Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4085
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905

Příspěvek od jarl »

Vladivostocký oddíl v letech 1904 až 1905
Část první
Obrázek
Opomíjenou kapitolou v průběhu námořní fáze rusko-japonské války jsou operace vladivostockého oddílu proti japonským námořním komunikacím, vedené zejména v prvním půlroce války. Vladivostocké křižníky sice nesplnily naděje ruského velení a nedokázaly podstatným způsobem ohrozit nepřátelský námořní obchod ani přerušit zásobovací trasy, jimiž byl japonským pozemním armádám dopravován vojenský materiál, ale přesto dosáhly několika úspěchů a jejich operace jsou velmi zajímavé, takže si, i po více nežli sto letech, zaslouží pozornost.

Na přelomu 19. a 20. století mělo Rusko na Dálném východě dvě významné námořní základny, které od sebe byly vzdálené 1800 km a oddělovala je operační oblast kontrolovaná japonským válečným loďstvem, takže uskupení nalézající se v obou přístavech tvořila v podstatě oddělené eskadry, které se během války těžko mohly vzájemně podporovat. Hlavní základnou ruských námořních sil se stal Port Artur, kde kotvilo jádro dálněvýchodní eskadry, zatímco ve Vladivostoku byl dislokován oddíl křižníků, který operoval samostatně. Tento oddíl měl napadat japonské vojenské transporty mířící na východní pobřeží Korejského poloostrova, narušovat nepřátelský námořní obchod a způsobit paniku mezi rybářskými flotilami (Rusové tuto činnost označují jako „krejserstvo“). Mezi jeho další úkoly patřily i útoky na japonské ostrovy Honšu a Hokkaidó, kde měl ničit majáky a signalizační stanice a pochopitelně i obrana ruských držav na Dálném východě..
Hlavní japonské námořní trasy, přístavy a obchodní partneři
Japonsko je ostrovní země, která je dodnes závislá na dovozu potravin a nejdůležitějších surovin ze zahraničí a případná ztráta kontroly nad námořními komunikacemi by pro ně znamenala zásadní problém, což se ostatně projevilo v průběhu druhé světové války, kdy spojenci dokázali značně omezit dovoz strategických surovin, což podstatně přispělo k japonské porážce. Stejný význam pro vedení války měla i nutnost zajistit spojení s armádami bojujícími v Koreji a Mandžusku, které musely být zásobované po moři, takže kdyby Rusové dokázali přerušit japonské námořní trasy, znamenalo by to pro zemi Vycházejícího slunce katastrofu. Klíčový význam námořní přepravy pro Japonsko dokládají i údaje z období těsně před válkou, kdy byla například v roce 1902 dovezena bavlna za přibližně 80 miliónů jenů (30 % z celkového importu), ocel a železo v hodnotě více než 18 miliónů jenů (7 % z celkového importu), potraviny za zhruba 57 miliónů jenů (20 % z celkového importu), ropa a ropné produkty za 15 miliónů jenů, .., takže celková hodnota zboží a komodit dopravených toho roku do Japonska překročila částku 271 miliónů jenů.

Mezi nejvýznamnější dodavatele patřily USA (ropa, bavlna, stroje), Velká Británie (textil, lokomotivy, lodě, papír), Indie (bavlna), Siam a Indočína (rýže), Korea a Čína (zemědělské plodiny). Námořní trasy z Evropy vedly Suezským průplavem do Rudého moře a odtud přes Indický oceán, Jihočínské a Východočínské moře (společně se zbožím z Indie a Indočíny) k japonským přístavům, zatímco zboží plynoucí z USA putovalo nejkratší trasou přes Tichý oceán. Z toho je zřejmé, že ruské válečné lodě mohly námořní obchod realizovaný po těchto komunikacích narušit pouze po proniknutí do Východočínského moře a Tichého oceánu. To nebylo jednoduché, jelikož do Východočínského moře bylo možné proniknout pouze Korejským nebo Cušimským průlivem, které Japonci obvykle dobře střežili a do Tichého oceánu buďto vzdálenou La Perousovou úžinou, nebo Cugarským průlivem ležícím mezi největšími japonskými ostrovy Honšu a Hokkaidó, který střežila pevnost Hakodate a pobřežní baterie. I po úspěšném průniku však ruské lodě mohly v těchto vzdálených oblastech operovat pouze krátkou dobu, neboť jejich akční rádius byl závislý na vezené zásobě uhlí, jež Rusové mohli doplnit pouze ve Vladivostoku.

Obrázek
Jedno z japonských transportních plavidel

Z těchto důvodů muselo být zřejmé, že vladivostocký oddíl bude působit především v Japonském moři a nebude mít možnost dlouhodobě operovat na nejfrekventovanějších japonských námořních trasách, kudy se do země přepravovalo zboží zakoupené v zahraničí. Objem přepravy v Japonském moři byl nepoměrně menší nežli v Tichém oceáně, o čemž svědčí čísla z roku 1903, podle nichž zavítalo do tří největších přístavů na pobřeží Tichého oceánu (Jokohama, Kobé a Ósaka) celkem 2995 japonských a zahraničních obchodních plavidel, a hodnota zboží vyloženého v těchto přístavech činila dohromady přes 280 miliónů jenů, což představovalo přibližně 90 % z celoročního importu. Zbývala tedy alespoň možnost útoků na vojenské transporty, které však Japonci většinou směřovali na západní pobřeží Korejského poloostrova a ruské lodě je mohly ohrozit pouze v počáteční etapě jejich plavby, když se pohybovaly mezi Japonskem a Koreou. Japonská rejdařství provozovala v letech 1903 a 1904 stovky větších parníků a několik tisíc plachetních lodí a pobřežních plavidel, ale přesto značnou část dováženého zboží musely přepravovat zahraniční plavební společnosti, jejichž vedení mohly akce vladivostockého oddílu poměrně snadno zastrašit, takže zde se ruskému velení přeci jenom nabízela reálná příležitost jak nepřátelskou námořní přepravu citelně omezit i v oblastech, v nichž jejich válečné lodě měly působit pouze sporadicky.
Vybavení Vladivostoku, právní aspekty a klimatické podmínky na Japonském moři
Hlavní operační oblastí vladivostockého oddílu se stalo Japonské moře, které má rozlohu 978 000 kilometrů čtverečních a je na západě ohraničeno Korejským poloostrovem, na severu Asijským kontinentem, na jihu ostrovem Honšu a konečně na východě ostrovy Hokkaidó a Sachalin. Přístavy ležící na severním pobřeží přes zimu zamrzaly a síla ledového příkrovu někdy dosahovala síly až 85 cm (většinou však byla menší). Námořní operace vedené na Japonském moři ovlivňovaly i obtížné klimatické podmínky, neboť se zde často vyskytovaly mlhy, dešťové srážky a bouře. Mlha ztěžovala navigaci a vyhledávání japonských obchodních plavidel, ale na druhou stranu poskytovala ruským lodím vítané krytí před japonskými pancéřovými křižníky, jenž se je snažily vyhledat a zničit.

Obrázek
Hlavní operační oblast vladivostockého oddílu

Narušování nepřátelského námořního obchodu bylo nutné provádět v souladu s tehdejšími mezinárodními úmluvami a valčící strany musely jasně deklarovat, které zboží je pokládáno za kontraband, aby bylo možné zadržovat i obchodní lodě neutrálních zemí převážející tyto komodity. Rusové žádný seznam zboží pokládaného za kontraband připravený neměli a teprve měsíc po vypuknutí bojů jej vytvořil plukovník Ogorodnikov - ruský znalec námořního práva. Do té době neměly operace ruských válečných lodí proti neutrálním plavidlům potřebný právní rámec, což se projevilo brzy po zahájení války.

V Rudém moři se v únoru 1904 plavila ruská Středomořská eskadra pod velením kontraadmirála Vireniuse, ke které náležel i pancéřový křižník DMITRIJ DONSKOJ, jemuž velel námořní kapitán Dobrotvorskij. DMITRIJ DONSKOJ zadržel tři britské parníky vezoucí válečný materiál Japonsku, ale po britských protestech je ruská vláda nařídila propustit. To byla předzvěst věcí příštích, neboť Velká Británie později protestovala i proti kontrole svých lodí v Atlantiku, kterou prováděly pomocné křižníky URAL, DON, KUBAŇ a TĚREK, stejně tak jako zpochybnila i legálnost korzárských operací pomocných křižníků SMOLENSK a PETĚRGURG v Rudém moři, a v samém závěru války i činnost pomocných křižníků DON, KUBÁŇ, TĚREK, DNĚPR a RION, které napadaly námořní komunikace v Tichém oceánu a Žlutém moři. Britské protesty činnost ruských lodí značně komplikovaly, neboť carská vláda se často diplomatickému nátlaku podvolila a mnoho zadržených lodí nařídila propustit.

Obrázek
Kapitán Dobrotvorskij

Z výše popsaných důvodů bylo zřejmé, že náročné úkoly kladené na vladivostocký oddíl nebude snadné vyplnit a Rusové na ně budou muset vyčlenit dostatečné síly tvořené vhodnými typy válečných plavidel, které bude nutné náležitě zabezpečit po materiální stránce. Hlavní opevněnou základnou ruského loďstva na pobřeží Japonského moře se stal Vladivostok, který byl administrativním centrem Přímořské oblasti. Za válečný přístav byl prohlášen už v 60. letech 19. století, ale větší fortifikační aktivity se zde rozeběhly teprve o několik desetiletí později, protože námořní síly dislokované na Dálném východě byly dlouho přehlíženy, takže když bylo v polovině 90. let 19. století rozhodnuto o jejich radikálním posílení, museli ruští plánovači začít prakticky od začátku. Plány na rozvoj Vladivostoku brzdila i výstavba nové základny v Port Arturu, jež spolykala většinu prostředků určených na opevňování a zvelebování přístavů na Dálném východě.

Přesto byl koncem roku 1899 schválen plán opevňovacích prací, jehož autorem byl inženýr Veličko. Podle jeho záměru se měla pozemní obraná linie opírat o čtyři hlavní forty doplněné menšími objekty, valy a dělostřeleckými bateriemi, zatímco směrem od moře měly přístav bránit dělostřelecké baterie a jeden fort vybudovaný na Ruském ostrově, který přehrazoval přístupový koridor do zátoky zvané Zlatý roh, kde se nalézalo hlavní kotviště vladivostockého oddílu. Fortifikační práce se před vypuknutím války nepodařilo dokončit, ale přesto počátkem roku 1904 chránilo Vladivostok zhruba 400 děl a stálou posádku tvořilo 8650 mužů (další se nalézali v okolí města). Po zahájení války došlo ke zlepšení situace, neboť ve Vladivostoku skončilo mnoho z válečného materiálu určeného původně pro Port Artur, jenž mezitím oblehli Japonci. Počet vojáků byl však stále nízký a nedokončené objekty a zastaralá děla by těžko mohly zajistit obranu základny před úderem silného nepřítele. Naštěstí Japonci soustředili válečné úsilí na dobytí Port Arturu a na ovládnutí Mandžuska, takže Vladivostok stál mimo oblast jejich zájmu.

Přístav ve Vladivostoku byl velmi prostorný a dostatečně hluboký, takže tu bez omezení mohly kotvit i největší válečné lodě. Bohužel přes zimu zamrzal (od prosince do půlky dubna), ale led se držel pouze při pobřeží a průjezd na volné moře mohl uvolnit ledoborec NADĚŽNYJ, díky němuž mohl vladivostocký oddíl opouštět základnu i v zimních měsících. Přístav nebyl dostatečně materiálně a technicky vybaven, což také ovlivnilo pozdější akce. Naštěstí se zde nalézal suchý dok, jehož rozměry (délka 167,6 m, šířka 27,4 m) umožňovaly provádět opravy i největších válečných lodí (na rozdíl od doku v Port Arturu) a k dispozici byl i plovoucí dok, jenž však pojal pouze malá plavidla. Dva další suché doky se stavěly, ale do konce války se je nepodařilo zprovoznit.

Obrázek
Pobřežní baterie ve Vladivostoku

Pro úspěšné provádění zadaných úkolů bylo nutné zajistit dostatečné zásoby paliva. Ruské námořnictvo obvykle používalo velmi kvalitní cardiffské uhlí, jehož se v přístavních skladech nalézalo 57 000 tun a v případě nouze mohlo být použito i dalších 8600 tun horšího uhlí z ruských a čínských dolů, jež však mělo tu nevýhodu, že při jeho spalování vznikal hustý a na velkou vzdálenost viditelný kouř (podobně jako při spalování japonského uhlí). Množství skladovaného paliva na vedení aktivních operací po dobu delšího konfliktu nestačilo, protože díky velké spotřebě parních strojů mohlo být teoreticky vyčerpáno v průběhu několika měsíců (celkem mohly zdejší křižníky naložit 7800 tun uhlí). Cardiffské uhlí muselo být získáváno v zahraničí a do Vladivostoku je bylo možné přepravit buďto po železnici a nebo nákladními parníky. Ani jedno z těchto spojení se Japoncům nepodařilo přerušit, takže sem v případě nutnosti mohlo být palivo dopravováno po Sibiřské dráze (to však díky jejímu přetížení nebylo reálné) a v průběhu války dokázalo do Vladivostoku proniknout i několik neutrálních zásobovacích parníků. Další způsob obstarávání paliva představovalo zajímání nepřátelských a neutrálních uhelných lodí. Uhlí měli na válečné lodě nakládat přístavní dělníci převážně korejského původu, kteří však pracovali pomalu (za hodinu dokázali naložit pouze 22 tun), takže se do zauhlování často museli zapojovat i vojáci z ruské posádky.

Ve Vladivostoku panoval nedostatek náhradních dělových hlavní a dělostřeleckých projektilů, které však mohly být průběžně dodávány po železnici. V únoru 1904 zde údajně chyběla rezervní munice pro děla ráže 75 mm, ale zato se tu z jakýchsi záhadných důvodů nalézalo 1037 granátů kalibru 305 mm, které vladivostocký oddíl nemohl používat (nikoho asi nepřekvapí, že v Port Arturu se jich naopak nedostávalo). Všechny tyto nedostatky souvisely se špatnou logistikou a s nepochopitelným podceněním protivníka. Proto nebyly ruské námořní základny dobudovány, lodní posádky měly nevalnou morálku a jejich bojová připravenost se vůbec nedala srovnávat s výcvikem japonských námořníků.

Zcela jiná situace panovala v zemi Vycházejícího slunce. Protože japonská společnost jako celek válku s Ruskem podporovala, měli nejenom vojáci a příslušníci válečného námořnictva, ale i obyčejní civilisté vysokou motivaci a v nastalé válce byli ochotni podstoupit nemalé oběti. O to se zasloužila nejenom japonská mentalita, ale i činnost mnoha militantních, často vyloženě protiruských organizací, jež úspěšně přesvědčovaly veřejné mínění, že válka s Ruskem je nevyhnutelná a probouzely v Japoncích fanatické bojové odhodlání.

Obrázek
Vůdcové organizace Antiruská liga ve svých typických pláštích

Plavební kampaň pro rok 1904 zahájila většina ruských plavidel dislokovaných na Dálném východě 31. ledna (předtím se nalézala v rezervě), ale už koncem předchozího roku dostaly všechny jednotky tmavý maskovací nátěr, který vznikal smíšením okrové a černé barvy v poměru 3:1 (předtím byly jejich trupy natřené bíle, kdežto komíny a ventilační roury zářily žlutou barvou). Lodě vladivostockého oddílu nyní začaly nakládat uhlí a ostatní zásoby, zatímco strojníci kontrolovali lodní stroje. Třebaže napětí mezi Ruskem a Japonskem neustále vzrůstalo a válka mohla vypuknout každým dnem, nebyla ve Vladivostoku učiněna žádná mimořádná bezpečnostní opatření, což je možné omluvit tím, že souvislá vrstva ledu spolehlivě chránila přístav před podobným překvapením, jaké Japonci připravili eskadře v Port Arturu.
Složení vladivostockého oddílu

Samostatný oddíl ve Vladivostoku byl ustanoven v roce 1903 a počátkem následujícího roku se zde nalézaly pancéřové křižníky RJURIK, ROSSIJA a GROMOBOJ, chráněný křižník BOGATYR, pomocný křižník LENA, torpédovky č. 201, 202, 203, 204, 205, 206, 208, 209, 210 a 211, minonoska ALEUT, ledoborec NADĚŽNYJ a transportní lodě JAKUT a KAMČADAL (plus další pomocná a přístavní plavidla). Velitelem oddílu byl jmenován kontraadmirál Evald Antonovič Štakelberg, jenž se však pro špatný zdravotní stav musel velení v předvečer války vzdát a jeho funkci dočasně převzal námořní kapitán Nikolaj Karlovič Rejcenštejn (narozen roku 1854), který sem byl převelen z Port Arturu.

Obrázek
Minonoska Aleut

Hlavní údernou silou oddílu se staly velké pancéřové křižníky RJURIK, ROSSSIJA a GROMOBOJ dokončené v letech 1895 až 1900. Všechny byly postavené speciálně pro vedení samostatných korzárských operací proti nepřátelskému námořnímu obchodu (jako primární protivník se tehdy jevila Velká Británie, která zde neměla vlastní námořní základny), ale to nyní nebylo díky japonské převaze v této lodní kategorii možné a ruské křižníky musely operovat společně, což nebylo výhodné, protože akce vedené současně v několika od sebe vzdálených oblastech mohly způsobit větší škody a dezorientovat velení japonského námořnictva. Jednalo se o plavidla o výtlaku od 11 000 do 13 000 tun dosahující rychlosti 19 až 20 uzlů. Základem jejich výzbroje byla čtveřice děl ráže 203 mm, která se nalézala v bočních sponsonech, takže v boční salvě mohly být použity pouze dvě z těchto zbraní. Křižníky měly i početné dělostřelectvo střední ráže a nesly i nezbytné rychlopalné kanony sloužící k odrážení útoků torpédových plavidel. Slabinou se stalo pancéřování, protože boční pás byl velmi úzký a lodních děla postrádala jakoukoliv ochranu (výjimku představoval pouze nejmodernější GROMOBOJ). Pro operace na námořních komunikacích byla důležitá i velká nezávislost plavby, která se pohybovala v rozmezí od 6700 námořních mil (RJURIK) do 8000 námořních mil (GROMOBOJ).

Za velmi dobré plavidlo lze označit chráněný křižník BOGATYR, jehož projektovala a realizovala německá loděnice AG Vulcan. Sloužil od roku 1902 a patřil mezi nejlepší ruské křižníky. Tato moderní loď o výtlaku 6400 tun dosahovala nominální rychlosti 23,5 uzle a její vyzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 152 mm, stejný počet 75 mm kanonů a osm děl kalibru 47 mm. Čtyři děla ráže 152 mm byla nainstalována do dvou otočných pancéřových věží (jedna na přídi, druhá na zádi), které měly čela silná 125 mm (zbytek 90 mm). Pancéřová paluba dosahovala tloušťky 35 mm (skosy 70 mm). BOGATYR mohl díky své vysoké rychlosti sloužit jako výzvědná loď oddílu, ale nic nebránilo tomu, aby se vydal i na samostatné korzárské plavby.

Obrázek
Křižník Bogatyr

Pomocný křižník LENA byl dokončen roku 1895 britskou společností Hawtorn R & W, Leslie & Co a zpočátku nesl jméno CHERSON. Stavbu tohoto parníku si objednala ruská paroplavební společnost Dobrovolné loďstvo, která jej využívala k plavbám na Dálný východ. Jednalo se o plavidlo o výtlaku 10 675 tun, jež dokázalo vyvinout maximální rychlost 19,5 uzlů a nezávislost plavby mohla dosahovat až 5462 námořních mil. Poprvé došlo k jeho přestavbě na pomocný křižník během boxerského povstání v Číně, po jehož potlačení byl odzbrojen a přesunut na Černé moře, ale už v roce 1903 znovu došlo k přeměně na pomocný křižník a LENA se vrátil na Dálný východ. V době rusko-japonské války nesl šest děl ráže 120 mm a šest kalibru 75 mm, takže díky silné výzbroji a vysoké rychlosti mohl působit jako přepadová loď plavící se v odlehlejších oblastech, kde byla menší pravděpodobnost setkání s většími nepřátelskými válečnými loděmi.

ALEUT dohotovila roku 1886 norská loďařská společnost Nylands Varksted na základě ruské objednávky a brzy byl zařazen do Sibiřské flotily se základnou ve Vladivostoku, kde sloužil jako pomocné plavidlo. Tento parníček měl výtlak pouhých 892 tun a stroje o výkonu 730 koňských sil mu umožnily vyvinout rychlost 12 uzlů. Loď měla sloužit ke kladení min, ale není jisté jestli byla takto během války s Japonskem vůbec využita.

O transportních plavidlech je těžké dohledat nějaká konkrétní data, takže údaje v následujících dvou větách je nutné brát s rezervou. JAKUT snad dosahoval výtlaku 725 tun, mohl vyvinout rychlost 12 uzlů a jeho doplavba činila 3600 námořních mil. O něco větší KAMČADAL měl výtlak 900 tun, jeho rychlost dosahovala 10 uzlů a při ekonomické rychlosti mohl při zásobě paliva tvořené 160 tunami uhlí doplout až do vzdálenosti 3500 námořních mil.

Z deseti torpédovek měla nejmenší hodnotu plavidla č. 201 a 202, která se dala využít pouze pro obranu přístavu. Dalších osm jednotek mělo sice o něco větší rozměry a tedy i lepší nautické vlastnosti, ačkoliv ani ty nebyly pro plavbu na volném moři vhodné. Přesto však v průběhu války doprovázely vladivostocké křižníky. Výzbroj těchto lodí tvořila děla ráže 37 mm (dva až tři kusy) a torpédomety o průměru 381 mm. Rychlost se pohybovalo od 17 do 20 uzlů a doplavda činila 1500 až 1700 námořních mil (údaje se často různí).

Obrázek
Ledoborec Naděžnyj

Zajímavou lodí byl ledoborec NADĚŽNYJ, jenž patřil mezi první plavidla svého druhu. Postaven byl roku 1896 v Kodani a od následujícího roku zahájil službu ve Vladivostoku. Ledoborec měl výtlak 1555 tun a stroje dosahující výkonu 2920 koňských sil mu zajišťovaly rychlost 13,5 uzle. NADĚŽNYJ dokázal prolomit ledový příkrov o síle až 75 cm a doplavba přesahovala 2000 námořních mil. Jeho význam pro činnost oddílu byl značný, poněvadž bez jeho přítomnosti by ruská plavidla mohla opustit své kotviště na Zlatém rohu až v průběhu dubna, kdy už byla válka v plném proudu.

Hlavního protivníka vladivostockého oddílu představovala japonská II. flotila, které velel viceadmirál Hikonodžó Kamimura (narozen roku 1849). Základem tohoto uskupení se počátkem války staly moderní pancéřové křižníky IZUMÓ, ASAMA, AZUMA, TÓKIWA, IWATE a JAKUMÓ, které všechny dosahovaly výtlaku necelých 10 000 tun a rychlosti přes 20 uzlů. Chránily je většinou pancíře z Kruppovy oceli a základem jejich výzbroje se stala čtveřice Armstrongových děl kalibru 203 mm, která doplňovalo ještě dvanáct až čtrnáct děl ráže 152 mm a množství rychlopalných zbraní. Kromě těchto nejtěžších jednotek patřily k II. flotile chráněné křižníky NANIWA, TAKAČIHÓ, NIITAKA a AKAŠI (v průběhu února přibyl ještě CUŠIMA), torpédoborce HAJATORI, MURASAME, ASAGIRI, HARUSAME, KAGERÓ, MURAKUMÓ, ŠIRANUI a JÚGIRI, větší torpédovky AÓTAKA, CUBAME, KARI a HATÓ, menší torpédovky č. 62, 63, 64 a 65, aviso ČIHAJA a další pomocná plavidla.

Obrázek
Pancéřový křižník Asama

Kamimurovo uskupení mohlo v Japonském moři a ve vodách mezi Japonskem a Koreou využívat námořní základny Sasebó, Maizuru, Šimonoseki, Nagasaki a Takešiki. Z korejských přístavů měly pro vedení námořních operací proti vladivostockému oddílu největší význam Gensan a Fusan.
Únorové operace na námořních komunikacích a odvetný útok na Vladivostok
Rusko-japonská válka byla zahájena útokem japonských torpédoborců na Port Artur, k němuž došlo v noci z 8. na 9. února a ještě téže noci došel do Vladivostoku telegrafický rozkaz, aby ruské křižníky napadly námořní komunikace v Japonském moři a svou činností na sebe upoutaly co nejvíce nepřátelských válečných plavidel. Proto námořní kapitán Rejcenštejn ihned po rozednění začal připravovat své lodě k vyplutí a vyslal ledoborec NADĚŽNYJ, aby uvolnil plavební koridor na volné moře. Díky tomu mohly RJURIK, ROSSIJA, GROMOBOJ a BOGATYR ve 13:30 zvednout kotvy a vyplout na moře. Rusové s válkou až do poslední chvíle nepočítali, takže jejich plavidla nebyla k boji zcela připravena a posádky teprve nyní začaly z lodních palub odstraňovat hořlavý materiál a připravovat lodní děla k palbě.

Obrázek
Vyplutí oddílu na volné moře

Oddíl zamířil na jih směrem k ostrovu Honšú a během plavby se uskutečnily testy maximálního výkonu lodních strojů, které prokázaly, že jednotlivé lodě jsou schopné dosáhnout rychlosti od 16,5 do 19 uzlů. Nejpomalejší byl RJURIK, jehož stroje navíc trpěly častými poruchami. Oddíl se držel pohromadě nejenom z obav před setkáním se silnějšími japonskými pancéřovými křižníky, ale i z toho důvodu, že jejich zastaralé radiostanice domácí provenience měly pouze malý dosah (brzy se zjistilo, že nejsou schopné komunikace na vzdálenost přesahující 30 námořních mil), tudíž hrozilo nebezpečí, že po ztrátě vizuálního kontaktu budou muset jednotlivé křižníky operovat samostatně.

K nepřátelskému pobřeží se oddíl přiblížil 11. února a brzy získal první kořist, kterou se stal japonský parník NAKANOURA MARU (1084 BRT) plující z přístavu Sakata s nákladem rýže. Hodnota tohoto plavidla a jeho nákladu byla později odhadnuta na 180 213 jenů. Posádka se vzdala a byla přemístěna na ruské lodě, načež byl parník potopen palbou z GROMOBOJE a ROSSIJE. Ještě téhož dne si Rusové mohli připsat další úspěch, neboť spatřili malý pobřežní parník, jenž však na jejich signály nereagoval a pokusil se uniknout. Za normálních okolností by jeho snaha musela skončit neúspěchem, ale jelikož se zatím zhoršilo počasí, ruské lodě na jeho pronásledování po vypálení několika výstřelů rezignovaly a odpluly směrem ke korejským břehům. Rusové se tedy hned na počátku námořní kampaně přesvědčili, že ani zajímání bezbranných plavidel nemusí být snadnou záležitostí.

Obrázek
Rossija

Počasí se i nadále zhoršovalo a brzy se přihnala bouře. Mohutné vlny se přelévaly přes boky a paluby všech křižníků, což mělo vážné následky, neboť Rusové ponechali lodní zbraně bez ochrany a nabitá děla brzy pokryla souvislá vrstva ledu (teplota dosahovala devíti stupňů pod bodem mrazu), který ucpal i dělové hlavně (rozmrazit se je podařilo až ve Vladivostoku). Je s podivem, že na tento problém předem nikdo nepomyslel, přestože ruské lodě už v Japonském moři působily několik desetiletí, ale přesto byly jejich posádky nyní zaskočeny následky zimní bouře a celý svaz zůstal v podstatě neschopen boje a pokud by se měl za těchto podmínek utkat s nepřítelem, byl by dost možná zničen už několik dní po zahájení válečných operací. Bouře také způsobila určité škody na RJURIKU a smetla z paluby GROMOBOJE jednoho muže, jenž se utopil a stal se prvním ruským námořníkem, který při akcích vladivostockých křižníků přišel o život, což výmluvně svědčí o riziku, které na tehdejších lodích představovala služba za náročných zimních podmínek Ruské křižníky však měly dobré nautické vlastnosti a rozbouřené moře je nemohlo vážněji ohrozit, ale Rejcenštejn se přesto rozhodl první „krejserstvo“ raději ukončit a křižníky se 14. února vrátily zpět na základnu. Jejich výpad tedy skončil neúspěšně, neboť potopily pouze jedno plavidlo, přičemž si Rusové ještě počínali velmi neobratně a druhému umožnili uniknout.

Po návratu se přikročilo k odstranění ledu z dělových hlavní, pro které byly připraveny plátěné potahy, jež je měly napříště ochránit před opětovným zamrznutím, a lodě doplňovaly uhlí, což lajdácky pracujícím Korejcům a Číňanům trvalo neúnosně dlouho, takže jim museli vypomoci vojáci z přístavní posádky, kteří z tohoto nevděčného úkolu dozajista žádnou radost neměli, ale přesto prokázali lepší výkonnost nežli najatí přístavní dělníci. Oddíl se na další výpad vydal 24. února a měl se nyní zaměřit na narušování japonské přepravy podél východního pobřeží Korejského poloostrova a průzkum zdejších břehů, kde měl pátrat po japonských radiostanicích a pozorovatelnách. Pátrání po japonských stanovištích (prováděné dosti liknavě) bylo neúspěšné a stejně dopadla i snaha o napadání nepřátelských obchodních lodích. Rusové v těchto vodách křižovali několik dní, aniž by narazili na jediné japonské plavidlo, takže pouze zkontrolovali čluny místních rybářů. Několikrát sice hlídky ztropily falešný poplach, když ohlásily na obzoru sloupce kouře, ale vždy se později ukázalo, že se jedná o velryby vypouštějící nad hladinu známé „gejzíry“. Rejcenštejn proto celou akci znovu předčasně ukončil a už 1. března se oddíl nacházel ve svém kotvišti na Zlatém rohu.

Obrázek
Námořní kapitán Rejcenštejn

Činnost oddílu tedy prozatím k úspěchu nevedla, ale přesto vyvolala hysterické reakce v Japonsku, kde se objevovaly novinové články ostře odsuzující jednání ruských „barbarů“, kteří se neštítili útočit na bezbranná obchodní plavidla. Tyto odsudky ochotně přetiskly i některé listy v USA a Velké Británii, přičemž se jaksi pozapomnělo, že ruské operace byly vedené v souladu s tehdejším námořním právem a samotní Japonci ještě před vypuknutím bojů zajali několik ruských lodí plavících se Cušimskou úžinou a na Žlutém moři (další zabavili přímo ve svých přístavech) a samotný způsob jakým válku zahájili představoval neslýchané porušení tehdejších mezinárodních norem. Aktivita ruských křižníků tedy Japoncům téměř neuškodila, ale velitelství jejich loďstva bylo přesto znepokojeno, takže viceadmirál Kamimura dostal rozkaz podniknout odvetnou akci. Proto lze konstatovat, že ruské křižníky na sebe dokázaly prakticky okamžitě po vypuknutí bojů upoutat značnou část nepřátelského loďstva, čímž poněkud odlehčily hlavním silám v Port Arturu.

K útoku na Vladivostok došlo 6. března a zúčastnily se jej pancéřové křižníky IZUMÓ, IWATE, ASAMA, AZUMA a JAKUMÓ, které doplnily chráněné křižníky JÓŠINÓ a KASAGI. Japonské lodě se prodraly ledovou tříští až k místům kde je zastavilo souvislé ledové pole silné 45 cm, které bez pomoci ledoborce nemohly zdolat. Admirál Kamimura tedy ve 13:35 nařídil zahájit palbu vedenou na vzdálenost 8300 m. Rusové zpozorovali blížící se nepřátelské uskupení už kolem 10. hodiny, ale jejich křižníky nemohly vyplout, neboť neměly v kotlích dostatek páry. Palbu nezahájily ani pobřežní baterie, protože Japonci se drželi mimo jejich dostřel. Celkem vypálily Kamimurovy křižníky asi 200 granátů, které poškodily některé přístavní objekty a městské budovy včetně nemocnice, ale větší škody nezpůsobily.

Obrázek
Jeden z japonských křižníků před Vladivostokem

Japonský admirál bombardování už ve 14:20 ukončil a jeho lodě se začaly stahovat na volné moře aniž by se pokusily zahájit boj s vladivostockým oddílem, který se právě chystal vyplout. Kamimura byl za své jednání později kritizován, neboť tím propásl dobrou příležitost k zasazení těžkého úderu ruským křižníkům, jenž by při vyplouvání mohly používat pouze čelní děla, zatímco Japonci mohli využít plnou boční salvu. Teprve ve 14:30 měly všechny čtyři ruské křižníky dostatečný tlak v kotlích a začaly opouštět své kotviště, aby se mohly zapojit do boje. Bohužel i je zdržel led a nutnost vyhnout se vlastním minovým polím, díky čemuž vypluly na volné moře teprve v 15:50, kdy už polohu nepřátelských plavidel prozrazovaly pouze vrcholky stožárů a oblaka kouře. Rusové přesto zvýšili rychlost na 16 uzlů a pokusili se Japonce pronásledovat, ale jejich snaha byla marná, takže se celé uskupení ve vzdálenosti dvaceti námořních mil od břehu obrátilo a odplulo zpět do přístavu. Japonské lodě se vrátily ještě následujícího rána, ale na přístav nezaútočily a protože Rusové tentokráte Vladivostok neopustili, k boji opět nedošlo, načež Kamimura nařídil návrat na základnu.

Námořní kapitán Rejcenštejn byl již dříve kritizován za rozpačité vedení únorových válečných operací a nyní se na jeho adresu snesla další kritika. Velitelem Tichomořské eskadry se mezitím stal energický viceadmirál Makarov, jenž dospěl k názoru, že Rejcenštejn na vedení vladivostockého oddílu nestačí, takže jej převelel do Port Arturu a na jeho místo jmenoval kontraadmirála Karla Petroviče Jessena (narozen roku 1852), jenž dosud působil v Port Arturu.
Naposledy upravil(a) jarl dne 27/12/2010, 21:32, celkem upraveno 5 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4085
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Činnost vladivostockého oddílu během března a dubna
Admirál Jessen se do Vladivostoku dostavil 23. března a s sebou si přivezl i nové směrnice upravující další činnost oddílu. Admirál Makarov ponechal Jessenovi mnohem větší rozhodovací pravomoc, takže novopečený velitel nyní mohl jednat svobodněji nežli jeho předchůdce, jehož činnost byla závislá na rozkazech přicházejících z Port Arturu. Přesto mu Makarov zdůraznil, že hlavním úkolem oddílu nebudou operace u japonských břehů, ale snaha o napadaní vojenských transportů směřujících na východní pobřeží Koreje, které by se podle představ ruského velení mohly vyloďovat v Gensanu. Proto měly ruské křižníky nyní především střežit úsek pobřeží mezi Gensanem a Vladivostokem.

Obrázek
Admirál Makarov

Tyto obavy se v průběhu války nepotvrdily, neboť Japonci nakonec žádné významnější vojenské výsadky v těchto oblastech neprovedli a ruské křižníky se zbytečně vzdaly možnosti narušovat jejich komunikace ve vzdálenějších oblastech. Naopak za velmi rozumné je možné považovat nařízení o maximálním utajení všech výpadů z Vladivostoku. V tomto městě žilo množství Asiatů (jenom Číňanů se zde nalézalo 15 000), mezi nimiž se pohybovali i nepřátelští agenti, kteří o každém vyplutí mohli podat zprávu vedení japonského námořnictva. Proto Makarov nařídil, aby o přípravách k opuštění základny byl informován pouze on sám a i samotné vyplutí se mělo konat tajně (při prvních dvou výpadech zdravily posádky křižníků davy obyvatelstva a vojáků) a japonské pozorovatele měly mást časté krátkodobé plavby na volné moře.

Makarov však už 13. dubna zahynul na palubě bitevní lodě PETROPAVLOVSK, která najela na minu a během několika minut zmizela pod hladinou, takže jeho krátká přítomnost na Dálném východě neměla na činnost vladivostockého oddílu větší vliv, ale už brzy po jeho smrti uskutečnily zdejší křižníky další akci, která dopadla mnohem lépe nežli dva jalové výpady počátkem války. Prvořadým cílem tohoto „krejserstva“ bylo napadnout přístav Gensan, ale admirál Jessen dostal svolení i k případnému průniku do Cugarského průlivu a ostřelování Hakodate. V pozadí tohoto nečekaně ofenzivního plánu byla jistě nejenom snaha o ohrožení japonských námořních komunikací, ale i pokus pozvednout bojového ducha ruského námořnictva, které demoralizovala smrt oblíbeného admirála a snad i záměr demonstrovat před celým světem bojeschopnost oslabené flotily.

Obrázek
Křižník Rossija

Lodě vypluly na moře 23. dubna a protože ledy blokující přístav přes zimu už mezitím roztály, mohly se tohoto výpadu poprvé zúčastnit i torpédovky. Na moře vyplulo ruské uskupení pod velením kontraadmirála Jessena složené z pancéřových křižníků RJURIK, ROSSIJA a GROMOBOJ, chráněného křižníku BOGATYR a torpédovek č. 205 a 206. V rámci utajení se posádky skutečný cíl operace dozvěděly až na moři (před vyplutím jim nadřízení tvrdili, že se jedná pouze o cvičnou plavbu jakých v uplynulých týdnech podnikly několik) a pro zmatení nepřátelských agentů se RJURIK měl po několika hodinách vrátit zpět do přístavu. Večer se RJURIK opravdu oddělil a zamířil k Vladivostoku, zatímco ostatní lodě pokračovaly v plavbě směrem ke Gensanu.

I přes veškerou snahu o pečlivé utajení celé operace se však oddíl nalézal ve velkém nebezpečí, neboť ve zdejších vodách shodou okolností operovalo silné uskupení pod vedením admirála Kamimury, který měl k dispozici pancéřové křižníky AZUMA, IWATE, TÓKIWA, a IZUMÓ, chráněné křižníky, NANIWA, TAKAČIHÓ, NIITAKA, CUŠIMA a IZUMI, s nimiž operovalo ještě aviso ČIHAJA, čtyři torpédoborce a šest torpédovek. Japonské lodě zakotvily 22. dubna v Gensanu, kde doplnily zásoby uhlí a o dva dny později vypluly směrem k Vladivostoku, takže podél korejského pobřeží se nyní plavila dvě nepřátelská uskupení, aniž by o sobě navzájem věděla. Řízením osudu tedy Kamimura dostal první možnost vypořádat se s vladivostockým oddílem, protože o výsledku bitvy by vzhledem k japonské převaze nemohlo být pochyb.

Obrázek
Křižník Naniwa

Ruské lodě však měly štěstí, neboť oblast ve které se pohybovaly halila mlha, což sice ztěžovalo jejich plavbu, ale na druhou stranu jim mlha poskytla vítanou ochranu před zraky nepřátelských hlídek, díky čemuž se obě eskadry minuly aniž by se spatřily. Radiostanice na GROMOBOJI však zachytila rádiovou komunikaci japonských lodí, takže Jessen věděl, že v jeho blízkosti se nalézají nepřátelská válečná plavidla, protože tehdejší obchodní lodě (s výjimkou těch největších) vlastní radiostanice neměly. Přesto akci nepřerušil a pokračoval v plavbě na jih, takže ruské uskupení se ráno 25. dubna přiblížilo k cíli své plavby. Gensan byl nejvýznamnější korejský přístav na pobřeží Japonského moře a ruské velení očekávalo, že právě sem budou v průběhu války mířit nepřátelské vojenské transporty, protože Rusové se stále ještě obávali japonského výsadku někde v Přímoří.

ROSSIJA, GROMOBOJ a BOGATYR zůstali stát 15 mil od břehu (patrně z obavy před minami) a do přístavu vnikly pouze torpédovky. Útok se uskutečnil v 8:30 a nenarazil na odpor. Rusové zajali malý japonský parník GOJO MARU (601 BRT), na němž se nejprve zmocnili lodních dokumentů, načež posádku vylodili na břeh a v podpalubí umístili výbušninu, jejíž exploze však k potopení zajatého parníčku nestačila, takže jej Rusové museli dorazit torpédem. V přístavu se nalézala ještě jedna japonská plachetnice, kterou však velitelé obou torpédovek nechali bez povšimnutí, protože se již blížil konec krátké lhůty, kterou jim Jessen k provedení útoku vyměřil (měl obavy z připlutí nepřátelských lodí, jejichž vysílání Rusové předešlého dne zachytili), takže torpédovky Gensan opustily, aniž by se pokusily ostřelovat přístavní budovy a zařízení ze svých děl.

Obrázek
Admirál Jessen

Ruské uskupení zamířilo na sever. Večer obě torpédová plavidla doplnila palivo z křižníků a jejich velitelé dostali rozkaz odplout do Vladivostoku, kam následujícího dne v pořádku dopluly. Nyní se Jessen rozhodl přeplout Japonské moře a uskutečnit plánovaný útok na Hakodate, ale ještě před tím spatřily hlídky další japonské plavidlo HAGINURA MARU (219 BRT), jenž přepravovalo náklad ryb. Smíšená japonsko-korejská posádka (27 mužů) putovala do zajetí a ruské přepadové komando se zmocnilo lodních dokladů a šifrovaných telegramů (i jejich dekódovaného obsahu), načež byl parník potopen odpálením časované nálože o hmotnosti 12 kg.

Oddíl pokračoval v plavbě k japonským břehům a po 22. hodině spatřili světla dalšího plavidla. Onou lodí byl japonský transportní parník KINŠU MARU (3596 BRT) náležející největšímu japonskému rejdařství Nippon Júsen Kaiša, které po vyhlášení války poskytlo několik desítek lodí válečnému námořnictvu, jež je využívalo jako pomocné křižníky a transportní plavidla. KINŠU MARU převážel oddíl vojáků náležejících k deváté rotě 37. pěchotního pluku. Rusové jeho posádku vyzvali k identifikaci a Japonci jim bezelstně sdělili svou totožnost, neboť jejich křižníky pokládali za součást Kamimurovy eskadry. Jakmile si však uvědomili svůj omyl, spustili na vodu dva čluny a část posádky se pokusila využít noční tmy a uprchnout. BOGATYR rozsvítil světlomety a po krátké honičce je dostihl a zajal, zatímco ROSSIJA a GROMOBOJ se mezitím věnovali transportnímu parníku. Na ROSSIJI se dostavil japonský kapitán, aby jednal o osudu svého plavidla, zatímco na KINŠU MARU naopak zamířila ruská parní barkasa s výsadkem, jenž se měl parníku zmocnit. Výsadek se skládal ze dvou oddílů, jimž veleli nadporučíci Petrov a Rejn a zpočátku se zdálo, že jejich úkol bude snadný, protože posádka se bez odporu vzdala, třebaže KINŠU MARU byl vyzbrojen několika děly ráže 47 mm a mohl se tedy teoreticky bránit, takže přepadové komando mohlo prohledat loď a ve strojovně umístilo výbušniny.

Obrázek
Parník Kinšu Maru

Jiného názoru však byli vojáci 37. pěchotního pluku, kteří se v podpalubí zabarikádovali a odmítali se vzdát. Rusové s nimi brzy ztratili trpělivost a ponechali je jejich osudu. Zajatí Japonci a ruský výsadek se z lodě stáhli a ROSSIJA odpálila proti KINŠU MARU torpédo. Zfanatizovaní japonští vojáci poté zahájili palbu z pušek, na níž křižníky odpověděly střelbou z děl, která osud parníku zpečetila. Podle japonských údajů se na palubě KINŠU MARU nacházelo 299 osob, z nichž bylo 217 zajato. Ostatní se pokusili doplout ke korejským břehům v záchranných člunech, ale mnozí přesto zkázu transportního parníku nepřežili. Vladivostocké křižníky počkaly až KINŠU MARU zmizí pod hladinou a poté pokračovaly v plavbě původním kursem k Cugarskému průlivu. Z výslechu zajatců se Jessen dozvěděl, že na Japonském moři nyní operuje silná Kamimurova eskadra, takže se druhého dne rozhodl změnit plán a vrátit se do Vladivostoku, kde oddíl zakotvil 27. dubna.

I tento výpad byl tedy předčasně ukončen a ruské lodě se na moři pohybovaly pouze několik dní, ale přesto dopadl lépe nežli dva předchozí a Rusové jej mohli pokládat za svůj první opravdový úspěch. Útok na Gensan byl sice proveden bez potřebné razance, ale potopení KINŠU MARU výsledný dojem napravilo a způsobilo japonskému velení nemalé starosti. Ztrátu jednoho transportního parníku s rotou vojáků sice mohli Japonci snadno oželet, ale nad skutečností, že vladivostocké křižníky dokázaly nerušeně operovat v korejských vodách a narušovat přepravu v Japonském moři, nešlo jednoduše mávnout rukou. Kritizován byl zejména admirál Kamimura, jenž měl sice u korejských břehů dostatečné síly, ale KINŠU MARU se přesto plavil bez vojenského doprovodu. Kamimura sice k jeho ochraně vyčlenil některá torpédová plavidla, jež však nakonec zůstala v přístavu a transportní parník se plavil bez ochrany.

Obrázek
Admirál Kamimura

Úspěšný výjezd Japonce znepokojit a bylo rozhodnuto, že hlavní síly jejich II. flotily budou není nasazovány zejména na Japonském moři (v uplynulých týdnech operovaly i na Žlutém moři), čímž byl splněn jeden z úkolů, který měl vladivostocký oddíl během války plnit. Ostatně bylo už nyní zřejmé, že japonské námořní komunikace se vážněji ohrozit nepodaří a že hlavním posláním oddílu bude snaha o odlákání části nepřátelského loďstva z hlavního válčiště na Žlutém moři. Zároveň bylo po vyhodnocení celé operace zřejmé, že ruské křižníky uspěly i díky obyčejnému štěstí, které jim umožnilo proplout bez povšimnutí kolem Kamimurova uskupení a že vrtkavá štěstěna se od nich může kdykoliv odvrátit a každý další výpad bude představovat velké riziko.

Kamimura se pokusil svůj neúspěch odčinit a už v noci z 27. na 28. března se jeho lodě znovu objevily před Vladivostokem, ale tentokráte japonský admirál vsadil na použití námořních min. Průlivy spojující Vladivostok s Japonským mořem ústí do mělkého zálivu Petra Velikého, kde bylo možné klást miny až do vzdálenosti několika desítek námořních mil od břehu, což ztěžovalo jejich odhalení a tralování. Celkem jich zde avizo ČIHAJA a několik dalších plavidel umístily 75 kusů (rozmístěných do tří skupin). Námořní miny způsobily během rusko-japonské války oběma stranám velké škody (mimo jiné se na nich potopily tři bitevní lodě) a i před Vladivostokem prokázaly svou účinnost.

Obrázek
Japonská námořní mina
Ztroskotání křižníku Bogatyr; výpady k Cušimskému průlivu a ostrovu Hokkaidó
Dne 15. května vyplul z kotviště ve Zlatém rohu chráněný křižník BOGATYR, na jehož palubě se nacházel i kontraadmirál Jessen, který chtěl osobně provést inspekci obraných postavení v Amurském zálivu. Velitelem BOGATYRU byl námořní kapitán A. F. Stěmman, jenž Jessena brzy po vyplutí upozornil na hustou mlhu a žádal návrat do přístavu. Jessen však návrat odmítl a poté co se mlha částečně rozptýlila zvýšil křižník rychlost na 15 uzlů a pokračoval v plavbě. Viditelnost se brzy opět zhoršila a rychlost musela být snížena na deset uzlů, třebaže Stěmman požadoval její snížení ještě o další tři uzle. Jessen se však zřejmě řídil rčením, že admirál má vždy pravdu a BOGATYR díky tomu plul vstříc své zkáze rychlostí deseti uzlů a krátce po poledni najel na pobřežní skaliska, na nichž pevně uvízl.

Obrázek
Kapitán Stěmman

Situace byla vážná. V přední části křižníku zel velký otvor, kterým se do podpalubí hrnula voda a křižník se nepodařilo vyprostit, třebaže přední uhelné bunkry byly vyprázdněny a velitel vydal strojovně příkaz: „plnou parou vzad“. Hustá mlha se brzy rozptýlila, což usnadnilo další záchranné práce. Do Vladivostoku byla odeslána parní barkasa, se zprávou o ztroskotání a žádostí o připlutí pomocných plavidel, takže na místo neštěstí připlul ledoborec NADĚŽNYJ (měl posloužit jako remorkér) a později i pancéřový křižník ROSSIJSA a několik torpédovek. Veškeré úsilí však vyšlo naprázdno a následující den musely být záchranné práce přerušeny protože se zhoršilo počasí.

Bouře způsobila na křižníku další škody, načež bylo rozhodnuto BOGATYR evakuovat a muži opouštějící nehybný křižník si jistě kladli otázku, zda se na svou loď ještě někdy vrátí, či se BOGATYR připojí k dlouhému seznamu válečných lodí, které musely svou kariéru ukončit díky chybě velícího důstojníka. Podobná neštěstí bývala poměrně běžná, protože navigace za snížené viditelnosti představovala vážný problém a třebaže se mnoho uvízlých lodí podařilo později zachránit, nebyly žádnou výjimkou ani případy, kdy musela být ztroskotaná plavidla ponechána svému osudu (kupříkladu Rusové takto v průběhu rusko-japonské války ztratili chráněný křižník IZUMRUD). Poškozený křižník prozkoumali potápěči, kteří zjistili, že první čtyři vodotěsná oddělení jsou plná vody a ruské velení se muselo definitivně smířit se skutečností, že uvolnění křižníku si vyžádá dlouhodobé úsilí s nejistým výsledkem, a že oddíl je nyní díky tvrdohlavosti admirála Jessena oslaben o jeden křižník.

Obrázek
Ztroskotaný Bogatyr a ledoborec Naděžnyj

Bohužel místo havárie bylo v dostřelu japonských lodí, které se kdykoliv mohly znovu objevit před Vladivostokem, aby se pokusily nehybný cíl zničit, jelikož nepřátelští agenti zprávu o neštěstí nepochybně nahlásili vedení japonského námořnictva. Díky tomu se Rusové museli věnovat snaze o zabezpečení BOGATYRU, což podvázalo aktivitu celého oddílu. Na blízkých ostrůvcích byly ustanoveny nové dělostřelecké baterie vyzbrojené děly přemístěnými z pobřežních opevnění a obranu posílila i děla sejmutá ze ztroskotaného křižníku. Na místě neštěstí patrolovaly i pancéřové křižníky a torpédoborce, avšak Japonci se o zničení BOGATYRU nepokusili.

Znovu se rozeběhly i záchranné práce. Ve snaze uvolnit zakleslý trup bylo odstraněno nejenom lodní dělostřelectvo, ale i přední dělová věž, munice, zásoby uhlí, velitelská věž a lodní kotvy, aby bylo možné z nitra odlehčeného křižníku vyčerpat vodu, ale navzdory veškeré snaze se jej uvolnit nepodařilo a BOGATYR i nadále zůstával zaklíněný na pobřežním skalisku. Úsilí záchranářů bylo korunováno úspěchem teprve 15. června (měsíc po ztroskotání) a poničený trup putoval do suchého doku, kde se započalo s prací na jeho opravě.

Obrázek
Poškozený Bogatyr

Mezitím dorazil do Vladivostoku viceadmirál Nikolaj Illarionovič Skrydlov (narozen roku 1844), který dosud velel Černomořské flotile a nyní byl jmenován velitelem všech ruských dálněvýchodních námořních sil (i těch, jež se teprve formovaly na Baltu), a ve stejné době se zde objevil i viceadmirál Petr Alexejevič Bezobrazov (narozen roku 1845), jenž měl převzít velení nad eskadrou v Port Arturu. Přejmenován byl i vladivostocký oddíl, který teď oficiálně nesl sáhodlouhý název „Odloučený oddíl křižníků I. eskadry flotily Tichého oceánu“. Skrydlov i Bezobrazov však nakonec zůstali ve Vladivostoku, neboť pozemní spojení s Port Arturem přerušili Japonci, takže v tomto přístavu nyní byli tři ruští admirálové.

Skrydlov dospěl k názoru, že je nutné obnovit výpady proti nepřátelským námořním komunikacím a rozhodl se vyslat pancéřové křižníky znovu na moře (před jeho příjezdem střežily ztroskotaný BOGATYR). Velení oddílu se ujal viceadmirál Bezobrazov, jenž se i přes svůj poměrně vysoký věk a zdravotní problémy (trpěl chorobou srdce, které o dva roky později podlehl), ujal svých povinností velmi energicky a díky němu byl následující výpad korunován nečekaným úspěchem. Ruské velení se tentokráte rozhodlo zaútočit současně na dvou místech, aby způsobené škody byly co největší a zároveň došlo ke zmatení nepřátelského velení, které dosud nemuselo čelit žádné koordinované akci ruských sil. Pancéřové křižníky měly působit ve vodách mezi Japonskem a Korejským poloostrovem, kudy vedly hlavní trasy japonských konvojů, přepravujících vojáky a válečný materiál pro armády bojující v Mandžusku a u Port Arturu, zatímco ruské torpédovky měly napadat nepřátelská rybářská plavidla u ostrova Hokkaidó.

V průběhu prvních válečných měsíců si oddíl nepočínal příliš aktivně, ale přesto ve Vladivostoku znatelně poklesly zásoby skladovaného paliva a počátkem června se zde už nalézalo pouze 40 000 tun cardiffského uhlí. Ruská vláda však dokázala zajistit dodávku paliva z Německa, díky čemuž se zásoby této životně důležité suroviny začaly opět zvyšovat. První německou lodí, která dokázala prorazit japonskou blokádu se dne 5. června stal parník ELZA, jehož 10. června následoval TIBERIUS, který sice najel na japonskou minu (jednalo se o minové pole položené Japonci 27. března), ale přesto se dokázal dovléci do přístavu a podařilo se jej zachránit i s nákladem (Rusové jej později odkoupili a po válce jej využívala paroplavební společnost Dobrovolné loďstvo).

Obrázek
Křižník Gromoboj

Křižníky RJURIK, ROSSIJA a GROMOBOJ opustily Vladivostok 13. června a zamířily k Cušimské úžině, kde měly křižovat dva dny. Těmto prostorům se předchozí „krejserstva“ vyhýbala, ale admirál Bezobrazov byl odhodlán operovat i v těchto vodách, aby mohl přímo ohrozit důležité nepřátelské námořní komunikace. To samozřejmě přinášelo zvýšené riziko, protože oslabený oddíl měl nyní útočit v blízkosti několika základen japonského námořnictva a posádky musely počítat se střetnutím s nepřátelskými válečnými plavidly. Při zpáteční plavbě měly ruské křižníky obeplout Cušimu od západu a proplout Korejskou úžinou, ale v případě, že jim návrat do Vladivostoku znemožní Kamimurova eskadra (ta možnost byla velmi reálná) měly zamířit na Žluté moře a spojit se s eskadrou v Port Arturu. Pokud by nebyl možný ani průnik do Port Arturu dostal Bezobrazov rozkaz odplout do Tichého oceánu a napadat nepřátelskou námořní přepravu na přístupových trasách k Japonsku.

Admirál Kamimura se opravdu toho času (15. června) nalézal v cílové oblasti vladivostockého oddílu a měl k dispozici pancéřové křižníky IZUMÓ, IVATE, TÓKIWA a AZUMA, chráněné křižníky NANIWA, TAKAČIHÓ, NIITAKA a CUŠIMA, avizo ČIHAJA a dva oddíly torpédovek složené z lodí HIBARI, SAGI, HAŠITAKA , UZURA a menších člunů č. 72, 73, 74 a 75. Většina japonských lodí kotvila u ostrova Cušima, ale některé prováděly strážní a hlídkovou službu na moři. TAKAČIHÓ a NIITAKA kotvily v cušimském přístavu Takešiki, kde na nich byly prováděny menší opravy, takže nebyly zcela bojeschopné a tamtéž se nalézaly i torpédovky č.72, 73 , 74 a 75. Hlídkovou službu prováděl chráněný křižník CUŠIMA společně s avizem ČIHAJA, zatímco ostatní plavidla stála pod parou v zátoce Ozaki a mohla okamžitě vyplout. Je tedy zřejmé, že admirál Kamimura měl v oblasti dostatek sil a pokud by dokázal navázat s ruskými křižníky bojový kontakt, mohl jim způsobit značné ztráty.

Obrázek
Křižník Azuma

Oddíl nerušeně proplul Japonským mořem a v noci z 14. na 15 června se ocitl u ostrova Cušima. Ráno se ruské křižníky neprodleně pustily do honby na japonské obchodní lodě, které se zde vyskytovaly v hojném počtu, jelikož tudy vedla námořní trasa mezi důležitým přístavem Šimonoseki a Koreou. Brzy po rozednění spatřily hlídky několik parníků a ruské křižníky se rozdělily a vydaly se je pronásledovat. Téměř současně se na obzoru objevil i japonský chráněný křižník CUŠIMA, jemuž velel námořní kapitán Sento, jenž ke svému překvapení zahlédl tři ruské pancéřové křižníky pronásledující japonské obchodní lodě. Okamžitě nařídil odeslat rádiodepeši admirálu Kamimurovi, ale ruské lodě japonské vysílání rušily, takže Kamimura se o přítomnosti vladivostockého oddílu ve zdejších vodách dozvěděl se zpožděním několika desítek minut.

CUŠIMA byl chráněný křižník o výtlaku asi 3600 tun, vyzbrojený šesti děly ráže 152 mm, jenž se s ruskými kolosy nemohl měřit, jeho velitel tedy usoudil, že nebude podstupovat nerovný boj, ale raději podá hlášení o nepřátelských křižnících svému nadřízenému. Japonský křižník se tedy vzdálil směrem na jih (díky špatné viditelnosti ztratil s vladivostockým oddílem vizuální kontakt) a prostřednictvím radiostanice na ostrově Cušima se spojil s admirálem Kamimurou, jehož lodě následně vypluly na moře (stalo se tak, ale až před 10. hodinou). Ještě předtím odeslal japonský admirál varovnou depeši, ve které nařídil všem obchodním lodím návrat do nejbližšího přístavu.

Obrázek
Křižník Cušima

Ruské křižníky zatím pronásledovaly dopravní plavidla, třebaže Rusové věděli, že CUŠIMA o jejich přítomnosti informoval Kamimuru a na scéně se mohou brzy objevit nepřátelské pancéřové křižníky. Navzdory nebezpečí admirál Bezobrazov akci nepřerušil a odvážně se i nadále zdržoval v cílové oblasti. ROSSIJA a RJURIK společně stíhaly jeden japonský parník unikající směrem na jih, zatímco GROMOBOJ pronásledoval druhý, mířící na východ. Protože díky špatné viditelnosti hrozilo nebezpečí ztráty vzájemného kontaktu mezi oběma ruskými uskupeními, nařídil Bezobrazov kolem 9. hodiny stíhání prvního plavidla přerušit (Rusové na něj bez úspěchu vypálili několik výstřelů) a ROSSIJA s RJURIKEM se přidali ke GROMOBOJI, aby se společně věnovali parníku prchajícímu na východ.

Touto lodí byl transportní parník IZUMI MARU (3280 BRT) patřící rejdařství Nippon Júsen Kaiša. Postavila jej britská loděnice W Dobson & Co, která jej japonskému zákazníkovi předala v roce 1894. Na palubě se nenalézal žádný cennější náklad, ale IZUMI MARU převážel raněné japonské vojáky. GROMOBOJ zahájil palbu, která zabila sedm Japonců a dalších 25 utrpělo zranění, načež se japonský kapitán rozhodl kapitulovat. Posádka zastavila stroje, zničila veškeré písemnosti a nastoupila do záchranných člunů, třebaže na palubě parníku zůstali někteří námořníci, kteří loď odmítli opustit. Rusové zajali 105 členů posádky a poté loď potopili.

Obrázek
Útok na parník Izumó Maru

Pronásledování IZUMI MARU přivedlo ruské křižníky přibližně 40 mil od ústí Šimonoseckého průlivu, kde kolem 10. hodiny spatřily další dva velké parníky a okamžitě se je vydaly stíhat. Nepřátelské lodě se pokoušely najít spásu u japonských břehů, ale jejich snaha byla marná. Vladivostocký oddíl se opět rozdělil. ROSSIJA a RJURIK pronásledovali transportní loď SADÓ MARU (6223 BRT), jež náležela stejnému rejdaři jako potopená IZUMI MARU. Byl to velký a moderní parník, jenž v roce 1898 realizovala britská loděnice Workman, Ceark & Co. Přepravoval 1200 vojáků, 150 námořníků, 1200 tun uhlí, 1000 tun rýže, různé cennosti, telegrafické zařízení a materiál pro stavbu železnic, takže se jednalo o hodnotnou kořist.

SADÓ MARU po vypálení několika varovných výstřelů zastavil a Rusové posádku vyzvali k opuštění zadrženého plavidla. Japonci spustili záchranné čluny, ale brzy mezi nimi propukla panika (pravděpodobně jí pouze předstírali) a několik člunů se převrhlo, takže mnoho Japonců skončilo ve vodě a později se utopilo. Situace se stala nepřehlednou, takže se na palubu RJURIKU dostavil vojenský velitel parníku (jmenoval se Kómaku) a žádal o poskytnutí lhůty na opuštění SADÓ MARU v délce dvou hodin. Jeho požadavek byl odmítnut, neboť ruské křižníky nechtěly riskovat další pobyt v této nebezpečné oblasti a na japonskou loď se přepravil ruský výsadek, jenž se snažil urychlit evakuaci posádky. Drahocenný čas ubíhal a admirál Bezobrazov pojal podezření, že Japonci se snaží celou operaci úmyslně protahovat, takže ve 12:30 nařídil zadrženou loď potopit. Rusové zajalii 30 členů posádky, kteří se nacházeli na RJURIKU, mezi nimiž bylo i mnoho Britů (civilní velitel SADÓ MARU jménem George Anderson a jeho podřízení Jones, Kerr a Thomas).

Obrázek
Křižník Rjurik

RJURIKU velel námořní kapitán Trusov, jenž nařídil parník torpédovat. Vystřelené torpédo zasáhlo japonské transportní plavidlo do pravého boku v prostoru strojovny, ale následná exploze k jeho potopení nestačila, takže Trusov vydal rozkaz odpálit další torpédo, jež mělo loď dorazit. I ono zasáhlo strojovnu (tentokráte z levoboku) a velitel RJURIKU usoudil, že dva zásahy musí k potopení SADÓ MARU stačit a odplul na setkání s GROMOBOJEM, kam už dříve zamířil vlajkový křižník ROSSIJA, aniž by se přesvědčil, že se zasažená loď opravdu potopila. Japonský parník měl tuhý kořínek a dokázal se udržet na hladině, k čemuž přispělo i to, že k explozím došlo na protilehlých místech, takže nedošlo k jeho převržení. SADÓ MARU však ztratil možnost pohybu vlastní silou a nakonec ztroskotal na mělčině poblíž ostrůvku Okinošima. Japonci jej později dokázali znovu uvést do služby, ale přesto při této tragédii zahynulo přibližně tisíc japonských vojáků.

Tento incident prokázal, že ruská torpéda ráže 381 mm (Japonci zavedli ráži 457 mm) nemají potřebnou účinnost. Rusové během tohoto konfliktu používali model z roku 1898, jehož výbušná hlavice obsahovala 64 kg trhaviny, což se ukázalo jako nedostatečné množství.

Obrázek
Námořní kapitán Dabič

GROMOBOJ mezitím dostihl parník HITAŠI MARU (6172 BRT), který rovněž náležel paroplavební společnosti Nippon Júsen Kaiša, která jej provozovala od roku 1897. Na jeho palubě bylo 1095 japonských vojáků, 120 členů posádky, 320 koní a množství válečného materiálu včetně osmnácti Kruppových obléhacích houfnic ráže 280 mm určených k ostřelování Port Arturu. Velitelem pronásledovaného parníku byl britský kapitán John Cambell a v posádce sloužilo i mnoho jeho krajanů, od nichž se dal očekávat rozumný přístup, protože neozbrojená HITAŠI MARU neměla proti pancéřovému křižníku naději na záchranu. Ovšem vojenským velitelem plavidla byl fregatní kapitán Jamamura, jenž měl na věc opačný názor a proto se zde brzy odehrávaly scény jako vystřižené z válečných filmů, zobrazujících fanatismus japonských vojáků během bojů v druhé světové válce. Nejprve se HITAŠI MARU neúspěšně pokusil GROMOBOJE taranovat, na což námořní kapitán Dabič (velitel GROMOBOJE) odpovědět intenzivní palbou. Japonská loď brzy obdržela nejméně 50 zásahů, které nejenže poškodily strojovnu a kotelny, ale také způsobily silný požár a zabily mnoho Japonců, včetně fregatního kapitána Jamamury.

Přesto japonskému parníku na krátký čas svitla naděje na záchranu, protože torpédo vystřelené GROMOBOJEM cíl minulo a na scéně se znovu objevil chráněný křižník CUŠIMA, který na sebe strhl pozornost ruského křižníku, jenž zanechal HITAŠI MARU jeho osudu a vydal se stíhat nového protivníka. CUŠIMA však brzy opět zmizel v mlze a GROMOBOJ se vrátil k těžce poškozenému parníku, kam mezitím připlul i vlajkový křižník ROSSIJA. Ruské lodě znovu zahájily palbu a nešťastná transportní loď se začala nořit pod hladinu. Velitelem přepravovaných japonských vojáků byl plukovník Suši, jenž osobně zničil plukovní zástavu a poté spáchal sebevraždu. Jeho příkladu brzy následovali ostatní důstojníci a mnoho vojáků později utonulo, takže celkem na HITAŠI MARU zemřelo nejméně 635 japonských vojáků (zbytek později vylovily japonské lodě). Ani mořská voda však nezchladila horké japonské hlavy, takže když se posádka GROMOBOJE pokoušela zachránit vojáka plovoucího kolem křižníku, dostalo se jí nečekaného odmítnutí a onen voják se raději utopil, nežli by přijal záchranu od svých přemožitelů.

Obrázek
Kruppovy houfnice před Port Arturem

Po této zkušenosti se Rusové o vylovení dalších trosečníků ani nepokusili a odpluli z dějiště této tragédie. Potápění transportních lodí přeplněných lidmi, bez snahy o záchranu posádky, se může jevit jako zbytečně kruté, ale z pohledu ruského admirála je lze pochopit, neboť obě lodě převážely vojáky přímo na válčiště v Mandžusku a Rusové nemohli připustit, aby jim přes 2000 nepřátel uniklo a později se zapojilo do bojů na pozemních frontách. Ostatně velitel HITAŠI MARU výzvu k zastavení odmítl, čímž nad svými muži sám vynesl ortel smrti, a SADÓ MARU sice zastavila, ale Japonci evakuaci svého plavidla záměrně zdržovali, a protože Rusové byli v časové tísni, nezbývalo jiné řešení nežli potopení zadrženého plavidla.

Na moři už totiž operovaly Kamimurovy křižníky, které o přepadení transportních plavidel informoval CUŠIMA. Jeho sdělení však bylo nepřesné, neboť díky špatné viditelnosti brzy ztratil s ruskými loděmi kontakt a zmýlilo Kamimuru, neboť velitel CUŠIMY uvedl, že vladivostocký oddíl míří na sever. Proto Kamimura usoudil, že Rusové se vracejí do Vladivostoku o pokusil se jim přehradit nejkratší ústupovou trasu a odplul ke korejským břehům.

Admirál Bezobrazov však ze zachycených rádiodepeší věděl, že poblíž operuje silné nepřátelské loďstvo, takže nařídil vytvořit kýlovou linii a rychlostí 15 uzlů odplul směrem na východ. Ruské křižníky zahalila mlha, která je skryla před zraky nepřátelských pozorovatelů, což jim umožnilo uniknout bez jediného výstřelu, třebaže Kamimurova eskadra se po určitou dobu pohybovala v jejich blízkosti. Bezobrazov hodlal doplout až k severnímu pobřeží ostrova Honšú a bombardovat z lodních děl přístav v Maizuru. Ten sice nepatřil k významným japonským základnám, ale nacházelo se zde několik suchých doků a jedna loděnice, které mohl ruský útok poškodit. Navíc by ostřelování Maizuru na Japonce jistě patřičně psychologicky zapůsobilo, neboť k poslednímu útoku na japonské ostrovy došlo v 60. letech 19. století.

Obrázek
Admirál Bezobrazov

Následujícího dne spatřily ruské hlídky britský parník ALLANTON (4252 BRT), který převážel 6200 tun uhlí. Po kontrole lodních dokladů byl osazen ruskou osádkou a odeslán do Vladivostoku, protože jeho náklad představoval cennou kořist a bylo by škoda jej potopit. Admirál Bezobrazov nyní z neznámých důvodů upustil od plánovaného útoku na Maizuru, ale přesto se vladivostocký oddíl ve zdejších vodách zdržoval až do 18. června, avšak žádného dalšího úspěchu už nedosáhl. Rusové sice narazili ještě na americkou plachetnici JAMES JOHNSON, jež nevezla žádný náklad, takže jí propustili a postupně zkontrolovali tři malá japonská pobřežní plavidla, na něž přemístili zajaté námořníky a vojáky z posádek IZUMI MARU a SADÓ MARU, načež je také propustili. Propouštění zadržených nepřátelských lodí (i těch malých) bylo dosti neobvyklé a velitelé těchto plavidel mohli děkovat velkorysosti ruského admirála, jenž je ušetřil, třebaže mohl zajaté Japonce shromáždit na jedné z těchto lodí a ostatní nemilosrdně potopit. K podobnému přístupu došlo v průběhu války poprvé a naposledy, neboť Bezobrazovovi předchůdci a následovníci všechna zadržená nepřátelská plavidla potopili či odeslali do Vladivostoku.

Ruské křižníky zamířily 18. června zpět na základnu, kam připluly o dva dny později a jejich posádky zatím netušily, jak si vedli jejich kolegové na palubách torpédovek, které se mezitím vydaly na samostatný výpad.

Torpédovky č. 203, 204 a 205 opustily pod velením fregatního kapitána Vinogradského 15. června Vladivostok a zamířily k pobřeží nejsevernějšího japonského ostrova Hokkaidó. Jejich plavbu zpočátku ztěžovalo vzduté moře a mlha, ale přesto už 16. června zadržely malou japonskou plachetnici (130 BRT), která vezla náklad ryb a rýže. Hodnota nákladu a lodě však činila pouhých 30 295 jenů. Vinogradskij jí nechal potopit střelbou z palubních děl a odpálením časovaných náloží, ale posádce bylo umožněno nasednout do záchranného člunu, který Rusové vzali do vleku a pokračovali v plavbě k japonským břehům. Ruským torpédovkám štěstí přálo a už po několika hodinách plavby dostihly další dvě nepřátelské plachetnice; větší (195 BRT) stihl osud předchozího plavidla, kdežto menší byla propuštěna a na její palubu přešli zajatci z obou potopených lodí. Ani ztráta tohoto plavidla nezpůsobila nepříteli přílišnou škodu, neboť jeho hodnota byla tolika 28 605 jenů.

Obrázek
Torpédovka č. 203.

Samostatná operace pomalých a k plavbě na otevřeném moři nevhodných torpédovek u nepřátelských břehů byla riskantní, třebaže Japonci v těchto vodách nyní větší válečné lodě neměli. Ale na malé a slabě vyzbrojené torpédovky by stačily i japonské torpédoborce, nebo pomocné strážní lodě, na něž zde Rusové narazit mohli. Proto se pokusili změnit siluety svých plavidel a nechali na palubě vztyčit falešné komíny, aby zmátli nepřátelské pozorovatele. Štěstí však ruský oddíl neopouštělo, takže na žádné válečné jednotky narazili ani u japonského pobřeží, kde naopak zadrželi další dvě plachetnice. HAKACU MARU (211 BRT) s nákladem ryb osadili kořistní posádkou a později jí odvlekli k ruským břehům, kdy měli zřízenou provizorní základnu, kdežto druhé plavidlo skončilo na mořském dně (posádce bylo umožněno odplout v záchranných člunech). Ani HAKACU MARU neměla větší hodnotu, neboť jejím zajetím utrpěl nepřítel ztrátu 381 187 jenů.

Torpédovky mohly naložit pouze několik desítek tun paliva, jehož zásoby se mezitím snížily natolik, že velitel oddílu nařídil odplout do zálivu Olgy, kde měli Rusové tajnou zásobovací stanici. Během přesunu je opět překvapilo nepříznivé počasí, což zvýšilo spotřebu uhlí a způsobilo další komplikace, neboť torpédovka č. 203 vlekla ukořistěnou plachetnici, a vzduté moře dokázalo několikráte přetrhnout vlečné lano. Přesto se všechny (i s ukořistěnou lodí) dostaly 18. června k cíli plavby, třebaže torpédovka č. 203 měla v té době v uhelných bunkrech toliko 1,5 tuny uhlí. Zde je však čekalo zklamání, protože na místo plánovaných 200 tun se tu nalézalo pouze zanedbatelných 30 tun uhlí, pocházejícího ze zásob, jež do Vladivostoku před nedávnem dopravil německý parník ELZA. Proto musel fregatní kapitán Vinogradskij odeslat do Vladivostoku žádost o urychlenou dodávku paliva a mazacího oleje.

Požadované komodity dopravil 19. června pomocný křižník LENA, s nimž připlulo i dalších pět torpédovek, takže Rusové mohli naplnit uhelné bunkry a znovu vyplout na moře. V uplynulých dnech se však znovu zvedla bouře, takže Vinogradskij raději zamířil zpět do Vladivostoku, kde oddíl zakotvil 21. června. Právě nepřízeň počasí (v těchto končinách běžná), představovala největší problém, s nímž se musely ruské torpédovky vypořádat, protože během celé operace nespatřily ani jednu japonskou válečnou loď a Rusové se nesetkali ani s odporem posádek zadržených plavidel.

Obrázek
Pomocný křižník Lena

Poté, co se pancéřové křižníky i torpédovky v pořádku vrátily do Vladivostoku, mohly obě strany vyhodnotit výsledky této operace. V Japonsku po útocích na vojenské transporty zavládlo bezmála zděšení a i z neutrálních zemí zaznívaly hlasy, že Japonsko ztratilo námořní převahu. Skutečnost, že vladivostocký oddíl dokázal napadat hlavní zásobovací trasy, se stala předmětem kritiky, která se snesla především na hlavu admirála Kamimury, jenž se v očích laické veřejnosti stal hlavním viníkem tragédie japonských transportních lodí. Kamimura se bránil a argumentovat tím, že díky intenzitě japonské námořní přepravy nelze zajistit vojenský doprovod každé obchodní lodě mířící do korejských přístavů a své místo dokázal uhájit. V jeho prospěch hovoří nedostatek informací, jelikož zprávu o nepřátelských křižnících v Cušimském průlivu dostal se zpožděním a v průběhu akce neznal přesnou polohu ruských lodí, k čemuž lze ještě připočíst nízkou viditelnost, která mu nakonec zabránila protivníka dostihnout, byť jej od něj v jeden okamžik dělila vzdálenost pouhých deseti námořních mil. Přesto přinejmenším vyslání HITAŠI MARU přepravující Kruppovy obléhací houfnice bez ochrany bylo chybou japonského velení a jejich ztráta ovlivnila průběh bojů u Port Arturu, protože Japoncům trvalo tři měsíce, nežli získali náhradu za tyto drahé zbraně, spočívající nyní na mořském dně.

Mnohem spokojenější bylo s průběhem akce ruské velení, ale ani admirál Bezobrazov neunikl kritice. Zejména mu byla vyčítána pomalost celé akce, nízký počet napadených transportů (Rusové jich spatřili pět, ale napadli jenom tři), nedůslednost vedoucí k záchraně SADÓ MARU (to je však spíše vina velitele RJURIKU), propuštění zajatců (nebylo je možné řádně vyslechnout a odhalit systém vysílání důležitých transportů) a jeho nadřízení neměli pochopení ani pro velkorysost, s níž propustil tři zadržená pobřežní plavidla. Přesto se jednalo o úspěch, který světu přesvědčivě demonstroval nebezpečí jaké pro námořní komunikace představoval vladivostocký oddíl. Bezobrazov operaci nepřerušil ani poté, co jeho lodě odhalil křižník CUŠIMA a odvážně napadl nepřátelské transporty, bez ohledu na skutečnost, že se nalézal poblíž japonských námořních základen, kde kotvily početné válečné lodě, a po úspěšných útocích se dokázal setkání se silnějším protivníkem vyhnout a následujícího dne ukořistil ještě parník ALLANTON s nákladem uhlí. Úspěchem skončila i samostatná akce torpédovek, které jednu japonskou loď zajaly a tři potopily.
Hodnocení prvních čtyř ruských výpadů
V polovině června měl vladivostocký oddíl na svém kontě všehovšudy čtyři výpady, při nichž dokázal potopit devět lodí, dvě zajmout a jednu těžce poškodit. To nebylo mnoho a nebýt posledních dvou úspěšných operací, byl by jeho přínos ruskému válečnému úsilí zanedbatelný. Všechna „krejserstva“ byla pouze krátkodobá, a s výjimkou Bezobrazovova vpádu do Cušimského průlivu, nebyla vedena s dostatečným důrazem. Činnost oddílu také podvazovala špatná organizace a nepřipravenost Ruska na válku. Křižníkům během prvního výjezdu zamrzly dělové hlavně, nakládka uhlí byla pomalá, docházelo k organizačním zmatkům, jako bylo špatné zajištění dodávek paliva pro torpédovky operující u ostrova Hokkaidó, zpravodajská služba nezjistila nic o systému, podle něhož vypravovali Japonci své vojenské transporty, takže všechny výpady byly vedyny naslepo, docházelo k častým změnám na místě velitele oddílu a ruské velení nedokázalo efektivně využívat válečné lodě, které mělo k dispozici. Pancéřové křižníky většinou nečinně kotvily ve Vladivostoku, torpédovky provedly pouze jeden samostatný výpad (a jednou doprovodily křižníky ke Gensanu), pomocný křižník LENA se věnoval zásobování ostatních plavidel (i k této činnosti byl zatím využit pouze jednou) a zbytečné ztroskotání chráněného křižníku BOGATYR dlouhodobě oslabilo oddíl o jednu z velkých jednotek.

Obrázek
Bogatyr ve vladivostockém doku

A přitom úspěšná červnová akce torpédovek prokázala, že i menší plavidla mohou dosáhnout úspěchu a jejich operace byly finančně mnohem méně nákladné než výpady křižníků, které měly obrovskou spotřebu paliva. Na druhou stranu se prokázalo, že malé torpédovky nejsou pro službu na moři vhodné a mnohem efektivnější by bylo nasazení torpédoborců, jenž však ve Vladivostoku nebyly. Přímo se nabízelo vyslání pomocného křižníku LENA na korzárskou plavbu do Tichého oceánu, kudy vedly frekventované námořní trasy mezi USA a Japonskem. LENA nesl silnou výzbroj (dvě děla ráže 120 mm a šest kalibru 75 mm), dostatečnou rychlost (19,5 uzlů) a díky vezené zásobě paliva (tvořilo jí 1440 tun uhlí) měl doplavbu 5462 námořních mil, která se však mohla ještě zvětšit, protože, jakožto bývalý obchodní parník, měl i velké úložné prostory, které mohly pojmout dalších několik tisíc tun uhlí a navíc disponoval i pomocným oplachtěním.

Na druhou stranu se podařilo zajistit zásobování základny palivem. Připomínám, že do Vladivostoku v prvních červnových týdnech připly německé uhelné parníky ELZA a TIBERIUS, k nimž se 21. června přidal i GLAUDIUS vezoucí 5724 tun životně důležitého paliva. Nelze zapomenout ani na ukořistěný parník ALLANTON, s japonským uhlím, které Rusové také mohli použít, třebaže jinak dávali přednost kvalitnějšímu cardiffskému uhlí.

Rusko-japonská válka zuřila už čtyři měsíce a její konec byl stále v nedohlednu, takže bylo zřejmé, že vladivostocký oddíl se musí připravit na dlouhodobý konflikt, jenž naplno prověří připravenost ruských lodí a posádek, od nichž se v letních měsících očekávala zvýšená aktivita, protože se neustále zhoršovala situace v obleženém Port Arturu, který se nyní ocitla v přímém ohrožení ze strany japonských armád. Proto ruské velení věřilo, že vladivostocký oddíl svou aktivitou přispěje k dalšímu oslabení japonských sil na Žlutém moři, což by mohlo portarturské eskadře usnadnit průnik do Vladivostoku (k prvnímu pokusu o průlom došlo 23. června). Rusové doufali, že by se hlavní sily mohly v Cušimském průlivu setkat s jejich pancéřovými křižníky; admirál Bezobrazov měl poté převzít velení nad spojenými eskadrami a dovést je do Vladivostoku.

Obrázek
Posádka křižníku Rossija

Poznámka na závěr:
Z důvodu zachování únosné délky textu bylo nutné článek o činnosti vladivostockého oddílu rozdělit do dvou částí. Druhá bude pojednávat o červnovém nájezdu na Gensan, prvnímu střetnutí s Kamimurovou eskadrou v Cušimském průlivu, známému červencovému výpadu do Tichého oceánu, bitvě u Ulsanu, přestavbě křižníků ROSSIJA a GROMOBOJ po prohrané bitvě, posílení oddílu o ruské ponorky, ztrátách torpédovek č.201, 204 a 208, pokusu pomocného křižníku LENA o výpad do Tichého oceánu, poškození křižníku GROMOBOJ po najetí na japonskou minu a nakonec i o posledním výpadu těsně před bitvou u Cušimy. Protože plánované pokračování se na Palbě objeví nejdříve v lednu příštího roku, je možné již nyní zahájit diskusi týkající se první části.

Použité zdroje:
Milan Jelínek: Rusko-japonská válka; PORT ARTUR 1904-1905; Válka začala na moři. Vydalo nakladatelství Akcent 2010.
Milan Jelínek: RUSKO - JAPONSKÁ VÁLKA 1904 - 1905; Válečné lodě soupeřů. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Vladimír Hynek a Petr Klučina: Válečné lodě 2. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1986.
Ivan Brož: Promarněné vítězství. Vydalo nakladatelství Epocha 2008.
http://cruiserx.narod.ru/ovc/1.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/HistoryBook/RFTO/index.html
http://militera.lib.ru/tw/melnikov1/08.html
http://flot.com/history/si32.htm?print=Y
http://www.russojapanesewar.com/naval_links.html
http://militera.lib.ru/h/bykov_pd/index.html
http://eps.dvo.ru/rap/2004/4/pdf/rap-005-012.pdf
http://militera.lib.ru/h/boevaya_letopis_flota/38.html
http://zhurnal.lib.ru/g/guk_k_s/mcm-vii ... 4god.shtml
http://www.diary.ru/~Samuray-08/p105303410.htm
http://www.asia-business.ru/military/lost/
http://wunderwaffe.narod.ru/WeaponBook/ ... /index.htm
http://wunderwaffe.narod.ru/Magazine/MKA/2006_01/11.htm
http://militera.lib.ru/h/apushkin_va/index.html
http://militera.lib.ru/h/sorokin_ai/index.html
http://www.fortress.bosfor.ru/russian/fortress.shtml
http://tsushima.su/RU/warsru/riwru/rjws ... ort-artur/
http://www.samoupravlenie.ru/partur.php
http://www.rjw.narod.ru/
http://dobflot.ru/
http://port-arthur.ucoz.ru/
http://ntic.msun.ru/ntic/exhibition/fes ... econd.html
http://www.theshipslist.com/ships/lines/nyk.htm
Naposledy upravil(a) jarl dne 24/4/2012, 16:34, celkem upraveno 11 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4085
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Základní prameny použité při psaní tohoto článku jsou vesměs v ruském jazyce, což určitě není ideální. Věřím, že i na anglicky nebo německy psaných webech se o této problematice dají získat kvalitní informace, takže pokud by zde mohl někdo umístit nějaký zajímavý odkaz, byl bych mu velmi vděčný, jelikož tohle téma mě velmi zajímá a rád bych tu nashromáždil co nejvíce faktů.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

NO pane kolego poněkud vyčerpán vlastními pracemi se mi dlouho odhodlávalo si tu tvoji přečíst. Abych řekl pravdu, netrpělivě čekám na další díl. Osobně jsem velmi nadšený - pro mě osobně Vladivostok a jeho postavení v ruském, sovětském a opět v ruském loďstvu je něco, čemu nedokážu odolat.

Zde mohu jen sdělit, že v ATM číslo 10/2003 na stranách 42 až 45 je skvělá práce nazvaná PEVNOST VLADIVOSTOK. Autorem je pan Martin Dudánek. Zatraceně dobré čtení.

Jarle jestli nemáš, pošli e-mail, oskenuji a pošlu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Jarle, německy nebo anglicky píšící zdroje nemám (resp. jsem línej je hledat), nestačily by ti prameny české? :wink:
1) Počkej si poslední na Námořní žurnál. Jde právě do tisku a pan Jelínek v něm obsáhle - no, skoro na půl knížky - popsal vznik a činnost ruských vladivostockých ponorek.
2) Zajímavé svědectví očitého svědka uchovala nám oběma známá Katka Dvořáková, když zveřejnila paměti svého pradědečka. Hlavně poslední odstavec je přesně šitý pro tebe - http://pameti.webnode.cz/cesta-do-japon ... i-alzbeta/
3) K těm tak zvaně líným Korejcům... další očité svědectví dodám zítra. :wink:
Pátrač: Těžká kritika moderátorské práce. Sakrblé, proč ten článek už dávno nevisí na hlavní straně? :shock:
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Sakrblé, bo su kretén. A navíc jsem si ani nevšiml že na portálu není. :oops:
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4085
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Děkuji Pátračovi za poslání článku o Vladivostoku a Destroymanovi za zajímavý odkaz. Sice jsem tu pasáž už kdysi četl, ale úplně jsem na ní zapomněl. Zaujal mě ten údaj o japonských přístavech plných zadržených lodí s kontrabandem pro Rusko. Předpokládám, že se asi jednalo hlavně o plavidla zadržená brzy po vypuknutí války, protože těch dobrodruhů, kteří by se pokoušeli zbohatnout na dodávkách pro blokovaný Vladivostok asi moc nebylo. Některé zadržené lodě jsou na tomto odkazu, kde je seznam lodí provozovaných japonskou společností Nippon Júsen Kaiša: http://www.theshipslist.com/ships/lines/nyk.htm
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Tož k těm údajně líným Korejcům. Námořník Jaroslav Škába popsal nakládání uhlí v Japonsku v roce 1905 takhle:
Připlouvají prámy s uhlím. Je na nich hodně Japonců a Japonek. Hurá! Budou dělat uhlí sami, jinak bychom to odnesli my. Uvazují se k lodi, dělají lešení, řetěz – a za chvíli lítají ošatky s uhlím jako pater noster na palubu a z paluby do uhelných skladišť. A do toho prší. Aspoň se nepráší, ale zase to maže. Paluba je hned upatlaná a zašpiněná, až se o bocmana pokouší mrtvice. Řve na Japonce, ale ti jsou na bocmany zvyklí, zubí se mu a něco brebentí. Námořníci se snaží navázet nějaké styky s hezkými, byť i špinavými Japonkami, mají však smůlu. Kvartýrmajstři jsou všude. Vždy zaženou matrose a zkoušejí své štěstí sami. Ale mají také smůlu, protože je tady všudybyl bocman, který už na takové věci není.
Myslím, že se dá s určitostí předpokládat, že Korejci před sto lety nakládali uhlí prakticky stejně jako Japonci, tedy ručně. Koneckonců – kdyby tenkrát byly ve Vladivostoku na uhlí jeřáby, asi by je neobsluhovali korejští nádeníci žejo. A v tom asi tkví kámen úrazu. Kolik uhlí unese čtyřicetikilový Korejec nebo třicetikilová Korejka, to netuším, ale moc toho asi nebude. Určitě toho ale bude několikanásobně míň než kolik zvládne urostlý ruský bohatýr, že? :wink:
Takže prapůvod pověstí o líných Korejcích bych viděl právě v tomhle fyzickém rozdílu, ale to je jen můj názor...
K těm anglickým pramenům. Zkusmo jsem se strejdy Googla zeptal heslem "fortress vladivostok 1904" a vyběhlo mi jich docela dost. Kvalitu jsem nezkoumal, ale myslím, že třeba některý fotky by použitelný byly. :-?
さようなら。
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4085
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Ve Vladivostoku se uhlí nakládalo ručně. Jestli byl nízký výkon korejských dělníků způsoben jejich menším vzrůstem, nebo neochotou pořádně máknout, bych se soudit neodvažoval, ale pomalá nakládka uhlí vladivostocký oddíl v letních měsících, kdy se od něj očekávala zvýšená aktivita, dost zdržovala. Pro zajímavost uvádím, že třeba posádka bitevní lodě Kňaz Suvorov dokázala během hodiny naložit až 120 tun uhlí, ale nevím za jakých podmínek. Zauhlování tehdejších lodí byla docela dřina. Přikládám dva obrázky.

ObrázekObrázek
Nakládka uhlí na bitevní lodi třídy Borodino (obrázek vlevo) a na křižníku Admiral Nachimov

A dole je ještě inženýr Veličko, který projektoval opevnění Vladivostoku.
Obrázek
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

To je věc, kterou mám strašně rád. Když je jméno člověka který něco udělal - dobrého a třeba i nedobrého a najednou k němu je i tvář. To prostě super.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Kolegové, jarl provedl úpravy textu. Takže pokud máte zájem, projeďte si to ještě jednou. Zdraví Pátrač
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
950
praporčík
praporčík
Příspěvky: 318
Registrován: 3/6/2010, 18:43
Bydliště: Kolín

Příspěvek od 950 »

Odpovědět

Zpět na „významné nebo zajímavé vojenské události“