Problematika československých legií

[Jiří Fidler]

Zajímavé je, že ony dvě spolupracující skupiny radikálů (tedy munovci a trockisté, abych je nazval podle šéfů) byly v průběhu let likvidovány, ato hlavně Moskvou. Je pravda, že legionáři po bitvě u Lipjag popravili několik zajatých českých bolšánů, které chytli v Penze se zbraní v ruce, ale politický vůdce Muna odjel v roce 1919 do ČSR, ideolog Hašek o něco později také, zatímco vojenský velitel Štrombach udělal kariétu v Rudé armádě (dočasnou).
Hašek zemřel na zlomená játra, Muna zůstal v republice, v letech 1922-1924 byl nejvyšším v KSČ (předseda výkonného výboru či co), ale Gottwald jej v roce 1929 zařízl jako většinu ostatních šéfů, vrátil se pak do náruče socdem, působil jako pisálek v Kladně a ani Gestapu, zdá se, nestál po březnu 1939 za pozornost - zemřel v srpnu 1943. Jaroslav Štrombach z Penzy včas utekl, stal se z něho úspěšný velitel brigády v ruské občanské válce (dostal Řád rudého praporu za účast při obsazení Gruzie). V roce 1921 měl tolik drzosti, že přijel do ČSR. Protože stále platil zatykač za zběhnutí a velezradu, hrozil mu soudní proces. Takový byl proti soudruhům u nás teror, že. Tak se vrátil v roce 1922 do Ruska a pokračoval ve vojenské kariéře, dosáhl velení divize, tedy patřil k cca 250 nejvyšším v Rudé armádě. Měl ale raději zůstal v ČSR, tam by max dostal nějaký rok vězení, případně by jej Masaryk omilostnil. Tady za ním roce 1930 přišli "chlapci s ohněm v srdci a čistýma rukama" a během krátké doby z něho vymlátili přiznání, že byl čs. agentem, takže nad ránem 27. května 1931 zemřel na krvácení do mozku ráže 7,62mm.

[Jiří Fidler]

Nejlepší z těch radikálů byl asi Arno Hais, ten to dokázal koulet jedna radost. Zakladatel čs. komunistické strany v Rusku, vrátil se do ČSR, dosti významná funkce v KSČ (Rudé odbory) až do roku 1929, kdy ho Gottwald zařízl, přešel zpět k socdem a pokračoval u jejich odborů. Po okupaci se stal jedním z šéfů protektorátních odborů, řečnil proti židovsko-bolševickým plutokratům po Heydrichově smrti, podle něho si Lidice svůj osud zasloužily. O něco později si pro něho přišlo Gestapo (někdo jej udal za sympatie k odboji) a šel do fešáckého krimu, což z něho udělalo odbojáře, takže v letech 1945-48 mohl opět funkcionařit za sociální demokraty, Gottwaldovi tentokrát nevadil. Po únoru 1948 šel za kopečky, různě se potloukal v exilu a nakonec zemřel ve Vídni. Většinu toho najdete na české wikině.

[Zemakt]

Takto mi to stačí, už si dohledám sám. Díky

[Lord]

Ano, podle indícií to půjde na netu vyhledat.
Jaroslav Strombach nedopadl nejlépe.
https://cechoslovacivgulagu.cz/historie ... mbach.html

Zdroj: DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Rudý generál. Příběh Jaroslava Štrombacha, nositele Řádu rudé hvězdy, ...

Jenom dosypu další zmíněná jména
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alois_Muna

Takovým lidem dávali instrukce, jak udělat revoluci doma.
Soudruh Alois Muna řečnil v Kladně mezi dělníky v lednu 1919, Ruská revoluce a Československé hnutí na Rusi.

Celkový počet přeběhlíků z řad legionářů, kteří přešli do kyjevské Rudé gardy, byl asi 350 mužů.
V Moskvě vycházel časopis Průkopník, kam například přispíval i Jaroslav Hašek, ale mezi Čechy a Slováky nenašly tyto organizace větší ohlas.

Zdroj: Křišťan, Vlastimil. Českoslovenští krasnoarmějci 1917-1920.
https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/109666/

Jedná se o bakalářskou práci, na netu jí je možné stáhnout. Podrobně se věnuje Čechům a Slovákům, kteří v průběhu ruské občanské války vstoupili do řad internacionálních jednotek podporujících bolševiky.

Mluvčí či představitelé socanů v Rusku:

Arno Hais
https://cs.wikipedia.org/wiki/Arno_Hais

Dále Karel Knoflíček, František Beneš.

Vlákno se ubírá docela zajímavým směrem, ale proč ne, stačí se jen ptát a budeme zase jinde

[parmezano]

Alfik: TSM po ukončení války s Japonskem v roce 1906 byla dvoukolejená po Omsk. V roce 1906 se započalo se stavbou druhé koleje z Omsku do stanice Karymskaja , kde odbočovala "Východočínská dráha "přes Charbin do Vladivostoku . V délce asi 3000km . Současně započala stavba "Amurské" a "Usurisjké " dráhy na území Ruska v délce cca. 3000 km. Tato dráha měla postavený spodek a mosty už připravené na položení druhé koleje a obě dráhy byly otevřeny v roce 1916. Lze tedy předpokládat v době ,kdy po TSM přepravovaly Legie , tak TSM byla dvoukolejná v délce cca 6000km .
Zdroj : Josef Hons :" Souboj s prérii" Nadas Praha 1969

[Lord]

Alfik polemizoval proč prvním legionářům trvala cesta do Vladivostoku kratší dobu, a ten větší zbytek prostě zůstal někde viset. Jestli to nebylo taky případnou jednokolejností na některých úsecích. Je to otázka do pranice, ale provoz si na Transsibiřské magistrále chtěli řídit bolševici, a taky prioritu zřejmě dostali váleční zajatci Německa a Maďarska. Nervozita pak vygradovala Čeljabinským incidentem, kdy si čs.legionáři řekli, že si budou provoz na železnici řídit podle sebe. Později tam zůstávali kvůli politickým tlakům, protože Západ kázal, že vyšle intervenčí armádu, která však nikdy nedorazila.

[Jiří Fidler]

Ohledně doby cesty, uvědomte si, že jde o dvě zcela odlišná období. Od března do května 1918 šlo o "standardní" přepravu. Aspoň tedy část soudruhů v Moskvě si představovala, že se uzavře dohoda, oni zavelí a soudruzi mimo Moskvu sklapnou podpatky a vše půjde podle představ. Proto také s prvním vlakem jel soudruh Michail P. Lukjanov, který měl s sebou papíry s hlavičkou Rada lidových komisařů a plné moci. Ovšem jen se vyjelo z Penzy, tak soudruh Lukjanov zjistil, že soudruzi se vůbec nechovají jako správní soudruzi, protože z moskevských bumážek si mohl maximálně ukroutit čvaňháka. Což jsem již popisoval. Takže žádná rychlá cesta, ale zdržování na každé stanici, kde měl příslušný soudruh tolik drzosti (nebo tolik kulometů), aby mohl diktovat.
Jinak trasa z Penzy do Vladivostoku šla standardně po magistrále až za Čitu, ovšem podle dohody jely legionářské vlaky po amurské dráze přes Chabarovsk. Důvod byl prozaický, tzv. Východočínská dráha přes Mandžusko byla v té době již v rukou bílých (generál Chorvat). Poslední z těchto oficiálních vlaků se dostal do Vladivostoku až 9. června, přičemž v něm se nacházející legionáři vůbec nevěděli, že se na magistrále již dva týdny úporně bojuje.
Teprve po vystoupení vladivostockých došlo za pomoci dohodových diplomatů k dohodě mezi generálem Ditěrichsem za čs. sbor a generálem Chorvatem a čs. vlakům bylo umožněno využít trasy přes Mandžusko do Zabajkalska. Na pohraniční stanici Olovjannaja je se obě skupiny setkaly 1. září. Ovšem jednotky postupující ze západu měly za sebou 100 dnů bojů proti bolševikům a internacionalistům, přičemž občas jim házeli klacky pod nohy francouzští důstojníci, kteří měli rozkaz doprovázet vlaky čs. sboru a udržovat dobré vztahy s místními bolševickými představiteli. No a rozkez je rozkaz, že. Takže tito užiteční idioti zabránili čs. legionářům v rychlém obsazení Omska a Irkutska, čímž na čas zachránili bolševické instituce na Sibiři. Zvláště pozdější obsazení Omska stálo legie 6. června zcela zbytečně 16 padlých a 52 raněných z bojů u Marjanovky, přičemž Omsk byl připraven 27. května kapitulovat. Onen užitečný idiot se jmenoval Alphonse F. J. Guinet, měl hodnost majora a proslavil se tím, že 27. května (již po přepadení čs. vlaků na pěti místech) požadoval, aby celá 1. čs. střelecká divize odevzdala zbraně, nastoupila do vlaků, soustředila se v Penze a připravila se na odjezd do Francie přes Archangelsk, protože takto to rozhodla 2. května 1918 Nejvyšší vojenská rada dohodových států. Nejzajímavější na tom jsou dvě skutečnosti - že to ten debil přežil bez úhony (měl štěstí, že to nepřikazoval třeba Gajdovi), a že jej ve 20. letech Masaryk dekoroval Válečným křížem 1914-1918 a snad i Řádem bílého lva za skvělou podporu naší zahraniční akce.

[Jiří Fidler]

Takže neřešte rychlost či pomalost, období březen - květen šlo vše podle dohod, za zdržování mohly místní orgány (možná na pokyn Trockého, zatím není jasné). Od května do září to byla válka, přičemž postup východně od Nikolajevska byl vícekrát přerušen, vedla se jednání, byla uzavírána příměří, dokud nedošlo ke spojení všech jednotek na trati mezi Volhou a Obem. Teprve pak začal setrvalý tlak našich jednotek na východ, korunovaný spojením ve stanici Olovjannaja.

[Jiří Fidler]

DVOŘÁK, Jan – FORMÁNEK, Jaroslav – HRADILEK, Adam: Rudý generál. Příběh Jaroslava Štrombacha, nositele Řádu rudé hvězdy
Tady se ukazují "experti" z ÚSTR. Hned v názvu publikace dvě zásadní chyby:
1) Jaroslav Štrombach NEBYl generálem, a to z toho jednoduchého důvodu, že v Rudé armádě byly generálské hodnosti zavedeny až v roce 1940. Ostatně vojenské hodnosti, spojené s konkrétními osobami, byly zavedeny až v roce 1935. Takže když byl Štrombach zastřelen v květnu 1931, musel by být vynálezcem stroje času, aby ji zvládnul získat. To, že Štrombach měl na límci dva kosočtverce, znamenalo nikoli hodnost, ale označení funkce velitele divize (od dubna 1921 do ledna 1922 velel 18. střelecké divizi, od listopadu 1924 do prosince 1928 velel 7. střelecké divizi a od ledna 1929 do prosince 1930 velel 44. střelecké divizi);
2) za bojové zásluhy byl vyznamenán na konci roku 1920, ovšem Řád rudé hvězdy vznikl až v květnu 1930, takže Štrombach byl samozřejmě dekorován tehdy ještě ruským Řádem rudého praporu.
Obojí je patrné na oficiální portrétní fotografii. Dal bych ji sem, ale nevím zatím jak.

[Alfik]

Alfik: TSM po ukončení války s Japonskem v roce 1906 byla dvoukolejená po Omsk. V roce 1906 se započalo se stavbou druhé koleje z Omsku do stanice Karymskaja , kde odbočovala "Východočínská dráha "přes Charbin do Vladivostoku . V délce asi 3000km . Současně započala stavba "Amurské" a "Usurisjké " dráhy na území Ruska v délce cca. 3000 km. Tato dráha měla postavený spodek a mosty už připravené na položení druhé koleje a obě dráhy byly otevřeny v roce 1916. Lze tedy předpokládat v době ,kdy po TSM přepravovaly Legie , tak TSM byla dvoukolejná v délce cca 6000km .
Zdroj : Josef Hons :" Souboj s prérii" Nadas Praha 1969

Dík za upřesnění. Hlavní příčinou to tedy nemohlo být.

[Jiří Fidler]

Technické podmínky na magistrále vůbec neřešte. Všechno záviselo na politice a jejích proměnách. Ruská bolševická vláda byla v určitém presu ze strany Ústředních mocností, snažila se udržet kontakty s Dohodou, byla nucena akceptovat nejen německé, rakousko-uherské a osmanské jednotky na svém území (Brestský mír), ale také dohodové námořní síly ve svých přístavech (zatím nevypovězená spojenectví). Vymezovaly se proti ní celé kozácké oblasti (na jaře 1918 hlavně Ural a Kubáň), odpor sílil v Zabajkalsku (Semjonov) i v Mandžusku (Chorvat). Navíc místní bolševické vlády nechávaly o příkazech Moskvy občas i hlasovat, a pokud se nenašel dostatek hlasů, tak se příkaz prostě nebral na vědomí. Tzv. Centrosibiř byla státem ve státě, také Penza a Samara si občas dělaly, co chtěly. Navíc krátce předtím došlo k rozkolu v koaliční vládě bolševiků a levých eserů, druzí z ní odešli, ale pokračovali ve spolupráci v jednotlivých resortech, přičemž si udržovali významné pozice v silových resortech. A ani bolševické vedení nebylo jednotné, k jednotlivým tématům zde vznikaly ad hoc vnitrostranické koalice, které se proměňovaly. Bolševičtí vůdci byli v prvé řadě politickými teoretiky, kteří své teorie odvozovali z několika sice zajímavých, ale nijak zvlášť realistických manter. Na reálný vývoj pak reagovali v prvé řadě dalšími teoretickými spisy a teprve v druhé řadě standardními vládními postupy. Prostě všechno, co v roce 1917 v Rusku rozhasili, se jim na jaře a v létě 1918 vracelo, přičemž jejich jediným řešením se nakonec stal teror proti všem, čs. legie nevyjímaje. Rozhodnutí o teroru vůči nim přišlo nejpozději v první polovině května 1918, přičemž zatím vůbec nelze říci, zda to bylo rozhodnutí celého bolševického vedení, nebo jen několika radikálů. Skutečnost, že mezi nejzdrženlivější bolševiky v této otázce patřil Josif V. Stalin, to už je jak z Cimrmana ("zdrženlivý Sigmund Freud").

[Lord]

Mimochodem dnes 30. června je Den ozbrojených sil, díky legionářům, kdy se Česká republika navrací od roku 2002 k této tradici. Odůvodňuje se to tím, že 30. června 1918 Francie uznala náš požadavek na samostatný stát. Zatímco za První republiky se slavila bitva u Zborova. Tehdy se spoléhalo hlavně na odkaz ruských legií, v současnosti se to asi politicky nehodí

Podle jiného zdroje byla Transsibiřská magistrála ještě v roce 1916 na některých částech furt jednokolejná. Úplné zdvoukolejnění celé trati bylo dokončeno až v padesátých letech.
Zdroj: https://is.muni.cz/th/r6433/Transsibirs ... _ruchu.pdf

Ovšem je otázkou jaké všechny tratě do toho počítají, protože TSM měla několik etap.

Parmezano píše, že "Amurská" a "Ussurisjká" dráha měla sice spodky a mosty připravenou na druhou kolej, že byly dokončeny v roce 1916, ale nutně z toho nevyplývá, že byly všude dvoukolejné, i když to lze předpokládat.

V deníku legionáře se však objevuje zpráva, že Amurská dráha nemůže přijímat naše ešelony a na druhé linii (Mandžuské), která je o 900 verst kratší, jsou boje u Charbína mezi vojsky sovětskými a semenovskými.

Z toho vyplývá, že do události zasáhly také povodně. Omská dráha byla přeplněná, Amurská poškozená, je nedostatek železničního materiálu, atd. Mohly to být jen výmluvy, ale také částečně pravda. Největší problém však představovaly dohody o odevzdání zbraní, v tom logicky panovala vzájemná nedůvěra. Ke komunistům se přidal jakýsi český velitel Brabčák, a pak je dobrovolci zesměšňovali: "brabčáci" budou chtít mít zase nasypáno!

Z hlediska československých legií, sice Čína dovolila vojákům přejíždět přes její území, ale ...
Dne 26. července 1918 navštívil ministra zahraničí pekingské vlády pana Lu Zhengxianga francouzský vyslanec v Pekingu M. Boppe, aby tlumočil žádost Spojenců o souhlas s průjezdem „spojeneckého českoslovanského vojska“ přes čínské území.
Zdroj: https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-cas ... znici.html


To jen doplnění do mozaiky prvních ešelonů, jenže do Vladivostoku nějak nepřipluly lodě, a tak se naši vrátili. Nutno dodat, že v té době celou trať nekontrolovali ani bolševici, ale také bělogvardějský ataman G. M. Semenov, a ten zablokoval dopravu přes Čínu. Našim vojákům nezbylo než použít mnohem delší a nespolehlivou náhradní trať přes Chabarovsk. Zpátky už naši vojáci nejeli jako přátelé bolševiků, a mohli tedy použít kratší a solidnější trať přes Čínu.

To taky považuji za důležité uvést pro pochopení celé jejich anabáze.

Celkem bylo potřeba k transportu československého vojska zapotřebí 259 vlaků, složených z více jak 10 tisíc nákladních a přes 500 osobních vozů.

[Jiří Fidler]

Tak o Dni ozbrojených sil toho docela dost vím. Byl jsem ve skupině historiků tehdejšího Historického ústavu Armády ČR, která se danou problematikou zabývala. Zadání bylo jednoduché - najděte něco, pouze z 20. století, a nesmí to být Dukla. Diskuse trvala asi týden, shodli jsme se na tom, že to bude něco z legií. Pokud si dobře vzpomínám, tak tehdy ještě kpt. Stehlík chtěl Zborov, proti čemuž jsem byl já a dr. Bělina, a to kvůli skutečnosti, že Češi v této bitvě stáli na obou stranách. Já jsem navrhoval Lipjagy (fakticky jsem je "vrátil" do povědomí v knize "Slavné bitvy naší historie", vydané pod redakcí Pavla Běliny a Petra Čorneje v roce 1993), což ale bylo zamítnuto, že jde o neznámou bitvu. Můj druhý návrh byl z nebitevní sféry - 16. prosinec - na památku oficiálního přijetí čs. jednotek za součást dohodových vojsk.
Komise nakonec navrhla dvě data - bojové (2. červenec) a politické (16. prosinec) - což odešlo na ministerstvo. Teprve později jsme se dozvěděli, že rozhodování si uzurpovalo vedení legionářské obce, jež stanovilo sice stupidní, ale jednoznačná pravidla. Bude to datum, které se bude slavit NA ZÁPADĚ (komu by se chtělo jezdit na Ukrajinu, že), a musí to být v létě (aby jim nebyla venku zima). Navíc se tam objevil někdo s názorem, že Zborov ne, protože to je o prázdninách, takže si toho nikdo nevšimne.
Takže někde vyštrachali Darney jako to pravé ořechové, a to ve stylu: PRAPOR - ČEST - SLÁVA - MY EVROPANÉ a další kecy. Přišlo nám to na ústav těsně před podpisem, a to ve stylu, jak to, vy blbci, že jste na tak důležitý den zapomněli. Přece prapor, ku..a, to je něco, to je bomba. Marně jsme odpověděli, že praporů již bylo legiím uděleno hafo (11. října 1914 České družině v Kyjevě, 12. října 1914 Rotě Nazdar v Bayonne, 5. září 1916 2. čs. střeleckému pluku v Okonsku, 10. dubna 1917 3. čs. střeleckému pluku v Tryskyni, 24. května 1918 1. čs. divizi v Římě, to za účasti Štefánika). Marně, vyhrálo to Darney, aby se mohlo jezdit do Francie. Předseda komise z HÚ AČR doc. Galandauer (mimo jiné člověk, který našel onen článek o Hitlerovi gentlemanovi vpravo dole, ale ne od Peroutky) to celé velmi humorně shrnul v denním tisku. Takže svátkem armády není ani vzpomínka na oficiální vznik republikánského vojska, ani některá bitva moderních dějin, ale výročí pochodu za fánglí, aby se to mohlo jezdit slavit do Francie za teplého počasí.

[Jiří Fidler]

ad Lord ohledně magistrály:
Opětovně směšujete události z jara a události z léta 1918.
Východočínská železnice byla pro bolševiky uzavřena, protože ji ovládaly jednotky generála Chorvata. Přeprava z Penzy do Vladivostoku byla oficiálně schválena po sibiřské magistrále až do prostoru Čity a odtud po Amurské a Ussurijské dráze do Vladivostoku. Tudy jely VŠECHNY vlaky, které se nakonec do Vladivostoku dostaly (poslední až začátkem června).
Čínská nabídka z léta 1918 se již týkala návratu našich jednotek z Vladivostoku na Sibiř, Ural a Povolží. V té době byla Amurská a Ussurijská dráha v rukou bolševiků, takže legionářská uskupení byla od sebe zcela odříznuta. Po Ussurijské dráze od Vladivostoku naši postoupili jen ke Kaulu, zde od nich bojovou štafetu převzali hlavně Japonci (4. září obsadili Chabarovsk, 18. září Blagoveščensk). Naši se vrátili do Nikolska-Ussurijského, aby se po Východočínské železnici dostali co nejrychleji do Zabajkalska a odtud pak dále na západ. Tady se využilo čínské nabídky, ovšem dohodoví spojenci museli velmi tvrdě zasáhnout u generála Chorvata, aby přesunu čs. vlaků nebránil. Mezitím však Gajda ovládl oblast Bajkalu a Čitu, takže ke spojení čs. jednotek postupujících od západu o od východu došlo na rusko-čínské hranici.

[Jiří Fidler]

Opět opakuji, vůbec neřešte technické podmínky, to byly zcela zástupné problémy. Magistrála fungovala celý rok 1918 i 1919 oběma směry, od Čity do Vladivostoku dvěma větvemi (Amursko-Ussurijská - Východočínská). Technické problémy žádný výpadek nezpůsobily, provoz nezastavily, maximálně jej zpomalily, ale trať byla až na níže uvedená období stále průjezdná.
Provoz z Čity do Vladivostoku po Východočínské železnici byl omezen / zastaven pouze od prosince 1917 do července 1918 (nikoli po celou dobu, ale přesnější data nemám), protože generál Chorvat se ve spolupráci s jedním z čínských vůdců, Čang Cuo-linem, postavil bolševokům na odpor. Bolševické vlády však udržely spojení s Vladivostokem po Amurské a Ussurijské dráze.
Po vystoupení Čechoslováků zůstala Amurská a zčásti Ussurijská dráha v rukou bolševiků až do podzimu (září / říjen, nevím přesně), ale díky Čechoslovákům byl Vladivostok spojen se Sibiří přes Východočínskou dráhu (setkání ve stanici Olovjannaja 1. září 1918). Obě větvě magistrály se dostaly do rukou "bílých" poté, co Japonci ovládli 4. září Chabarovsk, 18. září Blagověščensk a někdy později (nevím přesně kdy) spolu s Američany vyčistili zbytek Amurské dráhy a pronikli do oblasti Čity.

[Lord]

Tak o Dni ozbrojených sil toho docela dost vím. Byl jsem ve skupině historiků tehdejšího Historického ústavu Armády ČR, která se danou problematikou zabývala. Zadání bylo jednoduché - najděte něco, pouze z 20. století, a nesmí to být Dukla. Diskuse trvala asi týden, shodli jsme se na tom, že to bude něco z legií. Pokud si dobře vzpomínám, tak tehdy ještě kpt. Stehlík chtěl Zborov, proti čemuž jsem byl já a dr. Bělina, a to kvůli skutečnosti, že Češi v této bitvě stáli na obou stranách. Já jsem navrhoval Lipjagy (fakticky jsem je "vrátil" do povědomí v knize "Slavné bitvy naší historie", vydané pod redakcí Pavla Běliny a Petra Čorneje v roce 1993), což ale bylo zamítnuto, že jde o neznámou bitvu. Můj druhý návrh byl z nebitevní sféry - 16. prosinec - na památku oficiálního přijetí čs. jednotek za součást dohodových vojsk.
Komise nakonec navrhla dvě data - bojové (2. červenec) a politické (16. prosinec) - což odešlo na ministerstvo. Teprve později jsme se dozvěděli, že rozhodování si uzurpovalo vedení legionářské obce, jež stanovilo sice stupidní, ale jednoznačná pravidla. Bude to datum, které se bude slavit NA ZÁPADĚ (komu by se chtělo jezdit na Ukrajinu, že), a musí to být v létě (aby jim nebyla venku zima). Navíc se tam objevil někdo s názorem, že Zborov ne, protože to je o prázdninách, takže si toho nikdo nevšimne.
Takže někde vyštrachali Darney jako to pravé ořechové, a to ve stylu: PRAPOR - ČEST - SLÁVA - MY EVROPANÉ a další kecy. Přišlo nám to na ústav těsně před podpisem, a to ve stylu, jak to, vy blbci, že jste na tak důležitý den zapomněli. Přece prapor, ku..a, to je něco, to je bomba. Marně jsme odpověděli, že praporů již bylo legiím uděleno hafo (11. října 1914 České družině v Kyjevě, 12. října 1914 Rotě Nazdar v Bayonne, 5. září 1916 2. čs. střeleckému pluku v Okonsku, 10. dubna 1917 3. čs. střeleckému pluku v Tryskyni, 24. května 1918 1. čs. divizi v Římě, to za účasti Štefánika). Marně, vyhrálo to Darney, aby se mohlo jezdit do Francie. Předseda komise z HÚ AČR doc. Galandauer (mimo jiné člověk, který našel onen článek o Hitlerovi gentlemanovi vpravo dole, ale ne od Peroutky) to celé velmi humorně shrnul v denním tisku. Takže svátkem armády není ani vzpomínka na oficiální vznik republikánského vojska, ani některá bitva moderních dějin, ale výročí pochodu za fánglí, aby se to mohlo jezdit slavit do Francie za teplého počasí.

Dobrý, tak tohle se bude jednou možná "tesat do kamene".

Po pravdě mi to přijde, a jsem rád, že i vojenským historikům scestné. Ale vidím, že to bylo spíše politické rozhodnutí, což by zase asi v jiné době neprošlo, když Francie si to pak zkazila Mnichovem. Ostatně do té Francie se dnes ani nejezdí, ale slaví se to na Vítkově.

Přitom Lipjagy bylo určitě významnější, než nějaký nástup neznámých praporů ve Francii.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Lipjag

Význam spočíval v blokování sibiřské magistrály čs. legionáři, kteří zcela zastavili přepravu německých a rakousko-uherských zajatců na západní a italskou frontu.

Takže něco z čeho měl i ten Západ prospěch. A dnes se toto dává jako největší přínos, a i tehdy si toho byli vědomi, protože frantíci náš nárok na samostatný stát neuznali jen tak z plezíru!

[parmezano]

lord : Podle železniční mapy na : http://www.soldat.ru/files/4/10/137/, byla TSM dvoukolejná už v roce 1943.

[Lord]

Parmezano, mohl by jsi dát odkaz přímo na danou mapu? Nebo to je nějak rozkouskované? Píšeš v roce 1943, já v 50. letech, nejdříve to mělo být už v době první války. Podle pana doktora to stejně není důležité pro legie, má pravdu. Ale když už jsme to nakousli, tak dotáhneme otázku dvoukolejnosti tratě do konce.

-------------
Našel jsem, že do Darney papaláši skutečně jezdí, jen letos kvůli koronaviru asi ne. Ve zprávách mainstreamu se tohle ani neobjeví, jen Vítkov. Ještě tam je pamětní deska Václava Havla, sice nevím proč, ale zařídil to, a rád cestoval na státní útraty, background od pana doktora tomu odpovídá. Na druhou stranu tam jezdí i zástupci obce legionářské, je trošku zvláštní, že slaví politickou událost více než historické bitvy. Za tu dobu se však toto výročí již upevnilo. Když už chtěli Francii, tak lépe si připomínat v říjnu bitvu u Terronu, jenže to by jím mohla bejt venku už trošku zima

[Jiří Fidler]

Vážení palbáci, na několik dnů odjíždím, k unternetu se tam dostanu jen sporadicky. Mějte tedy, prosím, se mnou trpělivost.
S pozdravem

[Ataman]

Parmezano, mohl by jsi dát odkaz přímo na danou mapu? Nebo to je nějak rozkouskované?

http://www.soldat.ru/files/f/00000580.jpg