Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 2.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 2.

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek
Sedmidenní válka, RČS 1919

Část 2. "Od války k válce"


Počáteční léta Velké války na Těšínsku, představovala paradoxně čas, kdy ve vzájemných česko-polských rozepřích nastal částečný útlum. Snad lépe by jej však charakterizoval, onen pověstný klid před bouří. Většina mužů jak jedné, tak druhé národnosti byla povolána do pole, přičemž na nějaké to nacionalistické handrkování nebyl čas ani vůle. V této souvislosti stojí jistě za zmínku, že na rozdíl od Čechů se Poláci za války těšili mnohem větší přízni vládnoucí rakousko-uherské elity. Vždyť, na rozdíl od neustále rebelujících obyvatel české kotliny, polská podpora Centrálních mocností byla více než zřejmá. Vzpomeňme jen příkladu Polských legií 1). A nejinak tomu bylo na Těšínsku, kde místní polský živel se stále nacházel ve stínu pro-rakousky smýšlejícího Krakova.

1) Vznik Polských legií můžeme datovat již k 30. červenci 1914, kdy pod vedením budoucího prvního maršálka Polska Józefa Klementa Pilsudského (1864 – 1935) vzniká vojenská organizace „Střelci“, později nazvaná Polská legie. V konečné fázi téměř tři brigády polských střelců, rekrutovaných ze západní a východní Haliče, bojovalo v rámci rakousko-uherské armády na východní frontě. Se zánikem snu, o znovuzrození polského království, došlo na přelomu let 1917 a 1918 na postupné rozpuštění Polské legie, v dobách nejvyššího rozkvětu organizované jako Polský pomocný sbor.

Koncem roku 1917, se však i do těchto končin monarchie dostala vlna protiněmeckého smýšlení, později umocněná zveřejněním čtrnácti programových bodů amerického prezidenta W. Wilsona. A tak v posledním roce Velké války, konfliktu, jenž otřásl celým světem, zavládla mezi těšínskými Čechy a Poláky hnanými společným cílem, atmosféra takřka přátelská. Bohužel, měla pouze krátkého trvání.

V té době, se otázkou poválečného statusu Těšínska již nějaký čas zabývali čelní politikové obou národů, ať už domácí či exiloví. Ovšem, mluviti tehdy o nějakém, byť minimálním nalezení společné řeči, lze jen těžko. Spíše se však jednalo o prvotní „oťukávání“, respektive seznámení se s vzájemnými postoji. Již v roce 1916 tak v Londýně proběhlo jednání T. G. Masaryka s R. Dmowskim, v jehož rámci došlo i na slezskou otázku 2). Následoval Kyjev (1917) a zejména Lvov (1918), ve kterém mj. došlo k uzavření společné úmluvy, v níž se také pravilo …Rozhodnutí o Těšínsko nemá býti ponecháno místním činitelům, příliš ve věcích angažovaných a náchylným řešit spor z úzkého hlediska místního. K přátelskému rozřešení diferencí jest povolána Praha a Varšava, po případě mírová konference. Až do rozhodnutí té nebo oné instance nemá býti nic měněno na dosavadním stavu věci na Těšínsku jakýmkoli fait accompli…. Přihlédneme-li v této souvislosti k událostem pozdějším, můžeme před prozíravostí autorů této části úmluvy jen smeknout, ale pojďme dál.

2) Stanislaw Roman Dmowski (1864 – 1939), zakladatel polské Národní demokratické strany a hlavní ideolog polského nacionalismu. Jistě není bez zajímavosti, že již v roce 1917 ve svém memorandu britskému premiérovi vznášel nárok na připojení Těšínska k Polsku, vyjma frýdeckého politického okresu.

Obrázek

Jako mají Čechoslováci svého Masaryka, Štefánika aj., mají Poláci Dmowského, Pilsudského a další.


Přestože jedním ze základních východisek českého národního uvědomění, byla neměnnost historických hranic zemí Koruny české, jakožto staletých hranic přírodních, ale i hospodářských. V rámci současného vnímání československo-polského konfliktu tak trochu zapadá ta skutečnost, že ze strany vedoucích českých činitelů, existovala jasně deklarovaná vůle k určitým ústupkům. To vše, v zájmu pokojného poválečného uspořádání. Jako příklad lze např. uvést kompromisní společnou hranici opírající se o tok Visly, jejímž autorem byl E. Beneš, nebo závěry plynoucí z pražských květnových porad s haličskými politiky v posledním válečném roce 3).

3) Výsledkem těchto jednání, byla mj. shoda o pozdějším zřízení dvoustranné expertní komise, která by navrhla pro obě strany schůdné řešení. Přestože lze toto chápat z hlediska budoucího uspořádání vcelku neurčitě, česká vůle netrvat zatvrzele na zachování historických hranic je zcela evidentní.

Veškeré tyto české snahy o pokojné řešení otázky „těšínského sudu s prachem“, lze i s odstupem jednoho století vnímat jednoznačně, jakožto pragmatickou snahu o navození přátelských vztahů s budoucím slovanským sousedem, jakožto případnou proti-germánskou oporou. Nicméně prvotní varování, že ne vše půjde tak jak si Češi „malují“, vyplulo na povrch již na římského Kongresu utlačovaných národů Rakouska-Uherska, v dubnu 1918. Právě zde, v rámci projednávání návrhů případného uspořádání Těšínska, vznikly první vážné názorové rozepře. Bohužel, stejného úspěchu se dobral později i český zeměpisec V. Dvorský, jenž v září 1918 navštívil Lvov a který ve svých rozhovorech s E. Rommerem navrhl společnou hranici na horním toku Visly. Nepochodil. Nabídka byla pro polskou stranu zcela neuspokojivá, když na další společná jednání již do konce války nedošlo.

Konec válečného běsnění, ruku v ruce, s překotným během událostí revolučních dní, dal otázkám spjatým se sporným územím na čas spát. Prioritní úkoly ležící na bedrech počínající československé státnosti se prostě nacházely jinde. Zrovna tak jako Praha, řešila Varšava vše možné, jen ne Těšínsko 4). Tudíž do hry o budoucí podobu knížectví vstoupili, již výše ve lvovské úmluvě zmínění …místní činitelé…!

4) Porovnáme-li vzájemně mezinárodní postavení obou republik v čerstvě poválené Evropě, záhy nám vyplynou jisté, ne nepodstatné rozdíly. Oproti Polské republice, představovala RČS na sklonku roku 1918 sice mladý, ale mezinárodně uznávaný stát se stabilní vládou, jehož ozbrojené síly měly status dohodového vojska. Přes určité obtíže se RČS podařilo v relativně krátké době do evropských dohodových struktur dobře etablovat a zakořenit, přičemž nemalou zásluhu na tomto stavu nelze upřít exilové vládě T. G. Masaryka. Pravým opakem pak byla situace v Polsku, jenž se prakticky nacházelo na na prahu svého zrodu. Roztříštěnost státní moci, respektive její nepřehlednost, počínající válka s Ukrajinci, nejasná role Pilsudského, aj., to vše bylo Polsko na přelomu let 1918 – 1919. Vskutku, těžký partner k dialogu.

Charakter prvních porevolučních dnů na Těšínsku si ve své podstatě téměř v ničem nezadal s okolními částmi Čech a Moravy. Nicméně místní specifická národnostní situace, zde téměř vzápětí navodila poněkud schizofrenní stav. Již 19. října zahajuje svoji činnost v Těšíně založená polská Rada Narodowa Ksiestwa Cieszynskiego, jejímž předsedou byl zvolen katolický kněz J. Lodzina. Oproti tomu, dne 29. října dochází v tehdejší Moravské Ostravě ke vzniku Zemského národního výboru pro Slezsko, za předsednictví budoucího člena Národního shromáždění P. Pavlána. V této souvislosti stojí rovněž za zmínku, že celá věc byla „upečena“ na místě pro podobné věci vcelku příznačném, to jest, v prostorech místního hotelu Slávie. O dva dny později, dne  31. října, sděluje národní výbor pomocí vydaného oběžníku všem místním úřadům, že jménem RČS přebírá veškerou správu slezskou pod svoji pravomoc. Nicméně Poláci byli stále v předstihu, neboť o dva dny dříve došlo čs. stranou k zachycení telegramu, jehož obsahem bylo sdělení o převzetí vlády Radou Narodowou, a to nad celým Těšínském až po řeku Ostravici. Když následně rada vyzvala veškeré polské místní orgány k převzetí jednotlivých úřadů a obcí, vč. těch s československou správou. Na tomto místě se pak sluší dodat, že veškeré tyto polské požadavky, byly v nyní již „Čechoslováky“ řízených obcích striktně odmítnuty.

Obrázek

Józef Lodzin, první předseda Rady Narodowe Ksiestwa Cieszynskiego.

Ať tak či onak, a přes veškeré uvedené okolnosti, priority oněch bezprostředně po převratu následujících hodin na Těšínsku spočívaly bezesporu jinde. V první řadě bylo nutné zabezpečit hladké převzetí moci od rakousko-uherské vojenské správy ostravského revíru. V případě druhém, zajistit místnímu obyvatelstvu dostatek potravin a základních životních potřeb, neboť vzpomínka na hladové bouře a stávky z roku 1917 byla stále živá. Na tomto místě mohu rovněž zmínit, že Těšínsko se za války těšilo statutu etapním územím, se sídlem vrchního velitelství v Těšíně a sborového velitelství v Moravské Ostravě.

S ohledem na výše uvedené a pozastavíme-li se na krátko nad režimem v oblasti uhelného revíru za Velké války, snad lépe pochopíme jakým obavám vůči místní rakousko-uherskému správě, museli domácí političtí činitelé čelit. Císařské úřady si samozřejmě velmi dobře uvědomovaly, jak velký význam pro běh válečné mašinérie má místní těžba uhlí vč. existence mnoha průmyslových závodů a tak celou ostravsko karvinskou oblast postavily pod vojenský dozor. Všichni horníci, dělníci, ale i úřednictvo bylo vzato pod vojenskou přísahu, o zpřísněném režimu nemluvě (mj. zde pracovalo téměř na 3 000 válečných zajatců, zejména Italů a Rusů). Oblast byla rozdělena do 12 bezpečnostních skupin, v jejichž rámci kooperovalo dle potřeby na 3 000 příslušníků strážních setnin. Jednotlivé setniny pak byly přiděleny na jim přidělené jámy a hutě. Přestože kvalita lidského materiálu strážních setnin byla cokoliv, jen ne dobrá. Jakožto početná a ozbrojená složka budila stále respekt, zvláště když čs. vojenskou moc zde zpočátku zastupovalo pouze menší množství záložních důstojníků. Ovšem, a co je podstatné, důstojníků velmi kvalitních!

Dne 30. října dochází ke jmenování št. kap. v zál. V. Běhala velitelem moravsko ostravské posádky. Přestože byl Běhal, mj. ex-ředitel kanceláře vojenského správce ostravského revíru generála Neumanna, de facto nejstarším čs. důstojníkem na Ostravsku, to mu vůbec nezabránilo v tom, aby se v několika málo po sobě jdoucích hodinách a dnech projevil, jako nadmíru inteligentní a prostředí znalý voják. Zkrátka, muž na svém místě. A tak se "posádkový velitel bez posádky", s jen několika málo do celé věci zasvěcenými čs. důstojníky pustil do díla. Hned následujícího dne po čepobití, navštívil nedaleko velitelství ubytovanou strážní setninu krakovského domobraneckého pluku, tzv. Hilfskompagnii, jíž velel německý št. kapitán v zál. s nádherným příjmením Krásny. Na ubikacích nechal vyhlásit poplach a vzápětí nechal veškeré mužstvo německého a židovského původu odzbrojit a dát pod zámek. Vzhledem k tomu, že setnina byla v naprosté většině tvořena Poláky a Rusíny vše proběhlo nadmíru hladce. Posléze, s cca 60 muži odpochodoval do místního Národního domu, kde se vojákům, pod legendou německého vpádu na rakouské území, představil jako nový velitel. Setninu následně rozdělil do několika menších skupinek a pod vedením čs. zál. důstojníků ji kolem 22:00 hodiny večerní vyslal v deštivém marastu na jednotlivá stanoviště strážních setnin. Zde došlo na další mystifikaci, tentokrát však v podobě neexistujícího telegramu o zproštění služby císaři. O tom, že takováto slova se vojákům tehdy dobře poslouchala, snad nemůže být ani v dnešní době pochyb. A tak se št. kap v zál. V. Běhalovi podařilo během noci z 31. října na 1. listopadu 1918 téměř nemožné, když prakticky celý ostravsko-karvinský uhelný revír padl v několika málo hodinách do čs. moci. Onou „třešničkou na dortu“, pak můžeme nazvat rezignaci generála Neumanna, který pod tíhou okolností předal téhož dne své velení do rukou místního Národního výboru.

Pokusím-li se v návaznosti na již uvedené, o větší zobecnění přechodu výkonu rakousko-uherské státní moci Těšínska do správy nově vzniklých republik. Mohu jej odbít jedním slovem, bezproblémové. A to jak v obcích s čs. správou respektive čs. většinou, tak v obcích se správou polskou. Horší to však bylo se zajištěním dostatečného počtu nově stavěných strážních jednotek. Uvolněná místa po rakousko-uherských setninách bylo prostě nutno nahradit. A právě zde, nalezla jak jedna tak druhá strana nezbytnou pomoc u dobrovolníků, v případě Čechoslováků, členů sokolských a hasičských jednot.

Obrázek

Dorota Kluszynska, takřka bohumínská alma mater.

Navzdory tomu, místní situace však měla do ideálu stále hodně daleko, přičemž první vážný konflikt Čechoslováků s Poláky nastal de facto hned vzápětí. Ještě téhož dne, 1. listopadu, se zástupci národního výboru Dr. Pelc a Dr. Witt vydali do Bohumína – nádraží, významného železničního uzle za účelem převzetí tamních úřadů. Samotnému Bohumínu se budu poněkud obšírněji věnovat v třetí části cyklu, a tak pouze ve zkratce zmíním, že v té době se Bohumín dal považovat za cokoliv, jen ne za české město. Každopádně důležitost místní žel. stanice, vstupní brány z Haliče do vlasti navrátivších se čs. vojáků a klíčové cílové stanice Košicko-Bohumínské dráhy, přiměla výše uvedené politiky vkročit takřka do jámy lvové. Ke svému štěstí však na nádraží narazili na set. Švába, v civilu kantora moravsko ostravské reálky, který po rezignaci svého nadřízeného převzal velení nádražní posádky. Tento, prakticky ihned složil slib republice a dal se politikům k dispozici. A tak, přestože se setníkovi začínalo mužstvo pomalu rozkládat před očima, bohumínské nádraží vč. celního úřadu spočinulo v rukách československých. Avšak, ne nadlouho. Krátce po té, co se spokojení politici vrátili zpět do Moravské Ostravy, vtrhla na nádraží jistá Dóra Kluszyňská s početným davem místních Poláků v patách. Jejímu nátlaku a výhružkám, s ohledem na neúprosnou realitu po anglicku mizících příslušníků setniny, pak Šváb nebyl schopen ani zbla čelit. Zvláště, když z Moravské Ostravy na pomoc vyslaná třiceti členná voj. asistence, nebyla schopna přes rozlícený dav na nádraží vůbec dorazit. Inu, jak se říká „rychle nabyl, rychle pozbyl“ a tak bohumínské nádraží zůstalo načas v rukách polských.

Ale nebyl to pouze Bohumín, kde se situace začala vyhrocovat. Prakticky v celém národnostně smíšeném uhelném revíru se začaly konat tábory lidu, dnes by jsme je nazvali manifestacemi, a všelijaké politicko-agitátorské akce. Navíc se na scéně objevil problém potravinový. Vyživování západních částí Těšínska totiž v oné době zajišťovala část východní, tedy polská. A tak netrvalo dlouho a přísun potravin z polské části kraje byl zastaven. S vědomím neudržitelnosti současných poměrů došlo tedy poměrně vzápětí a za vzájemné iniciativy obou stran, k setkání zástupců Zemského národního výboru a Rady Narodowe. V jehož rámci byla deklarována jednoznačná vůle k dohodě, stabilizující neutěšené poměry v kraji. A této dohodě respektive „úmluvě“ z 5. listopadu 1918, později vzbuzující nemalé vášně a polemiky, věnuji pár následujících řádek.

Obrázek

Ke své lítosti, nejsem bohužel schopen získat podobiznu I. místopředsedy Zemského národního výboru pro Slezsko doktora Ferdinanda Pelce, rodáka z Kladerub u Valašského Meziříčí. A tak si musím vystačit s touto skupinovou fotografií, na které se zcela určitě někde nachází.

První „nástřel“ budoucího společného československo-polského ujednání se začal rodit v hlavě již výše zmíněného Dr. Pelce, který byl v těchto dnech do slova a do písmene „na roztrhání“. Jako hlavní cíle budoucí dohody, přes které „nejede vlak“, si doktor Pelc vytyčil tři body:

- vzájemné uznání „statu quo“, tj. veškeré státní úřady vč. samosprávy zůstanou v podobě, jakou měly před 28. říjnem 1918. Zároveň nesměl být na úřednictvo vykonáván žádný nátlak ve prospěch té či oné republiky, vč. vynuceného slibu věrnosti.

- dohoda měla mít roli jen provizorní, kdy definitivní rozhodnutí padne na vládní linii Praha-Varšava.

- jasně deklarovaný zájem čs. strany o zachování přístupu ke Košicko-bohumínské dráze, jakožto pro RČS životně důležitému prvku.


K prvopočátečnímu projednání návrhu úmluvy došlo v sobotu 2. listopadu, které začalo ve tři hodiny odpoledne na orlovské radnici, přičemž každá ze stran byla reprezentována čtyřmi delegáty. Samotné jednání bylo velmi úporné, o čemž mj. svědčí fakt, že trvalo bezmála šest hodin. Snad největším problémem vzájemného konsenzu byla čs. správa Orlové, Dolní a Prostřední Suché a společný dohled nad Košicko-bohumínskou dráhou. V této věci čs. strana trvala tvrdošíjně na svém, nicméně nebylo to zadarmo. V zájmu rychlého schválení dohody a nastolení tak místního pořádku, učinili Čechoslováci mnoho ústupků, které jim byly později z vlastních řad vyčítány a které rovněž později polská strana obratně využívala a využívá doposud. Následkem toho, padlo Polákům do rukou mnoho smíšených obcí, dokonce i těch, kde český živel dominoval. Zároveň také došlo k praktickému rozdělení ostravsko karvinského uhelného revíru. Více než slova, snad napoví níže přiložená mapka, s vyznačenou společnou hraniční linií. Každopádně, ne nadarmo se říká, že „po bitvě je každý generál“ a v tomto případě to platilo jakbysmet. Avšak, z pohledu dnešní doby nelze nevidět, že ať úmluva byla jakákoliv, přinesla do oblasti, byť na krátko, klid, pořádek a základní životní potřeby. Nelze nevidět, že pražská vláda po telefonickém zpravení o chystaném jednání, prioritně trvala na zabránění jakéhokoliv krveprolití. A do třetice, nelze nevidět oběma stranami signované další body úmluvy, tj. zachování statu quo a jejího provizoria. Pojďme, ale zpět na orlovskou radnici.
Jak je již z výše uvedeného patrné, jednání bylo ve vzájemné shodě zakončeno okolo deváté hodiny večerní. Ještě téhož dne, byli s obsahem úmluvy seznámeni zbývající členové Zemského národní výboru a rovněž i telefonicky Národní výbor v Praze. Přičemž, ani zde nebylo námitek. Následně 5. listopadu v Slezské Ostravě, dochází na základě polských připomínek ještě na pár „kosmetických“ změn, ovšem nosný obsah úmluvy z 2. listopadu vč. její struktury zůstal prakticky zachován.

Obrázek

A tak v důsledku výše zmíněné dohody na Těšínsku opravdu zavládl, byť na krátko, tolik potřebný klid a jistá stabilizace poměrů. Vyživovací situace se rovněž začala lepšit, když společné československo-polské vztahy, ač nebyly kdovíjaké, se alespoň nehoršily. V této souvislosti je pak poněkud symbolické, že zrovna v den podpisu československo-polské úmluvy z 5. prosince, složila svůj slib republice I. asistenční setnina Národní gardy ostravské, pod vedením npor. Něnička (4 důstojníci, 103 mužů, 4 x kul.). Oč vlastně šlo?
O členech sokolských a hasičských jednot, zabezpečujících krátce po převratu místní pořádek a strážní službu jsem se již zmínil. V prvních 14-ti listopadových dnech měli tito muži cenu takřka zlata, nicméně stále tvořili jakési provizórium. Postupem času a na základě mnohých, i v tisku zveřejněných, apelů se však podařilo relativně rychle sestavit tzv. Národní gardu, složenou z místních dobrovolníků a vojáků vracejících se z jednotlivých front domů. Jako kmenové těleso Národní gardy vzniklo v Moravské Ostravě pod vedením set. v zál. Peška „Velitelství národních gard“, když utěšeně rostoucí počet nových příslušníků již od cca poloviny listopadu dovolil organizovat sedm jednotek, označovaných jako asistenční setniny vč. příslušného římskou číslicí psaného pořadového čísla. Do konce roku a zejména zásluhou vojenských posádek z Uherského Hradiště, Kroměříže a Olomouce, vzrostl počet těchto setnin na rovných dvacet 5).

5) Vzhledem k tomu, že v následujících částech cyklu se s některými z asistenčních setnin ještě setkáme, na konci tohoto dílu je uveden jejich stručný popis.

Ovšem, přes veškerá výše uvedená pozitiva pravda byla taková, že v polovině listopadu 1918 byl počet čs. strážních jednotek v oblasti ostravsko karvinského uhelného revíru stále nedostatečný. Vzpomeňme jen, s kolika muži v oblasti disponovala rakousko-uherská vojenská správa. V této souvislosti není jistě bez zajímavosti, že posádkový velitel, nám již dobře známý št. kap. v zál. V. Běhal, ponechal ex-rakousko-uherské rozdělení oblasti na 12 bezpečnostních skupin v původní podobě.

V samé podstatě, neutěšená situace v řádném uplatňování státní moci na smíšených územích, spadajících dle úmluvy pod čs. správu. Netečnost Pražské a Varšavské vlády k řešení těšínské otázky. A do třetice, polské ignorantství smluvního závazku. To vše a snad i více následně zapříčinilo, že 14 dní po zaschnutí podpisů na úmluvě, počali Poláci s jejím cílevědomým porušováním. K lepšímu pochopení tehdy nově nastalé situace snad pomůže, když zacituji dr. Pelce: ...Nejvíce pobouřilo braní do slibu různých úředníků a úřadů pro polský stát, ačkoli celý duch a tendence úmluvy mluvily proti tomu! Jakým právem byli nuceni úředníci (i čeští a němečtí) skládati slib ve prospěch polského stát, když přece úmluva výslovně řekla, že konečné vyřešení t e r i t o r i á l n í o t á z k y, t. j. příslušnosti státní se ponechává vládám v Praze a ve Varšavě?!.. .

A já jen dodám, a bylo po klidu!

Příloha:

Asistenční setniny účastnící se sedmidenní války.

IV. asistenční setnina vznikla v průběhu listopadu 1918 a v souladu s čl. 5 a 6 úmluvy z 5. listopadu na bohumínském nádraží. Základ setniny pod vedením mjr. Sýkory položilo 28 mužů vyslaných sem z Moravské Ostravy (por. v zál. Dostalík). V polovině ledna její početní stav činil 4 důst., 170 mužů a 2 kul.. V této době byla ubytována v nádražní olejovně. V rámci Bohumínského praporu byla organizována jako jeho 1. setnina.

VI. asistenční setnina vznikla počátkem listopadu v Lazích. V samé podstatě se jednalo o kombinovanou setninu složenou z příslušníků 3. p. pl. a 25. stř. pl., která na místo svého nového působiště dorazila z Kroměříže. Početní stav setniny pod vedením por. Bernkopa činil: 4 důst. a 106 mužů. Po doplnění „místními“ byla setnina organizována v rámci Orlovského praporu.

VII. asistenční setnina vznikla v Moravské Ostravě na základě pěší čety (npor. v zál. Mlčoch, 2 kul.). Dne 9. listopadu obsadila Suchdol, kde byla doplněna místními na početní stav 5 důst. a 120 mužů. Koncem roku se nacházela v Pudlově, kde byla organizována jako 2. setnina Bohumínského praporu.

VIII. asistenční setnina vznikla změnou názvu původně 10. polní setniny 54. p. pl.. Setnina vč. kulometné čety přijela do Moravské Ostravy z Olomouce dne 9. listopadu. Za pár dní přesídlila do Slezké Ostravy. V rámci Bohumínského praporu dostala setnina později pořadové číslo 3. Výše zmíněná kul. četa se v prosinci společně s XII. asistenční setninou účastnila potlačení Holešovského pogromu. Později po doplnění se z ní stala samostatná kulometná setnina I./54. p. pl. a jako taková byla zařazena do sestavy Bohumínského praporu.

XI. asistenční setnina vznikla v Orlové pod vedením npor. v zál. Mezery dne 11. listopadu. Později bojovala v rámci Orlovského praporu (4 důst., 154 mužů, 4 kul.).

XVII. asistenční setnina vznikla počátkem listopadu z mužů 3. p. pl. v Brně. Dne 16. listopadu dorazila do Orlové kde byla posilněna o pár dní předtím čerstvě příchozí muže z těšínského praporu 31. stř. pl.(npor. v. zál. Pavlík). V rámci bojů o Karvinou bojovala setnina v rámci skupiny, tehdy již čerstvě povýšenéhé, stk. v zál. Pavlíka.

XVIII. asistenční setnina vznikla počátkem listopadu v Kroměříži z příslušníků náhradního praporu 25. stř. pl.. Na těšínsko dorazila setnina 20. listopadu. Posádkou se jí stala Orlová. V rámci bojů byla setnina organizována v Orlovském praporu.

XIX. asistenční setnina vznikla ze strážního oddílu o síle čety ve Frýdku. Později doplněna o 3 čety dobrovolníků z Kopřivnice a Rožnova pod Radhoštěm (120 mužů, 2 kul.). Účastnila se postupu na Žilinu a Jálné. Po prosincovém návratu do Moravské Ostravy, posílila jednou četou Bohumínský prapor a po té, byla včleněna do praporu Frýdeckého jako jeho 2. setnina. V rámci této setniny se jedna četa účastnila obsazení Těšína.


PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36&t=7273

Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.snejdarek.cz
http://www.polonistika.cz
http://www.vlast.cz
http://www.hornictvi.cz
http://www.zsr.sk
http://www.obrazyzkroniky.cz
Nástin dějin Těšínska, Valenta Jaroslav
Arbitráž z 28. července 1920 po osmdesáti letech, Valenta Jaroslav
O Těšínsko - Vzpomínky a úvahy, Pelc Ferdinand,
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
Vojenské rozhledy č. 4/1924, Artur Pekárek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Kyselá Těšínská jablíčka, Jiří Bílek
Židé ve Slezku, SPYRA, Janusz, WODZINSKI, Marcin
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“