Inovace v technologii a taktice v letech 1713-1815

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Inovace v technologii a taktice v letech 1713-1815

Příspěvek od Bleu »

Nástin inovací v pěchotní taktice a technologii v letech
1713 až 1815 prizmatem teorie centra a periferie


Proč jedno téma dvakrát? O taktice na palbě jsem už psal. Byla z toho celkem zajímavá a místy docela vyhrocená diskuze. Nu, po nějaké době mě napadlo se na stejné téma - tedy taktiku v osmnáctém století - podívat ještě jednou a z jiného úhlu. Je tam několik chyb, nikoli faktografických, ale spíš nepřesného pojetí konceptu - někdy se k tomu vrátím - na druhou stranu si myslím, že je poměrně zřejmé co měl básník na mysli. Poslední věc se týká vypuštění Ruska. Důvody k tomu je v zásadě dva. Ten prví se týká toho že o Rusku mám v zásadě minimum informací a neumím rusky, takže si netroufám pracovat s prameny této provenience. Ten druhý se týká toho, že Rusko bylo v této době obecně pouhým konzumentem věcí přejatých ze západní Evropy.

Teoretický koncept
Rokkanova teorie definuje několik typů geograficky poměrně úzce vymezených center, tj. měst či regionů. Tyto typy jsou následující: vojensko-administrativní centra, ekonomická centra a centra kulturní. Alternativně však lze určit centrum také pomocí míst, kde se soustřeďuje určitá aktivita, a jakkoli je to většinou používáno ve smyslu ekonomickém (např. koncentrace osob zaměstnaných v terciální sféře), troufám si tvrdit, že obdobný přístup je možné aplikovat prakticky na jakoukoli činnost.
Stejným způsobem, zvětšíme-li měřítko, lze nahlížet na srovnávání jednotlivých státních útvarů toho kterého historického období. Tak jako se jako určitý region může stát ekonomickým, kulturním, či vojensko-administrativním centrem, může určitá země získat vedoucí úlohu na poli vývoje vojenských technologií a taktiky. Stane se v jistém smyslu „centrem“ této činnosti. Jeho technologii a doktríny, pokud jsou úspěšné (i pokud nejsou), mohou přebrat i ostatní státy. Tlak na inovaci ve vojenských technologiích a doktrínách samozřejmě nevzniká sám od sebe, ale je obecně vzato způsoben několika následujícími faktory.

1) Stát má zájem na zvýšení úcty a posílení váhy své diplomacie – tj. musí mít silnou armádu.
2) Stát prohraje důležitý konflikt – následují kroky, které vedou k posílení efektivity armády.
3) Obecný technologický vývoj, který nutně nemusí souviset s vojenstvím.
4) Posledním obecnějším faktorem se může ukázat vyčerpání určité taktické doktríny či nevyrovnání se s poměry na bojišti.

Pro armády zemí, které jsou v tu danou dobu na vrcholu moci, případně jsou si jisty svým postavením na mezinárodní scéně, byl typický značný konzervatismus pod heslem „vítězná sestava se nemění“. Naopak pro ty země, které se snažily vydobýt lepší postavení na slunci, je typická poměrně značná progresivita alespoň v rovině doktríny. Podobně na tom byly státy, které po prohraném konfliktu začaly hledat důvody své porážky a analyzovat cesty, jak se z nastalé situace vymanit.
Z čistě teoretického pohledu to znamená, pokud budu parafrázovat Rokkanovu teorii, že státy, které dominovaly ve válkách, byly držiteli zdrojů moci (zde ale spíše ve významu síly), přičemž jedním ze „zdrojů“ je právě ona technologická či taktická nadřazenost. Státy, které nedovedly vést úspěšně válku, o tento „zdroj“ moci přišly (potažmo ho neměly) a po uzavření míru se ho snažily znovu vytvořit, buď reformou původního a vytvořením nové koncepce-zdroje od základu, resp. převzetím doktríny vítězného státu. Ve své podstatě se pak dostávají do závislosti v té či oné činnosti. Tento stav je možno spatřovat prakticky u všech evropských států napříč všemi složkami jejich armád.
V době, kterou se v této práci hodlám zabývat, tj. od konce války o dědictví španělské do napoleonských válek, střídavě dominuje v západní a střední Evropě, nebo hraje zásadní roli několik mocností. Jsou to Francie, Velká Británie, Prusko a Rakousko. Mezinárodní politiku v osmnáctém století pak určují dva základní střety mezi velmocemi. Za prvé – antagonismus britsko-francouzský v rámci tzv. druhé stoleté války a za druhé – od čtyřicátých let, konflikt rakousko-pruský. Tyto „hlavní“ mocnosti pak vzájemným stýkáním a potýkáním mění svoje vojenské doktríny či technologie.

Nástin vývoje a šíření inovací v taktice a technologii mezi
kontinentálními velmocemi v západní a střední Evropě

Určujícím prvkem pěchotní taktiky, používané ve válkách osmnáctého století, je doktrína lineární taktiky. Tato doktrína vykrystalizovala během třicetileté války s tím, jak si jednotlivé státy (a jejich představitelé či velitelé armád) uvědomovaly význam možností, které skýtaly ruční palné zbraně. Jádrem této doktríny je soustředění co největší palebné síly na na co nejmenší prostor.
Už během třicetileté války dochází díky zmenšení hmotnosti mušket, a tím i faktické nepotřebě používání furkety, ke snížení počtu řad a roztažení fronty do šíře a zvýšení rychlosti palby. Během devadesátých let sedmnáctého století došlo ve všech zúčastněných státech k vyřazení mušket s doutnákovým zámkem a jejich nahrazení mušketami se zámkem křesadlovým.
Důvodem byla jednak jednodušší a bezpečnější obsluha, ale především výrazné zvýšení rychlosti palby. Není bez zajímavosti, že první zemí, která začala masově zavádět zbraně s křesadlovým zámkem, byla Francie Ludvíka XIV., a to už koncem osmdesátých let sedmnáctého století. Jen se tím potvrdila velká progresivita francouzské armády, která furkety vyřadila v roce 1640 a v roce 1642 vybavila flanderskou armádu bajonety. Toto se dělo prakticky na počátku snah o rozšíření francouzského vlivu.
Na počátku mnou sledované doby, tj. během války o dědictví španělské, je situace následující. Všechny armády zúčastněných států adaptovaly lineární taktiku jako v zásadě jediný správný způsob boje. Pěchota států v západní Evropě již používala mušketu s křesadlovým zámkem doplněnou o bajonet, ve Francii bez výjimky tulejový. V té době také došlo k první „doktrinální krizi“ v lineární taktice. A ta se děje tentokrát ne ve vítězící, ale v poražené Francii. Právě zde se objevují hlasy, že se boj palbou, a z něj vycházející lineární taktika, přežila a je tudíž třeba přijít s něčím novým. Za všechny jmenujme alespoň Jeana Charlese rytíře de Folard, u něj se objevuje volání po hluboké sestavě, které pro svoji výmluvnost stojí za to odcitovat: „Způsob, jakým bojujeme, je plný zásadních nedostatků. Naše bataliony neumějí útočit ani se bránit nezávisle jeden na druhém, neboť bojují v tak tenké sestavě, že mohou být snadno rozraženy, což je proti pravidlům vedení války.“4
Obrovský důraz na boj palbou však u rytíře vyvolá volání po extrému opačného rázu. „Skutečná síla jednotky spočívá v její hustotě a hloubce jejích zástupů, v jejich propojení, v jejich sevřenosti a stejně tak v sevřenosti řadů. Tato hustota činí její boky přibližně stejně silné jako její čelo. Tímto způsobem je batalion schopen odolat, rozrazit jakýkoliv batalion, který by nebojoval podle této zásady, a pohybovat se snáze a lehčeji než ostatní; naproti tomu jednotka bojující s širokým čelem a v tenké sestavě manévruje obtížně a nemůže se vyhnout vlnění řadů, jež je tak běžné v jednotkách seřazených v příliš tenké formaci…Ve válce hustota zástupů odpomáhá a zvyšuje sílu a rychlost steče, jež je v bojích vším. Je třeba brát jako pravidlo, že každý batalion, který útočí a je seřazen ve větší hloubce a má menší šíři čela, musí překonat a porazit jiný, byť silnější seřazený podle běžné metody, byť jeho křídla přesahovaly boky útočníka. Při boji tímto způsobem, je veškerá síla batalionu jen a něm samotném, aniž by jeho porážky ovlivnila ty, které jsou po jeho stranách."
Tyto zásady byly ve Francii, navzdory odporu například maršála Maurice de Saxe, v poměrně velké míře akceptovány, a to zejména po stránce obecné ideje způsobu vedení bitvy. Naopak se naprosto nijak se neprojevily v armádách vítězných mocností. Zde mám na mysli zejména Velkou Británii a Habsburskou monarchii. Důvodem nepřijetí takto zásadně modifikované lineární taktiky nebylo, jak se zdá, nic jiného než vědomí toho, že jejich doktrína v tuto dobu fungovala, a tak nebyla potřeba zavádět cokoli nového. Je však třeba zmínit, že později se Folardovy idee na krátkou dobu uplatnily v Prusku v počátcích vlády Fridricha II. – právě v době, kdy Prusko zahajuje expanzi.
Nabízí se otázka. Stala se Francie „centrem“ z hlediska vývoje taktiky? Troufám si tvrdit, že ačkoli šíření této inovace proběhlo v naprosto minimálním měřítku, se Francie stala vývojovým centrem taktiky. Díky jejímu kulturnímu vlivu, který zůstal silný prakticky po celé osmnácté století, se myšlenky nejen Folarda dostaly do všech evropských zemí, leč neexistoval racionální důvod, aby byly nějakým způsobem aplikovány.
Druhou rovinu tvoří inovace v technologiích. Všechny armády státu zúčastněných ve válce o dědictví španělské používaly, jak už bylo řečeno, muškety s křesadlovým zámkem. V naprosté většině (vyjma Španělska) se zámkem francouzského typu. Muškety protifrancouzské koalice měly několik shodných konstrukčních řešení. Prvním, jak už bylo řečeno, bylo použití francouzského zámku. Dalším bylo uchycení hlavně v předpažbí zbraně – to bylo vyřešeno pomocí kovových kolíků. Posledním shodným prvkem bylo použití dřevěného nabijáku.
Francouzské zbraně naopak prodělaly během nějakých třiceti let značnou změnu (v porovnání s ostatními). Už na francouzské mušketě m.1717 částečně zmizelo uchycení hlavně pomocí kovových kolíků a bylo nahrazeno kovovými objímkami. Díky tomuto relativně snadnému řešení mohla být zbraň lehčí a snáze ovladatelná. Francouzům se v té době také podařilo docílit značné unifikaci výroby. To bylo zase způsobeno výrobou zbraní v centrálních zbrojovkách, jako byly manufaktury v Charleville, St. Etienne nebo ve Strasbourgu. Lze říci, že Francouzi v tomto předběhli svou dobu. Ostatní státy jako Rakousko a Velká Británie měly výrobu rozesetou mezi jednotlivé dodavatele respektive subdodavatele a to poněkud stěžovalo unifikaci výroby zbraní. Přesto se již v této době vyráběly modelové řady zbraní. Francie, pokud jde o inovace na poli výroby ručních zbraní, byla vzorem pro celou Evropu – vyjma Británie a Pruska.
Francie hrála během první poloviny 18. století vedoucí úlohu ve vývoji teorie taktiky. Od počátku čtyřicátých let osmnáctého století však tuto roli přebírá Prusko Fridricha II. Fridrich byl pod značným vlivem francouzských představ o taktice, byť jeho důvody byly jiné než v případě Folarda. Fridrich zdědil po svém otci, kromě plné státní pokladny, i armádu, která byla skvěle vycvičená a dobře vybavená, leč nevyzkoušená.
Když Fridrich začal obsazením Slezska válku o rakouské dědictví, došlo u něj někdy kolem roku 1741 po bitvě u Mollwitz, respektive 1742 po bitvě u Čáslavi, k jistému „obrácení“. Mladý král až do té doby válčil po taktické stránce tak, jak bylo v té době zvykem. To jest se značným důrazem na palbu, která byla u Fridricha do té doby prakticky vším, právě v té době Prusko zavadí jako první v Evropě železné nabijáky místo dřevěných, které se lámaly a ve vlhkém počasí bobtnaly a pak nešly vytáhnout z uložení pod hlavní zbraně. Leč po těchto dvou bitvách Fridrich seznal, že další zvyšování objemu palby k ničemu nevede.
Důvodem bylo, že pruský král dospěl k závěru, že pěchota se palbou zbytečně opotřebovává, a měly by to tedy být chladné zbraně, co rozhoduje bitvy, protože pro jejich úspěšné nasazení je apriori nutná rychlost a pohyb – z toho pak vyplýval kratší čas bitvy, protože dřív nadešla rozhodující fáze a tím i menší ztráty. Inspirací mu byl právě francouzský systém.
Avšak pruská armáda v čele s králem nepřevzala francouzský systém útočných kolon, jejichž složitost byla tak často kritizována. Fridrich místo toho přišel s vlastním způsobem utváření útočných kolon, který byl po všech stránkách nadřazen francouzskému. Během druhé slezské války to byl takřka vždy Fridrich, kdo získal iniciativu a to jak po taktické, tak i strategické stránce. Fridrich podřídil útoku prakticky všechno. Tento náhled Fridrich zastával zřejmě do bitvy u Kolína roku 1758, kdy dochází k závěru, že „zaútočit na nepřítele bez získání výhody v terénu, nebo palebné, je nemožné.“ V roce 1768 pak už přímo ve své vojenské závěti píše „bitvy jsou vyhrávány palbou“. Jakkoli se Prusko ujímalo vedoucí úlohy při vytváření nových taktik, jeho doktrína našla zcela zásadní uplatnění právě až po sedmileté válce. Sám Fridrich se definitivně vrátil k defenzivnímu vedení bitvy. Z hlediska strategie pak bylo leitmotivem neustále manévrování, jehož cílem bylo odříznout protivníka od zásobovacích tras. Přesně v tomto duchu se nesla válka o bavorské dědictví, kdy nedošlo prakticky k žádné generální bitvě, která by ji měla rozhodnout.
Pokud bychom se zabývali technologickými inovacemi, tak nedochází prakticky k ničemu a lze konstatovat, že pruský voják sedmdesátých let osmnáctého století je vyzbrojen v zásadě identickou puškou, jako byl vyzbrojen v letech dvacátých.
Jinak na tom byla Francie. Zde bylo vyvinuto velké úsilí zejména koncem nebo přesněji těsně po konci sedmileté války. Hned roku 1764 byl přijat nový výcvikový řád, na který navazoval další vydaný roku 1766. Tyto výcvikové řády byly ještě velmi „francouzské“, ale již měly některé prvky převzaté z pruských.
V zásadě první ordonance, která naprosto vycházela z pruské praxe, byly řády vydané v letech 1774 a 1775. Tyto pak definitivně zastřešovala ordonance z roku 1776. V roce 1788 pak byla zavedena provizorní ordonance, nahrazená konečným reglementem z roku 1791. Tato horečná snaha dokumentuje obrovskou tlak na co nejrychlejší provedení reformy v armádě, zejména pak v pěchotě.
Stejné úsilí bylo vynaloženo do vývoje palných zbraní. V roce 1763 je zaveden nový systém ručních palných zbraní. V roce 1766 pak dojde k jeho modifikaci. Systém spočívá v následujícím – z jednoho typu muškety jsou odvozeny dlouhé ruční palné zbraně pro různé složky armády. A to tím způsobem, že jsou použity identické a zaměnitelné díly. Stejně tak se to týkalo pistolí, z jednoho typu byly odvozeny zbraně pro námořnictvo i jezdectvo. Důvod byl samozřejmě naprosto prozaický - zjednodušení výroby a zmenšení nákladů. U zbraní, tam kde to šlo, nebyly použity kolíčky, a hlaveň byla kompletně uchycena objímkami, buď ze železa, nebo z mosazi a to podle druhu jednotky, ke které měla být zbraň expedována. Zbraně s mosaznými garniturami byly vyhrazeny pro námořnictvo a jezdectvo, ty s železnými pak především pro pěchotu, samozřejmostí pak bylo kompletní oražení všech dílu zbraně výrobními a přejímacími značkami.
Asi největší inovací ve francouzském zbrojařství však bylo zavedení zbraní systému mle. 1777. Zde bylo dosaženo maximální možné zaměnitelnosti dílů zbraní i snížení počtu modelů zbraní.
Typy pušek existovaly v zásadě jen tři, a to pro pěchotu a pro dragouny a dělostřelce. Dragounský model pak používalo ještě námořnictvo (s tím, že garnitury byly kompletně mosazné) a lehká pěchota. Výhody z toho plynoucí jsou pak víc než zřejmé. Tento systém zbraní se v zásadě udržel, přes různé úpravy včetně zavedení perkusního zámku v roce 1842 až do roku 1866.
Naprosto zásadní vliv na evropské armády jak z hlediska taktiky, tak technologií, měla Francie během koaličních válek. Zde můžeme říct, že se Francie stala centrem, a země ve spojeneckém svazku s ní, či pod francouzskou nadvládou, periferiemi. Pěchotní ordonance 1791 byla zavedena ve všech státech Rýnského spolku, stejně tak ve Španělsku Josefa Bonaparta, jakož i ve Varšavském velkovévodství. Stejným způsobem pak fungovala i výroba pěchotních zbraní.
Rakousko právě díky zkušenostem z dvou prvních koaličních válek zavedlo nový systém zbraní roku 1798.9 Prusko v roce 1809 a Rusko v roce 1808. Všechny zde jmenované systémy přejímají francouzský vzor. Uchycení hlavně není řešeno kovovými kolíčky ale objímkami buď železnými, nebo mosaznými. Ráže zbraní se i u zapřisáhlých francouzských nepřítel ustaluje okolo 17.5mm, výhodou je větší metná dálka a menší hmotnost nesené munice, než u větších ráží (druhotně to pak umožňuje používat munici nepřítele). V těch zemích, které byly přátelsky naladěny Francii, je tento důvod ještě důležitější, protože zásadně zjednodušuje zásobování, i případné opravy zbraní v polních dílnách, je již alespoň teoreticky možná záměna dílu zbraní velkých zásahů.
Francie během napoleonských válek naprosto dominovala jak v technologické rovině, tak i v rovině taktiky. Rakouské pěchotní ordonance z let 1807 a 1808 prakticky kopírovaly vzory zavedené Francií. Země na kontinentu prakticky rezignovaly na svůj vlastní vývoj, převážně jen čistě přejímaly francouzské vzory, a z hlediska vývoje technologií a doktrín se staly skutečnými periferiemi.

Británie: síla navzdory pokroku?
Naprosto jiná situace byla v Británii. Velká Británie díky své geografické poloze byla poměrně izolovaná. Další poměrně důležitým faktorem, opět vyplývajícím z geografické polohy je fakt, že Británie byla maritimní velmocí. Armádu jako takovou, pomineme-li občasná skotská povstání, která skončila po polovině osmnáctého století, nepotřebovala nijak velkou. Pokud už bojovala na kontinentě, omezila se, vyjma války o dědictví španělské, na relativně malé angažmá.
Tak jako u jakékoliv jiné evropské armády, základem taktické doktríny byla lineární taktika a s tím spojený zásadní význam přiznaný boji palbou. V Británii díky omezenému nasazení své armády necítili potřebu mít nějaký řád, který by upravoval manévrování jednotek větších než peloton. Cokoli většího bylo řízeno ad hoc až hluboko do osmnáctého století, přesněji řečeno si to obstarávaly samotné pluky. Neschopnost zavést jednotný reglement se Británii stala osudnou během americké války za nezávislost. Prapory jednotlivých pěších pluků nebyly s to spolupracovat, protože každý měl pro jednotlivé manévry jiné prováděcí předpisy. Změna přišla právě až díky šoku, který způsobila prohra v Americe a ztráta kolonií. V roce 1788 publikoval sir David Dundas knihu s názvem Priciples of military movements, což byla přepracovaná práce pruského generála von Saldern. Přes kritiku, která se velmi rychle snesla na Dundasovu hlavu - knize byla vytýkána přílišná „pruskost“ - se tento spis stal v roce 1792 pod názvem Rules and regulations for His Majesty's infantry hlavním výcvikovým řádem britské pěchoty. Tento spis byl přes drobné aktualizace používán až do roku 1833, kdy byl nahrazen novějším. Tak jako Británie zaspala při zavadění taktických inovací, tak stejně zaspala i při zavádění nových modelů zbraní.
Hlavní zbraní britského pěšáka kolem roku 1715 byla, tak jako jinde hladkohlavňová puška, avšak o něco větší ráže - okolo 19mm. Hlaveň byla přichycena do předpažbí ocelovými kolíčky stejně jako u pruských nebo ruských pušek. Co je však velmi zajímavé – model této pušky vydržel s nutnými změnami (adaptace perkusního zámku) až do roku 1853, kdy byla „stará dobrá Brown Bess“ nahrazena novou zbraní firmy Enfield. Tentokrát již Británie měla zbraň, která odpovídala zemi, kde začala průmyslová revoluce.
Krátce řečeno – Británie se držela mimo hlavní evropský směr. Ani v době, kdy se nejvíce angažovala na kontinentě, nepřevzala trendy, jaké byly zde běžné. Teprve až ztráta kolonií v Americe jí přinutila poněkud zlepšit neblahý stav, v jakém se armáda, na rozdíl od námořnictva, nacházela a právě včas. Koaliční války v roce 1792 už téměř klepaly na dveře.
Z hlediska otázky centra a periferie dochází k zajímavému paradoxu. Přestože byla Británie středem průmyslové revoluce, nikdy se to neprojevilo v armádě. Ta zůstávala vždy tradiční, poněkud však zatuchlou institucí, a většinu technických inovací zaváděla prakticky ve stejné době, případně později jako ostatní evropské země.

Závěr
Lze konstatovat, že ve sledované době, tj. v letech 1713-1815, se v Evropě vytvořila dvě „centra“ vývoje pěchotní taktiky. Francie a Prusko. Francie v letech těsně po válce o dědictví španělské a potom v době po sedmileté válce prakticky až do napoleonských válek. Prusko v době války o dědictví rakouské a během sedmileté války a krátce po ní, tuto éru bychom mohly uzavřít válkou o bavorské dědictví. Doktríny vytvořené v obou zemích se během relativně krátké doby rozšířily do armád ostatních států.
Z hlediska šíření inovací v technologiích pěchotních zbraní je to pak především Francie, odkud se tyto inovace šířily, ale prakticky jen do zemí habsburské monarchie – bavíme-li se o době před rokem 1793. Zde mám na mysli především používání objímek k uchycení hlavně muškety. Tento technologicky prvek je až do napoleonských válek typický prakticky jen pro francouzské a rakouské zbraně. Pěchota Pruska, Velké Británie a Ruska používala až do napoleonských pušky s uchycením hlavně pomocí železných kolíčků. Rusko a Prusko přejde na francouzský model v roce 1808, respektive 1809.
Velká Británie tuto inovaci, stejně jako ostatní, v podstatě nikdy nepřijala. Vysvětlení toho fenoménu spatřuji především v tom, že se ve sledované době nesetkala s přímým ohrožením a byla schopna využít své geografické polohy a silného loďstva. Avšak ve chvíli, kdy nemohla využít ani jednoho, tj. během americké války za nezávislost, bylo po silné armádě veta.
Koncepce centra a periferie je pak v těchto případech použitelná právě díky své funkci najít ona centra a definovat je. Z ní také vyplývá, že Británii nelze považovat za periferii, ale právě za jedno naprosto autarkní centrum.



Seznam použité literatury

BAILEY, De Witt, Small Arms of the British Froces in america 1664-1815, Woonsocket 2009.

COLIN, Jean, Pěchota v 18. století – taktika, http://www.austerlitz.org/main.php?_art ... &csect58=1& 22.6.2012

DUNDAS, David, Principles of military movements, chiefly applied to infantry, London 1788.

GLOVER, Richard, Peninsular preparation; the reform of the british army 1795-1809, Cambridge 2008.

de SAXE, Maurice, Reveries, or, Memoires concerning the Art of War, Edinburgh 1759.

ŠPIRKO, Dušan, Rakouské křesadlové pušky a pistole systému M 1798 „Unterberger“ http://www.austerlitz.org/rakouske-kres ... rger_a1127 22. 6. 2012

ŘÍCHOVÁ, Blanka, Přehled moderních politologických teorií; Empiricko-analytický přístup v soudobé vědě, Praha 2000.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Bleu dobré teoretické hypotézy. U „francouzského modelu válčení“ bych přivítal lepší vysvětlení. Co se týče Anglie, tak její strategii těžko posuzovat „suchozemským pohledem“. V té době vrcholilo soupeření hospodářsky vyspělých států o nové kolonie v zámoří a jejich bohatství. Takže zatímco na kontinentu se to řezalo, tak Nelson byl král moří. Taky bych připomněl dramaticky nárůst „mariňáků“. A unifikaci válečných lodí. Takže Angličané se soustředili na něco jiného a vydrželo jim to až do druhé světové války. V Evropě jím šlo jen o koncept "rovnováhy sil". Válka mohla nastat v tom případě pokud by někomu, tedy Napoleonovi, narostl příliš hřebínek :)

U zbraní bych uvítal jen doplnění nějakými obrázky. Systém mle. 1777 byl zajímavý.
Dodám aspoň odkazy napoleonika.cz
armesfrancaises nebo i tady Le fusil.

Leč stále se jednalo o pušku s křesadlovým zámkem, ale něco málo se probíralo už tady. Nicméně na svou dobu byla určitá unifikace výroby dobrá. Největší inovací byl až perkusní zámek, což si ostatní země poměrně rychle uvědomily a začala náhrada starých pušek, navíc některé křesadlové zbraně se daly snadno předělat na nový systém.

Související články:
Zámky střelných zbraní
Historické zbraně – od píšťaly k moderní pušce

A video ukázky střelby – je vidět jak docházelo k plnění střelným prachem, zpětná ráz.
U vylepšeného typu M1777/1816 na pánvičce, z důvodů většího průměru zátravky, přibyla ochranná destička bránící výšlehu ohně do strany, upraven tvar a velikost lícnice, což usnadnilo zalícení a přesnější zamíření a podstatně snížilo zpětný ráz.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

O francouzským válčení sem psal v minulým článku. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4172&start=220

Co se týče Anglie, tak její strategii těžko posuzovat „suchozemským pohledem“. V té době vrcholilo soupeření hospodářsky vyspělých států o nové kolonie v zámoří a jejich bohatství. Takže zatímco na kontinentu se to řezalo, tak Nelson byl král moří. Taky bych připomněl dramaticky nárůst „mariňáků“. A unifikaci válečných lodí. Takže Angličané se soustředili na něco jiného a vydrželo jim to až do druhé světové války. V Evropě jím šlo jen o koncept "rovnováhy sil". Válka mohla nastat v tom případě pokud by někomu, tedy Napoleonovi, narostl příliš hřebínek



Ono to neni o nějaké strategii. Parlament jednoduše nechce mít doma armádu. Británie, pokud se zapojuje do konfliktu na kontinentě tak převážně subsidiema. Armádu posílá minimálně.

S "balance of power" máš v zásadě recht.

Na druhou stranu - pokud jde o zbraně mariňáků je to v zásadě stejná "bída" jako u pozemních sil.
Unifikace válečných lodí - stejně tak postupují Francouzi v sedmdesátých letech a potom po roce 1808.

Na druhou stranu - jakkoli má Británie jiné zájmy - tak to příliš nevysvětluje její nepochybnou zaostalost z hlediska taktiky a zbraní. V tomhle prostě uvízla ve dvacátých letech 18náctého.
Prostě nutně potřebovala projít nějakým šokem - tím byla ztráta amerických kolonií. Konec konců právě v tý době stojí britská armáda nejvíc za pendrek.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Jo psal ale také to bylo kratší, možná to je rozebráno více v příspěvcích, ale teď se tím nechci prokousávat. Ztrátu amerických kolonií jsem opomněl, to by bylo na samostatnou studii. Klíčovou roli ve válce sehrála Francie, která zásobovala americké patrioty financemi a střelivem. Francie také vytvořila koalici proti Velké Británii a vyslala na pomoc koloniím své námořnictvo, které ve válce hrálo rozhodující roli. Ten záběr článku je skoro sto let :) Zatímco já měl na mysli spíše poslední třetinu let. Vévoda Wellington si ve Španělsku zase nevedl tak špatně, i když … no byly to jen takové šarvátky, v podstatě v době, kdy byl Napoleon na hlavu poražen Ruskem, se mu začalo dařit.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

Ztráta amerických kolonií by nepochybně na samostatnou situaci byla nicméně v pár bodech je možný napsat co že bylo příčinou britské porážky.

Nepochopení požadavků kolonií v Americe.
Dost nešťastná politika krále.
krize pozemní armády - není bez zajímavosti že spousta současníků uváděla neschopnost vojska fungovat ve větších celcích jako jednu z hlavních příčin porážky. Za další vojáků v Americe měli Britové jen něco přes 20 000 (tedy na jednom místě) jestli se nepletu.

Aktivita Francie (na Španělsko nezapomínat) - zásobování zbraněma a střelivem, nakonec vyšlou i expediční sbor. Francouzi zase jednou porazili Brity na moři.

Pokud jde o Amíky samotné - jakkoliv jejich kontinentální armáda z počátku stála za pendrek, tak se postupně zlepšovala. A byla Britům vyrovnaným soupeřem.

Obecný problém který pak vyplývá z geografie, je složitost operací 1) na tak velkém území. 2) z Londýna do Ameriky je prostě daleko a tím pádem je komunikace dost složitá.

podle anglické wiki
měli britové
56,000 British[citation needed]
78 Royal Navy ships in 1775 171,000 Sailors
30,000 Germans
50,000 Loyalists
13,000 Natives

kolonisti
35,000 Continentals
44,500 Militia
5,000 Continental Navy sailors (at height in 1779)
53 ships (active service at some point during the war)
12,000 French (in America)
~60,000 French and Spanish (in Europe)

Ty námořníky můžeme rovnou škrnout ty po zemi nepochodovali, válka v Americe se rozhodla na zemi, jakkoli důležitou roli námořnictvo hrálo.

ke Španělsku později,,,
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Bleu, na americké kolonie, a jejich důvody odtržení můžou být různé teorie, včetně vlivu zednářských lóží :) Vztahy mezi mateřskou zemí a koloniemi měly upevňovat četné lóže v Londýně, ale pak se to zvrhlo. Šíření různých teorií namířených proti náboženství, vlastenectví, jakož i přímo vyvoláváním nepokojů, povstání, revolucí, převratů, válek. To bych tady, ale nerad rozebíral.
Samozřejmě, že bez krajně závažného důvodu by byly kolonie nikdy nepovstaly proti Koruně. Důvod poskytla řada úžasně nekompetentních, za kolonie odpovědných ministrů v Londýně, kteří přišli na myšlenku financování absolutistických válek na evropském kontinentě extrémním vykořisťováním koloniálního hospodářství (prostřednictvím zákazu veškerého průmyslu i všech importů neanglických výrobků nebo naturálií ze strany kolonií). Tím, že kolonistům bylo odpíráno také zákonné zastoupení v parlamentu, neexistoval žádný legální způsob, jak bojovat s ministerskou krátkozrakostí. Když finančního zatížení pro všechny bylo přespříliš, chopili se kolonisté, vyzváni k tomu lóžemi, zbraní.

„Bostonské pítí čaje“ - blokádu se nepodařilo prolomit, britské jednotky utpěly citelný ztráty. Podzim roku 1775 zastihl Brity pod tlakem na všech frontách. Boston zůstaval v obležení, kolonisté se ale zmocnili pevností v Crown Point a Ticonderoze, čímž ohrozili kanadské oblasti měst Montreal a Quebec.

New York je ztracen - 27.8.1776, posílen vyloděním celkem 22 tisíc vojáků na Staten Islandu, zahájil Howe ofenzívu a vytlačil kolonisty k Brooklynským výšinám v největší bitvě války za nezávislost. Howe se pokusil obklíčit opevnění, ale Washingtonovi se podařilo stáhnout svou armádu k Manhattanu. 15.9.1776 se vylodilo na 15 tisíc britských vojáků na dolním Manhattanu a rychle obsadili New York City.

A tak dále … v zimě na počátku roku 1777 to nevypadá pro vzbouřené kolonisty dobře …
Více na valka.cz
Fakt je to na samostatný článek. Kdyby nebylo francouzské a španělské intervence, je s nima ámen. V roce 1780 se „červenokabátníci“ na jihu v oblasti Yorktownu ocitají ve dvojím sevření - od George Washingtona na pevnině a Francouzi z moře, kteří krátce předtím porazili britskou flotilu v bitvě u Chesapeake. Byla to jediná významná porážka, kterou Royal Navy v 18. a 19. století utrpělo, ovšem znamenala katastrofu pro celé britské válečné úsilí ve válce. V roce 1781 musel generál Charles Cornwallis kapitulovat.

Můj závěr je v podstatě takový, že Britové, jednak neměli příliš velkou armádu (expediční sbor) a za druhé v podstatě dojeli na špatné zásobování. Jak z moře, tak po pevnině. Posily a materiál nedorazily včas, to tyhle šarvátky rozhodlo :) Ukázalo se, že už nemá moc smyslu pokračovat ve válce, která se i jinak vyvíjela spíše nerozhodně a odčerpávala z rozpočtu Británie velké sumy, aniž by slibovala nějaký větší zisk. Byl uzavřen mír, ale ani to lóžím po čase nestačilo.

Druhá americká válka „za nezávislost“ byla vyhlášena 18. června 1812 oficiálním prohlášením prezidenta Jamese Madisona o válečném stavu mezi Spojenými státy a Velkou Británií. Válka, která způsobila velké škody americké ekonomice, následovala po dlouhém období komplikovaných vztahů mezi oběma zeměmi, způsobených zejména konfliktem Velké Británie s napoleonskou Francií. Britové se zmocňovali amerických lodí, zajímali jejich námořníky a pokoušeli se jim bránit ve vplutí do francouzských přístavů. V podstatě USA porušovalo námořní blokádu uvrženou na Francii. Byla to osa Paříž – Washington.
Válka byla též výsledkem vlivu tzv. válečných jestřábů v Kongresu, především Henryho Claye a dalších kongresmanů ze západu, kteří usilovali o získání dalších území dobytím Kanady.

Američané chtěli vytěžit z toho, že většinu britské pozornosti i zdrojů poutaly zpočátku napoleonské války. V pozdějších fázích války, kdy se jim podařilo po porážce Napoleona vyslat do Ameriky větší síly, bez potíží napadali americké pobřeží a obsazovali některé menší přístavy. V roce 1814 relativně malý britský kontingent bez potíží rozehnal americké milice a vypálil Washington. Naproti tomu boje o New Orleans (1814/1815) skončily vítězstvím Američanů.

Opět se ukázalo, že rozhodnout válku ve svůj prospěch nedokáže ani jedna ze stran. Velká Británie byla stále jednoznačně světové impérium číslo 1 a USA ho nebyly schopny porazit, na druhé straně obrovská vzdálenost amerického bojiště neumožňovala Velké Británii dostatečně využít svojí převahy a dosáhnout konečného vítězství. Válka začala být z ekonomického hlediska neúnosná pro obě strany a totální „bratrovražednou“ válku se Anglii asi vést nechtělo.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

ufff to sou mi věci takže -
Zednáře nebudu rozebírat - chápu že jsi k těmhle konsipračním teoriím citlivější.

financování absolutistických válek na evropském kontinentě - nesmysl.

Tím, že kolonistům bylo odpíráno také zákonné zastoupení v parlamentu - to máš pravdu - nemohli hlasovat o daních, které ovšem v porovnání se samotnou británií byly minimální, a rozhodně neměly sloužit k finanocvání nějakých evropských válek, ale k živení červenokabátníků (v americe) a především k zaplacení té časti dluhu kterou způsobila válka v americe, - a to je to co američani nechtěji - armádu doma - stejně jako britové.

Až do vypuknutí sedmileté války resp během Wallpolovy vlády se na kolonie ze strany Anglánu z vysoka kašlalo. Do značné míry se mohly stavět na halvu.

K bostonskému pití čaje - ono je to poněkud prostší a zednáře k tomu moc nepotřebuju.

Lord North, který vystřídal Townsheda na pozici ministra financí v květnu 1773 vymyslel plán jak zachárnit východoindickou společnost. Ta měla ve britských skladištích přes 7 701 000 kg neprodaného čaje.

Podle zákona o čaji - 1773 - měla vládabritské clo ve výši dvanácti pencí za libru z veškerého čajě, který byl vyvážen do kolonií a vybrat pouze existující clo v ceně třípencí ta libru, jež se platilo v koloniálních přistavech. V koloniích bly tímto čaj levnější než v Británii a navíc ještě levnější než holandský čaj na černým trhu. North předpokládal že se koloniální reakce bude řídit jen cenou. dál - dovolilVýchodoindické společnosti, aby sama prostřednictvým svýc hagentů jednala s malobochodníky, či dalších příjemců zboží, címž, ale obcházela koloniální velkoobchodníky, kteří todle obstarávali před tím. Jakmile takový monopol existoval, koloniální obchodníci dostali strach, že by t ostejně mohlo fungovat i u ostatního zboží.

Korespondenční výbory, které byly mohutně podporovány koloniálními obchodníky, pak začaly hecovat lidi proti novému nebezpečí. - rozhlašovaly, že vláda se snaží koupit jeho loajalitu a trpnost levným čajem. V New Yorku a Filadelfii zásilky nového levého čaje nepřijali, a ty byly později odeslány zpět. V Charlestownu byl čaj vyložen - a později prodán aby finacoval revoluci.
V bostonu - to bylo v zásadě tak, že tamější guvernér Hutchinson (jehož synové měli na čaji obchodní zájem). Zakázal kapitum lodí odplout dokud nebude čaj vyložen a clo zaplaceno. 30. listopadu pak skupina maníků přestrojených za Mohawky vnikla na palubu tří lodí s čajem a vyházeli 342 beden.

Pravdou je, že anglánům potom došla trpělivost - a odpověděli takovými zákony jaké schválili. Přitom většina obchodníků v americe byla tímhle zděšena - přeci prostě to bylo ničení majetku - třeba Franklin vyzval Boston (tj. svoje rodné město) aby za vyházený čaj zaplatili

Tolik ve zkratce.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Bleu vylíčil jsi to tady hezky, ale stejně se v tom trochu ztrácím. Takže zůstanu u toho svého zjednodušení. Mě šlo spíše o to, že jsi z vojenského hlediska zatracoval Anglii kvůli její pěchotní taktice, jako kdyby ta byla samospasitelná a trochu jsi přitom opomněl celkový kontext a zdroje. Rozhodně nechci upírat Napoleonovi jeho taktiku, a že v tomto byli frantíci na výši, kdyby nebyli nemohli by dosáhnout takových úspěchů, na druhou stranu prostě stejně nedokázali všechno ukočírovat.
Důvody fiaska v USA vidím spíše v něčem jiném, než jen ve špatné vojenské taktice, možná spíše šlo o špatnou strategii, zednáře si k tomu můžeš přidat jako perličku :lol:
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

Mno faktem je že z vojenského hlediska (a to jak ve výzbroji tak v taktice a organizaci) Britové od konce války o španělské dědictví do roku 1792 nepředvedli nic světoborného. Nic víc nic míň. Pěchotní taktika je jen jako ilustrace toho marastu v kterém byli.

Já taky ale netvrdím, že je to jen taktikou ani, že by ta byla samospasitelná (pokud ano kde?) Jen tvrdím, že britské pozemní vojsko bylo v době americké války o nezávilost po organizační stránce - a z toho vyplývající i neschopnosti operovat ve větších celcích - prakticky v háji. A tedy že to mělo poměrně zásadní vliv na výsledek války. Napoleon s tímto nemá co dělat.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Bleu víš co napsal Wavell?

Zaprvé - veškeré bitvy a veškeré války nakonec vždy rozhodne pěchota.
Za druhé - pěchota vždy nese hlavní tíhu bojů. Utrpí nevyšší ztráty a její životní podmínky jsou a budou nejhorší.
Za třetí - situace do kterých se pěchota dostane jsou nejhůře předpověditelné a kvalitní pěchotní výcvik je, ze všech odborností, tím nejsložitějším typem výcviku.

Polní maršál Archibald Percival Wavell
Velitel britských sil na Blízkém východě v letech 1939-1941

Ale co, ty si myslíš, že operovat ve větších celcích byla výhoda? Britové podle mého soudu cvičili hlavně "pacifikační jednotky". Nicméně nemám kolem toho moc naštudováno a ani tvůj článek do toho nevnáší hodně světla. Musel by jsi to opravdu rozebrat ještě více do hloubky a podrobněji.

Napoleonova armáda byla první armádou v dějinách Evropy, která byla postavena na základě masové branné povinnosti. Pro její taktiku byly příznačné bajonety a bojové rozestavení na bitevním poli a její strategie vycházela z principu samostatných vojenských sborů.

Tvé srovnání je v tomto relativní. Prostě Napoleon nastavil novej level, a ostatní se museli začít pomalu přizpůsobovat. Před Napoleonem a ještě před Francouzskou revolucí (v roce 1789) se válek v Evropě účastnily zpravidla dvě relativně malé armády, kterým veleli šlechtici.
Francouzská revoluce tohle všechno změnila. Poslala francouzského krále a většinu šlechticů pod gilotinu, a když armády Rakouska a Pruska vyhlásily Francii válku, byla to Francouzská revoluce, jež povolala Francouze masově do boje, aby hrozbu odrazili. Tak vznikla armáda, která v roce 1794 čítala téměř 750 000 mužů.

La Grande Armée, vycházela z principu armádního sboru, samostatné jednotky v počtu asi 30 000 - 40 000 mužů skládající se ze dvou až čtyř divizí ...

Jeden takový sbor měl tedy sílu toho co nasadili třeba Britové v USA, to jen pro představu, i ostatním, aby poznali jakou sleduju linku. Je to tedy kvalita versus kvantita.
Za těchto podmínek Napoleona nezajímaly malé krok za krokem jdoucí střety, opotřebovávací boje. S takovou silou bylo jeho cílem vždy rozdrtit odpor, pokud možno v nějaké generální bitvě a potom si diktovat podmínky.

Jenže právě britská taktika nepřetržitým výstřelů pěchoty konečně rozbila kouzlo francouzské nepřemožitelnosti a byl to vévoda Wellington, který ukázal, poprvé na Pyrenejském poloostrově, i nakonec na poli u Waterloo, že francouzským šikům je možné se postavit a porazit je.
Zdroj: napoleonske-valky
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
FdV
desátník
desátník
Příspěvky: 43
Registrován: 23/9/2009, 10:47

Příspěvek od FdV »

Pánové, musím se přiznat, že jsem z tohoto popisu trochu zmaten. Krom vývoje mušket, co se vlastně za to století změnilo? Čím se lišilo nasazení pěchoty ve válce o španělské dědictví, v sedmileté válce a válkách s revoluční Francií?
Byly zmíněny teoretické úvahy Francouzů o sestavě o více řadách (kolonách?). Byla tato teorie někdy vyzkoušena a s jakým výsledkem?
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

Lord - k organizaci britské armády - když píšu že měli docela zásadní organizační problémy znamená to následující. - Jediný jednotný předpis který britská armáda měla a který se týkal evolucí a manévrů byl z roku 1764. Ten upravoval školu vojáka, sekce a čety. To jak bude prapor provádět manévry a evoluce bylo v kompetenci plukovníka potažmo šéfa praporu.
Ještě během americké války za nezávislost si důstojníci na tuto značnou rozdílnost jednotlivých pluku stěžují protože promíchané prapory (každý z jiného pluku) v sestavě nebyly schopny i pochodovat stejně rychle natož provádět identické evoluce jako je třeba postavení kolon (což považují všichnido jednoho za zcela zásadní problém). To je základní problém Britů - a který se jim podaří vyřešit až přijetím předpisu z roku 1792. Pravdou je že to nebylo potřeba - do té doby britové většinou nasazovali relativně malé - do deseti tisíc můžu - sbory. Americká kontinentální armády takový předpis ale má - sestaveny von Steubenem.

Otázka co je relativně malá armáda - Francouzi v devadestých letech 17. století mají v poli v Evropě okolo 600 000 mužů. Za války o dědictví španělské okolo 400 000 mužů. Za sedmileté války se počty kontinentálních armád obecně pohybují by voko okolo 200 000 - 300 000.

pořád nechápu proč sem taháš Napoleona :)
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

FdV píše:Pánové, musím se přiznat, že jsem z tohoto popisu trochu zmaten. Krom vývoje mušket, co se vlastně za to století změnilo? Čím se lišilo nasazení pěchoty ve válce o španělské dědictví, v sedmileté válce a válkách s revoluční Francií?
Byly zmíněny teoretické úvahy Francouzů o sestavě o více řadách (kolonách?). Byla tato teorie někdy vyzkoušena a s jakým výsledkem?
FdV to je přesně to, co vytýkám článku, jednak si autor vybral dlouhé období sto let, takže bych očekával případně větší strukturovanost. Jako úvod to zní dobře, ale něco tomu chybí. Musel by analyzovat každý jednotlivý konkrétní případ. Jako obecný popis to ujde, ale větší potenciál to zatím nemá. Látka to není jednoduchá a těžko uchopitelná.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

Autorovi totiž nešlo o "narativní" popsání konkretních změn v jednotlivých předpisech v jednotlivých armádách. Autorovi šlo toliko o šíření či důvod vzniku inovací v taktice a technologii v jednotlivých státech. A to tím způsobem, že vzal teorii která se věnuje vztahům a cetra a periferie a pokusil se ji aplikovat na vývoj taktiky a na technologické řešení mušket.

A jelikož tu upozorňuju - zatím marně, že jsem tu o nečem podobném psal tak vám přeposílám i onen text.

Doby dřívější; pikenýři a mušketýři
Na konci Třicetileté války se s konečnou platností projevila větší efektivita boje palnou oproti boji zbraní chladnou. Důvodů proč tomu tak bylo je několik, a jsou vzájemně provázané - během Třicetileté války se díky obecnému zlepšení technologických postupů ve výrobě palných zbraní dařilo snižovat hmotnost mušket z 6-7kg na 4,5-5kg. Furketa se proto stala nepotřebnou. Díky tomuto se dařilo zjednodušit a tím pádem i zrychlit proces nabití zbraně. Tím že se zkrátila doba nutná pro pro nabití, mohl se snížit počet řad, jejichž vysoký počet byl nutný právě kvůli pomalému nabíjení, a který zajišťoval že jednotka nezůstane bez možnosti bránit se. Jestliže pro kompanii mušketýrů počátkem dvacátých let 17. století bylo typických 10-12 řad, tak ve čtyřicátých letech je již běžně používaných řad šest. Snížení počtu řad má logické vyústění v navýšení počtu zástupů, při stejném počtu mužů a zvětšení šíře čela praporu jako celku. Jednotka má díky tomu možnost pokrýt palbou větší plochu. Dalším spíše organizačním než technickým důvodem bylo, že výcvik mušketýrů byl nepoměrně jednodušší než u ostatních druhů pěších vojsk, a šlo ho snadno zmechanizovat.

Jejich výrazně větší univerzálnost a efektivita zároveň znamenala pozvolný zánik pikenýrského řemesla, které už za Třicetileté války pomalu pozbývalo účelu jiného než čistě defenzivního. Obecný stav na bojišti vyjádřil Hans Jacob Grimelhausen: „Musil jsem nosit píku, což mi bylo tak proti duchu, že bych se byl raději dal oběsit, než bych byl dělal dlouho vojnu s takovouto zbraní. Nedařilo se mi ani trochu jako tomu Švábovi, který si chtěl naložit půltucet takových dřevíček; neboť mně bylo o 18stop příliš na jediném; proto jsem také napořád dychtil, jak bych se ho se ctí zase zbavil; je sice mušketýr ubohé stvoření týrané z té míry, ale srovnám-li jej s bídným kopiníkem, má vedle něho ještě nádherné blaženství. Mrzí vzpomenout, neřku-li povědět, jakou trampotu ti troupové zakoušejí, a neuvěří, kdo nezakusil sám; i myslím že kdo ubije kopiníka, kterého by mohl ušetřit vraždí nevinného a nemůže se ospravedlnit z tahového mordu. Neboť ti ubozí tažní voli (tímto posměšným jménem jim říkají) jsou uděláni k tomu, aby své brigády chránili od šavlujícího nájezdu jezdců v širém poli, sami přece nikomu nezkřiví vlásku, a dobře tomu se děje, kdo tomu či onomu z nich do jeho dlouhého kopíčka vjede. Ouhrnkem, viděl jsem za svého života mnoho ostrých utkání, ale málokdy jsem viděl, že by kopiník někoho připravil o život.“

Neméně důležitým faktorem bylo i samotné uvědomění si síly a možností ručních palných zbraní (který spolu s jejich technickým zdokonalením a zjednodušením výroby tvoří spojené nádoby) jakožto základního prostředku k poražení nepřítele. Tento jev je patrný už v 16. století zejména v osobě Mořice Oranžského a obecně „holandského“ systému s 10 řadami mušketýrů. Švédský král, Gustav Adolf, „holandský“ systém dále zdokonalil a zmenšil počet řad na 6 – toto si mohl dovolit zejména díky dobré vycvičenosti jeho pěchoty a zavedl palbu po trojřadech. Z organizačního hlediska potom vytvořil brigády o třech praporech. Jak Mořic Oranžský tak Gustav Adolf položili prazáklady způsobu boje který později získal označení „lineární taktika“.

Na druhou stranu, palba nebyla samospasitelná a někteří velitelé měli odpor k přílišnému rozšiřování čela jednotky. Mezi takové patřil i Montecucolli “Pouhá palba z mušket, bez podpory pikenýrů, nedokáže učinit oddíl schopný vydržet prudký nájezd jezdectva, jež jej obkličuje, ani úder a střetnutí s pikenýry... Mušketýři nesmějí být zformováni s příliš širokým čelem, jako 70, 80 či 100 mužů, neboť v případě útoku nepřátelského jezdectva, nebo napadení pikenýry a potřebě ustoupit, zanechali by po sobě široký volný prostor, jímž by mohl proniknout nepřítel, napadnout z boku ostatní oddíly a rozrazit je. Aby se této nepříjemnosti předešlo, nesmí se oněch 500 mušketýrů na křídlech roztáhnout do jedné linie.“ Toto Montecuculliho konstatování potvrzuje výše zmíněné tvrzeni Grimelhausena, ačkoli je svým způsobem zajímavé, že se zde mluví i útoku provedeném pikenýry, je však otázkou na kolik byl takový model útoku reálný a nakolik byl v praxi používaný. Spíše to hovoří o větší snaze kombinovat tyto dvě složky pěchoty podobným způsobem jako v době kdy císařští používali španělských tercií. V další části citace se dozvídáme způsobu provádění paleb císařskou armádou. „Mušketýři se řadí do šesti řadů, neboť se tak mohou řídit tím, aby měl první řad znovu nabito, když poslední vystřelil, a aby ihned začal střílet tak, že nepřítel bude pod stálou palbou.“9 Zde je patrné, že císařští v té době používali již tenčí sestavu, která stejně jako švédská využívala protipochodů a to následovně. První řada mušketýrů vypálí a je odvedena (buď tak že provede vlevo nebo vpravo bok a je pomocí bočního pochodu odvedena dozadu, a nebo vojáci projdou mezerami mezi zástupy) poddůstojníkem na místo poslední řady, druhá řada je potom odvedena na místo první a připraví se k palbě. Identickým způsobem potom pokračují i ostatní řady.

Změna přichází s masovým zavedením pušky v 80. a 90. letech 17. století. Rychlost palby se zvýšila do té míry, že se jí podřizují i taktické dispozice na bojišti, boj chladnou zbraní se zdá nedůležitý (mimo jiné zřejmě z důvodu používání zátkových bajonetů). Od této doby pěchota již definitivně vytváří dlouhé linie které dají ráz bojišti na dalších 150 let. Bitvy v této době jsou velmi statické. Důvodem je neexistence smysluplných evolucí12 a používání sestav s velkými rozchody i rozestupy mezi řadami a mezi zástupy, které mají zajistit rychlé ovládaní zbraně. Stále se běžně používá palba využívající protipochodů. pěchota se běžně řadí do šesti, pěti, a čtyř řadů. V případě ztrát je snaha zachovat šíři čela jednotky za cenu snižování počtu řad. Přesto, že je pěchota již zdaleka nejpočetnější složkou armády a má na svědomí i největší počet zraněných a zabitých, samozřejmě převážně palbou13, je to však stále ještě jezdectvo, které svým útokem rozhoduje bitvu. Tento stav zůstane v platnosti i během války O dědictví španělské.

Linie versus Kolona část I., 1715-1740
Velký důraz na boj palbou logicky vyvolal protitlak opačného extrému, zejména ve Francii kde Jean-Charles, rytíř de Folard14 začal volat po jiném způsobu nasazování pěchoty: „Způsob, jakým bojujeme, je plný zásadních nedostatků. Naše bataliony neumějí útočit ani se bránit nezávisle jeden na druhém, neboť bojují v tak tenké sestavě, že mohou být snadno rozraženy, což je proti pravidlům vedení války. Skutečná síla jednotky spočívá v její hustotě a hloubce jejích zástupů, v jejich propojení, v jejich sevřenosti a stejně tak v sevřenosti řadů. Tato hustota činí její boky stejně či přibližně stejně silné jako její čelo. Tímto způsobem je batalion schopen odolat, rozrazit jakýkoli batalion, který by nebojoval podle této zásady, a pohybovat se snáze a lehčeji než ostatní; naproti tomu jednotka bojující s širokým čelem a v tenké sestavě manévruje obtížně a nemůže se vyhnout vlnění řadů, jež je tak běžné v jednotkách seřazených v příliš roztažené formaci... Ve válce hustota zástupů od tohoto pomáhá a zvyšuje sílu a rychlost zteče, jež je v bojích vším. Je třeba brát jako pravidlo, že každý batalion, který útočí a je seřazen ve větší hloubce a má menší šíři čela, musí překonat a porazit jiný, byť silnější, seřazený podle běžné metody, byť by jeho křídla přesahovala boky útočníka. Při boji tímto způsobem je veškerá síla batalionu jen na něm samotném, aniž by jeho porážka ovlivnila ty, které jsou po jeho stranách.“ Je zajímavé, že náhled na tento způsob boje, nebo spíš tato teorie způsobu boje, se nerozšířila do Británie či do zemí Habsburské monarchie, ale zůstala francouzskou, a později a na relativně krátkou dobu Pruskou záležitostí. Ačkoli prakticky všechny evropské armády, včetně ruské, musely řešit podobný problém, nikdo po teoretické rovině, jak se zdá, nedošel ke stejně vyhroceným závěrům. Abychom však přesněji pochopili co Folarda k takovému názoru vedlo musíme se podívat na složení a fungování praporu armády, která boj bajonetem, v tomto smyslu nepreferovala snad nikdy – armády Britské.

Prapor pěšího pluku Jeho veličenstva se v polovině třicátých let 18. století standardně stavěl do třech a nebo čtyřech řadů, obě varianty byly možné a zdá se, že i používané. Velikost praporu byla „papírově“ 540 mužů v 180 zástupech – počítá se tedy s třemi řady - kteří byly rozdělení do osmi kompanií respektive, patnácti čet o 12 zástupech a 36 mužích. Granátnická kompanie, která byla umístěna vždy vpravo, se skládala z 72 mužů z nichž však 36 bylo odvedeno na levé křídlo praporu. Stejně jako takřka všechny armády v té době, i britská používala 4 typů sestavy. Sevřenou sestavu, kdy vzdálenost mezi vojáky v řadech i zástupech byla stopa a půl, nebo tak blízko jak může muž vedle muže stát. Běžnou sestavu kdy je vzdálenost 3 stopy jak v řadě tak v zástupu. Otevřenou sestavu kdy je tato vzdálenost 6 stop a „dvojnásobnou“ (v originále double order) kdy je vzdálenost 12 stop. Další způsob dělení sestav je možno vzít podle způsobu použití. To znamená pro evoluce, manévry a boj. Pro evoluce se používal sevřený způsob v zástupech a otevřený v řadách, pro přesun běžný odřad řadách, v zástupech pak otevřený. Pro střelbu, potažmo boj a zatáčení, se používal sevřený způsob jak v zástupech tak v řadách. Z výše uvedeného vyplývá, že jakýkoliv složitější pohyb například kombinovaný se zatočením a následnou střelbou byl poměrně komplikovaný. Šíře čela praporu měla v bitevní sestavě standardně nějakých 180-20018 metrů. Pokud se takové těleso vydá nějakým směrem jeho pohyb provází vlnění, formace má tendence se roztahovat, nebo smršťovat19. Jakákoliv změna směru musí být doprovázena zastavením, pootočením levé nebo pravé krajní čety do požadovaného směru a opětovné se seřazení, vyrovnání a rozejití se. Pohyb musí být co nejvíc zautomatizován a proveden takřka bez „přemýšlení“, protože jedině tak se dosáhne rychlosti a přesnosti. Folard si přesně tyto problémy dlouhých a relativně tenkých linií uvědomoval ale v podstatě vymyslel jen přesně opačný extrém než na jaký reagoval. Jeho systém ze zakládal na poměrně složitě formovaných útočných kolonách které měly bitvou rozhodnout „vahou svého útoku“ a tedy čistě chladnou zbraní. Můžeme říct, že jako by skoro zapomněl na lekce předcházejících válek kdy boj palbou byl již jednoznačně nadřazen boji chladnou zbraní. Samotný systém paleb nebyl o nic jednodušší.

Britská pěchota jako ostatně i jakákoliv jiná v té době používala především palbu po četách (platoons). S provedením paleb nás potom detailně seznamuje „Compleat system of military discipline, as it is now used in the British foot“ od Johna Gittinse. Jakmile zazní rozkaz, a signál bubnu, k palbě připravit. Připraví se zprava 1., 3. a 5. četa. Zleva se připraví opět 1., 3. a 5. četa. První střílí 1. četa zprava, potom 1. četa zleva, následuje 3. četa zprava, po ní, 3. četa zleva atd., až všech 6 vypálí. Po skončení palby těchto 6 čet následuje druhý povel a signál bubnu k palbě. Na ten se připraví 2. 4. a 6. četa zprava a 2. 4. 6. četa zleva. Střílí se opět zprava doleva tak jak je předepsáno. Následuje třetí povel a signál k palbě. Ten je pro dvě čety granátníků a středovou četu. Granátníci na pravém křídle střílí první, granátníci na levém druzí a středová četa jako poslední20. Samozřejmě čety které vystřelili znovu nabíjejí.

Další způsob palby se jmenuje "Hedge firing" a probíhá následujícím způsobem. „Když je vydán první povel a signál pro střelbu, čety pro které to platí tedy, zprava 1. 3. a 5., zleva pak 1. 3. a 5. se připraví k palbě. Na stejný signál první řada ostatních pelotonů se taky připraví k palbě a zaklekne. Pak střílí zbylé dvě řady každé čety tak jak bylo popsáno výše. jako poslední pak střílí první řada všech pelotonů tzn celá první řada praporu.“

Další způsob palby - „Horse firing“ Provádí se podobně jako předchozí způsob jenom první řada nezaklekne ale zůstane stát s připravenými bajonety. Zbylé dvě řady praporu střílí po četách jako předtím. Po dostřílení oněch dvou řad se připraví k palbě celá první řada. Zbývá dodat, že obě krajní granátnické čety, na křídlech praporu se lehce natočí směrem ke středu.

Poslední způsob palby používaný v britské armádě té doby se jmenuje „Pass Firing“. Tento model střelby se používá v koloně a to v koloně seřazené po divizích23. „Prapor zatočí po divizích doprava (vytvoří kolonu) a odpochoduje/zatočí čelem k nepříteli. Celý batalion se naraz připraví k palbě. Vystřelí první peloton. Ten potom zatočí doprava. Mezi tím se připraví druhý peloton a jakmile první dorazí na konec celého batalionu, druhý vystřelí, a odjede na konec s tím že za chodu nabijí. Celá 2. divize postoupí na místo první. a proces se opakuje. Ještě existuje varianta téhož s postupováním nebo ustupováním celého praporu.“

Tyto poměrně složité způsoby paleb mají za cíl jedinou věc. Udržet nepřítele pod neustálým přívalem střel a to takovým způsobem, aby ta jednotka která palbu vede nezůstala bez možnosti se bránit. K tomu bylo třeba oné pověstné „železné“ disciplíny. Francouzi jak se zdá nebyli schopni tak pravidelné palby jako vedla Pruská nebo Britská pěchota „Sire, nikdy bych býval nevěřil tomu, co jsem viděl včera, jejich pěchota byla sevřená a držela jak bronzová hradba, odkud vycházela palba tak mocná a tak hustá, že i nejstarší důstojníci potvrzují, že nikdy neviděli nic podobného, a o tolik silnější než naše vlastní, že se s ní nemůžeme srovnávat." Psal po bitvě u Dettingenu Maršál Adrien Maurice, vévoda de Noailles. Tento stav spíš než špatnému výcviku dávali za vinu národnímu naturelu. Podle tehdejšího mínění většiny důstojníků bylo francouzské „pěchotě vlastní bojovat chladnou zbraní bez střílení,“ a pokud už měla střílet, „pálila volně.“

Systém vymyšlený Folardem nebyl nikdy v celku přijat, jediné co z něj zůstalo a co se dostalo do královských ordonancí z první poloviny padesátých let 18. století, byl způsob formování útočné kolony, který byl však velmi často kritizován pro svoji pomalost a složitost. Francouzské armády proto bojovaly během válek O rakouské dědictví v především bitevní sestavě-linii.

Linie versus Kolona část II., 1740-1768
Pro období od druhé poloviny 17. století téměř do druhé poloviny století následujícího lze konstatovat, že Francie hrála vedoucí úlohu ve vývoji teorie pěchotní taktiky. Od druhé poloviny 18. století jí však nahrazuje Prusko respektive pruská armáda Fridricha II. Henry Lloyd popsal pruskou armádu takto: „Pruská armáda představuje sbírku cizinců všech národů, nejrůznějších mravů a náboženství, jediné co je spojuje jsou pouze pouta tvrdého výcviku a co nejpřísněji dodržovaná kázeň, to z ní vytváří obrovský a přesně jdoucí hodinový stroj, který je udržován a uváděn do chodu silným a geniálním vůdce. Za takových podmínek pruská armáda může být pokládána za jednu z nejrespektovanějších v Evropě. Ale jestli, že jenom na okamžik bude oslabena pružina, která ji uvádí do chodu, pak se všechny ty různorodé části, ze kterých je tvořena, uvolní a promění se v rozvalinu, po které zůstane jen vzpomínka o jejím krátkém a slavném bytí. Pruská armáda ze všech evropských armád nejlehčeji manévruje a to je hlavní příčinou jejich vítězství. Genius pruského krále by bez těchto vlastností nedokázal nic, s nimi však může dokázat vše.“

Za snad nejdůležitější „vynález“, který v oblasti malé taktiky pruská armáda znala, je útočná kolona zformovaná na střed, tj, za středové podjednotky praporu. Tento velmi jednoduchý pohyb – jednoduchý proto, že žádná podjednotka nemusí zatáčet, pouze provede v zástupech vpravo nebo vlevo v bok a odpochoduje na místo – způsobil, že útočná kolona se stala v praxi použitelnou formací, která navíc mohla zrychlit průběh bitvy. Stejně jednoduchým způsobem je možno kolonu rozložit do linie. Tímto se podařilo vyřešit problém který tak dlouho trápil hlavy nejen francouzských teoretiků. Fridrich II. byl ovlivněn Folardem nebo Mořicem Saským, ale i jeho zkušenost z počátečních bojů První Slezské války ho vedla k přesvědčení, že jsou to chladné zbraně co rozhoduje bitvy, pěchota se palbou zbytečně opotřebovává a proto je třeba střílet co možná nejméně a snažit se zaútočit co nejdříve. Tento názor zastával do roku 1758, kdy zřejmě pod dojmem porážky v bitvě U Kolína, dochází k závěru, že „zaútočit na nepřítele bez získaní výhody v terénu a nebo palebné převahy je nemožné“ téměř deset později ve své Vojenské závěti pak dochází ke konečnému závěru „bitvy jsou vyhrávány palbou“.

Ač by se mohlo zdát, že Fridrich uvažoval nelogicky není tomu tak. Pruská pěchota počátkem čtyřicátých let pálila, seřazená ve třech řadech, takřka výhradně po četách s postupováním. To se provádělo následujícím způsobem: „Když prapor dojde na místo, šéf praporu vydá rozkaz jak daleko se má postupovat, stejně tak i kolikrát se má vystřelit: řekněme šedesát kroků, pro příklad, šéfové čet dají rozkaz svým četám postupovat na výše zmíněnou vzdálenost podle následujícího pořádku: jakmile dopochodují na přikázanou vzdálenost, sami od sebe zastaví a a šéfové vydají okamžitě povel zalícit! Pal! - První a osmá četa vypochodují současně, osmá nebude lícit dokud první nevypálí; když tyto dvě čety postoupí o dvanáct až patnáct kroků, vypochoduje druhá; potom sedmá, a tak pořád dál. Četa po četě zprava doleva směrem do středu batalionu“. Palba po četách má řadu nevýhod či přímo defektů a je nepraktická - jak poznamenal Lloyd „Palba vedená po četách (nejen s postupováním pozn. aut.) musí už ze své podstaty vyvolat všeobecný zmatek, jednak tím, že se velitelé čet vzájemně překřikují, za druhé tím, že při ní dochází k rozpadu linie a za třetí tím, že první řada zaklekává. Toto jsou tři základní potíže, které pravděpodobně objeví, a které jsou vykonávány s velkým rizikem, zejména pokud je nepřítel blízko. Z těchto důvodů musí být jednoznačně opuštěny. Sám pruský král35 má na to stejný názor.“ Palba, i díky způsobu provádění, představovala pro mladého Fridricha II. svým způsobem překážku. Nevyhovovala jeho útočnému způsobu nazírání na vedení bitvy potažmo vedení války obecně. Fridrich jak už bylo předesláno, na počátku své kariéry krále a válečníka se snažil vést „tažení (...) krátce, živě a rozhodnout je bitvou, byť by se to nezamlouvalo, poněvadž dlouhá válka podrývá kázeň, zemi vylidňuje a existenční zdroje vyčerpává.“ Pokud jde o jeho způsob vedení bitvy dobrým příkladem je Bitva u Žďáru z 30. září 1745. Pruská armáda ležela v té době už asi 14 dní v táboře mezi vesnicemi Studenec a Radeč. Velmi brzo ráno byl pruský král informován předními hlídkami o přítomnosti značného počtu rakouských vojsk, která se začala formovat na výšinách necelé dva kilometry od pruského tábora. Jediná možnost jak situaci řešit bylo přijmout bitvu, ačkoliv tábor byl už takřka sbalený.

Fridricha v tuto chvíli zachránilo, že se princi Karlu Alexandru Lotrinskému nedařilo rychle vojsko rozvinout, natož zaútočit s využitím momentu překvapení, jak původně chtěl a proti plánu měl zpoždění více než tři hodiny. Základem jeho pozice se stalo levé křídlo s kopcem Hranná na kterém nechal rozmístit 28 těžkých děl. Za nimi v několika sledech, místo standardních dvou nebo tří, byla seřazena pěchota. Zbytek vojska tj. střed a pravé křídlo byl řazen do dvou sledů, zřejmě se standardní mezerou 150 až 200 kroků mezi liniemi. Bitva byla zahájena jezdeckou srážkou která dopadla v zásadě nerozhodně, ale zastavila první rakouský nápor. Fridrich II. V této bitvě provedl to, co ve větším měřítku provedl o 12 let později u Leuthenu40. Většinu svých sil shromáždil na svém pravém křídle a nechal je zaútočit proti kopci Hranná. Prusům se i díky zmatku který mezi Rakušany nakupenými na kopci zavládl, podařilo kótu dobýt a rozvinout se kolmo na původní rakouskou linii. Rakušané byly nucení se stáhnout a přeformovat se zhruba o kilometr a půl dál a to tak, že vytvořili písmeno L kratší stranou obrácené proti směru hlavního pruského útoku. Fridrichovi se tedy podařilo otočit frontu, čímž vojensky řečeno uvedl Rakušany ve zmatek, a však ti se dokázali po jisté době zkonsolidovat a relativně spořádaně ustoupili směrem k osadě Žďár potom přes Kuks do Dvora Králové. Fridrich v této bitvě porazil armádu, která byla dvakrát větší a měla i výhodnější postavení, způsobem který se pro něj stal typický. To znamená rychlý útok na nepřátelské křídlo, jeho rozbití a donucení nepřítele otočit frontu. Vítězství však bylo draze vykoupeno. Fridrich ztratil na 3700 vojáků, Rakousko-Saská armáda potom okolo 6000-7000 mužů. Fridrich sám přiznal, že bitva u Žďáru „byla krvavější než u Freibergu“. Z hlediska postupů použitých v rámci malé taktiky je bitva u Žďáru zajímavá právě použitím útočných kolon na pravém pruském křídle, jichž bylo použito i proto, že na severovýchodní straně kopce Hranná je poměrně členitý terén, tak i celkově malého významu přiznaného bojipalbou, díky tomu byla i relativně krátká.

S tím jak, Fridrich stárnul, měnil se i jeho náhled na strategii a velkou taktiku a v návaznosti na to, jak bylo řečeno výše, i jeho vztah k malé taktice. Fridrich začíná upouštět od útočného vedení tažení i bitvy. Palba se pro něj stala prvořadým činitelem v bitvě, snad právě proto že ji považoval za defenzivní způsob vedení boje. Tím se opět dostáváme k období kdy vedení boje palbou – a tím i pomocí linie – začne opět převažovat nad útočným vedením boje a tím i nad kolonou.

p.s. už je to prakticky rok od toho co jsem to psal některý věci dneska vidím trochu jinak.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Škoda Blue, že si to hodil v takom "horúcom" čase. Asi jediný komu sa chce písať je Lord. Britskú komplikovanú armádu by som sem zatiaľ neťahal, aj keď v jakobínských vojnách prešla určitou reformou, stále je to žoldnierska armáda Nemcov. So všetkými plusmi aj nevýhodami.
K dotazu FdV - tých zmien bolo niekoľko a experimentov tiež. Len taký popis toho s čím experimentoval Evžen Savojský a Francúzi, nesmieme vynechať ani Švedov, tak do roku 1740, by dal na ďalší článok. Potom je tu Fridrich a "je ho" vojny, 7 ročná vojna, kde zasa Francúzi zavádzajú prvky určité a vlastné orginizácii Fr. revolučnej armády a napr. "zrovnoprávnenie ľahkej pechoty". Vývoj tu bol, ale okrem Fridrichových reforiem nebol skokový, skôr pomalé reformy - možne dôvody osvetlil Blue. Ďalší výrazný skok bol potom Fr. revolučné vojny, ale to už je iná kapitola.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

OK Bleu, tohle budu muset přelouskat, zapadlé v balastu. Hodili by se mi k tomu ještě mapy a náčrtky. Ty někdy vydají za tisíc slov. Máš to sice překopírováno i s číselnými poznámkami :) Napoleonské války by si zasloužily nějakou „výstavní sekci“. Ty a Kačermíra jste v tomto tahouny a to je dobře. A co se týče taktiky, kdy jakou používal? Na Palbě se dokonce psalo o tirajérské taktice, která přišla do Evropy ze Severní Ameriky - užívali ji v bojích Indiáni a američtí hraničáři. Ano probíralo se to třeba zde www.palba.cz/viewtopic.php?t=2551 problém zkrátka je, že to je všechno rozházené všude možně a není to ucelené. Bitva u Lipska? Máme kde? V tomto střetnutí ztratil Napoleon na 60 000 mužů a utrpěl drtivou porážku. V dalších dnech pak byl nucen se ustoupit až za Rýn, čímž se válka přenesla do Francie. Ale to už je labutí píseň.

Dát info na související články, odkazy. Ačkoliv se napoleonské války proslavily novou taktikou a strategiemi, zbraně, kterými vojáci bojovali v bitvách, byly téměř totožné s těmi, s jakými se bojovalo předcházejících 200 let. Pak se třeba dočteme, že jediný skutečný pokrok ve vojenské technologii během napoleonského období proběhl v Anglii - Bakerova ručnice, Shrapnelova střepina (šrapnel) a raketa Congreve. Ale tyto vynálezy povětšinou přišly ke konci popisovaného období. Henry Shrapnel vynalezl dělostřelecký granát a zapsal se tak do historie válečnictví. I když šrapnely patří už delší dobu minulosti, na začátku první světové války představovaly nejběžnější dělostřeleckou munici. Postrachem byla zejména pro pěchotu a jezdectvo. Za vynález šrapnelu se mu dostalo slávy i peněz. V roce 1804 byl jmenován inspektorem dělostřelectva. Šrapnelem se myslí dělostřelecké střelivo, kterým se někdy mylně označují střepiny granátů.

Už se tady asi odmlčím a přenechám pole působnosti dalším, znalejším.
Zatím tady máme co?
www.palba.cz/viewforum.php?f=283

Španělsko - Americká válka (pouze námořní akce)
www.palba.cz/viewtopic.php?t=3127
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Bleu
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1693
Registrován: 29/9/2009, 00:00
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Bleu »

Tirajeři resp používání rozptýlených rojnic ze severní ameriky do evropy opravdu nepřišlo, bylo tu dávno před tím.

Baker rifle - nic nového pod sluncem - pusky s drážkovnaou hlavni používal u mysliveckých jednotek kde kdo, minimálně od poloviny 18. století.

Jo třeba Fergussonka (GB) nebo Crespiho flinta v Rakousku je jiná věc.

Congreve zajimavej. Daleko větší smysl měl ten shrapneluv granat.
Obrázek

"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -

Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Příspěvek od Lord »

Alchymista píše:mierne OFFTopic / šrapnel (a ani starší kartáč) ešte ani zďaleka nepatrí do starého železa a už vôbec nie do "minulosti". Hoci v "klasickej podobe" sa vyskytujú pomerne zriedkavo (ale existujú), majú nástupcov ako po stránke taktickej (delostrelecké trieštivé a trhavé granáty s časovými a približiovacími zapalovačmi), tak konštrukčnej (kontajnerová delostrelecká munícia)
Artilérie Britů přijala vynález v r.1803 s nadšením. Vévoda Wellington ho začal používat v r.1808 proti Napoleonovi, včetně Bitvy u Waterloo, psal s obdivem o jeho účinnosti.

Alchymysto, zde je asi třeba podotknout, že dnes je jedná o značně vylepšenou myšlenku, ale bližší pojednání o použití v současnosti uvítám.

Dělostřelecká munice z 1. Světové války, tzv. šrapnely.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

Zajímavé, budu si na to muset někdy v klidu sednout. :-)
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Odpovědět

Zpět na „Pěchotní výzbroj a dělostřelectvo“