti Vitgefta a kapitána Ivanova došlo k obrovským zmatkům, kdy se Tichomořská eskadra nacházela dlouho bez pevného velení, což mělo zásadní vliv na výsledek bitvy, jelikož kontradmirál Uchtomskij dokázal uspořádat ruskou sestavu až v době, kdy bylo velení ruských lodí demoralizováno nepříznivým vývojem boje a RETVIZAN už mířil zpět na základnu. Uchtomskij také připustil další rozvrácení ruské bojové formace během nočních útoků nepřátelských torpédových plavidel, což mělo za následek ztrátu většiny odloučených lodí, které nakonec skončily v internaci.


Zásahy na Cesareviči

Ruská lodní děla střílela poměrně pomalu, o čemž svědčí i počty vystřelených granátů z některých ruských bitevních lodí. CESAREVIČ vypálil celkem 104 projektilů ráže 305 mm a 509 ráže 152 mm. PERESVĚT 109 nábojů kalibru 254 mm a 809 ráže 152 mm a POBĚDA 115 ráže 254 mm a 494 kalibru 152 mm. Naproti tomu např. ASAHI vystřelila zhruba 150 projektilů kalibru 305 mm a 660 ráže 152 mm.

Všechny ruské těžké lodě v boji dosti utrpěly, ale uváděný počet zásahů, které inkasovaly se často diametrálně liší, takže jej nelze přesně dohledat. Tyto rozdíly jsou snad způsobené tím, že některé zdroje uvádějí pouze zásahy těžkými děly, zatímco jiné započítávají i dopady středorážních projektilů.

CESAREVIČ byl v průběhu boje zasažen nejméně patnácti projektily ráže 152, 203 a 305 mm, které napáchaly citelné škody. Ruská vlajková loď měla poškozené obě dělostřelecké věže, částečně rozbité komíny a poničený velitelský můstek. Na palubě zničila japonská dělostřelba všechny lodní čluny a v trupu zelo několik průstřelů, z nichž nejnebezpečnější se nacházel po čarou ponoru a do podpalubí vniklo 153 tun vody. Z posádky padlo třináct mužů a dalších 58 utržilo nejrůznější zranění.

Škodám neunikl ani RETVIZAN, jenž zasáhlo možná až 23 granátů. Loď měla zničené všechny reflektory, čluny a jednu dělová věž. V pravém boku zel průstřel, jimž RETVIZAN nabral větší množství vody. Z lodních zbraní bylo mimo provoz osm děl, ale převážně malé ráže. Posádka však napočítala pouze šest mrtvých a počet zraněných se vyšplhal na 43 osob (někdy je udáváno 56).

Další těžce zkoušenou ruskou bitevní lodí se stal PERESVĚT. Loď zasáhlo dokonce 13 granátů ráže 305 mm a 15 kalibru 152 a 203 mm, které napáchaly odpovídající škody. Obrněnec měl průstřely v místech ležících nad bočním pancířem a některé střely dokázaly probít i slabší části pancéřování. Mnoho oddílů bylo zaplaveno a na palubě vzniklo několik požárů. Dělostřelba poničila i komíny, což způsobilo pokles rychlosti. Zablokovaná byla jedna dělostřelecká věž a dělostřelba vyřadila také třináct děl. Vzhledem k rozsahu utrpěných poškození je pozoruhodné, že padlo pouze třináct námořníků, ale počet raněných se vyšplhal nejméně na 69 osob.


Poškozený Peresvět

POBĚDA také inkasovala několik těžkých zásahů, ale její poškození byla nepoměrně menší. Loď měla průstřel boku pod čarou ponoru a další průstřel utrpěla v prostoru horního bočního pásu. Další průrazy (celkem pět) ale přibyly v prostorách nechráněných žádným pancířem. Poškození neunikly ani všechny tři komíny a většina lodních člunů. Zničeno bylo celkem pět děl (z toho jedno ráže 254 mm). Padli čtyři námořníci a dalších 28 bylo zraněno.

Bitevní loď POLTAVA inkasovala čtrnáct zásahů granáty kalibru 203 až 305 mm a i ona nabrala větší množství vody díky průrazu pod čarou ponoru a další velký otvor zel v její zadní části, ale ten se naštěstí nacházel nad vodoryskou. Z činnosti byly vyřazeny všechny dálkoměry a poškození neunikl jeden z lodních strojů. Zničeno bylo i pět děl střední ráže a větší množství malokaliberních zbraní. Posádka přišla o dvanáct příslušníků a přes čtyřicet jejích členů utrpělo zranění.

Ani SEVASTOPOL neunikl pozornosti nepřátelských dělostřelců, kteří jej počastovali zhruba deseti granáty, jež poničily několik děl a vyřadily z činnosti otáčivý mechanismus jedné věže s děly ráže 152 mm. Také SEVASTOPOL měl poškozené komíny, ale vážným škodám dokázal unikat, až do samého konce bitvy, kdy japonský projektil poškodil kotelnu a parovod, což zapříčinilo prudké snížení rychlosti na pouhých osm uzlů, takže obrněnec byl ve vážném ohrožení a pokud by Tógó boj předčasně neukončil, mohla se z něj stát snadná kořist pro japonské bitevní lodě. Posádka přišla pouze o jednoho muže, ale dalších 66 jich bylo zraněno

Z křižníků utrpěl zdaleka největší škody ASKOLD, na nějž dopadlo asi 14 granátů ráže 152 až 305 mm. Křižník měl sražený zadní komín, dva průstřely trupu pod čarou ponoru a několik v nadvodní části. Zničeno bylo také osm děl kalibru 152 mm a posádka přišla o jedenáct mrtvých a 48 zraněných. NOVIK inkasoval pouze tři zásahy, ale průstřelem pod čarou ponoru do podpalubí vniklo větší množství vody a další granát poškodil jedno dynamo. Z posádky zemřel toliko jeden muž a dva měli lehčí poranění.

Na křižník DIANA sice v průběhu boje dopadlo jenom několik granátů, ale utrpěné škody byly poměrně vážné, neboť velkým průrazem vniklo do nitra lodě mnoho vody a k vyrovnání rychle se zvětšujícího náklonu musela posádka zaplavit několik oddělení na opačné straně trupu. Zkáze neuniklo ani několik děl a posádka ztratila pět členů a více než dvacet jejích druhů bylo zraněno. PALLADA utrpěla pouze menší škody a na její palubě padli čtyři muži a deset jich utržilo zranění.


Oprava zničené dělostřelecké věže na Mikase

Beze ztrát samozřejmě nevyvázli ani Japonci, ale údaje o poškozeních jejich plavidel se dohledávají poměrně těžko. Zdaleka největší škody pochopitelně utrpěla vlajková MIKASA, na níž se soustředila palba většiny ruských těžkých jednotek. Bitevní loď zasáhlo 21 granátů ráže 152 až 305 mm a MIKASA byla v dezolátním stavu. Na palubě postupně propuklo několik požárů, byl poškozen velitelský můstek a nástavby. Z činnosti byla vyřazena všechna čtyři těžká děla (jedna dělostřelecká věž byla úplně zničena), na levoboku zůstalo provozuschopné pouze jedno dělo střední ráže, a zničení neunikly ani některé lehké zbraně. Nad bočním pancéřovým pásem byly dva velké průstřely a vzhledem k tomu, že boj byl v pozdějších hodinách veden na poměrně krátkou vzdálenost, mohly být naplno využity přednosti ruských protipancéřových projektilů, jež byly projektovány právě pro použití na kratší distanci. Díky tomu dokázal jeden granát ráže 254 mm probít 178 mm silný pancíř chránící MIKASU na úrovni vodní hladiny a vzniklým průstřelem nabrala japonská vlajková loď množství vody. K velkým ztrátám došlo také v řadách posádky, jež přišla o 32 členů a počet raněných se vyšplhal na přibližně 90 osob.

Z dalších japonských bitevních lodí utrpěla větší škody pouze ASAHI, jíž zasáhlo několik granátů. Jeden také dokázal prorazit boční pancíř pod čarou ponoru a z boje byla vyřazena zadní dělová věž. K velkým ztrátám na životech však nedošlo v boji padl pouze starší dělostřelecký důstojník Vada a další člen posádky byl zraněn. Tři těžké granáty zasáhly pancéřový křižník NISŠIN, kde způsobily blíže neurčené materiální škody a zabily šestnáct členů posádky. Dva zásahy inkasoval i KASUGA, kde bylo zraněno 11 námořníků. JAKUMÓ byl zasažen nejméně jedním těžkým granátem a několika středorážními; posádka ztratila dvanáct mužů a deset utržilo zranění. ASAMA byl lehce poškozen a na jeho palubě napočítali jednoho zraněného.


Pancéřový křižník Asama

Kromě moderních bitevních lodí a pancéřových křižníků bylo v průběhu boje zasaženo i větší množství dalších japonských plavidel. Starý obrněnec ČINJEN inkasoval dva zásahy a měl zraněno šest námořníků, ČITOSE dva a IZUMI jednoho. Poměrně značné škody napáchala ruská dělostřelba při nočních útocích japonských torpédových plavidel. Nejhůře dopadl torpédoborec ASAGIRI, jenž ztratil devět mužů, zatímco MURAKUMÓ napočítal tři zraněné. Torpédovka č.38. měla jednoho mrtvého a osm zraněných, kdežto torpédovky 58, 65 a 27 měly celkem tři zraněné námořníky.

Z tohoto dozajista pouze orientačního seznamu vyplývá, že Rusové přišli v bitvě na Žlutém moři přibližně o stejný počet mužů jako jejich protivníci, což je vzhledem k poškození jejich plavidel velmi zajímavé, třebaže na konečný výsledek bitvy nemá tato skutečnost pražádný vliv.

Použité zdroje:
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 - 1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 - 1905; Válka začala v Port Arturu. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Edmund Kosiarz: Námorné bitky. Vydalo nakladatelství Pravda 1984.
Edwin P. Hoyte: Tři vojevůdci. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1996.
Frank Thiess: Cušima. Vydalo nakladatelství Fr. Borový 1941.
А.Ъ. Широкорад: Падение Порт-Артура. Vydalo nakladatelství АСТ 2003.
Р.М. Мельников: ЦЕСАРЕВИЧ (1).
http://wunderwaffe.narod.ru/HistoryBook/RFTO/index.html
http://www.cruiserx.narod.ru/kim_0/k0.htm
http://keu-ocr.narod.ru/Lebedev/
http://militera.lib.ru/h/sorokin_ai/07.html
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://militera.lib.ru/h/bykov_pd/index.html
http://www.licey.net/war/book2/atrur
http://www.wikipedia.org/
http://www.port-arthur.ucoz.ru/
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/WeaponB ... /index.htm

[Pátrač]

Inu pane kolego to je tedy zářez do pažby.

Kvalitu této práce asi lze jen závidět - ať jsem četl jak chtěl, jsem přesvědčen, že v žádném díle co jsem o této válce měl možnost prostudovat jsem takto propracovanou bitvu - a to ani jednu - neviděl.

Nechceš si tuto válku nechat pro sebe celou? - abych Ti to nekazil.

JInak kolego pouze pro ukojení mé chorobné zvědavosti. Myslíš si Ty osobně, že tato bitva i přes zjevnou prážku dávala ruské flotile nějakou naději? Zdá se že ruské lodě a jejich posádky bojovali dobře. Nebo to byla jen labutí píseň?

[jarl]

Nechceš si tuto válku nechat pro sebe celou? - abych Ti to nekazil.

Ale ne. Pozemní boje nejsou moje parketa, takže se do nich určitě pouštět nebudu a nechám je na někom povolanějším (nejlépe tobě). Teď si od rusko-japonské války chvíli odpočinu a pokusím se napsat něco o japonském útoku na čínské lodě ze dne 25. července 1894, který se samozřejmě odehrál ještě před oficiálním vyhlášením války (Japonci to snad ani jinak nedovedli).

JInak kolego pouze pro ukojení mé chorobné zvědavosti. Myslíš si Ty osobně, že tato bitva i přes zjevnou prážku dávala ruské flotile nějakou naději? Zdá se že ruské lodě a jejich posádky bojovali dobře. Nebo to byla jen labutí píseň?

Těžko říct. Rusové orčitě bojovali dobře, ale nakonec to k ničemu nebylo a obávám se, že jejich morálka musela začít brzy upadat, protože bylo jisté, že na svedení rozhodující bitvy už nemají dost sil a Port Artur padne dříve nežli dopluje II.Tichomořská eskadra. Kapitán Sčesnovič (velitel Retvizanu) přesto navrhoval, aby Rusové ještě před pádem pevnosti jednou vypluli a pokusili se zničit alespoň některá slabší japonská plavidla (Kasugu a Nisšin), čímž by mohli ovlivnit pozdější bitvu u Cušimy. Se svým názorem však zůstal osamocen a Tichomořská eskadra už do bojů prakticky nezasáhla.

[Tunac]

jarl@
smekám. Perfektní práce s hromadou detailů.

[Pátrač]

Jarl - škoda že to Rusové nezkusili. Morálně by to námořníci vzali za své - co potopíme my, s tím nebudou muset bojovat kamarádi po plavbě kolem půl světa.

Navíc by to bylo důstojnější ukončení života flotily než ji nechat rozstřílet Japonci ze souše jak se nakonec stalo. Odvedl jsi zde úžasnou práci.

[950]

Fro fainšmekry bych měl jeden typ. Klikněte na http://www.russojapanesewar.com/naval_links.html Je to sice anglicky, ale je tam dost informací, např. o výzbroji, zvláště té dělostřelecké a to obou stran.
O hodnotě ruského námořního dělostřelectva pojednává asi desetistránkový článek: Ruská lodní dělostřelba 1904. Mám to sice vytištěné ale bohužel už nemám webovou adresu. Hledám, ale zatím nenalézám. Až najdu, tak dodám.
Přepisovat to nechci, abych nebyl kritizován...

[jarl]

950 - Pravděpodobně vím který článek máš na mysli. Byl umístěm na webu Milana Jelínka http://www.warshipsmj.cz/udalosti.asp
ale teď už tam není. Důvod neznám, ale snad to nějak souvisí s tím že se chystá vydání autorovy knihy o rusko-japonskéválce a vydavatel si nepřeje, aby tato kapitola byla volně na internetu. Ten článek se mi moc líbil a je součástí malonákladové publikace Válka začala v Port Arturu, kterou jsem díky neustálému čtení už sice skoro zničil, ale přesto bych jí nevyměnil za nic na světe, protože je to zdaleka nejlepší český zdroj o všem co vedlo k rusko-japonské válce a o jejím začátku.

[Bublifuk]

Človíčku Jarle, Ty jsi čím dál lepší!
Činjen byla původně čínskou bitevní lodí, že? To se nedivím, že už ji nechtěli využít v první linii, ono těch 15,5 uzlu bylo v dbě R-J války spíše už jen zbožným přáním.
Super práce!

[jarl]

Činjen byla původně čínskou bitevní lodí, že? To se nedivím, že už ji nechtěli využít v první linii, ono těch 15,5 uzlu bylo v dbě R-J války spíše už jen zbožným přáním.
Super práce!

Je to tak. Činjen původně patřila Číně a jmenovala se Zhenyuan. Japonci se jí zmocnili v roce 1895 a přejmenovali na Činjen. Těch 15,5 uzle už bylo samozřejmě nemožné dosáhnout a obstaróžní obrněnec nebyl schopen vyvinout více nežli 11 uzlů a byl pravděpodobně nejpomalejším plavidlem, které se bitvy ve Žlutém moři účastnilo.

Jinak jsem samozřejmě rád, že se můj článek líbí, protože mi dal pořádně zabrat a během psaní mě dvakrát přepadla pořádná krize a já měl chuť vše smazat a začít znova, protože mi přišlo že jsem to s tím dlouhým úvodem o ruském a japonském loďstvu trochu přehnal že tyhle pasáže stejně většina čtenářů přeskočí a přečte si až popis samotné bitvy. No ale nakonec zvítězila lenost, takže jsem to nechal v původní podobě.

[Pátrač]

Abych řekl pravdu, mě se právě ty úvodní věci líbí nejvíce - já vlastně tvořím stejně - a i když to práci natáhne, vzniká komplex který snese lecjakou kritiku.
Jsem tedy rád že jsi krize vyřešil sám se sebou a vše zůstalo tak jak bylo. Samotná bitva trvá krátce ale vývoj k ní může trvat léta.

[Tkuh]

Tak už jsem si tento kvalitní článek prostudoval a musím říct, že je to úžasné Ale protože je docela dlouhé mám i několik připomínek a otázek.
1) Když se člověk podívá na parametry bitevních lodí, tak si vlastně uvědomí, jak bylo carské rusko průmyslově zaostalé, protože jen Retvizan a Cesarevič byly skutečně moderní a obě byly vyrobeny v cizině, Retvizan v USA a Cesarevič ve Francii.
Jinak si mě zmátl jedním překlepem a ještě teď jsem si nejsem jistej, jak to má být správně: Bitevní loď RETVIZAN - 622 x 47 mm.
2) U výpisu japonských plavidel, máš uvedeny i dva pancéřové křižníky, které běžně patřily do 2.oddílu a mě se zdá, že je k 3. a 6. oddílu přiřadili přesně naopak. Asamu, který pluje rychlostí až 22 uzlů přiřadily k pomalejším křižníkům 6. oddílu a Jakumó s rychlostí 20 uzlů k těm rychlejším, ale to je jen můj názor a třeba k tomu měli japonci jiný názor.
3) Nebyl náhodou velitel 6. oddílu Masamiti Tógó příbuzným svého velitele Heiračira Tógó? Protože jestli ano, tak to ve mě budí dva dojmy, že buď to byla velká námořnická rodina, nebo ať žije protekce!
4) Rád bych ještě podotkl ke střelivu, že japoncům by se ke konci 2. fáze boje protipancéřové granáty hodily, protože by z ruských lodí nadělaly úplné cedníky.

A pak bych ještě rád zareagoval na drobnou diskuzy:
Bublifuk - Je vlastně paradoxem, že s veteránem čínsko-japonské války Činjen byly v 5. oddíle křižníky Hašidate a Macušima, které vlastně dostaly tu svojí podivnou výzbroj ( 320mm dělo ) na zničení právě jeho.
Pátrač - souhlasím, měli se rusové znovu pokusit proniknout do Vladivostoku, třeba již jen proto, že po dobytí Port Arthuru, japonci ruské potopené lodě vyzvedli a dlouhé rekonstrukci zařadili do služby. Jednalo se o bitevní lodě Retvizan, Poltavu, Pobedu a Peresvet a křižníky Bajan a Palladu. Pro Rusy může být alespoň to, že je Japonci nestihli zprovoznit do bitvy u Cušimy, protože to by byl ještě větší masakr. Asi, ale oprava těch lodí nebylo v ránci několika měsíců realná a do opětovné služby vstoupily až dlouho po válce, i přesto bych to ale být Rusama Japoncům "nedaroval".

Můj dlouhý komentář si jarle nevykládej jako důkaz kritiky, ale jako důkaz velkého zájmu, který ve mě tento článek vzbudil.

[jarl]

Pokusím se odpovědět na všechny podněty, ale většinou budu muset spíše teoretizovat.

Bod 1) Ano ruské lodě třídy Petropavlovsk a Peresvět se pro moderní bitvu hlavních sil nehodily a japonské bitevní lodě je značně převyšovaly. Co se týče toho překlepu u výzbroje Retvizanu tak tam pravděpodobně má správně být 22x47 mm, ale jistý si tím nejsem, protože bych musel znovu v ruských zdrojích vyhledat přesný počet děl, které na lodi byly před bitvou a do toho se mi teď nechce.

Bod 2) Co Japonce vedlo k tomuto zařazení těchto dvou pancéřových křižníků netuším, ale myslím si, že se daly využít podstatně lépe, a že se jedná o další chybu japonského velicího admirála. Vždyť Asama do boje hlavních sil prakticky vůbec nezasáhl a Jakumó naplno bojoval až v druhé fázy bitvy.

Bod 3) Jestli byli tito dva admirálové nějak spřízněni nevím, ale Heiháčiró Tógó pocházel z rozvětvené samurajské rodiny a měl ještě tři další bratry, z nichž dva s ním původně sloužili ve válečném loďstvu knížectví Sacuma (bylo to za šógunátu, kdy sjednocené loďstvo japonského císařství ještě neexistovalo), takže se teoreticky může jednat o jednoho z nich. Osobně si ale myslím že se jedná pouze o shodu jmen.

Bod 4) S tím souhlasím. Během bitev ve Žlutém moři a u Cušimy nedokázal ani jeden japonský granát proniknout hlavními pancíři na ruských bitevních lodích, takže by se Japoncům klasické protipancéřové projektily určitě hodily.

[El Diablo]

Na dně Žlutého moře byl objeven obrněný křižník „Petropavlovsk“


Obrněný křižník ruské císařské flotily „Petropavlovsk“, který narazil na minu a potopil se v době rusko-japonské války 1904 až 1905, byl objeven na dně Žlutého moře v blízkosti Lü-šun-kchou (bývalého Port-Arturu).

Za ruskou stranu se hledání lodě zúčastnilo pátrací středisko Tichomořské flotily „Iskra“. Obrněný křižník vyl vlajkovou lodí 1. Tichomořské eskadry. Na této lodi zahynuli viceadmirál Stěpan Makarov, slavný malíř bitev Vasilij Vereščagin, a stovky důstojníků a námořníků.




http://czech.ruvr.ru/2011/11/09/60090752.html

[jarl]

To je zajímavé, ale Petropavlovsk nebyl obrněný křižník, ale bitevní loď a vypadal úplně jinak, než ta loď (pravděpodobně některý z ruských pancéřových křižníků) na obrázku.


Bitevní loď Petropavlovsk

Najít vrak Petropavlovsku by při dnešní technice neměl být velký problém, protože se potopil poblíž pobřeží a ruští pozorovatelé jeho zkázu dokonce vyfotografovali


Zánik Petropavlovsku

[El Diablo]

Já to moc nezkoumal a věřil sem že "Hlas Ruska" bude mít relevantní fotografii...
http://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9F%D0% ... 5%D1%86%29

[Scrat]

Je to nějaké divné.
Vzhledem k faktu že vrak Petropavlovska byl prozkoumán již v roce 1909 mi tak nějak není jasné co to vlastně teď objevili. Bitevní loď leží asi 4 km od břehu na hloubce necelých 40 metrů a v dnešní době již bude asi zcela zapadlá v bahně. Mám dojem že její poloha byla dokonce dlouhá léta označena bójí aby se jí větší plavidla mohla vyhnout.

A na fotce je skutečně ruský pancéřový křižník, v tomto případě Rjurik z vladivostocké eskadry.

Scrat

[jarl]

Konečně jsem se dokopal k tomu, abych původní článek důkladně předělal, doplnil o nové údaje a přidal i nějaké citáty, aby se to lépe četlo. Takže, kdo má zájem, může si jej přečíst znovu.