Stránka 1 z 2

Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 9/5/2016, 20:12
od Zemakt
Obrázek
Průběh Maďarsko–československého konfliktu v horkém létě roku 1919 znamenal pro nově se rodící republiku skutečný očistec. Shodou okolností se poslední dobou na Palbě vyrojilo hned několik prací věnujících se tomuto neprávem opomíjenému údobí našich moderních dějin, přičemž svojí troškou do mlýna přispěla i moje maličkost. Z tohoto důvodu se nemá příliš velkou cenu vracet k již jednou vyřčenému, nicméně stále zbývá mnoho dalšího k bližšímu osvětlení. Ve svém článku věnujícímu se historii pěchotního nasazení čs. námořníků v bojích o Slovensko jsem jen letmo zavadil o jejich působení v roli osádek obrněných vlaků, kdy na zmínku o účinkování v rámci dělostřeleckých baterií jsem rezignoval úplně. Přestože právě tato zařazení jim byla ve vztahu k původní námořnické profesi snad nejbližší. Níže uvedeným popisem se tedy pokusím, alespoň částečně tento dluh vyrovnat. Pro lepší pochopení souvislostí mi však nezbývá nic jiného, než hned na úvod poodhalit okolnosti zániku rakousko-uherské dunajské flotily, na jejíchž troskách vznikl soupeř čs. vojsk, dunajská flotila Maďarské republiky rad.

Zánik c. a k. dunajské flotily

O tom, že Rakousko-Uhersku již zvoní hrana si na počátku října 1918 s trochou nadsázky „cvrdlikali“ vrabci na střeše, nicméně do samotného vyhlášení příměří zbývalo ještě pár týdnů. Tou dobou se hlavní bojová síla c. a k. dunajské flotily stále nacházela v Rumunsku. Dne 13. října však třináct lodí flotily zvedá kotvy a nabírá kurs proti toku řeky do předem stanoveného shromaždiště. Oním místem shromáždění byl přístav Turnu Severin, ležící přímo na srbsko-rumunské hranici. Po pár dnech strávených v rumunském přístavišti vyráží 28. října, shodou okolností v den vyhlášení samostatné Československé republiky, zkonsolidovaná flotila na svoji poslední plavbu s cílovým přístavem Budapešť. Během této plavby flotila kryje ze Srbska se stahující rakousko-uherská vojska, přičemž dochází ke ztrátě monitoru S.M.S. Bodrog 1).

1) Díky zhoršené viditelnosti způsobené mlhou najel monitor 31. října u Višnice na mělčinu. Následné pokusy posádky o co nejrychlejší vyproštění se minuly účinkem a tak dostat loď zpět na hlubokou vodu se podařilo až později Srbům. Tito příliš nelenili a prakticky nepoškozenou loď zařadili pod názvem Sava do stavu své říční flotily.

Obrázek

S.M.S. Hebe

K dalším komplikacím však již nedošlo a tak dne 6. listopadu 1918 připlouvá dosud neporažená a plně bojeschopná dunajská flotila do Budapešti, konkrétně do přístavu loděnice DDGS-Werf Óbuda. Zde následně dochází s plnou pompou k oficiálnímu rozpuštění kdysi slavné a protivníky respektované c. a k. dunajské flotily. Téměř necelý tisíc příslušníků národnostně různorodých posádek je postupně demobilizován, kdy čeští a rakouští námořníci pak za pomoci kolesových parníků S.M.S. Erzherzog Franz Ferdinand a S.M.S. Hebe pokračují do Vídně a dále do svých domovů. V těchto chvílích zřejmě málokterý z čs. mariňáků tuší, že za pár měsíců bude na své bývalé maďarské spolubojovníky v lepším případě hrozit rukou, v tom horším dokonce střílet.

Na rozdíl od vcelku poklidného organizačního rozpuštění dunajské flotily, vyvstalo nad osudem jejích bývalých plavidel mnoho otazníků a emocí. Vždyť samotná cena devíti monitorů byla v tehdejší době odhadována na 17,5 milionů korun, osmi hlídkových lodí na 9 milionů a dalších 55 plavidel různého určení ještě na 4,5 milionu. Nicméně závěry Bělehradské konvence ze dne 13. listopadu 1918 byly neúprosné. Šest monitorů, deset obchodních parníků, deset remorkérů a celkem šedesát nákladních člunů bývalé c. a k. dunajské flotily nacházející se v Budapešti mělo být k velké nelibosti Maďarů předáno Spojencům, kteří je měli následně postoupit nově vzniklému Království Srbů, Chorvatů a Sovinců (SHS). V této souvislosti pak zřejmě nikoho nepřekvapí, že do samotné předávky se Maďaři příliš nehrnuli. Avšak bohužel pro ně, byl novopečený velitel anglické dunajské flotily kapitán C. V. Usborn mužem na svém místě. Veškeré plavby schopné monitory nechal zabavit a pomocí smíšených britsko-srbských posádek pod vedením kapitána Haggarda s nimi 8. prosince odplul do Bělehradu. Návdavkem při tom ze zbylých lodí nechal demontovat veškerou dělostřeleckou výzbroj či její hlavní součásti. Jako náhradu za monitor Inn dlící toho času v opravě budapešťské loděnice Ganz & Co. Danubius byly do Bělehradu rovněž odeslány hlídkové lodě Wels a Barsch.

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

C. a k. říční monitory třídy Leitha

Pokusíme-li se nalézt příčiny vedoucí ke vzniku první dvojice monitorů rakousko-uherského mocnářství v osmdesátých létech 19. století, v onom století páry, kdy popularita buřinek byla na vzestupu a čtenáři Sherlocka Holmese si museli na první výtisky příběhů svého hrdiny ještě pár let počkat. Zjistíme, že za vším stál nemocný muž na Bosporu, Turecko. První rakousko-uherské plavidla tohoto druhu, Leitha a Maros tak měla tvořit alespoň částečnou protiváhu téměř 50-ti členné turecké říční flotile, vč. sedmi monitorů a dvou pancéřových fregat. Vzhledem k datu spuštění plavidel na vodu léta páně 1870, obě sesterské lodě jakoby z oka vypadly svému vzoru a de facto vzoru všech plavidel této kategorie, americkému Monitoru. Plavidla budapešťské loděnice Pest-Fiume dle plánů Josefa von Romako byla do stavu c. a k. říční flotily zařazena v roce 1872, kdy jediná výzbroj spočívající ze dvojice z předu nabíjených kanónů 15 cm /L 21, byla situována v jedné velké věži umístěné v přední polovině plavidla.


Obrázek

Prvotní design S.M.S. Leithy byl opravdu hodný době Julese Verna

První a na delší dobu rovněž poslední křest ohně prodělaly obě sestry v rámci rakousko-uherské okupace Bosny v roce 1878. Dosavadní poněkud archaický vzhled evokující válku Severu proti Jihu ztratily Leitha s Marosem během velké přestavby v létech 1893-94. V Linecké loděnici byla lodím odstraněna dosavadní lodní dominanta v podobě obrovské věže, za to byly nově zbudovány nástavby. Zároveň došlo na výměnu starého parního stroje a kotlů. V rámci přestavby obdržely plavidla novou výzbroj v podobě Krupova 12 cm kanónu /L 35 SFK situovaného ve věži značky Škoda. Tuto hlavní výzbroj doplňovaly dvě „mitrailleusy“ L 18 M ráže 47 mm, nicméně jak už to tak u lodí většinou bývá, postupem času se výzbroj doplňovala či obměňovala, zvláště u nižších ráží a kulometů. Za bližší zmínku pak stojí instalace 7 cm kanónu /L 18 na záď Leithy roce 1914 a u Marosu, až v roce 1916.

Během počátečního období Velké války se oba monitory nevyhnuly téměř žádné rakousko-uherské dunajské kampani. Z bojových akcí si rovněž odnesly nemálo šrámů a relativně vážných poškození s mnohdy fatálním dopadem na posádku. Nicméně času neporučíš a tak v průběhu roku 1917 byla jejich role stále více upozaděna, aby v dubnu 1918 došlo na jejich odstavení, v případě Leithy i vyřazení ze stavu dunajské flotily. Jak už v článku zaznělo, o jejich reinkarnaci se na krátko postarali komunisté Bély Kuna, přesto se již jednalo o de facto labutí píseň obou zasloužených bojovníků. Po pádu Maďarské republiky rad a na základě rozhodnutí spojenecké námořní kontrolní komise – IANCC (Inter Allied naval Commission of Control) byly tři nejstarší ex rakousko-uherské monitory přiděleny Evropské dunajské komisy, která s nimi udělala krátký proces. V dubnu 1920 byl ve vídeňské loděnici Korneuburg z Leithy demontován pohon, nástavby a jiná zařízení vč. zbrojních systémů, přičemž se tak z tohoto pamětníka starých časů stal pouhý ponton. V roce 1921 o toto torzo bývalého monitoru projevilo zájem Maďarsko, a tak se Leitha po pár měsících vrátila zpět na místo činu. Na rozdíl od své sestry, takové štěstí Maros neměl a byl bez pardonu sešrotován.

Obrázek

Leitha v době Velké války


TTD:
spuštění na vodu/zařazení do služby – 1870/1872
délka – 50,0 m
šírka – 8,12 m
ponor – 1,07 m
výtlak – 310 t
výkon – 320/700 k (1894)
rychlost – 8,3
palivo/dosah – 50 t uhlí/600 km
výzbroj – popsaná v textu
posádka - 57
pancéřování boků/paluby/vel. věže/děl. věže – 44 (50 Maros), 25 (19 M.), 51 (63 M.), 50
[/i]

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Ztrátou relativně moderních a bojeschopných jednotek tak Maďarům zbyly jen oči pro pláč, ovšem mělo být hůř, ale nepředbíhejme. S čím tedy mohla čerstvá Maďarská republika počítat? V prvé řadě se jednalo o dva sesterské monitory Leitha a Maros na jejichž poněkud kontroverzní technický stav použil jeden nejmenovaný a rovněž kontroverzní ex-palbák příměr „šrotu“. Faktem je, že se jednalo o služebně nejstarší, téměř padesát let stará plavidla zbavená výzbroje, kdy Leitha byla již 18. dubna 1918 vyškrtnuta ze stavu rakousko-uherské dunajské flotily. O něco lépe na tom byl monitor Szamos, nicméně vzhledem k datu jeho spuštění na vodu roku 1892 se také nejednalo o žádného mladíka. Asi největší bojovou hodnotu měl již výše zmíněný monitor Inn. Flotilu maďarských monitorů po té doplňovaly hlídkové lodě Csuka, Compo, Viza, Stör, Lachs a řada dalších plavidel různého určení.

Na rudém Dunaji

Přestože většina bývalých rakousko-uherských plavidel byla sotva plavby schopná a díky iniciativě kapitána Usborna rovněž postrádala jakoukoliv funkční výzbroj, Maďaři ve vidině vlastní dunajské flotily na tento stav nehodlali rezignovat. Vyhlášení Maďarské republiky rad ze dne 31. března 1919 pak na probíhající z bojeschopnění zafungovalo jako obzvlášť účinný katalizátor. Nutno podotknout, že vzhledem k poválečnému marasmu v materiálové oblasti se s tímto Maďaři popasovali zdatně a práce jim šla rychle od ruky. Monitory byly provizorně vyzbrojeny 10 cm houfnicemi, 8 cm kanóny a těžkými kulomety. U hlídkových lodí byla situace o poznání horší, kdy pouze Stör nesl jeden 7,5 cm kanón a zbytek kulomety. Kde nebyly kulomety, musely si lodě vystačit z dřevěné kulatiny vyrobenými atrapami.

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

C. a k. říční monitory třídy Szamos

K zařazení monitorů Szamos a Körös do pravidelné služby v rakousko-uherské říční flotile došlo v roce 1892, téměř 20 let po zařazení plavidel třídy Leitha. A nutno říci, že oněch dvacet let sbírání zkušeností s provozem a taktickým využitím této lodní kategorie ve vodách Dunaje nebylo nadarmo. Samotná konstrukce vypracovaná Námořním technickým výborem v Pule (Marinetechnisches Komitee zu Pola) a realizovaná budapešťskou loděnicí Schöninchen & Hartmann, vykazovala oproti jejím předchůdcům znatelný progres nejen v oblasti výtlaku, ale zejména v dispozici hlavní výzbroje vč. palubní nástavby.


Obrázek

S.M.S. Samos, za povšimnutí stojí poškození štítu a absence horního děla

V samé podstatě umístění hlavní výzbroje, kdy na přídi a zádi ve věžích situované 12 cm kanóny /L 35 SFK doplňovaly na začátku a konci střechy průběžné palubní nástavby situované pal posty dvou 7 cm kanónů /L 42 SFK, tak svým způsobem může evokovat budoucí „standard“ bitevních lodí, tzv. superpozici. Výkonnější strojovna a tím pádem vyšší rychlost, ruku v ruce se silnějším pancéřováním pak potvrzovaly jinou kvalitu.

Za Velké války se posádky obou monitorů zrovna moc nenudily. Toto tvrzení ostatně můžeme vztáhnout na téměř všechny c. a k. monitory. Jednu věc snad lze v této souvislosti vypíchnou, ztráty na posádkách těchto plavidel nikdy nepřekročily úměrnou mez, přestože by rozsah poškození vypovídal o opaku. O odolnosti konstrukce mj. může svědčit i počet obdržených zásahů v rámci jednotlivých kampaní. Tak např. v srpnu 1914 u srbského Zemunu, inkasoval Körös šest plných zásahů. O více jak rok později, v říjnu 1916 jich v boji o most u Rjahova vyfasoval od Rumunů rovných dvanáct! Rok 1917 znamenal pro obě sesterská plavidla rok útlumu bojových akcí a spíše měsíce údržby. Naopak následujícího roku, konkrétně v dubnu 1918 okusily obě sestry v rámci „Flottillenabteilungu Wulff“ vody Černého moře, později došlo rovněž na Bug a Dněpr.

Zánik monarchie a následné krátké komunistické intermezzo, pak s osudy obou lodí řádně zamíchalo. Po najetí na mělčinu padl Körös do srbských, respektive jihoslovanských rukou, které jej už nepustili. Nepřízní osudu stanul Szamos na druhé straně barikády, přičemž si pod rudou vlajkou stihl na závěr kariéry zabojovat proti Čechoslovákům. Po té jej však stihl potupný konec Leithy.


Obrázek

Sestřička S.M.S. Köros

TTD:
spuštění na vodu/zařazení do služby – 1892
délka – 54,0 m
šírka – 9,0 m
ponor – 1,2 m
výtlak – 448 t
výkon – 1 200 k (1894)
rychlost – 10
palivo/dosah – 54 t uhlí/713km
výzbroj – popsaná v textu
posádka - 77
pancéřování boků/paluby/vel. věže/děl. věže – 50, 19, 75/50, 75/50 (zadní věž)


________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Vznik komunistické republiky pod vedením Bély Kuna sebou rovněž přinesl, jak už to ostatně v takových případech bývá, vlnu nových názvů. A tak se z Leithy stala Lajta z Innu Ujvidék, později více údernicky Marx. S přihlédnutím k věcem budoucím byly velmi příznačně přejmenovány hlídkové lodě Stör a Lachs. Prvně jmenované plavidlo dostalo název Komárom (Komárno) a druhé pak Pozsony (Bratislava), jak trefné.

Eskalace maďarsko-československého konfliktu na přelomu dubna a května 1919 posunula občasné střety obou protivníků do roviny regulérní války se vším všudy. Ačkoliv záznamů vypovídajících poněkud šířeji o nasazení jednotlivých říčních plavidel v rámci maďarské ofenzivy je jako šafránu. I z toho mála však lze vytušit, že bylo poměrně intenzivní.
Jako první maďarský "šíf", který si proti Čechoslovákům odbyl svoji premiéru byl Poszony a stalo se tak dne 10. května . Za to 25. května, již na ustupující čs. jednotky útočila hned trojice lodí Szamos, Fogas a Komarom. V této souvislosti lze následně zmínit, že z čs. jednotek, kterým rudá flotila snad nejvíce zatápěla, můžeme jmenovat zejména 7. divizi italských legií ze západní skupiny pod vedením generála Mittelhausera, mající v té době na starost obranu dunajského úseku Parkán (dnešní Štůrovo) – Bratislava. Pravděpodobně nejintenzivnějšího nasazení bylo maďarským obrněncům dopřáno ve dnech 30. května až 1. června 1919, tedy za bojů o Parkán. Kdy hned po ránu prvního dne, již výše zmíněná trojice, podporovala svojí palbou útok 1. maďarské brigády na Kamenici nad Hronem. Následujícího dne se na říčním bojišti objevil Szamos, aby neohroženě svojí palbou kryl postup celé 4. maďarské divize, která v rámci V. sboru na dolním toku Ipľu u Parkánu útočila na pozice italských legionářů. Jmenovitě obranu III/39 výzvědného pluku podporovaného ½ baterie 7. dělostřeleckého pluku. V nočních hodinách téhož dne se k Szamosu připojil Fogas, přičemž oběma lodím se podařilo prorazit, až do samotného Parkánu. Nicméně ani to v samé podstatě nestačilo. Kapitáni obou lodí však vytrvali a téměř po celý další den ostřelovali čs. parkánská postavení. Na tomto místě lze zmínit i jednu pikantnost, když v rámci tohoto bombardování se dostala na mušku Szamosu rovněž i legionářská obrněná Lancia I.Z.. Dne 2. června šlo spatřit Szamos s Laithou v úseku Parkán - Komárno, když i přes několik obdržených direktů od čs. dělostřelců na bojišti vytrvali, až do úplného vyprázdnění muničních skladů. Jako zřejmě poslední den, kdy byly maďarské lodě (Szamos) a tomto dunajském úseku pozorovány lze pak označit 4. červen.

Pokusíme-li se porovnáním různých zdrojů o ustanovení konkrétních plavidel nasazených do bojů proti čs. armádě, můžeme následně narazit na bývalý Stör a Lachs, či Leithu se Szamosem. Jinde pak figuruje kompletní čtyřka monitorů vč. Marose a Innu. Nicméně s přihlédnutím k celkové délce dunajského bojiště vč. hrozby rumunské fronty lze jen těžko uvěřit stavu, že by proti čs. republice maďarské velení vyčlenilo prakticky všechna svá nejsilnější plavidla. Ostatně tyto zmatky v identifikaci lodí lze vysledovat již do tehdejší doby, kdy zpravodajské hlášení VII. (námořního) odboru MNO z 6. června zmiňovalo nasazení monitorů Szamos a Inn.

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

C. a k. říční monitory třídy Enns

Z celkem deseti podunajskou monarchií provozovaných monitorů, byla sesterská plavidla Enns a Inn zařazena do služby jako předposlední. Kýly obou lodí byly založeny v listopadu 1913, přičemž o stavbu se podělili dvě loděnice. Jmenovitě to byla linecká Stabilimento Tecnico Triestino a nám již známá budapešťská Ganz & Co. Danubius. Přestože lodě začaly vznikat téměř současně, budapešťský výrobek v podobě Innu byl do služby zařazen s téměř půl ročním opožděním, dne 11. dubna 1915. Nicméně, jak je obecně známo, pro loděnice Danubius toto bylo vcelku symptomatické.

Obrázek

Kopule ukrývající houfnice
Zrod těchto plavidel, v druhé dekádě 20. století se samozřejmě promítl do samotné konstrukce. Hledání optimálního rozvržení a skladby dělostřelecké výzbroje stále pokračovalo, přesto lze tato plavidla považovat za silně vyzbrojená a již poměrně vyladěná. Hlavní výzbroj složená ze dvojice 12 cm kanónů /L 45 byla situována v na přídi umístěné věži, kterou doplňovaly dva 7 cm kanóny /L 50 SFK situované na střeše palubní nástavby, která navazovala na velitelský můstek. Jistou novinku pak představovaly na zádi umístěné tří pancéřové kopule s 12 cm houfnicemi /L 10.

Vzhledem k faktu, že Innu přisoudili vojenští plánovači funkci vlajkové lodě flotily, disponoval na rozdíl od své sestry komfortnějšími kajutami a kvalitnějším zařízením. Zároveň, odlišná místa stavby zanechala na plavidlech několik více či méně rozdílných detailů. Snad nejmarkantnější byl stožár. Oproti Ennsu, který obdržel stožár standardní konstrukce, se Inn vyznačoval stožárem příhradovým, ne nepodobným stožárům tehdejších amerických bitevních lodí. Za zmínku rovněž stojí pancéřové štíty na jeho 7 cm kanónech, na Ennsu poněkud nelogicky chybějících.

Z téměř čtyři roky trvající válečné služby této sesterské dvojice, lze vypíchnout minimálně dvě mimořádné události, stojící za zmínku. První z nich byl úspěšný dělostřelecký souboj „Enns vs. fr. 14 cm děl. baterie“ u Bělehradu ze dne 21. listopadu 1914, vedený na vzdálenost 10 km! Přihlédnu-li k tomu, že tato událost nastala cca měsíc po zařazení lodě do služby, nezbývá mi nic jiného, než nad výkonem c. a k. říčních kanonýrů jen uznale pokývat hlavou.

Druhou událostí, avšak poněkud z jiného soudku bylo potopení Innu. Dne 22. září 1917 nad Brailou, najel Inn na rumunskou minu a šel ke dnu. Zde se ovšem projevila výhoda říčního bojiště. Téměř dva měsíce po té, bylo plavidlo vyzdviženo a z počátku nového roku odvlečeno do Budapešti k znovu zbojeschopnění, kterému měla předcházet poměrně náročná přestavba. Tato se však, jak je ostatně z výše uvedených řádek patrné, protáhla až do nástupu komunistů Bely Kuna.

Po pádu republiky rad, připadl Enns Království SHS. Za příkladného starání jihoslovanských námořníků pak pod jménem Drava sloužil další desítky let, přičemž svému konci došel až pod pumami „Štuk“ u Čibuku, dne 12. dubna 1941. Dlouhověkost třídy následně potvrdil Inn respektive Basarabia. V řadách Rumunského království, sovětské dunajské flotily a následně opět Rumunska, vydržel ex Inn až do roku 1960. Po té, však došlo i na něj.

Obrázek

Inn se svým typickým příhradovým stožářem

TTD:
spuštění na vodu/zařazení do služby – 1914/1915 (Enns/Inn)
délka – 60,2 m
šírka – 10,3 m
ponor – 1,3 m
výtlak – 536 t
výkon – 1 560 k
rychlost – 12,9 uzlů
palivo/dosah – 70 t mazut/1 390 km
výzbroj – popsaná v textu
posádka - 95
pancéřování boků/paluby/vel. věže/děl. věže – 40, 25, 50, 50


________________________________________________________________________________________________________________________________________________

24. červen 1919 znamenal pro obě soupeřící strany den zastavení bojů a de facto poněkud symbolický zánik rudé dunajské flotily. Onoho dne totiž došla části flotily s komunistickým režimem trpělivost a aktivně proti němu vystoupila. Žel bohu, režim se stále držel a tak se neúspěšní kontrarevolucionáři ve složení Leitha, Maros, Fogas, Csuka, Stör, Lachs a ozbrojený parník Munka vydali pod vedením korvetního kapitána Zepléna dolů po proudu Dunaje k jihoslovanské hranici. Následně, při míjení na řece ležícího města Paks došlo k nepříjemnému setkání, kdy vzbouřenecká flotila zde narazila na hlídkující Vizu a Compó. Co se v těchto chvílích konkrétního přihodilo, se pravděpodobně již nikdy nedozvíme. Nicméně je zcela evidentní, že agitátorský souboj zcela ovládli přívrženci učení Marxova. Nejen, že se k vzbouřencům dvě hlídkové lodě nepřidaly, navíc se jim podařilo zlomit posádku Munky, která tak během krátké chvilky opět měnila kabát. Celá tato příhoda by se pak mohla jevit jako vcelku úsměvná nebýt toho, že při této rošádě z Munky vypálená kulometná dávka zasáhla velitelský můstek Komarom, přičemž došlo k zabití dvou mužů vč. kapitána L. Csicsery. Po té však k dalším komplikacím již nedošlo, a tak 25. června flotila „nerudých“ dorazila do Baje, kde se vzdala Britům. Pár dní na to, konkrétně 31. června Maďarská republika rad padla.

Na tomto místě, by jsem již rád přesunul svoji pozornost k čs. námořníkům, jenž mají ostatně tvořit gró tohoto článku. Avšak nedá mi se nezmínit, jako to vlastně s plavidly bývalé c. a k. dunajské flotily dopadlo.

Na základě rozhodnutí států Dohody, byly veškeré říční válečné lodě zabaveny a dne 18. listopadu 1919 přesunuty do Nového Sadu v Srbsku. Pokus o zodpovězení Nerudovské otázky pak posléze spočinul na bedrech Spojenecké námořní kontrolní komise – IANCC, kdy definitivní rozhodnutí přináleželo konferenci velvyslanců. Fyzické předání lodního materiálu pak měla na starost Spojenecká námořní komise pro rozdělení nepřátelských plavidel (Naval Allied Commission for Disposal of Enemy Vessels – NACDEV), konkrétně její podkomise pro Jadran a Dunaj. Dne 15. dubna 1920, v samotném závěru pařížských mírových jednání padl konečný verdikt. Království SHS byly přiklepnuty Bodrog, Enns a Bosna, Rumunskému království pak Temes, Inn a Sava. Zbylá čtveřice služebně nejstarších monitorů (Leitha, Maros, Szamos, Körös) spadla do klína Evropské dunajské komisy, která se s nimi, jak jsme se ostatně už výše dozvěděli moc nepárala 2). Ale nyní pojďme konečně na čs. mariňáky.

2) Dle původního rozhodnutí komise měl do likvidačního přídělu patřit rovněž Körös. Nicméně po jugoslávském zjištění, že budou muset Rumunům předat Temes a Savu, nesoucí již nějaký čas jihoslovanské názvy Drina a Soča, spustili tito hlasitý povyk. Svoji argumentaci vedoucí k revizi rozhodnutí vhodně opírali o ten fakt, že Körös je jejich válečná kořist. Následkem toho, komise jejich přání vyslyšela a tak na konec Körös skončil v jihoslovanských rukách jako Morava.

________________________________________________________________________________________________________________________________________________

C. a k. hlídkové lodě třídy Wels

V podobě třídy Wels, zařazovaných do služby v průběhu roku 1916 získala dunajská flotila poslední ze svých hlídkových lodí, stojících na samém závěru rakousko-uherského vývoje této lodní kategorie. Lodní kategorie, jejíž určením byl zejména průzkum, hlídková činnost či doprovody a ochrana jiných plavidel.
Od prvních, párou poháněných cca 20 metrových člunů přes poněkud větší, spalovacími motory a opět párou poháněná plavidla, urazilo rakousko-uherské námořnictvo u této kategorie do roku 1916 notný kus cesty.


Obrázek

S.M.S. Viza

Stavbou prvních čtyř jednotek zcela nového pojetí, byla v roce 1915 pověřena budapešťská loděnice Ganz & Co. Danubius, která ji také v průběhu následujícího roku celou zrealizovala. Shodou okolností rakousko-uherské námořnictvo roce 1916 upustilo od označování hlídkových člunů prostým písmenem abecedy a tak ona čtyřka vstoupila do dějin k nemalé radosti Petrova cechu pod názvy Wels, Barsch, Compo a Viza. O pohon 44 m dlouhých člunů se starala pohonná jednotka složená zde dvou teplovodních kotlů Yarrow a dvojice licenčních parních turbín Curtiss-AEG o 550 k. Celkový výkon 1 100 k pak umožňoval plavidlům dosáhnout maximální rychlosti 17 uzlů, to vše o konstrukčním výtlaku 128,9 tun.

Hlavní výzbroj člunů se nacházela ve dvou na přídi a zádi situovaných věžích s dvojicí 7 cm kanónů /L 26 BAG v každé z nich. Na počátku válečné pouti nesla plavidla doplňkovou výzbroj v podobě dvou kulometů, které však byly v průběhu služby u jednotlivých plavidel nahrazovány zbraněmi silnějších ráží. Dosažení relativně vysoké maximální rychlost šlo na úkor poměrně slabé pancéřové ochrany plavidel, kdy trup a palubu chránily pancéřové plechy z legované oceli o síle 5,5 respektive 7,5 mm. Velitelský můstek a dělové věže pak byly chráněny 10 mm pancířem. Ochranu posádky před nepřátelskou palbou, dále zvyšovalo poměrně odvážné konstrukční řešení v podobě absence neprůchozích trupových přepážek. Veškerá důležitá místa lodí, tak byla relativně snadno dosažitelná, aniž by se posádka vystavovala nepřátelské palbě.

Služba těchto člunů si pak téměř v ničem nezadala se službou svých mnohem těžších spolubojovníků. Palebná podpora v rámci ostřelování Giurgiu, Turnu Nagurele, Corabie či zámého mostu u Rjahova v roce 1916 předznamenala z valné většiny na kotvách strávený rok 1917. Poslední válečný rok pak lodě sloužily v rámci Flottillenabteilungu Wulff či minolovné divize v černomořské Sulině.

V době kdy plavidla první série si v rámci rumunského tažení odbývala svoji premiéru, byly v loděnici Ganz & Co. Danubius založeny kýly plavidel druhé, tříkusové série. Oproti svým předchůdkyním, však nová plavidla obdržela několik podstatných konstrukčních vylepšení, díky nimž jsou někdy označována jako samostatná třída či podtřída. Při zachování stejných rozměrů, došlo k navýšení síly pancéře trupu a paluby na 6 a 10 mm. Nárůst výtlaku pak kompenzoval o 100 k vyšší výkon pohonné soustavy. Přesto byly lodě oproti svým starším sestrám o krapánek pomalejší. Snad nejvýraznějším markantem, odlišujícím obě série od sebe byla změna v hlavní výzbroji, kdy dosavadní čtveřice 7 cm kanónů byla nahrazena ráží 7,5 cm /L 30, situované v sólovém provedení do každé z věží.

Obrázek

Bokorys S.M.S. Wels


Jako první byl do služby zařazen Stör, a to v srpnu 1918. V září jej následoval Lachs, přičemž třetí nedohotovená jednotka byla později sešrotována. Vzhledem k datu zařazení se události Velké války těmto plavidlům zcela vyhnuly, nicméně okamžiky pochybné slávy v rámci rudé maďarské flotily je ještě čekaly.
Po pádu Maďarské republiky rad a navzdory pařížským rozhodnutím skončila zvláštním řízením osudu všechna plavidla této třídy v zemi svého zrodu, Maďarsku. Tentokrát však v Horthyovském, ale to už je poněkud jiná písnička.


Obrázek

A zde Lachs

TTD:
Wesl/Stör
zařazení do služby – 1916/1918
délka – 44,0 m
šírka – 6,0 m
ponor – 1,2 m
vý – 128,9/? t
výkon – 1 100/1 200 k
rychlost – 17/16 uzlů
palivo/dosah – mazut/?
posádka – 40/42
pancéřování boků/paluby/vel. věže/děl. věže – 5,5, 7,0, 10/6, 10, 10


________________________________________________________________________________________________________________________________________________

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 9/5/2016, 20:14
od Zemakt
9 cm pobřežní baterie Čs. námořnictva

Pro lepší pochopení, jaké hrozbě byly čs. jednotky nasazené na dunajském úseku Parkán – Komárno ze strany maďarských válečných plavidel vystaveny, můžeme použít příměru působení tehdejších obrněných vlaků. Čtenáři mající alespoň částečné povědomí o vedení operací na slovenském bojišti mi dají jistě za pravdu, že tam kam přisupěl obrněný vlak, se pomyslné kolo štěstěny začalo velmi rychle otáčet ve prospěch té strany, čí vlajku nesl. V oblastech s minimální nasyceností dostatečně mobilních dělostřeleckých prostředků a absencí protipancéřového střeliva, tak výskyt nepřátelského obrněného vlaku znamenal pro každou z protistran de facto konečnou.

Uvědomíme-li si zároveň, že oproti vlakům nesla válečná říční plavidla zpravidla násobnou pancéřovou ochranu a ze své podstaty vyplývající schopnost účinného manévru, můžeme následně na některé níže uvedené čs. akce hraničící s naprostým zoufalstvím nazírat s poněkud větším porozuměním. Viz například vyprávění kpt. Vojtěcha Hanzala z 39. výzvědného pluku italských legií, cituji:

Monitory nám ztrpčovaly život a již od prvního okamžiků bojů se intenzivně přemýšlelo, jak se zbavit těchto oblud, proti nimž ovšem nutného těžkého dělostřelectva nebylo.
Z počátku zasypávány byly alespoň kulometným ohněm, ale dovedly z bezprostřední blízkosti svou nezranitelností a převahou děl ihned každý umlčet. Dlouho byly vyžadovány proti nim miny. Konečně 14. června přišly z Brna. To bylo spokojenosti při zprávě o tom, ale chyba lávky!
Zapomněli jsme, že jsme státem přesvědčeným o barbarství válek a státem, který chce být mírumilovným i za cenu života vlastních občanů. Miny sice přišly, ale bez regulátorů, bez zapalovacího zařízení a bez plováků.
Takže nezbylo než-li znovu žádat tyto scházející součástky a nechat se stále nemilosrdně ostřelovat. Tehdy vojín Jan Vaněk z 1. roty, slévač z Vítkovic, zakopal se v zoufalství sám na břehu Dunaje v noci a při objevení se prvního monitoru přímo zuřivě na něj střílel – z pušky.
Byl to záchvat bezmocného vzteku. Monitor ze vzdálenosti asi 200 kroků jej umlčel dvěma ranami z děla a ještě jej zasypával ohněm kulometů.
Konečně v neděli 22. června byla položena výzvědčíky v čele s rotmistrem Václavem Ettlem jedna pozorovací mina u Žitvy. A když v noci na 23. června přiblížil se maďarský bolševický monitor, byla odpálena. Avšak silný proud Dunaje strhnul plovák a posunul minu, takže vybuchla asi 200 kroků za monitorem. Ostatně byl to již předposlední den bojů
.

Obrázek

7,5 cm horský kanón vz. 15 - kanón legenda


Pomineme- li z výše uvedených vzpomínek legionářského důstojníka, které byly mj. zveřejněny v knize Piráti svobody od J. Marka věnující se čs. námořnickému živlu hlouběji, čišící bezmoc a ironii, můžeme ze zmínky o absenci těžkého dělostřelectva vyvodit i další zajímavý postřeh. Oním zjištěním může být ta skutečnost, že čs. jednotky situované podél břehu Dunaje nemusely být zcela bez dělostřeleckého materiálu. Nicméně ve vztahu k protivníkovi zjevně neúčinného. Vezmeme-li si na paškál tehdy snad nejrozšířenější čs. dělostřelecký prostředek v podobě 7 cm horského kanónu vz. 15, musíme záhy opravdu uznat, že ač bezesporu výborný horský kanón se prostě na nějakou byť částečně efektivní střelbu na pohyblivý a silně pancéřovaný cíl sotva hodil.

Zprávy jednotlivých čs. jednotek o nemalých nesnázích způsobených rudou říční flotilou samozřejmě neušly pozornosti MNO. Mladá republika tou dobou byla prosta jakéhokoliv říčního válečného plavidla, sic první úvahy o zakoupení vlastních bojových plavidel již padaly na stůl. Zmiňována byla zejména nedohotovená série 5 – 6 pancéřových motorových člunů linecké loděnice Austriawerft (bývalé Stabilimento Tecnico Triestino), nicméně časová náročnost případné realizace odstavila tyto myšlenky na druhou kolej.

Pražské ministerstvo respektive jeho VII. (námořní) odbor tak pod tlakem událostí vcelku rychle nalezl sice nouzové, ale vcelku elegantní řešení v podobě využití bývalých rakousko-uherských lodních 9 cm kanónů vz. 12 /L 45 3). Krátce po převratu totiž vojáci ve skladech plzeňské Škodovky nalezli osm kusů těchto výkonných protiletadlových kanónů v téměř netknutém stavu. Dunajské události tak iniciovaly urychlené práce na přizpůsobení jejich ložiště k pozemní instalaci.

3) V oblasti lodních protiletadlových kanónů se v podobě 9 cm kanónu vz. 12 L/ 45 nejednalo rozhodně o prvotní škodovácký počin. Prvními specializovanými kanóny ovšem poněkud nižší ráže 7 cm byly kanóny L/ 50 BAG, tvořící součást výzbroje křižníků třídy Novara. Osm kusů, toho času v Plzni se nacházejících 9 cm děl (výr. čísel 1-7 + prototyp), pak dle několika od sebe opisujících zdrojů mělo pravděpodobně tvořit protiletadlovou výzbroj nových, nikdy nerealizovaných rakousko-uherských bitevních lodí třídy Ersatz Monarch. Tomuto tvrzení nahrává zejména počet skladovaných kanónů. Nicméně pravdou je, že výroba neskončila jen u této osmičky, neboť a co je v souvislosti s obsahem článku poněkud pikantní, v létě 1917 došlo v rámci modernizace k instalaci dvojice 9 cm L/ 45 BAG na záď monitoru S.M.S. Temes. Přestože ve škodovce nalezená děla byla rovněž ve variantě BAG respektive „Ballonabwehrgeschütze“, jejich max. dálkový dostřel 12 500 m při váze střely 10,2 kg a úsťové rychlosti 775 m/s je rovněž předurčoval k využití proti lehčím lodním jednotkám.

Obrázek

S.M.S. Temes a jeho instalace dvojice 9 cm kanónů L/ 45 BAG

Samotná úprava kanónů pravděpodobně nepředstavovala pro zkušené škodovácké dělníky neřešitelný problém, horší to však bylo s municí. Na území RČS se totiž v té době nenacházel ani jeden kus 9 cm granátu, což s přihlédnutím k jejich určení nebylo nic nepřekvapivého. Paradoxně, v okolí bývalého působiště čs. námořníků, v muničních skladech Vallelunga nedaleko Puly se těchto granátů nacházelo značné množství. Nicméně střízlivě uvažujícím lidem námořního odboru muselo být jasné, že dostat tolik potřebnou munici do republiky zabere spoustu času. A tak bylo rozhodnuto nebrat na tuto skutečnost ohled a sestavit a uvést do bojové pohotovosti na Slovensku dvě čtyř dělové pobřežní baterie stůj co stůj.

Na rozdíl od problematické munice, získat dostatečný počet odborně fundovaného lidského materiálu k obsluze děl, nepředstavovalo pro námořní odbor ministerstva žádný oříšek, spíše naopak. K službě u nově vznikajících pobřežních baterií na Slovensku se u Čs. námořního tělesa v Litoměřicích našel dostatek dobrovolně se přihlásivších čs. námořníků.

Jak je z výše uvedených řádek patrné, doba to byla neklidná a hektická, každopádně faktem je, že kolem dvacátého července 1919 se na ještě doutnajícím slovenském bojišti objevila první čs. 9 cm baterie pobřežního dělostřelectva. Avšak, dříve než se pustím do samotného popisu činnosti obou námořních baterií, měl bych krátce objasnit jejich označení.

Pro počáteční období budování čs. armády je více než typická, totální absence jakéhokoliv řádu, pravidel či systému v označování vojska. S přihlédnutím k nezměrnému galimatyáši roztodivných jednotek, tvořící se armády, se však není ani příliš čemu divit, vše chtělo svůj čas. Maďarská ofenzíva z konce května 1919 pak do tohoto neskutečného mixu názvů přinesla další akceleraci. V tomto období tak nebyl výjimkou útvar domácího vojska nesoucí původní c. a k. název, aby za pár dní byl veden pod označením zcela novým, většinou přiděleným v rámci z nouze postaveného taktických uskupení. Rovněž využitím arabských a římských číslic se příliš nešetřilo. Zpětně se tak můžeme setkat s jednotkami, které v daném období byly vedeny pod několika názvy. A to vše se samozřejmě nevyhnulo ani čs. mariňákům. Pro účely tohoto článku jsem se tedy raději přidržel dobového označení, tak jak byly jednotlivé baterie označeny v hlavičkách svých deníků vč. zjednodušení dle místa jejich nasazení 4).

4) V této souvislosti pokládám rovněž za nutné připomenout, že čs. námořníci postavili ještě dvě „klasické“ na Slovensku nasazené pozemní baterie, vyzbrojené horskými kanóny vz. 15 a rovněž označované podle výše uvedeného schématu, tedy porůznu. Čtenář se tak ve své podstatě může setkat s názvy jako je I. čs. námořní baterie, I. námořní dělobitna, námořní baterie apod.. Z těchto jednotek pak prokazatelně I. čs. námořní baterie pod vedením lodního nadporučíka Otto Heinische působila nějaký čas na dunajském úseku Komárno – Bratislava, nicméně do bojů nezasáhla.

Obrázek

9 cm kanóny v plzeňské dělovce

9 cm d/45 baterie proti letadlům a monit. v Bratislavě – „Bratislavská“

Budeme-li vycházet z deníku jednotky, dnem kdy se začala psát historie bratislavské pobřežní baterie na Slovensku se stal 28. červenec 1919. Toho dne jmenoval velitel dělostřelectva pro Slovensko fr. plukovník Chartier lodního kapitána Reného ………(?) velitelem baterie a zároveň mu vydal rozkazy k zbudování dvou předem vybraných palpostů. Pozice pro skupinu č. 1 s jedním dělem byla zvolena na levém břehu Dunaje pod Zimním přístavem, v místě kde se od toku Dunaje odděluje Malý Dunaj. Skupina č. 2, opět s jedním dělem pak nalezla své útočiště taktéž na levém břehu Dunaje a to před Karlovou Vsí.

Přestože na slovenské frontě boje utichly před pár týdny, čs. generální štáb toto zklidnění situace považoval za přechodné, čemuž ostatně odpovídala intenzita opevňovacích prací na celé slovensko-maďarské linii. V průběhu měsíce srpna tak pod vedením poručíka Gustava Geblera dochází k vykopání základů pro betonové podstavce a následné jejich betonáži vč. kotvících šroubů. Kolem obou postavení jsou vybudovány provizorní kryty pro obsluhu a munici. V rozmezí 3. – 4. září dochází k transportu kanónů na palebná stanoviště a k jejich samotné instalaci.

Počátkem září 1919 můžeme tedy považovat baterii za částečně bojeschopnou, nicméně stále nevyřešený zůstával jeden problém a to problém poměrně zásadní. Ke kanónům nebyla munice!

V následujících dvou měsících došlo k postavení obytné budovy příslušníků baterie, přičemž tato se skládala z jedné místnosti pro 20 mužů, z jedné místnosti velitele děla a jedné kuchyně. Kolem kanónu byl navýšen ochranný val do výšky 1 metru a dosavadní provizorní úkryty byly nahrazeny podzemními se stropem z vlnitého plechu. Dále byly kolem celého palebného stanoviště rozmístěny drátěné překážky a vykopány zákopy vč. zřízení dvou kulometných hnízd. Rovněž se neopomenulo na zřízení telefonní linky na velitelství baterie.

Dne 7. listopadu došlo u baterie k inspekci vedené plukovníkem Chartierem, které se rovněž zúčastnil fr. kapitán Rousseau z velitelství dělostřelectva. V rámci kontrolního dne byla kromě jiného pro zbylé dva kanóny baterie stanovena další palebná stanoviště. První se mělo nacházet na Röslerově vrchu a druhé v blízkosti Ejmajerovy (?) továrny. V této souvislosti tedy následoval nám již z předchozích řádek dobře známý pracovní postup. K 29. listopadu došlo k finální montáži kanónů na podstavce, avšak krátce po té byly na nějaký čas veškeré práce zastaveny. Z deníku baterie vyplývá, že k přerušení prací došlo zejména díky nepříznivému zimnímu počasí, ale rovněž i z nedostatku mužstva a dopravních prostředků.

Den 19. prosinec 1919 by se mohl symbolicky zapsat zlatým písmem do krátkého života této námořní jednotky, neboť onoho dne dorazila k baterii první zásilka munice. Ke každému z děl v Zimním přístavu a u Karlovi Vsi byla posléze přidělena dotace 50 ks kuchyňkových a 30 ks časovacích granátů 5).

5) V případě kuchyňkových granátů se zřejmě jednalo o dobové označení tříštivo-trhavé dělostřelecké 9 cm munice M.16, navržené českým inženýrem J. Kuchyňkou. Časovací granáty pak můžeme chápat jakožto munici šrapnelovou či kartáčovou.

Blížící se konec roku byl charakteristický pozvolným dokončováním opevňovacích prací kanónů na Röslerově vrchu respektive u Ejmajerovy (?) továrny, kdy zároveň došlo k vytipování vhodné pozorovatelny pro řízení palby všech děl. Jako stanoviště velitelství baterie byl následně vybrán Bratislavský hrad. Stále trvající nedostatek tolik potřebné munice, byl řešen dopravou munice od děla ze Zimního přístavu na Röslerův vrch.

Obrázek

V horkém pozdním létě 1919 měli baterijní důstojníci na vedení deníků jednotky sotva chvíli času, nicméně později si je úřední šiml stejně našel. Zde ukázka z deníků "bratislavské baterie"

Dne 17. ledna 1920 byly na Röslerově vrchu provedeny první ostré střelby, které si samozřejmě nemohl nechat ujít plukovník Chartier. Palba byla vedena na vzdálenost dvou kilometrů, přičemž z komentáře uvedeném v deníku jednotky za účelem vyzkoušení nábojů ze škodových závodů lze vyvodit závěr, že střelby byly vedeny granáty z obnovené plzeňské produkce. Vypáleny byly čtyři rány, přičemž jak pisatel deníku zaznamenal střelba bezvadně ukončena.

Že se situace v zásobování municí začala pomalu vylepšovat, mohou svědčit další ostré přímé střelby ze dne 31. ledna, kdy došlo k vypálení devíti kuchyňkových granátů. V ten samý den nahradil dosavadního velitele baterie lodního kapitána Reného ………(?) poručík Josef Grünvald (?). Nám již dobře známý velitel stavebních prací poručík Gustav Gebler pak v hierarchii jednotky poskočil na místo druhého důstojníka baterie.

Po dokončení stavebních prací a prvních dodávkách munice, tak konečně zbyl prostor pro nezbytný výcvik. V pomalu končící zimě roku 1920 mužstvo baterie pilovalo palbu proti letadlům a monitorům, vzácností ani nebyl nácvik palby na pevné cíle v oblasti bratislavského předmostí. Teoretická výuka v podobě dělostřeleckých výkladů pak byla doplňována dialogy s, snad v žádné armádě nechybějícím osvětovým důstojníkem. Zřejmě jako odměnu za dobře vykonanou práci lze chápat účast mužstva na slavnostní přehlídce před generálem Mittelhauserem u příležitosti narozenin T. G. Masaryka, konané na bratislavském náměstí svobody dne 7. března. A aby toho nebylo málo, tak 15. března se slavnostní defilé opakovalo, nyní však před velitelem čs. generálního štábu generálem Pellém.

Dne 20. března byly na pořadu dne opět ostré střelby, tentokrát za dohledu kapitána Russeau. Střeleb se účastnila prakticky celá baterie, přičemž bylo vypáleno celkem 77 časovacích ran. Část palby byla vedena na přímý cíl vzdálený 2 km a část na cíl vzdálený 6 km. Cvičné palby proti vzdušným cílům účastnil se rovněž zástupce 19. oddělení MNO. A jak už to tak v oné době bylo střelba bezvadně ukončena. Námořníci ovšem také nezanedbávali pěchotní výcvik. Jednou týdně jim byl vyhrazen prostor na bratislavské střelnici k výcviku střelby z pušek.

Dne 6. srpna dochází k další rošádě na postu velitelem bratislavské pobřežní baterie, kdy dochází k převelení poručíka Josefa Grünvalda (?) k automobilnímu vojsku, přičemž jeho místo zaujímá poručík Gebler, mj. autor rukopisu deníku jednotky. Nicméně v této době se pomalu nad bratislavskou baterií čs. námořnictva stahují mračna. Průběžně probíhající demobilizace starších ročníků stále více doléhala na početní stav baterie, to vše na úkor výcviku a ve prospěch strážní služby vč. střežení dělostřeleckého materiálu. V srpnu byly k jednotce ještě dodány dálkoměry, ale to se již opravdu jednalo o labutí píseň čs. mariňáků v úloze pobřežních dělostřelců.

17. října nastoupilo k zbývajícím mariňáků k vykonání výcviku 121 nováčků od náhradní baterie 151. protiletadlového dělostřeleckého pluku. Z pobřežní baterie se tak následně stala 3. baterie 151 protiletadlového dělostřeleckého pluku. Symbolickou tečku pak učil 20. říjen 1920, kdy velení na jednotkou předal poručík Gebler kapitánu Aloisi …….…(?), čímž bych si dovolil působení mariňácké pobřežní baterie v Bratislavě uzavřít.

9 cm pobřežní baterie 2/151 – „Komárenská“

Vzhledem ke skutečnosti, že případný popis činnosti komárenské pobřežní baterie by se v mnohém od její bratislavské sestry nelišil a pro některé čtenáře zdálo by se toto vcelku fádním. Pokusím se na tomto místě raději o doslovný přepis hlášení jejího velitele lodního nadporučíka Ervina Springera, z kterého ostatně úzce vycházel zpětně psaný deník jednotky téhož pisatele.

Obrázek

Jak je z výše uvedeného patrné, datování Springerova hlášení je k 23. prosinci 1919. Doplním tedy krátce historii této baterie o pár dalších skutečností tak, aby se pomyslný kruh uzavřel.

Následná činnost komárenských mariňáků se téměř v ničem nelišila od jejich bratislavských bratří. Na přehlídkách konaných většinou u příležitosti ostrých střeleb se většinou vyskytoval velitel dělostřelectva 10. divise, ale také velitel 20. brigády čs. armády. V této souvislosti již pak zřejmě nikoho nepřekvapí, že bez bezvadně ukončené střelby se to neobešlo.

Dne 9. září 1920 předal nadporučík Fischa velení baterie nadporučíku Springerovi, který den po té učinil do deníku jednotky poslední zápis, odchod nadp. Fischy J. do jazykového kursu pro čs. důstojníky v Brně. Baterie a díl v Kökile protože pro nedostatek mužstva vyklizena. Mužstvo stáhnuto na rozkaz fonogramu velit. děl. 10 divise ze dne 9.9.20 do Vány a ponechána pouze stráž. Přestože deník jednotky končí 10. září 1920, na tomto místě pro nás již nebude složité dovodit věci následující.

V důsledku pokračujících demobilizací mužstva starších ročníků docházelo k dalšímu personálnímu úbytku baterie, který ve svém důsledku znamenal ztrátu bojeschopnosti. Příchodem nováčků od náhradní baterie 151. protiletadlového dělostřeleckého pluku na počátku října 1920 se tak z baterie čs. námořníků stala 2. baterie výše uvedeného protiletadlového pluku.

Co říci na závěr? Snad jen, že čím více se čs. námořníkům věnuji, tím více mi je smutno. Alespoň malou zmínku v učebnicích dnešních školáků by si určitě zasloužili!

Zdroj:
http://www.palba.cz
http://www.vojna.net
http://www.delostrelectvoprnirepubliky.cz
Československé dělostřelectvo 1918-1939, J. Janoušek
Ročenka VHÚ, 2014
Maďarská armáda 1919-1945, Ch.K.Kliment a Dénes Bernár
Die K.u.K. Donaufllottile 1870-1918, Georg Pawlik, Heinz Christ, Herbert Winkler
HPM 8-9/1996 Hlídkové čluny a lodě na Dunaji, M. Hubert
HPM 10-11/1995 Monitory na Dunaji 1860-1945, M. Hubert
Piráti svobody, Jindřich Marek
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Z. Ježek
Dunaj v plamenech "Velká válka", Jaroslav Tvrdý

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 10/5/2016, 14:37
od Martin Hessler
Prosím o laskavé poučení - vysvětlení: Was ist das, zum Tausend Teufel, "kuchyňkový granát"?

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 10/5/2016, 14:44
od Pátrač
Zemakt píše: Co říci na závěr? Snad jen, že čím více se čs. námořníkům věnuji, tím více mi je smutno. Alespoň malou zmínku v učebnicích dnešních školáků by si určitě zasloužili!
No na Palbě jsme jim vzdali hold v netušené míře a rozsahu. A moje přednáška na toto téma, kterou jsi měl s jarlem možnost vidět a je upravena dle vašich připomínek - ještě jsem ji trochu doplnil a pár super obrázků, už je objednána na tři místa. Budu o nich mluvit rád a s úctou kterou si zaslouží, dokonce už dáváme dohromady v KVH DUKLA dvě uniformy dle fotografií a popisu.

Odvedli jsme zde zcela jistě dobrou práci. A Ty zvláště. Všechna čest.

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 10/5/2016, 17:36
od Zemakt
No jo no, kuchyňkový, už to tak asi bude :D

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=50& ... or#p234483

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 11/5/2016, 14:58
od QVAK
Nebude to spíše Kuchyňkův granát, Kuchyňkova munice?

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 11/5/2016, 19:43
od Zemakt
Z pohledu dnešní češtiny by to tak bylo správně. Onehdá pán bůh ví. Jazyk se pořád vyvíjí. Každopádně v deníku je nyní na tuty "kuchyňkový".

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 11/5/2016, 21:01
od Polarfox
"kuchyňkových" granátů, takže ani češtinářsky to není dle mého mimo (až na velikost písmene na začátku). Je fajn, že se to takhle osvětlilo :)

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 12/5/2016, 20:40
od Zemakt
dokonce už dáváme dohromady v KVH DUKLA dvě uniformy dle fotografií a popisu.

K jakému období by ty uniformy měly být? K osmnáctému nebo třicátá léta? Doufám, že sem potom přihodíš foto nějakého zdatného figuranta. Nejlépe sebe :-?

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 12/5/2016, 21:32
od Pátrač
Zkoušíme varianty:modifikovaný stejnokroj vz. 21 a stejnokroj vz.30, který měl námořnický střih a místo označení pluku nosili límcový odznak. Baret s kotvou a napisem RČS a kotvou. Asi se nám to podaří, barety nám šije místní kloboučnictví, uniformy už máme, zatím nevíme jakou měli obuv a tak se snažíme.

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 12/5/2016, 22:41
od Zemakt
Aha, tak držím palec. Obuv bych tipoval na klasickou pěchotní. Zmínku o nějaké speciální pro říční mužstvo jsem nikde nespatřil.

P.S. mne by se nejvíce líbila taková ta stará ošuntělá pěchotní c. a k., pruhované tričko, námořnická čapka, kožíšek a přes rameno přehozenej Štuc, ale chápu, že to je drobet jinej level na sháňku aj tak dobře :up:

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 13/5/2016, 06:34
od Pátrač
No možná se na to podíváme také. Oni ti hoši co bojovali o Slovensko vypadali hodně dobře. Přednáším to až na podzim a potom 2x na jaře, času bude dost. Včera jsem mluvil s Destroymanem, jestli by nějak nepomohl ale nemá možnosti. Uvidím co se bude dát vykouzlit. Abych řekl pravdu, velmi se na to těším, bude to ojedinělost. A to já rád.

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 5/1/2017, 08:11
od Rase
Docela pěkné obrázky našeho loďstva na Dunaji a rovnou sem dám i pancéřovou drezínu a železniční vojsko, ze stejných novin.

ObrázekObrázek

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 5/1/2017, 08:19
od Zemakt
Pěkné, co to je za knihu?

Edit: noviny jasan, už to vidím.

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 5/1/2017, 08:25
od Rase
Rychle jsem to nafotil přímo z prvorepublikových novin, z let 1936-38. Fotil jsem si hlavně staré reklamy a různé kuriozity.
Ještě tam mám pár pěkných obrázků kavaleristů

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 5/1/2017, 09:26
od Pátrač
Rase, to je nádhera!!! Vkládej a vkládej

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 4/2/2017, 18:26
od Zemakt
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=2&t ... 90#p245690

V souvislosti s výše postovaným linkem, jsem byl nucen modifikovat určité statě článku. Ovšem, aby se v tom někdo nemuselo babrat nanovo, zde jsou:
Eskalace maďarsko-československého konfliktu na přelomu dubna a května 1919 posunula občasné střety obou protivníků do roviny regulérní války se vším všudy. Ačkoliv záznamů vypovídajících poněkud šířeji o nasazení jednotlivých říčních plavidel v rámci maďarské ofenzivy je jako šafránu. I z toho mála však lze vytušit, že bylo poměrně intenzivní.
Jako první maďarský "šíf", který si proti Čechoslovákům odbyl svoji premiéru byl Poszony a stalo se tak dne 10. května . Za to 25. května, již na ustupující čs. jednotky útočila hned trojice lodí Szamos, Fogas a Komarom. V této souvislosti lze následně zmínit, že z čs. jednotek, kterým rudá flotila snad nejvíce zatápěla, můžeme jmenovat zejména 7. divizi italských legií ze západní skupiny pod vedením generála Mittelhausera, mající v té době na starost obranu dunajského úseku Parkán (dnešní Štůrovo) – Bratislava. Pravděpodobně nejintenzivnějšího nasazení bylo maďarským obrněncům dopřáno ve dnech 30. května až 1. června 1919, tedy za bojů o Parkán. Kdy hned po ránu prvního dne, již výše zmíněná trojice, podporovala svojí palbou útok 1. maďarské brigády na Kamenici nad Hronem. Následujícího dne se na říčním bojišti objevil Szamos, aby neohroženě svojí palbou kryl postup celé 4. maďarské divize, která v rámci V. sboru na dolním toku Ipľu u Parkánu útočila na pozice italských legionářů. Jmenovitě obranu III/39 výzvědného pluku podporovaného ½ baterie 7. dělostřeleckého pluku. V nočních hodinách téhož dne se k Szamosu připojil Fogas, přičemž oběma lodím se podařilo prorazit, až do samotného Parkánu. Nicméně ani to v samé podstatě nestačilo. Kapitáni obou lodí však vytrvali a téměř po celý další den ostřelovali čs. parkánská postavení. Na tomto místě lze zmínit i jednu pikantnost, když v rámci tohoto bombardování se dostala na mušku Szamosu rovněž i legionářská obrněná Lancia I.Z.. Dne 2. června šlo spatřit Szamos s Laithou v úseku Parkán - Komárno, když i přes několik obdržených direktů od čs. dělostřelců na bojišti vytrvali, až do úplného vyprázdnění muničních skladů. Jako zřejmě poslední den, kdy byly maďarské lodě (Szamos) a tomto dunajském úseku pozorovány lze pak označit 4. červen.
Co se v těchto chvílích konkrétního přihodilo, se pravděpodobně již nikdy nedozvíme. Nicméně je zcela evidentní, že agitátorský souboj zcela ovládli přívrženci učení Marxova. Nejen, že se k vzbouřencům dvě hlídkové lodě nepřidaly, navíc se jim podařilo zlomit posádku Munky, která tak během krátké chvilky opět měnila kabát. Celá tato příhoda by se pak mohla jevit jako vcelku úsměvná nebýt toho, že při této rošádě z Munky vypálená kulometná dávka zasáhla velitelský můstek Komarom, přičemž došlo k zabití dvou mužů vč. kapitána L. Csicsery. Po té však k dalším komplikacím již nedošlo, a tak 25. června flotila „nerudých“ dorazila do Baje, kde se vzdala Britům. Pár dní na to, konkrétně 31. června Maďarská republika rad padla.

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 1/3/2021, 09:16
od Zemakt
Podařilo se mi zakoupit dvě k danému tématu naprosto unikátní fotografie. Mám velkou radost, člověk jen kouká co se dá po sto letech ještě sehnat. Až dojdou, umístím.

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 6/3/2021, 17:08
od Zemakt
Jak jsem slíbil, zde jsou:
Obrázek
Obrázek

Jedna fotografie je datována k 18. květnu 1920, druhá je bez datování. Nicméně s největší pravděpodobností se bude jednat o pár ze stejného období. Takže co je vlastně na snímcích? Na fotkách jsou čs. mariňácké obsluhy námořních dojúčelových 9 cm kanónů vz. 12 /L 45 BAG při nácviku protiletadlové palby. S přihlédnutím k datu se bude jednat o "Bratislavskou" respektive "Komárenskou" pobřežní baterii. Osobně bych si tipnul na tu Bratislavskou. Za povšimnutí rovněž stojí na první fotce námořník uprostřed, ten co drží granát. Na námořnické čapce lze rozpoznat nápis. Pravděpodobně ještě pozůstatek po službě na rakousko-uherském šífu.

Re: Pobřežní baterie RČS, 1919-1920

Napsal: 6/3/2021, 18:04
od Juraj Tichý
Keďže v okolí Komárna nie su kopce, bude to Bratislava.