Bitva u Ulsanu

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Bitva u Ulsanu

Příspěvek od jarl »

Bitva u Ulsanu
Obrázek
V námořní fázi rusko-japonské války se odehrála dvě velká střetnutí mezi hlavními silami znepřátelených flotil známá jako bitvy na Žlutém moři a u Cušimy, které poněkud zastiňují souboj mezi vladivostockým oddílem pancéřových křižníků a křižníky z II. bojové flotily japonského Spojeného loďstva, k němuž došlo 14. srpna 1904 poblíž korejského přístavu Ulsan.
Situace vladivostockého oddílu v prvním půlroce války
Samostatný oddíl křižníků se základnou ve Vladivostoku byl ustanoven v polovině roku 1903 a počátkem rusko-japonské války jej kromě pancéřových křižníků RJURIK, ROSSIJA a GROMOBOJ, tvořily ještě chráněný křižník BOGATYR, pomocný křižník LENA, deset torpédovek, jedna minonoska a několika pomocných plavidel. Tento oddíl měl na sebe vázat část japonských námořních sil, což mělo odlehčit hlavním silám dislokovaným v Port Arturu a zejména napadat nepřátelské vojenské transporty mířící na východní pobřeží Korejského poloostrova a vážně ohrožovat japonský námořní obchod. Mezi jeho další úkoly patřila i obrana ruských držav na pobřeží Japonského moře a útoky na nepřátelské pobřeží.

Situaci vladivostockého oddílu stěžovala celková nepřipravenost Ruska na válku, která se projevila i špatným materiálním zabezpečením ruských námořních a pozemních sil na Dálném východě. Třebaže Vladivostok náležel Rusku již dlouhá desetiletí a od 60. let 19. století sloužil i jako válečný přístav, byla jeho připravenost na válečný konflikt na nízké úrovni a nebyl schopen dlouhodobě odolávat útoku silného nepřítele, což platilo zejména o pozemních opevněních, neboť obrana směrem od moře byla o něco lepší a mohla využívat i výhodné přírodní podmínky, které jí usnadňovaly.

Protože se od oddílu očekávalo aktivní vedení válečných operací přinejmenším v celém prostoru Japonského moře, bylo ruským válečným lodím nutné zajistit odpovídající zásoby paliva, jelikož parní stroje dokázaly spolykat velké množství uhlí. Počátkem války bylo ve Vladivostoku uskladněno 57 000 tun kvalitního cardiffského uhlí a dalších téměř 9000 tun horšího paliva pocházelo z ruských dolů. To se může zdát jako dostatečná rezerva (tolik uhlí nebylo ani v Port Arturu) ale když uvážíme že čtyři zdejší křižníky mohly teoreticky naložit celkem 7800 tun paliva, je zřejmé že ve skutečnosti nebyly zdejší zásoby nijak vysoké a při aktivním vedení námořní kampaně mohly být vyčerpány během několika měsíců. Naštěstí nebyla zásobovací situace oddílu nijak kritická, protože Japoncům se nikdy nepodařilo Vladivostok zcela zablokovat, takže sem mohla připlouvat civilní plavidla a po celou dobu války měla zdejší základna také železniční spojení s centrálním Ruskem. Přesto se množství kvalitního paliva postupně ztenčovalo a počátkem léta 1904 se zde již nacházelo toliko 40 000 tun cardiffského uhlí. Problémem se stala i jeho samotná nakládka neboť přístavní dělníci složení zejména z Korejců a Číňanů pracovali dosti pomalu a liknavě.

Obrázek
Výplutí oddílu ze zamrzlého Vladivostoku

Operace v Japonském moři stěžovaly i časté bouře a hustá mlha, jež tehdejším lodím postrádajícím moderní navigační přístroje znesnadňovaly plavbu. Další nevýhodou se stal ledový příkrov, jehož síla mohla někdy dosahovat až 85 cm, který se zde tvořil v období od prosince do poloviny dubna. Naštěstí se držel pouze při pobřeží a výjezd na volné moře mohl uvolnit ledoborec NADĚŽNYJ, takže zamrzání přístavu nemělo na vedení kampaně prakticky žádný vliv.

Během prvního půlroku války podnikly vladivostocké křižníky několik výpadů proti japonské námořní dopravě (Rusové tuto činnost nazývají „krejserstvo“) ale jejich činnost neměla na průběh války přílišný vliv. Přesto dosáhly několika úspěchů, když dvakrát dokázaly napadnout japonské vojenské transporty a také potopily loď přepravující Kruppovy 280 mm obléhací houfnice určené k ostřelování Port Arturu. Za zmínku stojí i samostatné operace ruských torpédovek, jež také dokázaly potopit několik nepřátelských plavidel. Rusové naopak přišli o dvě torpédovky a jeden křižník a obzvláště zbytečná ztráta křižníku BOGATYR, který díky navigační chybě najel v půli května na pobřeží, byla dosti bolestná.

Obrázek
Ztroskotaný Bogatyr

Díky častému pobytu na moři se zvýšila připravenost ruských posádek, která v mírových časech bývala na nízké úrovni, ale na druhou stranu docházelo k častým změnám ve funkci velitele oddílu, což naopak mohlo způsobovat jisté problémy. V době prvního výpadu velel vladivostockým křižníkům námořní kapitán Rejcenštejn, jenž byl ale brzy převelen do Port Arturu a velitelem oddílu se stal nejprve admirál Jessen, jehož později nahradil admirál Bezobrazov, po němž se v této funkci znovu objevil Jessen.
Vladivostocký oddíl těsně před bitvou
V červenci roku 1904 provedly křižníky ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK svůj nejznámější výpad, při kterém pronikly Cugarským průlivem do Tichého oceánu a následně zajaly a potopily několik japonských a neutrálních obchodních plavidel, načež se stejnou trasou vrátily zpět na základnu. Tato akce měla v Japonsku i ve světě velký ohlas a znepokojila vedení japonského námořnictva, které se sice o ruských křižnících dozvědělo ihned poté co pronikly do Tichého oceánu, ale nebylo schopné jejich činnosti zamezit, protože se spíše obávalo, aby ruské lodě neobepluly celé Japonsko a nespojily se v Port Arturu s jádrem ruských sil.

Úspěch tohoto „krejserstva“ byl velkým povzbuzením pro morálku ruských námořníků a zdálo se, že podobné akce by se mohly během příhodných letních podmínek (mírné počasí, krátké noci) v budoucnu ještě několikrát zopakovat, k čemuž však nakonec v důsledku popisovaných událostí nedošlo a výpad do Tichého oceánu se stal poslední úspěšnou akcí celého oddílu. Po náročné kampani bylo žádoucí provést opravy lodních strojů, k čemuž však pro nedostatek času nedošlo, jelikož zdejší křižníky se musely začít připravovat na další plavbu.

Ruské velení bylo nuceno v letních měsících roku 1904 řešit neutěšenou situaci hlavních námořních sil, které byly v obleženém Port Arturu vystaveny nebezpečí zničení. Proto bylo učiněno rozhodnutí pokusit se o průlom do Vladivostoku, kde by spojené ruské eskadry vyčkaly připlutí posilového loďstva z Baltského moře. Protože bylo zřejmé, že hlavní síly si budou muset cestu do Vladivostoku probojovat, dostaly vladivostocké křižníky rozkaz k přesunu k východnímu ústí Korejského průlivu, kde se měly spojit s eskadrou plující z Port Arturu a poskytnout jí podporu při poslední etapě její plavby. Vše nakonec zhatila neexistence přímého spojení s obleženým Port Arturem protože ruské depeše mohly do Vladivostoku dorazit teprve s několikadenním zpožděním. Osudové zdržení zapříčinil zdlouhavý způsob předávání zpráv z obležené základny, neboť tehdejší radiostanice neměly potřebný dosah, takže z Port Arturu musel být nejprve vypraven rychlý torpédoborec, jenž v noci dokázal prorazit blokádu a dopravit depeši do čínského přístavu Čchi-fu, odtud mohla být odeslána do Vladivostoku.

Obrázek
Gromoboj

Hlavní síly skutečně vypluly 10. srpna z Port Arturu, ale brzy narazily na jádro japonského Spojeného loďstva a po prohrané bitvě ve Žlutém moři se ještě téhož dne vrátily zpět na základnu, což však velení ruských sil dislokovaných ve Vladivostoku nevědělo, protože teprve 11. srpna obdrželo rozkaz k vyplutí zdejších křižníků směrem ke Korejskému průlivu kam měly dorazit v brzkých ranních hodinách dne 14. srpna. Zde měly poblíž přístavu Pusan vyčkat připlutí eskadry z Port Arturu. Podle tohoto rozkazu se vladivostocký oddíl tentokráte neměl pouštět do honby za civilními plavidly a měl se soustředit výhradně na vojenské cíle, ale v případě že dojde ke střetu s hlavními silami Kamimurovy eskadry, bylo doporučeno odplout na sever a odlákat japonské pancéřové křižníky z Korejského průlivu.

Proto za ranního přílivu dne 12. srpna zvedly pancéřové křižníky ROSSIJA, GROMOBOJ a RJURIK kotvy a v doprovodu torpédovek 209, 210 a 211, které se brzy vrátily do přístavu, vypluly na moře. Cíl plavby se posádky z důvodu utajení dozvěděly až po opuštění Vladivostoku. Během prvního dne plavby spatřily jednu neznámou plachetnici, ale té se v souladu s instrukcemi nijak nevěnovaly a pokračovaly v plavbě ke svému cíli. Noc uběhla klidně a třebaže následujícího dne plavbu několikrát ztížila mlha směřoval celý oddíl stále na jih a v noci již panovala dobrá viditelnost. Křižníky dorazily 14. srpna ve 4:30 na úroveň Pusanu, kde měly vyčkat na příjezd eskadry z Port Arturu. Jejich rychlost činila sedm uzlů. V té době již začínalo svítat a sotva se rozptýlila noční tma spatřily ruské hlídky čtyři velké válečné lodě plavící se paralelním kursem asi osm mil na sever od ruských křižníků. Naděje na setkání s hlavními silami trvala jenom krátce, neboť se brzy ukázalo že jde o pancéřové křižníky IZUMÓ, IWATE, TÓKIWA a AZUMA, na nichž se brzy objevily válečné vlajky se stylizovaným vycházejícím sluncem. Japonské lodě zde pátraly po ruských plavidlech, jež se v bitvě ve Žlutém moři oddělila od hlavních sil a nyní se mohla pokusit o samostatný průnik do Vladivostoku. Proto byl na ruských lodích ve 4:45 vyhlášen poplach a posádky se začaly chystat k boji.
Síly obou stran

Vladivostocký oddíl
Vlajkový pancéřový křižník ROSSIJA (velitel námořní kapitán Andrejev), výtlak 13 700 tun, nominální rychlost 20 uzlů, výzbroj: 4 x 203 mm, 16 x 152 mm 12 x 75 mm, plus větší množství malorážních děl a pět torpédometů.
Pancéřový křižník RJURIK (velitel námořní kapitán Trusov), výtlak 11 700 tun, nominální rychlost 19 uzlů, výzbroj: 4 x 203 mm, 16 x 152 mm, 6 x 120 mm, plus větší množství malorážních děl a šest torpédometů.
Pancéřový křižník GROMOBOJ (velitel námořní kapitán Dabič), výtlak 12 400 tun, nominální rychlost 20 uzlů, výzbroj: 4 x 203 mm, 16 x 152 mm, 24 x 75 mm, plus větší množství malorážních děl a čtyři torpédomety.

Obrázek
Námořní kapitán Trusov (uprostřed druhé řady) s rodinnou a lodními důstojníky

Všechny ruské křižníky byly podobného typu, i když se nejednalo o jednu lodní třídu. Společné měly značné rozměry a poměrně vysoké boky, což jim sice dodávalo dobré nautické vlastnosti, ale na druhou stranu tvořily díky své velikosti snadný cíl pro nepřátelské dělostřelectvo a značná část lodních boků postrádala pancéřovou ochranu. Právě pancéřování představovalo další slabinu neboť, s výjimkou nejmodernějšího GROMOBOJE, měly ruské křižníky děla umístěná v nepancéřovaných bočních kasematách, takže byla snadno zranitelná a ani použitá ocel nebyla nejvyšší kvality (RJURIK měl dokonce ještě zastaralý kompaundní pancíř). Také rychlost už neodpovídala nárokům kladeným na pancéřové křižníky na počátku 20. století a stala se další slabinou ruských lodí.

Problémem představovala i použitá výzbroj, jež sice byla teoreticky poměrně silná ale instalace primárního dělostřelectva do bočních sponsonů znemožňovala použití poloviny děl ráže 203 mm v boční salvě. Děla této ráže měla na výsledek bitvy u Ulsanu zdaleka největší podíl, takže bude užitečné se s nimi seznámit blíže. ROSSIJA a GROMOBOJ používaly model vyvinutý v roce 1892, který byl v ruském námořnictvu používán od roku 1895; výrobcem se stala známá domácí zbrojovka Obuchov. Tato děla měla délku hlavně 45 ráží a při elevaci 13 stupňů umožňovala dostřel kolem 11 000 m. Protipancéřový projektil měl hmotnost 88 kg a jeho průraznost proti Kruppově oceli činila na vzdálenost 3600 metrů 126 mm, ale se zvětšující se vzdáleností samozřejmě klesala, takže na vzdálenost maximálního dostřelu činila už pouze 46 mm. Starší RJURIK nesl předchozí model z roku 1885, který měl hlaveň dlouhou pouze 35 ráží a jeho dostřel a kadence palby nedosahovali parametrů novějších děl. Bohužel se v průběhu války ukázalo, že ruské protipancéřové granáty nejsou příliš spolehlivé jelikož často vůbec neexplodovaly a způsobená škoda nebyla v takovém případě velká.

Obrázek
Boční pancéřování Rjuriku

Všechny tři ruské křižníky byly původně koncipovány jako plavidla primárně určená pro napadání námořního obchodu protivníka a s jejich nasazením proti silným nepřátelským jednotkám se nepočítalo. Proto byla jejich výzbroj instalována v bočních kasematách a pancéřováni pokrývalo relativně malou plochu. Podle původního zadání měly samostatně operovat na nepřátelských námořních komunikacích, což však v reálných podmínkách nakonec nebylo možné, jelikož Japonci měli v této lodní kategorii značnou převahu, takže celý vladivostocký oddíl musel působit jako jeden celek, což zvyšovalo možnost jeho zničení při náhodném střetu se silnějším nepřítelem.

Ruské lodní posádky byly na možnou bitvu připravené poměrně dobře, i když stejné úrovně výcviku a disciplíny jako jejich japonští soupeři nedosahovaly. Ovšem při charakteru námořního boje stejně námořníkům nezbývalo nic jiného nežli ze všech sil bojovat, neboť se všichni, obrazně i doslova, nalézali na jedné lodi a nemohli odhodit pušku a přejít do zajetí, jako to teoreticky mohli učinit jejich kolegové bojující na pozemních válčištích.

Obrázek
Admirál Jessen

Velitelem vladivostockého oddílu byl kontraadmirál Karl Petrovič Jessen (narozen roku 1852). Svoji kariéru začínal na Černém moři kde se v roce 1890 stal velitelem torpédovky ADLER. Později sloužil na Baltu a roku 1897 byl povýšen na námořního kapitána. V následujících čtyřech letech velel pancéřovému křižníku GROMOBOJ. Těsně před vypuknutím rusko-japonské války došlo k jeho povýšení na kontraadmirála a 16. března 1904 převzal velení vladivostockého oddílu, kterým, s výjimkou krátkého mezidobí kdy mu velel admirál Bezobrazov, zůstal až do bitvy u Ulsanu. Žádné bojové zkušenosti z předválečného období patrně neměl, třebaže není vyloučené, že v mládí prodělal rusko-tureckou válku z let 1877 až 1878.
Kammimurova eskadra
Vlajkový pancéřový křižník IZUMÓ (velitel námořní kapitán Izuči), výtlak 9750 tun, nominální rychlost 20,7 uzle, výzbroj: 4 x 203 mm, 14 x 152 mm, plus větší množství malorážních děl a čtyři torpédomety.
Pancéřový křižník IWATE velitel (námořní kapitán Taketomi), výtlak 9750 tun, nominální rychlost 20,7 uzle, výzbroj: 4 x 203 mm, 14 x 152 mm, plus větší množství malorážních děl a čtyři torpédomety.
Pancéřový křižník AZUMA (velitel námořní kapitán Fudži), výtlak 9300 tun, nominální rychlost 21 uzlů, výzbroj: 4 x 203 mm, 12 x 152 mm, plus větší množství malorážních děl a čtyři torpédomety.
Pancéřový křižník TÓKIWA (velitel námořní kapitán Jóšimacu), výtlak 9700 tun, nominální rychlost 21,5 uzle, výzbroj: 4 x 203 mm, 14 x 152 mm, plus větší množství malorážních zbraní a čtyři torpédomety.

Obrázek
Námořní kapitán Fudži

Později se k pancéřovým křižníkům připojilo ještě množství dalších válečných plavidel, z nichž však do boje zasáhly pouze dvě následující lodě:

Chráněný křižník NANIWA (velitel námořní kapitán Vada), výtlak 3650 tun, nominální rychlost 18,5 uzle, výzbroj: 8 x 152 mm, plus několik malorážních zbraní a čtyři torpédomety.
Chráněný křižník TAKAČIHÓ (velitel námořní kapitán Mori), výtlak 3650 tun, nominální rychlost 18,5 uzle, výzbroj: 8 x 152 mm, plus několik malorážních zbraní a čtyři torpédomety.

V samém závěru bitvy se na bojišti objevily ještě chráněné křižníky CUŠIMA a NIITAKA, společně s avisem ČIHAJA a několika torpédovkami, ale žádné z těchto plavidel už s největší pravděpodobností do boje nezasáhlo.

Japonské pancéřové křižníky se od sebe daly snadno rozpoznat díky odlišnému počtu komínů různého tvaru a velikosti, ale díky použití podobné výzbroje, pancéřování a rychlosti mohly tvořit kompaktní eskadru. Výhodou japonských křižníků byla kvalitní pancéřová ochrana tvořená výtečnou Kruppovou ocelí (pouze TÓKIWA nesl pancíře z Harveyovy oceli). Kromě bočního pancéřového pásu disponovaly všechny Kamimurovy křižníky také dostatečnou ochrannou dělových věží a i sekundární dělostřelectvo se nalézalo v bočních kasematách krytých slabšími pancíři.

Obrázek
Pancéřování křižníku Iwate

Velký vliv na průběh bitvy mělo rozložení primárního dělostřelectva ráže 203 mm, které se nalézalo výhradně v otočných dělostřeleckých věžích umístěných v podélné lodní ose, tudíž v boční salvě mohla vždy pálit všechna děla tohoto kalibru, zatímco u jejich ruských protivníků mohla být současně použita pouze polovina těchto zbraní, což dávalo japonským lodím převahu v palebné síle. Tehdejší japonské válečné námořnictvo většinou používalo výzbroj britské provenience a proto i děla ráže 203 mm dodala renomovaná zbrojovka Armstrong. Byly to zbraně o délce hlavně 45 ráží, jejichž dostřel se pohyboval kolem 16 000 m. Granáty měly hmotnost 108 kg a penetrační účinky nebyly velké, neboť jejich primárním účelem nebylo probíjení silných pancířů, ale spíše ničení nechráněných a slabě pancéřovaných lodních částí, kterých bylo na ruských lodích dost. Zaměřování lodních děl usnadňovaly moderní britské dálkoměry společnosti Barr a Stroud, které vladivostocké křižníky používající zastaralé dálkoměry ruské konstrukce v období před bitvou u Ulsanu zcela postrádaly.

Dobře známou skutečností je kvalita výcviku japonských lodních posádek, které byly na válku připravené velmi dobře a také jejich morálka byla vysoká, protože zdejší námořníci bojovali za svou vlast a císaře ochotně a s plným nasazením, zatímco jejich ruští protivníci se s válkou vedenou daleko od evropského Ruska ztotožňovali pouze obtížně. Japonští námořníci znali výsledek bitvy ve Žlutém moři, kde jejich kolegové z hlavních sil Spojeného loďstva dokázali porazit jádro ruské eskadry, takže i oni toužili po podobném úspěchu, k čemuž nyní dostali příležitost.

Obrázek
Admirál Kamimura

Velitelem japonských sil byl viceadmirál Hikonódžó Kamimura. Tento muž sice zůstává ve stínu svého legendárního vrstevníka jménem Hejhačiró Tógó, ale i on patřil k důležitým protagonistům rusko-japonské války. Narodil se v roce 1849 a během války za svržení šógunátu stál na straně vítězných sil bojujících za návrat moci do rukou císaře. Do řad japonského válečného loďstva vstoupil v 70. letech 19. století a postupně stoupal v hodnostním žebříčku. V roce 1884 byl povýšen na poručíka a v roce 1891 se stal velitelem dělového člunu MAJA. Čínsko-japonskou válku prodělal v hodnosti námořního kapitána jako velitel chráněného křižníku AKICUŠIMA. Jeho vzestup se nezastavil ani v následujících letech a v předvečer rusko-japonské války došlo k jeho povýšení na viceadmirála a stal se velitelem II. loďstva, jehož jádro tvořilo šest pancéřových křižníků. Oproti svému ruskému protějšku měl výhodu v nasbíraných zkušenostech s vedením moderní námořní války, protože se v roce 1894 zúčastnil bitev u Asanu a u ústí řeky Ja-lu, a možná se aktivně podílel i na potlačování boxerského povstání. Kamimurova eskadra měla za úkol provádět dálkovou blokádu Vladivostoku a snažit se eliminovat nebezpečí, které ruské křižníky mohly představovat pro japonské námořní komunikace. V prvním půlroce války nedosáhl žádného úspěchu, za což musel čelit kritice, jelikož vladivostocký oddíl si v letních měsících počínal velmi aktivně a Kamimura jeho akcím nedokázal zabránit. Tato kritika se však jeví jako nezasloužená, neboť z pohledu na mapu je zřejmé, že Japonci nemohli ruským lodím zabránit ve vyplouvání z Vladivostoku a zachytit křižníky operující na volném moři bylo za použití tehdejší techniky velmi obtížné a v podstatě k němu mohlo dojít pouze za přispění šťastné náhody.

Kamimurovo uskupení se dělilo na dva oddíly tvořené vždy dvojicí válečných plavidel. Prvnímu složenému z křižníků IZUMÓ a AZUMA velel přímo Kamimura a druhému kontraadmirál Misu, jehož vlajkovou lodí se stal pancéřový křižník IWATE. Třetím japonským admirálem podílejícím se na bitvě u Ulsanu se stal kontraadmirál Šotokiči Urijú (narozen roku 1857), jenž velel čtvrté bojové divizi, ke které patřilo pět válečných plavidel včetně chráněných křižníků NANIWA (vlajkový) a TAKAČIHÓ.

ObrázekObrázek
Admirálové Urijú (vlevo) a Misu

Z uvedeného srovnání sil je zřejmé že Japonci měli od samého počátku bitvy převahu v palebné síle protože jejich čtyři pancéřové křižníky mohly v boční salvě použít celkem 16 děl ráže 203 mm a 27 kalibru 152 mm, takže její hmotnost činila 2954 kg, kdežto tři ruské křižníky mohly nasadit pouze 6 děl ráže 203 mm, 24 kalibru 152 mm a 3 ráže 120 mm, což v součtu umožňovalo boční salvu o hmotnosti toliko 1585 kg.
Souboj ruských a japonských křižníků

Jakmile byly ve spatřených plavidlech rozpoznány nepřátelské křižníky, nařídil admirál Jessen změnu kursu, aby jeho lodě mohly zamířit zpět na základnu, což bylo v souladu s instrukcemi, které dostal před vyplutím z Vladivostoku. V podobné situaci se ruské křižníky ocitly již prvního července, kdy se poblíž ostrova Cušima střetly s Kamimurovou eskadrou v podobném složení jako nyní, ale tehdy byl vizuální kontakt navázán v podvečerních hodinách a vladivostockému oddílu se podařilo včas ztratit v noční tmě a k boji nedošlo. V něco takového však nyní Rusové doufat nemohli a posádky se musely smířit s vyhlídkou na mnohahodinový boj proti silnějšímu nepříteli disponujícímu navíc rychlostní převahou.

Ruské křižníky provedly kolem páté hodiny změnu kursu a protože přímou cestu k Vladivostoku přehrazovalo nepřátelské uskupení, zamířily na východ a postupně začaly zvyšovat rychlost. Ještě předtím zachytila radiostanice na ROSSIJI depeši, v níž japonský admirál požadovat připlutí dalších dvou válečných lodí, takže bylo zřejmé, že nepřítel může obdržet posily. Muži na obou stranách zaujali určená bojová stanoviště a do pohotovosti byly uvedeny i požární a zdravotnické oddíly, protože bylo nutné očekávat svedení těžké bitvy; jelikož ke kontaktu došlo v brzkých ranních hodinách, kdy většina mužstva na obou stranách ještě spala, musely se lodní posádky dostavit na svá stanoviště bez snídaně.

Obrázek
Azuma

Také Kamimura nařídil změnu kursu a obě uskupení plula souběžně a vzdálenost mezi nimi se rychle zmenšovala, takže japonské křižníky mohly už v 5:05 zahájit palbu z děl ráže 203 mm, kterou Rusové opětovali z hlavních děl ROSSIJE a GROMOBOJE až ve chvíli kdy se vzdálenost zkrátila na 11 000 m, což nastalo v 5:18 a teprve o několik minut později se do boje zapojil i RJURIK, jehož děla měla kratší dostřel. Křižníky IZUMÓ a IWATE střílely na RJURIK, AZUMA na ROSSIJI a TÓKIWA na GROMOBOJ. Díky klidné mořské hladině nebyly japonské lodě znevýhodněné díky menšímu výtlaku, což by za horších povětrnostních podmínek nahrávalo ruským křižníkům, jejichž mohutné trupy představovaly mnohem stabilnější dělostřeleckou základnu.

Na čele ruského svazu se pohybovala vlajková ROSSIJA, za ní GROMOBOJ a sestavu uzavíral RJURIK. Rychlost brzy stoupla na 15 uzlů a posléze se zastavila na 17 uzlech, protože ROSIJJA měla odstavené čtyři kotle a vyšší rychlost nemohla vyvinout. To způsobilo určité problémy neboť na čele ruské kolony se pohybovala nejpomalejší loď. GROMOBOJ svou rychlost přizpůsobil vlajkovému plavidlu, ale RJURIK musel vybočit doprava a nyní se pohyboval odděleně od ostatních křižníků. Přesto Rusové zahájili boj poměrně nadějně a dělostřelci z ROSSIJE zaznamenali první úspěch, když 203 mm granát zasáhl IWATE do přídě a jeho exploze vyprovokovala posádku ruské vlajkové lodě k hlasitému jásotu. Další zásahy inkasovaly také IZUMÓ a AZUMA, ale jejich poškození nebyla vážná.

Obrázek
Rjurik

Brzy se však projevila nepřátelská palebná převaha a začaly se množit zásahy na ruských křižnících. Japonské granáty měly mimořádné devastující účinky a třebaže nemohly ohrozit životně důležité lodní prostory, dokázaly způsobovat značné škody. Nejvíce trpěl nejstarší RJURIK, na němž brzy propuklo několik požárů, ale Rusové je pokaždé dokázali zdolat. Je známou skutečností, že RJURIK byl nejslabší lodí vladivostockého oddílu a měl nejenom dřevěné obložení paluby, ale dřevo bylo použito i na lodních nástavbách, takže vznikající požáry mohly být velmi nebezpečné, k čemuž přispívaly i lodní nátěry provedené dobře hořlavou barvou. Bylo běžnou praxí, že palubní prkna byla během boje kropena vodou z požárních hadic, ale propuknutí požárů nemohlo ani toto preventivní opatření zamezit.

Tou dobou se už vzdálenost mezi bojujícími plavidly zmenšila natolik, aby se do boje mohlo zapojit i sekundární dělostřelectvo a intenzita palby vzrostla. To nahrávalo přesně střílejícím Japoncům a na ruských plavidlech přibyly další zásahy. Nejvíce trpěly obsluhy děl na křižnících ROSSIJA a RJURIK, které byly naplno vystavené sprškám střepin z explodujících granátů. Těsně před půl šestou došlo k události, jež měla značný vliv na další průběh boje, jelikož nepřátelský granát ráže 203 mm zasáhl zadní komín na ROSSIJI a rozerval jeho plášť, což způsobilo zhoršení tahu lodních kotlů. Střepiny dokonce pronikly poškozeným komínem až do kotelny a poškodily několik kotlů, což se samozřejmě promítlo do snížení rychlosti, takže ruská vlajková loď nečekaně zpomalila (dočasně až na deset uzlů) a za ní plující GROMOBOJ jí musel obeplout zleva, což narušilo celou ruskou kolonu.

Obrázek
Naniwa

V té době se na bojiště od jihu přiblížil japonský chráněný křižník NANIWA, jenž začal svou palbou vedenou na vzdálenost 7000 m ohrožovat koncový RJURIK, načež admirál Jessen nařídil změnu kursu, aby mohl vést účinnou palbu na tohoto nového nepřítele, který se z boje brzy zase stáhl. Přesto se situace ruských lodí neustála zhoršovala, protože postupně umlkala některá děla a RJURIK inkasoval průstřel trupu pod čarou ponoru. Jeho dělostřelci však palbu opětovali a jeden projektil údajně pronikl pancířem přední dělostřelecké věže na IZUMÓ, ale ke štěstí Japonců neexplodoval. Kolem šesté hodiny provedly ruské lodě další změnu kursu a postupně se otočily o 180 stupňů, čehož využil nepřítel k přiblížení na vzdálenost necelých 8000 m a soustředění palby na RJURIK, který brzy inkasoval další zásahy a vybočil z ruské kolony. Na vážně poškozeném křižníku vyšlehly nové požáry, z boje bylo vyřazeno jedno dělo hlavní ráže, došlo k dalším průstřelům a jeden zásah poškodil ovládání kormidla a RJURIK se od této chvíle téměř nedal řídit. V této době došlo i k ochromení velení na těžce zkoušeném plavidle, neboť střepiny pronikly do nitra velitelské věže, kde těžce zranily námořního kapitána Trusova (později svým zraněním podlehl), po němž musel převzít velení nadporučík Zenilov.

Jakmile si Jessen uvědomil vážnost situace nechal na RJURIK odsignalizoval žádost o sdělení situace na jeho palubě, ale odpověď přišla až v půl sedmé a admirál se dozvěděl neradostnou zprávu o neovladatelnosti lodního kormidla. Těžce poškozený křižník sice mohl neobratně manévrovat za pomoci střídavého používání lodních šroubů, ale zablokované kormidlo umožňovalo pouze minimální změny kursu a RJURIK se vlekl rychlostí pouhých několika uzlů. Jeho situace byla vážná, neboť docházelo k zaplavování dalších podpalubních prostorů a pokusy opravit kormidlo selhávaly. ROSSIJA a GROMOBOJ se mezitím vzdálily na několik kilometrů, ale brzy se k ochromenému křižníku vrátily, aby na sebe stáhly nepřátelskou palbu. Ani jejich situace nebyla jednoduchá jelikož i tato plavidla už značně utrpěla a jejich palba začínala slábnout, protože z boje byla vyřazena další děla a mnoho dělostřelců padlo, či utrpělo vážná zranění a na jejich místa musela nastoupit náhradní obsluha.

Avšak ztráty měly utrpěl i Japonci, neboť RJURIK vypálil projektil ráže 203 mm, jenž pronikl do boční kasematy křižníku IWATE a přivedl k výbuchu připravenou munici. Mohutná exploze zničila tři děla ráže 152 mm plus jedno kalibru 76 mm a přinesla smrt několika desítkám námořníků. Posádka IWATE ztratila během boje 40 mužů a většinu těchto úmrtí (možná úplně všechna) měl na svědomí právě tento zásah. Mezi padlými nechybělo ani mnoho důstojníků jako například starší dělostřelecký důstojník Nomura, a poručík Macumura. Bohužel se jednalo o první a zároveň i poslední opravdový úspěch, jehož ruští dělostřelci onoho dne dosáhli.

Obrázek
Rossija

Naopak na ruské křižníky dopadaly další japonské granáty. ROSSIJA inkasovala těžký zásah a na její palubě propukl nebezpečný požár v prostoru velitelského můstku. Plameny a kouř ohrožovaly velitelskou věž, jelikož jejich šíření napomáhal vítr vanoucí od zádě, takže admirál Jessen musel nařídit změnu směru plavby, jinak hrozilo nebezpečí, že velitelské stanoviště bude muset být evakuováno. Do nitra věže pronikly střepiny a zranily jednoho důstojníka. Z boje byla dočasně vyřazena i děla umístěná na přídi, neboť jejich obsluhy oslepoval hustý kouř a požár dokonce ohrožoval i muniční sklad s 203 mm náboji. Nakonec se však námořníkům podařilo oheň zdolat, ale postupně vznikaly další a vlajková loď inkasovala nové zásahy, které poškodily několik komínů a lodních kotlů. Ani GROMOBOJ nezůstal ušetřen následkům japonské palby a ve velitelské věži byl zraněn námořní kapitán Dabič. Na palubě GROMOBOJE se pohyboval i pes, který byl považován za živý talisman lodní posádky. Zvíře bitvu přežilo bez zranění, ať již zásluhou malých tělesných proporcí, nebo obyčejného štěstí, což o sobě bohužel mnoho jeho dvounohých spolubojovníků říci nemohlo, neboť je zaznamenán případ, kdy exploze jediného granátu vyřadila z boje na šedesát námořníků.

Obrázek
Čtyřnohý maskot posádky Gromoboje

ROSSIJA a GROMOBOJ se k ochromenému RJURIKU později vrátily ještě dvakrát a Jessen několikrát signalizoval svůj úmysl odplout do Vladivostoku (jednou posádku dokonce přímo oslovil pomocí megafonu), ale poškozený křižník se k nim nebyl schopen připojit. Neustálé manévry znesnadňovaly dělostřelcům vedení palby, k čemuž přispělo i zničení dálkoměrů a narůstající ztráty mezi ruskými dělostřelci. Na palubách obou křižníků se nalézalo množství zabitých námořníků a přeplněné ošetřovny byly plné zraněných mužů, jimž se obětavě snažili pomoci lodní lékaři a zdravotníci. Proto se ruská palba stávala stále méně účinnou a japonské lodě neutrpěly žádné další větší škody, třebaže je v průběhu boje zasáhlo několik desítek projektilů všech možných kalibrů, které však mnohdy vůbec neexplodovaly, což byl obecný problém ruské munice v této válce. Posádky ruských lodí sice mnohdy dokázaly poškozená děla znovu alespoň dočasně zprovoznit, ale přesto jich mohlo střílet stále méně a bylo zřejmé, že situace celého oddílu se stává kritickou a reálně hrozí jeho zničení. Je smutnou skutečností, že mnoho ruských děl ráže 152 mm nevyřadila z boje japonská palba, ale jejich zvedací mechanismy nevydržely dlouhodobé zatížení při střelbě při větších elevačních úhlech a zablokovaná děla zůstala mimo provoz.

Je zajímavé, že značné ztráty utrpěly i muži nalézající se uvnitř velitelských věží všech tří křižníků, třebaže ani jeden japonský granát nepronikl jejich pancíři. Střepiny z explodujících projektilů však pravděpodobně dokázaly vniknout do nitra věží pozorovacími průzory. To mělo na průběh bitvy nepříznivý dopad, neboť mnoho ruských vysokých důstojníků bylo vyřazeno z boje.

Obrázek
Schéma bitvy u Ulsanu

Za této situace učinil admirál Jessen bolestné rozhodnutí a v 8:25 nařídil provést změnu kursu a ROSSIJA a GROMOBOJ zamířily směrem k východnímu pobřeží Korejského poloostrova, aby se pokusily proklouznout do Vladivostoku. Ruského admirála vedl k tomuto činu neutěšený stav jeho křižníků a také bylo zřejmé, že se na bojišti brzy objeví další japonské válečné lodě (TAKAČIHÓ se už zapojil do boje), čímž by se situace ruských plavidel ještě zhoršila a bitva by pro ně mohla skončit katastrofou. Proto Jessen zanechal RJURIK jeho osudu a ROSSIJA a GROMOBOJ se od něj začaly vzdalovat směrem na severozápad. Ruský admirál bývá za toto rozhodnutí mnohdy kritizován, ale při střízlivém hodnocení situace pravděpodobně neoprávněně. Vždyť ruské křižníky již měly za sebou několikahodinový boj a naděje na záchranu RJURIKA byla malá. ROSSIJA a GROMOBOJ se navíc nalézaly daleko od své základny a měly před sebou vyhlídku na další boj, protože Kamimura se je vydal pronásledovat se všemi čtyřmi pancéřovými křižníky, jenž měl k dispozici. Po odlákání hlavních japonských sil od ochromeného křižníku tu navíc byla jistá naděje, že posádka dokáže opravit ovládání kormidla a podaří se jí také uniknout. Ostatně když se v roce 1915 ocitl v podobné situaci německý admirál Hipper (bitva u Doggerbanku), také opustil poškozený BLÜCHER a vzdálil se z bojiště, třebaže jeho situace nebyla natolik vážná jako nyní Jessenova, jelikož německé bitevní křižníky měly nad svými britskými protějšky rychlostní převahu. Proto se lze s rozhodnutím ruského admirála ztotožnit, neboť v podstatě neměl jinou možnost.
Naposledy upravil(a) jarl dne 3/10/2010, 18:53, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Potopení křižníku Rjurik
Jakmile se ROSSIJA a GROMOBOJ vzdálily z bojiště muselo být posádce RJURIKU zřejmé, že Jessenovo rozhodnutí znamená pro mnoho z nich rozsudek smrti, neboť naděje na únik byly mizivé. Možnost stáhnout válečnou vlajku a ukončit vlastní utrpení musela být jistě svůdná, ale nepsaný námořnický zvyk předepisuje klást odpor až do konce, tudíž i ruští námořníci pokračovali v boji. RJURIK byl v té době v dezolátním stavu a připomínal plující vrak. Lodní komíny a stožáry byly většinou zničené, stejně jako nástavby, paluba byla proděravělá japonskými granáty a nad těžce poškozenou lodí se vznášela oblaka dýmu. Došlo také k zaplavení několika muničních skladů a přerušení parovodu. Křižník utrpěl rovněž mnoho průstřelů pod čarou ponoru, a i přes úsilí námořníků, kteří mnohé dokázali brzy utěsnit, vnikala do nitra plavidla voda. Psychika bojujících mužů byla jistě podrobena těžké zkoušce, neboť pokračovat i za této situace v boji vyžadovalo značnou morální odvahu. Mohutný křižník působí při pohledu zvenčí majestátním dojmem, ale ve skutečnosti jsou lodní prostory dosti stísněné a za této situace jistě na ruské námořníky působily spíše depresivním dojmem, protože pohybovat se v podpalubí zaplavovaném vodou a mnohdy i plném kouře a unikající páry nebylo jednoduché. Přesto museli námořníci zůstat na svých místech, aby bylo možné udržet lodní stroje v chodu, čerpat vnikající vodu, a dodávat munici ke zbývajícím dělům.

Z japonských lodí zůstaly na bojišti pouze chráněné křižníky NANIWA a TAKAČIHÓ pod velením admirála Urijú, i když někdy se uvádí i NIITAKA. Za normální situace by si RJURIK s dvojicí menších křižníků poradil, protože tato sesterská plavidla vstoupila do služby už v 80. letech 19. století a nyní již byla zastaralá. Ale za současné situace se RJURIK stal jejich snadnou kořistí, protože jeho mohutný trup představoval snadný cíl a v předchozím boji přišel ruský křižník o všechna svá děla ráže 203 a 120 mm a nyní se mohl bránit pouze střelbou z několika zbraní kalibru 152 mm. Japonci využili ochabnutí palby a postupně se přibližovali, čímž jejich palba nabývala na intensitě. Zpočátku stříleli ze vzdálenost asi 7000 m, ale později se přiblížili na 3800 m a později dokonce na necelé tři kilometry. RJURUK znovu inkasoval mnoho zásahů a mezi padlými byl i nadporučík Zenilov, který utrpěl smrtelné zranění hlavy, takže velení rozstříleného plavidla po něm převzal mladší dělostřelecký důstojník nadporučík Ivanov, jenž byl sice také poraněn, ale pouze lehce.

Obrázek
Nadporučík Ivanov

I přes velké ztráty na lidech však posádka pokračovala v boji a i na obě japonské lodě dopadlo několik granátů, třebaže škody nebyly vážné. RJURIK se dokonce pokusil o taranování, ale díky malé rychlosti a špatné ovladatelnosti skončil tento pokus neúspěchem. Znovu byla zasažena velitelská věž a i tentokráte dokázala střepina proniknout některým z otvorů a zasáhnout Ivanova do hlavy. Podruhé raněný nadporučík musel své stanoviště opustit a vyhledat lékařské ošetření, ale brzy se vrátil a i nadále velel statečně bojující posádce.

Protože RJURIK nyní střílel už pouze sporadicky, upíraly se poslední naděje posádky k použití torpéd. Tato relativně nová zbraň slavila od svého zavedení několik úspěchů, jichž však vždy dosáhla malá plavidla určená primárně právě k torpédovým útokům. Přesto se torpédomety běžně montovaly i na velká plavidla jako byly bitevní lodě a pancéřové křižníky, třebaže šance na jejich úspěšné použití byly malé. Tehdejší torpéda měla krátký dosah, tudíž bylo takřka vyloučené, aby se velká plavidla dokázala k nepřátelským lodím přiblížit na potřebnou vzdálenost. RJURIK nesl šest vrhačů torpéd o průměru 381 mm a menšími torpédomety byly vyzbrojené i dvě parní barkasy nazývané TRUVOR a SINEUS, jež však zničila nepřátelská palba. Posádka se o torpédový útok pokusila celkem dvakrát. Jeden pokus selhal, neboť odpálené torpédo cíl minulo, jelikož soudobá torpéda dokázala potřebnou rychlost vyvinout pouze na krátkou vzdálenost (25 uzlů na 900 m a 29 uzlů na 600 m). Proto strojní inženýr Markovič čekal u nabitého příďového torpédometu až se některý z nepřátelských křižníků ještě více přiblíží, ale mezitím připravené torpédo po zásahu explodovalo a naděje posádky na zvrat nepříznivě se vyvíjejícího boje pohasly (Markovič však výbuch kupodivu přežil).

RJURIK již měl znatelný náklon na příď a levý bok, což ztěžovalo palbu z posledních provozuschopných děl. Znovu (pokolikáté?) došlo k zásahu velitelské věže a žár z výbuchu japonského granátu společně se střepinami opět vnikl dovnitř a nadporučík Ivanov utrpěl své třetí zranění, načež prostor věže raději opustil. V 10:05 vypálil poručík Širjajev poslední výstřel a RJURIK ztratil jakoukoliv možnost obrany. V té době se už na místo boje vracely japonské pancéřové křižníky a poblíž se pohybovaly rovněž chráněné křižníky NIITAKA a CUŠIMA, které doprovázelo aviso ČIHÁJA a torpédovky AÓTAKA, KARI, CUBAME, KAMÓME a HATÓ.

Obrázek
Křižník Takačihó

Za této situace se Ivanov poradil s nadporučíkem Postelnikovem a poručíky Širjajevem a Šillingem a rozhodl se těžce poškozenou loď potopit. To znovu vyžadovalo notnou dávku odvahy, protože RJURIK se nacházel daleko od nejbližších břehů a posádka, která se nemohla uchýlit do zničených člunů, zůstala vydána na milost a nemilost nepříteli. Ruští námořníci však v podobné situaci přesto raději volili toto krajní řešení a do rukou Japonců během prvního půlroku války nevydali ani jednu válečnou loď.

Po zničení tajných dokumentů dostal poručík Šilling rozkaz položit zápalnou šňůru vedoucí k připraveným náložím, jenž však nemohl pro stoupající hladinu vody v podpalubí splnit, takže RJURIK nakonec musel být potopen otevřením kingstonových ventilů. Brzy poté Japonci zastavili palbu, ale k potápějící se lodi se nepřiblížili, což mohlo souviset s obavami před dalším torpédovým útokem. Poručík Šilling organizoval evakuaci raněných námořníků, z nichž mnozí byli ve vážném stavu. Údajně se našli i tací, kteří RJURIK odmítali opustit a chystali se utonout i se svou lodí, ale nakonec snad byli i oni z potápějícího se plavidla evakuováni. Protože všechny záchranné čluny shořely či je zničila japonská palba, museli vzít ruští námořníci zavděk záchrannými pásy a improvizovanými vory zhotovenými z dřevěného lodního vybavení. Jako poslední opustili RJURIK nadporučík Ivanov a strojní inženýr Markovič, ale vzhledem ke skutečnosti, že na evakuaci plavidla měla posádka málo času je možné, že někteří muži jí nestihli provést a nakonec opravdu sdíleli osud svého plavidla až do konce.

RJURIK se rychle nořil do vln a kolem půl jedenácté se převrátil na levý bok a zmizel v mořských hlubinách, kam jej posádka vyprovodila voláním „urráá“. Uvádí se že mnoho námořníků se přesto utopilo a některé zabily předměty padající z naklánějící se paluby. Velké štěstí měl nadporučík Ivanov, jehož zachytil potápějící se trup, ale on se na poslední chvíli dokázal vyprostit. Japonci spustili záchranné čluny a svědomitě se snažili zachránit tonoucí námořníky, ale i přes jejich úsilí se mnoho Rusů utopilo. Zachránění trosečníci byli dopraveni na japonské lodě kde jim byla poskytnuta lékařská pomoc. Pro přeživší důstojníky připravili jejich japonští kolegové dokonce zvláštní pohoštění a nabídli jim víno a cigarety. Navštívil je i kontraadmirál Urijú, aby osobně ocenit statečný boj RJURIKU.

Obrázek
Zachránění námořníci z Rjuriku

Poté se japonské uskupení vydalo na ostrov Cušima odkud zajatí námořníci putovali na hlavní námořní základnu v Sasebó, kde kontraadmirál Samagata vyhotovil seznam padlých a zachráněných námořníků, jenž odeslal na francouzské ministerstvo námořnictva. Zachránění námořníci putovali do zajateckých táborů, kde strávili zbytek války a po uzavření mírové smlouvy se vrátili zpět do vlasti. Lodní kněz Okonečnikov a zdravotnický personál byli dokonce obratem propuštěni a následně jim byl umožněn návrat do Ruska ještě před skončením války.
Návrat křižníků Rossija a Gromoboj do Vladivostoku
Jak již bylo popsáno výše, rozhodl se admirál Jessen v 8:25 ponechat poškozený RJURIK jeho osudu a se zbývajícími plavidly se probít zpět do Vladivostoku. Jeho japonský protějšek začal odplouvající ruské křižníky pronásledovat a souboj mezi oběma uskupeními tedy pokračoval i nadále. Ruské lodě plující teď rychlostí asi 18 uzlů měly po levé straně korejské pobřeží a napravo od nich se ve vzdálenosti asi 7500 m pohybovaly japonské křižníky plující paralelním kursem. Dělostřelci na obou stranách pokračovali v palbě, takže nad zdejšími vodami i nadále hřměly dělostřelecké salvy a kolem bojujících lodí se do vzduchu zvedaly vodní gejzíry způsobené dopady dělostřeleckých granátů, ale nyní se již jednalo o značně nerovné střetnutí. Kamimura měl stále ještě všechny čtyři pancéřové křižníky, zatímco Jessen nyní disponoval pouze křižníky ROSSIJA a GROMOBOJ. Navíc byly ruské lodě značně poškozené nepřátelskou palbou, kdežto bojeschopnost japonských plavidel nebyla podstatným způsobem narušena, třebaže i je zasáhlo množství granátů, jejichž účinnost však byla špatná a jejich lodě většinou neutrpěly větší škody.
Obrázek
Iwate

Na ruské straně bylo z boje vyřazeno mnoho děl, díky čemuž jejich palba citelně zeslábla. Horší situace panovala na ROSSIJI, jež měla na pravoboku pouze jedno provozuschopné dělo ráže 203 mm, a jedno plně funkční dělo kalibru 152 mm (další dvě pálila pouze sporadicky), což nutilo posádku zapojit do boje i zbraně ráže 75 mm, které však proti dobře pancéřovým plavidlům nemohly mít kýženou účinnost, neboť jejich projektily vážily pouze 9,6 kg. Na ruské vlajkové lodi byly také zničené všechny torpédomety, přičemž došlo k explozi jednoho torpéda

Admirál Jessen později vydal rozkaz změnit kurs mírně doprava, aby se ruské lodě vzdálily od korejského pobřeží a zkrátily vzdálenost od svých soupeřů, což mělo zvýšit účinnost palby z rychlopalných zbraní, ale Japonci provedli obdobný manévr a zmenšení vzdálenosti nepřipustili. Poněkud lepší situace panovala na GROMOBOJI, jenž měl boční kasematy kryté pancíři, takže jeho děla a jejich obsluhy tolik netrpěly následky nepřátelské palby, ale střepina granátu dokázala zranit lodního velitele a velení musel dočasně převzít fregatní kapitán Vinogradský. Padlo či bylo zraněno množství důstojníků a i mužstvo utrpělo citelné ztráty, takže ohořelé paluby pokrývaly rozervané kusy lidských těl. Oba křižníky utrpěly četné průstřely na úrovni čáry ponoru, takže se mohly pohybovat pouze malou rychlostí. Díky tomu nebyla naděje na odpoutání od nepřátelského uskupení a vyčerpané posádky měly před sebou neradostnou vyhlídku na další několikahodinový boj.

Ve skutečnosti se však již blížil konec bitvy, což však na palubách ruských křižníků nemohl nikdo tušit. Admirál Kamimura se naposledy pokusil boj rozhodnout a provedl změnu kursu, jež vedla ke zmenšení vzdálenosti na 5500 m, ale ani následná intenzivní japonská kanonáda již k žádnému úspěchu nevedla. Naproti tomu dělostřelcům z ROSSIJE se podařilo zasáhnout japonský vlajkový křižník do prostoru přední dělostřelecké věže a potíže měl i AZUMA, jenž v 9:20 ztratil chod a byl předstižen za ním plujícím křižníkem TÓKIWA. Posádka však lodní stroj brzy opravila a AZUMA mohl pokračovat v plavbě. Ostatně jeho problémy pravděpodobně nezpůsobila ruská palba, ale obyčejná technická závada.

Obrázek
Dělostřelci na křižníku Izumó

Bitva ještě nějaký čas pokračovala, ale v 9:50 nařídil Kamimura změnu kursu směrem na jih a všechny čtyři japonské pancéřové křižníky se začaly vracet do míst, kde před časem zanechaly poškozený RJURIK. Důvody pro překvapivé ukončení boje byly následující: i japonští dělostřelci již byli unaveni nepřetržitým vedením palby a japonský admirál dostal hlášení, že na vlajkové lodi značně pokleslo množství granátů ráže 203 mm. Proto se jeho křižníky oddělily od ruských protivníků a vzdálily se z boje, aby se mohly připojit k lodím bojujícím s RJURIKEM. Kamimura sice brzy obdržel radiovou depeši od NIITAKI, z níž bylo zřejmé, že se RJURIK potápí, ale své rozhodnutí nezměnil a pokračoval v plavbě na jih, která jej přivedla na místo nedávné tragédie, kde se jeho plavidla zapojila do záchranných prací.

Ukončení bitvy musely Rusové přivítat s obrovskou úlevou, neboť boj trvající pět hodin je jistě vyčerpal do krajnosti. Sotva nepřátelské lodě zmizely za obzorem poděkoval admirál Jesseen posádce vlajkové lodě za projevenou odvahu a ruští námořníci dostali narychlo připravený oběd, načež se pustili do opravárenských prací. ROSSIJA i GROMOBOJ zastavili asi na hodinu stroje, aby bylo možné alespoň provizorně utěsnit početné průstřely a poté se vydaly směrem k domovské základně. Přesto ruské křižníky skýtaly dosti neradostný pohled, a jejich paluby pokrývala změť trosek a potrhaných lidských těl. Přesto mohly posádky mluvit o štěstí, jelikož obě lodě dokázaly ze souboje se silnějším nepřítelem nakonec vyváznout, což bohužel neplatilo o nešťastném RJURIKOVI. Třebaže o jeho zkáze v té době na ROSSIJI a GROMOBOJI ještě nic konkrétního nevěděli, jistě všichni tušili, že pravděpodobně skončil na dně Japonského moře.

Obrázek
Pohřeb padlých námořníků na Rossiji

Ve večerních hodinách čekala přeživší členy posádek smutná povinnost, když se naposledy rozloučili s padlými spolubojovníky, kteří byli podle námořnického zvyku pohřbeni do moře a poškozené lodě pokračovaly v plavbě k Vladivostoku. Na sklonku dalšího dne se setkaly se šesti torpédovkami, které je měly doprovázet do přístavu, kam však díky mlze vpluly až ve večerních hodinách dne 16. srpna 1904.
Ztráty obou protivníků a hodnocení bitvy
Bitva u Ulsanu skončila japonským vítězstvím a tomu odpovídal i vzájemný poměr utrpěných ztrát. Rusové přišli o pancéřový křižník RJURIK, zatímco ROSSIJA a GROMOBOJ utrpěly vážná poškození a jejich opravy se díky špatnému materiálnímu zabezpečení základny ve Vladivostoku protáhly na několik měsíců. Je otázkou zda by poškozené ruské lodě za horšího počasí vůbec dokázaly přečkat bitvu a vrátit se na základnu, protože do jejich trupů vniklo množství vody a při větším vlnobití reálně hrozilo jejich převržení. Oba křižníky měly mnohonásobné průstřely trupu, poničené komíny, nástavby a mnoho lodních děl (zejména ROSSIJA, která nemohla používat ani řadu kotlů). Není zaznamenán přesný počet inkasovaných zásahů ale předpokládá se, že na každé z těchto plavidel dopadlo přibližně 35 granátů ráže 152 až 203 mm, které připravily o život mnoho ruských námořníků. Na ROSSIJI padlo 48 mužů a dalších 165 jejich spolubojovníků utrpělo zranění, zatímco na GROMOBOJI zemřelo dokonce 91 lidí a počet zraněných se vyšplhal na číslo 182. Největší ztráty napočítala posádka potopeného RJURIKU, kde padlo 204 mužů a počet zraněných se udává v rozmezí od 278 do 305 lidí. Přesné počty zabitých přímo v boji nelze zjistit neboť někteří námořníci zemřeli později během transportu na základnu, či dokonce ještě ve vojenských nemocnicích (totéž platí u japonských ztrát), ale celkem v této bitvě navždy vyhaslo 343 životů ruských námořníků.

ObrázekObrázek
Zásahy na Gromoboji (vlevo) a na Rossiji

Ruské křižníky měly během bitvy u Ulsanu vypálit celkem 3905 granátů ráží 76 až 152 mm a 476 kalibru 203 mm, což ale musí být pouze odhad, neboť záznamy z potopeného RJURIKU chybí. Přesnost střelby se pohybovala kolem 1 % a celkem na japonské lodě dopadlo 42 projektilů. To je poměrně vysoké číslo, protože ruské dělostřelce znevýhodňovala celá řada okolností od zastaralých dálkoměrů až po skutečnost, že byli neustále pod těžkou palbou. Obsluhy děl, které většinou nebyly nijak chráněné před smrští střepin, musely bojovat pod velkým psychickým vypětím, což nepřispívalo ke zvýšení přesnosti střelby. Ke snížení intenzity ruské palby naopak přispělo nejenom nevhodné umístění primárního dělostřelectva do bočních sponsonů, ale i časté selhávání zbraní střední ráže, které nesnesly dlouhodobější zatížení při zvýšené elevaci dělových hlavní. Samostatnou kapitolou je katastrofální neúčinnost používané munice, což se projevilo ve všech bitvách svedených v průběhu rusko-japonské války, kdy se zjistilo že vystřelované projektily po dopadu na cíl často vůbec neexplodovaly.

ObrázekObrázek
Poškozané křižníky Rossija (vlevo) a Gromoboj

Kladně lze naopak hodnotit nasazení lodních posádek. Námořníci bojovali s velkou odvahou a i přes těžké podmínky panující během bitvy na všech třech křižnících neopouštěli svá stanoviště a obětavě hasili nebezpečné požáry a až do konce bitvy obsluhovali zbývající děla. Údajně se mnoho námořníků na ROSSIJI a GROMOBOJI podivovalo proč byl vydán rozkaz opustit RJURIK, protože byli připraveni i nadále zůstat v jeho blízkosti a snažit se poškozenému křižníku pomoci. Mnoho příkladů statečnosti se odehrálo na palubě RJURIKU ještě těsně před jeho potopením. Když se inženýr Markovič chystal opustit loď, objevil ke svému překvapení skupinku osmi starších strojníků, kteří odmítali opustit potápějící se plavidlo s tímto vysvětlením: „Vaše blahorodí! My jsme se na RJURIKU plavili šest let a přejeme si zemřít společně s ním.“ Odvahu ruských námořníků ocenilo i velení námořnictva a mnoho důstojníků i prostých lodníků obdrželo nejrůznější vyznamenání (jenom samotná posádka RJURIKU jich dostala 254).

Nadporučík Ivanov obdržel od cara Mikuláše II. řád sv. Jiří čtvrtého stupně a stejné vyznamenání získal i admirál Jessen, třebaže jeho počínání v průběhu bitvy bylo později kritizováno. Ruské lodě se však nalézaly v obtížném postavení a ztrátu RJURIKU zapříčinila spíše shoda vnějších okolností (poškození ovládání kormidla a japonská palebná převaha), nežli rozhodnutí ruského admirála opustit bojiště a odplout do Vladivostoku. Samotný čas a místo bitvy nemohl Jessen ovlivnit, protože musel dodržet závazné instrukce, které mu nařizovaly přivést jeho lodě v určenou dobu k Pusanu, kde se v té době zároveň vyskytovaly i japonské křižníky. Po spatření nepřítele měl ruský admirál málo času na promyšlení dalšího postupu, jelikož boj byl zahájen už po několika desítkách minut a proto zvolil nejjednodušší variantu, když nařídil plavbu směrem na východ, protože přímou cestu do Vladivostoku přehrazovalo Kamimurovo uskupení. Teoreticky se mohly ruské křižníky pokusit vzdálit od nepřítele směrem na jih, čímž by oddálily začátek bitvy, které se však vzhledem k japonské rychlostní převaze stejně nemohly vyhnout a tento manévr by je vzdálil od jejich základny ve Vladivostoku. Proto lze konstatovat, že Jessen se během boje nedopustil žádné závažné chyby a porážku mu nelze klást za vinu.

Obrázek
Poškození na křižníku Azuma

Ztráty vítězných Japonců byly nepoměrně menší. Závažnější škody utrpěl pouze pancéřový křižník IWATE, který celkem inkasoval 10 zásahů, z nichž největší škodu způsobil zásah 203 mm projektilem do přídě, což vyřadilo z boje několik děl. Posádka tohoto křižníky napočítala 40 mrtvých a zhruba stejný počet zraněných. Vlakový IZUMÓ zasáhlo dokonce 20 granátů, ale utrpěné škody přesto nebyly vážné, což lze připsat na vrub nekvalitní ruské munici. Z posádky padli tři (podle jiného pramene dva) muži a zraněno bylo dalších šest osob.
AZUMA obdržel 10 zásahů, ale mužstvo napočítalo pouze osm zraněných. Nejméně utrpěl křižník TÓKIWA, na nějž dopadlo pouze několik granátů, které zranily tři muže. Drobná poškození se nevyhnula ani chráněným křižníkům NANIWA a TAKAČIHÓ, jenž každý inkasoval jeden zásah projektilem ráže 152 mm. Na prvním došlo ke dvěma úmrtím a čtyřem zraněním, kdežto na druhém bylo zraněno třináct námořníků. Celkem tedy v bitvě u Ulsanu padlo 45 Japonců.

Čtyři japonské pancéřové křižníky vystřelily v průběhu bitvy 958 projektilů kalibru 203 mm a dalších 5994 granátů ráže 76 až 152 mm, přičemž počet zásahů dosáhl asi 1,7 %. Chráněné křižníky NANIWA a TAKAČIHÓ vypálily dohromady 769 výstřelů z děl kalibru 76 až 152 mm. Celkem mělo na ruské lodě dopadnout 135 granátů všech možných ráží, ale opět se musí jednat pouze o odhad, jelikož počet zásahů na potopeném RJURIKU není možné přesně spočítat. Japonští dělostřelci měli lepší výcvik než jejich ruští soupeři, takže přesnost střelby byla zákonitě větší, k čemuž přispívaly i moderní dálkoměry. Také spolehlivost používané munice, která vybuchovala už při dopadu na vodní hladinu (ruská často neexplodovala ani po zásahu do lodního trupu) přispěla ke zvýšení účinků střelby. Japonské posádky přijaly možnost bitvy s vladivostockým oddílem s nadšením a po celou dobu boje si počínaly velmi ukázněně, i když je nutno podotknout, že kromě jednoho případu na IWATE nemusely čelit žádné kritické situaci, jež by naplno prověřila jejich připravenost a bojové odhodlání.

Obrázek
Dálkoměr systému Barr a Strand

Jestliže bývá ruský admirál kritizován proto, že zanechal poškozený RJURIK jeho osudu, potom je zákonitě nutné podrobit určité kritice i Kamimurovo rozhodnutí boj předčasně ukončit a umožnit křižníkům ROSSIJA a GROMOBOJ únik do Vladivostoku. Jak již bylo uvedeno výše zdůvodnil japonský admirál přerušení boje únavou dělostřelců a nedostatkem munice, třebaže při bližším zkoumání ani jeden argument zcela neobstojí. Japonská palba byla navzdory únavě dělostřelců stále intenzivní a zásoby střeliva nebyly ještě zdaleka vyčerpány, třebaže vlajkový křižník vypálil během boje 255 granátů ráže 203 mm, 1085 kalibru 152 mm a 910 malorážních projektilů. Ve skutečnosti spotřebovaly všechny čtyři pancéřové křižníky asi 75 % zásob munice pro děla hlavní ráže, takže množství střeliva opravdu silně pokleslo, ale přesto mohli Japonci v boji pokračovat, třebaže Kamimura se obával připlutí dalších nepřátelských jednotek, které se po bitvě na Žlutém moři mohly pokusit o průnik do Vladivostoku. K výše uvedeným argumentům lze ještě připočítat možnost snížení přesnosti střelby díky zvýšenému opotřebení děl, neboť japonské pancéřové křižníky použily svá děla už v při dvojím ostřelování Vladivostoku a při setkání s vladivostockým oddílem dne 1. července.

Přesto lze konstatovat že admirál Kamimura dosáhl v bitvě u Ulsanu nepopiratelného vítězství, když potopil pancéřový křižník RJURIK a další dvě ruské lodě vyřadil na dlouho z činné služby, čímž de facto dokázal eliminovat hrozbu, jíž vladivostocký oddíl dosud představoval, protože zbývající dva ruské pancéřové křižníky musely být delší dobu v opravě a do konce války už podnikly pouze jeden další výpad těsně před bitvou u Cušimy. Ovšem při porovnání vzájemného poměru sil se přesto nelze ubránit dojmu, že dosažené vítězství bylo poněkud hubené a Kamimura mohl reálně zničit všechny tři nepřátelské křižníky.

Použité zdroje:
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 - 1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Edmund Kosiarz: Námorné bitky. Vydalo nakladatelství Pravda 1984.
http://cruiserx.narod.ru/ovc/1.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/HistoryBook/RFTO/index.html
http://keu-ocr.narod.ru/Rurik/
http://militera.lib.ru/tw/melnikov1/index.html
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... _01/13.htm
http://www.cruiserx.narod.ru/kim_0/k0.htm
http://www.wikipedia.org/
http://flot.com/history/si32.htm?print=Y
http://www.russojapanesewar.com/ulsan.html
http://www.cityofart.net/bship/ulsan.html
http://port-arthur.ucoz.ru/
Naposledy upravil(a) jarl dne 28/5/2012, 16:50, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

O této bitvě jsem věděl, ale nikdy jsem ji nečetl tak rozpitvanou.
Díky a jen tak dál!!!
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

V česky psané literatuře je tato bitva zatím zpracovaná pouze velmi nedostatečně, takže jsem se snažil vycházet především z ruských webů a najít nějaké nové podrobnosti, které český čtenář zatím většinou nezná. Ještě do konce roku bych rád napsal samostatný článek o ostatních akcích vladivostockého oddílu, o nichž se toho u nás také mnoho neví.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

jarl píše:Ještě do konce roku bych rád napsal samostatný článek o ostatních akcích vladivostockého oddílu, o nichž se toho u nás také mnoho neví.
Už se na to moc těším.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Velmi pěkné . Trochu nerozumím použití "Kruppovy oceli". Jeden z japonských křižníků byl vyroben v Německu (YAKUMO, loděnice Vulcan ve Štětině). Tady to chápu. Další čtyři byly vyrobeny v anglické loděnici Armstrong v Elswicku. Znamená to ,že byl použit pancíř vyrobený u Kruppa nebo se jedná spíše o druh legované oceli ( nikl ) ?
Naposledy upravil(a) radecky dne 5/10/2010, 19:38, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Japonci si před rusko-japonskou válkou objednali šest moderních pancéřových křižníků nazvaných Asama, Tókiwa, Jakumó, Azuma, Izumó a Iwate (plus lodě Kasuga a Nisšin, které koupili dodatečně). Jednotky Asama, Tókiwa, Izumó a Iwate, postavily britské loděnice, Jakumó realizovala německá společnost AG Vulkán ve Sttetinu a Azuma vznikla ve francouzské loděnici v St. Nazaire.

Co se pancéřové ochrany týče, tak nejstarší lodě (Asama a Tókiwa) měly pancíře z Harveyovy niklové oceli a ostatní čtyři dostaly pancíře z Kruppovy cementované oceli. Výrobce neznám, ale předpokládám, že se jednalo o ocel přímo od Kruppa. Informace o druhu pancířů na japonských křižnících jsou z knihy od Milana Jelínka o válečných lodích bojujících v rusko-japonské válce nazvané Válečné lodě soupeřů a stejné informace jsem nalezl i na následujících dvou ruských webech:
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MKA/2006_01/03.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/Reference/Fleet/RJ2/03.htm

Ten druhý je velmi přehledný a dají se na něm najít i náčrtky pancéřové ochrany všech větších japonských válečných lodí.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Tunac
podporučík
podporučík
Příspěvky: 678
Registrován: 29/5/2006, 22:23
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Tunac »

Kruppovi ocel může být ocel, kterou dovedl dělat jen Krupp, nebo dle značení Kruppa
Do 80. roku se používalo v ČSSR mimo ČSN značení ocelí v pětimístných čísel ještě Poldi značení (např. P20, P21 a pod. P20 bylo myslím 12060). Ale i mohli použít přímo ocel vyrobenou u Kruppa. Před II. WW měli některé anglické letadlové lodě palubu z "plechů" z Vítkovic.

V http://www.streleckarevue.cz/kategorie. ... u/wien.pdf se zmiňují, že zbraně dělají z Kruppovi a Whitworkovi oceli.
Naposledy upravil(a) Tunac dne 4/10/2010, 22:26, celkem upraveno 1 x.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

jarl - tedy toto je kus pěkné práce. Musím uznat, že jsem si velmi pěkně početl a díky tomu nesplnil dnešní normu svého nového projektu. Leč nevadí.

Jarle, kolego, co myslíš, že bránilo Rusům aby svoje akce obou byť velmi nerovnoměrně silných eskader sesouladili? Pokud by to udělali možná by se podařilo Japonské síly rozložit na větší plochu a tím získat podmínky pro lokání převahu a úspěch, ať si pod tím představíme cokoliv.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Pátrač píše:Jarle, kolego, co myslíš, že bránilo Rusům aby svoje akce obou byť velmi nerovnoměrně silných eskader sesouladili? Pokud by to udělali možná by se podařilo Japonské síly rozložit na větší plochu a tím získat podmínky pro lokání převahu a úspěch, ať si pod tím představíme cokoliv.
Rusové se o vzájemnou spolupráci svých eskader v Port Arturu a ve Vladivostoku pokusili pouze při bitvě na Žlutém moři, což nakonec vedlo k jejich porážkám jak na Žlutém moři, tak u Ulsanu. Proč se o něco podobného nepokusili dříve nevím, ale domnívám se, že to nebylo moc reálné. Loďstvo v Port Arturu bylo hned na začátku války oslabeno dlouhodobým poškozením bitevních lodí Cesarevič a Retvizan, takže se ani nepokoušelo ohrožovat japonské vojenské transporty plavící se na západní pobřeží Korejského poloostrova a v Port Arturu byl stejně nedostatek uhlí, takže zdejší eskadra snad ani nemohla pomýšlet na nějaké pravidelné větší akce daleko od své základny.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

Jarle tohle se ti skutečně povedlo. :up:
jarl píše:Za zmínku stojí i samostatné operace ruských torpédovek, jež také dokázaly potopit několik nepřátelských plavidel.


Tohle mě velmi zaujalo, vzhledem k akčnímu rádiu torpédovek to muselo být velmi blízko Vladivostoku, a pokud vím byl Vladivostok tak nějak stranou od hlavního dění na souši i na vodě. Proto bych předpokládal, že jestli něco lodě z Vladivostoku potopí tak to budou právě pancéřové křižníky s obrovským akčním rádiem a ne torpédovky. Nemáš k tomu Jarle trochu víc? Asi ne :(
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Operacím ruských křižníků a torpédovek proti japonskému námořnímu obchodu se bude věnovat samostatný článek, který bych rád napsal v průběhu listopadu, ale něco málo můžu samozřejmě uvést i v tomto vláknu.

Ve Vladivostoku bylo dislokováno celkem deset ruských torpédovek, z nichž se do námořních operací zapojilo osm. Jejich dojezd byl při plavbě ekonomickou rychlostí 1500 až 1700 námořních mil a pokud doprovázely vladivostocké křižníky tak mohly palivo doplňovat z jejich zásob a někdy využívaly i pomocný křižník Lena, který sloužil jako zásobovací plavidlo oddílu.

Obrázek
Pomocný křižník Lena

První lodí kterou ruské torpédovky potopily se dne 25. dubna 1904 stal malý japonský parník, jenž byl potopen v korejském přístavu Gensan. V červnu operovalo několik torpédovek u ostrova Hokkaidó kde se jim podařilo potopit tři japonské plachetnice a čtvrtou poslaly i s nákladem do Vladivostoku. Na Gensan zaútočily ruské torpédovky ještě 30. června a potopily jeden malý parníček a jednu japonskou plachetnici.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

Na zásobování na moři jsem zapoměl, v tom asi byli Rusové mistři.
Jinak na ten samostatný článek se těším, tak ho moc neuspěchej.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Zásobování na moři ze zásob velkých lodí, kdy si ty malé něco převzaly je poměrně častý i když ne standartní způsob jak doplavat. Ale i za I. a II. světové války to bylo poměrně časté. Je to navíc inteligentní způsob jak si zajistit účast lehkých sil tam kde je potřebuji. Vždy se mi to líbí když si o tom někde přečtu.
Naposledy upravil(a) Pátrač dne 9/10/2010, 22:20, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Tkuh
praporčík
praporčík
Příspěvky: 378
Registrován: 26/7/2009, 15:57

Příspěvek od Tkuh »

No jo stydím se :sad:
Jak jsem říkal, nějak mě to nenapadlo. Já bych totiž spíš v tomto případě použil samotné velké lodě než ty malé, velkými zásobované.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Proč by ses měl stydět? Je to skutečně nestandartní řešení problému, taková improvizace. Ne všude se o tom píše.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitva u Ulsanu

Příspěvek od Martin Hessler »

Já bych to tvrzení o únavě dělostřelců na japonských křižnících neodsunoval tak jednoznačně do kategorie výmluv. Osmipalcová děla systému Vickers-Armstrong měla sice nabíjecí mechanismy, ale to neznamená, že k jejich obsluze nebylo třeba ruční práce (zasunování projektilů a prachových náplní do komory, manipulace se závěrovým mechanismem atd.). A menší, šestipalcové (152mm) kanony žádnou mechanizaci obsluhy neměly. Sice používaly dělenou munici, ale dělostřelci ji museli vláčet a nabíjet ručně. To sice platilo jak u Rusů, tak u Japonců, jenže japonští námořníci jsou ve srovnání se svými evropským protějšky v průměru menších a subtilnějších postav. Stručně řečeno, jestliže mnohem mohutnější Angličané či Rusové považovali obsluhu šestipalcových děl za vyčerpávající dřinu, co taková práce asi znamenala pro Japonce? V pozdějším období tento rozdíl přivedl japonské námořnictvo k poznání, že bude výhodnější celkem kvalitní britskou konstrukci zmenšit tak, aby lépe vyhovovala jejich "zmenšeným" dělostřelcům - a zavedlo palubní děla odvozená od šestipalcových Armstrongů, ale ráže 140 mm. Čili s lehčími projektily a nábojkami.
Z toho bych vyvozoval, že po několikahodinovém intenzivním boji museli japonští dělostřelci u středorážových děl doslova padat na hubu. Za takové situace je pravděpodobné, že poklesla nejen kadence, ale i přesnost střelby, a vzrůstalo nebezpečí vážné nehody v důsledku chybné obsluhy.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Bitva u Ulsanu

Příspěvek od jarl »

Únava japonských dělostřelců musela být určitě velká, ale vzhledem k tomu, že jejich pancéřové křižníky až do konce boje stále střílely ze všech provozuschopných děl, usuzuji že kdyby se Kamimura rozhodl v boji pokračovat, tak by to ještě nějaký čas vydrželi. Ale je pravda, že k nějaké vážné nehodě mohlo vlivem vyčerpání dělostřelců a opotřebení hlavní klidně dojít.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Bitva u Ulsanu

Příspěvek od Mirek58 »

Docela by mě zajímalo jak by se vyvinuly panc. křižníky, kdyby si někdo kolem r.1899 vzal do hlavy, že je osadí dvěma dvoudělovýma věžema pro hlavní ráži a dvěma dvoudělovejma pro střední ráži.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Bitva u Ulsanu

Příspěvek od Polarfox »

No dá se říci, že by z toho vzniknul křižník s velmi slabou výzbrojí střední ráže :)
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“