Stránka 1 z 1

Polní opevňovací práce v ČSA ve 20. letech, první díl

Napsal: 9/10/2010, 21:09
od Pátrač
Obrázek

ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA A JEJÍ POHLED NA
POLNÍ OPEVŇOVACÍ PRÁCE NA POČÁTKU DVACÁTÝCH LET, DÍL PRVNÍ
Velká válka jak jsem se rozhodl zde na Palbě nazývat válečný konflikt, který se rozhořel nejen v Evropě v srpnu roku 1914, se vyznačovala tím, že na hlavních bojištích tedy na frontách v Evropě v jisté fázi ztratila pohyblivý charakter a stala se válkou poziční. Proti sobě tak nakonec stanuly gigantické systémy polních opevnění ze kterých se vojáci snažily za velkých ztrát prolomit obranu těch na druhé straně a platili za to do té doby nevídanou cenu krve.
Tato válka povznesla do té doby poměrně málo významné polní opevnění na piedestal maximální důležitosti a polní opevňování se dostalo na nevídanou technickou a organizační úroveň.
Je logické, že když válka skončila, armády které ji absolvovali a armády které vznikly v rámci nově vzniklých států nemohly na tento vývoj vojenské vědy nebrat zřetel. Jiné zkušenosti nebyly a nebo nebyly považovány za dostatečně přesvědčivé. Také armáda nově vzniklého státu ve středu Evropy, Československé republiky, kterou navíc pomáhali budovat napřed italští a následně francouzští poradci se problematice polního opevňování věnovala více než dost. Jak vypadaly tyto pohledy na tuto problematiku ve dvacátých letech minulého století se pokusím probrat v této práci.

Než se ale pokusím propracovat celým tímto souborem informací musím zde něco uvést o těch, kterým vše co zde budete studovat připadlo jako chléb jejich každodenní ženijnímu vojsku. Proto je na místě pár slov o tomto vojenském tělese a armádě, která ho používala.

V roce 1920 měla naše armáda po provedené unifikaci 48 pěších pluků.Tyto byly rozmístěny po celém území tedy od Litoměřic , Plzně přes Olomouc na Spiš až po Mukačevo a Užhorod. Dále měla 4 horské pěší pluky a 10 praporů hraničářů. Pro jejich podporu bylo zřízeno:

16 pluků lehkého dělostřelectva
3 horské dělostřelecké pluky
14 hrubých dělostřeleckých pluků
12 samostatných horských dělostřeleckých oddílů
5 těžkých dělostřeleckých pluků
Pohyblivost do boje mělo vnést 10 jezdeckých pluků
Letectvo v této době představovaly 3 letecké pluky a to v Praze, Olomouci a Nitře

Polní zásobování mělo zajistit 5 vozatajských praporů

Technické části naší armády představovalo ženijní vojsko plnilo za míru i za války rozličné množství úkolů jak bojových, tak technických a to jak na zemi, tak i na vodě. Toto vojsko vzniklo z počátečních samostatných ženijních praporů, které se nejprve nazývaly „sapérskými“ a později „zákopnickými“. V dané roce bylo sjednoceno 5 těchto praporů se 3 technickými rotami ruských legií a 2 zákopnickými rotami italských legií. Takto vzniklo 5 ženijních pluků dislokovaných takto:
ženijní pluk č.1 v Terezíně
ženijní pluk č.2 v Kroměříži
ženijní pluk č.3 v Komárně
ženijní pluk č.4 v Bratislavě
ženijní pluk č.5 v Praze

Dále zde byl:

- železniční pluk, který vytvořil několik železničních stavebních a dopravních rot
- telegrafní pluk se 3 prapory po 4 telegrafních rotách

Ze služeb zde byly:
- automobilní služba, která se ale plnohodnotně začala ustavovat až od roku 1921
- zbrojní služba ustavená na bývalých R –U zbrojnicích
- ženijní služba
- veterinární služba
- remontní služba
- indentanční služba či hospodářsko-správní služba
- zdravotní služba
- letecká služba
- justiční služba a
- duchovní služba
O vzdělanost a operační taktickou způsobilost vojáků a důstojníku se staralo vojenské školství.
Tyto informace pochází z knihy Vojenské dějiny Československa, díl III, roky 1918 až 1939, Naše vojsko 1987, strany 104 až 114.

Takto koncipovaná armáda procházela výcvikem pod vedením francouzské vojenské mise. A k obrazu francouzských válečných zkušeností se pojímalo i polní opevňování. Na konci dvacátých let se ale naše armáda od těchto statických válečných teorií začala odpoutávat. Takže vše, co v dalších kapitolách bude popisováno. Platí více méně pro těchto 10 let vývoje naší zametané armády. Když se blížil konec roku 1929, naše armáda vypadala takto:

48 pěších pluků po třech pěších praporech
4 horské pluky po 3 horských praporech
10 praporů hraničářů
16 pluků lehkého dělostřelectva po 3 oddílech se třemi bateriemi
14 pluků hrubého dělostřelectva po 2 oddílech se třemi bateriemi
2 pluky horského dělostřelectva po 3 oddílech se třemi bateriemi a 12 samostatných horských dělostřeleckých oddílů po dvou bateriích
5 pluků těžkého dělostřelectva různého složení dohromady s 28 bateriemi
12 baterií protiletadlového dělostřelectva
3 pluky letectva
10 pluků jezdectva po dvou korouhvích s dvěmi eskadronami
3 eskadrony cyklistů
1 prapor útočné vozby s rotou tankovou, rotou obrněných automobilů a rotou obrněných vlaků

Na čelním místě mezi technickými trupy bylo opět ženijní vojsko. I v tomto roce mělo 5 ženijních pluků tak jak je uvedeno výše a tyto pluky měly dohromady 13 praporů, toho jeden byl horský ženijní prapor. Ženijní pluk měl velitelství , dva až tři ženijní prapory po třech ženijních rotách a jednu ženijní zbrojní rotu pro správu veškerého technického materiálu pluku a provoz technického cvičiště pluku.
K ženijnímu vojsku dále patřily dva speciální prapory:
- strojní prapor v Praze, ten mimo velitelství měl tyto roty:
+ osvětlovací
+ strojní
+ elektrotechnickou
+ zbrojní
+ náhradní s příslušnými sklady
- vodní prapor v Bratislavě, ten měl mimo své velitelství tyto roty:
+ mostní
+ minovou
+ lodní
+ arzenál a
+ rotu náhradní se sklady
Ženijní vojsko mělo za úkol konat pozemní i vodní práce oblasti armády v poli a především v bojovém pásmu. Hlavní úkoly byly:
- zřizovat komunikace
- zdolávat překážky bránící v postupu vojsk
- pomáhat při budování polních opevnění a při jejich obraně
- při vlastním postupu se podílet při útoku na opevněná místa

V roce 1923 byl do ženijního vojska včleněn i železniční pluk v Pardubicích. Ale jak se mi nepodařilo zjistit. Tento pluk zůstal asi samostatný jen se velitelsky přiřadil k ženijnímu vojsku. Byl tvořen:
- velitelstvím
- dvěma železničními prapory po třech železničních rotách
- samotné železniční roty
- převozné díly a
- náhradním praporem a augmentačním skladem
Měl za úkol budovat v poli všechny druhy železničních tratí, provoz na polních tratích, úprava stájích železnic, součinnost při evakuaci drah a nakonec destrukce drah před postupujícím nepřítelem

Telegrafní pluk. Byl dalším technickým druhem vojska. Byl tvořen:
- velitelstvím
- hlavním skladem
- učilištěm
- třemi telegrafními prapory s těmito jednotkami:
+ 3 až 5 telegrafních rot
+ telegrafní učiliště pro spojaře spojovací služby i dalších druhů vojsk
+ telegrafní skald zemského vojenského velitelství
+ mateřský holubník
+ augmentační a vozatajský sklad
+ dvě stále rádiové stanice, celkem jich tedy bylo 6 a to v Praze, Plzni, Brně, Moravské Ostravě, Bratislavě a Košicích
Měl za úkol za války vykonávat spojovací službu u vyšších velitelstvích bojující armády, v týlu a na vojensky důležitých místech v zápolí a to těmito prostředky:
- telegrafií
- rádio telegrafií
- radiotelefonií
- signalizací a
- poštovními holuby

K armádě dále patřilo:
a) vozatajstvo, v této době tvořené 5 vozatajskými prapory s 3 až 4 vozatajskými rotami
b) automobilní vojsko tvořené 3 automobilními prapory s různým počtem automobilních rot
c) vojenské vzdělávací ústavy – jako například válečná škola, vojenská akademie, 10 vojenských učilišť
Tyto informace pochází z knihy Vojenské dějiny Československa, díl III, roky 1918 až 1939, Naše vojsko 1987, strany 184 až 192.



Byla to členitá a v té době velmi promyšleně postavená armáda. Takže tolik něco málo počtů a organizačních struktur. A nyní zpět k mé vlastní práci. Musím vás ale upozornit na jednu důležitou skutečnost. To co zde uvidíte je věc stará a dnes už skoro neznámá. Svět vojenské strategie a taktiky se natolik změnil, že vše co zde budete studovat snad už ani není pravda. Takže pojďme se projít zapomenutým světem polních opevňovacích prací z počátků našich ozbrojených sil.
Kapitola první: Trochu dějin polního opevňování před Velkou válkou a vlivy, které se v něm odrazily v jejím průběhu.
Provádění polních opevňovacích prací znamená měnit terén tak, aby byl výhodný pro obránce a nevýhodný pro útočníka. Je to druh vojenského umění a je starý jako válečnictví samo. Jeho vývoj je poznamenaný tím, jak se mění možnosti zbraní útočníka a jakou to vyvolává reakci u obránce.
Dvacáté století přineslo několik válek před Velkou válkou, které předznamenaly růst důležitosti polních opevnění v bojových operacích. Hlavně nástup dělostřelectva relativně mobilního, masového a velmi účinného donutil vojáky se ukrývat do země.

Opevnění se dělí ve své podstatě na dvě varianty:

A/ Polní opevnění, které je cílem této práce. Je budováno v daném místě, daném čase a prostředky, které jsou právě k dispozici. Původně mělo být dočasného charakteru, ale Velká válka z něj udělala něco, co téměř získalo charakter opevnění stálého.
B/ Stálá opevnění jsou opevnění budovaná s předstihem v době míru a je často nedílnou součástí lidské kultury dané epochy. Osobně já jsem věnoval nemálo úsilí abych sem popsal historii vzniku fortifikací už v hlubokém pravěku a propracoval jsem to až do doby vrcholně středověkých hradů. Dále se jednalo o opevněná města a nakonec o vysoce účelové pevnosti, nebo města – pevnosti, které často byly budovány dlouhá desetiletí, někdy i staletí. V těchto pevnostech se málokde objevují improvizace - vždy odráží nejvyšší míru dosažených technických a průmyslových možností daného budovatele.

Obě varianty měly až do Velké války stejná východiska z pohledu na účelu a budovala se podle stejných zásad. Tato válka zajistila, že se polní opevnění dostala odolností a technickou důmyslností a také moderními prvky – železobetonové kryty, kulometná hnízda, drátěné překážky nebývalých rozměrů - na úroveň opevnění stálých. Pravda je, že tato války zajistila, že některé pevnosti považované za nedobytné padly za několik dní, ale prostá síť zákopů projevila odolnost naprosto neuvěřitelnou.

Polní opevnění budovaly armády zpravidla k obraně. Útočná opevnění známe z minulosti také. Například obléhající armáda kolem obléhaného objektu budovala obléhací opevnění a v 18. a 19. století tato opevnění byla budována jako pohyblivá. Tedy postupně se přibližovala k obranným postavením obránce. Klasická obranná polní opevnění známe z mnoha válek. Sever proti Jihu, napoleonské války, války na konci 19. století už tím byly vysloveně známé.
Polní opevnění v době rozvoje výkonných děl nabývalo stále více na významu. Sevastopol v krymské válce byl opevněn jen polními opevněními ale jak obléhání pokračovalo, toto opevnění nabylo na rozmachu a obléhající koalice nakonec vybudovala obdobný systém a dokonce musela přistoupit k minové válce.

Zavedení děl s rýhovanými hlavněmi, které přineslo stále lepšící se přesnost palby a nakonec děl s nabíjením zezadu jednotným nábojem, která výrazně zrychlila kadenci význam polních opevnění dále vyzvedla. Prusko – francouzská válka ukázala polní opevnění v obou rolích. Prusové vybudovali linii polních opevnění formou opěrných bodů, které se daly dobře udržet a sloužily jejich jednotkám na přípravu k útočným operacím. Francouzi se zaklubali do obrany a věřili, že o jejich polní opevnění se zlomí všechny pruské útoky. Toto pasivní myšlení vedlo k jejich porážce.
Rusko - japonská válka už byla válkou polních lopatek a lopat. Armády se po každém střetnutí okamžitě zakopávaly a tento trend zachránil nemálo vojáků před smrtí nebo zraněním.

V době před velkou válkou se opevnění považovalo za prostředek nikoliv účel.V ofenzivě nesmělo zdržovat pohyb v před a napomáhalo tomu aby se vojáci přiblížili k nepříteli za v dobré stavu. Proto se budovaly opěrné body ve vesnicích, lesících a pokud byl čas kopaly se zákopy. Pokud se pohyb zastavil přešlo se do obrany a pěchota si upravila terén tak, aby mohla odolat akcím protivníka.
Pěchota polní opevnění budovala:
- úpravou přirozených úkrytů a překážek kmeny stromů, náspy a ploty.
- při nedostatku přirozených úkrytů byly bodovány zákopy, podzemní úkryty s nakrytím
Polní opevnění se budovala na svazích, aby pěchota měla dostatečné palebné pole. Zde se projevila potřeba kvalitní rekognoskace.
Pokud bylo potřeba nastupovalo ženijní vojsko, které budovalo opevnění stabilnější s hlubokými zákopy, hlubokými úkryty, překážkami. Opevnění musela být důkladnější s hlavními body rozptýlenými a výrazně narostla role maskování.
Velká válka pak toto vše využila a vynesla na úroveň do té doby nebývalé.

Co působilo ve Velké válce na vývoj opevnění? Asi šlo hlavně o toto:

A/ Pokroky ve výzbroji

1. Dělostřelectvo. To mělo na vývoj polního opevnění největší vliv. Různý účinek časovaných výbušných a nárazových střel s různou bořivostí, střepinovým účinkem a šrapnelové munice vedl k budování sítí zákopů různých profilů a doplněných velkým množstvím nakrytých úkrytů a různě velkých a různě hluboko zahloubených úkrytů.
Obr.první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
Tyto obrázky ukazují dva velmi úspěšné zbraňové systémy. První je francouzská houfnice ráče 155 mm, vzor 1917, a na druhém je veleúspěšný moždíř naší rakousko-uherské armády ráže 35 mm, vzor 1911

Dělostřelectvo prošlo velkým a velmi rychlým vývojem:

- rostla ráže, což vedlo k většímu dostelu a větší ničivosti granátů
- zvětšila se hustota střelby což bylo dáno rychlým růstem počtů děl v bojujících armádách, jejich vyšší kadencí. To umožnila intenzivní zbrojní výroba a vylepšené možnosti logistiky.
- vylepšila se přesnost díky novým zaměřovačům a novým metodám řízení palby

2. Letecké pozorování
Tento masově používaný způsob získávání informací způsobil převrat v získávání informací. Byly pořízeny miliony snímků. Panoramatické podaly informace o celkovém vzhledu úseku. Kolmé pak ukázaly jaká je struktura opevnění a šikmé snímky pak vykreslily hodně detailů- tvar terénu, úpravu zákopů, střílny kulometů a v chody do úkrytů.
To vedlo k potřebě maskování a také k tomu, aby se při budování opevnění dbalo na diverzifikaci objektů a rozptylovaní důležitých objektů.
Obr. první: ObrázekObr. druhý: Obrázek
Obrázky zde umístěné ukazují například letecké fotografie dokumentující postupnou devastaci pevnosti Douamont, jedné pevnosti u Verdunu. První ukazuje jak vypadala před zahájením bojů a druhý jak byla poškozena po prvních bojích.
Obr. třetí. Obrázek
Obrázek třetí ukazuje jak vypadal pevnost Douamont po šesti měsíčním ostřelování

3. Výzbroj pěchoty
Před Vekou válkou byla pěchota vyzbrojena puškou a sem tam nějakým kulometem. Za války se objevily samočinné pušky, kulomet se stal běžnou výzbrojí a objevil se ruční granát a minomety. I toto vedlo k růstu významu opevnění.
Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
Tyto obrázky ukazují dva kulomety spojenců na západní frontě. Kulomet Vickers, hlavní kulomet britské armády a kulomet Hotchkiss, kulomet zavedený v armádě francouzské

4. Obrněná technika.
Tedy útočná vozba. Ta neměla za války zásadní vliv na tvar a provedení opevnění. Ale třeba tanky dokázaly překonat drátěné překážky a užší zákopy a odolávaly palbě pěchotních zbraní. To přivedlo na svět nové typy děl a nové opevňovací prvky - protitankové překážky.
Obr. první: Obrázek Obr. druhý: Obrázek
Zde je ukázka tankové techniky. První obrázek ukazuje masově vyráběný tank britské konstrukce Mark 1. Druhý pak jeho málo početného konkurenta z německé strany fronty, tak A7V.

B/ Ustálení fronty
Tím, že v roce 1914 fronty zamrzly a to se ve své podstatě na většině front neměnilo až do června roku 1918, pokud nepočítáme zvláštní pohyby fronty na ruské frontě, polní opevnění k dokonalosti. Toto ustálení mělo dvojí vliv:
1. nepřímý vliv na to, že se zvýšila důležitost pokroku ve výzbroji
2. přímý tím, že bylo možno neustále vylepšovat systém polního opevnění, doplňovat ho o technologicky dokonalejší prvky, můžeme uvést třeba použití betonu a ocelových prvků v polních opevněních.

Ustálení se projevilo také v tom, že podporovalo útočné ambice možností spojení a organizování mocných sil pěchoty a podpůrného dělostřelectva a důkladného průzkumu pozic protivníka. Obranu podporovalo tím, že poskytlo dost času a prostředků na její upevnění. Ve Velké válce tak polní opevnění prošlo postupným a zároveň současnému zdokonalování útočných i obranných prostředků v liniích, které se dostaly na úroveň stálých opevnění. Je paradoxem, že v roce 1906 francouzské předpisy předvídaly, že za války bude polní opevnění používáno přechodně. Válka ukázala, že polní opevnění může setrvat v používání i několik let a přestát ofenzivy a dělostřelecké palby, jaké do té doby svět nepoznal.

Lidé v naší nové armádě věděli už v roce 1920, že nelze předvídat jak bude vypadat možná budoucí válka. Rozvoj zbraní na bojišti zatím nových – tanky, letadla a nové dělostřelecké systémy – mohly budoucí válku změnit. Ale někde se začít muselo a tito lidé začali tím, co znali nejlépe. Tedy tím co přinesla Velká válka. Jak se vyvíjelo polní opevnění právě za Velké války se pokusím ukázat v další kapitole.

Napsal: 9/10/2010, 21:12
od Pátrač
Kapitola druhá: VÝVOJ POLNÍHO OPEVNĚNÍ ZA VELKÉ VÁLKY.
Přeměna polního opevnění za války byla prováděna souvisle a postupně podle toho jak se vyvíjeli obranné i útočné prostředky, jak se měnily způsoby vedení boje a také to jak působilo ustálení. Je zajímavé že s jistými odlišnostmi se vše měnilo stejně na obou stranách.
Při vyhodnocování válečných zkušeností bylo konstatováno, že v rozvoji polních opevňovacích prací lze vidět 3 období.

Období první, počátek ustálení tedy roky 1914 a 1915

Předpis o polních pracích z roku 1906 platný ve francouzské armádě předpokládal, že polního opevnění bude využito jen přechodně a na velmi krátkou dobu. To značí že francouzská armáda nepředpokládala budoucí válku jako statické střetnutí a svědčí o tom i velké množství jezdeckých formací, které měla pro válku připraveny. Po obratu ve válce na Marně a po závodu k moři se ale začala fronta ustalovat a postupně se začala skrývat pod zem. Studie o polních opevněních byly nedostatečné novým jevům na bojišti a tak se nakonec tento předpis stal jen platformou pro předpis nový.

Z počátku byly zákopy hloubeny tam, kde bylo potřeba a kopalo se vždy, když se fronty krátkodobě zastavily. Jejich účelem bylo pouze krytí linie tam, kde byla dosažena. V zákopu či zákopech první linie byla hlavní masa vojska pěchotní výzbroje. Menší síly se ukrývaly v zákopech o něco dále vzadu.
Zákop první linie by bráněn za všech okolností a pokud do něj vnikl nepřítel, bylo považováno za nezbytné ho dobýt za každou cenu zpět. Opevnění této doby je tedy charakterizováno tím, že bitevní prostředky jsou nahromaděny v první linii. Ta byla vysunuta co nejblíže k nepříteli. Bylo žádáno, aby tato linie byla obsazena souvisle a hustě
Jak to vypadalo? To ukazuje obrázek číslo 1.
Obrázek
První linie byla tvořena jedním někdy dvěma zákopy. Pokud bylo toto zdvojení, byly zákopy od sebe do 20 metrů dálky. Druhá linie byla budována asi 50 metrů za druhým zákopem první linie a byla se zákopy první linie propojena četnými spojovacími zákopy.
Na jednotliví zákopy a spojovací zákopy byly napojeny lehké úkryty pro pěchotu. Z druhé linie vedly další spojovací zákopy do hloubky vlastního území a někde zde byla přebudována takzvaná ústupová linie.
V této fázi se zde neobjevují souvislé překážkové systémy. Vše je řešeno pomocí překážek přenosných - tedy španělskými ježky a spirálovými překážkami.

Období druhé, předpis o polních pracích z prosince roku 1915 a jeho užití v letech 1916 až 1917.

A/ Zkušenosti z bojů roku 1915. V této době francouzská armáda vedla sama několik útoků a několik jich musela odrazit. Z nich Francouzi usoudili, že:

1. Pokud je dělostřelecká příprav dostatečně silná, není problém dobýt první linii. Ale po jejím překročení ale vždy byly útočící divize zastaveny zadními opevněními i když tato byla vybudována narychlo a bráněna právě poraženými jednotkami.
Závěr: obranné prostředky a síly je bránící musí být členěny do hloubky.

2. I když bylo nutno pod tlakem linie opustit, často se v nich udržela ohniska odporu, která i v naprostém obklíčení mohla bojovat a tím usnadnit protiútoky, vedené za účelem opětovného dobití ztracených postavení.
Závěr: příčná postavení musí být budována tak, aby jimi bylo možno lokalizovat a brzdit postup nepřítele.

3. Rychlý růst efektivnosti dělostřelecké palby ukázal potřebu pevných prvků v obraných liniích. Tak pevných, aby dokázaly odolávat účinkům i těžkých granátů a zároveň omezili výsledky leteckého pozorování.

Předpis z konce roku 1915
Tento předpis pro francouzskou armádu a její spojence využívající nabytých zkušeností je vlastně novou směrnicí jak pozice vlastních vojsk opevňovat.
Aby bylo docíleno členění obrany do hloubky , má každá obranná pozice několik linií. Nejsou již obsazovány souvisle. Linie nejsou obsazovány souvisle. Jsou zde úseky obsazené jednotkami o síle praporu či roty a tyto tvoří opěrné body. A jsou zde úseky pasivní, neobsazené ale jsou pokryty palbou z aktivních úseků.

Aktivní části jsou pokryty po celém obvodu překážkami a tím mohou vzdorovat i když do částí pasivních pronikne nepřítel. Pozice se zesilují příčkami, které také zesílí překážky. Vše se dělá tak, aby podle prvního i druhého pohledu nebylo poznat které úseky jsou pasivní a které ne. Jak to vypadalo, ukazuje obrázek číslo 2.
Obrázek
Osobně se mi toto uspořádání strašně líbí. Takto se to ubránit při kvalitní pěchotě a dostatku munice dá. A v roce 1915 a dalších už na západním bojišti pěchota nekvalitní nebyla.

Jak byl tento předpis využit v praxi? Byla to otázka roků 1916 a 1917. Jenže v té době přišel Verdun a strašlivé bitvy na řece Sommě. Toto vše se promítlo do dalších zkušeností a změn. A to nebylo nic lehkého. Neustálý nárůst ničivosti palebných útoků, vedl k růstu odolnosti obraných postavení a to opět vedlo k posilování ničivé síly útočných prostředků.
Nakonec došlo k tomu, že se budovaly velmi hluboké úkryty pro živou sílu i rozhodující zbraně – hlavně kulomety. Jejich stále masovější nasazování vedlo k tomu, že linie osazené rovnoměrně hustými řadami pěchoty s puškami byly nahrazovány ohnisky odporu a postaveními dobře chráněných kulometů.

Období třetí: Předpis upravujíc metodiku opevňování terénu z poloviny roku 1917.

1. Došlo k nové organizaci pěchoty. Bylo to dáno tím, že došlo kasovému zaveden samočinných zbraní. Pěší četa dříve tvořená střelci vyzbrojených puškami se mění na četu tvořenou skupinami – družstvy, které se seskupují kolem lehkého kulometu. A bývá doplněna i granátníky a střelci puškový granátů.
Boj v linii tedy, řetězem střelců z pušek v zákopu je nahrazen bojem lehkého kulometu proti protivníkovi a střelci z pušek boj kulometu podporují a za každou cenu ho brání.
Zde jsem neodolal a vložil jsem pár obrázků lehkých kulometů
Obrázek první: Obrázek Obrázek druhý: Obrázek
Obrázek třetí: Obrázek
Tyto obrázky ukazují různé kulomety a různé vojáky. První obrázek ukazuje australské vojáky při výcviku s lehkými kulomety Lewis. Druhý ukazuje americké vojáky při výcviku s lehkým kulometem Benet-Mercie Model 1909 ráže .30. A ten poslední ukazuje francouzské vojáky v boji s kulometem FM 1915 Chauchat.

2. Předpis o polních pracích vytvořil střediska odporu a opěrných bodů a předpis o opevňování terénu k tomu připojil pojem bojová skupina.
Opěrný bod je nyní seskupení několika bojových skupin. Sítě střeleckých a spojovacích zákopů trvá i nadále, ale jejich úloha je omezena na komunikační roli mezi bojovými skupinami. Termín střelecký zákop je nahrazen termínem rovnoběžka, čímž je označena komunikace rovnoběžná s frontovou linií. Opěrné body a střediska odporu splývají.

Dvě nejdůležitější podmínky úkrytu, tedy :
- pevnost a
- skrytí
jsou zajištěny u bojových skupin tím, že jsou umístěny mimo linie rovnoběžek a spojovacích zákopů a jsou s nimi spojeny podzemními tunely. Ukryt má vždy chránit proti účinku granátu ráže 21 cm. Tyto práce byly obdobné jak při snaze udržet svoje, tak i době útoku, kdy jejich cílem udržet čerstvě dobytý terén.

3: V roce 1918 tento předpis nedoznal změn a platil až do konce války a platil i po ní a naše armáda jej brala jako nosný až do konce 20. let. Razantní německé útoky v posledních německých ofenzivách v roce 1918 už na jeho obsah neměly vliv. Pouze přinesly přesnou kodifikaci úlohy jednotlivých obranných pozic. Jak?

Až do těchto útoků se bojovalo v první pozici či o první linii. Organizace středisek odporu , opěrných bodů a bojových skupin. Měly za úkol obranu vyztužit a jejich rozhodná obrana i v obklíčení měla ulehčit provedení protiútoků. Pozice ležící vzadu byly určeny pouze k tomu, aby byl omezen nepřátelský postup, pokud na některých úsecích nepřítel obsadil celou první pozici.

Nová německá taktika s použitím úderných skupin a velká síla těchto útoků ukázala, že v dané fázi války je potřeba se smířit s možným opuštěním první pozice na široké frontě , aby se mohla obrana soustředit na pozici v hloubce obrany mimo dostřel dělostřelectva protivníka.Tato pozice v hloubce obrany se nazývá pozicí hlavního odporu. První pozice má za úkol vyčerpat energii dělostřelecké přípravy, zachytit první útoky pěchoty a tím vytvořit podmínky pro obsazení a rozhodné bránění hlavní linie.
Tímto způsobem byla za relativně malých ztrát pro obránce zastavena poslední německá ofenziva v červnu 1918 v Champagni.

Takto tedy se dá popsat vývoj teorie a praxe v budování polních opevnění v době bojových aktivit ve Velké válce.

Jaké z toho naše vojenská věda vyvodila v roce 1920 až 1912 závěry? Bylo to vlastně jednoduché. Jde o dvě položky které se pokusím souhrnně naplnit obsahem

Primo: Byla konstatována totožnost opevnění stálého a polního
Překrokem 1914 se připouštělo dvojí, velmi rozdílné vedení války.

A/ Válka pevnostní, charakteristická ustálením boje, lokalizovaná na boj v okolí pevností, které byly zřízeny všeobecně na stálých opevněních. Koneckonců všechny kontinentální velmoci měly obrovské pevnosti vybudované dlouho před válkou a o některé se tuho bojovalo: například pevnost Přemyšl a její dvojí obléhání ruskou polní armádou, belgické pevnosti, francouzské pevnosti u Verdunu o které se svedla nejdelší a nedivočejší bitva z celé války na západě.

B/. Válka v poli. Zde opevnění mělo jen mít krátkodobý charakter, a mělo být využíváno krátce a nemůže způsobit ustálení dění.
Dopadlo to všechno jinak. Na stálá a mohutná opevnění bylo útočeno jako při polní operaci a často to přineslo nečekané výsledky. Pevnosti Namur, Lutych, Antverpy a Givet byly všechny dobyty po nepříliš dlouhém i když intenzivním obléhání. Na pádu některých z nich se podepsaly i baterie rakousko-uherských moždířů. Prostě tato opevnění byla obejita a dobyta jednotkami z druhého nebo třetího sledu. Rozhodně ale není možno říci, že by splnila svůj úkol – zastavit postup nepřítele.

Na druhou stranu náhodná opevnění budovaná pod tlakem a v boji tedy často zákop vyhloubený narychlo a polní lopatkou dokázaly postup nepřítele zastavit. Nakonec z toho byl slavný běh k moři a vznik zákopové války kdy polní opevnění nakonec nabyla charakter obrovitých pevností a tím celá válka získala poziční charakter.
Podle názorů našich stratégů by tedy termíny „válka pevnostní“ a „válka v poli“ měly zmizet ze slovníků a být nahrazeny termíny „válka zákopová“ a „válka pohyblivá“.
Dále podle jejich mínění zanikl rozdíl mezi opevněním stálým a opevněním polním. Metody jejich rozvalení a obsazení jsou totiž už stejné.Toto tvrzení podporují dva následující obrázky.
Obrázek
Tento první ukazuje, jak důkladné bylo polní opevnění německé armády v roce 1917 ve Flandrech. Vidíme něco úžasného:
- hluboké a široké zákopy.
- stěny obložené proutím nebo vytvořené pytli se zeminou
- úkryty a vstupy do nich
Vše sestupuje do hloubky několika metrů od původního povrchu nebo je dobře využita terénní konfigurace.
Obrázek
Tento letecký snímek ukazuje část německé Hindenburgovi linie. Při pohledu na něj je jasné, že toto polní opevnění pokud by bylo hájeno rozhodnými a zkušenými obránci, má zcela jistě charakter stálého opevnění. Je zde vše co tato válka přinesla do polního opevňování.
- obrovské pásy drátěných překážek
- linie hlubokých velmi pevných zákopů
- příčné linie opět chráněné pásy překážek
- linie zákopových prvků pro těžké zákopové zbraně
Tato fotografie ukazuje, co bylo ve Velké válce nejlepší a co naše nová armáda považovala za nezbytné znát a umět realizovat, pokud by bylo potřeba.

Secundo: Opevňování terénu získalo velmi širokou působnost
To značí, že se setřel rozdíl mez opevněními pro obranu a pro útočné operace. To bylo novum. Opevnění bylo vždy spíše synonymem pro obranu. Pokud totiž rostou potřeby prostředků pro provedení útok, je nasnadě že je potřeba vykonat i mnoho práce i v opevněních.
Takže naši stratégové dospěli tehdy k závěru, že opevňování terénu nezahrnuje v sobě tedy jen práce opevňovací, ale také všechno to, co je potřeba vykonat podle plánu velitelství k tomu, aby bylo terénu využito co nejlépe se zřetelem na určitou bojovou akci.

Napsal: 9/10/2010, 21:15
od Pátrač
Kapitola třetí: Všeobecná charakteristika opevňování terénu
Opevňování terénu má za úkol:
a) připravit útok tak, aby bylo co nejlépe využito všech prostředků - lidských i materiálních, se kterými chceme v boji nasadit
b) zajistit za útoku získaný terén nebo se připravit k útoku dalšímu
c) odrazit v obraně všechny nepřátelské útoky. Tedy ty malé lokální podniknuté malými silami a také vyvedené mohutnými silami na široké frontě.

V pásmu které je nutno provést úplnou organizaci k obraně budou doplňkové práce pro podporu útoku méně důležité než práce které už jsou hotové. Za každých okolností je potřeba pracovat na posílení obrany. Již obyčejný tábor vybudovaný v blízkosti nepřítele vyžaduje provést základní opatření k obraně tábora před nenadálým útokem. I jednotka určená prioritně k útoku se po dobu než se k útoku připraví musí připravit k obraně.
Proto se vojenská teorie zabývala prioritně organizací obrany na stálých pozicích, zde se totiž rozvíjí v nejširším svém komplexu.

A/ Prostředky boje při útoku.
Každému útoku předchází příprava, která má za cíl zničit nebo alespoň omezit použití všech obranných prostředků protivníka. Tato příprav trvá někdy několik hodin, dnů a historie zná i přípravu trvající týden.
Útok provádí pěchota. Dělostřelectvo ji podporuje tím, že omezuje nepřítele v použití jeho zbraní, vytváří před postupující pěchotou palebný val, ostřeluje místa kde by se obránci mohli seskupit k odporu, zavaluje palbou komunikace po kterých by mohly přijít zálohy a hlavně ničí nepřátelské dělostřelectvo.

B/ Prostředky boje v obraně.
Pokud z činnosti nepřítele bylo možno usoudit na blízký útok, vlastní dělostřelectvo zahájí protipřípravu, která by měla rozvrátit nastupující útok. Je-li útok náhlý a nečekaný, dělostřelectvo se pokouší útok zadržet a hlavně zničit jeho baterie. Přesto ale je možné, že nepřítel vnikne do našich zákopů. A to dělá možnosti našich dělostřelců velmi omezené. Pak je vše na pěchotě a ta má tři možnosti co dělat.

Primo: Palba.
Hlavní palebná síla pěchoty spočívá v automatických zbraních, tedy lehkých a těžkých kulometech a ve zbraních pěchotě přidělených, tedy minometech, puškových granátech a ručních granátech.
Počet, dostřel a kadence kulometů umožní, aby byly rozmístěny stupňovitě do hloubky a tím je zajištěna:
- silná palba do předpolí
- vnitřní clony a podpora protiútoků
Kulomety jsou nejúčinnější při boční palbě

Secundo: Odpor na místě.
Vnikne li nepřítel do zákopů, je úkolem zde zaskočených jednotek vydržet za všech okolností na svém místě a bojovat. Vojáci se sráží do malých skupina a i když jsou obklíčeni mají šanci obstát. Proto při budovaní postavení musí být předpřipravena takzvaná hnízda odporu.

Tertio: Protiútok
Je to asi nejjednodušší, ale zároveň draze placený způsob jak obnovit původní stav. Má-li být úspěšný, musí být proveden v okamžiku, kdy nepřítel vniká do obraného pásma. A musí být dobře podporován vlastním dělostřelectvem.
Jeho neočekávanost a sílu mohou zajistit dostatečně velké a dobře ukryté zálohy, které potom jsou po jejich objevení se na bojišti pro nepřítele překvapením.

Složky, tedy základní prvky opevňování terénu.

Primo. Boční ostřel, který dovoluje účinně ostřelovat malými silami poměrně velké úseky terénu. Proto je při vytyčování opevnění postupovat tak, aby byly palebné možnosti automatických zbraní co nejlépe využito.

Secundo: Výhled a výstřel. Bez těchto atributů je boční palba neúčinná.

Tertio: Pozorovatelny. Aby bylo možno zjistit a dokumentovat veškeré dění u nepřítele,je nutno vybudovat siť pozorovatelen s výhledem jak na přední okraj obrany nepřítele tak i do hloubky jeho území.

Kvarto: Komunikace a spojení
Komunikace umožní rychle a jistě přemísťovat vojska materiál. Rozdělují se na :
1. komunikace mírové, tedy železnice, silnice, cesty, stezky a pěšiny
2. komunikace polní, tedy úzkokolejné dráhy, cesty a stezky stavěné za operací
3. komunikace zákopové, rovnoběžky- střelecké zákopy a spojovací zákopy, podzemní chodby.

Spojení slouží k předávání zpráv, rozkazů, hlášení. Zajišťuje se telefonickými linkami, radiostanicemi, optickou signalizací, spojkami- kurýry, poštovními psi a holuby.

Kvinto:
Překážky, přirozené a umělé, mají za úkol zadržet na jistou dobu postup nepřítele , v palebném poli obrany. Jejich umístění závisí na palebném zajištění obrany.

Sexto: Úkryty.
Chrání vojáky, materiál i zbraně jak na bojišti tak i v týlu.Jejich důkladnost, je dána časovými možnostmi, dostupným materiálem, předpokládaným trváním. V pohyblivé válce se vystačí se zákopy a lehkými úkryty. V poziční válce je to otázka jiná. Jde o velmi odolné kryty umístěné hluboko pod povrchem propojené podzemními tunely. K tomu potom přistupují i dokonalé zákopy lehké úkryty.

Kombinace složek.

Souhrn všech zařízení, které se realizovaly za účelem udržení fronty tvořily obranou pozici. Jednalo se tehdy o rozsáhlé systémy které se táhla stovky kilometrů do stran a desítky kilometrů do hloubky. Pro jistou názornost následuje obrázek číslo 1.
Obrázek
Je zde vyobrazena obranná organizace 4. francouzské armády na počátku měsíce července roku 1918.

Předpokládalo se, že se boudou budovat vždy nejméně dvě obranné pozice. Tyto pozice se řadily tak, aby je nebylo možno zasáhnout současně dělostřeleckou přípravou ničit současně, tedy od sebe 6 až 8 kilometrů.
První pozici zvaná krycí či strážní je nejblíže k nepříteli. Její průběh si nelze vždy vybrat – je nám vnucena okolnostmi. Ty je možno měnit jen manévrem- ustoupit na výhodnější čáru nebo naopak místním útokem si na nepříteli vydobýt lepší postavení na jeho úkor.
Úkolem první pozice je:
- odrazit místní útoky nepřítele
- v případě masivního útoku klade odpor a tím umožní velení přijmout potřebná opatření pro vyřešení situace
Těm co brání první pozice se ukládá zpravidla vydržet za každou cenu. Opustit je ji možno jen na rozkaz nařízeného.

Druhá pozice tedy pozice hlavního odporu je umístěna mimo účinný dostřel a je vybudována co nejlépe. Slouží k zásadnímu odporu proti jakémukoliv útoku.

Třetí pozice se buduje tehdy, pokud víme že proti nám stojí významná převaha. Potom se nazývá pozicí ústupovou a slouží k tomu, aby byl nepřítel zadržen pokud prolomí pozici hlavního odporu.

Mezi první a druhou pozici se vkládá takzvaná střední pozice na níž lze zadržet nebo lokalizovat nepřátelský postup.

Kromě všeho tohoto se navíc budují příčné nebo tehdy nazývané bočné pozice, které mají za úkol zabránit pohybu nepřítele v pohybech vlevo či vpravo v mezilehlých prostorech při prolomení jakékoliv pozice.

Pro organizaci obrany bylo zapotřebí vykonat řadu všeobecných prací. Jde o:
a) organizaci komunikací
b) organizaci spojení
c) zařízení táborů
d) zásobování vodou
e) rozvod a výrobu elektrické energie
f) Zvláštní zařízení pro různé služby.
- technické
- aeronautické
- zdravotnické,
- zásobování municí,
- zásobování potravinami a další

Základní organizace pozice
Zakládala se na tom, aby se s rozvahou využily základní zásady s ohledem na taktickou situaci a na terén. Vše se odvozuje od toho jak byly složky podle obranných jednotek členěny do hloubky a jak jsou seskupeny.
Organizační linie byly určeny vytyčenými komunikacemi zákopovými, které spojují různé prvky. Proto se podíváme na tyto komunikace podrobněji.

Zákopové komunikace, tedy zákopy spojující různé poziční prvky - bojová stanoviště, pozorovatelny, úkryty měly různá jména daná tím, jaký měly všeobecný směr, úkol a tvar.

Primo: podle směru se jednalo o:
- rovnoběžky, tedy zákopy které šli povšechně rovnoběžně s frontou. Jejich vytyčení je dáno podmínkami obrany a stupňovitým rozestavením obranných jednotek do hloubky
- spojovací zákopy, tedy ty které obyčejně směřovaly kolmo frontě. Jejich vytyčení je dáno potřebou spojení mezi jednotlivými rovnoběžkami a obrannými prvky

Secundo: podle určeného úkolu, který určil i tvar zákopů
- zákopy střelecké, byly rovnoběžky organizované pro střelbu
- spojovací zákopy určené pro krytý a bezpečný pohyb lidí materiálu zezadu dopředu a zpět.
- sapy, což jsou zákopy, kterými se pokoušíme propracovat dopředu

Stupňovité rozestavení obranných jednotek do hloubky.

Tyto jednotky jsou rozděleny na jednotky, strážní, zajišťovací, podporující, zálohy. A tomuto rozdělení odpovídá i rozdělení obraných linií. Vše ukazuje obrázek číslo 2.
Obrázek
Rovnoběžka stráží měla za úkol zadržet nepřátelské hlídky a za útoku poskytnout vlastní pěchotě a dělostřelectvu tolik času, aby se mohly připravit k boji. Mohla být tvořena jednotlivými strážními stanovišti nebo souvislou linií.

Rovnoběžka hlavní byla hlavní linií podporu a základnou protiútoků. Byla vedena tak, aby kryla hlavní a důležité body terénu. Od nepřítele bývala tak daleko, aby bylo možno realizovat clony a přípravy vlastního dělostřelectva. Úkryty nejsou hluboké aby z nich při poplachu vojáci rychle vyšli do střeleckých pozic

Rovnoběžka posilová byla úkrytem záloh a podle potřeby i základnou protiútoků nebo linií odporu pokud byla ztracena hlavní rovnoběžka. Od té je tak daleko, že ležela mimo rozptylové pásmo dělostřelby ostřelující hlavní rovnoběžku. Tedy asi tak 150 až 200 metrů. Její úkryty jsou hluboké a zařízené k boji.

Rovnoběžka tvrzí odpovídá týmž potřebám jako pozice předcházející. A byla považována za poslední obrannou linii pozice. Spojovala tvrze - opěrné body a kryla i dělostřelectvo. Od posilové rovnoběžky byla vzdálena 300 až 450 metrů.

Mimo jmenované rovnoběžky může pozice obsahovat:

Rovnoběžky zdvojující, které byly vzdálené asi 20 až 40 metrů od rovnoběžek již jmenovaných. Byly to ale linie pouze komunikační a pro obranu se s nimi nepočítalo.

Rovnoběžky střední či pomocné byly budovány mezi hlavní a posilovou rovnoběžkou nebo mezi posilovou rovnoběžkou a rovnoběžkou tvrzí. Mohlo jich být podle potřeby terénu i více.

Linie bočné či příčky byly budovány tak, aby spojovaly dvě rovnoběžky a zabraňovali nepříteli se rozvinovat. Často se využívalo k témuž účelu spojovacích zákopů správně založených. Celková hloubka pozice byla různá, od 500 do 1500 metrů a závisela na síle jednotek a na povaze terénu

Seskupení složek
Posice byla souhrn všech složek, organizovaných tak, aby ji bylo možno bránit za nejlepších nejvýhodnějších podmínek. Pozice se dělila mezi jistý počet skupin velitelství odpovídajících počtu obranných jednotek. Skupiny byly dvou řádů:

Nižšího řádu:

- bojová skupina, obsazena zpravidla poločetou
- podúsek - opěrný bod, obsazený zpravidla rotou
- úsek - středisko odporu, obsazený zpravidla praporem

Vyššího řádu:
- podokrsek odpovídal pluku
- okrsek odpovídal divizi

Bojová skupina.
Byla spojení jistého počtu různých zbraní s touž úlohou pod jedním velitelem. Jejím jádrem byla automatická zbraň zpravidla těžký kulomet. Aby mohla tato zbrň plnit svůj úkol, musela být chráněna jinými zbraněmi –lehkými kulomety, granáty či palbou pušek. Obrázek číslo 3. ledacos napoví.
Obrázek
Na něm vidíme jak jsou rozmístěny zbraně skupiny a jak se navzájem kryjí. Vysvětlení:
A - kulomet a směr jeho palby B
C - směr postupu nepřítele
E a D – postavení a směry palby lehkých kulometů
F – postavení granátníků
G – postavení granátů na pušku
H - postavení střelců z pušek
Vše musí být chráněno proti dělostřelecké palbě do doby než je potřeba jejich zásahu. Jejím hlavním stavebním objektem je úkryt. Jednotlivé prvky byly od sebe nedaleko, aby je bylo možno uvelit. Od úkrytu k postavením zbraní pokud možno vedly kryté komunikace.
Tvořila jednotnou organizaci a byla koncipovaná tak, aby byla schopna vlastní obrany. Aby bylo vidět lépe jak taková skupina zapadá do různých míst obranné pozice, podíváme se na dva příklady organizace bojové skupiny.

Obrázek číslo 4., ukazuje možný příklad organizace bojové skupiny mezi dvěma rovnoběžkami.
Obrázek
Jelikož je na něm uveden i podrobný popis, ušetřím si práci s popisem. Ale je potřeba si všimnout že i takto malý kus obranné pozice byl velmi dobře chráně jak palebně, tak i pasivné pomocí překážek.

Obrázek číslo 5. ukazuje příklad organizace bojové skupiny v první linii.
Obrázek
I zde je podrobný popis. Opět stojí za pozornost dokonalé krytí drátěnými překážkami a některé body jsou stejně jako u předchozího příkladu spojeny navzájem podzemními cestami. Takto vybudovat postavení skupiny představovalo velké pracovní úsilí. Ale vojáci ve velké válce věděli proč to dělají.

Podúsek – opěrný bod
Bylo to vždy spojení několika bojových skupin rozdělených do šířky a do hloubky. A všem velel jeden velitel. Obrázek číslo 6. ukazuje jak mohlo vypadal schématicky rozmístění podseku o čtyřech bojových skupinách.
Obrázek
Obrázek ukazuje, jak mohlo toto uspořádání vypadat. Vždy se vycházelo z úlohy podseku a bojové skupiny byly propojeny rovnoběžkami a spojovacími zákopy. Podúsek první linie obsahoval obyčejně rovnoběžku hlavní a posilovou
Organizace podúseku byla stanovena:
- úlohou a umístěním bojových skupin
- detailním vytyčením rovnoběžek, spojovacích zákopů a překážek
Následně se stanoví detailní organizace bojových skupin v tomto pořadí:
- umístění samočinných zbraní
- umístění ochranných orgánů
- komunikace
- překážky bojových skupin

Úsek – středisko odporu
Úsek je několik podúseků – opěrných bodů seskupených do šířky i do hloubky pod jedním velitelem. Má vždy tvrz a je obsazen praporem, jehož část je v podúsecích a část je záloze.
Obsahuje velitelství pozorovatelnou, různá skladiště, obvaziště. Obrázek číslo 7., ukazuje příklad úsekové organizace.
Obrázek
Uvedené zásady byly základem pro organizaci úseku. Pro různorodost terénu nebylo-lze stanovit pravidla, která by se hodila univerzálně. Obranné prostředky se přizpůsobují povrchu půdy a různým předmětům, které jsou v terénu.

Okrsek obrany
Obrázek číslo 8., ukazuje možné schéma okrskové organizace pro divizi.
Obrázek
Toto schéma je opět výpravné natolik, že obsahuje i objekty a prvky organizace, které na předchozích nebyly. Ale snad je to natolik přehledné že není potřeba další vysvětlen.

Při organizaci se musí hledět na využití vlastnictví terénu a zajistit si tak krytá místa, dobrý výhled pro pozorovatelny a dobrý výstřel pro jednotlivé zbraně. Proto se musí dobře využívat terénní vlny, hřebeny a úžlabiny.
Vesnice a jiné zastavěné plochy pokud nejsou srovnány se zemí poskytují dobrý úkryt před pozorováním. Mnoho jejich zařízení například sklepy pokud jsou zesíleny, jsou i dobré úkryt. Na druhou stanu to nepřítel ví a tyto prostory jsou vystaveny systematické dělostřelbě.
Lesní porosty jsou dobrým úkrytem, zdrojem materiálu a dobře se brání. Je potřeba si vytvořit místa pro boční střelbu, odstranit keřové porosty a zajistit krytí proti střepinám a dřevěným třískám, které výbuchy dělostřeleckých granátů budou sypat na hlavy obránců. I tato místa jsou terčem pravidelného palebného působení nepřítele. Toto jsem napsal v přítomném čase, protože tato pravidla jsou nadčasová a budou platit v každé válce a v každé době.

Vše co jsem sem uvedl je soubor zkušeností západních spojenců převedený do možností a předpokládaného bojového použití armády našeho čerstvě vzniknutého státu. V dalších částech se podíváme na jednotlivé složky polních opevnění.

Napsal: 9/10/2010, 21:17
od Pátrač
Kapitola čtvrtá, část 1 : Složky polních opevnění - boční ostřel, pozorování a komunikace.
Zde se budeme zabývat třemi složkami polních opevňovacích systémů. Budeme je probírat krok za krokem tak,aby bylo jasné v duchu mého podpisu, že po jejich prostudování budete opravdu vědět o co jde.

Složka první: BOČNÍ OSTŘEL

Jakákoliv zbraň je určena bočnímu ostřelu tehdy, pokud má za úkol svojí palbou chránit:
- předpolí
- bok sousední bojové skupiny
- bok jiné složky
Obrázek číslo 1. ukazuje, jak to může vypadat čistě teoreticky.
Obrázek
A,B jsou body kde jsou umístěny automatické zbraně – dále jen kulomety - u dvou sousedících bojových skupin.
Pokud povedou palbu čelně je jejich palebný vějíř malý a pásmo soustředěné palby je ohroženo jejich palbou jen mezi body M,N a O,P
Pokud je ale postavíme šikmo tak, aby ostřelovaly i předpolí sousední skupiny vznikne rozsáhlý palebný vějíř v úseku C,D. Navíc je jejich palba křížová a tím více ničivá. Pokud v tomto pásmu budou překážky které útočící pěchotu nepřítele zpomalí, je to pro ni vážný problém.
Místo palebného postavení kulometu je voleno tak, aby bylo dobře vidět na ostřelovaný terén. Vzdálenost mezi kulomety je stanovena takto:
- mezi těžkými kulomety až 1000 metrů
- mezi lehkými kulomety až 600 metrů

Umístění kulometů ukazuje obrázek číslo 2.
Obrázek
a) kulomet je umístěn ve spojovacím zákopu v běžném střelišti. Je chráněn samostatnou překážkou. Je umístěn tak, aby mohl přímo ostřelovat překážky před rovnoběžkou, tedy prostor, kde se dá očekávat zpomalení útočící pěchoty

b) kulomet je umístěn předsunutě před rovnoběžkou až 80 metrů, vede k němu podzemní cesta, je chráněn uzavřenou překážkou. Opět je schopen k ostřelování překážek.

c) kulomet je umístěn přímo v rovnoběžce tak daleko od místa zlomu, aby byl boční ostřel možný. Není chráněn zvláštní překážkou.

d) kulomet je umístěn mimo rovnoběžku - předsunut ve směru palby, a je přístupný podzemní cestou. Je tedy umístěn za rovnoběžkou a je tedy chráněn palbou zbraní v rovnoběžce. Tato možnost je výhodná pokud jejího stanoviště vyvýšené nad okolní terén- stačí málo a je velmi efektivní.
Je nutné dokonalé maskování, světelná a zvuková kázeň - tyto kulomety je potřeba uchránit před objevením všemi druhy průzkumu – mohu sehrát zásadní roli při odrážení útoku.

Tvary rovnoběžek umožňující boční ostřel ukazuje obrázek číslo 3.
Obrázek
Co na obrázku vidíme?

- linii s klínovitým lomem, která umožní velmi dobrý ostřel všech částí linie. Její nevýhodou je, že se zde obtížně organizuje čelní palba. Přes boční střelbu tak lze linii prorazit. Válka stanovila, že tato linie je výhodná při obraně hřebenů

- linii se stupňovitým lomem, zde vpravo. Tato linie umožní dobrý čelní o boční ostřel. Boční prvky jsou málo četné a kulomety zde ze předvídat. Jejich zničení je tak vysoce pravděpodobné. Válka stanovila, že je výhodná při obraně svahů.

- linii se baštovitým lomem. Nevýhody z pohledu vedení paleb nemá. Jeho nevýhodou je velká pracnost a to, že zabírá výrazně větší pás terénu než předchozí dva. Válka ho určila nejlepší pro obranu rovinatého terénu. Nedalo mi to, abych nevyhledal toto ilustrační foto pořízené v roce asi 1916.
Obrázek
Vidíme na něm dvě linie. Ta mohutnější v pravé a dolní části obrázku je německá a ten baštovitý lom zní přímo září. Když se na to podíváme, tak je vidět, že prolomení předního okraje obrany kdekoliv znamená, že se útočník dostane do palebného pytle. Snad tento obrázek jasně ukazuje jak to mohlo vypadat, pokud by se naše armáda v možném boji přistoupila tomuto způsobu opevnění.

Složka druhá: POZOROVATELNY

Kdo chce velet a přesně střílet jak při dělostřelecké přípravě tak i při podpoře boje vlastní pěchoty, musí dobře vidět na svoji práci. Tedy musí vidět co nejvíce z nepřátelských pozic. Pozoruje proto, aby pro nás nepřítel nebyl tajemný a aby nás nepřekvapil.
Základní zásada pro pozorování zní: VIDĚT A NEBÝT VIDĚN. Proto se pozorovatelny nesmí prozradit hlukem a světelnými efekty – třeba zažehnutí zápalky, platí pro ně přísné zásady maskování a hlavně pozorovatel musí mít kázeň v duši.V této době se pozorování v obranných pozicích dělilo na dvě varianty.

A/ Hlídači pěchoty
Jsou určeni k tomu, aby hlídali nepřátelskou organizaci za těmito účely:
- získat dokonalý přehled o denním režimu u nepřítele, umístění jeho zbraní a pohybech v blízkosti fronty.
- vyhlášení poplachu pokud nepřátelská pěchota vyrazí k útoku z vlastních zákopů.
Jejich umístění se dobře maskuje a pokud možno co nejlépe zodolní. Jejich pozorovací sektory se musí překrývat. Tato stanoviště se umísťují v hlavních rovnoběžkách kde jsou například zodolněna pytly s pískem, nebo mimo zákopy kde se využívá ocelový štít.

Obrázek číslo 4 ukazuje jednu průmyslově vyráběnou pozorovací nádheru:
Obrázek
Jde o pancéřový rozkládací – teleskopický úkryt systému St. Jagues
Pozic jedna ukazuje pozorovací otvor a pozice 2 označuje lávku na které pozorovatel sedí. Přístup je řešen výhradně podzemní chodbou. Je to dokonalý prostředek pro přímé pozorování, jinak se pozorování často provádí pomocí periskopů.

Stanoviště hlídačů musí vyhovovat těmto podmínkám:
- co největší odolnost
- mělo by být vzdáleno od hlavní rovnoběžky tak aby bylo vidět přední okraj protivníkových postavení a tak, aby nebylo přímo v ohni dělostřelecké přípravy
- musím mít co nespolehlivější spojení s velitelem místa které střeží.

B/ Pozorovatelny
Mají podobnou úlohu jako stanoviště hlídačů. Ale ve výrazně větším rozsahu. Jsou tedy odolnější, a hlavně lépe vybavena. Pozorovateli mohou být i zkušení důstojníci. Mohou být i specializované – tedy třeba přímo dělostřelecké pozorovatelny pro sledovaní systémů dělostřeleckých paleb, rozmístění baterií i jednotlivých děl, zásob munice protivníka.

Některé typy betonových a železobetonových stanovišť hlídačů a pozorovatel proberu v samostatné části této práce.

Složka třetí: KOMUNIKACE

Komunikace jsou velmi důležitou součástí pozice.. Moderní válka tak jak ji tenkrát chápali naši lidé potřeboval ke svému chodu obrovská množství různého druhu materiálu. Munice, potraviny, stavební a zákonický materiál….další.
Pokud dokážeme dopravit včas, skrytě a pohodlně potřebný materiál a přivést vojáky, hodnota pozice roste. V pohyblivé válce komunikace rozhodují o rychlosti pohybu celé armády.
Komunikace se musí :
- vzájemně doplňovat - například kde už není možno postupovat po povrchové cestě, tato přechází do podoby spojovacího zákopu
- už dopředu nahrazovat – například kolem železnice by měla být vedena cesta- Pokud je poškozena železnice je možno poškozený úsek překlenout pomocí cesty.

Komunikace budují, udržují a podle potřeby rozšiřují:
- armády pomocí specializovaných jednotek vybavených potřebnou technikou- parními válci, vozidly na přepravu materiálu, zemními stroji a podobně
- divize vlastními silami
Ale obecně platí, že na těchto pracích s ve své působnosti musí podílet každá jednotka bez rozdílu vah a kategorií.

A/ Komunikace normální, silnice a cesty.

Udržování a zlepšování silnic.
- za sucha představuje odstraňování silničního prachu, vyplňují se vyjeté kleje, rozbíjí se kameny a čistí se příkopy.
- za mokra představuje zřizování odvodňovacích stružek a vyplnění vzniklých kavern štěrkem
- díry po explozích se odvodní, potom zapěchují kamením a nakonec zarovnají štěrkem
- vyježděné cesty se vyčistí, kameny které vyčnívají se rozbijí a cesta se znovu vyštěrkuje
- cesty bez základu se na nejnižších místech odvodní, , očistí od bláta a nakonec vyštěrkují.
- cesty v močálovité krajině se podloží hatěmi o mocnosti 30 až 50 cm a na ně se dá štěrk.

Obrázek číslo 5. Ukazuje možné úpravy už fungujících cest.
Obrázek
Shora dolů je zde vidět následující:

a) rozšíření silnice. Provede se tak, že na zvolené straně stávající silnice se rozšíří nejdříve hráz tedy násep tak jak ukazuje obrázek. Tedy stupňovitě se upraví stávající násem a na nějse přisype a velmi pečlivě se hutní přídavek.

b) odpočinky. Slouží k tomu aby u cesta s vytrvalým stoupáním bylo možno povoz, vozidlo či dělo zastavit a tedy se samovolně nemohl rozjet zpět. Jsou od sebe 40 až 50 metrů. Vytvoří se položením dřevěného válce pod povrch komunikace a na ně se položí kryt.

c) koryta. Slouží k tomu aby srážková voda nemohla rozrušit povrch cesty. Jsou to nehluboké žlaby se spádem na jednu stanu a mohou sloužit také jako odpočinky.

d)Výhybky. Slouží k tomu, aby si na užší silnici mohly vyhnout dva větší náklady. Jsou jednostranné nebo oboustranné – obrázek je dostatečně vypovídající.
Toto vše se týká cesta, které se v terénu nacházely už před zahájením bojových operací a také cesta budovaných za války tedy cest vojenských.

B/ Vojenské cesty
Tyto cesty doplňují dosavadní silniční síť. Budují se tak, aby spojovaly místa zdrojů s místy spotřeby co nejkratší vzdáleností. Tyto cesty se musí stanovit, označit, a zařídit pro nepřetržitý provoz. Při jejím budování se bere v úvahu:
- účel cesty
- nejkratší spojení
- odolnost proti pozorování a působení nepřítele
- to co můžeme využít z toho co už v terénu je
- mosty a brody
- možnost překonání řeky po ledě v zimním období
- vlastnosti terénu
- čas a zdroje materiálu a pracovní síly.

Přehled předpokládaných parametrů, řekněme norem:
Cesty.
Šířka cesty pro:
- pěchotu v pochodovém proudu 3 až 4 metry
- vozy 2,5 metru
- oboustranný provoz 5 až 6 metrů
Zahrnuje takové práce, aby po ní bylo možno pochodovat trvale, ve dne i v noci. Povrch se srovná, odstraní se velké kameny. Vyjeté koleje se zavezou, příkopy se sploší a přes málo únosná místa se provede zesílení. Bažinaté úseky se překlenou hatěmi nebo umělou vozovku.

Brody se vyhledávají podle stop v terénu a pečlivým průzkumem terénu. Vyhodnocuje se hloubka, rychlost proudu vody, pevnost dna. Předpokládaná hloubka brodu pro:
- pěchotu až 1 metr
- jezdectvo až 1,3
- dělostřelectvo, vrhače min a kulomety až 0,6 metru
- povozy a automobily až 1,3 metru
Brody se označí vpravo i vlevo provazy a cedulemi s vyznačenou hloubkou v jednotlivých úsecích. Pokud je proud silný musí zde být i lanová soustava sloužící jako zábradlí nebo přímo zábradlí dřevěné. Níže po proudu se rozmístí záchranné čluny
Velké kameny z koryta řeky se musí odstranit a díry po nich se musí zavést štěrkem. Vjezdy a výjezdy z řečiště se musí zpevnit a řádné udržovat.

Ledová přepraviště se zřizují pokud jsou delší dobu nízké teploty, led není rozmoklý a nezní dutě. Pro přepravu vojsk jsou potřeba tyto tloušťky ledu:
- jednotlivý voják či jezdec 10 cm
- pochodový proud pěchoty nebo jízdy 15 cm
- polní dělostřelectvo 20 cm
- těžké dělostřelectvo 30 cm
Ledová přepraviště se musí řádně vyznačit a musí u nich být informace o nosnosti. Led se pokryje křovím, , slámou, rákosím a pro přepravu těžkého materiálu a povozů či děl, se položí dřevěné mostovky, aby led nebyl poškozován koly.
Pro pěchotu se led posype pískem aby vojáci mohli bezpečně pochodovat.

Mosty - před tím než se zařadí do systému vojenských cest musí se přezkoušet jejich únosnost ve všech částech. Dále se musí zjistit zda nejsou skrytě připraveny k demolici. Únosnost se zkouší tak, že se vezme vůz a pomocí lan se přetahuje přes most tam a zpátky s postupně rostoucí zátěží tak dlouho, až prověříme že opakovaně most unese naše nejtěžší zařízení.
Mosty se zlepšují a zesilují takto:
- slabé podpěry se zesílí zdvojením
- slabé nosné trámy se zesílí podvlečení dalším nebo se zvýší jejich počet.
- slabá vozovka se zesílí položením další vrstvy vozovky nebo se přes most položí podélná prkna pro kola děl a povozů.

Označování vojenských cest
Pro denní přesuny se vojenské cesty označují barevným kódem podobně jako turistické trasy. Barevné pruhy se určí pro každou jednotku zvláště a nanáší se na skaliska, velké stromy, rohy domů. Kde to nejde, zarazí se kolíky s eskami a kód se nanese na ně.
Pro noční přesuny se cesty označují opět barevně ale lampičkami s barevnými sklíčky. Ty musí být umístěny tak, aby byly dobře vidět.
Odbočky které by mohly pochodující jednotku uvést v omyl se zahradí větvemi, kameny nebo se napříč prokopu malým příkopem. Na klíčových místech se rozmístí strážní skupiny plnící práci regulační služby – musí být dokonale informovány o tom, kam který oddíl má jít a pomohou radou.
Pokud se cesty používají dlouhodobě, vybudují se klasické rozcestníky a směrové tabule, které se za noci osvětlují. Nesmí se zapnout na označení okrajů brodů, ledových přepravišť a mostů. U mostů se uvede i únosnost.

Vojenské cesty v bažinaté půdě.
Je to nejnáročnější silniční vojenská stavba. Je to dáno mimo jiné i tím že hmotnost přepravovaných děl a vozidel výrazně roste. Je to práce pro unijní jednotky a ostatní trupy se na tom podílí jako pracovní síly.
Pěchota projde i tak, že si cesty vytvoří prostým položením větví na rozbředlá místa.
Pokud je možno položí se přes tato míst lávky z vojenského válečného materiálu, pro jízdu stejně tak ale šíře lávky je dvounásobná než pro pěchotu

Průchod lesem
Cesty přes lesy se prosekávají pracovními skupinami. Skupinu vede důstojník s kompasem který vytyčí trasu. Za ním jde:
- první družstvo se sekyrami které vysekává nejsilnější podrost.
- další družstvo pak kácí určené stromy těsně u země
- třetí družstvo osekává větvě porazených stromů a kmeny odstraňuje na strany budoucí cesty
- čtvrté družstvo dokončí čistění. Vše se děje ve vytrvalém pohybu. Pokud je potřeba širší cestu – pro povozy a dělostřelectvo, na dané trase pracuje více skupin a jejich úseky se propojují.
Skupina která má hotovo přechází do čela a pokračuje v práci.

Ženijně – technické speciality

A/ Povalová a štěpinová úprava cesty. Ukazuje ji obrázek číslo 6.
Obrázek
Jde o vozovku položenou přes bažinu jeli místně dostatek dřeva. Napřed se povrch upraví spádováním dovezeným materiálem k jedné straně s úhlem asi 3 až 5 stupňů. Potom se položí nosné líhy a na ně se položí příčné dřevěné prvky a to buď povaly nebo štěpiny. Tyto příčné prvky se na koncích upevní pomocí kolíků a provazů nebo houžví.

B/ silnice s nasypaným spodkem
Ukazuje ji obrázek číslo 7.
Obrázek
Z obrázku je vidět, že na málo únosný terén nenasype hráz ze směsi hlíny a kamení a ten se zhutní. Na tomto tělese se potom postaví samotná vozovka.
Pokud je povrchová vrstva velmi málo únosná, provádí se nasypávání tak dlouho, až sypaný materiál přestane klesat. Ukazuje to obrázek číslo 8.
Obrázek
Vznikne tak hráz někdy i masivní na které se opět ustaví vozovka.

C/ Silnice s haťovým podkladem
Ukazuje to obrázek číslo 9.
Obrázek
Na obrázku vidíme hatě uvnitř zatížené kameny. Hatě se kladou podélně i příčně, navzájem se provazují a mění se i jejich tloušťka. Proti bočnímu pohybu se ukotvují kolíky a mohou se svázat. Jednotlivé vrstvy se prosypávají zeminou. Vznikne tak složitá ale velmi houževnatá dřevozemní konstrukce. Toto těleso náspu se vybuduje tak, aby vyčnívalo 50 cm na hladinu močálu.
Na něm se vybuduje hráz vysoká 0,5 až 1,0 metru odtavená od krajů náspů na každé straně 1 metr.Svahy hráze se zpevní hatěmi nebo košinami.

Maskování silnic a cest.
Jeho variantní řešení ukazuje obrázek číslo 10.
Obrázek
Proti pozemnímu průzkumu se maskuje pomocí masek. Tyto masky umístíme podle potřeby a směrů pozorování. Jejich technické provedení obrázek ukazuje dostatečně jasně.