PALBA.CZ

kedysi (ale vlastne i dnes) sa na hodnotenie relatívneho výkonu prachu používal napríklad mažiar, vystreľujúci guľu kolmo hore a dosiahnutú výšku sledovalo niekoľko pozorovateľov (prachu málo - pol alebo štvrť unce, guľa ťažká - dvojlibrová, takže to strieľalo tuším do výšky nejakých 8-10 metrov. Potom nejaký "Wagner" (presné meno neviem, mal by to byť ale čech) vymyslel "wagnerove váhy", alebo "wagnerovo kyvadlo", konštrukciu podobnú poštovým váham na dopisy, s miskou definovaných rozmerov a hmotnosti, do ktorej sa dávala predpísaná navážka prachu. Používa sa to miestami dodnes, napríklad u rôznych "výrobcov ohňostrojov". Tí si totiž často robia "prach" sami a teda potrebujú zhodnotiť, čo to vlastne vyrobili...

Čo je podstatné - relatívny výkon rozličných prachov a "prachov" sa podľa meraní na tomto udelátore pohybuje údajne v rozmedzí 10 - 120% výkonu "Vesuvitu LC pre perkusné zbrane", ktorý bol vzatý ako štandard (ale i rôzne balenia/šarže Vesuvitu kolíšu s výkonom v rozmedzí okolo 20%). Pritom deklarované zloženie použitých prachov bolo viacmenej rovnaké, líšili sa pôvodom a spracovaním surovín i spracovaním samotnej prachoviny.
Teda zmeny v technológii výroby prachu museli mať celkom podstatný vplyv na výkon prachu.

Ostatne už dlho v prednapoleonských časoch sa praktizovala aj "homogenizácia prachov" rôznych výrobných šarží od rôznych výrobcov, hlavne pre delostrelectvo. Robilo sa to tak, že do veľkého dreveného "lieviku" sa vo vrstvách nasypali rôzne šarže prachu (obvykle 1-3 tony) a potom sa spodom vypustili do sudov. Takéto premiešanie prachu sa potom niekoľko krát opakovalo, niekedy ešte s preosievaním prachu, čím s získalo niekoľko ton prachu s relatívne rovnorodými vlastnosťami.
Bola to vlastne nutnosť, pretože prach z prachových mažiarov bol vždy veľmi nerovnorodý (v podstate "čo mažiar - to iné vlastnosti prachu", pretože pol milimetra vo výške medzery medzi dnom a tĺkom a centimeter-dva vo výške pádu tĺku je už celkom podstatná miera) a prvé kolobehy to spočiatku zlepšili len relatívne málo. Hlavná výhoda kolobehov bola v spracovávaných množstvách prachoviny - veľký bronzový kolobeh spracoval až niekoľko sto libier proti niekoľkým librám až pár desiatkam libier v prachovom mažiari, v energetickej efektívnosti kolobehu - na pohon kolobehu bol treba vodné koleso, ktoré utiahlo sotva tucet malých mažiarov, a v podstatne vyššej bezpečnosti práce kolobehu.

No tohle ja ta nějak +- znám, ale kam tím míříš?

Myslím, že se zde řešili i čeští vojáci v Habsburské armádě v době Baroka, tak něco přidám, zdroj z FB podle knih prof.Víta Vlnase. Z českých zemí hledali uplatnění v armádě nejčastěji méně majetní příslušníci šlechty a nižších společenských vrstev, přičemž armáda jim nabízela možnost kariérního a společenského vzestupu. Rostoucí důraz na vzdělání narušoval hegemonii šlechty, z níž se do té doby rekrutoval důstojnický sbor. Příkladem může být Johann Christoph Börner, který se z ševcovského učedníka vyšvihl až na polního zbrojmistra. V případě vysoké české šlechty, byl očividně výrazný nezájem o vojenskou kariéru: "Čeští šlechtici, ač dobří a stateční vojáci, nemilují vojenskou službu, většina z nich dává přednost zemským úřadům životu v soukromí před armádou či službou u dvora". Naproti tomu prostý lid byl "udatný, silný a tuhý, soldáty dobré dává a země též čilé a silné koně dává". Rekruti z českého království a dílem i z Moravy bývali tradičně zařazováni k prestižím jízdním plukům, zejména dragounům a k dělostřelectvu. V roce 1712 sám princ Evžen žádá o doplnění regimentů z Nizozemí o nově zverbované rekruty z českých zemí.