První světová válka
Francie
rok 1917
Replika SPADu S.XIII
Letoun SPAD S.XII byl nepochybně zajímavý stroj a to především díky své těžké výzbroji v podobě kanónu ráže 37 mm. Jenomže jeho ovládání v boji a vůbec létání s letounem, který byl díky této výkonné zbrani výrazně těžší, nebylo jen tak pro běžné piloty. Proto těch pár desítek letounů u jednotek obdrželi jen ti nejlepší z nejlepších. Jenomže francouzské letecké síly především potřebovali výkonné stroje pro běžné piloty, kteří by se mohli soupeři postavit ve velkém počtu a zvrátit tak průběh letecké války na svou stranu. A logické bylo sáhnout po již rozpracovaném stroji S.XII s tím, že po menších úpravách a především po vyřazení kanónové výzbroje z toho může vzniknout nadějný stroj. Vývoj tak začal jen o něco později, tedy někdy na počátku roku 1917. Pro dosažení maximálního výkonu, jako stíhacího stroje, bylo nutné stroj obsadit výkonnější pohonnou jednotkou, kterou již v květnu 1916 navrhl švýcarský konstruktér Marc Birkigt. Jednalo se o motor Hispano-Suiza 8Ba s výkonem 149,1 kW (200 koňských sil). Pro zvýšení výkonu při zachování zdvihu pístu a průměru válců, byl použit reduktor, který zvýšil otáčky na 2.000 za minutu. Ovšem vyšší otáčky ze začátku vadili provozu, protože se přenášeli na celý motor a tím pádem i na konstrukci. Dále motor trpěl nedostatečným mazáním. Tento problém se konstruktérům podařilo vcelku jednoduše odstranit pomocí rozšíření vnitřních kanálků v klikové skříni. Ovšem vibrace, to byl větší oříšek. Řešením mělo být kotvení horních okrajů bloků válců ke spodním podélníkům trupu. Táhla se ukázala jako ne příliš šťastné řešení, protože způsobovala další pnutí. Nicméně už bylo přijatelnější.
Vývoj nové stíhačky běžel v utajení a tak o jeho průběhu není dochováno příliš zpráv. Víme, že na začátku roku 1917 obdržela společnost SPAD objednávku na 20 strojů s pohonnou jednotkou v podobě motoru Hispano-Suiza o výkonu 149,1 kW (200 k). Hlavní výzbroj měly představovat dva synchronizované kulomety. Další informaci o vyvíjeném letounu pustil dne 20. února 1917 v hlavním štábu britského RFC kapitán Owen J.F.Scholte. Dne 13. března 1917 byl britský štáb informován o pokračujícím vývoji, který směřoval k dokončení prototypu a přípravě letových zkoušek. První let se uskutečnil 22. března 1917 na letišti Buc a v kokpitu seděl pilot Salze. Poté byl prototyp předán do zkušebního střediska Villacoublay. Zbylé stroje z první série byly předány rovnou k frontovým jednotkám, aby se vyzkoušely přímo v boji. Tento postup byl umožněn i z toho důvodu, že SPAD S.XIII byl de facto jen lehce modifikovanou kopií, takže byl pro piloty důvěrně znám a nemuseli se bát nějakých záludností. Nový S.XIII C.1 měl pouze o 12,7 cm delší trup a o 43,2 cm větší rozpětí křídel v porovnání s S.VII. Vnější vzhled byl prakticky shodný se starším typem. Pouze horní část směrovky byla okrouhlejšího tvaru, a stejně tak i koncovky vodorovných ocasních ploch a odtokové hrany výškových kormidel. Detaily v rozdílu profilu křídla by pak asi poznal jen odborník. Jediným větším poznávacím znamením tak může být předsunutí horního křídla nepatrně dopředu, přičemž přední vzpěra byla zesílená krytým táhlem. Hlavní výzbroj v podobě dvojice synchronizovaných kulometů Vickers ráže 7,7 mm byla umístěna před pilotovou kabinou nad motorem. Každý z kulometů měl k dispozici 400 nábojů: Náboje byly po výstřelu automaticky vyhazovány ven. Zbraně umožňovali vést palbu jak z obou současně, tak i z každé zvlášť.
Velkou devizou nového letouny byla jeho rychlost. Již první stroj s označením S.512 během testů dosáhl ve výšce jednoho kilometru rychlosti 211 km/h. Ve výšce 5.000 metrů dosahoval stroj rychlosti 190 km/h, což byla rychlost, které nebyla schopna většina nepřátelských letounů. Do výšky jednoho kilometru se S.XIII šplhal dvě minuty a dvacet sekund, do pěti kilometrové výšky to již trvalo 20 min a 10 sec. Maximální dostup se stejně jako u modelu S.XII blížil hranici sedmi kilometrů. Druhý prototyp S.392 vzlétl na letišti Buc dne 4. dubna 1917 a v jeho kabině seděl René Dorme. Třetí prototyp byl používán jako ukázkový stroj u stíhacích jednotek a předváděl jej pilot Marice Prévost.
Testy postavených prototypů byly více než úspěšné a tak padlo rozhodnutí objednat hned 250 letadel s termínem dodání do prosince 1917. Nicméně přestože testy byly úspěšné, tak spuštění sériové produkce provázela řada problémů, především pak s pohonnou jednotkou. Dále se ukázala konstrukční vada palivové nádrže, u které docházelo k její deformaci, nebo k zastavení přívodu paliva k motoru. Problém se podařilo odstranit zesílením stěny nádrže a vhodnějším typem přepážek. Sériová výroba rovněž ukázala problém s nedostatečným chlazením motorů a nedostatkem samotných chladičů. Chladiče se montovaly přímo do motoru, kde ale trpěly za letu vibracemi a při přistání docházelo k úniku chladicí kapaliny. Díky této konstrukční chybě bylo nutné celou již vyrobenou sérii poslat zpět do továrny, kde došlo k přesunu chladičů na trup. I díky těmto problémům technického rázu se nepodařilo sériovou výrobu rozběhnout tak, aby již na jaře roku 1917 bylo u frontových útvarů dostatek strojů. K prvnímu srpnu se tak u útvarů nacházelo pouhých 17 letounů S.XIII. Když se pak výrobu podařilo nastartovat, tak se ale nadále nedařilo držet plánovaných objemů výroby. Tak například k poslednímu březnu 1918 mělo být u útvarů k dispozici 2.230 letadel. Realita ale byla jiná, protože do té doby se podařilo vyrobit jen 764 strojů. Technické problémy se ve větším měřítku podařilo odstranit až někdy v závěru listopadu 1917 s tím, že se ještě dodatečně museli upravovat koncovky křídel. U již vyrobených letounů bylo nutné připravit speciální nástavce, které měly za úkol změnit koncovky z eliptického tvaru na hranaté. Od konce prosince 1917 se již sériová produkce rozběhla ve větším měřítku tak, že se dařilo plnit 40-60% z objednaného objemu výroby.
Vedle sériové výroby se dále experimentovalo s dalšími vylepšeními. Například stroj S.512 byl testován s motorem Hispano-Suiza 8Bec o výkonu 164 kW (220 koňských sil), jehož výkon šlo při maximálním zatížení a zvýšení otáček zvýšit až na 175,2 kW (235 k). Toho bylo docíleno vyšší kompresí. Rovněž se prováděli zkoušky s třemi různými typy vrtulí, přičemž nejlepších hodnot bylo dosaženo s vrtulí Ratmannoff typ 6727. Při použití této vrtule dokázal S.512 ve výšce dvou kilometrů letět maximální rychlostí 218 km/h a ve výšce pěti kilometrů rychlost poklesla jen o pouhých 15 km/h na hodnotu 203 km/h. Do dvou kilometrové výšky se prototyp šplhal 4 min a 40 sec, do pěti kilometrové to bylo 18 min a 30 sec. Tato pohonná jednotka se osvědčila a byla do trupu montována u pozdějších sérií. Vedle prototypu S.512 vznikla i foto průzkumná verze S.512 s fotografickým přístrojem s ohniskovou vzdáleností 26 cm. Přístroj byl umístěn ve svislé poloze hned za pilotní kabinou spolu se speciálním víkem z překližky. Tato verze S.XIII nesla označení „Photo“. U stroje S.706 bylo za pilotní kabinou použito turbodmychadlo profesora Augusta Rateaua. Stroj byl testován až v září 1918, tedy na sklonku První světové války s tím, že samotné testy ukázaly zhoršené výkony v malých výškách zapříčiněné velkou hmotností instalovaného zařízení. Je logické, že od dalšího vývoje bylo u modelu upuštěno, i když za velkou louží v USA a ve Velké Británii se s turbodmychadlem pokračovalo v testech dál.
Letecké eso Eddie Rickenbacker
Sériová produkce - Kolik bylo celkem vyrobeno S.XIII bohužel nelze přesně určit, protože výrobní záznamy se nedochovaly. Vzhledem ke známým počtům prvoliniových stíhacích strojů se dá odvodit, že S.XIII bylo vyrobeno 8.472 kusů, které měly nahradit starší stroje. Mateřský podnik SPAD podle všeho vyrobil 1.141 strojů, firma A.C.M. des Colombes pak vyrobil 361 letounů. Záznamy těchto dvou firem jsou věrohodné, další jsou již jen odhadované. U firmy Adolphe Bernard se tak postavilo zřejmě 1.750 letounů, Blériot Aeronautique zhotovil údajně 2.300 strojů, podnik Société Anonyme des Établissements Borel vyrobil 300 letadel, firma Kellner et ses Fils postavila 1.280 letadel, firma Pierre Levasseur 340 letadel, společnost Société Anonyme des Établissements Nieuport postavila asi 700 strojů a jako poslední firma Société Anonyme Francaise de Constructions Aéronautique měla postavit kolem 300 letounů. Nicméně většina těchto společností nevyrobila všechna objednaná letadla a tak se odhaduje, že ve skutečnosti slezlo z výrobních pásů kolem 7.300 strojů.
Uživatelé – vzhledem k vysokému počtu postavených letounů se asi není čemu divit, že se stroje dostali i za hranice domovské Francie, která je měla ve stavu až do roku 1923. Kromě Francie tak mezi hlavní uživatelé patřili USA, které v dubnu 1917 vstoupili do války na straně Dohody, ale i přes své velké průmyslové zázemí jim kromě jiného chyběli kvalitní stíhací stroje. Proto padlo rozhodnutí vybavit americké jednotky (v Evropě pod názvem USAS; United States Air Service) právě nejmodernějším strojem S.XIII. Ve vrcholném období sloužili S.XIII u USAS až u 17 stíhacích perutí a kromě celé řady vynikajících pilotů na něm létal i Edward (Eddie) Vernon Rickenbacker, který ze svých 26 vzdušných vítězství plných dvaceti dosáhl právě na tomto modelu letadla. Dalším vynikajícím americkým pilotem na S.XIII byl poručík Frank Luke Jr. Přezdívaný „Arizona Ballon-Buster, protože ze svých 14 vzdušných vítězství dosáhl celkem 14 v podobě velice ceněných pozorovacích balonů. Američanům byla spojenci předána pozdější série, která již byla zbavená největších neduhů, a proto se o těchto strojích Amíci vyjadřovali velice pochvalně i v tisku doma za oceánem. Celkem USA obdrželi 893 strojů S.XIII a z nich si 435 po válce odvezli domů. Tyto stroje následně modernizovali, když je osadili americkými motory od firmy Wright. Výzbroj pak byla upravená podle standardů USA na kulomet Marlin.
Dalším velkým zahraničním odběratelem letounů S.XIII byla Velká Británie, která používala model S.VII a tak je logické, že v zemi za Kanálem projevili zájem modernější verzí strojů firmy SPAD. Začátkem června 1917 obdržel Královský letecký sbor letoun číslo S.489, který patřil do první výrobní série. Britové stroji přidělili označení B3479. Obdržený kus měl sice problémy s motorem, ale i tak se zkušebním pilotům podařilo dosáhnout maximální rychlosti 217 km/h. Následně se pak pilotům poručíku Geoffrey Sebastianovi Buckovi a kapitánu Frederickovi Sowreyovi podařilo sestřelit celkem pět nepřátelských letadel, což jasně prokazovalo kvality francouzské konstrukce. A vzdušných vítězství mohl první britský SPAD dosáhnout i více, kdyby nebyl dne 23. března 1918 zničen. Britové byli s novým strojem maximálně spokojeni a tak se rozhodli původní objednávku 60 strojů ihned zvýšit na 120 letounů. Ta původní objednávka pak byla vystavená na starší model S.VII, jehož výrobou byla pověřená firma Kellner. Nicméně výroba vázla a tak se první dodávka uskutečnila namísto v srpnu, až v listopadu 1917. Poslední dodávka S.XIII se uskutečnila až v březnu 1918. V té době ještě Britové vystavili objednávku na dalších 70 letadel. Tato objednávka byla ale nakonec snížená na 25 strojů. U britské RFC se stroje SPAD S.XIII používaly u 19. a 23. stíhací perutě, kde plnili svou roli. Nicméně pro náročnou pilotáž byly S.XIII v květnu roku 1918 nahrazeny britskými stroji, které takové nároky na řízení neměli.
Také Italové rádi zařadili nové SPADy S.XIII ke svým jednotkám a to konkrétně k letkám č. 70, 71, 77 a 91. Celkem bylo u těchto jednotek ve stavu 26 letounů. Po dobrých zkušenostech s jejich provozem získali Italové po válce další stroje z přebytků francouzské armády a tak v prosinci roku 1919 stát z Apeninského poloostrova disponoval celkem 273 stroji S.XIII. Nicméně z impozantního počtu stíhacích letounů tohoto typu jich bylo skutečně provozu schopných pouze 32. Také další ze států postižených Velkou válkou měl tyto letouny ve své výzbroji. Jmenovitě se jednalo o Belgii, která ihned po listopadovém uzavření příměří dostala ke svým jednotkám 37 strojů. Belgičané v době válečné vřavy disponovaly několika letouny u své 10. stíhací letky a proto rádi uvítali výše uvedené dodávky strojů z Francie. Další z evropských zemí, která nakoupila S.XIII bylo Řecko, které si pořídilo 12 letadel. Nepodložené informace pak hovoří o dodávce strojů pro sovětské Rusko, či Španělsko. SPADy S.XIII se dostaly i daleko za oceán do země Vycházejícího slunce, která si jich v roce 1920 objednalo rovných 40 kusů. Japonci pak tento model provozovali pod jménem Hei model I.
Také vznikající Československo mělo zkušenosti s provozováním S.XIII a to u SPA 315, kde na nich za Velké války létal pilot Augustin Charvát (1 sestřel jistý a 2 pravděpodobné), Václav Pilát u SPA 124 (1 balón a 2 pravděpodobné sestřely) a Václav Kahovec u SPA 75. Po válce v roce 1919 věnovala Francie svému novému středoevropskému spojenci 50 stíhaček SPAD, povětšinou modelu S.VII. Poté u čs. vlády padlo rozhodnutí o nákupu dalších stíhaček z přebytků francouzské armády, protože stávající již válkou opotřebované stroje rychle dosluhovaly. V roce 1921 se tak uskutečnil nákup 56 letounů S.XIII, které tvořily páteř československého stíhacího letectva až do roku 1924, kdy byly následně přeřazeny k výcvikovým jednotkám. Zde se používaly až do roku 1927, kdy je museli ze stavu pro velké opotřebování vyřadit.
Náš severní soused si rovněž do svého stavu pořídil S.XIII a to v počtu 24 strojů, z celkové objednávky na 148 stíhacích letounů zakoupených z přebytů francouzské armády. Po prokázaných kvalitách se Poláci rozhodli rozšířit počet svých strojů S.XIII a zakoupili dalších 22 letadel po americké 138. peruti. Nicméně osud těchto objednaných letounů přesně zmapován, přestože byly rozebrány, naloženy do beden a mířili ke svým novým majitelům. O jejich případném působení v polských silách toho tak mnoho nevíme. V roce 1920 zakoupilo Polsko dalších 40 strojů S.XIII, které v září téhož roku zařadili do svých jednotek. Zde pak spolu s dalšími již dříve dodanými stroji sloužili do konce roku 1923, než byly staženy k výcvikovým jednotkám.
TTD – SPAD S.XIII C.1
• Počet členů osádky: 1 pilot
• Rozpětí: 8,08 m (horní křídlo); 7,72 m (spodní křídlo)
• Délka: 6,22 m
• Výška: 2,40 m
• Nosná plocha: 24,50 m2
• Plošné zatížení:
• Hmotnost prázdného letounu: 575 kg
• Vzletová hmotnost: 850 kg
• Maximální rychlost: 217 km/h ve výšce 2.000 m
• Výzbroj: 2x synchronizovaný kulomet Vickers ráže 7,7mm
• Dostup: 6.850 m
• Stoupavost: 4 min a 40 sec do 2.000 m
• Dolet: 2 hod
• Motor/Výkon: 1x osmiválce „V“ Hispano-Suiza 8Be o výkonu
162 kW (220 k)
• Vyrobeno kusů: 7.300 až 8.472 ks
• Uživatelé: Francie, Velká Británie, Itálie, USA
Zhodnocení
SPAD S.XIII se nesmazatelně zařadil mezi ikony leteckých soubojů První světové války a to nejen vyrobenými počty, ale i výkony, které v některých směrech převyšovaly konkurenci z druhé strany bojové linie. Bylo to velice rychlé a odolné letadlo, které dobře stoupalo a svou palebnou silou se řadilo mezi průměr tehdejších stíhacích strojů. Díky vysokému počtu postavených strojů se s ním seznámil snad prakticky každý dohodový pilot, který byl ke stíhacím jednotkám zařazen od konce roku 1917 do závěru války. Létali na nich nejlepší piloti své doby, včetně amerického esa Edwarda Vernona Rickenbackera, který na tomto typu dosáhl 20 vzdušných vítězství z celkového počtu 26, či Michael Jacques Swaab, který všech svých deseti vítězství dosáhl právě na S.XIII. Na druhou stranu musíme přiznat. Že SPAD S.XIII nelze jen chválit. Stroje měly neustále problémy s motory, pilotáž také nebyla jednoduchá a obratnost byla rovněž horší než u staršího modelu S.VII. Během střelby z vlastních kulometů ztrácelo letadlo stabilitu. Takže přestože bylo v továrnách vyprodukováno velké množství letounů, tak k 1. říjnu 1918 bylo u frontových útvarů pouhých 764 strojů S.XIII zatímco starších modelů S.VII u stejných útvarů zůstávalo stále ještě 324 kusů. Po uzavření válečného příměří v polovině listopadu 1918 se Francie začala rychle zbavovat obou typů letounů s tím, že v některých případech byly jako první vyřazeny modernější S.XIII.
Zdroje:
• Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
• Zbyněk Válka – Stíhací letadla 1914-1918 1.díl – Olomouc 2000
• Zbyněk Válka – Stíhací letadla 1914-1918 2.díl – Olomouc 2001
• Vojenská letadla SPAD S.XIII – Oxford Education Sp. Z o.o., Polsko
• http://wp.scn.ru/en/ww1/f/255/3/0
• http://sandrermakoff.livejournal.com/164089.html
• http://www.wikipedia.org
• http://www.palba.cz
.
).