Nevím jestli je úplně dobré to takto generalizovat, každá válka, nebo spíš chovaní během ní a v bitvě nebo po ní se odvíjí podle společenských konvencí (nebo chceteli vzorců chování). Jako je pro Římského legionáře nemyslitelné se vzdát, protože by upadl do otroctví a to je v jeho hodnotovém žebříčku horší než smrt, tudíž u nich je snaha bojovat do posledního muže a z toho vyplívající eventuálně velké ztráty. Zrovna tak muselo být císařkým vojákům za tureckých válek na konci 17. století jasné že jim Turci buď uříznou hlavu a nebo je prodají do otroctví.
Podobně mají středovecí rytíří problém bojovat organizovaně ve větších celcích a v bitvě si hledají sobě rovného protivníka, či odmítají útočit ve druhé vlně a tak podobně (viz bitva u Krečaku 1346). Díky společenským konvecím bylo možné (si alespoň myslet) aby v bitvě u Fontenoy (1745) došlo k následující události. Když na sebe narazila anglická a francouzská garda (Gardes Fracaises) - oba bataliony se zastavily, angličtí důstojníci předstoupili před svuj batalion a smekli klobouk a zasalutovali Francouzům, francouzský velitel, hrabě Cabanne, vévoda de Biron stejným způsobem pozdrav opětoval. Následně měl velitel anglické gardy Charles Ilay pronest onu slavnou větu "Pánové Francouzi střílejte první" v orginále tedy "Messieurs des gardes françaises, tirez." Ačkoli se zde zmiňovaná výměna zdvořilostí nejspíše nestala dokresluje to dle mého snahu vést válku „civilizovaně“, což je dle mého názoru pro 18. a začátek 19. století v evropě ve skrze typické, tedy především mezi nobilitou, resp vojáky jako „stavem“, vždyť ani po těch nejkrvavějších bitvách nedocházelo k masakrům zajatců což se o středověku (tam platí výjimka pro nobilitu), starověku, či moderní době už moct říct nedá.
Další a daleko zásadnější problém který nutný pro srovnání je že k 90% antických a nebo středověkých bitev nemáme relevantní údaje, a kroníkářum se věřit většinou nedá. Vítěz má tendenci svoje vítězství zveličovat a snižovat vlastní ztráty i počet nasazených vojsk, naproti tomu o poraženém píše vítězná strana jak obrovské ztráty mu způsobila ačkoli měl jistě xnásobnou přesilu. V novověku tento problém „propagandy“ částečně odpadá protože takřka vždy existují oficiální hlášení k bitvě, či učetní knihy armády a historik díky nim může vygenerovat alespoň částečně relevantní údaje.
Pokus o nástin vývoje lineární taktiky
Moderátor: Pátrač
Naposledy upravil(a) Bleu dne 18/7/2010, 08:39, celkem upraveno 1 x.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
No neviem, Rimsky legionáry tiež upadali do zajatia, je známy prípad keď sa vzdala celá armáda aj s konzulom. Väčšinov boli spätne vykupovaný republikou. Do zajatia sa dostal aj Cesar, takže takto paušalizovať, to zas nejde. Aj Japonci sa na konci vojny vzdavali, hlavne vtedy, keď utrpeli ťažké straty a nemali už veliteľov. A to aj na začiatku 2.sv.vojny. Vzdávali sa aj cisársky, napr. Nove Zámky a Fiľakovo.
K masakrom počas liniovej taktiky dochádzalo tiež, len táto taktika nedovoľovala prenasledovanie nepriateľa pechotou bez rizika, že sa rozpadne zostava. Preto prenasledovalo ústupujúcich jazdectvo a dobrý veliteľ sa snažil vyviesť svoje jednotky v čo najusporiadanejšom tvare, dokonca sa stalo, že po znovu zformovaní bol schopný nepriateľa poraziť. Ale je fakt, že zásady pre zaobchádzanie so zajatcami a akési vojenske protoprávo vznikli v tomto obdobý. Ešte v prvej polovici 18. st. napr. Francúzi bežne začleňovali zajatcov do svojej armády, čiastočne to robili aj Nemci, teda vojska cisárske. K masakerom zajatcov dochádzalo aj v staroveku ojedinelé, skôr by som povedal, že účelom bolo vyhladiť obzvlášť "spurné" kmene a národy pre výstrahu ostatným. Ako hovorili Rímania, urobiť to raz, dvakrát, trikrát a potom je pokoj.
Čo sa týka "falšovania", nebol by som si taký istý. Zvlášť c.u k. armáda, lepšie povedané jej generalita a rechnung unter und offizieren dajú dosť zabrať aj v oficiálnych hláseniach.
K masakrom počas liniovej taktiky dochádzalo tiež, len táto taktika nedovoľovala prenasledovanie nepriateľa pechotou bez rizika, že sa rozpadne zostava. Preto prenasledovalo ústupujúcich jazdectvo a dobrý veliteľ sa snažil vyviesť svoje jednotky v čo najusporiadanejšom tvare, dokonca sa stalo, že po znovu zformovaní bol schopný nepriateľa poraziť. Ale je fakt, že zásady pre zaobchádzanie so zajatcami a akési vojenske protoprávo vznikli v tomto obdobý. Ešte v prvej polovici 18. st. napr. Francúzi bežne začleňovali zajatcov do svojej armády, čiastočne to robili aj Nemci, teda vojska cisárske. K masakerom zajatcov dochádzalo aj v staroveku ojedinelé, skôr by som povedal, že účelom bolo vyhladiť obzvlášť "spurné" kmene a národy pre výstrahu ostatným. Ako hovorili Rímania, urobiť to raz, dvakrát, trikrát a potom je pokoj.
Čo sa týka "falšovania", nebol by som si taký istý. Zvlášť c.u k. armáda, lepšie povedané jej generalita a rechnung unter und offizieren dajú dosť zabrať aj v oficiálnych hláseniach.
Já myslim, že si neodporujeme, ono taky jak tito vojáci dopadli? Je to o charakteru války Turci byly bráni jako dědičný nepřítel a Turci naopak bojovali protí nevěřícím, a válka měla měla částečně charakter náboženské války. Mýslím, že velmi dobře o tom vypovída následujicí text jak turecký kronikář popisoval v roce 1664 porážku "pohana jménem Montecuccoli, kterého opovrženíhodný císař pověřil aby pomohl pevnosti Nové Zámky": Čtyřícet padesát nevěřících, kterým svěřili ochranu brodu, kudy chtěli přejit do nepřátelského tábora, chrabčí tatarští vojáci ve chvíli zničili a všichni se stali potravou leského meče. Ve chvíli, kdy se dozvěděli o této situaci nevěřící v táboře, milostí Stvořitelovou vstoupili do jejich nitra strach a bázeň a oni utekli zpět do zázemí. Několik tisíc opovrženíhodných proklatců kteří zůstali a odporovali jsme nechali projít obloukem mečeVzdávali sa aj cisársky, napr. Nove Zámky a Fiľakovo.
o dobytí Nových zámků roku 1685 Císařskými vypraví očitý svědek Jejich bojechtivost a hněv se nedaly zkrotit. Kolikrát se na pevnosti objevila bílá vlajka, tolikrát ji sestřelili neb osrazili dolů, přičemž se se vrhali na turky jak rozzuření lvi. Na jedné baště se chtělo útokem zachránit na čtyři sta Turků: přeskočili vodní přikop, ale na druhé straně je pobila tam stojící jízda. Z celkového počtu turecké posádky čítající původně tři tisíce mužů, z nichž jich těsně před útokem bylo v pevnosti tisíc a dvě stě zůstaly naživu jen dvě stovky Turků, které odvedli jako válečné zajatce. Při útoku byl raněn i velitel turecké posádky. Když krátce poté na svá zranění zemřel naši vojáci mu usekli hlavu a vystrčili ji na tyči nad Vídeňskou bránu pevnosti. zbývá už jen dodat že zajatí turci kteří nebyly schopni zaplatit výkupné byly prodáni Židům a benátským kupcům jako otroci...
VLNAS Vít, Princ Evžen Savojský, Praha 2001
edit: Já netvrdím, že by v bitvách v Evropě v 18.století nebyly masakry, byly a nebylo jich uplně málo za všechny asi bitva u Malplaquetu (ta si tuším činí nárok na nejkrvavější bitvu 18.stol) ale pořád jde o masakry které je přímo v ramci bitvy a né až po ní, na zajatcích nebo raněných které jsou typické pravě pro války s Turkem, potažmo pro jakýkoli naboženský konflikt či občanskou válku (Vendeé třeba)
Naposledy upravil(a) Bleu dne 17/7/2010, 01:04, celkem upraveno 1 x.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
V podstate si neodporujeme, len upozorňujem, že každý veliteľ, a to aj dnes, pristupuje k porazeným rozdielne a dosť záleží na ňom, aký osud zajatcov postihne. Boli prípady aj v Tureckých vojnách, kedy zajatý cisársky boli na tom lepšie ako Turci u Nemcov. Masakry zajatcov sú obvykle tam, kde to veliteľ dovolí. To platí aj dnes viz Irak a Afgan. Čo sa týka veľkých strát v boji, za to je zodpovedný veliteľ. Za je ho chyby platia vojaci životmi.
Pokud z bitvy začali utíkat všichni, tak byli zabíjeni zezadu, bez možnosti obrany. Bránili se jen jedinci, ale ti byli smeteni přesilou. Při útěku si dali štít na záda, aby byli chráněni zezadu a pokud je doháněl nepřítel, tak zahazovali všechno, i zbraně, aby byli rychlejší. Pronásledující to měli pak lehké.Bleu píše:Zajímavé je taky údaj, že v Antice je hodně bitev kdy vítěz ma minimální ztráty a poražený třeba 80% ale jestl iby to šlo aplikovat na Středověk netuším...
V začínající době rytířské vydal papež kodek, možná, že to bylo už v rytířském řádu a papež to jen připomínal, že vítězem se stane jen ten, kdo do západu slunce opanuje (zůstane) na bojišti. Tím bylo nepřímo zabráněno, aby byli vybíjeni rytíři a nemasakrovali se ustupující. To platilo ale jen, když proti sobě bojovali křesťanští vládci. Potom se i od toho upustilo.
Vojáci!!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Jste vojáci smrtí!!! A já jsem ten, co Vás bude posílat tam, kde se umírá!!!
Úplně sem na tenhle príspěvek zapoměl, "oblique order - kosý šik" o ktérem mluvíš není ani v nejmenším vynaléz Fridricha II. Je to věc známá již od antiky. Kosý šik nespočívá ani tak v "šikmosti" jako v nesymetrickém rozložení sil. Pravda je, že Fridrich s tím slavil nemalé úspěchy, specielně u Žďáru a u Leuthenu se mu tento manévr velmi zdařil.950 píše:A k největší dokonalosti díky drilu ji přivedl pruský král Friedrich II "Der Große" který své jednotky posílal proti nepříteli poněkud kose, ze šikma.
Ale to už je poněkud jiná doba než o jaké píšeš.
Pokud za něco z hlediska vývoje taktiky vděčíme Fridrichovi je to "vynález" velmi jednoduchého složení a defakto samotné vynalezení batalioních útočných kolon (to je terminus technicus), které po něm zkopírovala celá evropa a udrželi se ještě celkem dlouho po napoleonských válkach. Mám na to celkem hromadu materiálů a v jedné z části článku se budu nejspís věnovat jen samotným útočným kolonám.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Odpusťte starci; mám v rodě přehršel kantorů a krev se nezapře. Karel Čapek, Pohádka pošťácká, parafráze: „Ale abyste věděl, bylo tam osm pravopisných chyb.“ Podle mého zdroje je tam i několik chyb řekněme historických.Bleu píše:Díky společenským konvencím bylo možné (si alespoň myslet), aby v bitvě u Fontenoy (1745) došlo k následující události. Když na sebe narazily anglická a francouzská garda (Gardes Françaises) - oba bataliony se zastavily, angličtí důstojníci předstoupili před svůj batalion a smekli klobouk a zasalutovali Francouzům, francouzský velitel, hrabě Cabanne, vévoda de Biron stejným způsobem pozdrav opětoval. Následně měl velitel anglické gardy Charles Ilay pronest onu slavnou větu "Pánové Francouzi, střílejte první" v orginále tedy "Messieurs des gardes françaises, tirez."
Po smeknutí klobouku následovala úklona; jak mohli důstojníci salutovat-bez klobouku a v úkloně?
Linie gard byly od sebe padesát kroků. Granátnický poručík hrabě d`Anteroche měl nabídku odmítnout slovy: „Po vás, páni Angličani.“ Angličani tedy odpálili salvu, která francouzskou gardu téměř zničila.
Můj civilní mozek se vzpírá tomuhle způsobu válčení, celé lineární taktice (stejně jako asiatským manýrům útoků na bodák a meč proti kulometům a minometům), a fandí tirajérům; tam byla šance díky rozumu přežít.
Tím salutovánim(tedy pozdravením) byla myšlena ona úklona:)
Ono je to takhle, těch verzí co, že se tenkrát 11. května u Fontenoy stalo je několik, ta asi nejznáměnší je napsaná v "Précis du règne de Louis XV" od Voltaira, to by měla být i snad i ta kterou jsem tam napsal, další je ta o které píšeš ty. Pak jsou myslím ještě asi tři varianty kde se mění kdo odmitl a kdo střílel. Stala se z toho už jakási legenda, která se nejspíš nezakládá na pravdě.
edit: pardon moje blbost: oba máme pravdu obě citace které tu jsou od Voltaira akorát, ja hnup sem se nekouk na další odstavec
Ono je to takhle, těch verzí co, že se tenkrát 11. května u Fontenoy stalo je několik, ta asi nejznáměnší je napsaná v "Précis du règne de Louis XV" od Voltaira, to by měla být i snad i ta kterou jsem tam napsal, další je ta o které píšeš ty. Pak jsou myslím ještě asi tři varianty kde se mění kdo odmitl a kdo střílel. Stala se z toho už jakási legenda, která se nejspíš nezakládá na pravdě.
edit: pardon moje blbost: oba máme pravdu obě citace které tu jsou od Voltaira akorát, ja hnup sem se nekouk na další odstavec
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
český překlad francouzského předpisu 1791
překlad s poznámkami či doplněními k francouzskému pěchotnímu předpisu 1791, který vytvořil J. Samek. Snad vám to pomůže pochopit důvody a příčiny tohoto nasazení pěchoty, či vyvrátit některé dosud zažité mýty které se k francouzské pěchotě té doby vztahují...
http://www.austerlitz.org/download/reglement1791.pdf
schémata k předpisu
http://www.austerlitz.org/download/reglement/Atlas.pdf
http://www.austerlitz.org/download/reglement1791.pdf
schémata k předpisu
http://www.austerlitz.org/download/reglement/Atlas.pdf
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
k tem ztratam ve staroveku... nejradsi mam tuto bytvu http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Pydny
tak jak jsem slíbil tak reaguji. Viz vlákno k 12liberce.
Počet zabitých či zraněných bajonetem je v 18. i 19. století v zasadě mizivý - obecně okolo 2-3 procent. Důvody jsou následující.
od počátku 18. století neustále stoupá význam boje palbou. A i přez urputnou snahu všech možných teoretiků hlubokých sestav ( napřchevalier Folard, a později Mensil-Durand) to přetrvalo i do století následujícího. Přesně tento jev lze pozorovat i u pruského krále Fridricha II. V jedné ze svých prací která byla napsána v průběhu války o dědictví rakouské píše, že je nutno zaútočit na bodák co nejdříve a to i bez patřičné přípravy či vhodné pozice. Jako důvod pro to uvádí, že je třeba minimalizovat ztráty způsobené palbou - ve smyslu kratší bitva = menší ztráty. Fridrich zřejmě vycházel právě z autoru jako byl Folard. S tím jak se z něho stával zkušenější vojevůdce začínal svůj názor pozměňovat. V roce 1758 píše zhruba toto. Není možné provézt úspěšný bajonetový útok bez patřičné palebné přípravy, a zaútočit jen tehdy jeli nepřítel skutečně rozvrácen. O 10 let později ve svém Militarische testament již suše konstatuje "Bitvy jsou vyhrávány palbou".
Další věcí je že pokud už útok s bajonety začal nemusel nutně dojít a většinou nedošel naplnění, v tom smyslu, že by došlo ke střetu - výrazně častější případ byl že se strana na kterou bylo útočeno se jednoduše sesypala dřív než k ní útočník dorazil a buď ustoupila a nebo vzala do zaječích.
Navíc to, že jsou ruzné takovéto útoky tolikrát zmiňovány a tolikrát omílány, tak to v prvé řadě značí to, že se jednalo o událost značně neobvyklou.
Například Antoine Henri Jomini píše toto: "Ve skutečném boji,v řádné bitvě, jsem vlastně nikdy neviděl takovou věc. Viděl jsem jak bataliony spustili palbu po pelotonech, nebo po zástupech, viděl jsem postupovat útočné kolony proti nepříteli, který ustoupil dřive než došlo ke střetu a nebo se rovnou rozprchl."
Takhle bych mohl pokračovat dál. Abych snad nezůstal nepochopen, netvrdím, že k útokům na bodák nedocházelo, já tvrdím ,že to nebylo nijak časté, a že to velmi často bylo neefektivní. Ono to do značné míry koresponduje s oblíbenou replikou že "bajonet je jedna z nejpřeceňovanějších zbraní" . Larreyovi (a nejen jeho) zápisky to je potvrzují.
Počet zabitých či zraněných bajonetem je v 18. i 19. století v zasadě mizivý - obecně okolo 2-3 procent. Důvody jsou následující.
od počátku 18. století neustále stoupá význam boje palbou. A i přez urputnou snahu všech možných teoretiků hlubokých sestav ( napřchevalier Folard, a později Mensil-Durand) to přetrvalo i do století následujícího. Přesně tento jev lze pozorovat i u pruského krále Fridricha II. V jedné ze svých prací která byla napsána v průběhu války o dědictví rakouské píše, že je nutno zaútočit na bodák co nejdříve a to i bez patřičné přípravy či vhodné pozice. Jako důvod pro to uvádí, že je třeba minimalizovat ztráty způsobené palbou - ve smyslu kratší bitva = menší ztráty. Fridrich zřejmě vycházel právě z autoru jako byl Folard. S tím jak se z něho stával zkušenější vojevůdce začínal svůj názor pozměňovat. V roce 1758 píše zhruba toto. Není možné provézt úspěšný bajonetový útok bez patřičné palebné přípravy, a zaútočit jen tehdy jeli nepřítel skutečně rozvrácen. O 10 let později ve svém Militarische testament již suše konstatuje "Bitvy jsou vyhrávány palbou".
Další věcí je že pokud už útok s bajonety začal nemusel nutně dojít a většinou nedošel naplnění, v tom smyslu, že by došlo ke střetu - výrazně častější případ byl že se strana na kterou bylo útočeno se jednoduše sesypala dřív než k ní útočník dorazil a buď ustoupila a nebo vzala do zaječích.
Navíc to, že jsou ruzné takovéto útoky tolikrát zmiňovány a tolikrát omílány, tak to v prvé řadě značí to, že se jednalo o událost značně neobvyklou.
Například Antoine Henri Jomini píše toto: "Ve skutečném boji,v řádné bitvě, jsem vlastně nikdy neviděl takovou věc. Viděl jsem jak bataliony spustili palbu po pelotonech, nebo po zástupech, viděl jsem postupovat útočné kolony proti nepříteli, který ustoupil dřive než došlo ke střetu a nebo se rovnou rozprchl."
Takhle bych mohl pokračovat dál. Abych snad nezůstal nepochopen, netvrdím, že k útokům na bodák nedocházelo, já tvrdím ,že to nebylo nijak časté, a že to velmi často bylo neefektivní. Ono to do značné míry koresponduje s oblíbenou replikou že "bajonet je jedna z nejpřeceňovanějších zbraní" . Larreyovi (a nejen jeho) zápisky to je potvrzují.
Naposledy upravil(a) Bleu dne 23/12/2010, 11:44, celkem upraveno 1 x.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
ad kosý šik: jen bych doplnil, že ono nesymetrické rozložení sil má za cíl to, co se dnes popisuje jako poutání nepřítele (palbou) a koncentace sil k průlomu. Tedy v místě střetu koncentruji maximální možnou sílu a zbytek umístím tak, aby se nedostal do přímého boje s nepřítelem (resp. dostal až v příhodné chvíli), ale svojí přítomností ho poutal a neumožnil mu posílit ohrožené místo.
Člen palby bez super hlášky pod čarou
Oblique order/kosý šik má oproti tomu co jsi jednu základní vlastnost - musí být veden na křídlo nepřítele. Po jehož proražení následuje otočení či převracení fronty. To je věc se kterou většina tehdejších armád měla značné problémy...
Ono totiž samo nakupení sil k ničemu nevede - viz útok d'Eorlonova sboru u Waterloo na britský levý střed.
Ono totiž samo nakupení sil k ničemu nevede - viz útok d'Eorlonova sboru u Waterloo na britský levý střed.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
K pôvodnému problému - lineárna taktika vznikla ako odraz nového postavenia strelných zbraní v 30. roč. vojne. Došlo k roztiahnutiu línie, zvýšeniu palebnej sily armád atď. Ak na začiatku 30. r.v. dokázala guľa skákalka zabiť a zraniť až 40 vojakov, na jej konci max. 3. Taktika vojsk sa jednoducho prispôsobila novým a zlepšením zbraniam.
Preto aj tebou opisovaný spôsob boja, pokiaľ sa to nezvrhlo zásluhou "urodzených" ako u napr. Malplaquetu, nebol krvavý. Počet ran, potrebných na zabitie nepriateľa vtedajšími puškami radovej pechoty bol dosť veľký. Skôr náhodná rana ako cielená paľba. Strieľalo sa salvami na plochu ako na jednotlivca. Po rozvrátený alebo dosiahnutí nepriateľskej línie nasledovala najkrvavejšia fáza - buď čelný stret - bodákový útok alebo prenasledovanie. Ak išlo o prenasledovanie- najčastejší prípad, (bodákových útokov bolo skutočne minimálne), nasledoval boj pechoty s jazdectvom, ktorého úlohou bolo nedovoliť znovu sformovanie nepriateľa.
Radová pechota nepriateľa neprenasledovala, musela držať líniu a preskupiť sa do pochodových tvarov, najčastejšie pochodových kolón.
V tejto fáze boli rozhodujúce chladné zbrane a delostrelectvo, resp. je ho schopnosť zasiahnuť nepriateľa. Preto sa väčšinou, aby nedošlo k masakre jazdy nasadzovali zálohy, ktoré boli väčšinou v kolónach alebo iných tvaroch podľa rozhodnutia veliteľa, nasadzované tak, aby podporili jazdu.
Preto aj Fridrich II. Veľký urobil reformu jazdectva, ktorá spočívala v tom, že jazda útočila na ustupujucého chladnými zbraňami, za podpori streľby delostrelectva a pechoty k tomu vyčlenenej, napr. ľahká pechota, myslivci atď - pohyblivý a na záver, po prerazení linie, keď už nepriateľ nestíhal nabíjať ho dorazila paľbou. Väčšinou sa to odohrávalo tak, že jazdectvo, väčšinou po švadronach, rozvinuté do línie, v plnom galope - max. rýchlosti len s vytasenou šabľou rozrazí formáciu nepriateľa, prvý sled, ak sa dá aj druhý, popr. kryciu líniu ústupu a začať bojovať zblízka, tak, aby zdržali nepriateľa do príchodu pechoty. Karabíny, pištole sa mali použiť na boj zblízka, po vystrieľaní znovu chladné zbrane.
Preto aj tebou opisovaný spôsob boja, pokiaľ sa to nezvrhlo zásluhou "urodzených" ako u napr. Malplaquetu, nebol krvavý. Počet ran, potrebných na zabitie nepriateľa vtedajšími puškami radovej pechoty bol dosť veľký. Skôr náhodná rana ako cielená paľba. Strieľalo sa salvami na plochu ako na jednotlivca. Po rozvrátený alebo dosiahnutí nepriateľskej línie nasledovala najkrvavejšia fáza - buď čelný stret - bodákový útok alebo prenasledovanie. Ak išlo o prenasledovanie- najčastejší prípad, (bodákových útokov bolo skutočne minimálne), nasledoval boj pechoty s jazdectvom, ktorého úlohou bolo nedovoliť znovu sformovanie nepriateľa.
Radová pechota nepriateľa neprenasledovala, musela držať líniu a preskupiť sa do pochodových tvarov, najčastejšie pochodových kolón.
V tejto fáze boli rozhodujúce chladné zbrane a delostrelectvo, resp. je ho schopnosť zasiahnuť nepriateľa. Preto sa väčšinou, aby nedošlo k masakre jazdy nasadzovali zálohy, ktoré boli väčšinou v kolónach alebo iných tvaroch podľa rozhodnutia veliteľa, nasadzované tak, aby podporili jazdu.
Preto aj Fridrich II. Veľký urobil reformu jazdectva, ktorá spočívala v tom, že jazda útočila na ustupujucého chladnými zbraňami, za podpori streľby delostrelectva a pechoty k tomu vyčlenenej, napr. ľahká pechota, myslivci atď - pohyblivý a na záver, po prerazení linie, keď už nepriateľ nestíhal nabíjať ho dorazila paľbou. Väčšinou sa to odohrávalo tak, že jazdectvo, väčšinou po švadronach, rozvinuté do línie, v plnom galope - max. rýchlosti len s vytasenou šabľou rozrazí formáciu nepriateľa, prvý sled, ak sa dá aj druhý, popr. kryciu líniu ústupu a začať bojovať zblízka, tak, aby zdržali nepriateľa do príchodu pechoty. Karabíny, pištole sa mali použiť na boj zblízka, po vystrieľaní znovu chladné zbrane.
Můžeš tu reformu nějak specifikovat? To co si napsal není pro půlku 18.století nijak závratně nové.
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942
Jazda
Jazda tvorila 1/5-1/3 celkových počtov armády. Delilo sa na ľahké a ťažké. Napr. v Rakúskej armáde 1740 bolo 40 plukov jazdectva z toho 18 kyrysníckych, 14 dragúnskych (ťažká) a 8 husárskych (ľahká).
Taktika jazdectva do reformy Fridrichom II.
Jazda, hlavne ľahká kryla boky – krídla pechoty, vykonávala prieskum.
Ťažká jazda mala za úlohu prelomiť líniu nepriateľa. Jej pancierovanie odolávalo údajne guľkám do 50 m, takže až v tejto vzdialenosti došlo k nasadeniu plnej rýchlosti a paľbe z pištolí alebo karabín za účelom vytvorenia medzier v zostave niečo na spôsob caracali, ale už bez vracania sa späť. Útok pechoty mal podpornú funkciu, rovnako ako ľahkej jazdy. Pechota a delostrelectvo paľbou mala zabrániť, aby sa na jazdu vykonávajúcu prienik nemohla sústrediť paľba nepriateľovej pechoty a protiútok jazdy. Hlavný útočný element , aj keď už nie rozhodujúci tak bolo jazdectvo. Útok jazdy bol samozrejme mierený na najviac oslabené zoskupenie pechoty . Že nie vždy to vyšlo svedčí napr. bitka u Malplaquetu (1709), kde došlo k vybitiu Holandského jazdectva a armády, 1710 u Belehradu atď. Potom si už velitelia dávali pozor, aby sa to neopakovalo.
Fridrich II. určil jazdectvu túto úlohu : potom, čo pechota a delostrelectvo vytvorí vlom a naruší zostavu – jazda už túto úlohu primárne nevykonáva, vykonáva ju pechota a delostrelectvo napr. kosím šíkom, nasleduje útok na ustupujúceho chladnými zbraňami, za podpory streľby delostrelectva a pechoty k tomu vyčlenenej, napr. ľahká pechota, myslivci atď - pohyblivý a na záver, po prerazení linie, keď už nepriateľ nestíhal nabíjať ho dorazila paľbou. Väčšinou sa to odohrávalo tak, že jazdectvo, väčšinou po švadronach, rozvinuté do línie, v plnom galope - max. rýchlosti len s vytasenou šabľou rozrazí formáciu nepriateľa, prvý sled, ak sa dá aj druhý, popr. kryciu líniu ústupu a začať bojovať zblízka, tak, aby zdržali nepriateľa do príchodu pechoty. Karabíny, pištole sa mali použiť na boj zblízka, po vystrieľaní znovu chladné zbrane. Paľba jazdectva už nemá za úlohu vytvoriť vlom alebo narušiť zostavu, ale rozšíriť miesto vlomu – prerazenia a udržať stavajúce pozície do príchodu pechoty. Ľahká jazda potom prenasleduje nepriateľa tak dlho, aby sa nemohol znovu sformovať a viesť protiútok, ako sa to stalo napr. u Marenga. V podstate už jazda nie je tým , kto preráža, ale kto zabraňuje protiútoku, resp. znovu sformovaniu nepriateľa.
K mŕtvym, ktorý padli guľkou – na zastrelenie vojaka bolo potreba neuveriteľných 6250 výstrelov. Napr. ostreľovači pruskej gardy – svetová elita strelcov tej doby potrebovala v bitke pri Molviciach (Matujowice) rok 1740 - 350 výstrelov na jeden zásah.
Jazda tvorila 1/5-1/3 celkových počtov armády. Delilo sa na ľahké a ťažké. Napr. v Rakúskej armáde 1740 bolo 40 plukov jazdectva z toho 18 kyrysníckych, 14 dragúnskych (ťažká) a 8 husárskych (ľahká).
Taktika jazdectva do reformy Fridrichom II.
Jazda, hlavne ľahká kryla boky – krídla pechoty, vykonávala prieskum.
Ťažká jazda mala za úlohu prelomiť líniu nepriateľa. Jej pancierovanie odolávalo údajne guľkám do 50 m, takže až v tejto vzdialenosti došlo k nasadeniu plnej rýchlosti a paľbe z pištolí alebo karabín za účelom vytvorenia medzier v zostave niečo na spôsob caracali, ale už bez vracania sa späť. Útok pechoty mal podpornú funkciu, rovnako ako ľahkej jazdy. Pechota a delostrelectvo paľbou mala zabrániť, aby sa na jazdu vykonávajúcu prienik nemohla sústrediť paľba nepriateľovej pechoty a protiútok jazdy. Hlavný útočný element , aj keď už nie rozhodujúci tak bolo jazdectvo. Útok jazdy bol samozrejme mierený na najviac oslabené zoskupenie pechoty . Že nie vždy to vyšlo svedčí napr. bitka u Malplaquetu (1709), kde došlo k vybitiu Holandského jazdectva a armády, 1710 u Belehradu atď. Potom si už velitelia dávali pozor, aby sa to neopakovalo.
Fridrich II. určil jazdectvu túto úlohu : potom, čo pechota a delostrelectvo vytvorí vlom a naruší zostavu – jazda už túto úlohu primárne nevykonáva, vykonáva ju pechota a delostrelectvo napr. kosím šíkom, nasleduje útok na ustupujúceho chladnými zbraňami, za podpory streľby delostrelectva a pechoty k tomu vyčlenenej, napr. ľahká pechota, myslivci atď - pohyblivý a na záver, po prerazení linie, keď už nepriateľ nestíhal nabíjať ho dorazila paľbou. Väčšinou sa to odohrávalo tak, že jazdectvo, väčšinou po švadronach, rozvinuté do línie, v plnom galope - max. rýchlosti len s vytasenou šabľou rozrazí formáciu nepriateľa, prvý sled, ak sa dá aj druhý, popr. kryciu líniu ústupu a začať bojovať zblízka, tak, aby zdržali nepriateľa do príchodu pechoty. Karabíny, pištole sa mali použiť na boj zblízka, po vystrieľaní znovu chladné zbrane. Paľba jazdectva už nemá za úlohu vytvoriť vlom alebo narušiť zostavu, ale rozšíriť miesto vlomu – prerazenia a udržať stavajúce pozície do príchodu pechoty. Ľahká jazda potom prenasleduje nepriateľa tak dlho, aby sa nemohol znovu sformovať a viesť protiútok, ako sa to stalo napr. u Marenga. V podstate už jazda nie je tým , kto preráža, ale kto zabraňuje protiútoku, resp. znovu sformovaniu nepriateľa.
K mŕtvym, ktorý padli guľkou – na zastrelenie vojaka bolo potreba neuveriteľných 6250 výstrelov. Napr. ostreľovači pruskej gardy – svetová elita strelcov tej doby potrebovala v bitke pri Molviciach (Matujowice) rok 1740 - 350 výstrelov na jeden zásah.
k - mrtvým který byly zastřeleni - to číslo co jsi napsal neznamená prakticky nic, vyjma toho že značí se boj vedl převážně palbou(lhostejno v jaké armádě, od britské přes ruskou). A vtom bych spíš věřil zprávám od chirurgů. než tomu kolik střel bylo vypáleno.
například znám nějaká podobná čísla či odhady jedno od Guiberta a sice že přesnost palby v bitvě byla okolo 0.2%, případně číslo vypočítané generálem Gassendim - 3000ran na zásah. Na druhou stranu Britové u Vitorie spotřebovali průměrně 459 výstřelu na jednoho trefeného. Z toho taky vyplývá že ta čísla jsou příliž rozdílná než aby se z toho dalo něco zásadního vyvozovat.
K Fridrichovi a jezdectvu se vyjádřím za nějakou dobu...
například znám nějaká podobná čísla či odhady jedno od Guiberta a sice že přesnost palby v bitvě byla okolo 0.2%, případně číslo vypočítané generálem Gassendim - 3000ran na zásah. Na druhou stranu Britové u Vitorie spotřebovali průměrně 459 výstřelu na jednoho trefeného. Z toho taky vyplývá že ta čísla jsou příliž rozdílná než aby se z toho dalo něco zásadního vyvozovat.
K Fridrichovi a jezdectvu se vyjádřím za nějakou dobu...
"Slepému neukážeš, hluchému nepovíš, debilovi nedokážeš..."
- Anonym -
Historie bude mít právo nárokovat si místo mezi znalostmi opravdu hodnými úsilí pouze tehdy, pokud nám místo pouhého výčtu postrádajícího souvislosti a prakticky i omezení umožní racionální řazení a postupnou srozumitelnost.
Marc Bloch, 1942