poplkání o vojenské historiografii

[Bleu]

Akorát smolim seminárku o zážitku a zkušenosti (z) bitvy v časech napoleonských válek. Napadlo mě že by nemuselo být vůbec na škodu rozjet tu tak trochu "akademickou diskuzi o tom jak na to". Jako příklad mě napadá třeba "Bitva".

Bitva má v historiografii poněkud specifické místo. Většinou se jedná o relativně krátký časový úsek od několika desítek minut do několika málo dní . Ten je však nabit velkým množstvím jednotlivých událostí, které probíhají současně na různých místech fronty. Lhostejno zda má 500 metrů nebo 15 kilometrů. Zřejmě nejpoužívanějším způsobem, hlavně pokud jde o moderní dějiny je tzv. „operační historie“. Jedná se o narativní vylíčení války, tažení či bitvy s důrazem na chronologii událostí. Na historikovi pak záleží, jak velkou míru podrobností zvolí. A však rozhodně nejde o jediný možný přístup.
Historik vojenství, který se pustí do popsání nějakého tažení či bitvy se v několika ohledech dostává do „kůže“ historika umění. Jako musí kunsthistorik znát jednotlivé styly, techniky a technologie, ikonologii či ikonografii. Historik vojenství stejně tak musí znát taktiky, technologie - jejich omezení i důvody a způsoby nasazení, aby mohl jím analyzované události co nepřesněji posoudit. Nemělo by mu tedy stačit jen pospat – byť sebepodrobněji – průběh válečné události, ale i nahlédnout „do dílny boha Marta“
V dnešní době patří k populárním žánrům historiografie tzv. „historie každodennosti“ a jí podobné žánry. Nejedná se o nic zásadně nového. Do podobných vod zavítali historikové již takřka před sto lety – například Charles Oman ve své studii Wellington’s Army 1809-1814 . Z českých například Richard Wolf ve své práci „Bedřichův voják“ z roku 1935 ; jde o analýzu toho, jak vojáci žili, cvičili, bojovali a umírali.
V praxi se jedná o (většinou) nechronologický výklad či přesněji, analýzu písemných (ale i jiných) pramenů takovým způsobem, aby na povrch vyplavaly zdánlivě nepodstatné věci, které vytvoří obraz toho jak válka, tažení či bitva vypadalo z pohledu vojáků, ať už velmi vzdálených od map generálních štábů či důstojníků. Teoreticky by samozřejmě, bylo možné toto téma uchopit i z pohledu civilistů, které bitva nějakým způsobem zasáhla. Stručně vyjádřeno: jde tedy o to, jaká byla „tvář bitvy“.
Je zřejmé a dle mého soudu na místě zdůraznit, že se vždy bude jednat o sumu jednotlivých zážitků, protože každý jednotlivý účastník bitvy ji viděl a vnímal jinak. Ať to byl kyrysník, husar, dělostřelec nebo pěšák. Je to tak, jak poznamenala historička paní Yvette Heřtová v jednom rozhovoru pro internetové stránky „Proti šedi“: „Každý člověk by vydal za jeden román.“ To znamená: můžeme popsat tažení či válku buďto z pohledu jedné konkrétní osoby (na základě korespondence či pamětí) a na její příběh se nabalí další události; výsledek bude tedy více či méně sledovat chronologickou linku. A nutně bude tedy takový text – byť informačně velmi hutný - zřejmě velmi subjektivní záležitostí. Druhou možností je vydat se cestou širšího záběru v pramenné základně, který umožní více pohledů na jeden konkrétní problém.
Je to jistě spojeno s úskalím výběru pramenů, protože právě zde může historik výsledný „obraz“ ovlivnit a případně tím napáchat nejvíce škody. Přesto však tento součet zážitků či zkušeností a jisté obecnosti, které z nich posléze vyplynou, považuji za jednu z cest, kterou je možno se vydat, pokud chceme docílit komplexnějšího obrazu toho, jak bitva vypadala a hlavně – proč tak vypadala.
Hlavními prameny pro takovouto pro práci tohoto typu jsou jednak paměti či korespondence, dále, výcvikové reglementy, různá prováděcí nařízení a konečně všemožné teoretické nebo pamětní spisy věnovaní taktice, či strategii. V neposlední řadě jsou důležité i spisy armádních lékařů a chirurgů. Mělo by se jednat o syntézu oficiálních dokumentů a tzv. ego dokumentů jako jsou deníky. Jedno se nedá pochopit bez druhého...

Tudíž co vy na to?

[Dzin]

A chceš polemiku toho, co si napsal, zamyšlení nad tématem či třeba rozhovor? Jinak, bitva v moderní historii může trvat i týdny či měsíce, záleží, jak si jí ohraničíš na základě zvolených kritérií.

[Bleu]

co já vim klidně polemiku Spíš prostě debatu o tom jak vůbec vojenskou historii psát.

[Stuka]

Asi se ptáš na historii (jak ji psát) a konkrétně vojenskou historii - z mladší doby. Čím dál do historie, tím je pramenů méně. Kupříkladu historik zabývající se starým Římem a pod. má k dispozici (pokud se zachovaly) především prameny od soudobých historiků, nebo pozdějších interpretů té doby. Jde o díla jenom významných lidí (historiků, vojevůdců - pokud psal paměti, vládců atd.) Často jde o díla zlomkovitá, stokrát přepisovaná, upravená atd. Mnoho z nich je navždy ztraceno. Neexistují dopisy a deníky vojáků a běžných obyčejných lidí (i kdyby uměli psát). Pohled na událost, či bitvu je tedy jenom jednostranný a často i mylný (myslím tím z pohledu toho významného pisatele, konfrontace s něčím jiným je často nemožná).
Takže z kusých fragmentů (písemných plus archeologické nálezy, mapy, fresky, sochy atd.) musí současný historik poskládat smysluplný děj, kde se ovšem nevyhne vyslovit takové soudy, které se časem můžou ukázat jako mylné (protože prameny se občas podaří doplnit). Nebo se k jistým pramenům nedostal anebo si špatně něco vyložil - stručně řečeno může dojít k chybné interpretaci. Jiný historik zase přijde s něčím trochu jiným, nebo zcela odlišným soudem a tak se může objevit dvojí (trojí...) odlišná interpretace stejné události - tohle vše záleží od toho, kolik pramenů máš k dispozici a jaké jakosti.
Je tedy rozdíl jestli píšeš o bitvě ze starého Říma, nebo napoleonských válkách nebo válce před pár desítky let. Čím blíž k současnosti, tím víš víc.

Abych se nezamotala - knížku o historii (je vlastně jedno jestli o historii dávno minulé nebo nedávné) musí čtenář tak či onak brát s určitou rezervou a spoléhat se na to, že historik podle svého nejlepšího svědomí a vědomí do ní vložil známá fakta a zbytek inteligentně zrekonstruoval a vyhl se přílišnému subjektivnímu pohledu (kterému se však v úplnosti nikdy vyhnout nelze) a že se vyhl fabulacím. Anebo v úvodu čestně napíše, že ho zaujalo jenom to a to, a z tohoto pohledu knížku napsal. Potom si čtenář přečte víc knih o dané události a sám vysloví nějaký soud, nebo se přikloní k nějaké interpretaci.

[Dzin]

Teď se tedy nebudu zaobírat škvárem alá Lucas, Irving nebo Suvorov, ale regulerními historiky. Osobně preferuji styl kombinující "statistiku" a "vypravování příběhů". Tedy psát místně a chronologicky dění války, mít zde tvrdá data a spolu s výpovědi přímích účastníků popisovat průběh konfliktu. Dříve jsme sice dával přednost knihám velmi hodně faktografických popisující konflikt neosobně, ale postupně jsem přišel na to, že pomocí subjektivních příběhů a prohlášení se dá daleko lépe pochopit podstatu tvrdých dat resp. mnohdy jsou jediným vodítkem k tomu, abychom podstatu dění správně pochopili a zařadili do kontextu.
Pro příklad, za WW2, třeba pozdní práce Davida Glantze, nebo z toho co u nás vyšlo těch pár knih Citina nebo Newtona, DiNardia už spíše považuji za více "statistického". Klasiku Ryana zase za více "příběhového". A to co jsme měl poslední dobou v ruce byl asi nejlepší Armagedon Maxe Hastingse. A z těch napoleonských válek třeba Kovaříkovo Waterloo bylo dobré, zatímco Rusko a Slavkov byl o trošku slabší, ale i tak velmi povedený.

[Dzin]

Stuka: Ale i z té doby máme díky archeologii možnost pracovat s tvrdými daty. A pomocí moderních výzkumů a našich znalostí můžeme určité věci s velko pravděpodobností rekonstruovat. Není to sice takové, jako bychom měli primární zdroj, ale docela to stačí. Chybnou interpretaci či jiný omyl je ostatně možný i u moderního výzkumu a to ze všech možností. Vem třeba, že i popis WW2 je v určitých nedokonalý a někdy byl i zavádějící a to hlavně proto, že se nedostatečně pracovalo s primárními (archivními) zdroji.

[Bleu]

No pro mě je takový vrchol historiografie (a nejen vojenské) považuji Schamovu knihu Občané. A potom Englundovy knihy Poltava, Nepřemožitelný a Nepokojná léta. Mám radši práce, které jsou spíš jako fresky...

[Stuka]

Já preferuji knihy o historii, ve kterých nejsou jenom fakta (nebo holé informace, či statistiky), ale i interpretace děje od autora knihy nebo jeho výklad - takže díky tomu pochopím i mnohé souvislosti. Vybírám potom podle autora - zda jde o odborníka věci znalého, kterému mohu věřit, anebo pokud autora neznám, po začtení se do knihy zjistím zda kniha zaujme nebo ne a zda ji psal střízlivý odborník, který lehce vládne i perem, nebo diletant, který toho moc neví a jen chce prachy za knížku. Anebo - je tu ještě třetí případ - sice jde o odborníka, který mnoho ví, ale psát neumí. Takže jeho dílo je těžkopádné, nudné, suchopárné a často se zaplete do podrobností, které snad zaujmou stejného odborníka ale veřejnost moc ne.

[Dzin]

Právě ta třetí varianta je bohužel docela častá. Proto také jsou knihy diletantů tak prodávané a vysoce kvalitní publikace se pokrývají v regálech pavučinou. Naštěstí si to začínají historici uvědomovat, že nejen výzkumem a publikací v odborných časopisech je třeba žít, ale že se musí oslovovat i veřejnost v rámci popularizace vědy. Klasický příklad je třeba už mnou zmiňovaný Glantz. Když čteme Od Donu k Dněpru je to hrozně těžká a ubíjející četba, zatímco v Bouře směřuje na Balkán se jedná už o poměrně plastické dílo, které nijak neztrácí jeho dřívější faktografické kvality.

Třeba kamarád napsal diplomku ohledně Barbarossy a musím říci, že je to velmi čtivé a faktami nabité dílo. Sice v něm chybí popisy oněch "příběhy", ale to neznamená, že je neobsahuje, jen jsou brány jako základy pro hlubší analýzu sytuace, hlavně na sovětské straně, kde je přeci jen o dost složitější situace pro jednak nedostatek primárních zdrojů, a ty známé je navíc třeba chápat v kontextu uvažování tehdejší komunistické nomenklatury v čele se Stalinem.

[Bleu]

Ještě dodám, pro mě naprosot zásadní bylo "objevení" literatruy zajímající se o každodennost. To mi je tak nějak nejbližší.

[Dzin]

To mě spíše "objevení" analýzy oné každodenosti vedoucí k nalezení obecných historických dějů a faktů, které ovlivňovali celkovou situaci na bojišti stejně, jako výstroj, výzbroj a taktika jednotek. Teprve při tom jsme si opravdu uvědomil třeba to, co znamená ono "válka je souboj vůle".

[Bleu]

To mě spíše "objevení" analýzy oné každodenosti vedoucí k nalezení obecných historických dějů a faktů, které ovlivňovali celkovou situaci na bojišti stejně, jako výstroj, výzbroj a taktika jednotek. Teprve při tom jsme si opravdu uvědomil třeba to, co znamená ono "válka je souboj vůle".

No a tom mluvim Jestli si měl v drápech Bílou horu od Chalina tak to je ukázka toho jak to vypadat nemá - ta vojenská část.

[Polarfox]

Pro mě jsou svým způsobem čtivé primární zdroje (pokud se k nim člověk dostane). Tedy ne samozřejmě všechny jsou záživné, ale pročítat se konkrétními zprávami, zápisy, korespondencí, prohlížet fotografie, to má hodně do sebe - není to sice tak úhledné, jako když už to někdo přechroustá, ale je to většinou pestřejší, člověk není ovlivněn výkladem autora a udělá si vlastní názor, protože čte většinou to, jak se to přesně stalo. A navíc je tam spousta dobových reálií, které to dokreslují a člověku přinesou mnoho zajímavého, byť to s jeho hlavním cílem zájmu nesouvisí.

[Dzin]

Nemyslím si, že je nějak zásadní, když mám i výklad autora. Pokuď tedy současně dodává fakta, na základě kterých své základy komponuje. Protože když mám ona fakta, mohu na jejich základě dojít k vlastním závěrům. Ty potom mohu konfrontovat se závěry autora, což je vždy prospěšné. Viz. třeba Soloninova kniha "23. červen aneb opravdový den M", kdy na základě jím předložených údajů jsem dospěl k něčemu naprosto jinému, než autor a myslím si, že to je daleko pravděpodobnější, než konstrukce, kterou uvádí. Ale bylo zajímavé zjistit jeho tvrzení, protože tím se seznámím s jeho myšlenkovými pochody v rámci analýzy,

[Lord]

Tak Solonin má občas myšlenkové pochody mimo, ale nelze mu právě upřít práci s daty, archivy, statistikami. Může čtenáře i někam navést, či ho upozornit.

[Stuka]

Nemyslím si, že je nějak zásadní, když mám i výklad autora. Pokuď tedy současně dodává fakta, na základě kterých své základy komponuje.

Každý seriozní odborník dodá fakta, na základě kterých dospěl k nějakému závěru. Jeho výklad ale pokládám za zásadní (aspoň v některých odborech), protože já jsem jenom laik,který si rád nechá mnoho věcí vysvětlit a potřebuje je i objasnit. Určité závěry si ale každý potom může samozřejmě udělat i sám, ale něco musí přijmout i od autora - odborníka. Jinak by mohl knížku napsat sám.

[Polarfox]

Dzin: Já si myslím, že málokdo dodá fakta takovým způsobem, aby si to mohl člověk rovnou dle toho ověřit. V knížkách a vědeckých pracích není zpravidla prostor pro to, aby se tam objevovaly primární zdroje v původním a celém znění, maximálně pár úryvků. Takže spousta odkazů na literaturu, dokumenty, archivní materiály, ale normální člověk se dostane tak leda ke zlomku toho všeho (a to i v dnešní době, kdy dochází k digitalizaci řady archivů/dokumentů, případně jejich odtajnění a zpřístupnění veřejnosti a kdy jsou tedy podmínky pro laického badatele neskonale příznivější než před pár desetiletími...to samé se týká i prostupnosti mezi jednotlivými zeměmi - dneska si řadu věcí, pro které by jsi se musel trmácet přes půl světa a žádat o povolení pořídíš za pár šupů přes internet).

Je to prostě dvousečné - na jednu stranu nás autor může navést svým způsobem myšlení a výkladu k něčemu, co by nás samotné nikdy nenapadlo, na druhou stranu tu máme to zkreslení, které se vyhne málokomu. Každý člověk píše subjektivně, přes to nejede vlak, ale záleží na míře a východiscích. V některých případech, kdy se rozebírá úzká problematika, je to možná i žádoucí.

[Pátrač]

Zdravím - jen pár vět.

Myslím si, že zajímavé pojetí historické knihy je to, které je časté u Liddela Basila Harta. Jeho dějiny první i druhé světové války jsou naprosto odlišné od běžné faktografie. Sice nevynechá žádnou bitvu, ale nesleduje jen její průběh, padlé, zničenou techniku.

Tedy sleduje, ale jen jako podklad pro neuvěřitelně barevný popis toho, jak uvažovali velitelé na obou stranách fronty, jaké si zajistily informace, jak jejich vidění průběhu bitvy lavírovalo podle jejího vývoje od extáze k depresi a podobně. Navíc je poměrně nestranný a když napíše, že Britové dané situaci postupovali jako idioti, tak to tak zpravidla je a nijak vlastní lidi nešetří.

Velmi citlivě také posuzuje jak danou bitvu viděli velitelé přímo v poli s a to někdy i u velitelů praporů. Je to dáno tím že tento pluovník keý školil generály a maršály mnoho z těchto generálů a maršálů osobně znal mnoho let a mnoho z nich skutečně i učil. A to platí i pro protivnou sranu. Mnoho velitelů - nepřátel Velké Británie znal osobně a dlouho.

Věci nazývá pravými jmény. Klidně napíše že Německo bylo v Norimberku stíháno za svévolné okupace území jiných států. Ale pokračuje že příprava okupace Norska- Brity a Francouzi kteří byli jen Němci předstihnuti a nebo okupace Islandu, stejně svévolné souzeny nebyly a vyhodnotí to jako vrchol pokrytecví v aplikaci válečného práva. Jinde to nenajdete.

[Dzin]

Polarfox: To j právě to, že podle toho se pozná fundovaný historik. Práce většiny renomovaných historiků euroatlantického okruhu prostě předkládá veškerá data, která historik získá. Není tam sice místo pro veškeré zveřejnění všech zdrojů, ale právě proto zde existuje poznámkový aparát, ve kterám jasně zveřejníš z čeho vycházíš. U renomovaného historika potom vypadá tak, že jednak máš zveřejněnou veškerou "zdrojovou literaturu" včetně archivů apod. a jednak v testu máš vždy poznámky, u kterých uvádíš, z čeho čerpáš v dané chvíli. Pokud jedno nebo druhé chybí, není to optimální práce a mělo by se k ní přistupovat více kriticky.

Jde o to, že normální člověk se k tomu obvykle nedostane, ale hlavní je, že je jasně řečeno, odkud čerpal. Může se potom kdykoliv na toto odvolávat, pokud musí svoji práci obhajovat na odborné úrovni. Navíc i normální člověk může sám zabádat v archívu, osobně jsem už párkrát měl tuto zkušenost. Každopádně apriori nedůveřovat textu jen proto, že nemohu odkazovaný zdroj osobně zkontrolovat je velmi nešťastný přístup.

[Bleu]

Polar: Idea jistě zajimavá má jedno ale: pokud budu dejme tomu studovat proměny (pře)myšlení o taktice v 18. století tak se sice můžu po hlavě vrhnout do studování tehdejších teoretických spisků, ale nebudu mít nejspíš anung o důvodech jejich sepsání a velmi často mi věci prostě uniknou. K tomuje sekundární literatura prostě dobrá a v mnoha případech prostě žádoucí protože je to neskonale přímnější cesta která ukáže "kudy do toho". Když jsem psal bakuli o každodenosti britských vojáků za války na pyrenejském poloostrově 1807-14 tak jsem taky více méně k tématu jako takovému nutně potřeboval jen primární prameny, přesto jsem sekundární prameny používal na věci s tématem přími nesouvíjecí. Nebo jinak řečeno - když budu psát o odražení francouzské "armee du matuin" u kadaně v Říjnu 1742 a jejich stažení Francouzů z Prahy v prosinci 1742 tak u toho nemusím zároveň znovu sepsat životopis pánů Mořice Saského, Broglia, a Belle-Isla. Jen proto abych si ověřil kdy se stali tím čím byli.