Na to opravdu není jednoduchá a krátká odpověď.Hektor píše:Takže ak by sme mali vhodnú muníciu do SHKH tak nepotrebujeme 480 RM.70? (ČSĽA)
Nelze totiž jen tak říci, že kdyby ČSLA měla lepší munici, tak by 122 mm raketomety, respektive raketomety obecně, nebyly potřeba. To proto, že je korektnější údálosti hodnotit v čase.
122 mm raketomety vz.70 byly, jak jejich název napovídá, navrženy koncem 60. let. V té době nejen jednoznačně překonávaly tehdy zavedené 130 mm raketomety vz.51, ale například z hlediska maximálního dostřelu překonávaly všechny tehdejší hlavňové dělostřelecké zbraně ČSLA s výjimkou licenčního sovětského taženého 122 mm kanónu vz. 31/37 (A-19). Těch ale ČSLA odebrala v 50. letech jen cca 115 kusů.
Mobilita a vezená zásoba munice raketometu vz. 70 opět překonávalo všechno, co ČSLA tehdy měla. ČSLA zřejmě po sovětském vzoru vůbec neměla samohybné houfnice/kanóny pro nepřímou střelbu. A podoba modernizace hlavňového dělostřelectva v 70. a hlavně 80. letech byla tehdy patrně ještě ve hvězdách, včetně 152 mm ShKH vz. 77 DANA, takže raketomet vz. 70 byl pro ČLSA na přelomu 60. a 70. let obrovský skok vpřed.
Na druhou stranu, US ARMY koncem 60. let nasadila ve Vietnamu bojově první dělostřeleckou munici typu ICM a v 70. letech zavedla do výzbroje DPICM. Určila si tak trend, který u ni a v NATO pak vyvrcholil v 80. letech. A právě období 80. let v dalších kapitolách popíšu detailněji. Zkusím porovnat strukturu a vybavení dělostřelectva ČSLA versus nějaká armáda NATO. V tomto případě jsem si vybral US ARMY (Europe), ke které je nejvíce podkladů.
Mě z toho všeho ale vyšlo (pochopitelně se mohu mýlit), že podle mne v 80. letech dělostřelectvo ČSLA (bez uvažování taktických raket) zaostávalo v dostřelu, mobilitě, účinnosti munice, systémech řízení palby. Navíc pravděpodobně nikdo nepochybuje o síle západních letectev (versus ČSLA) jak v oblasti přímé letecké podpory, tak přehrazování bojiště.
V případě, že by byla měla ČSLA v 80. letech k dispozici munici kategorie ICM a DPICM a neměla 122 mm raketomety vz. 70, tak by v první řadě musela něčím kompenzovat chybějící raketomety. Pravděpodobně navýšením počtu samohybných kanonových houfnic ráže 152 mm. Ale stále by zůstaly další principiální nedostatky - zejména dostřel a schopnost rychle reagovat na rozličné prioritní cíle (plošné i bodové).
Tedy stále by chybělo něco o výkonech MLRS (US ARMY na potřebu tohoto systému přišla už v 70. letech). Nejblíže tomu byly v rámci východního bloku v 80. letech výkonné sovětské 220 mm salvové raketomety 9K57 Uragan (BM-27) s dostřelem až 35 km. Píšu nejblíže, protože ve skutečnosti neměly DPICM submunici, automatizovaný systém řízení palby, TACFIRE, atd. Protože ale SSSR na potřebu tohoto typu zbraně přišel nejpozději už počátkem 70. letech, tak mi jen vrtá hlavou, proč si nikdy nenašel cestu do výzbroje ČSLA (a obecně i dalších států východního bloku). Alespoň na úroveň armáda a výše.
Kvůli přítomnosti systému v rámci skupin sovětských vojsk působících na území „frontových“ východoevropských států (Československo, NDR, Maďarsko), nebo nebyl uvolněn na export, nebo už jsme na to prostě neměli?Video – přebíjení raketometu BM-27 Uragan, dobře ilustruje složitost manuálního nabíjení těžkých raket ráže 220 mm:
https://www.youtube.com/watch?v=wiGpxg7s6GQ
1) ČSLA
a) Celkový přehled počtů dělostřelecké výzbroje ČSLA koncem 80. let
ČSLA během 80. let prakticky dokončila obměnu svého dělostřelectva započatou v 70. letech.
ČSLA od 70. let odebírala z domácí produkce nejen 456 kusů 122 mm raketometů vz.70 (RM-70), ale do konce 80. let také 410 kusů 152 mm samohybných kanónových houfnic vz. 77 DANA. A k tomu ještě 226 minometů ráže 120mm vz.82 PRAM–L, které přicházely k útvarům koncem 80. let.
Od 70. let se dovážely výkonné 130 mm sovětské tažené kanóny M-46 v počtu minimálně 144 kusů. Do konce 80. letech se také dovezlo 149 kusů samohybných 122 mm houfnic 2S1 Gvozdika (samohybná verze houfnice D-30), 252 kusů tažených 122 houfnic D-30A (2A18M) a 12 těžkých 203 mm samohybných kanónů 2S7 Pion a 8 kusů velkorážných 240mm samohybných minometů 2S4 Tulpan.
ČSLA také měla ohromné množství dělostřelecké výzbroje z předchozích období. Výše zmíněné nové 122 mm samohybné a tažené houfnice postupně nahrazovaly starší tažené 122 mm houfnice vz. 38 S (M-30), kterých ČSLA do konce 50. let odebrala téměř 1 500 kusů (většina z naší licenční výroby). V 70. letech byly modernizovány/repasovány na vz.38/74.
M-46 a 152 mm ShKH vz. 77 DANA zase postupně nahrazovaly skutečné veterány: tažené 152 mm kanónové houfnice vz. 37 S (ML-20), kterých se 40. letech zavedlo do cca 100 kusů, dále přestavěné kořistní tažené 152 mm houfnice vz. 18/47, kterých se ve 40. a 50. letech zavedlo cca 350 kusů a licenční sovětský tažený 122 mm kanón vz. 31/37 (A-19), kterých se v 50. letech odebralo cca 115 kusů.
Velmi rozšířenou protitankovou zbraní protitankových jednotek ĆSLA až do jejího konce byl stále československý 100 mm protitankový kanón vz.53, kterého se 50. letech vyrobilo cca 600 kusů. I tento kanón byl schopen nepřímé střelby.
Nové zbraně zavedené v 70. a 80. letech sloužily k vyzbrojení dělostřeleckých jednotek na všech úrovních: od pluků, přes divize a armády až po front. Mám pocit, že toho na ekonomiku 15 miliónového Československa bylo asi už příliš. Moderní dělostřelectvo se postupně zavádělo téměř dvě desetiletí od 70. let a hlavně během 80. let, takže řada řešení dokázala zastarat ještě před dokončením přezbrojení. Bylo potřeba skutečně ohromené množství dělostřelecké výzbroje a při této kvantitě muselo dojít k ekonomickým kompromisům. To je vidět na dodatečném nákupu tažených houfnic D-30A místo všech plánovaných samohybných 2S1 Gvozidka.
Poznámka: A často téměř nová výzbroj se pak stala v 90. letech téměř přes noc přebytečnou a začalo její rychlé vyřazování. Zejména sortiment munice k houfnicím 122 mm 2S1 a D-30 stojí za pozornost i z dnešního pohledu. Kromě tříštivotrhavých granátů, to byly granáty kumulativní, „kartáčové“ šípové a také agitační, dýmové a osvětlovací. Zejména poslední dva až tři typy granátů dnes zcela chybí v arzenálu 152 mm ShkH vz.77 z výzbroje AČR. Dany to v době ČSLA nepotřebovaly, protože k tomu byly určeny právě různé 122 mm houfnice. Ale dnes nemáme nic z toho.
b) Počty dělostřelecké výzbroje v divizi ČSLA v 80. letech
A jak to bylo všechno rozložené v rámci divizí? Protože přesná struktura a konkrétní výzbroj se mohla u ČLSA lišit podle divize a také v čase, tako jako příklad uvedu dvě tzv. jednotypové vševojskové divize ČSLA ve stavu z konce 80. let. Konkrétně dvě elitní divize, které byly i v míru ve stále bojové pohotovosti na téměř plných počtech: 1. tankovou divizi a 20. motostřeleckou divizi.
Následující počty dělostřelectva je můj nejlepší možný kompilát dat poskládaný ze různých zdrojů, převážně tady na Palbě (http://www.palba.cz/viewforum.php?f=299).
1. tanková divize (tabulkově cca 288 tanků T-72 a 186 BVP/OT pro převoz pěchoty) měla tři tankové pluky, každý s dělostřeleckým oddílem s 12 kusy samohybných houfnic 2S1 Gvozdika a jeden motostřelecký pluk s 18 kusy 2S1 Gvozdika. Dále byl v divizi dělostřelecký pluk s jedním dělostřeleckým oddílem s 18 kusy tažené houfnice D-30A a dvěma oddíly, každý s 18 kusy ShKH vz. 77 DANA. Dále byl v divizi raketometný oddíl s 18 kusy 122 mm raketometů vz.70.
Celkem měla 1. tanková divize tabulkově 18 kusů tažených 122 mm houfnic D-30A, 54 kusů samohybných 122 mm houfnic 2S1 Gvozdika, 36 kusů 152 mm s ShKH vz. 77 DANA a 18 kusů 122 mm raketometů vz.70. Do roku 1989 byl součástí divize i samostatný raketometný oddíl se 4 kusy taktického raketového systému 9K79 Točka (SS-21 Scarab A).
20. motostřelecká divize (tabulkově cca 216 tanků T-54/55AM a 319 BVP/OT pro převoz pěchoty) měla jeden tankový pluk s dělostřeleckým oddílem s 12 kusy samohybných houfnic 2S1 Gvozdika a tři motostřelecké pluky - jeden pluk s 18 kusy 122 houfnic 2S1 Gvozdika a dva pluky, každý s 18 kusy 122 mm houfnic D-30A. Dále byl v divizi dělostřelecký pluk se dvěma dělostřeleckými oddíly po 18 kusech tažené houfnice D-30A a jedním oddílem s 18 kusy ShKH vz. 77 DANA. Dále byl v divizi raketometný oddíl s 18 kusy 122 mm raketometů vz.70. U dvou motostřeleckých pluků měl každý motostřelecký prapor 6 minometů ráže 120 mm Vz.82 PRAM–L. K nepřímé dělostřelecké palbě šlo použít i 100 mm protitankové kanóny vz.53, kterých bylo v divizi 12 kusů
Celkem měla 20. motostřelecká divize tabulkově 72 kusů tažených 122 mm houfnic D-30A, 30 kusů samohybných 122 mm houfnic 2S1 Gvozdika, 18 kusů 152 mm s ShKH vz. 77 DANA a 18 kusů 122 mm raketometů vz.70. Dále měla divize 36 minometů ráže 120 mm Vz.82 PRAM–L a 12 kusů 100 mm kanónů vz.53. Do roku 1989 byl součástí divize i samostatný raketometný oddíl se 4 kusy taktického raketového systému 9K52 Luna-M (Frog-7).
ShKH vz. 77 DANA byla kromě výzbroje 10 divizí i ve výzbroji kanónových dělostřeleckých brigád na úrovni armády (dvě armády, každá brigáda po 54 kusech vz.77 a 36 kusů M-46) a dělostřelecké divize na úrovni frontu (po 72 kusech vz.77, 72 kusů M-46, 12 kusů 2S7 a 8 kusů 2S4).
Raketomet vz.70 byl kromě výzbroje 10 divizí i ve výzbroji válečně formovaných raketometných pluků na úrovni armády (dvě armády, každá pluk po 54 kusech) a válečně formované raketometné brigády na úrovní frontu (po 72 kusech).
c) Dostřely dělostřelectva ČSLA
- 120 mm vz.82 PRAM–L: 8 km
- 130 mm vz.51: 8,2 km
- 122 mm vz. 38 S (M-30) a vz. 38/74: 11,8 km
- 152 mm vz. 18/47: 15,2 km
- 122 mm 2S1 Gvozdika a D-30A: 15,3 km
- 152 mm vz. 37 S (ML-20): 17,2 km
- 240 mm 2S4 Tulpan: 9,6 km s normální municí / 18 km dálková munice
- 155 mm vz.77 DANA: 18,5 km s normální municí / 20,2 km dálková munice
- 122 mm vz. 31/37 (A-19): 20,4 km
- 122 mm vz. 70 (RM-70): 20,4 km
- 100 mm vz.53: 21 km (nepřímá střelba)
- 130 mm M-46: 27,5 km
- 203 mm 2S7 Pion: 37,4 km s normální municí / 47,5 km dálková munice
- „550 mm“ 9K52 Luna-M (Frog-7): 68 km (konvenční hlavice)
- „650 mm“ 9K79 Točka (SS-21): 70 km
Raketové systémy 9K72 Elbrus (SS-1 Scud) a 9K714 Oka (SS-23 Spider) z výzbroje ČSLA na úrovni armáda v této tabulce neuvažuji.
2) US ARMY
a) Počty dělostřelecké výzbroje v divizi US ARMY v 80. letech
Pro porovnání jsem vzal tabulkovou strukturu těžké divize US ARMY „Division ‘86 Heavy“ z 80. let.
Obrněná divize (Armoured) měla 10 bojových manévrových praporů – 6 obrněných a 4 mechanizované s celkem 348 tanky M1 Abrams a 232 BVP/OT pro přepravu pěchoty. Mechanizovaná divize (Infantry Mechanized) měla také 10 bojových manévrových praporů – 4 obrněné a 6 mechanizovaných s celkem 232 tanky M1 a 348 BVP/OT pro přepravu pěchoty.
V každém mechanizovaném praporu bylo 6 samohybných 107 mm (4,2 palce) minometů M106. Ostatní dělostřelectvo bylo soustředěno na divizní úrovni v dělostřelecké brigádě (DIVARTY), která měla tři dělostřelecké oddíly, každý s 24 samohybnými 155 mm kanónovými houfnicemi M109A3 a jeden kombinovaný dělostřelecký oddíl s 12 samohybnými 203 mm kanónovými houfnicemi M110A2 a 9 raketomety M270 MLRS.
Celkem tedy těžká (obrněná nebo mechanizovaná) divize US ARMY měla tabulkově 72 kusů samohybných 155 mm kanonových houfnic M109A3, 12 kusů samohybnými 155 mm kanonových houfnic M110A2 a 9 raketometů M270 MLRS. Obrněná divize měla 24 samohybných 107 mm minometů M106, respektive mechanizované divize jich měla 36 kusů.
Původní plány MLRS počítaly s tím, že každá divize bude mít oddíl raketometů MLRS (27 kusů), ale z kapacitních/ekonomických důvodů byly takto silné raketometné jednotky jen na úrovni sboru. V Evropě v sestavě sboru byly 2 až 3 dělostřelecké brigády, každá s 5 až 6 dělostřeleckými oddíly, které měly ve výzbroji jak kanónové houfnice M109A3, M110A2 tak i raketomety MLRS a jaderné řízené střely Pershing II a Lance. Sborový dělostřelecký oddíl s raketomety MLRS měl cekem 27 raketometů M270 MLRS. Oddíly sborového hlavňového dělostřelectva pak měly 24 kusů M109A3 nebo M110A2.
Jak už jsem napsal v jednom předchozím příspěvku, multiplikátory síly dělostřelectva byla moderní konvenční munice (ICM, DPICM). Dále tehdy moderní systémy řízení palby a přenosu dat AN/GSG-10 TACFIRE, který s pomocí počítačů a přes radiový datalink integroval do mobilních polních velitelských středisek dělostřelectva (center koordinace palebné podpory) informace od dělostřeleckých pozorovatelů, dělostřeleckých protibaterijních radiolokátorů, meteo služby, atd.. Bez schopnosti efektivně zjišťovat polohy cílů a přenášet tyto údaje dál, nelze efektivně využívat velkých dostřelů moderního dělostřelectva.
Raketomety MLRS měly být umístěny cca 6-10 km od čáry dotyku vojsk a byly prioritně určeny pro protibaterijní palbu a boj s PVO. Jednou z taktik US ARMY byly společné operace s vojskovým letectvem. První udeřily na oblast cíle raketomety MLRS, které kromě ničivého účinku zpravidla dezorientovaly obránce, a v tomto okamžiku měly útočit bitevní vrtulníky. Po jejich odletu se přidala ještě jedna salva z MLRS na rozloučenou.
M270 MLRS měl asi jako z první polních dělostřeleckých systémů velmi pokročilou palubní elektroniku - systém inerciální navigace (tehdy ještě GPS bylo v plenkách), balistický počítač a celkovou automatizace procesu zamíření a palby bez nutnosti opouštět kabinu. Raketomety M270 MLRS byly schopny zahájit palbu cca 4 minuty od doručení palebného požadavku do centra koordinace palebné podpory na velení baterie. Plná salva jednoho raketometu M270 měla zhruba stejnou sílu jako jedna salva celého oddílu houfnic M109 (24 kusů) s municí DPCIM. Pochopitelně po výstřelu se uplatňovala taktika „udeř a rychle uteč“, kdy se naplno využívala rychlost a průchodnost pásového podvozku řady Bradley.
Na přímou blízkou podporu vlastních manévrových jednotek byly určeny kanonové houfnice jako byla M109. Raketa M26 s velkým plošným účinkem vypálená z raketometu M270 MLRS vyžaduje velké bezpečnostní vzdálenosti.
V rámci konceptu AirLand Battle se předpokládalo, že divizní dělostřelba spotřebuje 70% hmotnsti spotřebované munice divize. Klíčem k fungujícímu dělostřelectvu proto byla logistika zásobování municí. Proto se v 80. letech zavedlo pancéřované pásové muniční vozidla M992 FAASV na bázi podvozku a korby M109. Logistika tak mohla držet krok na bojišti s pásovými houfnicemi v manévrovém boji a mohla přivážet munici až přímo k houfnicím. A to i v obtížném terénu a současně byly jejich posádky i náklad měli základní ochranu.
M992 byly přiděleny k houfnicím M109A3 v poměru 1:1. Houfnice M109A3 převáží 34 nábojů (34 granátů, 36 výmetných náplní) a muniční vozidlo M992 cca 95 nábojů (granáty, výmetné náplně, zapalovače). FAASV jsou vybaveny mechanizovaným dopravníkem pro usnadnění překládání munice. Dokonce lze houfnici M109 napájet elektřinou z APU muničního vozidla, takže je možné doplňovat munici a vypnuté hlavní motory obou vozidel.
Poznámka: zajímavý byl přístup k problematice vezené zásoby munice v Československu. 152 mm ShKH vz.77 DANA celkem přepravuje až 60 nábojů. V karuselovém podavači ve věži jen 36 granátů se zapalovačem a 30 nábojek (tedy jen 30 výstřelů). Zbytek může být umístěn ve schránkách vně vozidla (věž i korba) a pro opětovné nabití podavače ve věži je tedy nutno vystoupit a náboje ručně přeložit. 122 mm raketomet vz. 70 si zase může vést až dvě palebné dávky (40 + 40 raket). Mechanizované přebití trvá do 4 minut.
b) Dostřely dělostřelectva US ARMY
- 107 mm M106: 6,8 km
- 155 mm M109A3: 18 km standardní munice / 23,5 km s dálková munice
- 203 mm M110A2: 22,9 km standardní munice / 30 km s dálková munice
- 227 mm M26 (MLRS): 32 km
- „610 mm“ M39 ATACMS Block I (MLRS): 165 km (u útvarů až v roce 1990)
3) Dělostřelectvo ČSLA versus US ARMY v 80. letech
Z výše napsaného si dovolím odvodit, že:
- Divize ČSLA byly menší než US ARMY. Divizí ČSLA ale mohlo být více na stejný úsek fronty.
- V rámci divize měla ČSLA ohromné množství dělostřeleckých zbraní.
- Množství bylo ale vykoupeno „kvalitou“ - velké množství tažené výzbroje hlavně u mechanizovaných divizí. Ty by byly zřejmě snadným cílem pro protibaterijní palbu MLRS.
- Velká typová roztříštěnost
- Dělostřelectvo bylo jak na úrovni pluků (minomety, houfnice), tak na úrovni divize (kanóny, houfnice, raketomety).
Na druhou stranu v 80. letech je jasně vidět, kdo byl prostě bohatší, protože dělostřelectvo US ARMY mělo:
- Menší typovou roztříštěnost
- Menší roztříštěnost velení dělostřelectva. Na úrovni praporů byly jen minomety. Vše ostatní dělostřelectvo bylo soustředěno do divizní dělostřelecké brigády, která rozhodovala o tom, která zbraň je optimální na splnění palebného požadavku v rámci divize.
- Menší počty hlavní a raketometů byly kompenzovány větší ráží (více submunice), větším dostřelem, větší mobilitou, zřejmě větší pohotovostní zásobou munice a rychlejším systémem řízení palby.
- Vetší mobilita a pasivní ochrana. Všechny dělostřelecké zbraně jsou na pásovém podvozku, zpravidla pancéřovaném.
- Větší dostřel (bez uvažování taktických řízených střel). Divizní dělostřelectvo mělo větší dostřel než plukovní, divizní a armádní dělostřelectvo ČSLA.
- Lepší munice.
- Zřejmě lepší systém řízení palby a přenosu dat.
- Nesnažily se dělostřelectvem řešit všechno, na opravdu vzdálené cíle měly také silné letectvo.
Moje chyba. 
Plně chápu tvůj verdikt daný mojí chybou zatím u dvou čísel z několika desítek v příspěvku, který má skoro 3000 slov. Nicméně BVP/OT průzkumných, protitankových, apod. jednotek jsem záměrně nepočítal, protože jsem je nepočítal ani na straně US ARMY. V mém příkladu to měly být jen BVP/OT tankových, mechanizovaných/motostřeleckých pluků/praporů. Pokud najdeš další chyby, tak sem s nimi. Já to píšu jen pro zábavu, tak si to rád opravím. 