Diplomatická situace před Sedmiletou válkou
Napsal: 4/4/2008, 18:35
Diplomatická situace před Sedmiletou válkou
Hospodářsky byly na novou válku připraveny pouze Británie a Francie, mohly vyplácet subsidie a vést samostatnou politiku.
Jejich vztah byl rozhodující faktor. Cášská konfrence vymezila hranice s koloniích. V sev. americe se britští kolonisté
nemohli dále rozpínat, protožeu narážli na francouze, Londýn je navíc podpořil, aby se proti francouzům postavili se
zbraěmi. V létě 1754 došlo ke střetům, objevil se na scéně taky George Washington. Jiří II. prohlásil " a teď máme po klidu"
Británie začala shánět spojence pro novou válku.
Ještě před tím se pokusila dohodnout s Francií ale jejich požadavky byly pro LUdvíka XV. nepřijatelné. Králův syn, vévoda z
Cumberlandu a ministři Halifax a Fox prosadili přesun jednotek do zámoří, opírající se o podporu veřejnosti. Nyní bylo
potřeba zabezpečit Hanoversko. Nejdříve oslovili osvého osvědčeného spojence Rakousko. Britové se chtěli pokusit zajistit
neutralitu Pruska, aby se většina rakouské armády mohla přesunout do rakouského Nizozemí. Rakušané však nechtěli nechat
své uzemí nekryté proti Prusku, navíc nechtěli pomoci se získáním Slezska, požadavek na vojáky v Nizozemí byl podán
dosti jako ultimátm. To vedlo ke změnám v diplomatické orientaci vídeňského dvora. Hlavním úkolem bylo znovu vybojovat
Slezsko a Kladsko, spojenectví s brity, sasy a rusy bylo nejisté a spíše "na papíře". Státním kancléřem byl jmenová Václav
Antonín kníže Kounic-Rietberg. Ten se osvědčilil při jednání na cášské mírové konferenci. Jeho prvním cílem bylo zabránit boji
na dvou frontách, začal pomalu chystat protipruskou koalici ve snaze rozdělit prusko-francouzskou spolupráci. Námořní velmoci
dění na kontinentu nezajímalo, proto se rozhodl pokusit získat spojence ve Versailles a Petrohradu. Cíl byl jasný "Prusko musí
být zničeno".
Francii bylo jasné, další válka je na spadnutí. Pokusy rakušanů o navázání přátelství byly odmítány s ohledem na pruského
spojence, taky zde stále převládala nedůvěra vúči Hofburgu. Francouzský vyslanec v Londýně zaslal zprávy, že vyplula eskadra
admirála Boscawena do Kanady. 10. června 1755 u Newfoundlandu se přiblížily britské a francouzské lodě. Na dotaz F velitele
"jsme ve válce nebo v míru" přišla z B strany odpověď "v míru, v míru" nato zavelel Boscawen "pal". 2 F lodě byly zajaty,
zbylé se zachránily v mlze. V létě 1755 se nepodařilo dobít pevnost Fort Duquesne, podařilo se obsadit Akádii, odkud bylo
vyhnámo 10 000 francouzů. V zajetí bylo na 300 F obchodních lodí a 6000 námořníkůu16f. Ludvík XV. stáhl vyslance z Londýna a
pokusil se vyjednat spojenectví se španěly, s jejíchž flotilou by se vyrovnal britskému námořnictvu. Vyslanec vévoda de Dures
však chyboval při výběru prostředníka, jím podporovaný ministr byl svržen.
Jediným spojencem tak bylo Prusko. To se ovšem nechtělo zapojit do boje o kolonie a snažilo se udržet neutralitu. Fridrich
Veliký doporučil, aby francouzi po nepřátelských činech britů vtrhli do Hanovrska. Tím by museli rakušané vyslat pomoc
a Berlín by se tak nemusel starat o situaci na hranicích s Rakouskem. Francouzi navrhli, aby na Hanover zaútočil sám, to
bylo zase podmíněno vstupem Turecka do protibritské koalice, tím se mělo držet na uzdě Rakousko a Rusko. Navíc doporučil
F útok na Flandry, tím se chtěl sám vyhnout válce. Francouzští ministři nevěli, jak a kde proti britům postupovat.
Hrabě d´Argenson a vévoda Belle Isle navrhli bojovat na kontinentě, nejvlivnější ministr Machault chtěl válku pouze na moři.
Ludvík XV. doufal, že v něm má nového Colberta. Marcoulta podpořil maršál Noailles a taky králova milenka paní de Pompadour.
Fridrich II. navíc požadoval koordinaci s turky, nyní již stryktně. Snažil se zajistit Prusku neutralitu.
Taky britové hledali nové spojence, Jednání s Vídní byla neúspspěšná, proto byl pokus získat Rusko, které by mohlo tlačit
na Prusko a udržet ho mimo hru. Vévoda z Newcastlu popsal situaci "Berlín nemůže nic dělat bez Holanďanů, ti bez rakušanů
a ti zase bez rusa". Rusko byl spojenec i z hlediska obchodu, vozilo se sem britské zboží, zpět se dovážlo dřevo na stavbu
lodí, železo, potraviny, konopí, dehet a plachtovina. Ruský import převišoval export 6X přesto vydělávali britové, protože
ovládali námořní obchod. Rusku byla proto nabídnut subsidiární smlouva.
Rusko se snažilo od 40. let o izolaci a oslabení Pruska, spojence Francie a součást jejich protiruské bariéry,
která měla bránit postupu na západ. Zástupcem politiky byl Alexej Petrovič Bestužev-Rjumina. Měl problémy s alkoholem
a hazardem, jednou byl označen "za arcizbabělce, kterého přijme zaujmout pevný postoj jen pořádná láhev". často předstíral
koktání a nahluchlost, jen aby se nemusel vyjádřit, Alžeběta Petrovna s ním jednala velmi nerada. O pruském králi se vyjádřil
"Pruský král je náš nejbližší a nejmocnější soused, a proto také nejnebezpešnější, a to i kdyby neměl nestály, lichvářský,
neklidný a nedůstojný charakter. S mocí pruského krále vzrůstá nebezpčí a nemůžeme být dostatečně předvídaví, co všechno
nás od tak mocného lehkomyslného a proměnlivého souseda může potkat. Zájmy bezpečí naší země nedovolují nechat spojence
bez pomoci, tedy námořní velmoci(Británie a Nizozemí), polského krále a saského kurfiřta a rakouskou císařovnu, kteří pro
rozlohu svého panství sdílí stejné zájmy s Ruskem". Carevně byl Fridrich skutečně nesympatický, narážel neustále na její
rozhazovačný životní styl, odmítl provdat svou sestru za careviče, o petrohradském dvoře se vyjadřoval kriticky a ironicky.
Hlavní snahou Bestuževa bylo, aby jiné státy nezískaly vliv v polsku-nástupišti ruského mocenského zájmu.
Hospodářsky byly na novou válku připraveny pouze Británie a Francie, mohly vyplácet subsidie a vést samostatnou politiku.
Jejich vztah byl rozhodující faktor. Cášská konfrence vymezila hranice s koloniích. V sev. americe se britští kolonisté
nemohli dále rozpínat, protožeu narážli na francouze, Londýn je navíc podpořil, aby se proti francouzům postavili se
zbraěmi. V létě 1754 došlo ke střetům, objevil se na scéně taky George Washington. Jiří II. prohlásil " a teď máme po klidu"
Británie začala shánět spojence pro novou válku.
Ještě před tím se pokusila dohodnout s Francií ale jejich požadavky byly pro LUdvíka XV. nepřijatelné. Králův syn, vévoda z
Cumberlandu a ministři Halifax a Fox prosadili přesun jednotek do zámoří, opírající se o podporu veřejnosti. Nyní bylo
potřeba zabezpečit Hanoversko. Nejdříve oslovili osvého osvědčeného spojence Rakousko. Britové se chtěli pokusit zajistit
neutralitu Pruska, aby se většina rakouské armády mohla přesunout do rakouského Nizozemí. Rakušané však nechtěli nechat
své uzemí nekryté proti Prusku, navíc nechtěli pomoci se získáním Slezska, požadavek na vojáky v Nizozemí byl podán
dosti jako ultimátm. To vedlo ke změnám v diplomatické orientaci vídeňského dvora. Hlavním úkolem bylo znovu vybojovat
Slezsko a Kladsko, spojenectví s brity, sasy a rusy bylo nejisté a spíše "na papíře". Státním kancléřem byl jmenová Václav
Antonín kníže Kounic-Rietberg. Ten se osvědčilil při jednání na cášské mírové konferenci. Jeho prvním cílem bylo zabránit boji
na dvou frontách, začal pomalu chystat protipruskou koalici ve snaze rozdělit prusko-francouzskou spolupráci. Námořní velmoci
dění na kontinentu nezajímalo, proto se rozhodl pokusit získat spojence ve Versailles a Petrohradu. Cíl byl jasný "Prusko musí
být zničeno".
Francii bylo jasné, další válka je na spadnutí. Pokusy rakušanů o navázání přátelství byly odmítány s ohledem na pruského
spojence, taky zde stále převládala nedůvěra vúči Hofburgu. Francouzský vyslanec v Londýně zaslal zprávy, že vyplula eskadra
admirála Boscawena do Kanady. 10. června 1755 u Newfoundlandu se přiblížily britské a francouzské lodě. Na dotaz F velitele
"jsme ve válce nebo v míru" přišla z B strany odpověď "v míru, v míru" nato zavelel Boscawen "pal". 2 F lodě byly zajaty,
zbylé se zachránily v mlze. V létě 1755 se nepodařilo dobít pevnost Fort Duquesne, podařilo se obsadit Akádii, odkud bylo
vyhnámo 10 000 francouzů. V zajetí bylo na 300 F obchodních lodí a 6000 námořníkůu16f. Ludvík XV. stáhl vyslance z Londýna a
pokusil se vyjednat spojenectví se španěly, s jejíchž flotilou by se vyrovnal britskému námořnictvu. Vyslanec vévoda de Dures
však chyboval při výběru prostředníka, jím podporovaný ministr byl svržen.
Jediným spojencem tak bylo Prusko. To se ovšem nechtělo zapojit do boje o kolonie a snažilo se udržet neutralitu. Fridrich
Veliký doporučil, aby francouzi po nepřátelských činech britů vtrhli do Hanovrska. Tím by museli rakušané vyslat pomoc
a Berlín by se tak nemusel starat o situaci na hranicích s Rakouskem. Francouzi navrhli, aby na Hanover zaútočil sám, to
bylo zase podmíněno vstupem Turecka do protibritské koalice, tím se mělo držet na uzdě Rakousko a Rusko. Navíc doporučil
F útok na Flandry, tím se chtěl sám vyhnout válce. Francouzští ministři nevěli, jak a kde proti britům postupovat.
Hrabě d´Argenson a vévoda Belle Isle navrhli bojovat na kontinentě, nejvlivnější ministr Machault chtěl válku pouze na moři.
Ludvík XV. doufal, že v něm má nového Colberta. Marcoulta podpořil maršál Noailles a taky králova milenka paní de Pompadour.
Fridrich II. navíc požadoval koordinaci s turky, nyní již stryktně. Snažil se zajistit Prusku neutralitu.
Taky britové hledali nové spojence, Jednání s Vídní byla neúspspěšná, proto byl pokus získat Rusko, které by mohlo tlačit
na Prusko a udržet ho mimo hru. Vévoda z Newcastlu popsal situaci "Berlín nemůže nic dělat bez Holanďanů, ti bez rakušanů
a ti zase bez rusa". Rusko byl spojenec i z hlediska obchodu, vozilo se sem britské zboží, zpět se dovážlo dřevo na stavbu
lodí, železo, potraviny, konopí, dehet a plachtovina. Ruský import převišoval export 6X přesto vydělávali britové, protože
ovládali námořní obchod. Rusku byla proto nabídnut subsidiární smlouva.
Rusko se snažilo od 40. let o izolaci a oslabení Pruska, spojence Francie a součást jejich protiruské bariéry,
která měla bránit postupu na západ. Zástupcem politiky byl Alexej Petrovič Bestužev-Rjumina. Měl problémy s alkoholem
a hazardem, jednou byl označen "za arcizbabělce, kterého přijme zaujmout pevný postoj jen pořádná láhev". často předstíral
koktání a nahluchlost, jen aby se nemusel vyjádřit, Alžeběta Petrovna s ním jednala velmi nerada. O pruském králi se vyjádřil
"Pruský král je náš nejbližší a nejmocnější soused, a proto také nejnebezpešnější, a to i kdyby neměl nestály, lichvářský,
neklidný a nedůstojný charakter. S mocí pruského krále vzrůstá nebezpčí a nemůžeme být dostatečně předvídaví, co všechno
nás od tak mocného lehkomyslného a proměnlivého souseda může potkat. Zájmy bezpečí naší země nedovolují nechat spojence
bez pomoci, tedy námořní velmoci(Británie a Nizozemí), polského krále a saského kurfiřta a rakouskou císařovnu, kteří pro
rozlohu svého panství sdílí stejné zájmy s Ruskem". Carevně byl Fridrich skutečně nesympatický, narážel neustále na její
rozhazovačný životní styl, odmítl provdat svou sestru za careviče, o petrohradském dvoře se vyjadřoval kriticky a ironicky.
Hlavní snahou Bestuževa bylo, aby jiné státy nezískaly vliv v polsku-nástupišti ruského mocenského zájmu.