rok 1920
Na Palbě jsme již probírali téma „Černý den“ německého a dokonce i ruského černomořského námořnictva. Jak víme, první z nich byl v důsledku mírových jednání izolován na britské základně ve Scapa Flow, kde se jednalo o dalším osudu početných a moderních německých jednotek. Poté co se jednání neúnosně táhla v důsledku hašteření mezi jednotlivými vítěznými mocnostmi, vyřešilo Německo tuto situaci za ostatní tím, že své lodě v létě roku 1919 na britské základně potopilo. Do určité míry k uspokojení některých námořních velmocí, které se obávaly, že na úkor kvalitních německých lodí, by se mohla obohatit jiná z vítězných mocností. Většina z potopených plavidel pak byla ve dvacátých a třicátých letech vyzvednuta a následně sešrotovaná. Tento proces ale stál nemalé peníze a vítězným mocnostem tak do určité míry odčerpával peníze, které by se jinak v rámci válečných reparací dali jednodušším způsobem užít. Tady mám na mysli, že lépe a levněji se rozebírají lodě na skluzu, než po X letech vytažených za velké námahy, ze dna přístavu. A samozřejmě ty lodě na skluzech se efektivněji rozebírají i z toho hlediska, že určité cenné části, jako děla, se dají sejmout a použít třeba u pobřežních dělostřeleckých baterií atd.
Podobný osud potkal i ruské černomořské loďstvo, které na jaře roku 1918 padlo do Německých rukou. Jak víme, Rusko v roce 1917 zažívalo obrovské vnitřní otřesy, které vedly k pádu cara a později i k pádu prozatímní vlády. Po říjnové revoluci se kormidla chopili bolševici včele s Leninem. Ten se pak snažil Rusko vymanit z válečného běsnění. Po mírových jednáních byl bolševický vůdce ochoten přistoupit na německé nátlaky (de facto neměl na vybranou) a podstoupil Německu a jeho spojencům rozsáhlá ruská území včetně Ukrajiny a přístupu k Černému moři. Tím se do německé sféry zájmu dostalo i Černomořské loďstvo, které po dohodě mělo náležet právě Centrálním mocnostem. Jenomže ruský mužik se rozhodl jednat jinak, než bylo stvrzeno na papíře a tak se hodnotnější část ruské flotily do německých rukou nedostala, protože ji sami námořníci potopili. Lodě, které nešli ke dnu, pak pro Německo a jeho spojence neměli příliš velký význam pro velkou zastaralost a špatný technický stav. Samozřejmě pokud by Centrální mocnosti měli čas a lidský materiál, tak i tak by se dala řada lodí, včetně těžších jednotek využít. Takhle se ale podařilo do konce války zprovoznit jen pár plavidel. Nicméně ruské černomořské loďstvo na dlouhá léta přestalo de facto existovat.
No a pak tu máme vedle těchto dvou výše uvedených případů i případ rakousko-uherské Kriegsmarine. Rakousko-Uhersko patřilo mezi tradiční námořní velmoci. Pokud bychom to chtěli například hodnotit dnešním měřítkem, tak by patřilo mezi tzv. G8, a tudíž mělo silnější námořní síly, než například tradiční koloniální velmoci Španělsko a Nizozemsko. Je sice pravdou, že rakouské mocnářství na námořní síly v porovnání s ostatními vynakládalo nejmenší finanční zdroje, ale na druhou stranu se tyto investice poměrně dobře uplatnily za Velké války. Jen pro představu, R-U v letech 1900 až 1913 vynaložilo na námořní síly celkem 172 milionů USD (v tehdejší měně), zatímco Itálie ve stejném období již 329 milionů USD. A přesto si Kriegsmarine po celou dobu války podržela nadvládu nad Jadranem. Tento fakt pak hrál velice důležitou roli ve válce na Balkáně i na italské frontě, protože Dohodové mocnosti nemohli provádět účinné zásobování srbských a černohorských jednotek a rovněž Italové měli na své frontě ze strany moře nechráněné křídlo. Opakované rakouské nájezdy na italské východní pobřeží pak měli především morální a logistické dopady. Především pak r-u rychlé křižníky typu Admiral Spaun a Novara, si hojně zaválčili a dělali Dohodě nemalé problémy. Rovněž se nesmí zapomínat na ponorkové loďstvo, jehož účinnost se s přítomnosti německých sil znásobila. Vojenský materiál potopený ve Středozemním moři pak chyběl na klíčových bojištích po celé Evropě. Ke smůle r-u Kriegsmarine pak byl fakt, že nedisponovali žádným bitevním křižníkem, který by mohl účinněji narušovat dohodové zásobovací trasy. Z tohoto hlediska je tak možná škoda, že v srpnu roku 1914 nedopadlo „posílení“ v podobě německého bitevního křižníku GOEBEN a lehkého křižníku BRESLAU, kteří se nakonec uchýlili do Tureckých přístavů. Na druhou stranu právě přítomnost těchto lodí v otomanských rukách, vedla ke vstupu této říše do války na straně Centrální mocností.
Dokud monarchie válku ještě hospodářky zvládala, tak kladla obrovské dohodové přesile stále aktivní odpor. Jenomže hlad ve vnitrozemí, hospodářská krize a odstředivé tendence mnohonárodnostní země vedli monarchii pomalu, ale jistě ke konci. Exodus země se projevil nejdříve na porážce ozbrojených sil. Katastrofa začala porážkou bulharské armády na makedonské frontě, kdy tento spojenec Centrálních mocností byl donucen jednat o míru. Také Osmanskou říši (Turecko) za krátko poté stihl stejný osud a i tento protivník Dohody byl donucen jednat o míru. Teď již srbské armádě spolu se spojenci nic nebránilo v tom, aby postupovali hluboko do nitra Balkánského poloostrova. Postup těchto jednotek byl tak rychlý, že i jinak laxní Italové se museli chopit k útoku, aby náhodou nepřišli o své vytoužené zisky, které svým vstupem do války očekávaly. Dne 24. října 1918 zaútočili Italové spolu francouzskými a britskými jednotkami na pozice rakousko-uherské armády. V řadách Dohody byli i vojáci československé zahraniční legie. Rakouské jednotky se v obranných pozicích na březích řeky Pavie drželi statečně, ale velké přesile nemohli dlouho vzdorovat. Poté co byla jejich obrana prolomena, tak již Dohodovým silám nic nebránilo v postupu do vnitrozemí. Cestu jim totiž do značné míry usnadnily maďarské jednotky, které odešli bránit hranice Uherska (Maďarska), které právě vznikalo na troskách monarchie, stejně jako další nástupnické státy. Ostatně to známe i od nás, když dne 28. října 1918 byl vyhlášen Československý stát. Přesto ještě některé monarchii věrné jednotky vedly ústupové boje až do dne 31. října, kdy rakousko-uherská vláda požádala o příměří. Italové ale tak moc toužili po územních ziscích na úkor svého věčného rivala, že vedli boje dále, až dokud nedosáhli svých vytyčených cílů, tj. Terstu a jihotyrolského města Tridentu (Trento). A i poté, co byly boje ukončeny, pokračovaly italské jednotky v obsazování nepřátelského území a prodlužovali mírová jednání, aby se chopily co největších zisků. Protahování mírových jednání se Italům dařilo až do 3. listopadu. Teprve poté byl klid zbraní stvrzen podpisy. V té době již vedlo válku jen zcela opuštěné Německo, které bylo nakonec rovněž donuceno ke klidu zbraní a to dne 11. listopadu 1918. Důvodů k prohře Centrálních mocností bychom asi našli více, ale tím hlavním byla menší ekonomická a hospodářská základna, než jakým disponovali dohodové země. Nicméně toto není předmětem tohoto tématu.
Jenomže armáda bylo jedno a námořnictvo druhé. Každá složka má prostě svá vlastní specifika. Pozitivní bilancování a aktivní činnost r-u Kriegsmarine po celou dobu války, pak v roce 1918 utržila velkou ránu v podobě vzpoury námořníků v Boce Kotorské, z které se již do konce války námořní síly nevzpamatovaly. To bylo ještě umocněno ztrátou moderní bitevní lodě Szent István. Na podzim pak disciplína, tak tvrdě obnovena po Kotorské vzpouře, opět polevila a tak v říjnu byly na lodích opět zvolené námořní rady, které nad železnými obry postupně získávali hlavní slovo. Důstojnici záhy zjistili, že „vzpoura“ není nijak otevřená, protože se jejich rozkazům nikdo neprotivil a tak nešlo proti nim nějak razantněji zakročit. Postihy tak mohly být udělené pouze za úroveň provedených úkonů, která samozřejmě byla mizivá. Poté, co se Monarchie koncem října rozpadla na nástupnické státy, prohlásili námořníci, že již dále nechtějí setrvat na lodích a rozjeli se domů. Proti tomu nemohli důstojnici v té době rozkladu, nic udělat. Co se má stát s celým loďstvem bylo dáno na vědomí 30. října jedním z posledních výnosů císaře Karla I. V něm nařizoval předat celé loďstvo, včetně námořních základen, výstroje a materiálu Národní radě Slovinců, Chorvatů a Srbů, což byl nejvyšší orgán právě vznikajícího státu, který známe z pozdějších let jako Jugoslávie. Na každém z námořníků pak byla ponechaná svobodná volba, zdali zůstane ve službách nové země. Ve stejný den odpoledne odevzdal admirál Horthy svou flotilu kotvící v Pule a druhý den došlo k předání rovněž v Boce Kotorské. Novému státu (Jugoslávie) tak doslova přes noc spadlo do klína početné a silné námořnictvo a to včetně námořníků, důstojníků, námořních základen a materiálu. A samozřejmě se nedá nezmínit i ten fakt, že námořníci měli bojové zkušenosti, což jsou zkušenosti k nezaplacení. Velitelem nově vzniklé floty se stal kapitán řadové lodi Vukovič de Podkapelski (kromě jiných lodí velel dlouhou dobu křižníku Admiral Spaun). Jenomže sotva se tento schopný důstojník ujmul své nové funkce, zahynul na palubě moderního dreadnoughtu VIRIBUS UNITIS, který byl v noci na 1. listopadu 1918 potopen italskými řiditelnými torpédy. Nutno přiznat, že za toto potopení nejmodernější jednotky si mohli Jugoslávci sami, protože v opojení z uzavřeného míru a vzniku nového státu nehlídali přístav a tak se italským mužům podařilo i se silnými výbušninami nenápadně se dostat do přístavu. Cena byla vysoká. Několik set mužů zahynulo na palubě této vlajkové lodi. Nicméně více než vojenský čin by tato akce zasloužila označení sabotáž. Italové moc dobře věděli o příměří, ale přesto se rozhodli vlajkovou loď potopit. Nechtěli si připustit, že by jim v podobě jugoslávského námořnictva mohla na jadranu vyrůst nová konkurence. Na rakousko-uherských námořních základnách v té době panoval doslova chaos. Především pak v Pule a Terstu, kde žila početná italská enkláva, docházelo ke srážkám mezi nimi a jihoslovanskými námořníky. Pořádek se nakonec podařilo obnovit především díky českým námořníkům, které obě strany považovaly za své přátelé. Také odjezd námořníků domů hrozil vypuknutím dalšího chaosu, ale nakonec se vše podařilo docela zajímavě vyřešit. Protože námořníci prostě obsadili vlaky a jejich zkušeným strojníkům, zvyklým obsluhovat složité námořní kolosy, nedělalo problém lokomotivy obsluhovat. A jelikož námořníci s sebou kromě proviantu do vlaků vzali i zbraně, tak se je nikdo nedovoloval zastavit. Vlaky si tak vcelku bez problémů razili cestu do svých cílových stanic ve vnitrozemí někdejší monarchie.
Brzy poté, co bylo uzavření příměří, se na kořist vrhli i země vítězné Dohody. Italové pak z těchto zemí postupovali nejagresivněji a to dokonce i bez vědomí ostatních Dohodových zemí a hned 5. listopadu začali obsazovat někdejší území monarchie (přístav Pula atd.). A tak aby na ostatní vůbec něco zbylo, museli si také pospíšit. Přičemž jim nečinilo problémy, že někdejší rakousko-uherské loďstvo již má nového pána v podobě Jugoslávie (království SHS). A tak byly všechny lodě internované v přístavech bez ohledu na to, pod jakou vlajkou se v té době nacházely. Brzy poté začala tahanice o to, komu jaká kořist připadne. A asi není potřeba dodávat, že nejhlasitěji se opět ozývala Itálie, která pro sebe chtěla urvat největší část kořisti.
Je asi zbytečné popisovat všechny ty tahanice, zákulisní boje, i boje u poradního stolu o tom, kdo co chtěl za lodě získat pro sebe. Dá se říct, že prakticky všechny lodě byly vítěznými zeměmi rozebrány a na Jugoslávii, která je všechny od císaře Karla I. obdržela jeho výnosem, zůstali jen drobky v podobě pouhých dvanácti torpédovek a několika málo prakticky nevýznamných plavidel. A tak přestože rakousko-uherská flota patřila k těm nejmenších ze světových velmocí, tak se jednalo o velká čísla. V rámci válečných reparací tak jednotlivé vítězné země obdrželi podíl na kořisti, který nebyl vůbec zanedbatelný. Vždyť se stačí jen podívat na soupis loďstva, který včetně starších jednotek obsahoval 14 bitevních lodí, 3 obrněné (pancéřové) křižníky, 14 menších křižníků, 19 torpédoborců, 73 torpédovek, 15 ponorek a celé řady dalších menších jednotek a obstarožních lodí. Samozřejmě že řada lodí byla beznadějně zastaralá již před Velkou válkou, ale i ten železný šrot v řadách desítek tisíc tun kvalitního materiálu, měl svou nezanedbatelnou finanční hodnotu, čehož si byly vítězné země vědomy, a proto se o kořist tak hádali. V porovnání s reparacemi Německa je pak překvapující, jak mizivé loďstvo bylo nástupnickým státům ponecháno. Německo si totiž mohlo ponechat [1] hned několik starších řadových bitevních lodí, celou jednu třídu starších chráněných křižníků a několik menších jednotek. Výjimkou byly pouze ponorky, které v důsledku úspěšné bojové činnosti byly Německu zakázané. A rakousko-uherská Kriegsmarine?
Tak předně. Rakousko-Uhersko se samo rozpadlo a tak byl formální problém, s kým uzavírat mírové podmínky a válečné reparace, když tato Monarchie již neexistovala. Proto byly zástupci vítězných mocností i nástupnických států Monarchie v září 1919 pozvání do zámku Saint-Germain-en.Laye poblíž Paříže. Zde se pak jednalo o formálním ukončení válečného stavu, podmínkách vzniku nového rakouského státu a rozpuštění rakouské částí někdejšího Rakousko-Uherska. Smlouva obsahovala celkem 381 článků, které se kromě jiných týkaly také povinnosti platby válečných reparací. Smlouva formálně vstoupila v platnost dne 16. července 1920 a tímto datem byl právně potvrzen zánik Rakousko-Uherska. Válečné reparace v podobě plavidel r-u Kriegsmarine se pak z části rozdělovali podle toho, kdo více křičel. Myslím si, že není až tak důležité zacházet do podrobností, kdo na koho co vytáhnul, s čím argumentoval atd., jen aby dosáhl svého cíle. Výsledek byl předem daný a to rozebrat si prakticky všechny lodě, které byly k dispozici. Po této stránce jsem se snažil dohledat co nejvíce dat, ale abych se přiznal, ruku za to do ohně nedám. Zřejmě by se našlo ještě několik starších plavidel, které vítězové rovněž převzali a přetavili v hutích na cennou ocel. Takže pokud by o nich někdo něco věděl, tak budu jen rád za doplnění.
Velké hladinové lodě
Největší zájem vítězů se z pochopitelných důvodů soustředil na nejcennější jednotky r-u Kriegsmarine, kterou byly bitevní lodě třídy VIRIBUS UNITIS. Z původních čtyř lodí této třídy se konce války dočkaly dvě s tím, že jedna z nich připadla Francii a druhá Itálii. Francie pak svou loď používala jako cílovou loď a v této roli ji také v roce 1922 potopili. Italové pak svou bitevní loď provozovali do roku 1924, kdy byla v rámci washingtonské námořní dohody vyřazena a sešrotovaná. O tři semi-dreadnoughty třídy RADETZKY již velký zájem nebyl a tak rok po převzetí skončily všechny v hutích. U starších jednotek bylo pak již od samého začátku jasné, že jiný osud, než rozebrání na šrot, je nečeká. Pouze stará barbetová bitevní loď SMS Kronprinz Erzherzog Rudolf na krátko unikla hutím, když jako jediná větší jednotka zůstala do roku 1922 ve službách nově vzniklého státu Jugoslávie (království SHS). Ta ji provozovala pod jménem Kumbor, ale pro beznadějnou zastaralost šla i ona brzy do šrotu. V hutích také skončily stařičké kasematové lodě a fregaty pocházející ze sedmdesátých let 19. století. Když už nic jiného, tak alespoň materiál, z kterých byly postaveny, měl cenu téměř 30.000 tun železného šrotu. Rovněž o obrněné křižníky nebyl žádný větší zájem využít je jinak, než na šrot a to i včetně křižníku SANKT GEORG, který Dohodě během války na Jadranu přidělával nemalé problémy. Celkem ve velkých hladinových lodí bylo někdejší Rakousko-Uhersko vítězným mocnostem nuceno odstoupit lodě s výtlakem přesahujícím 200.000 tun (208.015 t). Samozřejmě ten standardní výtlak se liší podle zdrojů a tak je potřeba brát jej s rezervou. Stejně tak není vyloučeno, že u Dohodových zemí skončili další staré jednotky, ke kterým jsem ale nikde nic nedohledal.
Tab.č. 1 – Velké hladinové lodě
Křižníky
O lehké křižníky, nebo spíše v rakouské terminologii „rychlé křižníky“, se rovněž strhl velký boj a to především mezi Francii a Itálii. Ani jedna z těchto námořních velmocí totiž před První světovou válkou (ani během ní) nepostavila a neprovozovala tento typ plavidel. Jejich chráněné křižníky byly příliš pomalé, zastaralé konstrukce a mnohdy i nevhodně vyzbrojené (příliš velký mix výzbroje atd.). Jelikož Velká Británie provozovala velké množství křižníků tohoto typu, tak ji přidělený Admiral Spaun skončil již v roce 1920 mimo službu a v hutích. Naproti tomu Francie svůj křižník provozovala do roku 1927, než byl nahrazen modernějšími konstrukcemi, a Itálie své vyřadila až krátce před vypuknutím Druhé světové války v roce 1937. Ostatní chráněné a staré torpédové křižníky skončily krátce po převzetí novými pány, ve šrotu.
Tab.č. 2 - Křižníky
Torpédoborce
Rakousko-Uherská Kriegsmarine disponovala i poměrně vysokým počtem moderních a rychlých torpédoborců, které spouštěla na vodu v letech 1906 až 1917. Samozřejmě mladší plavidla byla více ceněná pro svou modernější konstrukci, vyšší rychlost (obecně), odolnost atd. O tom, že se jednalo o kvalitní plavidla, do určité míry vypovídá i doba provozu pod vlajkou nových pánů. Z celkového počtu 19 plavidel, jich v rámci reparací nejvíce obdržela Itálie a to 15. Modernější z nich pak vyřadila ze služby až těsně před Druhou světovou válkou. Jeden torpédoborec obdrželo i Řecko, které jej provozovalo do konce dvacátých let. Francie obdržela tři plavidla, ale dvě z nich krátce po obdržení poslala do šrotu.
Tab.č.3 – Torpédoborce
Torpédovky a torpédové čluny
V této kategorii plavidel Rakousko-Uhersko zhotovilo celou řadu tříd a více jak sedmdesát plavidel. Je pravdou, že celá řada z nich by spíše snesla označení torpédové čluny, za které v době vzniku byly skutečně označené. Tady jsem si dovolil všechna tato plavidla zařadit do jedné kategorie, tak snad to těm věci více znalým nebude vadit. Více jak pět desítek těchto lodí našlo hned po válce po rozdělení mezi vítěze, cestu do hutí. Ty modernější, které Rakousko-Uhersko spustilo na vodu po roce 1914, se dočkali poměrně dlouhé služby u řady zemí po dlouhá desetiletí. Poslední z nich vyřadilo Rumunsko až v roce 1960. Na lodě z První světové války to byla úctyhodně dlouhá služba. Jen pro zajímavost, „odběratelem“ těchto rakousko-uherských torpédovek nebyly jen tradiční vítězné námořní velmoci, ale i země jako Rumunsko, Řecko a Portugalsko, které obdrželi hned šest lodí (Rumunsko obdrželo sedm plavidel).
Tab.č.4 – Torpédovky a torpédové čluny
Tab.č.4 – Torpédovky a torpédové čluny
Torpédové lodě
Monarchie kromě torpédonosných lodí typu torpédoborců a torpédovek mělo také sedm starších plavidel, které jsou známé jako torpédové lodě, či torpédové křižníky. Tato zajímavá plavidla pocházela z osmdesátých a devadesátých 19. století a v době První světové války se již pro svou zastaralost využívala k jiným účelům. Proto nás nepřekvapí, že Itálie a Francie, které si je mezi sebe rozebrali, je ihned poslali do šrotu. V tomto případě je zajímavé, že až na jednu loď obdržela všechny Itálie. Celkově když bych měl hodnotit poměr italských válečných akcí a reparací, tak bych řekl, že tento apeninský stát obdržel mnohem větší podíl z kořisti, než mu náležel.
Tab.č.5 – Torpédové lodě
Ponorky
Ve Středozemním moři operovalo poměrně početné ponorkové loďstvo, které ale v druhé polovině války bylo posíleno o německé ponorky. Tato plavidla, které zde po válce zůstala, do svého souhrnu nepočítám. Pokud tedy správně počítám, tak rakousko-uhersku dožilo konce války patnáct ponorných člunů, které si mezi sebe rozdělila Francie a Itálie s tím, že Itálie opět obdržela mnohem větší počet. Všechna plavidla byla ještě v roce 1920 poslaná do šrotu.
Tab.č.6 – Ponorky
Ostatní plavidla (monitory a další)
Z velkého počtu různých pomocných plavidel, monitorů a říčních člunů se mi podařil dohledat jen několik lodí v podobě čtyř minonosek, kde o osudu dvou z nich toho moc nevím. Monitorů a říčních člunů pak Rakousko-Uhersko mělo na Dunaji poměrně hodně, ale jelikož většina z nich zůstala po válce ve službách nástupnických států, tak jsem je do seznamu nepočítal. Většina těchto plavidel pak měla dlouhou, poválečnou službu.
Tab.č.7 – Ostatní plavidla (monitory a další)
Co říct závěrem? Rakousko-Uherská Kriegsmarine hrála v době První světové války významnou a dosti aktivní roli. Bohužel její konec byl nečekaný stejně jako konec celé Monarchie a smutnou tečku za slavnou flotou udělali vítězné mocnosti, které naprostou většinu lodí obratem prohnali přes hutě a přetavili v mírové výrobky. A tak nám po ni zůstávají již jen nostalgické vzpomínky a pár těch drobných artefaktů, které se podařilo zachránit.
Poznámky:
[1] Co se týká lodí, mohlo mít Německo pouze 6 starých řadových lodí, pro tento účel byly vybrány Braunschweig, Elsass a Hessen (třída Braunschweig 1902-1903) a Hannover, Schleswig-Holstein a Schlesien (třída Deuschland 1905-1906). Tyto jednotky doplňovalo 6 malých stejně zastaralých křižníků tříd Gazelle a Bremen a po 12 torpédoborcích a torpédovkách (také staré předválečné konstrukce).
Zdroje:
• Jane´s Bitevní lodě 20. století – Bernard Ireland, Tony Gibbone – Praha 2004
• Novák, Žiarovský, Šupík – Bitva v Otrantské úžině – Praha 2011
• Válečné lodě (3) –Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
• Válečné lodě (4) –Pejčoch, Novák, Hájek – 1993
• Velká válka na moři 1 – Jaroslav Hrbek – 2001
• Velká válka na moři 2 – Jaroslav Hrbek – 2001
• Velká válka na moři 3 – Jaroslav Hrbek – 2001
• Velká válka na moři 4 – Jaroslav Hrbek – 2002
• Velká válka na moři 5 – Jaroslav Hrbek – 2002
• http://www.gwpda.org/naval/n0000000.htm
• http://www.kriegsmarine.at
• http://www.warshipsww2.eu
• http://www.navweaps.com
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
• http://www.fronta.cz
). Akorát to nebyla ještě vlajka dnešní, ale taková ta obrozenecká, červenobílá. Modrý klín do ní přibyl asi až v r. 1919,nebo tak nějak.
