Letoun byl firmou de Havilland vyvíjen pod kódovým označením Spider Crab od roku 1941 pro specifikaci E.6/41, která požadovala lehčí (v porovnání s Meteorem) stíhací letoun poháněný proudovým motorem a vyzbrojený čtyřmi 20 mm kanony. Byla zvolena zajímavá koncepce, ne nepodobná např. P-38, kdy kokpit, výzbroj a motor byly umístěny v trupové gondole a ocasní plochy byly neseny dvěma nosníky vybíhajícími z křídla. Tento projekt byl označen DH-100 a ministerstvo letectví objednalo v dubnu 1942 dva prototypy, později byl přidán ještě třetí, který měl představovat již etelon pro sériovou výrobu se vším vybavením s tím souvisejícím. Pro pohon byl použit motor Halford H.1 o tahu 12 kN, který byl dále vyvíjen u firmy DH a později přeznačen na Goblin.
První prototyp LZ548, již pojmenovaný Vampire, vzlétl 26.9.1943. Druhý prototyp MP838 vzlétl 17.3.1944 a liši se nižšími "useklými" SOP, které se stali na čas standartem. Třetí prototyp LZ551 vlétl ještě před druhým, 21.1.1944, a byl poháněn modifikovaným motorem H.1A o stejném tahu, ale se značně vylepšenou konstrukcí, díky čemuž byl výrazně spolehlivější a odolnější. Letoun byl zkušebními piloty přijat s bez jakéhokoliv přehánění mimořádným nadšením, vynikal rychlostí, obratností a stoupavostí, výtečným výhledem z kabiny a velmi dobrou ovladatelností, takže nebyly velké problémy při přechodu na něj z pístových letounů.
Vampire F Mk.1
V březnu 1944 bylo objednáno 120 kusů a v květnu přibylo dalších 180 (z těch byla ale většina nakonec vyrobena v provedení F Mk.3). První sériový stroj byl zalétán ještě za války, 20.4.1945, ale k jednotkám byly letony, vzhledem k menší urgenci po konci války, zařazovány až od dubna 1946.
Prvních 40 strojů bylo poháněno motory DH Goblin 1 o tahu 12 kN (což byli vlastně původní H.1A), další pak dostali výkonnější Gobliny 2 s tahem 13,8 kN. Výzbroj tvořila čtveřice kanonů Hispano Mk.V ráže 20 mm se 150 náboji na hlaveň. Pod křídlo bylo možno podvěsit dvojici přídavných nádrží o oběmu 227 nebo 455 litrů. Od 51. vyrobeného stroje byla zavedena přetlaková kabina a od 87. jednodílný odsuvný překryt kabiny, který ještě zlepšil již tak dobrý pilotův výhled. Těmito kryty kabiny, tzv. Teardrop, byly zpětně vybaveny i část starších strojů.
Celkem bylo postaveno 174 sériových Vampirů F Mk.1. Z toho jich 70 bylo zakoupeno v roce 1946 Švédskem, kde sloužili jako J-28A. Nahrazovány byly ve své stíhací roli domácími SAABy J-29 Tunnan od roku 1953, to však neznamenalo konec jejich služby, dále pak totiž po potřebných úpravách sloužili jako bitevní až do poloviny 50. let, což přineslo přeznačení na A-28A. 25 jich bylo v roce 1956 prodáno do Dominikánské republiky, kde sloužili do začátku 70. let.
Do Švýcarska byly v roce 1946 dodány tři stroje na seznámení (na což navázaly objednávky a licenční stavba modernějších variant, viz. dále). V roce 1948 bylo 30 strojů dodáno Francii (což se odrazilo v nákupech a licenční stavbě modernějších variant). Jeden sroj byl v období 1946 - 1949 zapůjčen pro seznámení Kanadě (následovala objednávka verse F Mk.3). Několik strojů dostala také na seznámení Austrálie, která měla zájem o verse s motorem Nene (viz. Vampire F Mk.2, FB Mk.30 / 31 / 32).
Vampire F Mk.1 staršího provedeníVampire F.Mk.2
Byl versí s motorem Rolls Royce Nene o tahu 20 kN. Vzhledem k větší spotřebě vzduchu motorem Nene přibyla na hřbet trupu dvojice přídavných vstupů vzduchu. Původně se počítalo s výrobou 60 strojů, ale nakonec vznikly jen tři, přestavěné z Vampirů F Mk.1, přičemž jeden byl určen pouze na náhradní díly. Jeden z nich byl později předán Austrálii, kde se posléze rozběhla licenční výroba (viz. Vampire F Mk.30, FB Mk.31 a FB Mk.32). Dalším uživatelem byla Francie, kde byly letouny licenčně vyráběny pod označením Mistral (viz.).
Vampire F Mk.2Vampire F Mk.3
Problémem Vampirů F Mk.1 byl poměrně nedostatečný dolet. Bylo sice možno použít přídavné nádrže, ale požadován byl větší dolet i s jen vnitřními nádržemi. Vznikla specifikace F.3/47, požadující řešení. V červnu 1945 byla proto zahájena přestavba jednoho Vampiru F Mk.1 na upraveným křídlem s dalšími nádržemi vybavený stroj. Množství paliva vzrostlo z 918 litrů Vampiru F Mk.1 na 1482 litrů. Mimo to bylo možno podvěsit dvojici přídavných nádrží o oběmu 455 nebo 909 litrů. Upraveny byly také SOP.
První Vampire F Mk.3 vzlétl v listopadu 1946 a sériová výroba běžela od jara 1947 a celkem do roku 1949 dala 224 strojů. Mimo Velkou Británii používala tuto versi také Kanada v počtu 86 kusů (dodány v období 1947 - 1948, sloužili do roku 1958), Norsko zakoupilo 20 strojů, Indie 3 a Švédsko jeden. 15 kusů získalo Mexiko v roce 1960 z Kanady, sloužili zde do 70. let.
Vapire FB Mk.4
plánovaná, ale nakonec neuskutečněná stíhací bombardovací varianta Vampiru F Mk.2.
Vampire FB Mk.5
Vzhledem k tomu, že jako stíhací stroj byl standartizován Gloster Meteor, bylo rozhodnuto další verse vyvíjet jako stíhací bombardéry. Vampire FB Mk.5 byl modifikací Vampiru F Mk.3, lišil se především "useknutými" konci křídla, zesílenou pancéřovou ochranou a samozřejmě závěsníky pro pumy a rakety, kdy bylo možno nést až 908 kg pumy nebo osm raket RP-3, případně kombinaci. První Vampire FB Mk.5 vzlétl 23.6.1948 a koncem roku byl již zaváděn do výzbroje. Bohužel stále nebyly vybaveny vystřelovacími sedačkami, ačkoliv tyto již byly původně plánovány.
Do roku 1951 bylo vyrobeno 1123 Vampirů FB Mk.5. Do jižní Afriky bylo dodáno 10 kusů. 24 letounů zakoupila Venezuelu. Nový Zéland dostal v období 1950 - 1951 18 strojů, které byly začátkem 70. let nahrazeny stroji Douglas / MDD A-4 Skyhawk. 94 strojů bylo v roce 1949 dodáno Francii, další byly vyráběny v licenci (viz. Vampire FB Mk.51). V roce 1950 obdržela 5 strojů Itálie, která na základě jejich vyhodnocení objednala stroje v provedení FB Mk.52A včetně licenční výroby (viz.). Egypt získal 51 letounů v období 1949 - 1950. Libanon získal v roce 1958 čtyři stroje. Jeden stroj byl na seznámení poskytnut Austrálii (spolu s několika F Mk.1, viz.).
Možnosti podvěsné výzbrojeVampire FB Mk.6
Byl Vampire FB Mk.5 poháněný motorem Goblin 3 o tahu 14,9 kN. Švýcarsko obdrželo v období 1949 - 1950 75 kusů vyrobených ve Velké Británii a dalších více jak 100 kusů zde bylo vyrobeno v licenci u konsorcia firem vedených firmou EFW (Emden Flugzeugwerke) v období 1951 - 1952. Zpočátku sloužili jako čistě stíhací a poté, co byly v této roli nahrazovány stroji DH Venom (viz.), byly přestavěny na stíhací bombardéry. Později byly modernizovány instalací vystřelovacích sedaček Martn Baker Mk.2F/V a úpravou kopkitu na přetlakový. V roli stíhacích bombardérů vydrželi do konce 60. let, kdy byly nahrazovány Hawkery Huntery, ale sloužili dále jako kondiční, přičemž v 70. letech bylo 55 strojů dále modernizováno, tyto lze rozeznat podle delší přídě s další avionikou. Dosloužili jako cvičné cíle.
Vampire Mk.7
Nerealizovaná exportní stíhací bombardovací verse, na kterou navázala verse FB Mk.50.
Vampire FB Mk.8
Jednalo se o versi Vampiru FB Mk.5 s motorem DH Ghost a novým, šípovým křídlem. Změn však bylo tolik, že de fakto vznikl nový typ, označený Venom. O něm více níže.
Vampire FB Mk.9
Jednalo se o "tropikalizovanou" versi Vampiru FB Mk.5. Jeho kokpit byl pro tropy málo klimatizován a byl právem označován jako "Hot Box". Vampiry FB Mk.9 proto dostaly novou, podstatně účinnější klimatizaci, a od začátku roku 1952 začaly v tropických oblastech nahrazovat Vampiry FB Mk.5. Do roku 1953 jich vzniklo 322, z nichž 22 (16 ?) letounů dostala Rhodesie (Zimbabwe), přičemž tyto stroje byly poháněny Goblinem 3. Deset strojů získalo v období 1955 - 1956 Jordánsko. V roce 1958 získal Libanon tři letouny. Jižní Afrika zakoupila v roce 1953 30 strojů, sloužili zde do roku 1967. 13 z nich bylo v roce 1969 předáno Rhodesii, kde sloužili do 80. let.
Vampire NF Mk.10
Pod označením DH-113 byl stroj vyvíjen na bázi Vampiru FB Mk.5, ale s trupem upraveným pro posádku dvou mužů, sedících vedle sebe a pro montáž radiolokátoru AI Mk.10 (což byl americký SCR-720) v přídi. První prototyp G52 vzlétl poprvé 28.8.1949, celkem vznikly tři. Stroj byl poháněn motorem Goblin 3, vyzbrojen byl čtyřmi kanony Hispano Mk.V se 150 náboji na hlaveň.
Původně neměla RAF o noční Vampire zájem a stroj byl vyvíjen v režii firmy, přičemž 12 kusů objednal Egypt. Na tyto letouny, již vyrobené, však bylo dáno embargo vzhledem k napjatým vztahům v regionu a i z tohoto důvodu bylo nakonec také rozhodnuto o zavedení stroje jako prozatimního nočního stíhače, než budou k dispozici modernější vyvíjené stroje. Do služby byly zaváděny od jara 1951, ale postaveno bylo pouze 78 strojů a od roku 1954 již začali být nahrazovány. Jeden stroj byl v roce 1951 dodán do Švýcarska pro vyzkoušení, k zavedení ale nedošlo.
Vampire NF Mk.10Vampire NF(T) Mk.10
Jednalo se o 36 strojů Vampire NF Mk.10, přestavěných na stroje pro navigační výcvik. Radar byl odstraněn a nahrazen balastem, vylepšeno bylo navigační vybavení, dovybavené o přístroje Rebecca 3 a Gee 3. Kryt kabiny byl upraven po vzoru Venomu NF Mk.2A (viz.). Stroje sloužili do roku 1959.
Vampire T Mk.11
První prototyp dvoumístné cvičné verse, vyvíjené pod označením DH-115, vzlétl 15.11.1950. Byl vyvinut na bázi Vampiru NF Mk.10, ale s prostornějším kopkitem. Poháněn byl motorem Goblin 33, což byl upravený Goblin 3. Výzbroj tvořila standartní čtveřice kanonů, ale většinou byly dva z nich vymontovány. Od 144. vyrobeného stroje byl zaveden nový překryt kabiny s lepším výhledem (méně rámování), zvětšená SOP a konečně také vystřelovací sedačky typu Martin Baker Mk.3B. Na tento standart ("Late") byly postupně modernizovány i starší stroje.
Do služby byl zaváděn od konce roku 1952 a RAF obdržela celkem 526 strojů, které byly od roku 1962 postupně nahrazovány stroji Folland Gnat T Mk.1. Poslední byly vyřazeny v roce 1967. Jeden byl v roce 1957 dodán do Rakouska. Irsku byl v roce 1963 darován jeden stroj jako pozemní instruktážní pomůcka. Jordánsko získalo dva stroje v roce 1955 a další tři v roce 1960. Sedm strojů získala v roce 1963 Indie. 16 strojů bylo dodáno do Rhodesie v roce 1955. V roce 1972 získalo Chile 6 strojů, sloužících jako cvičné bitevníky do 80. let.
Sea Vampire F Mk.20
FAA (Fleet Air Arm) se zajímala o Vampire prakticky hned od začátku jeho vývoje. Třetí prototyp Vampiru, LZ551, byl pro námořní zkoušky vybaven o 40% většími klapkami a aerodynamickými brzdami a v květnu 1945 začal být zkoušen pro operace z palub letadlových lodí. Ukázal se být vhodný a proto byl dále upraven instalací záchytného háku, zesílen byl podvozek a namontován byl motor Goblin 2 a jednodílný kryt kabiny. 3.12.1945 pak poprvé přistál (jako vůbec první proudový letoun na světě) na palubě letadlové lodi HMS Ocean.
Sériové Sea Vampiry F Mk.20 byly vybaveny podobně, jako prototyp, plus měly "osekané" křídlo jako Vampire FB Mk.5. Objednáno bylo 30 strojů, ale nakonec jich vzniklo jen 18, přičemž ty byly přestavěny z Vampirů F Mk.3 a FB Mk.5. Sloužit začali od října 1948, především k výcviku, vyřazovány byly od roku 1956.
První přistání proudového letounu na palubě letadlové lodiSea Vampire F Mk.21
Byl speciální versí, sloužící pro vyzkoušení idey pružné paluby letadlových lodí. Stroje měly vzlétat a přistávat na upravené palubě, pokryté speciální pružnou rohoží. Výhodou mělo být odstranění těžkého podvozku a souvisejících zařízení, také snadnější start a přistání. Pro tyto zkoušky byl nejprve opět použit upravený prototyp LZ551 a později, pro zkoušky na letadlové lodi HMS Warrior, byly přestavěny 3 (podle jiných zdrojů 2) Sea Vampiry F Mk.20. Při zkouškách v období 1947 - 1948 se ukázalo, že idea je sice v zásadě funkční, ale se spoustou problémů a v roce 1950 bylo vše ukončeno.
Sea Vampire F Mk.21 (prototyp VT793) při zkouškách ve FarnboroughSea Vampire T Mk.22
Šlo o 73 strojů Vampire T Mk.11, upravených pro FAA. Dodány byly v období 1952 - 1955. Nebyly určeny pro službu na palubách letadlových lodí. Část byla dodána v novém ("Late") standartu a na ten byly později starší stroje modernizovány. Sloužili do počátku 60. let. V roce 1972 jich bylo šest dodáno do Chile, kde jako cvičné bitevníky sloužili do 80. let.
Vampire F Mk.30
Byl to Vampire F Mk.3 stavěný v licenci v Austrálii u firmy CAC (Commonwealth Aircraft Corporation) v počtu 57 strojů. Nejprve se stavěli v provedení se vstupy vzduchu na hřbetě trupu, ale toto řešení se neukázalo příliš povedené a proto byly přemístěny na spodní stranu trupu. Později byly starší stroje přestavěny na toto provedení.
Vampire FB Mk.31
Od roku 1952 do roku 1953 bylo postaveno 23 strojů ve stíhací bombardovací variantě, lišící se zesíleným křídlem. V roce 1956 bylo na toto provedení přestavěno 28 Vampirů FB Mk.30. V rámci modernizací byly později letouny vybaveny mimo jiné vystřelovacími sedačkami Martin Baker.
Vampire FB Mk.32
Jednalo se o plánovanou úpravu Vampiru FB Mk.31, který měl mít zvětšené vstupy vzduchu (aby bylo možno odstranit přídavné vstupy vzduchu) a vybaveny měly být vystřelovací sedačkou. Dva stroje Vampire FB Mk.30 byly upraveny pro zkoušky, ale nakonec z tohoto programu sešlo.
Vampire T Mk.33
Cvičné Vampiry T Mk.11 vyrobené v Austrálii v období 1952 - 1954 v počtu 36 kusů. Poháněny byly motory Goblin 35 o tahu 15,6 kN.
Vampire T Mk.33A
Byly Vampiry T Mk.33, přestavěné na modernější provedení po vzoru T Mk.11 "Late".
Vampire T Mk.34
Stroje pro RAN (Royal Australian Navy), odpovídající staršímu provedení Sea Vampiru T Mk.22. Dodány byly v roce 1954 v počtu 5 kusů. Poháněny byly Gobliny 35.
Vampire T Mk.34A
Byly Vampiry T Mk.34, přestavěné na modernější provedení.
Vampire T Mk.35
69 strojů vyrobených již v modernějším provedení, dodány v období 1957 - 1960.
Vampire FB Mk.50
Varianta Vampiru FB Mk.6 pro Švédsko. To zakoupilo 310 strojů v období 1949 - 1952 310, ty zde sloužili jako J-28B. Po nahrazení stroji J-29 ve stíhací roli přešli po provedení potřebných úprav pod označením A-29B k bitevním úkolům a později jako Sk-28B k tréninkové činnosti, kde vydrželi až do konce 60. let. 17 z nich však bylo v roce 1957 prodáno do Dominikánské republiky, kde sloužili do začátku 70. let.
Vampire FB Mk.51
Označení pro Vampiry FB Mk.5, vyráběné licenčně ve Francii u firmy Sud-Est. Ta jich 67 smontovala ze součástek, dodaných z Velké Británie (první vzlétl 27.1.1950), a dalších 120 bylo již vyrobeno kompletně ve Francii (první z nich letěl 21.12.1950).
Vampire FB Mk.52
Exportní označení Vampiru FB Mk.6. V období 1949 - 1952 bylo vyrobeno 192 strojů. Indie jich 39 zakoupila v období 1949 - 1951 strojů, dalších 247 bylo v licenci u firmy HAL (Hindustan Aircraft Limited) vyrobeno v Indii, první z nich vzlétl 21.2.1952. Norsko zakoupilo 36 strojů, sloužili zde do roku 1957. Finsko získalo 6 letounů, sloužili do roku 1965. Irák obdržel 6 strojů v roce 1953. Libanon získal šest strojů, dodaných v období 1953 - 1956. Sloužili do poloviny 60. let. Jižní Afrika získala 10 strojů v roce 1952, sloužili do roku 1967. Čtyři byly předány v roce 1969 Rhodesii, kde sloužili do 80. let.
Vampire FB Mk.52A
Stroj odpovídající Vampiru FB Mk.6, vyrobený v roce 1951 v 51 kusech pro Itálii. Dalších 195 bylo vyrobeno v licenci u Fiatu a Macchi. 52 strojů bylo v období 1955 - 1956 prodáno Egyptu (jako náhradu vyrobili u Macchi 45 nových strojů) a pravděpodobně část z nich zkončila v Sýrii. Egypt v roce 1956 předal 7 strojů Jordánsku a v roce 1957 19 Saudské Arábii. Vampiry byly v Itálii nahrazeny do konce roku 1960 stroji F-84 G a F-86.
Vampire FB Mk.53
Jednalo se o tovární označení DH pro stroje SE.530 Mistal (viz.).
Vampire NF Mk.54
Jednalo se o exportní stroje Vampire NF Mk.10. Itálie zakoupila 14 kusů, dodány byly v období 1953 - 1954, od roku 1957 byly nahrazovány stroji F-86 K. Indii bylo předáno 30 vyřazených Vampirů NF Mk.10 pod tímto označením, 18 v roce 1954 a 12 v roce 1957.
Vampire T Mk.55
Vývozní označení pro Vampire T Mk.11. Indie zakoupila 53 strojů a dalších 60 zde bylo vyrobeno v licenci. Dalších 7 strojů bylo získáno v období 1957 -1958 z Indonésie. Švýcarsko vyrobilo 30 licenčních letounů s motory Goblin 35. Dalších 9 strojů Vampire T Mk.11 bylo dodáno v roce 1967 (!), byly zde přestavěny na T Mk.55. Nový Zéland obdržel v roce 1952 14 strojů v provedení "Early", přičemž 8 z nich bylo přestavěno z Vampirů FB Mk.5, a v období 1955 - 1956 26 strojů v provedení "Late", z nichž 21 vzniklo přestavbou z Vampirů FB Mk.5. Sloužili zde do počátku 70. let, kdy byly nahrazeny stroji BAC Strikemaster. 20 strojů v provedení "Early" bylo dodáno v roce 1953 do Švédska, kde sloužili jako Sk-28C-1. V roce 1955 bylo dodáno dalších 15 strojů, tentokrát v provedení "Late", označených zde jako Sk-28C-2. Nahrazeny byly do konce 60. let domácími SAABy Sk-60 (SAAB 105). Norsko získalo 6 strojů, ty byly v roce 1957 vráceny zpět do Velké Británie. Finsko zakoupilo 9 strojů, sloužili do roku 1965, tři byly údajně prodány Cejlonu (Srí Lanka). Rakousko získalo dva stroje v roce 1955 a další tři na začátku 60. let. V roce 1964 pak další 3 Vampiry T Mk.11, přestavěné na T Mk.55. Sloužili zde do roku 1972, kdy byly nahrazeny SAABy 105 ÖE. Irsko obdrželo tři stroje v roce 1956 a další tři v roce 1960. Nahrazeny byly stroji Fouga Magister v roce 1975. V Portugalsku sloužili od roku 1952 do roku 1962 dva stroje v provedení "Early". 12 letounů získal v roce 1955 Egypt. Nejméně 9 strojů obdržel Irák v roce 1955. Barma obdržela 8 letounů v období 1954 - 1955. Indonésie obdržela v roce 1955 také 7 strojů, ale ty byly později, vzhledem k orientaci na sovětskou výzbroj, prodány Indii. Japonsko obdrželo jeden stroj v provedení "Late" v roce 1956. Jižní Afrika obdržela 6 strojů v provedení "Early" v roce 1952 a 21 "Late" v období 1954 - 1955. Sloužili do roku 1967, 19 bylo předáno Rhodesii. 5 strojů zakoupillo Chile v roce 1953, tyto byly v roce 1963 upraveny na cvičné bitevní a sloužili do počátku 70. let.
Vampire T Mk.55A
V roce 1956 bylo ve velké Británii přestavěno 12 strojů J-28B na cvičné v provedení "Late", tyto byly ve Švédsku označeny Sk-28C-3.
Vampire PR Mk.55
Některé Indické Vampiry T Mk.55 zde byly přestavěny na fotoprůzkumné. Vzniklo jich nejméně pět.
SE.530 Mistral
Jednalo se o poněkud pozměněný Vampire F Mk.2, vyráběný v licenci pro Francii u firmy Sud-Est (SNCASE). Především nebyl použit třetí vstup vzduchu na hřbetu trupu, ale došlo ke zvětšení standartních vstupů vzduchu. Vyrobeno bylo zkušebních 5 strojů, první vzlétl 1.4.1951. Pohon obstarával motor Nene 102 o tahu 22,3 kN.
SE.532 Mistral
Sériové provedení, vyráběné od prosince 1951, poháněné motorem Nene 102B o tahu 23,35 kN. Bylo převzato mnoho vylepšení z Vampirů FB Mk.5. Výzbroj tvořili kanony HS 404 ráže 20 mm. Vzniklo 93 kusů.
SE.535 Mistral
Varianta s motorem Nene 104 o stejném tahu jako Nene 102B, ale s mnoha vylepšeními, a s vystřelovací sedačkou firmy Sud - Est (ta byla zpětně montována i do velké části SE 532). Výroba běžela do března 1954 a dala 150 strojů. Letouny Mistral sloužili do roku 1961.
SE 535 MistralTECHNICKÉ ÚDAJE (Vampire F Mk.1 / Vampire FB Mk.5 / Vampire NF Mk.10 / SE.535 Mistral)
ROZMĚRY
Rozpětí: 12,2 m / 11,6 m / 12,9 m / 11,6 m
Dálka: 9,38 m / 9,37 m / 10,53 m / 9,37 m
Výška: 2,69 m / 2,37 m / 2,69 m / -
Nosná plocha: 24,74 m2 / 24,34 m2 / 23,29 m2 / 24,03 M2
HMOTNOST
Prázdná: 2893 kg / 3290 kg / 3168 kg / 3480 kg
Vzletová maximální: 4758 kg / 5620 kg / 5947 kg / 6100 kg
VÝKONY
Max. rychlost: 855 km/h / 915 km/h / 880km/h / 925 km/h
Dostup: 8700 m / 12200 m / 9850 m / -
Dolet max.: 1840 km / 1930 km / 1960 km / 1800 km
DH-112 VENOM
Tento stroj vznikl dalším vývojem Vampiru. Konkrétně šlo o versi Vampire FB Mk.8, vyvíjenou pro specifikaci F.15/49, která požadovala stroj pro nahrazení strojů z konce WW II a starších versí Vampiru. Vampire FB Mk.8 dostal místo motoru Goblin výkonnější de Havilland Ghost a instalováno bylo šípové křídlo. Změny nakonec byly natolik veliké, že byl stroj uznán jako nový typ a přejmenován na Venom. Vznikly dva prototypy, přestavěné z Vampirů FB Mk.5. První (VV612) vzlétl 2.9.1949, následující pak 23.7.1950.
Venom FB Mk.1
První sériová verse, vyráběná od konce roku 1951 a do výzbroje zařazovaná od srpna 1952. Zpočátku byly určité problémy s motory, s klimatizací kabiny a s manévrovatelností při plných nádržích na konci křídla (tzv. Wing Tips). Některé problémy byly vyřešeny teprve u verse FB Mk.4 (a následně byly často aplikovány zpětně na FB Mk.1). Poháněn byl motorem Ghost 103 o tahu 21,6 kN. Výzbroj tvořila čtveřice kanonů Hispano Mk.V ráže 20 mm se 150 náboji na hlaveň. Podvěsit bylo možno přídavné nádrže, pumy do hmotnosti 2000 liber (908 kg) nebo 8 raket RP-3, případně kombinace. Ani tyto stroje nebyly stále vybaveny vystřelovací sedačkou! Část byla později modernizována na versi FB Mk.4. Celkem bylo postaveno 373 strojů. K vyřazení došlo do roku 1962.
Venom NF Mk.2
Tato verse byla zpočátku vyvíjena jen v režii firmy, později ale Air Ministerstvo projevilo zájem. Prototyp WP227 poprvé vzlétl 22.10.1950. Poháněn byl mototem Ghost 104 o tahu 22 kN, radar byl typu AI Mk.10, výzbroj tvořily čtyři kanony Hispano Mk.V se 150 náboji na hlaveň. Vývoj se pro řadu problémů poměrně táhl a k zařazení do výzbroje došlo až od konce roku 1953. Vzhledem k přetrvávajícím problémům byla část strojů přestavěna na provedení NF Mk.2A (viz. níže). Služba 90 strojů této verse byla poměrně krátká, již od roku 1957 byly nahrazovány stroji Gloster Javelin.
Venom NF Mk.2A
První noční stíhací Venomy nebyly úplně ideální z hlediska stability, výhledu z kabiny a ovladatelnosti, tedy vlastností u noční verse velmi potřebných. Došlo proto k vývoji modifikovaného provedení, označeného NF Mk.2A, které dostalo nové větší SOP (po vzoru Vampiru T Mk.11), posilovače řízení a nový odklopný kryt kabiny bez rámování.
Venom NF Mk.3
První stroj této verse vzlétl 22.2.1953. Odpovídal versi NF Mk.2A, ale s dalšími úpravami. Především byly ještě zvětšeny SOP a zaveden byl nový radiolokátor AI Mk.21 (což byl americký AN/APS-57). Do výzbroje byly zařazovány od poloviny roku 1955 a již od roku 1957 začly být nahrazovány Javeliny, poslední byly vyřazeny v roce 1960.
Venom NF Mk.3Venom FB Mk.4
Verse vzniklá na základě FB Mk.1, odstraňující většinu jejich nedostatků. Prototyp WE381 poprvé vzlétl 29.12.1953, do služby byly zařazovány od roku 1955. Byly instalovány posilovače řízení, upravené SOP, klimatizace kabiny byla vylepšena, pilot konečně dostal vystřelovací sedačku typ Martin Baker Mk.1F. Pohon obstarával motor Ghost 105 o tahu 22,9 kN. Postaveno bylo 150 kusů této verse, k vyřazení došlo do roku 1962.
Venom FB Mk.4Venom FB Mk.9
Neoficiální označení pro 44 (podle jiných zdrojů pouze 16) strojů Venom FB Mk.1, zapůjčených 14. sqn. RNZAF (Royal New Zeeland Air Force), které je bojově nasadilo (s velkými úspěchy) v období 1955 - 1958 ze Singapuru proti partizánskému hnutí v Malajsii.
Sea Venom FAW Mk.20
Stroj Venom NF Mk.2 zaujal námořnictvo, které potřebovalo moderní palubní stíhač pro každé počasí (FAW = Fighter All Weather). Na jeho bázi vznikly tři prototypy, první vzlétl v roce 1951. Z úprav byly nejdůležitější zesílení draku a podvozku, instalace záchytného háku a úprava křídel na sklopná. Zavedeny byly také úpravy po vzoru Venomu NF Mk.2A. Výzbroj a radiolokátor odpovádaly versi NF Mk.2 / 2A, ale přibyla možnost protizemních útoků. Pod označení Sea Venom FAW Mk.20 byly zavedeny od roku 1954. Postaveno bylo 50 sériových strojů. Od konce 50. let byl nahrazován, stejně jako další verse Sea Venomů FAW, letouny de Havilland Sea Vixen.
Sea Venom FAW Mk.21
Vznikl aplikací úprav z verse NF Mk.3 na FAW Mk.20. První let 22.4.1954. Vzniklo 167 kusů. Posledních 100 bylo vybaveno vystřelovacími sedačkami Martin Baker Mk.4A (konečně!).
Sea Venom ECM Mk.21
Sedm kusů FAW Mk.21, přestavěných v roce 1958 na versi pro elektronický boj (ECM - Electronic Counter Measures). Sloužili do roku 1966.
Sea Venom FAW Mk.22
Poháněny byly motorem Ghost 105, instalován byl radiolokátor AI Mk.22 (což byl americký AN/APG-47), přibyla možnost použít PLŘS Fairey Firestreak (s infračerveným naváděním). 39 kusů bylo zavedeno od roku 1957.
Sea Venon ECM Mk.22
Obdoba ECM Mk.21, vzniklá přestavbou sedmi strojů FAW Mk.22 v roce 1958.
Venom FB Mk.50
Exportní verse Venomu FB Mk.1. 15 strojů bylo v období 1954 - 1956 dodáno do Iráku, 150 kusů bylo v licenci vyrobeno ve Švýcarsku konsorciem podniků vedených firmou EFW (Emmen FLugzeugwerke) , 24 z nich v průzkumné versi FB Mk.50R.
Venom NF Mk.51
Vývozní verse, zavedená ve Švédsku pod označením J-33. 62 těchto strojů zde od roku 1953 začalo nahrazovat noční stíhače J-30 (čili Mosquito NF Mk.XIX, zavedené od roku 1948). Prvních 30 dodaných kusů odpovídalo versi NF Mk.2, dalších 32 versi NF Mk.2A. Na tu bylo později modernizováno i prvních 30 kusů. Stroje byly vyřazeny do roku 1960, nahradil je domácí SAAB J-32 Lansen.
Sea Venom FAW Mk.53
Vývozní verse pro Austrálii, kde od roku 1956 nahrazovali stroje Hawker Sea Fury na letadlové lodi HMAS Melbourne. Od roku 1967 byly nahrazeny stroji Douglas / MDD A-4 Skyhawk.
Venom FB Mk.54
Vývozní verse na bázi FB Mk.4. Venezuela zakoupila 22 kusů, které sloužili od roku 1955 do roku 1973. Švýcarsko vyrobilo v licenci u EFW 100 kusů. Část strojů byla později modernizována, tyto lze poznat podle odlišné, protažené přídě (podobné, jako u modernizovaných Vampirů FB Mk.6, viz.). Poslední z nich byly vyřazeny z výzbroje až v roce 1983 (sloužili ovšem již jen pro kondiční létání), přičemž jako ukázkové pro Air Show létalo cca 20 strojů až do roku 2004!
Modernizovaný švýcarský Venom FB Mk.54Aquilon 20
Aquilon bylo označení pro licenční Sea Venomy FAW Mk.20, vyráběné pro France Navale (francouzské námořnictvo) firmou Sud-Est. První čtyři stroje, označené Aquilon 20, byly smontovány z dílů dodaných de Havillandem, první z nich vzlétl 20.2.1952.
Aquilon 201
Byl první vzorový stroj, postavený přímo Francouzi. Následovali sériové stroje.
Aquilon 202
Jednalo se o sériové provedení, vyrobené v 75 kusech. První vzlétl 25.3.1954. Od verse FAW Mk.20 se lišili radarem AN/APS-65, vystřelovacími sedačkami Martin Baker N4 a kanony HS 404.
Aquilon 202Aquilon 203
Byl vyroben v 40 kusech. Šlo o jednomístný stroj, ve výzbroji měl i PLŘS typu Nord 5103 (AA.20) s rádiovým naváděním.
Aquilon 204
V 15 kusech vyrobený cvičný stroj.
TECHNICKÉ ÚDAJE (Venom FB Mk.1 / Venom NF Mk.2 / Aquilon 203)
ROZMĚRY
Rozpětí: 12,7 m / 12,7 m / 13,07 m
Dálka: 9,71 m / 11,17 m / 11,17 m
Výška: 1,88 m / 2 m / 2,6 m
Nosná plocha: 26 m2 / 24,3 m2 / 26 m2
HMOTNOST
Prázdná: 3674 kg / 4000 kg / 4174 kg
Vzletová: 6945 kg / 7166 kg / 9450 kg
VÝKONY
Max. rychlost: 1030 km/h / 1015 km/h / 1030 km/h
Dostu: 13700 m / 15000 m / 14600 m
Dolet: 1730 km / 1600 km / 1730 km
Ty nevíš, že nejvyšší sledovanost mají jednoduché věci? 
