Italský těžký bombardovací letoun
Doba vzniku 1915
Stavba 9 ks
Letoun Caproni Ca.2 představoval důležitý mezistupeň ve vývoji italských těžkých bombardérů během První světové války. Vznikl jako přímá reakce na provozní zkušenosti s prvním sériovým typem Caproni Ca.1 a jeho cílem bylo odstranit nejzávažnější konstrukční i letové nedostatky, které se objevily při raném bojovém nasazení. Přestože byl Ca.2 vyráběn jen v omezeném počtu, sehrál významnou roli při formování italské bombardovací doktríny a přímo ovlivnil podobu následného a mnohem úspěšnějšího typu Ca.3.
Společnost Caproni, oficiálně známá jako Società Caproni, byla založena v roce 1908 italským leteckým inženýrem Giovanni Battistou Capronim v Miláně, s důrazem na vývoj vícemotorových letadel pro vojenské účely. Caproni byl zastánce strategické letecké síly a čerpal inspiraci z nově vznikajících leteckých technologií, včetně ruského čtyřmotorového bombardéru Sikorsky Russky Vityaz z roku 1913, aby vytvořil bombardér schopný nést významný pumový náklad na velké vzdálenosti, což odpovídalo rostoucímu zájmu Itálie o schopnosti leteckého boje. Roku 1911 se společnost přestěhovala do Talieda a začala vyvíjet větší letadla, čímž položila základy pro svou klíčovou roli v letectví z období První světové války. Rané prototypy čelily výzvám, jako byly nespolehlivé řemenové převodovky pro pohon motor-vrtule, které byly vyřešeny přijetím přímého spojení pro lepší spolehlivost.
Samotný vývoj Ca.2 probíhal na přelomu let 1914 a 1915 v konstrukční kanceláři Gianniho Caproniho. Itálie v té době byla ještě neutrální, ale v očekávání zapojení do průběhu Velké války. Italští vojenští vůdci, včetně teoretika letectví Giulia Douheta, si uvědomili potřebu těžkých bombardérů pro strategické údery proti Rakousku-Uhersku, potenciálnímu italskému protivníkovi na alpské frontě, po vstupu Itálie do války v květnu 1915. Na podzim 1914 Douhet jako velitel Battaglione Aviatoris osobně pověřil Caproni stavbou prototypu dvouplošníkového bombardéru, čímž obešel počáteční skepsi ministerstva války ohledně proveditelnosti takového letadla.
Základní koncepce třímotorového dvouplošníku s centrálním trupem a dvojicí ocasních nosníků byla zachována, avšak konstrukce byla zesílena a částečně přepracována. Hlavní pozornost byla věnována zlepšení stability, zvýšení únosnosti draku a úpravám pracovišť posádky. Pilot byl posunut do výhodnější polohy s lepším výhledem, zatímco příďová část byla upravena pro efektivnější práci pozorovatele a střelce. Oba piloti seděli vedle sebe, vybaveni dvojitým ovládacím řízením. V dlouhé přídi bylo místo palubního střelce, zadní střelec a mechanik v jedné osobě, seděl v ochranné kleci umístěné před tlačnou vrtulí a měl tak možnost nejen sledovat svůj palebný sektor, ale také měl přístup k motorům.
Velký důraz byl rovněž věnován výběru pohonné jednotky. Model Ca.1 byl motorově poddimenzován, když používal rotační nebo řadový motor Fiat A.10 o výkonu 100 k. Model Ca.2 nově používal výkonnější šestiválcové vodou chlazené motory Isotta-Fraschini V.4B o výkonu 150 k. Výkonnější motory sice přinesly zlepšení, ale pořád se jednalo o nedostatečné výkony vzhledem k požadovanému doletu a nosnosti pumového nákladu. Ale i tak se oproti Ca.1 zlepšila maximální rychlost na 133 km/h a také stoupavost do 2.000 m. Starší model stoupal do uvedené letové hladiny za 22 až 45 minut (s nákladem a bez nákladu), zatímco Ca.2 do stejné výšky stoupal za 17 minut, potažmo 25 minut s nákladem.
Jako základ se použily trupy z rozestavěné devítikusové druhé série modelu Ca.1, které tak doznali změn a po přepracování se z nich stal model Ca.2. Byly provedeny drobné aerodynamické úpravy centrální gondoly, rovněž se zlepšily kryty kokpitu, které umožnili lepší výhled pilota přes dlouhý předek. Letové vlastnosti se oproti Ca.1 zlepšily, především v oblasti stability v horizontálním letu, řízení však zůstávalo fyzicky náročné. Konstrukce trupu Ca.2 kladla důraz na lehké, ale robustní dřevěné prvky, především využívající smrk a jasan pro rám, doplněné jedlí a topolem v klíčových oblastech, jako jsou nosníky křídel a prodloužení ramen. Křídla používala systém s překližkovými žebry, pokryté lněnou látkou pro aerodynamickou hladkost a minimální hmotnost. Střední gondola a nosníky používaly podobný čtvercový dřevěný skelet vyztužený ocelovými trubkami a dráty, s překližkovým pláštěm na předních částech gondoly a látkou na zbytku. Tento celodřevěný přístup, typický pro letectví počátku 20. století, umožňoval jednoduchou montáž a opravy, ale vyžadoval pečlivé lakování kvůli ochraně před špatným počasím. Obecně vlhkost nebyla příznivcem této koncepce. Podvozek tříkolky obsahoval dvoukolové hlavní jednotky pod křídly s gumovými tlumiči a jedno přední kolo pod gondolou, což umožňovalo provoz na travnatých, nezpevněných letištních plochách a lépe rozložilo hmotnost letounu na podvozek.
Zkušební lety Ca.2 probíhaly během první poloviny roku 1915 a potvrdily, že konstrukce představuje krok správným směrem. Letoun byl klidnější při bojové akci a lépe snášel plné zatížení pumami, které se pohybovalo přibližně na úrovni 250–300 kg. Přesto se ukázalo, že potenciál konstrukce je omezen a že další výrazné zlepšení bude vyžadovat hlubší přepracování draku i pohonného systému.
Bojové nasazení
Do bojového nasazení byl Ca.2 zaváděn pouze v malých počtech (jak již bylo řečeno, bylo postaveno jen devět strojů), především u prvních bombardovacích squadriglií formovaných v roce 1915. Letouny operovaly z letišť v severní Itálii a byly nasazovány proti cílům v bezprostředním zázemí fronty. Tyto první mise sloužily nejen k bojovým úkolům, ale i jako praktický test taktiky těžkého bombardování, koordinace posádek a činnosti pozemního zabezpečení. Bojové zkušenosti s Ca.2 potvrdily základní životaschopnost Caproniho koncepce, ale zároveň odhalily její limity. Letoun byl zranitelný, měl omezený dolet a výkonová rezerva neumožňovala bezpečné operace za všech podmínek. Právě tyto poznatky vedly k urychlení vývoje Ca.3, který již představoval plně vyzrálý bombardovací letoun.
Z historického pohledu je Caproni Ca.2 významný především jako přechodový typ. Nebyl vyráběn ve velkých počtech ani dlouhodobě nasazován, ale sehrál klíčovou roli při ověřování konstrukčních řešení, taktiky i organizační struktury bombardovacích jednotek. Bez zkušeností získaných s Ca.2 by úspěch Caproni Ca.3 nebyl možný.
Sériová výroba
Letoun Caproni Ca.2 byl vyráběn v období roku 1915 jako přechodový typ mezi prvním sériovým bombardérem Ca.1 a následným standardizovaným Ca.3. Výroba probíhala v podnicích společnosti Società de Agostini e Caproni, která v této době ještě neměla centralizovaný průmyslový komplex, ale opírala se o několik menších závodů a montážních hal v severní Itálii. Hlavní roli hrály provozy v Taliedu u Milána a ve Vizzola Ticino, kde probíhal jak vývoj, tak konečná montáž letounů. Stavba Ca.2 byla z velké části ruční. Drak byl tvořen dřevěnou konstrukcí s plátěným potahem, kovové prvky byly používány pouze tam, kde to vyžadovalo zatížení. Výroba jednotlivých celků probíhala paralelně – křídla, trup a ocasní nosníky vznikaly odděleně a byly spojovány až při finální montáži. Tento způsob umožňoval relativně rychlé zavedení konstrukčních změn, což bylo u přechodového typu považováno za výhodu.
Zavádění Ca.2 do služby probíhalo souběžně s výrobou. První stroje byly předány vojenskému letectvu (Corpo Aeronautico Militare) v průběhu léta 1915. Letouny nebyly soustředěny do samostatných, výhradně Ca.2 vyzbrojených jednotek, ale byly zařazovány do raných bombardovacích squadriglií Caproni, kde sloužily společně s Ca.1. Mezi jednotky, u nichž je nasazení Ca.2 doloženo nebo velmi pravděpodobné, patřily především 1ª Squadriglia Caproni a 2ª Squadriglia Caproni, operující z letišť v severní Itálii, zejména v oblasti Aviana, Pordenone a Campoformida. Letouny byly využívány k výcviku posádek, k prvním bombardovacím pokusům i k ověřování taktiky nasazení těžkých letounů. V některých případech byly Ca.2 nasazeny i k bojovým letům proti cílům v blízkém zázemí fronty, především proti železniční infrastruktuře. Již koncem roku 1915 začaly být Ca.2 postupně stahovány z první linie a nahrazovány výkonnějším Ca.3. Některé stroje byly přestavěny, jiné sloužily krátce k výcviku nebo k technickým zkouškám. Většina byla z provozu vyřazena během roku 1916, kdy se Ca.3 stal standardním typem italského těžkého bombardovacího letectva. Z hlediska výroby a zavedení do služby nebyl Caproni Ca.2 masovým typem, ale jeho význam spočíval v tom, že umožnil plynulý přechod od experimentální fáze k plně operačním bombardovacím jednotkám. Sloužil jako důležitý článek v řetězci vývoje, na němž se italské letectvo učilo nejen stavět, ale i systematicky provozovat těžké bombardovací letouny.
Technická specifikace – CAPRONI Ca.2
První vzlet: na konci roku 1915
Posádka: 4 (z toho dva piloti a dva střelci)
Délka: 11,05 m
Výška: 3,70 m
Rozpětí křídel horní: 22,74 m
Rozpětí křídel dolní:
Plocha křídel: 95,6 m2
Prázdná hmotnost: 3.302 kg
Vzletová hmotnost: 4.000 kg
Pohonná jednotka: 2x motor Fiat A.10 6-válcový, vodou chlazený, 1x Isotta-Fraschini V.4B 6-válcový, vodou chlazený
Výkon pohonné jednotky: 2x 75 kW (101 k) každý motor, 1x 112kW (150 k)
Poměr výkonu/hmotnost:
Zatížení křídla:
Vrtule:
Rychlost maximální: 133 km/h
Dolet:
Dostup:
Doba výstupu:
Zásoba paliva a maziva:
Výzbroj: 2x kulomet Fiat-Revelli ráže 6,5 mm
Pumový náklad: 250 – 300 kg
Postaveno strojů: 9 ks
Citace velitelů jednotek k přechodu z Ca.2 na Ca.3
Z operačních souhrnů italských bombardovacích jednotek z přelomu let 1915–1916 je patrné, že zavedení Caproni Ca.3 bylo vnímáno jako zásadní kvalitativní skok oproti přechodovému typu Ca.2. Velitel 1ª Squadriglia Caproni ve zprávě adresované velení Corpo Aeronautico Militare na konci roku 1915 konstatoval:
„Zavedení nového typu Caproni umožňuje provádět úkoly, které s Ca.2 bylo možné jen za velmi příznivých podmínek. Letoun má větší výkonovou rezervu a dává posádkám větší jistotu při návratu.“
Velitel 2ª Squadriglia Caproni, která provozovala Ca.2 i Ca.3 souběžně, ve svém hodnocení přechodu na nový typ uvedl:
„Ca.2 byl cenným krokem vpřed, avšak teprve Ca.3 dává bombardovací jednotce skutečnou operační hodnotu. Rozdíl je patrný zejména při letu s plným pumovým nákladem.“
V interním souhrnu zkušeností z bojových letů nad sočskou frontou z počátku roku 1916 jeden z vyšších velitelů bombardovacího letectva poznamenal:
„Zatímco Ca.2 sloužil k ověření koncepce, Ca.3 je letounem určeným k válce. Jednotky jej přijímají s důvěrou, kterou u staršího typu postrádaly.“
Z osobních pamětí velitele bombardovací jednotky působící z letiště Campoformido pochází výstižné srovnání obou typů:
„S Ca.2 jsme se učili létat jako bombardéři. S Ca.3 jsme se jimi skutečně stali.“
Další souhrnné hlášení z roku 1916, hodnotící reorganizaci bombardovacích squadriglií, shrnovalo přechod slovy:
„Stažení Ca.2 z první linie neznamená selhání typu, ale potvrzení správného vývoje. Úkol, pro který byl postaven, splnil tím, že připravil cestu Ca.3.“
Hodnocení
Caproni Ca.2 nelze hodnotit jako samostatně úspěšný bojový typ v tradičním smyslu, jeho význam však spočívá jinde. Šlo o konstrukci přechodovou, vzniklou v mimořádně krátkém čase a pod tlakem válečných potřeb, která sehrála klíčovou roli při přechodu italského letectva od experimentální fáze těžkého bombardování k systematickému operačnímu nasazení. Ca.2 představoval praktickou laboratoř, na níž byly ověřeny jak konstrukční principy třímotorového bombardéru, tak organizace jednotek, výcvik posádek i taktika jejich použití. Z technického hlediska Ca.2 odstranil některé nejzávažnější nedostatky Ca.1, především v oblasti stability a únosnosti draku, zároveň však jasně ukázal limity tehdejších pohonných jednotek. Nedostatečná výkonová rezerva, omezený dolet a zranitelnost vůči stíhacím letounům bránily jeho dlouhodobému nasazení v první linii. Tyto nedostatky však nebyly vnímány jako selhání konstrukce, ale jako cenné poznatky, které přímo formovaly podobu následného Ca.3.
Z operačního pohledu sehrál Ca.2 zásadní roli při vzniku prvních specializovaných bombardovacích squadriglií. Právě na tomto typu se italské letectvo naučilo plánovat hromadné nálety, koordinovat činnost více letounů a zavádět první formy strategického bombardování. Zkušenosti získané na Ca.2 umožnily plynulé a rychlé přezbrojení jednotek na Ca.3 bez zásadních organizačních otřesů. V historickém kontextu tak Caproni Ca.2 představuje důležitý, byť krátce sloužící článek vývojového řetězce. Nebyl vrcholem své generace, ale stal se nezbytným mostem mezi průkopnickými pokusy a skutečně efektivními těžkými bombardéry. Jeho skutečný přínos spočívá v tom, že připravil půdu pro jeden z nejúspěšnějších bombardovacích typů první světové války a výrazně přispěl k formování italské bombardovací doktríny.
Zdroj:
Václav Němeček – Vojenská letadla 1 – Praha 1989
https://forum.ww1aircraftmodels.com/
www.1000aircraftphotos.com
https://flyingmachines.ru/
https://grokipedia.com/
www.wikipedia.org
www.aviastar.org
