Velrybářská odysea

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav, Bleu

Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Velrybářská odysea

Příspěvek od jarl »

Velrybářská odysea

aneb

Tragický příběh posádky plachetnice Essex

Obrázek

„Nantucket sám je velmi pozoruhodným a zvláštním zdrojem národního příjmu. Má osm a nebo devět tisíc obyvatelů, kteří žijí na moři a podnikáním nejvýš odvážným a vytrvalým každý rok podstatně zmnožují národní bohatství“
Daniel Webster, senátor za Massachusetts při senátní rozpravě o postavení vlnolamu v Nantucketu roku 1828.

Plachetnice Essex a velrybáři z Nantucketu

První lidé, kteří se odvážili lovit tato impozantní zvířata byli patrně Eskymáci, jež brzy následovali předkové Vikingů a později i ostatní Evropané. Tomuto podnikáni se věnovali i osadníci anglických kolonií na východním pobřeží Severní Ameriky, v kterémžto oboru vynikali obyvatelé Nantucketu, považovaného za Mekku amerických velrybářů. Většině obyvatel tohoto ostrova poskytoval obživu právě lov kytovců, takže není divu, že na jejich vlajce je na modrém pozadí zobrazen bílý vorvaň a jistě není náhoda, že když Melvillův románový hrdina Izmael pocítí touhu stát se velrybářem, vedly jeho kroky právě sem. Poptávka po velrybím tuku a dalších produktech tehdy stoupala, takže z ostrova každoročně vyplouvaly desítky lodí, jejichž posádky pronásledovaly tyto obry doslova po všech mořích a oceánech.

Obrázek
3000 let stará rytina s motivem lovu velryb

Z této konjunktury těžili i vlastníci trojstěžníku ESSEX, který postavili někdy na přelomu 18. a 19. století. Loď nesla barkové oplachtění, její tonáž byla 238 tun, délka činila zhruba 27 m, šířka 8 m a ponor 5 m. Plachetnice prošla koncem druhé dekády 19. století důkladnou rekonstrukcí a byla považováno za pevnou a spolehlivou. V uplynulých letech absolvovala několik ziskových výprav, a když 12. srpna 1819 opět zvedla kotvy, nikdo netušil, že tato plavba přinese majitelům místo „tučného štěstí“ finanční ztrátu a posádce nezměrné utrpění.

Nechat se najmout na velrybářskou loď tehdy rozhodně nepředstavovalo snadný a lukrativní výdělek, takže elitní námořníci raději dávali přednost službě na obchodních plavidlech a na „chrliče“ se dívali skrz prsty, tudíž majitelé museli vzít zavděk plavci druhé či spíše třetí kategorie. Ludvík Souček dokonce o posádce škuneru ACUSHNET napsal: „Jako obvykle se na palubě shromáždila sebranka a lůza nejhoršího druhu (...), takže se na tří i čtyřletou výpravu, ukončenou teprve naplněním všech lodních prostorů velrybím tukem, což vyžadovalo ulovení asi třiceti až čtyřiceti velryb, vydávali takřka výhradně zoufalci, uprchlíci před zákonem nebo individua morálně rozložená a na pevnině nevítaná.“

Obrázek
Vlajka Nantucketu

To je patrně přehnané, ale zůstává faktem, že drsné podmínky na těchto plachetnicích přilákaly spíše ona „individua morálně rozložená“, než bezúhonné živitele rodin. Je však pravda, že občas se k této službě nechal ze zvědavosti zlákat i vzdělaný mladík toužící po dobrodružství v tajemných jižních mořích, a proto se na ACUSHNET přihlásil i Herman Melville, jenž nabyté zkušenosti zúročil při psaní knih „Taipi“ a „Omú“ a samozřejmě i slavné „Bílé velryby“. O velrybářskou kariéru se v mládí pokoušel i známý novinář Joseph Pulitzer, jehož však odmítli pro špatný zdravotní stav.

Naopak kapitáni a důstojníci byli velmi kvalitní. Sice pro šťavnatou nadávku nebo ránu pěstí nechodili daleko, ale své řemeslo ovládali na výbornou a sama skutečnost, že dokázali během dlouhých výprav udržet disciplínu a přinutit námořníky k tvrdé práci, zasluhuje uznání. Životní podmínky na lodi byly tvrdé, neboť prostí plavci obývali jednu společnou kajutu na přídi, takže si každý dovede představit jaké radosti jejich dlouhodobé soužití obnášelo. „Směs pachů nemytých těl, nepraných oděvů, odpadní vody, tabáku, velrybího tuku a vůně spáleného oleje luceren spolu s nedostatkem čerstvého vzduchu činila prostor téměř neobyvatelným - do té doby, než si na něj velrybáři během plavby zvykli,“ píše Richard Konkolski. „Často se říkalo, že toto ´atraktivní´ místo by se nemělo navštěvovat bez prádelního kolíčku na nose.“

Obrázek
Neúspěšný velrybář-Herman Melville

Členové posádek nepobírali pevnou mzdu a byli odměňováni podílem na výtěžku (označovaným jako „lay“) z každé plavby. Kapitánovi většinou připadla jedna šestnáctina, ale řadový námořníci se samozřejmě museli spokojit s mnohem skromnějším dílem koláče, takže románový Izmael měl obdržet „třístý díl“ čistého zisku. Tato procenta čtenáři příliš neřeknou, ale námořnická mzda po absolvování průměrně úspěšné výpravy činila několik stovek dolarů, což představovalo slušnou denní mzdu pokud na moři pobyli jeden rok, jenomže když výprava trvala několik let, vyšel přepočet na každý odpracovaný den podstatně hůře. Pochopitelně hrozilo nebezpečí, že plavba skončí prodělkem a její účastníci jí podstoupí pouze takříkajíc za „byt a stravu“. Jako příklad úspěšné plavby může posloužit americká loď MILTON, jejíž kapitán získal v r. 1836 celých 5882 dolarů, jeho zástupce 4545, první harpunář 1333 a i námořníci dostali sumu v rozmezí od 714 do 571 dolarů. Na další výpravě je však štěstí opustilo, takže řadový lodník si vydělal pouze asi 10 dolarů!

Posádky těchto plavidel tedy tvořila pestrá směsice většinou drsných mužů a Melville jim ve svém nesmrtelném díle složil hold trvalejší než všechny pomníky vytesané ze žuly a mramoru: „Velrybářská loď měla po mnoho let v minulosti hlavní průkopnické zásluhy o propátrání nejvzdálenějších a nejméně známých končin světa. Prozkoumala moře a souostroví, která nebyla na žádných mapách, kam se Cook ani Vancouver jaktěživi nedostali. (….) Nechť si lidé po libosti oslavují hrdiny výzkumných výprav, ty Cooky a Krusensterny! Já však říkám, že z Nantucketu vypluly celé desítky neznámých kapitánů, kteří byli stejně velcí, ba větší než váš Cook a váš Krusenstern. Bez pomoci s prázdnýma rukama, v pohanských vodách hemžících se žraloky, u pobřeží neznámých a zrádných ostrovů bojovali s neznámými divy a hrůzami, čehož by se Cook se všemi svými námořníky a mušketami dobrovolně neodvážil. Co se tak honosně vynáší při líčení někdejších plaveb do jižních moří, to všechno bylo pro naše hrdinné Nantuckeťany jen běžnou všedností.“

Obrázek
Setkání dvou amerických velrybářských lodí

To sice zní pateticky a nabubřele, ale faktem zůstává, že američtí velrybáři v Tichém oceánu objevili přes 400 ostrovů, takže jejich zásluhy o jeho prozkoumání jsou vskutku mimořádné. Koneckonců i potomky vzbouřenců z britské korvety BOUNTY neobjevila v r. 1808 válečná jednotka plavící se pod vlajkou slavné Royal Navy, nýbrž americká velrybářská loď TOPAZ.

Protože početní stavy kytovců ve vodách obklopujících východní pobřeží Severní Ameriky v uplynulých staletích povážlivě poklesly, vydávali se velrybáři stále častěji na vzdálený Tichý oceán, kam zamířil i ESSEX. Posádka měla před sebou vyhlídku na několikaletý pobyt na moři, přičemž krátké zastávky v přístavech kapitáni v obavách před dezercemi povolovali pouze za účelem nejnutnějších oprav a doplnění zásob, takže námořníci často pobývali na moři celé dlouhé měsíce a není tedy divu, že později došlo k přijetí zákona nařizujícího velitelům zakotvit alespoň jednou za půl roku v některém přístavu.

Obrázek
Rytina velrybářské lodě

Během dlouhých plaveb se pochopitelně kazily převážené potraviny (ESSEX jich naložil na 2,5 roku) a zejména pitná voda, tudíž muži trpěli nejrůznějšími nemocemi a jejich stálými společníky se staly krysy, šváby, blechy a štěnice. Byla to zkrátka práce pro tělesně i mentálně odolné jedince, takže mnozí lodníci (včetně Melvilla) při první příležitosti zběhli a náhrada se obstarávala obtížně. Jsou dokonce zaznamenány i případy odepření poslušnosti posádek velrybářských lodí a jako příklad může posloužit krvavá vzpoura na plachetnici GLOBE, ke které došlo v r. 1824. Elegantnější formu protestu vyzkoušeli námořníci z portugalské lodi PEDRO VARELA, kteří jednoduše zničili všechno velrybářské náčiní, čímž velitele přinutili zamířit k nejbližšímu civilizovanému přístavu. Je s podivem, že někteří kapitáni s sebou na tyto vyčerpávající výpravy brali i manželky, pro které musel pobyt na lodi plné obhroublých námořníků představovat nezapomenutelný zážitek.

Posádka ESSEXU čítala 21 mužů a velel jí 29letý kapitán George Pollard. Jako první důstojník sloužil Owen Chase a funkci druhého důstojníka zastával Matthew Joy. Nejmladší osobou na palubě byl čtrnáctiletý plavčík Thomas Nickerson, a třebaže většinu mužstva tvořili běloši, nechybělo ani sedm námořníků tmavé barvy pleti. I na velrybářských plavidlech se pochopitelně vyskytovaly tehdy běžné rasové předsudky, ale ty se během dlouhých výprav často otupily a mezi kosmopolitními posádkami se mnohdy hledělo spíše na prokázané schopnosti, takže i černoši si v lodní hierarchii mohli získat respekt a vysoké postavení, jehož by v tehdejších Spojených státech jinak dosáhli jen obtížně. Během plavby se námořníci střídali v pravidelných službách, jejichž rozvrh popsal Peter Freuchen „Od dvanácti do čtyř, od čtyř do osmi, od osmi do dvanácti, a tak dále stále dokola během celých dvaceti čtyř hodin. Ti, kteří právě neměli službu, se museli dostavit k jídlu v šest ráno, ve dvanáct a v šest odpoledne a jinak byla celá posádka ve službě od pěti ráno do šesti odpoledne.“

Trojstěžník zamířil k Azorským ostrovům, ale sotva opustil domovský přístav, prošli námořníci první zatěžkávací zkouškou. Loď zastihla vichřice, která potrhala takeláž, poškodila lodní kuchyni a hlavně jí padl za oběť jeden velrybářský člun, zatímco další dva poškodila. Nebyl to právě nejšťastnější začátek výpravy, neboť tyto veslice nutně potřebovali k lovu kytovců, ale právě pro podobné případy vezli v podpalubí rozebrané náhradní loďky. ESSEX pokračoval v plavbě a 30. srpna 1819 zakotvili u ostrova Flores. Na začátku výpravy se ještě nebylo třeba obávat dezercí, takže kapitán nechal naložit čerstvé potraviny a teprve pak pokračoval v plavbě. Další zastávku učinili na Kapverdských ostrovech, kde spatřili ztroskotanou loď ARCHIMEDES. Krajané jim ochotně prodali jeden velrybářský člun a posádka zastávky využila k dalšímu doplnění proviantu před dlouhou poutí na Tichý oceán.

Obrázek
Velrybářská loď Essex

Od Kapverdských ostrovů zamířili na jih a chystali se obeplout obávaný mys Hoorn, jemuž námořníci přezdívali „Běs“, a jenž se stal osudným pro mnoho lodí zahnaných bouří na zdejší útesy. Pro plachetnice nebylo jeho zdolání jednoduchou záležitostí, o čemž se měla přesvědčit i posádka ESSEXU, která se v těchto zeměpisných šířkách ocitla 18. prosince. Třebaže na jižní polokouli panovalo léto, během nějž mělo být obeplutí nejjižnější výspy amerického kontinentu nejsnadnější, „Běs“ dostál své pověsti a loď narazila na bouři a námořníci museli několik týdnů bojovat s nepříznivými větry, takže teprve 17. ledna 1820 zakotvili u chilského ostrova Sv. Marie. Mnozí nováčci během strastiplné plavby přehodnotili své rozhodnutí nechat se najmout na velrybářskou loď a čekali jenom na vhodnou příležitost ke zběhnutí, jenomže kapitán dobře věděl, že od nynějška se musí civilizovaným končinám pokud možno vyhýbat.

Mocha Dick - postrach oceánů

Posádka se u souostroví Juana Fernandéze zásobila dřevem a potravinami a začala se věnovat honu na kytovce. Lov obřích mořských savců byl až do vynálezu harpunového děla riskantní záležitostí. Jakmile hlídka na stěžni spatřila velrybu, zaznělo proslulé zvolání „támhle chrlí“ a posádka přešla do stavu „bojové pohotovosti“. Námořníci hbitě spouštěli na vodu čluny a začala honička trvající často i několik hodin. Délka velrybářské veslice zpravidla nepřekračovala 9 m a štíhlé loďky byly odlehčené konstrukce, neboť prioritu představovala obratnost a rychlost. Pokusit se na těchto skořápkách ulovit kořist, jejíž hmotnost někdy překračovala 100 tun, chtělo notnou dávku odvahy, tím spíše, když muži dobře věděli, že každá chyba je může stát život. Příroda vyzbrojila velryby mohutným ocasem sloužícím jako obří palcát, jehož úderu křehká veslice nemohla odolat a neopatrní lovci leckdy skončili podobně jako námořníci z lodi PILGRIM, jejichž smrt nám popsal Jules Verne:

Obrázek
Velryba ničí velrybářský člun

„Lodníci poznávali, že jsou ztraceni. Všichni se vzpřímili a vyrazili ze sebe strašlivý výkřik, doufajíce, že snad bude slyšet až na PILGRIMU. Hrozná rána ocasem obludy stihla loďku zdola. Člun byl neodolatelnou silou vymrštěn do vzduchu a padl roztříštěný na tři kusy zpět na vlny, které byly strašně rozbouřeny divokými pohyby velryby. Nešťastní lodníci, i když byli těžce poraněni, přece měli ještě sílu zachránit se buď tím, že by plavali, nebo tím, že by se zachytili nějaké trosky z loďky. (…) Ale jubart v nejvyšším stupni rozvzteklený ještě jednou se obrátil a snad v posledním záchvatu strašného smrtelného zápasu znovu svým ocasem bičoval rozbouřené vlny, ve kterých ubožáci plavali. (…) Po čtvrt hodině, když Dick Sand, který následován černochy vskočil do kocábky, dorazil na jeviště katastrofy, zmizely už všechny živoucí bytosti úplně a na zase utišené hladině nezbylo už nic jiného, než jednotlivé trosky člunu, které se kolébaly na krví začervenalé vodní hladině.“

Tento příběh sice stvořila spisovatelova fantazie, ale něco podobného se v reálu odehrávalo běžně a námořníci často platili bohům moře krvavou daň. Mnohem větší nebezpečí, než dobrácké velryby živící se planktonem, představovali draví vorvani zvyklí svádět v hlubinách oceánu urputné souboje s obřími hlavonožci tvořícími základ jejich potravy. Evoluce je totiž kromě ocasu obdařila i další zbraní, kterou mohli ohrozit nejen chatrné veslice, ale i samotné velrybářské lodě. Jejich olbřímí hlava je ukončena tupím „čelem“, a protože v první polovině 19. století se ještě vyskytovali samci dosahující dnes nevídané délky kolem 25 m, je nasnadě, že když se takový leviatan schopný krátkodobě vyvinout i rychlost převyšující 50 kilometrů za hodinu, vrhl na tehdejší plachetnici, dokázal prorazit dřevěnou obšívku a loď potopit.

Obrázek
Kresba vorvaně z 19. století

I proto Melville apeloval na své čtenáře: „A přece vám mohu říci, že při jedné výpravě v Tichém oceánu jsme mluvili mimo jiné také s třiceti loďmi, a na každé byl někdo usmrcen velrybou - na některé lodi měli víc než jedno úmrtí a tři lodi dokonce ztratily celou posádku jednoho člunu. Pro Boha, šetřte lampami a svíčkami! Vždyť nespálíte jediného galonu oleje, aby proň nebyla prolita aspoň jedna kapka lidské krve!“

Je dokonce zaznamenán případ, kdy vorvaň spolkl neopatrného lodníka, jenž tak dostal příležitost seznámit se s jeho zažívacím traktem, podobně jako biblický Jonáš. Někteří nebezpeční vorvani dostali od velrybářů jména a zdaleka nejznámější z těchto zabijáckých oblud je legendární Mocha Dick, jenž se stal předobrazem Melvillova Moby Dicka. Poprvé byl spatřen v r. 1810 poblíž chilského ostrova Mocha, po němž patrně dostal svoji přezdívku. Po několika bolestivých zkušenostech s harpunami zatrpkl a začal napadat velrybářské čluny a lodě. Jeho nejslavnějším kouskem se v r. 1842 stala „bitva na Japonském moři“. Mocha Dick nejprve „taranoval“ obchodní loď vezoucí náklad dřeva a následně si to rozdal s posádkami tří velrybářských plachetnic plujících tonoucí lodi na pomoc. Lovcům z amerického škuneru YANKEE se sice podařilo do jeho těla vetknout harpunu, jenomže tím jenom zvětšili obrovu zuřivost.

Vorvaní býk zničil dva čluny, načež začal jejich trosky cupovat na kusy svými obrovitými čelistmi a údery ocasu. Mocha Dick se však s tímto dílčím úspěchem nespokojil. Nejprve dorazil těžce poškozenou obchodní loď, čímž své trýznitele přinutil přetnout lano harpuny, aby se vzápětí vrhl proti dalšímu škuneru CRIEFF, jemuž zničil čelen a část zábradlí. Ani to neuspokojilo jeho touhu po pomstě, tudíž zaútočil na třetí veslici, jejíž osádka si zachránila život pouze potupným skokem do moře. Bilance bitvy tedy byla pro zástupce lidského rodu tristní, neboť páni tvorstva měli čtyři mrtvé a přišli o tři čluny a jednu loď, kdežto vorvaň utrpěl pouze lehké zranění.

Obrázek
Melvillův Moby Dick v akci

Mocha Dicka neodlišovala od ostatních jedinců pouze jeho proslulá útočnost, ale i neobvyklé zbarvení. Byl to totiž částečný albín, takže jeho světlé tělo se společně s jizvou na přední části hlavy (zřejmě památkou na srážku s nějakou lodí), stalo spolehlivým poznávacím znamením umožňujícím jeho identifikaci. Kupodivu se vždy našlo dost „Achábů“ ochotných riskovat život při snaze o ulovení proslulého netvora, ale výsledek jejich snahy se po několik desetiletí rovnal nule, zatímco počet obětí rychle narůstal. Lovci tedy měli dost důvodů, aby se těmto jak říkali „spermacetovým velrybám“ zdaleka vyhýbali, a věnovali se raději honu na méně nebezpečné druhy kytovců, jenomže v první polovině 18. století zvítězila nad strachem hrabivost a velrybáři začali svoji pozornost obracet právě k vorvaňům, kteří totiž představovali znamenitou kořist.

Lov velryb u pobřeží Jižní Ameriky

Námořníkům z ESSEXU zpočátku štěstí přálo a počet ulovených kytovců utěšeně narůstal. Každý velrybářský člun měl stálou posádku tvořenou kromě důstojníka (kormidelníka) a harpunáře čtyřmi veslaři. Lovci se zezadu opatrně přikradli k vyhlédnutému zvířeti, aby je nevyplašili. Jakmile se dostatečně přiblížili, vztyčil se na přídi harpunář a z vidlice na boku veslice si vzal jednu ze dvou hrozivě vyhlížející zbraní opatřených zpětnými háčky. Tito muži patřili k nejváženějším členům posádek (počítali se mezi důstojníky) a někteří smyšlení harpunáři se stali i hrdiny populárních knih, takže Verne nám zanechal zidealizovaný portrét jednoho z těchto chlapíků: „Nad Land byl Kanaďan, člověk neobyčejně obratný, kterému se v jeho nebezpečném řemesle nikdo nevyrovnal. Byl chladnokrevný, odvážný i lstivý a všechny tyto vlastnosti měl v nejvyšší míře. Jeho harpuně mohla uniknout jen nejprohnanější velryba nebo nadobyčej vychytralý vorvaň.“

Obrázek
Vorvaň versus harpunář

Jakmile se harpuna (v ideálním případě obě dvě) zabodla do velrybího hřbetu, zazněl příkaz: „všichni zpět!“ a námořníci se opřeli do vesel, aby zmizeli z dosahu rozzuřeného obra. Poraněný kytovec se většinou ponořil a lovci s napětím sledovali odvíjející se lano připevněné k harpuně. To bývalo zhotoveno z manilského konopí a jeho délka dosahovala několika stovek metrů. V případě potřeby se mohlo nastavit dalším o něco kratším, ale pokud se zvíře dokázalo potopit dostatečně hluboko, museli odvinuté lano opatřit plovákem, k čemuž však docházelo zřídka. Kytovec se většinou vynořil a tehdy začala tzv. „jízda na nantucketských saních“ či zkráceně „nantucketská jízda“ a muži při ní museli naklánějící se člun vyvažovat podobně jako osádky sportovních saní na horské dráze a běda tomu, koho zachytilo odvíjející se lano.

Velryba táhla veslici často celé míle, aniž by pocítila únavu, takže teprve po delší době nastal okamžik, který znají i naši rybáři, jimž se podařilo zaseknout kapitálního sumce. I ten nejsilnější kus se po čase vyčerpá a tehdy je možné začít navíjet vlasec a přitahovat úlovek ke břehu. Totéž prováděli i velrybáři používající místo navijáku dřevěnou kulatinu, kolem které bylo ovinuto tažné lano. Ještě než se zesláblý kytovec ocitl v blízkosti člunu, vyměnil si harpunář místo s velitelem, jenž měl jako jediný právo kořist dorazit. K tomu složilo kopí dlouhé kolem tří metrů, které důstojník v příhodný okamžik zarazil do těla unaveného zvířete.

Obrázek
Nantucketská jízda

Další nával bolesti způsobil, že zmítající se kytovec začal bičovat hladinu ocasem, takže veslaři měli plné ruce práce, aby dokázali loďku dostat z jeho dosahu. Obvykle bylo nutné útok několikrát zopakovat a námořníci se ke kořisti museli znovu přiblížit na nebezpečnou vzdálenost, což se dělo tak dlouho, dokud velryba neutrpěla smrtelné zranění. „Začne chrlit krev - je přímo slyšet, jak jí bublá v plicích, a je vidět, jak voda kolem rudne - ale neustále bije kolem sebe, i když už začíná mít potíže s udržením rovnováhy. To je první znamení její porážky,“ uvádí Freuchen.

Kořist přivázali ke člunu a vztyčili signální vlajku, aby přivolali mateřskou loď, k jejímuž pravému boku přivázali přemoženého obra a pustili se do jeho porcování. Bohužel se často stávalo, že velryba odtáhla veslici daleko za obzor, takže plachetnice ztratila s člunem vizuální kontakt a jeho posádka musela úlovek odvléci vlastními silami. Jsou dokonce jsou známé případy, kdy se odvlečenou veslici nepodařilo najít, a proto je vybavovaly železnou zásobou potravin a pitné vody, ale šance těchto nešťastníků na záchranu byly přesto mizivé.

Obrázek
Odlupování pásů tuku z ulovené velryby

Usmrcením kytovce však opravdová dřina teprve začínala a při jeho zpracování musela spojit síly celá posádka. Z lodního boku spustili lešení se zábradlím, na němž pracovalo několik silných mužů vyzbrojených zvláštními sekáči na dlouhých násadách. Nejprve oddělili hlavu od trupu a pak „rýči“ prosekávali tlusté podkožní vrstvy tuku, jenž poté nabodli na hák a za pomoci kladkostrojů rvali z velrybího těla, zatímco sekáči se oháněli svými hrozivými nástroji a pomáhali odlupovat pravidelné pruhy táhnoucí se spirálovitě od hlavy k ocasu. Takto získané pásy surového tuku námořníci spouštěli do podpalubí, a později je naporcovali na menší kousky, jež na palubě nasekali na plátky zvané „listy bible“ a následně škvařili ve dvou kotlích zasazených v cihlových kamnech. Po vyškvaření a vychlazení získaný olej (pro odlišení bude stále označován jako tuk) uskladňovali v dřevěných sudech v podpalubí. Pro dnešního čtenáře je tato procedura těžko představitelná, ale z technického hlediska se příliš neliší od toho, co se na českém venkově dodnes odehrává při populárních zabíjačkách a koneckonců i Melville přirovnával velrybáře k řezníkům.

Zpracování více úlovků zabralo často i několik dní, během nichž se nad palubou vznášel kouř a zápach škvařícího se tuku, zatímco kolem lodě kroužila hejna žraloků hlásících se o svůj díl kořisti. Milovníci stříbrného plátna si jistě vybaví scénu z filmu „Master and Commander, ve které kapitán Aubrey promění svoji SUPRISE v „námořní strašilku“, aby oklamal fregatu ACHERON sloupci hustého dýmu, čímž vzbudil dojem, že Francouzi narazili na obyčejné velrybáře. Jakmile byl všechen tuk a olej v podpalubí, přenechali námořníci zbytek velryby mořským predátorům a pustili se do čištění umaštěné a začouzené lodě.

Obrázek
Škvaření velrybího tuku

Tuk se používal hlavně v lampách a při výrobě svíček, ale také se z něj dělalo mýdlo a sloužil i jako mazivo. Velryby však poskytovaly ještě kostice používané jak známo v korzetech, kde zvýrazňovaly „ženské atributy“ hrdých majitelek, ale škála jejich využití byla mnohem širší, tudíž se z nich zhotovovaly i výztuže deštníků a sukní, biče a v neposlední řadě našly uplatnění i v nábytkářství. Cena kostic se u jednotlivých druhů lišila a na vrcholu konjunktury dosahovala i 10 000 dolarů za tunu. Vorvani sice kostice nemají, ale zato mohou poskytnout dvě mnohem cennější látky - spermacet zvaný také vorvanina a ambru.

První považovali velrybáři za sperma, i když samotná představa, že by rujný vorvaní býk mohl upotřebit několik tun spermií je absurdní sama o sobě, stejně jako možnost, že by jimi matka příroda obdařila i samice. „Vorvanina je jemný olej vyplňující velké dutiny v lebečních kostech vorvaně,“ napsal František Běhounek, „nechává se ztuhnout a pak je z ní nahnědlá mastná hmota lesknoucí se jako perleť. Mají o ní velký zájem lékárníci a voňavkáři. Lékárníci z ní vyrábějí neomylné léky proti kašli a různým plicním nemocem. ´Vytáhne souchotináře z rakve,´ tvrdily reklamy a voňavkáři jí měnili v libě páchnoucí masti a mýdla.“

Cena spermacetu na světovém trhu byla značná, ale ve srovnání s tím, co se platilo za ambru, se jednalo o pakatel. Pověstmi opředená ambra bývá občas nalézána ve vorvaním trávícím traktu, a protože se doslova vyvažovala zlatem, neváhali velrybáři prohlížet i útroby rozkládajících se mršin páchnoucích na sto honů, jenom aby ukořistili tuto vzácnou substanci. Nalezený poklad většinou vážil jenom několik dekagramů, ale občas se našly i mnohem větší kusy (rekordní měl hmotnost 454,5 kg), jejichž prodej sám o sobě stačil dostal ekonomickou bilanci výpravy do černých čísel a zajistit všem účastníkům odpovídající podíly na zisku. Ambra se kromě lékařství používala zejména v kosmetickém průmyslu, ale i na výrobu kadidel či afrodisiak, a pro svoje příjemné aróma jí přidávali i do jídla a vína.

Obrázek
Vykládka sudů s velybím tukem v New Bedfordu

Velrybáři tedy měli navzdory riziku dobré důvody k pronásledování těchto nebezpečných tvorů a není divu, že první důstojník ESSEXU ve svých pamětech uvádí, že se věnovali přednostně lovu právě „spermacetových velryb“. O množství produktů získaných během úspěšné výpravy si lze učinit představu na konkrétním případu jedné americké lodě, jež se v r. 1851 vrátila do domovského New Bedfordu se 73 707 galony tuku v podpalubí, k nimž je nutné připočíst ještě 5348 galonů spermacetového oleje a 30 012 liber kostic.

Během několikaměsíčního křižování v chilských vodách se zmocnili osmi kusů, což jim vyneslo 250 barelů tuku a dalších 550 naplnili při lovu poblíž Peru. Mocha Dick ani další agresivní vorvani se neobjevovali a kapitán se na podzim rozhodl učinit krátké mezipřistání v ekvádorském přístavu Decamas, za účelem doplnění zásob pitné vodu a dřeva, čehož využil námořník Henri De Witt, jemuž se velrybářský chlebíček zajedl natolik, že ESSEX opustil a zmizel neznámo kam. Pátrat po dezertérovi postrádalo smysl, takže posádka napnula plachty a loď 2. října zamířila ke Galapážským ostrovům. Jelikož zběhové si s sebou zpravidla odnesli jenom několik drobností, kapitán zorganizoval aukci a jejich bývalí kamarádi bez skrupulí vydražili vše, co pro ně mělo nějakou cenu.

Obrázek
Sloní želva z Galapág

Tento odlehlý archipelag představoval oblíbenou zastávku velrybářských lodí, jejichž velitelé zde doplňovali zásoby a vyměňovali si zprávy o lovecké sezóně a dění ve světě. K tomu sloužila improvizovaná poštovní schránka na Charlesově ostrově, jíž v r 1813 použil velitel americké fregaty ESSEX jako neocenitelný zdroj informaci při honbě za britskými velrybáři. Na Galapágách se jak známo vyskytuje množství exotických živočichů, kteří ve 30. letech 19. století nadchli mladého Charlese Darwina. Velrybáři však k těmto přírodním divům zůstávali chladní a zájem projevili toliko o obří želvy, jež dali souostroví jméno. Muži z Pollardovy posádky nachytali množství těchto neohrabaných zvířat, které vydrží dlouho bez vody a potravy, tudíž je při dálkových plavbách používali jako „živé konzervy“, což je přivedlo na pokraj vyhynutí. Námořníci z ESSEXU si s těmito dnes módními ekologickými tématy nelámali hlavu, čehož důkazem může být i jejich liknavostí založený požár, jenž proměnil ostrov Charles ve spálenou pustinu.

Plachetnice opustila Galapážské souostroví 23. října a zamířila do centrálního Pacifiku, kde kapitán Pollard hodlal pokračovat v lovu velkých mořských savců. Štěstí se však od nich začalo odvracet a žádnou další kořist nezískali. 16. listopadu sice spatřili skupinku velryb, jenomže pokus o jejich ulovení málem skončil katastrofou. Podrážděný kytovec podplul člun řízení Chasem a úderem ocasu jej vymrštil do vzduchu jako dětskou hračku a rozmetal na kusy. Velryba se naštěstí spokojila s touto demonstraci síly a zmizela, aniž by projevila zájem o promáčené námořníky, ale s ohledem na pozdější události v tom můžeme spatřovat předzvěst jejich osudu.

Útok leviatana

V osm hodin ráno 20. listopadu 1820 konečně muži na hlídce spatřili na návětrné straně stádo vorvaňů a zburcovali posádku toužebně očekávaným voláním: „Chrlí! Támhle chrlí!“ Kapitán nechal změnil kurz a ESSEX zamířil do míst, kde se převalovali mořští velikáni. Na palubě panoval čilý ruch a námořníci urychleně nakládali do tří velrybářských člunů soudky s lany a poté je spouštěli za pomoci kladkostrojů. Jakmile veslice dosedly na hladinu, sešplhali do nich obratně jako opice a vyrazili určeným směrem. Jednotlivým loďkám veleli kapitán Pollard, první důstojník Chase a druhý důstojník Joy. Počasí bylo příznivé a panovala výborná viditelnost, takže všichni věřili, že je toho dne čeká bohatá kořist.

Tehdy ještě nenesly velrybářské člunu plachetní výstroj, ale i za pomoci vesel dokázaly za příznivých podmínek vyvinout rychlost deseti uzlů, takže se hbitě přiblížily ke stádu kytovců a lov mohl začít. Chasemu se podařilo harpunovat jednoho vorvaně, jenž však svým ocasem prorazil bočnici jeho člunu. V té chvíli šlo o život, tudíž důstojník přesekl harpunové lano, načež osvobozený velikán odplul do bezpečí. Do loďky zatékalo, takže se osádka chopila vesel a po provizorním ucpání otvoru zamířili zpět k mateřské lodi. Po vytažení na palubu se ukázalo, že škody nejsou vážné a námořníci se pustili do jeho opravy.

Obrázek
Útok vorvaně na velrybářský člun

Muži usilovně pracovali, když tu se na hladinu vynořil obrovský vorvaň, jehož délku Chase odhadl na 85 stop. Po chvíli leviatan zmizel pod hladinou, ale brzy se opět vynořil a vrhl se na ESSEX. První důstojník vydal příkaz k úhybnému manévru, jenomže než plavčík otočil rukojetí kormidelního kola, udeřil svoji obrovskou hlavou do lodního boku poblíž kotevního řetězu. Tupé čelo slouží vorvaním samcům k soubojům o právo páření se samicemi, jenomže tento býk svoji zbraň použil jako beranidlo, jehož úderu nemohl starý trojstěžník odolat. Plachetnice se celá zachvěla a šokovaní námořníci se jen s obtížemi udrželi na nohou. Ozval se zlověstný praskot drceného dřeva a vzápětí uslyšeli hukot vody deroucí se do nitra trojstěžníku. „Loď se zastavila tak náhle jako by narazila na útes a několik sekund se chvěla jako osika,“ píše Chase. Hrozným nárazem otřesený kytovec se totiž přesunul pod lodní kýl a křečovitě se zmítal, otřásaje celou plachetnicí.

Později se jeho mohutné tělo vynořilo na závětrné straně a chvíli nehybně leželo na hladině, jako by upadl do bezvědomí. Brzy se však probral a zmizel lodníkům z dohledu. Chase doufal, že loď bude možné zachránit, a proto nahnal své muže k pumpám a nechal vyvěsit signální vlajky, aby přivolal zbývající čluny. Jenomže rozzuřený obr se znovu objevil a jako bájný leviatan podruhé zaútočil na loď, jejíž příď se už nořila pod hladinu.

O tom co následovalo nám zanechala svědectví osoba nejpovolanější tj. první důstojník: „Uviděl jsem ho přímo před námi asi sto tyčí (jedna tyč měří 5,03 m) daleko. Vorvaň plul směrem k nám dvojnásobnou rychlostí, než bylo běžné, a vypadalo to, jako by byl rozzuřený a chtivý pomsty. Kolem něj se čeřila voda, jak zuřivě mával ocasní ploutví. Jeho hlava vyčuhovala napůl z vody. A takto do nás znovu narazil.“ I tento úder prorazil obšívku poblíž přídě, čímž zhasla i poslední naděje na záchranu lodě. Netvor zmizel v hlubinách a tentokrát nadobro.

Obrázek
Potopení plachetnice vorvaněm

Chasemu bylo jasně, že ESSEX bude svého přemožitele brzy následovat, takže rozkázal připravit ke spuštění náhradní velrybářský člun, jemuž museli svěřit své životy. V podpalubí stoupala voda děsivou rychlostí, ale steward William Bond přesto s nasazením života vynesl z důstojnických kajut nejenom kapitánův a Chaseho kufr, ale i dva atlasy a stejný počet kvadrantů, ke kterým první důstojník přidal dvojici kompasů. Pokus o další průnik do podpalubí zmařila stoupající voda, takže museli spěšně nasednout do člunu a naklánějící se koráb opustit. Rozšířená velrybářská pověra sice praví, že loď, podél jejíž boků někdy současně visely hlavy vorvaně a pravé velryby, se nikdy nepřevrhne, jenomže navzdory tomu se trojstěžník obtěžkaný takeláží během několika minut položil na hladinu jako podťatý strom.

Mezitím posádky zbývajících veslic pronásledovaly stádo vorvaňů, aniž by někdo zaznamenal katastrofu, která ESSEX postihla. Konečně si jakýsi námořník povšiml, že loď zmizela a způsobil poplach. Brzy se všechny tři čluny setkaly a Pollard se obrátil na svého prvního důstojníka: „Můj bože, pane Chase, co se stalo?“ Zeptal se i když již musel tušit krutou skutečnost. „Převrátil nás vorvaň,“ zazněla lakonická odpověď, po které všem ztuhla krev v žilách. Na slzy však nezbýval čas. Trup ESSEXU se sice téměř celý zaplnil vodou, jenomže množství soudků s velrybím tukem prozatím zabraňovalo jeho potopení, takže bylo možné pomýšlet na záchranu dalších užitečných věcí a hlavně potravin a pitné vody, bez nichž neměli šanci na přežití a mohli by se pouze modlit za příchod bouře, která by jejich trápení ukončila.

První měsíc ve člunech

Pollard nařídil odseknout stěžně a úvazná lana, aby se odlehčený trup napřímil, což nebyla snadná práce, neboť trosečníci měli pouze malé velrybářské sekerky patřící k člunové výbavě. Po namáhavé práci se jejich záměr zdařil a paluba se alespoň částečně dostala nad úroveň mořské hladiny. Námořníci se prosekali do nitra lodi a podařilo se jim zachránit několik želv, 600 liber sucharů, sladkou vodu v množství 65 galonů na hlavu, tesařské náčiní s hřebíky a mušketu (několik pistolí bylo ve člunech) s nevelkou zásobou střelného prachu a olova. Zatímco lodníci vynášeli z vraku živobytí a ostatní potřeby, kapitán zjistil, že se nacházejí v poloze 0 stupňů 40 minut jižní šířky a 119 stupňů západní délky.

Blížil se příchod tmy, takže připoutali veslice k vraku a pokusili se usnout, ale jejich myšlenky se stále zaobíraly událostmi uplynulého dne a zoufalou situací, ve které se ocitli. Po rozednění se zvedl silný vítr, což trosečníky přinutilo k přestavbě chatrných veslic. Naštěstí měli potřebné nástroje a dostatek dřeva ze zničené lodě, takže společnými silami zvýšili jejich boky na šest stop a vztyčili provizorní stěžně, které opatřili přešitými plachtami z ESSEXU. Protože nebylo možné vše dokončit během jednoho dne, před setměním práci přerušili a strávili poblíž zpola potopeného korábu další noc.

Ráno bylo zřejmé, že loď se na hladině již dlouho neudrží, neboť moře pokryla vrstva velrybího tuku unikajícího z poškozených sudů, tudíž bylo zřejmé, že vrak brzy zmizí pod hladinou. Proto kapitán svolal důstojnickou poradu, aby společně stanovili cíl plavby. Pohled do mapy jim sdělil neradostnou skutečnost, že od nejbližšího souostroví (Markézy) je dělí vzdálenost 1200 mil. Navíc je obývali kanibalové, tudíž tuto alternativu zavrhli, aniž by tušili, že maso z několika trosečníků nakonec opravdu skončí v lidských žaludcích.

Obrázek
Owen Chase

Ze stejného důvodu zamítli i Společenské ostrovy a další možnost představovala Havaj, kde však právě vrcholila sezóna tajfunů, takže se nakonec rozhodli pokusit dosáhnout pobřeží Jižní Ameriky, vzdálené zhruba 2000 mil. Bohužel plavbu tímto směrem znemožňovaly pravidelné pasáty, takže museli nejprve plout 1000 mil na jih a teprve pak se mohli stočit na východ. To plánovanou trasu neúnosně prodlužovalo a nezdálo se pravděpodobné, že by trosečníci s nedostatečnými zásobami potravin mohli v otevřených člunech vydržet několik měsíců. Námořníci však doufali, že je s Boží pomocí, dříve či později zachrání nějaká velrybářská loď, jimiž se to v Pacifiku jenom hemžilo, a že nebudou muset vlastními silami zdolat obrovskou vzdálenost k chilskému nebo peruánskému pobřeží. K tomu sice nakonec skutečně došlo, jenomže mnohem později než očekávali.

V nejmenší Chaseho loďce zůstalo šest osob, zatímco v ostatních se tísnilo sedm mužů. Trosečníci naposledy pohlédli na tonoucí ESSEX, načež napjali plachty a zamířili na jiho-jiho-východ. Podle optimistických odhadů měla plavba ke spásným břehům Jižní Ameriky trvat 56 dní a tomu odpovídaly i příděly potravin a pitné vody rozpočtené na dva měsíce. Dávka na osobu byla zpočátku stanovena na jednu libru a tři unce sucharů. Bohužel panovalo nepříznivé počasí, takže přes všechna dodatečná opatření vnikala do člunů mořská voda, která promáčela vezené pečivo, což jim přivodilo palčivou žízeň, jelikož každý mohl dostat pouze půl pinty vody denně.

Ve výbavě Chaseho člunu byla nejen svítilna, několik svíček, náhradní oblečení, zavírací nůž a rybářské náčiní, ale k udržení disciplíny mu kapitán svěřil i pistoli. Nechyběla ani zásoba papíru a psací potřeby, takže první důstojník mohl průběžně psát první verzi svého deníku. Dny plynuly jeden za druhým a loďky hnané svěžím větrem udržovaly zhruba jižní kurz, ale muži postupně ztráceli původní optimizmus, neboť je zmáhala únava způsobená nedostatkem spánku a jídla. Křehké čluny navíc špatně odolávaly vysokým vlnám a už po několika dnech musel Chase nechat opravit trhlinu ve výšce pouhých několika centimetrů nad vodní hladinou. Naštěstí s sebou pro tento případ vezli prkna a hřebíky, ale přesto se nemohli zbavit strachu, že se chatrné loďky rozpadnou a oni skončí v žraločím chřtánu. Útok jednoho z mořských predátorů v noci z 27. na 28. listopadu poškodil kapitánův člun a Pollard musel nechat většinu nákladu dočasně přeložit, aby mohli odstranit škody.

Obrázek
Velrybářský člun opatřený plachtou

Do všech tří plavidel začalo zatékat a unavení muži se museli takřka neustále věnovat jejich opravám a vylévání mořské vody. 29. listopadu je obklopilo stádo hravých delfínů, ale pokus o lov ztroskotal, tudíž nebylo možné jednotvárný jídelníček zpestřit pořádným kusem čerstvého masa. Proto Chase nechal druhý den porazit jednu želvu a je snad zbytečné dodávat, že hladoví muži z ní nechali pouze krunýř. Nasycení námořníci pookřáli, neboť zároveň zjistili, že již urazili téměř šestinu (480 mil) z naplánované trasy a bylo možné doufat, že navzdory všem útrapám nakonec dorazí k americkému pobřeží.

Dne 8. prosince prošli zatím nejtěžší zkouškou. Oceán, na němž se plavili sice jeho první pokořitel nazval Tichý, jenomže toho dne se přihnala bouře a vítr zesílil natolik, že museli skasat plachty a bezmocně se nechat unášet, kam si zuřící živel zamanul. Vlny pohazovaly loďkami, ale jejich konstrukce nějakým zázrakem vydržela a v noci se moře začalo uklidňovat. Námořníci svlažili rozpraskané rty dešťovou vodou, ale vzápětí přišel další šok, neboť kapitánův člun za bouře zmizel kdysi v temnotě.

Ztráta kontaktu s ostatními plavidly představovala pro všechny tři osádky opravdovou noční můru, třebaže objektivně vzato šance na záchranu by při sólo plavbě spíše vzrostly. Postup na jih totiž zdržovala čekaní na opozdilce a v případě jakékoliv katastrofy pro posádku potápějícího se člunu stejně nemohli nic učinit. Ve zbývajících loďkách totiž nebylo místo pro tonoucí kamarády, kteří by stejně pouze zhoršili už tak špatné plavební vlastnosti velrybářských člunů, a svým zachráncům ujídali z beztak skromných zásob potravin.

V uplynulých týdnech se několikrát stalo, že některé plavidlo v noci na nějaký čas zmizelo ostatním z dohledu, jenomže tentokrát byla situace vážná a všichni si dobře uvědomovali, že Pollardův člun se mohl za bouře převrhnout a kapitán a šest jeho druhů utonout. Naštěstí po rozednění došlo ke šťastnému shledání a všichni společně pokračovali ve své pouti. Zásoby se tenčily a hladem a žízní trpící muži začínali ztrácet víru v záchranu, jelikož oceán byl pustý a na obzoru se neukázala žádná loď.

Obrázek
Bývalý plavčík Thomas Nickerson jako zralý muž

10. prosince do Chaseho člunu spadlo několik létajících ryb. Posádka se na ně vrhla a v mžiku je za syrova snědla, jako by se jednalo a nebeskou manu, kterou Hospodin nasytil Mojžíšův lid během předlouhé pouti vyprahlou pouští. Několik soust, jež na každého připadlo, však nemohlo utišit svíravý hlad a proto první důstojník nechal o den později zabít i druhou želvu a jeho muži museli od nynějška vystačit toliko se zásobami z ESSEXU. Jistě si tehdy vzpomněli na Galapágy a pusté ostrovy jim musely připadat jako ráj na zemi. Dne 13. prosince začal vát severní vítr a utrápení námořníci ochotně podlehli iluzi, že se již dostali z oblasti pasátů a mohou zamířit na východ. „Bohužel tento předpoklad se ukázal jako pouhý sen a nás čekalo kruté probuzení,“ zapsal si Chase.

Ještě téhož dne totiž nastalo bezvětří trvající až do 17. prosince. O tom, že by se zesláblí muži chopili vesel nemohlo být ani řeči, takže čluny driftovaly po hladině a námořníky sužovalo hrozné vedro. Jejich situace se stávala zoufalou a je s podivem, že souhlasili se snížením už beztak ubohých přídělů. Trosečníky trápila zejména neustálá žízeň, takže se ze zoufalství pokoušeli pít mořskou vodu a vlastní moč, což však úlevu nepřinášelo. Určení polohy navíc přineslo další Jobovu zvěst, protože mořské proudy hnaly čluny na západ, takže kapitán Pollard 16. prosince rozhodl, že se pokusí veslovat alespoň v noci, kdy panovaly snesitelné teploty. Tento záměr však ztroskotal už po třech hodinách, neboť utrápení muži prostě nebyli schopni žádné větší tělesné námahy.

Hendersonův ostrov

Naštěstí o den později začal vát jihovýchodní vítr a čluny se daly opět do pohybu. Jejich situace však zůstávala kritická, ale naštěstí Bůh vyslyšel úpěnlivé modlitby a učinil malý zázrak. „Trosečníci z ESSEXU byli na cestě už třicátý den. Za ten měsíc všichni zhubli tak, že si museli do opasků prorazit několik nových dírek, aby je mohli utáhnout. Toho dne jeden z mužů v kapitánově člunu ohlásil na pravoboku zemi,“ píše Běhounek. To všechny probralo z letargie. „Námořníci veslovali s novou chutí přímo k ostrovu a za půl hodiny se přiblížili tak, že jej mohli celý přehlédnout. Nevypadal příliš povzbudivě, ale bylo jim to jedno. Toužili po pevné zemi pod nohama a přivítali ostrov výkřiky radosti. Rozkládal se před nimi od východu k západu a podobal se velikému plazu, který na hladině oceánu usnul a zkameněl.“

Obrázek
Hendersonův ostrov

Po přezkoumání polohy usoudili, že to musí být Ducie, jenomže ve skutečnosti je osud zavál k Hendersonovu ostrovu objevenému teprve předchozího roku a pojmenovaném podle kapitána britské lodě HERCULES. Jeho rozloha sice činí zhruba 37 kilometrů čtverečních, jenomže absence většího zdroje pitné vody způsobila, že není dodnes obydlen. Přesto jeho část pokrývala vegetace a žilo tu několik druhů živočichů, takže pro vysílené trosečníky představoval učiněný dar z nebes. Vysílení muži se se zbraněmi v pohotovosti vylodili na pobřeží a pustili se do obstarávání potravin.

Jejich dočasné útočiště jim poskytlo ptačí maso a vejce, jedlé bobule a při pobřeží bylo možné lovit ryby a mořské kraby. Bohužel v prvních dvou dnech nenašli sladkou vodu, takže alespoň žvýkali listy zdejších rostlin, ale 22. prosince bylo jejich úsilí korunováno úspěchem a všichni konečně uhasili palčivou žízeň sužující je již od onoho dne, kdy se vydali na svoji strastiplnou odyseu. Posílení námořníci sice pokračovali v průzkumu, ale zároveň se pustili do oprav člunů, neboť bylo zřejmé, že tento nehostinný kousek země nedokáže dlouhodobě uživit 20 mužů, a brzy jej budou muset opustit.

Trosečníci už nevěřili, že dokáži doplout až k pobřeží Jižní Ameriky, tudíž se rozhodli zamířit přímo k Velikonočnímu ostrovu vzdálenému 850 mil. A přitom pouhých 104 mil na jihovýchod ležel ostrov Pitcairn, kde prosperovala malá kolonie vedená Johnem Adamsem - posledním žijícím vzbouřencem ze slavné lodí BOUNTY! Tuto izolovanou komunitu sice už v r. 1808 objevil americký kapitán Folger, jenž o ni informoval britskou Admiralitu, ale jeho zpráva nevzbudila takřka žádnou odezvu a Pitcairn byl stále považován za neobydlený, což byl pravděpodobně důvod proč raději odpluli k mnohem vzdálenějšímu Velikonočnímu ostrovu. Trosečníci na Hendersonu prožili ještě Vánoční svátky, ale na nějaké oslavy neměli ani pomyšlení, třebaže za normálních okolností nantucketští velrybáři, jakožto správní křesťané a patrioti, slavili nejenom Vánoce, ale i americké svátky 4. července a Den díkůvzdání.

Obrázek
John Adams-vzbouřenec z posádky Bounty

Harpunář Thomas Chappel a námořníci William Wright a Seth Weeks se dobrovolně rozhodli na ostrově zůstat, v čemž jim nikdo nebránil. Všichni si uvědomovali, že se před dlouhou plavbou zbaví tří hladových krků a ve člunech bude více místa. Pollard sepsal zprávu o ztroskotání ESSEXU a jejich dosavadní anabázi, kterou předal „Robinsonům“, jimž slíbil, že pokud se mu podaří doplout do některého civilizovaného přístavu, učiní vše pro jejich záchranu. Zbývajících sedmnáct mužů se rozloučilo se svými druhy a za ranního přílivu 27. prosince odpluli.

Kruté finále

Na svém dočasném útočišti naplnili několik soudků pitnou vodou a své skromné zásoby rozmnožili o nalovené ryby a ptáky, takže věřili, že ke zvolenému ostrovu dorazí bez větších potíží. Bohužel 3. ledna se přihnala menší bouře a druhý den zjistili, že cíl plavby minuli a nepříznivé větry jim znemožnily změnit kurz a doplout k Velikonočnímu ostrovu. To radikálně snížilo jejich šance na záchranu, neboť za těchto okolností se museli vydat ke vzdálenému souostroví Juana Fernandéze.

Čerstvé potraviny rychle snědli a zůstali odkázáni na zbývající suchary, takže brzy opět strádali hlady. Tehdy onemocněl druhý důstojník Joy, jenž 10. ledna 1821 zemřel a velení člunu převzal harpunář Obed Hendricks. Zemřelého druha pohřbili po námořnickém zvyku do moře, ale od toho dne je začala pronásledovat smůla a poslední etapa jejich anabáze připomínala horror. 12. ledna se začalo zhoršovat počasí a silný vítr přešel v bouři, která v nočních hodinách oddělila Chaseho člun od zbývajících plavidel, a když konečně vyšlo slunce, zjistili, že kamarádi zmizeli kdesi za obzorem a od nynějška musí čelit nástrahám moře sami.

Jejich poloha tehdy činila 32 stupňů 16 minut jižní šířky a 112 stupňů 20 minut západní délky a od ostrovů Juana Fernandéze je stále ještě dělila obrovská vzdálenost, kterou při zachování stávajících přídělů potravin nemohli zdolat. Proto od 14. ledna začali každému muži vydávat pouhých 1,5 unce a už i tak vyhublí námořníci začali brzy připomínat oživlé kostlivce. Naštěstí měli dostatek vody a toto drastické opatření je uchránilo od kruté ruské rulety, kterou museli sehrát jejich druhové v Pollardově člunu. Již první noc po snížení denních dávek došlo k pokusu o krádež a Chase musel nejmenovaného viníka nabitou pistolí přinutit k vrácení uloupeného kousku pečiva. Velitel člunu mohl mít pro tento čin pochopení, jelikož jak známo „bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad“, ale z hlediska zachování disciplíny nebylo do budoucna možné něco takového tolerovat, tudíž nekompromisně oznámil, že pokus o recidivu bude potrestán smrtí.

Obrázek
Owen Chase na sklonku života

Apatičtí muži přes den většinou leželi na dně člunu a v očekávání brzkého konce nechávali své plavidlo hnát větrem kamsi na východ. 15. ledna je napadl velký žralok, ale zesláblí námořníci jej nebyli schopni ulovit, třebaže jeho maso jim mohlo poskytnout potravu na delší dobu. O několik dní později spatřili stádo velryb, které nějaký čas majestátně kroužily kolem loďky a v klidu chrlily, jako by se vysmívaly svým nedávným pronásledovatelům. 20. ledna o sobě znovu dala vědět dáma s kosou a námořník Richard Peterson vydechl naposledy. Chase umírajícímu slíbil, že v případě záchrany kontaktuje jeho manželku a druhý den svého druha pohřbili do oceánu.

Koncem ledna a začátkem února strávili mnoho dní driftováním se skasanými plachtami,neboť vál nepříznivý vítr a oni nemohli pokračovat v plavbě. V té době dosáhlo jejich zoufalství vrcholu a krutě strádající muži nedokázali myslet na nic jiného, než na strašný hlad svírající jejich útroby. Proto, když 8. února zemřel námořník Isaac Cole, velící důstojník jako první vyslovil to, nač dozajista mysleli i jeho poslední dva společníci. Pohřbít za této situace zemřelého do moře, představovalo luxus, jenž si nemohli dovolit. Co následovalo Chase bez obalu popsal ve svém deníky: „Oddělili jsme jeho končetiny od trupu a odřezali od kostí veškeré maso; potom jsme tělo rozřízli, vyjmuli srdce a zase je zašili, abychom je mohli co nejdůstojněji svěřit moři.“ Ostatky nešťastného Cola zmizely v Pacifiku jako v tlamě jakéhosi pohanského božstva žádajícího lidské oběti a nepříznivý vítr se ještě téhož dne otočil a loďka opět zamířila na východ.

Srdce snědli okamžitě a část masa nakrájeli na tenké plátky, aby je vysušili na slunci, zatímco zbytek upekli a snědli. Je třeba uvést, že ještě před vyplutím z Hendersonova ostrova zřídili na dně člunu improvizované ohniště a naložili palivové dříví, takže přípravám na kanibalskou hostinu nic nebránilo. I dějiny osvíceného 20. století zaznamenaly v mimořádných situacích podobné případy, takže se počínání trosečníků nelze divit. Vzpomeňme jenom uruguayské ragbisty, jejichž letadlo se v r. 1972 zřítilo uprostřed zasněžených And, a přeživší se zachránili pouze proto, že pojídali maso svých zemřelých společníků.

Během několika dnů námořníci zázračně pookřáli a cítili se dostatečně silní, aby mohli příležitostně veslovat, takže člun poměrně rychle směřoval na východ. Bohužel 15. února snědli poslední kousek masa a zůstalo jim pouze několik sucharů, které nemohly vydržet déle než tři dny. To bylo na pováženou, neboť k cíli podle Chaseho odhadu stále ještě zbývalo 300 mil. Zdálo se, že brzy nastane konečné dějství této antické tragedie, jenomže naštěstí těsně před tím než snědli poslední sousto, zasáhl osud jako příslovečný „deus ex machina“ a jejich utrpení skončilo.

Obrázek
Spisovatel František Běhounek

Ráno 18. února 1821 se nalézali v poloze 33 stupňů 45 minut jižní šířky a 81 stupňů 3 minuty západní délky, když harpunář Lawrence stojící u kormidla radostně vykřikl: „Plachta“! Byla to britská briga INDIAN vedená kapitánem Crozierem, jenž brzy také spatřil osamělý velrybářský člun a nařídil zastavit. Jejich strastiplná anabáze trvající 90 dni byla u konce. Britové jim poskytli náležitou péči a 25. února se Owen Chase, Benjamin Lawrence a Thomas Nickerson vylodili v chilském Valparaísu. Jakkoliv se nám jejich utrpení právem jeví jako mimořádné, ve srovnání s tím jaký osud čekal posádky zbývajících člunů, dopadli Chaseho muži ještě dobře.

Pollard a Hendricks vedli své loďky také směrem k ostrovům Juana Fernandéze, jenomže i oni se neustále potýkali s nepříznivými větry, takže když Hendricksovi 14. ledna došly zásoby proviantu, bylo pouze otázkou času, kdy nešťastníci začnou jeden po druhém umírat. Jako první skonal 20. ledna lodník Lawson Thomas a ostatní jeho tělo okamžitě snědli. O den později spotřebovali poslední zásoby i v kapitánově člunu, a když 23. svým útrapám podlehl Charles Shorter, posádky obou plavidel se několik dní živily jeho masem. V následujících dnech zemřeli ještě námořníci Isaiah Sheppard se Samuelem Reedem a i jejich těla posloužila jako hlavní chod nechutné hostiny.

Počasí trosečníkům nepřálo a v noci z 28. na 29. února se loďky od sebe oddělily a Hendricksův člun, již nikdy nikdo nespatřil. Můžeme se pouze dohadovat, zda Obed Hendrick, William Bond a Joseph West utonuli, či zda postupně zemřeli strašlivou smrtí hladem. Někteří muži v Pollardově člunu sice přežili, ale vylíčení jejich kalvárie představuje nejděsivější kapitolu v tomto příběhu. Co následovalo poté, co 1. února zmizelo v jejich žaludcích poslední sousto, vylíčil ústy samotného kapitána romanopisec Běhounek: „Dívali jsme se s černými myšlenkami jeden na druhého, ale zatím jsme drželi jazyk za zuby. Ujišťuji váš, že jsme se měli rádi jako bratři, ale naše pohledy říkaly za nás, co se nevyhnutelně stane. Metali jsme los a ten padl na plavčíka. (…) Ubohý chlapec se na nás zaraženě podíval, chvilku váhal, ale pak klidně položil hlavu na okraj člunu a řekl: ´Podřizuji se tomuto rozhodnutí osudu, pane, jako každému jinému.´ Pak byl odpraven“.

Pro Pollarda mělo toto drama obzvláště hořkou příchuť, neboť odsouzený Owen Coffin byl jeho bratrancem. Los určil, že role kata připadne Charlesi Ramsdellemu, jenž zavřel oči a stiskl spoušť. Třeskl výstřel z pistole a mladík ze zhroutil na dno člunu. I přes tuto oběť 11. února zemřel ještě Barzillai Ray a kapitánův člun začal připomínat loď duchů, neboť kromě Pollarda zůstal naživu toliko Ramsdell. Oba muži se živili lidským masem až do 23. února 1821, kdy je zachránila americká velrybářská loď DAUPHIN, které velel kapitán Coffin. Setkání velrybářů na širém oceánu bývalo zpravidla důvodem k přátelským oslavám, ale na tento „gam“ ani jeden z jeho účastníků do smrti nezapomněl. Trosečníci, nalezeni po 95 dnech na moři, se neubránili slzám dojetí, kdežto jejich zachránci nevěřícně hleděli na zarostlé otrhance připomínající kostlivce.

Obrázek
Americká fregata Constellation

Všech pět přeživších mužů se 17. března 1821 šťastně shledalo ve Valparaísu, kde kotvila americká fregata CONSTELLATION, jejíž kapitán byl připraven zvednout kotvy a vydat se k ostrovu Ducie pátrat po osudu posledních trosečníků, což nakonec nebylo nutné. Ti si ze dřeva postavili celkem pohodlné obydlí a čekali, zda se neobjeví nějaká plachetnice, která by je vzala na palubu. O tom, že se tu lodě příležitostně zastavují, svědčil nápis „Elizabeth“ vyrytý do kůry stromu na pobřeží, takže jejich čekání nemuselo mít dlouhého trvání. Skutečně 5. dubna 1821 u ostrova zakotvila britská loď, čímž jejich „robinsonáda“ skončila.

Celkem si tedy tato velrybářská odysea vyžádala životy dvanácti mužů, zatímco osm šťastlivců se vrátilo domů a mohlo vyprávět svůj neuvěřitelný příběh. ESSEX se stal první (ale zdaleka ne poslední) velrybářskou lodí prokazatelně zničenou obřím vorvaněm, ale dodnes není jasné zda jej potopil Mocha Dick, či některý z jeho pobratimů. Ale zdá se, že slavný postrach oceánů - navzdory Součkově přesvědčení - je protentokrát mimo podezření, neboť žádný z námořníků, kteří o této záležitosti zanechali písemné svědectví, se nezmiňuje o zvláštním zbarvení útočníka. Sám Souček ostatně jinde uvádí, že se stal „zuřícím samotářem“ a popisovaný vorvaň přece zaútočil na plachetnici až po napadení stáda, jehož byl součástí. Koneckonců ani přeživší členové posádky se bezprostředně po zachránění ani později, nepokusili útočníka ztotožnit s Mocha Dickem, třebaže by tím svému vyprávění dodali na atraktivnosti, což jej v podstatě zbavuje veškerého podezření.

Obrázek
Vorvaň zabiják

Mocha Dick děsil námořníky až do roku 1859, kdy jej konečně přemohli švédští velrybáři (což není úplně jisté). Jeho obrovské tělo měřící 25,7 m, neslo svědectví četných bojů. Pravý oční důlek zel prázdnotou a v trupu vězelo neméně než devatenáct harpun, což poskytuje vysvětlení pro jeho agresivní chování. Kytovec měl pádný důvod k nenávisti vůči lidskému rodu a není tedy divu, že se svými trýzniteli vedl otevřenou válku. Jeho celkové skóre sečetl Vratislav Mazák: „Vezmeme-li v úvahu jen skutečně prokázané případy, pak Mocha Dick zabil 31 lidí, rozbil 14 velrybářských člunů, potopil jednu nákladní loď a tři obchodní lodi, tři velrybářské lodi poškodil tak, že byly pro další použití znehodnoceny, a řadu velrybářských lodí poškodil méně vážně. Nelze se tedy divit, že jej námořníci považovali za ztělesněné zlo oceánu.“

Epilog

Je s podivem, že všichni zachránění trosečníci se při první příležitosti na moře vrátili. Kapitán Pollard přijal velitelské místo na lodi TWO BROTHERS, jenomže ta v r. 1823 ztroskotala a smůlou pronásledovaný muž pověsil námořnické řemeslo na hřebík a našel si méně riskantní obživu na pevnině. Zato Chase se po mořích a oceánech plavil až do r. 1840 a časem si pořídil vlastní velrybářskou loď CHARLES CARROL. Úspěšnou kariérou prošli i někteří další bývalí lodníci z ESSEXU a za pozornost určitě spojí vzestup Thomase Nickersona, jenž se z plavčíka vypracoval až na kapitána u obchodního loďstva.

Tragédie ESSEXU se prěnesla i do světové a dokonce i české literatury. Potopením plachetnice obřím vorvaněm se inspiroval Melville při psaní své „Bílé velryby“, zatímco kalvárie Pollardova člunu se promítla do nedokončeného románu „Dobrodružství Arthura Gordona Pyma“ od Edgara Allana Poea. Mnozí našinci jistě znají dílo Františka Běhounka, jenž věnoval tomuto příběhu jednu kapitolu ve své „Knize Robinzonů“. Pera se chopili i někteří zachránění námořníci, jejichž líčení se sice po stylistické stránce nemůže měřit s velikány světové literatury, ale zato vynikají autentičností a jsou cenným zdrojem o této události. Největší proslulost si získaly Chaseho vzpomínky nazvané „Vyprávění o nejpozoruhodnějším a nejúděsnějším ztroskotání velrybářské lodě Essex“, které si zájemci mohli poprvé přečíst už v r. 1821 a dodnes nezmizely z pultů amerických knihkupectví. Svou verzi sepsal i Nickerson, jehož vzpomínky nazvané „Ztráta lodě Essex potopené velrybou a utrpení posádky v otevřených člunech“ však z neznámých důvodů vyšly tiskem teprve v „orwellovském“ roce 1984.

Obrázek
Titulní stránka Chaseho pamětí

Otřesné zážitky většinu přeživších poznamenaly i po psychické stránce a je známo, že Pollard se každého 20. listopadu zamykal ve svém pokoji a dobrovolně se postil na počest památky zesnulých společníků. Chaseho zase trápily silné bolesti hlavy a na sklonku života se stal vyloženým podivínem, ukrývajícím zásoby potravin. V Nantucketu se traduje i historka o kapitánu Pollardovi, jemuž položili otázku na osud jednoho z jeho druhů. Odpověď, nepostrádající smysl pro morbidní humor, je jako vystřižená z některé detektivky tzv. americké drsné školy: „Jestli jsem ho znal? Vždyť já ho snědl!“

Použité zdroje:
Овен Чес: Повествование о китобойце «Эссекс» из Нантакета.
R. Konkolski: Obři oceánů; velryby a velrybáři. Vydalo nakladatelství Knihy Konkolski 2013.
P. Freuchen: Kniha sedmi moří. Vydalo nakladatelství Práce 1972
V. Mazák: Zvířata celého světa (12) Kytovci. Vydalo Státní zemědělské nakladatelství 1988.
L. Souček: Rakve útočí; zapomenuté rukopisy. Vydalo nakladatelství Akcent 2009.
http://www.whalingmuseum.org/learn/rese ... ife-aboard
http://news.bbc.co.uk/dna/ptop/plain/A671492
http://www.wikipedia.org/
Úvodní Websterova řeč a úryvky z díla Hermana Melvilla jsou převzaté z románu „Bílá velryba“, zatímco citáty od Františka Běhounka pocházejí z publikace „Kniha Robinzonů“. Ukázky z díla Julese Vernea jsou z románů „Patnáctiletý kapitán“ a „Dvacet tisíc mil pod mořem“.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
rotaran
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 100
Registrován: 26/1/2014, 12:53

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od rotaran »

JARL super clanek :up: Nedovedu si predstavit ani tyden na takove kocabce a par let uz vubec ne :shock:
zijte dlouho a blaze
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od jarl »

Díky. Život na velrybářských lodích byl tvrdý a výpravy opravdu dlouhé. Rekord údalně učinila jedna plachetnice z New Bedfordu, která na moři strávila 11 let, ale to je možná pouze legenda. Richard Konkolski uvádí, že kapitán Gardner během své 37leté velrybářské kariéry pobyl doma jenom čtyři roky a osm měsíců. Postupně se výpravy prodlužovaly i proto, že kapitáni, kteří dokázali rychle naplnit všechny sudy je mohli nechat vyložit na Havaji a poslat do domovského přístavu nákladním parníkem, zatímco oni se mohli opět věnovat velrybaření. Není tedy divu, že námořníci tak často dezertovali a je vlastně divné, že těch vzpour nebylo mnohem více.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
rotaran
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 100
Registrován: 26/1/2014, 12:53

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od rotaran »

BRRR to je teda hrozna predstava stravit cely zivot na male lodi nekde ve studenem mori :(
zijte dlouho a blaze
Uživatelský avatar
Vallun
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 546
Registrován: 12/2/2009, 08:23

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od Vallun »

Ha, námořnický článek! Už se těším, až mi na něj zbude čas:)

jarl - ten rekord je klidně možný, ale nelze si to představit tak, že se pořád plavili, byl to čas mezi vyplutím z domovského přístavu a návratem tamtéž, klidně mohli strávit tu půl roku opravami, támhle taktéž...to se nasbírá...
Ve válce: Rozhodnost; Po porážce: Vzdor
Po vítězství: Velkomyslnost; V míru: Dobrá vůle

sir Winston
zenith0009
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 578
Registrován: 6/9/2012, 22:33

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od zenith0009 »

Skvělé počtení. Asi po letech vytáhnu Bílou velrybu :D . Díky.
Obrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od jarl »

Vallun píše:jarl - ten rekord je klidně možný, ale nelze si to představit tak, že se pořád plavili, byl to čas mezi vyplutím z domovského přístavu a návratem tamtéž, klidně mohli strávit tu půl roku opravami, támhle taktéž...to se nasbírá...
Ano, čas každé velrybářské výpravy se počítal od vyplutí z domovského přístavu až do návratu a během plavby lodě musely občas zastavovat v přístavech kvůli opravám a doplnění zásob. Několik roků na moři by námořníci jinak nemohli vydržet. Třeba Essex se během své nešťasné poslední výpravy postupně zastavil na Azorských ostrovech, Kapverdách, Galapágách a v Ekvádoru.
zenith0009 píše:Skvělé počtení. Asi po letech vytáhnu Bílou velrybu :D . Díky.
Rádo se stalo. Kromě Bílé velryby, která představuje skvělý průřez velrybářstvím v první polovině 19. století všem zájemcům doporučuji i ty Obry oceánů od Richarda Konkolského. Dal jsem za ně jenom necelé tři stovky a byly to výborně investované peníze. Je skvělé, že se i u nás najde autor, který se věnuje tomuto tématu.

Bohužel na českém internetu je to bída. Včera jsem našel zmínku o Essexu v jednom článku o kanibalismu a udiveně jsem kroutil hlavou nad autorovou fantasií: "V roce 1820 přežili námořníci z potopené velrybářské lodi Essex ve třech záchranných člunech jen díky pojídání těl svých mrtvých druhů. Když všechny mrtvoly snědli, ti,co přežili, mezi sebou losovali a zabili a snědli toho, kdo prohrál. Zachránit se podařilo posledního námořníka. Toho našli v záchranném člunu s hromádkou lidských kostí, dohladka olízaných. Námořník se udržovat při životě tím, že z kostí vysával morek."
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od Pátrač »

Já jsem na Bílé verlybě vyrostl a ta kniha je vlastně takovou učebnicí verlybářského řemesla. Že se něco takového skutečně stalo jsem netušil a tiše žasnu co vše kolega jarl dokázal poskládat do jedné lajny. Dobrá práce kolego. Fakt dobrá.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od jarl »

Já si Bilou velrybu přečetl až teď v rámci nastudování tématu a musím říct, že jsem o hodně přicházel. Dostat tu knihu do ruky jako kluk, tak se od ní nemohu odtrhnout. Melville se ve svém románu přímo zmiňuje, že vycházel z potopení Essexu, takže se inspirací touto událostí nijak netajil. Na škuneru Acushnet se setkal se synem Owena Chaseho a pak mluvil v Nantucketu i s kapitánem Pollardem.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4160
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od Alfik »

Já četl ještě tu pův. verzi (ona potom u nás vycházela v "dětské" podobě, stejně jako třeba R. Crusoe a Švýcarský robinson), a ponejvíc jsem (tedy krom věcí okolo lodí :D ) si z ní vzal tu filosofickou část.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Uživatelský avatar
Vallun
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 546
Registrován: 12/2/2009, 08:23

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od Vallun »

jarl - já shodou okolností nedávno četl hned dvě knížky, které obsahovaly toto téma, jakmile se k tomu dostanu, tak sem něco přihodím:)
Ve válce: Rozhodnost; Po porážce: Vzdor
Po vítězství: Velkomyslnost; V míru: Dobrá vůle

sir Winston
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od Pátrač »

jarl - já si ji včera prolistoval a došlo mi to. Ale jako kluk jsem si to nijak nepropojil i když si nyní tak nějak vybavuji něco z ABC že tam nějaký takový článek byl. A jako starší jsem ji využil jako Alfik- jako jakousi filozofii možného života.

A dokonce jsem už dlouho nadšen, že úplně první větu knihy, cituji: "Říkejte mi Izmael" umístil Robert Křeštan do své krásné písničky Tanečnice, která je něčí Bílé velrybě podobná. Možná svojí krásnou hrou se slovy a přemýšlivostí.

Zde je : http://www.youtube.com/watch?v=HGypJfEf-8Q

Pusťte si ji. Opravdu stojí za to.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od jarl »

Vallun píše:jarl - já shodou okolností nedávno četl hned dvě knížky, které obsahovaly toto téma, jakmile se k tomu dostanu, tak sem něco přihodím:)
To budu opravdu rád. Za každou novou informaci ti budu vděčný. Našel jsem na internetu i dobrý článek o Mocha Dickovi a Essexu "Kapitán Acháb a bílá velryba" od Ludvíka Součka. Ten měl původně vyjít v jeho knize "Otazníky nad hroby", ale její redaktor jej z ní vyřadil, takže byl publikován pouze časopisecky a knižně jej teprve v r. 2009 vydalo nakladatelství Akcent jako součást knihy "Rakve útočí; zapomenuté rukopisy".
http://matrix-2012.cz/index.php?option= ... &Itemid=82
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
strojmir
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 871
Registrován: 19/3/2011, 22:23

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od strojmir »

Článek parádní, jen trochu šílená představa o tisících pobitých kytovcích kvůli svícení a voňavkám...
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od jarl »

strojmir píše:Článek parádní, jen trochu šílená představa o tisících pobitých kytovcích kvůli svícení a voňavkám...
A tehdejším velrybářům by asi zase přišel divný dnešní lov kytovců pro "vědecké účely" a jejich následná konzumace v restauracích, což údajně provozují Japonci. Tehdy se velrybí maso házelo žralokům a pro lovce nemělo žádnou hodnotu. Prioritou byl tuk (olej), který byl v období před začátkem těžby ropy a zavedení petrolejových lamp vysoce ceněn. Teprve v průběhu 20. století dokázali velrybáři z ulovených kytovců zužitkovat téměř vše.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od Stuka »

Údajně jenom domorodci z Aleutských ostrovů používali na lov velryb kajaky. Ostatní – i Inuité – používali větší čluny. Kajak byl vyroben z kůží lachtanů a tuleňů natažených přes dřevěnou kostru. Byl jednomístní (později dvou, tří místní). Aleuti byli mistři v pádlování, dokázali vyvinout rychlost až 13 km/h. Dokázali překonat i silné proudy a ovládali i tzv.eskymácký obrat – tj.obrátit převrhlý kajak bez toho, aby ho lovec musel opustit. Největší bouře Aleuti zvládali tak, že svázali kajaky příčně položenými vesly dohromady a vytvořili stabilní plavidlo.
Lovec měl na sobě anorak vyrobený ze střev lachtanů. Byl dokonale vodotěsný, vybaven kapucí a rukávy se stahovaly šňůrou ze šlach. Každý lovec měl i klobouk z tenkého dřeva, bohatě ozdoben, který ale především sloužil na ochranu proti slunci. Na palubě kajaku měl lovec přivázány zbraně. Pro lov velryb používal speciální šipky a vrhače šipek.
Lovci čekali na období v létě, kdy se do jejich vod vracely migrující velryby. Přiblížili se k velrybě a vrhali na ni šipky dlouhé asi 1,2 m (dřevěné, z kostěnou špičkou s háčky a kamenným hrotem) z vrhače šipek. Hrot byl namočen do jedu z oměje vlčího moru. Šipka musela trefit velrybu poblíž hřbetní ploutve. Jakmile se to povedlo, kajak se musel rychle vzdálit, jinak by ho zraněná velryba zničila. Jed způsobil paralýzu ploutve a velryba zahynula. Během 2-3 dnů vyplavalo její tělo na povrch.

http://www.vesmir.cz/clanek/aleutsti-lovci-velryb
Foto z r. 1909. Dva aleutští lovci v anoraku a s kloboukem, drží vrhače se šipkou.
Obrázek

A nedá mi, abych k tomuto zajímavému článku nepřipojila i něco ze současnosti. Např. Inuité dnes mají povoleno od vlády lovit určitý počet velryb pro svojí potřebu, ale jenom klasickým způsobem tzn. na člunu a harpunou. I tak se zjistilo, že to zneužívají a maso prodávají. Dnes, pro komerční účely, stále loví velryby především Japonsko, které nezajímají žádné mezinárodní zákazy. Jsou lhostejní k tomu, že delfíni a velryby jsou inteligentní savci, které je potřeba chránit před vyhynutím a před nesmírným utrpením, která tato zvířata při jejich nehumánním lovu musí prožít. Velryby jsou zahnány loděmi do zálivu, kde jsou ostrými bodáky trhány za živa, dokud nevykrvácí. Z plejtváků obrovských zůstalo už jen asi 450 kusů.

Zde se podívejte na video (jen pro silné žaludky)



Stejně je masakrovaný i jeden z nejstarších živočišných druhů na světě – skvěle adaptovaný pro své prostředí avšak bezmocný proti lidem – jde o žraloka. Kvůli polévce z jeho ploutví jsou zabíjeni ve velkém. Ploutve se odřežou za živa a zmrzačený žralok je hozen do moře, kde zemře.

Ale abych nekritizovala jenom Japonsko. V Peru např. zabijí ročně 10.000 delfínů, jenom proto, aby na jejich maso – pro ně ne příliš valné chuti – přilákali kořist, která chutná na stole lépe – žraloky.

http://zoom.iprima.cz/clanky/masakr-del ... na-zraloky
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od kopapaka »

jarl: dovolil jsem si malou reklamu na tvůj článek v podobě drabble na SOSáckých stránkách v rámci DMD2014.
http://sosaci.net/dmd/node/8265
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od Alchymista »

Pekný článok

Melvillovu "Bielu velerybu" (české vydanie z roku 1956, s ilustráciami Rockwella Kenta) som si po rokoch znovu prečítal krátko pred vianocami. Je to hodne "ťažké čítanie", ale tiež veľmi zaujímavé a svojím spôsobom poučné.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od jarl »

Kopapaka - reklamy není nikdy dost a je hezké, když si na ten můj článek někdo ještě po šesti týdnech vzpomene.

Alchymista - mně Bílá velryba přišla hodně čtivá a přečetl jsem jí bez obtíží. Časem se k ní určitě ještě vrátím.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Re: Velrybářská odysea

Příspěvek od Alchymista »

"Ťažké čítanie" je to hlavne preto, že človeka text často donúti prestať čítať a dôkladne sa zamyslieť nad prečítaným...
Filmy sú v porovnaní s týmto, vyše šestostranovým, DIELOM slabý odvar, aj tie najlepšie sú v porovnaní s knihou sotva béčka.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“