Myšlenka je ta, že v zásadě všichni předřečníci mají (trochu - více či méně) pravdu.
Bo ten hlavní problém pojmu "britské křižníky" během WW1, např. "britské bitevní křižníky"... tak tento pojem v sobě zahrnuje strašnou spoustu
různých lodí.
A protože měla RN relativně nedostatek velkých/moderních křižníků (např. proti hit and run akcích německých "bitevních křižníků" na východoanglické pobřeží), tak Admiralita musela posílat lodě do akcí pro které vůbec nebyly zkonstruovány.
a) Kromě střetů v Severním moři (jako je Jutsko, Dogger Bank,...) je je hezkým příkladem rozpornosti "zadání a reality" HMS Inflexible (=z první třídy "britských bitevních křižníků" Invincible) nasazený do ostřelování tureckých pobřežích opevnění u Gallipolli = nasazení Inflexible, jako v podstatě statického "monitoru" do úzkého vodního toku, absolutně popřelo původní smysl třídy
b) Podobným paradoxem je nasazení přeživších lodí z obou prvních generací do jedné velké jednotky po bitvě u Jutska
https://en.wikipedia.org/wiki/2nd_Battl ... r_Squadron.
K čemu? Přece si Britové ověřili, že jejich první generace "bitevních křižníků" nemá na to se jako eskadra střetnout v plnohodnotné dělostřelecké bitvě s německými bitevními křižníky. Tj. seskupení těchto nejstarších/nejslabších bitevních křižníků do jedné velké eskadry vůbec nedává smysl. Tyhle nejstarší/nejslabší bitevní křižníky buďto měly operovat po jedné (spolu s jednotkami britských bitevních lodí). Anebo měly být namixovány s novějšími britskými křižníky (=podobný efekt jako Bismarck a CA Prinz Eugen).
c) Dalším příkladem, kdy nebylo respektováno zadání na tyto lodě je HMS Lion a jeho nasazení jako osamocené vlajkové lodě od cca 1917...
https://www.naval-history.net/WW1NavyBr ... PL1701.htm Když už byla potřeba "vlajková" loď pro jednotku se čtyřmi novějšími "bitevními křižníky (Renown, Repulse, Tiger, Princess Royal), tak pro tento účel měla být zvolena jiná loď
d) Dalším příkladem je použití přírůstků RN (=HMS Courageous/Glorious) v Severním moři poblíž Dánského/Německého pobřeží... což nedává smysl (vzhledem k naprosto mizernému pancéřování). Zatímco proti tureckému Goeben (třída Moltke) mám pocit, že ve Středomoří neměla Dohoda
žádné zhruba podobně rychlé a relativně slušně vyzbrojené lodě... a nejspíš proti případným akcím Goeben ve Středomoří od podzimu 1917 chtěli Britové, aby Japonci nasadili své bitevní křižníky ve Středomoří (viz debata ve vlákně o účasti japonského námořnictva během WW1)
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8199
Závěr:
Tj. nedostatečnost pancéřování některých velkých britských křižníků je pouze jedním z efektů toho, že část nově vymyšlených druhů britských křižníků byla nasazována úplně na jiné úkoly, než pro jaké byly zamýšleny Prostě IMHO je potřeba rozlišovat o jaký jde křižník, bo za WW1 není britský (bitevní) křižník jako (bitevní) křižník.
Čili, že HS Queen Mary dopadla u Jutska, jak dopadla, je chyba. A vesměs souhlasím se zdejší kritikou.
Ovšem potopení HMS Invincible s ohledem na původní smysl této lodi (v kombinaci s taktikou u Jutska, nekvalitou britské munice,...) bylo spíše očekávatelné, aspoň myslím.... Tak proč kritizovat konstruktéry Invincible, když jejich "produkt" byl u Jutska použit "v rozporu s původním zadáním"?
Ještě jinak:
Tj. to co napsal @Polarfox je moc hezky vysvětlené, ale mám pocit, že
tenhle záměr se v praxi moc nedodržoval.
Polarfox píše:Jarl:
Ono je to trochu složitější. Přinejmenším první třídy britských bitevních křižníků (Invincible a Indefatigable) byly opravdu primárně určeny k nahánění německých korzárů. Těmi byly míněny pomocné křižníky konvertované z mohutných a velice rychlých (23 uzlů) záoceánských plavidel, které běžný křižník neměl šanci uhnat. Byly tedy dvě možnosti - buď dotovat stavbu vlastních obdobných lodí pro válečnou konverzi a nebo postavit speciální válečné plavidlo. Ta první možnost byla po dlouhé diskuzi zavržena z důvodu ochrany (posílat do boje něco nepancéřovaného jim nevonělo) a ceny (když se vzaly v potaz dotace, poplatky, vybavení a vůbec cena lodi a eventuálně cena její ztráty, tak to vyšlo skoro nastejno jako postavit speciální a kvalitativně o stovky procent lepší válečnou loď).
Když byla vyřešena otázka, zda-li bude německé pomocné křižníky honit po oceánech vlastní pomocný křižník nebo čistočistá válečná loď, tak se přistoupilo k designu. Požadavků na tento pancéřový křižník bylo několik a všechny byly zakomponovány - vysoká a dlouhodobě udržitelná rychlost (nakonec 25 uzlů), velký operační rádius (nakonec až 5 000 nm ekonomickou rychlostí a 3 000 nm při nejvyšíí!), výborné nautické vlastnosti (viz. výrazně vysoké boky) a pancéřování vůči očekávané výzbroji protivníka (tj. 150mm kanóny a tomu odpovídající 152mm pancíř). Ožehavou částí je ovšem výzbroj, kterou měly původně tvořit kanóny ráže maximálně 234mm (9.2 palce), což samozřejmě pro takový typ lodi bohatě stačilo. Jenže v té době se začaly v zahraničí objevovat některé silnější konstrukce (japonské s 305mm děly) a především pár chytrých hlav napadlo, že by nový pancéřový křižník mohl občas
sekundárně zaskočit i u bitevní floty k nějakému tomu vedlejšímu šolichu. A aby toto bylo možné, tak byl přes původní záměr a protesty řady lidí k tomu i náležitě vyzbrojen.
A tady nastává jeden krásný paradox. Primární úlohou bylo stále uhánění německých korzárů, ale někteří lidé tehdy již s nevítaným navýšením výzbroje čuli zradu...a správně a zcela oprávněně. Jejich argumentem bylo to, že slabě pancéřovaná loď se silnými děly nemá co dělat ve společnosti/postavená proti silně pancéřovaných bitevních lodí a obávali se, že 305mm děla z nich učiní tak cennou položku, že budou inklinovat k sekundární úloze a k primární je nikdo nebude chtít pouštět. Což se také přesně do puntíku stalo.
Z tohoto pancéřového (a později bitevního) křižníku se stalo něco, co z něj nikdy být nemělo. Ačkoli se třída Invincible stavěla s 305mm kanóny, třída Indefatigable se měla opět navrátit k ráži 234mm...jenže nastal humbuk - "proč se něco silného najednou staví slabší?" a nikdo neměl odvahu a chuť říci "protože to tak má být" a radši se podvolili a vyprskli další klon Invincible (a paradoxně v otázce ochrany obchodních tras se začala opět otvírat otázka pomocných křižníků, ačkoli teď bylo vysněné plavidlo k dispozici !! - leč uzurpované novými úkoly
). Dokonce ještě v roce 1913 byl projektován velký křižník s 234mm děly, což značí, že původní myšlenka nebyla stále ještě mrtvá.
Další bitevní křižníky už jsou trochu jiná věc, protože nová role se už mezitím zabydlela a jejich role už dlela více u bitevní floty a stále více jako protiváha německých bitevních křižníků, které se v té době začaly taktéž objevovat na scéně. Zatímco Invincible a Indefatigable jsou čistočistá plavidla pro potírání korzárů a podobné role, jenž žel díky výzbroji skončily nešťastně semlety okolnostmi, tak pozdější třídy už byly do značné míry pohlceny novou a původně sekundární rolí. Ty se již profilují vůči německým lodím, potřebují lepší pancíř, lepší výzbroj a spirála se roztáčí, ale část dědictví zůstává. (...)
R.I.P.
