Alžběta I. Petrovna

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Odpovědět
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Alžběta I. Petrovna

Příspěvek od Ljubov »

Alžběta I. Petrovna
(1709 – 1762)


"Dělejte si co chcete až po mé smrti. To už nebudu muset nic podepsat."
Alžběta I. ke své radě

Obrázek

Alžběta (ruský přepis by zněl Jelizaveta), dcera cara Petra I. Velikého a jeho druhé manželky Kateřiny Alexejevny, rozené Marty Eleny Skavronské, se narodila 29. prosince roku 1709 ve vesničce Kolomenskoje (jihovýchodně od Moskvy, v blízkosti města Kolomna).
Rodiče nepočítali se situací, že by zemřeli Alžbětini bratři a ona se dostala k trůnu; navíc částečně díky tomu, že byla žena; jí neposkytli odpovídající vzdělání. Do konce života si třeba myslela, že je možné dostat se do Anglie po souši. Petr neměl kvůli svým povinnostem čas dohlížet na dceru, a Kateřina, která se nikdy sama nenaučila správně číst a psát, nemohla pořádně kontrolovat činnost vychovatelek. Její místo přebrala hlavní francouzská guvernantka, díky níž dívka pochytila základy italštiny, francouzštiny a němčiny. Více než studiu se věnovala jízdě na koni, dvorské etiketě i tanci a dosáhla v nich výborných výsledků.
Malá Alžběta se velmi podobala otci, obdivovali ji pro její krásu, temperament a zrzavé vlasy.

Obrázek
Takto vypadá Kolomenskoje dnes..

Velkým problémem bylo, že i když její rodiče uzavřeli roku 1707 sňatek v petrohradském chrámu Nejsvětější trojice, bylo to pouze tajně. Oficiálně nabylo manželství platnosti až roku 1712, tři roky po narození Alžběty. Často se hovořilo o tom, že je jen nezákonným potomkem cara a nemá žádné právo stát se carevnou.
Jak bylo v tehdejší době zvykem, carské dcery se provdávaly do mocných evropských rodů, aby obě země navázaly důvěrnější vztahy. Alžbětě vybral Petr za manžela budoucího francouzského krále Ludvíka XV., ale Bourboni odmítli oženit syna s nevěstou pochybného původu. Po tomto neúspěchu se rozhodli pro lübeckého biskupa Karla Augusta Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpského, jenže ten několik dní po uzavření zásnub roku 1727 zemřel na neštovice. Po jeho smrti odmítla Alžběta všechny nabízené ženichy a nikdy se neprovdala.

Dlouhá cesta ke slávě:
Po matčině smrti roku 1727 ztratila dívka i její starší sestra Anna jakoukoli vážnost. Společnost pro ni neměla pochopení, svolaná rada odhlasovala, že obě Petrovy dcery nemají možnost ani právo na sebe svrhnout moc.
Státníci dlouho rokovali, koho když ne Alžbětu nebo Annu, jmenovat příštím carem Rusi. Nakonec se dohodli, že nejvhodnější bude Petr Alexejevič (jediný syn Alexeje Petroviče, umučeného následníka trůnu). Pozvali ho do Ruska, v témže roce korunovali pod jménem Petr II., a protože byl nezletilý, stanovali jeho hlavním rádcem Alexandra Daniloviče Menšikova. 9. září roku 1727 však bývalého favorita Petra I. poslali do vyhnanství na Sibiř. Mladého Petra II. obklopil okruh mocných knížat a každý rod ho nutil prosazovat své plány. Stal se jakousi bezbrannou hračkou mocichtivých bojarů. Zemřel velmi mladý, v roce 1730, bylo mu necelých pětadvacet let. Jeho jménem zanikla mužská linie Romanovské dynastie, šlechta, které způsob jeho vlády maximálně vyhovoval, se obávala dalších spiknutí a nepokojů..

Nová schůze státní rady se usnesla, že když vymřela jedna část dynastie, zabrousí do druhé větve a pokusí se vybrat nového cara z potomků Ivana V., nevlastního bratra Petra I.. Všimli si, že jeho dcera Anna si ve svém rodném Kuronsku (západní části dnešního Lotyšska) velmi dobře zajistila podporu a přizvali ji do Petrohradu. Inteligentní dívka přijela v roce 1730, souhlasila s tím, že bude vládnout s podporou osmičlenné tajné rady, přijala jméno Anna I. Ivanovna, na krátkou dobu stabilizovala situaci a zabránila krveprolitím. Drobnými dary si na svou stranu získala představitele vrcholné šlechty, gardisty a tajnou radu zrušila. Obklopila se příznivci z Kuronska a Německa, obnovila neotřesitelné postavení samoděržavného panovníka a své odpůrce posílala do vyhnanství případně je nechala popravovat. Zemřela v roce 1740, ale stihla předtím jmenovat syna své neteře Anny Leopoldovny a brunšvického vévody Antona - Ivana Antonoviče svým nástupcem. Ivanu Antonoviči byly v době její smrti pouhé dva měsíce, tudíž zcela jasně nemohl vládnout. Vyřešili to obvyklým způsobem – dítěti přiřkli jméno car Ivan VI. Antonovič a jeho matku učinili regentkou..

Obrázek
Ivan VI. s matkou Annou Leopoldovnou
(namalováno roku 1740)


Brunšvická rodina ani zdaleka netušila, jaké slovo má v Rusku carská garda, a tato neznalost je zahubila. Existovala jediná osoba, která si sílu gardy dobře uvědomovala, a ta právě ztratila poslední kapku trpělivosti..

Jedné listopadové noci roku 1741 zahájila odhodlaná Alžběta tažení na palác. Doprovázená třemi stovkami gardistů nejprve pozatýkala Anniny velmože sídlící na Palácovém nábřeží a poté se na rukou věrných gardistů dostala za bránu carského sídla. Rozběhla se do pokojů regentky a probudila ji slovy: "Je čas vstávat, sestřičko.". Než stihla Anna Leopoldovna zavolat o pomoc, zatkli ji s celou rodinou a odvezli do vězení. Právoplatného dědice Ivana Antonoviče Alžběta uvěznila na doživotí ve Šliesselburské pevnosti. Chlapec tak vyrůstal ve vězeňské cele, aniž by zjistil, kdo je a kdo byli jeho rodiče. Byl zabit během vzpoury vězeňskými strážci a pohřben beze jména (Rusové často říkají, že je to takový jejich "muž se železnou maskou"). Svržená regentka Anna byla odsouzena, zemřela ve vězení roku 1746, její muž v roce 1774.

6. března 1742 proběhla slavnostní korunovace a třiatřicetiletá Petrova dcera se stala carevnou Alžbětou I.. Týž den podepsala své první nařízení - zrušila trest smrti. Když plánovala státní převrat, zařekla se, že když se jí podaří zmocnit se trůnu bez zbytečných obětí, neprolije už nikdy jinou krev.
Hlavním cílem Alžbětiny vlády byla rekonstrukce země a návrat k časům jejího otce. Po dvaceti letech gardových spiknutí našlo Rusko dobrého a pevného vládce.

Domácí politika carevny Alžběty:
Roku 1742 podepsala svůj nejdůležitější zákon přesně upravující přidělování postů na úřadech a zamezila tak úplatkářství (ovšem pokud se jednalo o její rodinu a přátele, přestával tento zákon platit). Zrušila rovněž většinu poplatků, které brzdily rozvoj trhu. Důležitá místa připadla rodinám ruské aristokracie, Alžběta odmítla tyto posty přenechat Němcům stejně jako nestrpěla ve vládě jediného ministra s německými kořeny. Komentovala to slovy, že jako ruská carevna chce spolupracovat s Rusy.

Carevna projevila velký zájem o kulturu. Pozvala do Petrohradu svého oblíbeného architekta Bartolomea Rastrelliho a pověřila jej stavbou nového sídla pro carskou rodinu - pověstného Zimního paláce (jeho otevření se nedožila, do dokončených místností vstoupila jako první až Kateřina II. s manželem). Na rozvoj umění uvolňovala ze státní pokladny horentní sumy peněz. Nechala vystavět i Smolný institut - školu pro urozené dívky, který se stal brzy nejvyhlášenější dívčí školou v zemi.
Za vlády carevny Alžběty se ruský dvůr stal jedním z nejvyhledávanějších a nejkrásnějších v celé Evropě. Zahraniční vyslanci nemohli uvěřit, kolik peněz se investuje do výzdoby sálů. Alžběta vydala dekrety stanovující vhodné střihy šatů pro jednotlivé vrstvy společnosti a zakázala, aby kdokoli napodoboval její styl.

Obrázek
Carevna Alžběta

Navzdory této marnosti byla hluboce věřící. Velikonoce, největší křesťanský svátek, strávila na cestách po vlasti a navštěvovala důležité kostely. Přispívala na jejich údržbu a okolo stovky menších kaplí sama založila. Modlitební knihy podrobila přísné kontrole, aby lid nepochopil svou víru špatně.
Rozkvět vzdělání podpořila roku 1755 stavbou university v Moskvě, která dnes nese jméno Michaila Lomonosova, a otevřením řady uměleckých škol.
Její další reforma se týkala Senátu. Od doby, kdy jej nechal zřídit Petr Veliký, ztratil řadu svých práv a stal se jakousi nepodstatnou loutkou v rukou šlechticů. Alžběta jeho funkce obnovila a vrátila mu titul "Vládnoucí".

Rodinné zázemí:
Přesto, že nikdy neuzavřela sňatek, našla si řadu milenců, z nichž se zmíním alespoň o dvou: Tím prvním byl Ivan Ivanovič Šuvalov, ministr pro vzdělání a výchovu. K jejich vztahu se váže známá pověst : Alžběta se jednoho dne rozhodla, že Šuvalova už nechce a vybrala si místo něj mladého kadeta Beketova. Ivan Ivanovič se začal vydávat za jeho přítele a namluvil mu, že Petrova dcera si potrpí na napudrované tváře. Daroval mu úžasnou mast pro dokonalou bledost kůže, z níž se kadetovi osypala tvář. Jakmile to zjistila Alžběta, nechala ho být a vrátila se k Šuvalovovi.

Zajímavý je i její druhý milenec, ukrajinský kozák Alexej Rozum, kterého uslyšela zpívat v kostele. Jeho hlas ji natolik fascinoval, že jej povolala do Petrohradu, učinila z něj hraběte Razumovského a zůstala s ním do konce života. Podle některých knih spolu dokonce uzavřeli tajný sňatek a měli dceru, Alžbětu Alexejevnu Tarakanovou. Ohledně Alžbětiných dětí, jejich počtu a jmen, můžete najít i jiné údaje, vybrala jsem ten nejčastěji uváděný.

Obrázek
Hrabě Alexej Razumovskij

Imperátorka si brzy si uvědomila, že těžko může dosadit na trůn svou nelegitimní dceru a začala přemýšlet, koho vybere za svého nástupce. Nakonec zvolila synovce Karla Petra Ulricha, syna své sestry Anny Petrovny a Karla Frederika Holštýnsko-Gottorpského. Roku 1742 ho přesvědčila k přijetí pravoslavné víry a vybrala mu jméno Petr Fjodorovič. Zároveň mu udělila titul následníka a careviče. Zvolila mu i vhodnou manželku, Sofii Frederiku Augustu, princeznu Anhaltsko-Zerbstskou, kterou roku 1743 pozvala na návštěvu do Ruska. Čtrnáctiletá Sofie se jí natolik zalíbila, že rázně odvolala všechny ostatní uchazečky a naplánovala synovci sňatek. Svatba Petra s Kateřinou Alexejevnou (toto jméno získala Sofie při přechodu k pravoslaví) se uskutečnila 21. srpna roku 1745.
Po narození jejich syna Pavla, 1. října 1754, se o něj Alžběta starala sama. Pavel tak svou matku několik let vůbec neviděl. Přes svůj věk a zdravotní problémy si carevna s vnukem hrávala, věnovala mu veškerý svůj volný čas. Přála si z Pavla vychovat druhého Petra Velikého. Od roku 1757 se starala o vnučku Annu Petrovnu, druhé legitimní dítě Kateřiny Alexejevny, která však ve dvou letech zemřela.

Zahraniční politika:
V zahraniční politice zastávala carevna názor, že jako panovnice Rusi je schopná všeho. Šla si za svými názory a pokud s nimi někdo nesouhlasil, neváhala zavléct zemi do války, což se jí podařilo celkem dvakrát.

I. Rusko-švédská válka (1741-1743)
V témže roce, kdy nastoupila na trůn, musela čelit prvnímu konfliktu. Švédové, nespokojení s výsledky Severní války a velkou ztrátou území, 8. srpna 1741 vytáhli s osmi tisíci muži do Finska a vyhlásili Rusku válku. Regentka Anna Leopoldovna odmítla zahájit tažení a tak se Švédové zastavili až na hranici. Dříve, než vkročili na území Ruského impéria, dostala se k moci Alžběta. Když ji seznámili s vývojem situace, nařídila vojskům pod vedením Petra Petroviče Lassi (narozen roku 1678
v irském Limericku) okamžitý útok.
Dvacetitisícová armáda porazila Švédy u vesnice Lappeenranta (JV Finsko), v průběhu června 1742 ovládla okolí města Hamina a donutila švédská vojska vedená Charlesem Emilem Lewenhauptem k ústupu na jih k Helsinkám. V srpnu Rusové získali město Porvoo a pevnost Savonlinna, na počátku září obklíčili švédské jednotky u Helsinek. 4. září 1742 Lewenhaupt kapituloval. Válka skončila jasným ruským vítězstvím.
Mírová smlouva mezi oběma zeměmi byla podepsána 7. srpna roku 1743 ve finském Åbo (dnes se město jmenuje Turku). Pro zlepšení vztahů podstoupila Alžběta Švédům území jižního Finska na východ od řeky Kymmene (z této řeky časem vznikne státní hranice).

Švédsko po další prohrané válce opět ztratilo na významu a muselo se smířit s představou, že v Pobaltí a severní Evropě dominuje Rusko. V roce 1751 se Alžběta na radu svého vrchního kancléře Alexeje Petroviče Bestuževa-Rjumina zasadila o to, aby na uvolněný trůn nastoupil její příbuzný Adolf Frederick Holštýnsko-Gottorpský, čímž si upevnila svůj vliv v této zemi.

II. Sedmiletá válka:
Sílící postavení sousedního Pruska Alžbětu velmi trápilo, obávala se, že král Fridrich II. Veliký plánuje invazi a chystá se ovládnout její říši. Uzavřela proto smlouvu s Rakouskem a rozpoutala roku 1756 Sedmiletou válku.
Celý spor, v němž při Alžbětě stála Francie, podrobené Švédsko, Sasko, Španělsko, Království Sardinie a Neapolsko, začal kvůli Slezsku. Rakouská císařovna Marie Terezie jej chtěla získat zpět a Prusko se jí v tom snažilo mermomocí zabránit. Fridrich si uvědomoval sílu svých oponentů a raději začal válku sám, aby využil momentu překvapení. Rychle porazil Sasko a postupoval stále hlouběji do nitra Habsburské říše, zastaven byl až v roce 1757 u Kolína, když se během několika nečekaných zvratů podařilo rakouské armádě zvítězit. Těžce vydřená výhra však nepřinesla žádný velký úspěch, pruská vojska se stačila znovu zformovat.
Alžběta se rozhodla Marii Terezii pomoci a ulehčit jí situaci tím, že spolu s dalšími členy protipruské koalice napadla Východní Prusko, zvítězila v bitvách u Zorndorfu a Kunersdorfu, při čemž způsobila Fridrichovi velké ztráty a blížila se k Berlínu.. Vše nasvědčovalo tomu, že bude Prusko poraženo, ale ruská imperátorka se toho nedožila, smrt ji dostihla v předvečer vítězství a neumožnila jí si vychutnat pruskou kapitulaci.

Carevnino zdraví se zhoršovalo od roku 1750, trpěla častými závratěmi a bolestmi hlavy, ale odmítla brát předepsané léky. Slovo "smrt" bylo v její přítomnosti přísně zakázáno. Když si uvědomila, že její život brzy skončí, dovolila mnichům, aby se za ní modlili. Požehnala následníku Petrovi a jeho ženě Kateřině, kterou si zamilovala, a rozloučila se se svým dlouholetým milencem Alexejem Razumovským.
Zemřela 5. ledna roku 1762, ve věku padesáti dvou let. 3. února byla se všemi poctami pohřbena v Petropavlovské pevnosti v Petrohradě.

Vývoj po carevnině smrti:
Petr III., pod tímto jménem byl vladařčin synovec korunován, již od mládí obdivoval disciplinovanost pruské gardy a částečně díky svému otci si Fridricha II. velmi vážil a odmítal ho vidět jako poraženého, složil zbraně a ukončil ze své strany válku, i když by si možná mohl nárokovat z Pruské říše mnohá území. Sedmiletá válka skončila v roce 1763 uzavřením míru v Paříži (potvrzující převahu Anglie v počtu kolonií) a poté v Hubertusburgu, kde se rozhodlo o rozdělení vlivu ve Střední Evropě. Fridrich díky Petrovi vyvázl a zůstalo mu Slezsko a Kladsko, Marie Terezie musela oplakávat další porážku.

Obrázek
Petr III. Fjodorovič

Rusové se těšili, že budou oslavovat, ale najednou nic, žádná nová připojená území, žádné peníze od poražených. Společnost na imperátora zanevřela a podporovala postavení jeho ženy Kateřiny. Inteligentní dívka brzy svrhla manžela, uvěznila ho v pevnosti Ropša a započala svou vládu pod jménem Kateřina II. Veliká..

______________________________
* Pár knížek pro zájemce:
Jevgenij Anisimov - Carevna Alžběta: Její vláda a její Rusko (vydáno 1995)
Robert Coughlan - Alžběta a Kateřina: Carevny veškeré Rusi (vydáno 1974)
Andrej Těreščuk - Panovníci Ruska (vydáno 2007)

Jinak, přivítám jakékoli dotazy, obrázky, nové informace apod., jestli najdete nějakou chybku, určitě napište..

Příště se snad dostanu k té Kateřině II.
.
Naposledy upravil(a) Ljubov dne 9/3/2009, 15:54, celkem upraveno 2 x.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Peters
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 243
Registrován: 21/2/2009, 14:00
Bydliště: Praha

Příspěvek od Peters »

Ljubov: Můžu se zeptat, pokud to víš, jak to dopadlo se synem Petra III., Pavlem?
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Zkus třeba tento životopis: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3254 jinak jestli by tě zajímalo něco, co jsem tam nezmínila, tak napiš a já se to pokusím zodpovědět, souhlas?
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Jaké bylo působení hraběte Voroncova v té době ?
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Michaila Illarionoviče Voroncova (1714 - 1767)? Voroncovovi byli velice početná rodina, jejíž základy položil právě Michail. Tak jestli jsem vyrozuměla jiného, omlouvám se.
Když mu bylo čtrnáct let, jmenovali ho komorníkem. V listopadu 1741 se účastnil převratu a pomohl Alžbětě vniknout do paláce. Aby zvýšil své postavení, oženil se s Annou Skavronskou, carevninou sestřenicí. Roku 1744 byl jmenován vrchním kancléřem. Když se u dvora objevil Alexej Bestužev-Rjumin, zapojil se do spiknutí proti tomuto státníkovi. Carevna mu trest prominula, přinejmenším mu byla vděčná za pomoc při převratu a v počátečních letech vlády.
Když ho ve funkci vystřídal Bestužev, zůstal i nadále v politice a podporoval spojenectví s Francií a Rakouskem proti Prusku. Po nástupu Petra III. prosadil do skupiny dvorních dam jeho ženy svou neteř Alžbětu, která se brzy stala carovou milenkou. Tímto činem si navždy znepřátelil Petrovu ženu Kateřinu, která ho po svém převratu poslala na mučení. Když Voroncov nepromluvil a nezradil Petra, carevna se rozhodla, že se zachová také důstojně a vrátí mu zpět titul kancléře i vlivné místo u dvora. Roku 1763 ze své funkce odstoupil a přenechal místo ambicióznímu Nikitu Paninovi.

Jinak mě také zaujalo, že to byl dobrý přítel Michaila Lomonosova.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

radecky
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 197
Registrován: 7/11/2008, 19:25

Příspěvek od radecky »

Předpokládán, že je to ten , kterého myslím. Domnívám se , že společně s hrabětem Ivanem I. Šuvalovem velmi významně ovlivňoval ruskou politiku té doby zejména vstup do sedmileté války. Je tomu tak?
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Ano je. Ovlivnil to zejména možností smluv s Francií a Rakouskem, díky nimž by mělo Rusko podporu v boji proti Prusku. A když vyhlásil Fridrich II. válku, Rusko do ní okamžitě vstoupilo.
Taky si myslím, že by to měl být právě tenhle Voroncov. Ale k moci se jich dostalo hodně.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
mmmichalll
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 118
Registrován: 7/3/2008, 18:09

Příspěvek od mmmichalll »

Ljubov, Rusko do války vstoupilo až počátkem roku 1757 a ne hned po začátku 29.6.1756. Bylo třeba se dohodnout s Francií na vyplácení finančních podpor na stavbu ruského vojska, navíc byly obě země silně znepřáteleny od moconského vzestupu Ruska začátkem století. Francouzský dvůr pokládal Rusko za barbarský stát, jehož rozpínavosti se obával, takže tady byla značná nedůvěra i po podepsání oficiálních smluv, ono celé to seskupení Francie-Rakousko-Rusko bylo jen dočasné a účelné, žádný šéf diplomacie té které země nejspíš nepředpokládal vydržení koalice po skončení války.
Ministerstvo školství varuje: Čtení škodí hlouposti
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Jasně, máš pravdu, taky jsem si to uvědomila, že jsem napsala nesmysl. Myslíš pravděpodobně větu, že "když vyhlásil Fridrich II. válku, Rusko do ní okamžitě vstoupilo.". Tak to samozřejmě nebylo, úplně jsem na to zapomněla, i když jsem o pár řádků výše uvedla, že Rusko vstoupilo do války později, když se snažilo s dalšími členy protipruské koalice pomoci Rakousku tím, že napadli Východní Prusko.
O pevnosti této koalice: Vidím to také jako krátkodobé, mělo hlavně vydržet období války. Spojovala je hlavně obava z Pruska.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Odpovědět

Zpět na „osobnosti a dynastie“