Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 7.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11407
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Sedmidenní válka, RČS 1919. Část 7.

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek
Sedmidenní válka, RČS 1919

Část 7. "Bitva u Skočova a příměří"


V závěru předchozí části jsem zmínil výsledky úsilí plk. Latinika a jeho štábu, o alespoň částečnou eliminaci početní převahy čs. jednotek, přičemž zároveň došlo k nastínění jimi zorganizovaného rozložení obrany. Bohužel pro Poláky, skutečnost byla ovšem taková, že kde oni posilovali po setninách, tam Čechoslováci posilovali po praporech. A to i vzhledem k neuspokojivému stavu čs. vojska, jehož výstavba se v lednu 1919 nacházela stále v plenkách. Tomuto faktu pak napomohlo několik okolností, z nichž zdaleka nejvýznamnější byla rychlá eliminace snahy rakouských Němců o vytvoření separatistických provincií. A zejména na konci ledna 1919, zdárně dovršené vojenské obsazení Slovenska. V samé podstatě tyto skutečnosti umožnily čs. velení přesunout s klidným svědomím na slezské bojiště další vojenské jednotky a docílit tak převahy jak kvantitativní, tak kvalitativní. Tj. docílit nezbytného předpokladu k úspěšnému splnění operačního cíle, kterým bylo dosáhnutí Visly.

Před konečným útokem, se tak v rámci čs. útočné sestavy nově objevil I. a II. prapor píseckého 11. pěšího pluku, „pražské děti“ v podobě I. praporu 28. pěšího pluku, III. prapor Slovácké brigády a konečně „elitní“ II. a III. prapor 35. střeleckého pluku a II. prapor 33. střeleckého pluku italské legie 1). Již dříve uvedené dělostřelecké jednotky se rozrostly o baterii Plzeň 19, baterii 1/4 pol. děl. pl. a dvě 15 cm sborové baterie hrubého oddílu italských legií (plk. Gilli). Další posila dorazila na Těšínsko od Leteckého sboru.
Dva aeroplány detašmánu Polní letecké setniny 1, tehdy doposud jediné bojové jednotky tvořícího se čs. letectva (npor. V. Pašek), obdržely rozkaz k přeletu v Mařaticích u Uherského Hradiště v posledních lednových dnech. Do té doby z Mařatic podnikaly bojové lety nad západním Slovenskem. Ve Slezsku se dočasným domovem detašmánu stalo polní letiště Hrabová u Moravské Ostravy 2). V rozhodující fázi útoku na Vislu, se tak Velitelství čs. operujících vojsk na Těšínsku mohlo opřít o celkovou sílu 23 pěších praporů, podporovaných 26 polními a 12 hrubými kanóny, 1 ½ švadronou jízdy, 2 letadly a 1 pancéřovým vlakem. Zjednodušeným porovnáním početního stavu pěchoty obou znepřátelených stran, posléze dojdeme k vzájemnému poměru 2:1 ve prospěch útočníků. Pojďme se tedy na čs. plán vedoucí k opanování západního břehu Visly podívat poněkud detailněji.

1) V rámci dobrovolnických formací RČS vzniklých v krátce popřevratové době, zaujímá doposud Slovácká brigáda místo Popelky. Na rozdíl od relativně známých čs. dobrovolnických pluků a zejména pluků Stráže svobody, je Slovácká brigáda takřka zapomenuta, ačkoliv svým významem výše uvedené formace mnohdy předčila. První zárodky tohoto tělesa vznikly již 8. listopadu 1918 v Hodoníně, a to z popudu poněkud svérázného moravského Slováka, setníka ve výslužbě Cyrila Hluchého. Do konce ledna se Hluchému podařilo sestavit celkem 7 praporů, štábní setninu a dokonce Slovácký doplňovací prapor. Jednotlivé prapory brigády pak byly zasazeny do strážní a asistenční služby na jihovýchodní Moravě a rakouské hranici, později rovněž na Těšínsku a jako rekviziční oddíly na Slovensku. Z I., III. a IV. praporu brigády vznikl později Slovácký pluk, pod vedením staronového velitele Hluchého. Transformací brigádního velitelství na velitelství plukovní, které proběhlo 6. června v Hodoníně brigáda fakticky zanikla.

2) Ve výzbroji detašmánu se nacházel Hansa-Brandenburg C. I pravděpodobně série 276. nebo 369. a dosavadní jediný stíhací letoun RČS, Aviatik D. I „Berg“, výrobního čísla 138.114.


Obrázek

"Okolkované pražské dítě", aneb příslušník 28. pěšího pluku v éře republiky.

V souladu s rozkazy vrchního velitele čs. těšínských vojsk, došlo k rozdělení fronty na tři útočné směry, na nichž operovaly tři relativně samostatné bojové skupiny. Od severu k jihu to byly skupiny mjr. Bláhy, plk. Hanáka a rotm. Ingra. Na samém severu se nacházející skupina „Bláha“, složená z jednotlivých praporů pěších a střeleckých pluků domácího vojska č. 102, 28, 93, 12 a 17. praporu polních myslivců, dostala za úkol útočit ve směru od německé hranice po Hažlach. Po té co skupina dosáhne řeky, měla se postarat o zabezpečení dobytého úseku mezi Černou Vodou a Malými Ochaby. Dělostřeleckou podporu skupiny tvořila baterie 1/4 pol. děl. pl. a hrubá baterie sborového oddílu italských legionářů. Kromě vlastní artilérie se skupina mohla v útoku opřít o pancéřový vlak Brno II. Skupinovou zálohu pak tvořil III/21 stř. pl. fr. legie vyčkávající v Podlesí.

Skupina „Hanák“ situovaná na středním útočném směru a disponující prapory pěších pluků č. 3, 11, 75 a střeleckého pluku č. 14, byla zesílena II. a III. praporem 35. stř. pl. it. legie, přičemž skupině přidělená artilérie se skládala z baterií Praha 1 a 3, Plzeň 19, včetně další hrubé baterie sborového oddílu italských legionářů. Hanákova záloha, ve složení I/21 stř. pl. fr. legie, prapor 15. stř. pl. domácího vojska a švadrona Národní gardy, čekala na svoji příležitost v Těšíně. Co do obtížnosti, dostala Hanákova skupina v rámci čs. ofenzívy úkol zdaleka nejtěžší. Útok skupiny byl totiž směrován do úseku Hažlach – Děhylov, de facto proti centrální části polské obranné linie, opírající se o Skočov. Po dosažení Visly, měla skupina zajistit úsek Malé Ochaby – Skočov – Harburtovice - Ustroň.

Poslední skupina, skupina rotmistra Sergěje Ingra disponující praporem II/33 stř. pl. it. leg, byla ze všech tří bojových skupin početně nejslabší, přičemž tomu také odpovídal rozsah jí svěřených úkolů. Prioritou skupiny „Ingr“, nacházející se na jihu slezské fronty, bylo zejména obsazení Jablůnkova. Následně pak měla vyčkávat do té doby, než skupina Hanák obsadí Holešov, zabezpečujíce tak její pravé křídlo. Po obsazení Holešova měl být II/33 urychleně navagónován a dopraven do Těšína, kde by posléze vstoupil do Hanákovi zálohy.

Kromě pro útok vyčleněných praporů, disponovalo vrchní velení ještě zálohou ve složení II/21 stř. pl. fr. legie a švadrona 7. dragounského pluku v Těšíně, II/54 p. pl. v Karvinné, Bohumínský prapor v Bohumíně a v pohraniční službě se nacházejícím Orlovským praporem.Potud výchozí situace obou znesvářených stran před střetnutím u Skočova, jenž v konečném důsledku představovalo vyvrcholení dosavadních bojů sedmidenní války, následně ukončených příměřím. Než se však pustím do popisu bitvy, pokládám za nezbytné, alespoň částečně nastínit místní podmínky, s kterými se musely čs. jednotky na postupu k západnímu břehu Visly vypořádat.

Sychravé ráno dne 30. ledna s teplotou, která místy dosahovala minus 26 stupňů Celsia, se neslo zcela v duchu předchozích dní a zcela tak dávalo zapomenout na byť sebemenší oteplení. Na polích ležící silná sněhová pokrývka se díky vanoucímu čerstvému větru na silnicích a polních cestách často měnila v ledovou krustu, komplikující přesuny jednotek a zásobovacích kolon. Doprava munice a potravin těžkými nákladními vozy do předpolí k útočícím skupinám byla prakticky znemožněna. Nemalé problémy s pohybem měly rovněž káry a lehké vozy praporních trénů, jako tomu bylo například na silnici z Těšína do Skočova. To vše odehrávající se na pozadí scenérie doposud rovinaté či mírně zvlněné krajiny, která v okolí Skočova zvolna přecházela do pahorkatiny s jihovýchodním panoramatem beskydského předhůří na obzoru. Díky tomu tak terén, spíše než útočníkům, nahrával obráncům. Nicméně nyní již pojďme k samotné bitvě.

Obrázek

Skočovské bojiště.

V souladu s rozkazem vrchního velitelství, se v 7:00 hod. ráno dne 30. ledna daly čs. útočné voje všech tří bojových skupin do pohybu, když využití případné dělostřelecké přípravy bylo svěřeno do kompetence skupinových velitelů.

Velitel severní skupiny mjr. Bláha, útočící na úseku od německé hranice po Hažlach, rozdělil svůj útočný směr na dva podúseky, pod vedením mjr. Černocha a pplk. Mrákavy. Jako čára dotyku mezi oběma podúseky, byla zvolena silnice z Malých Kunčic do Pruchny a na Drahomyšl. Nalevo od silnice postupující mjr. Černoch postavil do čela sestavy po praporu od 8. p. pl. a 12. stř. pl., které v druhém sledu následoval pražský I/28 p. pl.. To vše, za palebného krytí baterie hrubého dělostřeleckého oddílu a pancéřového vlaku Brno II. Napravo od silnice pak postupoval prapor „benešovských“ ze 102 p. pl. a 17. prapor polních myslivců, následovaných poněkud zpovzdálí praporem 93 p. pl.. Dělostřelecká podpora na jih od silnice byla svěřena baterii 1/4 děl. pl..

Přestože stále mrzlo, až praštělo, postupovaly oba proudy Bláhovy skupiny kupodivu snadno a bez větších komplikací. V 10:00 hod. dosáhly Černochovy a Mrákavovy prapory Pruchné, respektive Rudníku, když polský odpor byl hodnocen jako slabý. Ovšem již v 14:00 hod. stanuly jednotky skupiny na potoce Knaiky, přikovány k zemi palbou pancéřového vlaku Hallerczyk. Silné ostřelování polského vlaku, stojícího nedaleko dvojice mostů přes potok, představovalo v dosavadním postupu skupiny značnou komplikaci. Do boje tedy vzápětí zasáhlo Brno II, nicméně co čert nechtěl, po krátké výměně „přátelských pozdravů“ se Brnu porouchalo jediné 7,5 cm dělo. Navíc, v rámci následného ústupu byl čs. vlak zasažen dvěma granáty nepřátelského pancéřáku. Naštěstí pohonná a pojezdová soustava Brna II zůstala nepoškozena, nicméně vyhráno ani zdaleka nebylo. Velitel Halleczyku se totiž ukázal, že má pro strach uděláno, a jal se Brno II pronásledovat za čs. linie. O tom, že to však nebylo zrovna moudré rozhodnutí se kpt. W. Kozak přesvědčil vzápětí. U železniční stanice Pruchná „vyfasoval“ totiž polský vlak dva zásahy od dělostřelecké čety 1/4 děl. pl., za jejichž mířidly stály, a což bylo poněkud pikantní, obsluhy rodilých „těšíňáků“ 3). Dvě přesně umístěné rány tak vzápětí ukončily Hallerczykův ofenzivní výpad a de facto následně odstranily poslední vážnou překážku před splněním denního cíle skupiny. Když v 18:00 hod. spočinuly čs. jednotky na západním břehu Visly, Bláhova skupina měla splněno.

3) Zdaleka největší podíl na úspěšném odražení Hallerczyku měla dělostřelecká četa 1/4 děl. pl., označovaná někdy jako „Dělostřelecký oddíl z Olomouce“. Vznik této zajímavé dobrovolnické jednotky, složené z rodilých těšíňáků pod vedením npor. Martince, lze datovat již do prvních dní existence RČS. Svoji výzbroj obdržela četa od 5. polního dělostřeleckého pluku z Olomouce, načež byla v listopadu 1918 posádkou v Orlové. Po té se účastnila obsazení Opavy, která se jí stala do poloviny ledna 1919 domovem. Následoval Muglinov a po té, účast na obsazení Bohumína. Nedaleko Záblatí pak byla četa „komandována“ k zaujetí palebného postavení. Koncem února 1919 byla umístěna v Moravské Ostravě, aby na začátku března byla v Olomouci rozpuštěna, respektive s novými kanóny začleněna do 2/5 p. děl. pl..

Obrázek

Jak asi mohli borci ze zmíněné děl. čety vypadat, napoví fotografie příslušníků 4. baterie 10. polního dělostřeleckého pluku, datovaná přibližně k témuž období.

Na rozdíl od relativně bezproblémového postupu obou křídel čs. útočné sestavy, neboť, i zcela na jihu situovaná skupina Ingr, neměla s obsazením Jablůnkova závažnějších komplikací, musela skupina Hanák na středním směru tvrdě bojovat. Stejně jako mjr. Bláha, rozdělil plk. Hanák svůj útočný směr do podúseků, tentokrát však tří.

Severní podúsek byl svěřen do rukou pplk. Marchana, který prostřednictvím tří praporů a dvou baterií, měl zaútočit v oblasti Dubovec – Šimoradz. Následně po proražení tímto prostorem, by prapory 3 p. pl., 75 p. pl., 13 stř. pl. za doprovodu baterie Praha 3 udeřily ze shora na Skočov. Zároveň silou jednoho praporu měla být obsazena kóta 323 u Vislic a Malých Ochab, čímž by se navázal kontakt se skupinou mjr. Bláhy. Střednímu podúseku velící stk. Klimeš, zaujímal dle Hanákových dispozic zpočátku úlohu vcelku pasivní. Na východ od Ohrazené nacházejících se výšinách, se jeho prapor 11 p. pl. a baterie Praha 1 měla zdržet jakýchkoliv útočných aktivit, a teprve až bude zlomen nepřátelský odpor po obou stranách silnice z Ohrazené na Skočov, se měl připojit k všeobecnému postupu. Rozkaz pro velitele jižního podúseku rotm. Melichara zněl: obsadit jednou rotou Třinec, Kojkovice, Děhylov. Další oddíly soustředit u Bažanovic a na sever od nich. Následně pak z této oblasti vést útok na Holešov, Horní Kozákovice, Hermanice až po Vislu. Za tímto účelem disponoval rotmistr II a III/35 stř. pl., baterí 3/6 děl. pl. a Plzeň 19.
V souvislosti s plánovaným obsazením Holešova se měl do oblasti rovněž přesunout Ingrův II/33 stř. pl., který po příjezdu do Těšína měl zůstat stále navagónován a hned jak by obdržel rozkaz, odjel by neprodleně do Holešova. Z holešovské železniční stanice měl rotm. Ingr zahájit postup na Ustroň a krýt tak pravý bok celé skupiny.

Obrázek

Situační mapa v polském podání.


Již od ranních hodin, kdy započal všeobecný čs. útok, narážely jednotky Hanákovi skupiny na silný odpor obranců, nicméně i tak se jim dařilo za pozvolného tempa postupovat vpřed. Pravokřídelní jednotky Marchanova podúseku obsadily po tvrdém boji Mirovberg (Mirova Góre?) a levokřídelní Herstufkaberg, vč. kóty 346. Následně obě křídla stočila svůj útok přímo na Šimoradz. Prapor 11 p. pl. pod vedením stk. Klimeše dobyl na středním podúseku Kyselov. Tvrdé boje „píseckých“ u Kyselova, však nebyly zadarmo, a v konečném účtování je stály 11 padlých a 14 raněných. Na jižním útočném směru situované oddíly rotm. Melichara obsadily Patikov, směřujíce dále k Harbutovícím.

Pomineme-li silný odpor obránců, tak nemalý vliv nad nijak oslnivou rychlostí skupiny Hanák, měl dozajista těžko prostupný terén, místami i neschůdný. Mezi Ohrazenou a Loučkou pak narazily čs. prapory na velmi silnou kulomentou palbu, která útočící pěchotu takřka přikovala k zemi. Další postup byl tak možný jen krůček po krůčku. Za znínku rovněž stojí obzvlášťě urputné boje o opanování 464 m vysokého kopce u Hodišova. Nicméně, přes veškeré výše uvedené nasnáze se na jižním směru podařilo III/35 stř. pl. prolomit frontu, překročit Vislu a vstoupit do Lipovce. K hlubšímu průniku Melicharových jednotek do nitra polské obranné linie však nedošlo, neboť polské velení včasným povoláním záloh a následným protiútokem zatlačilo Čechoslováky zpět na linii Bladnice – M. H. Kamieniec (?)– Lipovce. Někdy v těchto hodinách se také nad hlavami bojující pěchoty objevily stroje Polní letecké setniny 1, absolvující tak své první bojové lety nad slezskou frontou 4).

4) O tom, kolik bojových letů vlastně detašmán Polní letecké setniny 1 nad frontou podnikl, panuje jistá informační nouze. Minimálně mělo dojít k jednomu bojovému letu. Jistou indícii ozřejmující skutečný stav věcí však může být jediný tehdejší čs. stíhací stroj Aviatik D. I „Berg“, který do 6. února 1919 vykonal čtyři potvrzené lety. Právě šestého února však letoun havaroval u Lipníku na Moravě pro poruchu motoru. Za volantem stíhačky tehdy seděl pilot bezesporu výborný, štábní šikovatel Josef Novák.

Obrázek Obrázek

Iustrační foto: "kraksna Velkého Branďáku" ze stavu Polní letecké setniny 1 a Josef Novák. "Zlými jazyky" označován, jako zřejmě nejúspěšnější čs. stíhací pilot všech dob.

S nastávajícím soumrakem, kdy jiskra v oku útočníků počínala unaveně matnout, přišel do čs. řad Šnejdárkův rozkaz, jenž doposud probíhající útok zastavil a dále nařizoval zabezpečení nově získaných pozic, vč. vyslání polních hlídek a stráží do předpolí. V 18:00 hod. bylo postavení čs. jednotek následující: severní skupina Bláha stála pevně uchycená na západním břehu Visly. Skupina Hanák na středním útočném směru obsadila linii Šimoradz – Jiskřičín – Loučka před Skočovem. A na jižním směru linii Bladnice – M. H. Kamieniec – Lipovce, nacházející se taktéž na západním břehu Visly.

Přestože se tedy na středním směru nepodařilo čs. jednotkám, díky silné obraně a ze Skočova spěšně příchozím posilám, projít. Na severu a jihu překročená Visla, dávala na další den čs. vrchnímu velitelství dostatek příležitostí, k obsazení břehů řeky po celé jeho délce. Jako hlavní cíl setrvával stále Skočov, ovšem tentokrát měl být vystaven hlavnímu náporu útočníků ze severu a jihu. Se současnou znalostí tehdejších polských reálií, poukazujících na docházející munici a slabé zálohy obránců, lze pak vcelku seriózně předpokládat, že pokračování čs. útoku následujícího dne, mohlo nejen překonat obranu před Skočovem. Ale zároveň definitivně zlomit polský odpor na celé slezské frontě, přičemž by tak k hladkému obsazení celého historického území Koruny České nestálo nic v cestě. V pokračování útoku však zabránila v pozdně večerních hodinách příchozí zpráva z MNO, přikazující neprodleně zastavit veškeré akce 5).

5) V této souvislosti je zajímavé, že stanovisko Komise pro otázky polských hranic u Mírové konference, bylo polskou stranou podepsáno dne 1. února a čs. stranou za notného skřípění zubů až 3. února 1919.

Ještě téhož večera vyslal tedy Šnejdárek do Skočova parlamentáře se zprávou, že ve 24:00 hod. zastavuje čs. strana veškerou palbu a zůstává na doposud získaných pozicích. Ve vzájemné shodě obou velitelství, došlo následně k vyhlášení 24-ti hodinového příměří, s platností od 02:00 hod. dne 31. ledna 1919. Celé toto provizórium bylo posléze několikrát prodlouženo, aby v souvislosti s pařížskou československo–polskou úmluvou ze dne 5. února, došlo k jeho nahrazení příměřím definitivním, a to v následujícím znění:

Podle rozkazu M N O čís. op. 2722 ze dne 29. ledna 1919 a podle rozkazu polského vrchního velitelství čís. 197 op. ze dne 31. ledna 1919 uzavírá se mezi vrchním velitelstvím operujících vojsk na Těšínsku, vojenským inspektorem podplukovníkem Š n e j d á r k e m se strany československé a vrchním velitelem polských vojsk na slezské frontě, plukovníkem-brigádníkem L a t i n i k e m se strany polské.

P Ř Í M Ě Ř Í

s platností od 1. února 1919 za těchto podmínek:

Následujícími body jest stanoveno československé a polské vojenské pásmo. Jakýkoliv volný průchod těmito stanovenými hranicemi jest všem vojenským osobám obou stran zakázán.
Československé pásmo jest stanoveno těmito body a čárami:
Schwarzwasser incl., levý břeh Visly, potok Knaika včetně most 1000 kroků jižně od písma „Knai“, dále na východní okraj rybníků k M. H. Bagnerhofu, včetně Bagnerhor, západní okraj Malých Ochab, podle okraje lesa ke kotě 304, východní okraj Jiskřičínu a Lonczky, kota 356 jižně od písmeny d slova Ogrodzon, Helmberg ∆ 419, kota 338, vozová cesta z koty 338 prostředkem vesnice o od Kozakovic ke kotě 324, dále podle Bladnického potoka až ke železničnímu mostu 500 kroků západně od železniční stanice Ustroně, dále hřbet ke kotě 508.

Polské vojenské pásmo stanoveno jest těmito body a čárami:
pravý břeh Visly až včetně most u Velkých Ochab, přímo ke kotě 278, kota 293, Schimoradz včetně západního okraje vesnice, kota 279 Mirovbeg, kota 320, včetně skupinu domů na silnici východně od Lonnczky, kota 351, včetně Kyselov, včetně Godzišov, včetně Bladnice, pivovar jižně od koty 328, dále na západ až ku břehu Visly.

V případě, že by uvedené podmínky byly porušeny vojenskou mocí kterékoliv strany, nesmí žádná z obou stran útočiti na druhou před vypršením lhůty 4 dnů, počítajíc od předání protestu u vrchního velitelství československých vojsk na slezské frontě, při současné výpovědi příměří.

Volný provoz vlaků vojensky obsazeným územím slezským jest diplomatickým zástupcům obou národů s doprovodem a zavazadly dovolen. Všichni polští diplomaté, kteří projíždějí územím, obsazeným vojskem československým, musí projížděti Moravskou Ostravou, všichni českoslovenští diplomaté projížděti Trzebinií, kde se legitimují.

Železniční provoz na trati Bohumín –Dziedice opět započte, a to se zastávkou v stanici Pruchně za účelem československé revise a stanice Chyby za účelem revise polské.
Volný průchod na silnici Těšín –Skočov- a Jablunkov –Istebna jest dovolen jen na legitimace od vrchního velitelství ve Skočově nebo Těšíně, Jablunkove nebo Istebně. Právoplatnou legitimaci může podepsati a kulatým razítkem potvrditi jen vrchní velitel nebo náčelník štábu.

Tato smlouva má dočasnou platnost až k definitivnímu rozhodnutí mezi československou a polskou vládou.
V Těšíně a ve Skočově dne 3. února 1919.

Latinik …………… Šnejdárek ……………


Díky československo-polské smlouvě, respektive oboustranně signovanému příměří, vojenské střety na těšínské frontě prakticky utichly. Ani zdaleka to však neznamenalo, že zde zavládl klid a tolik potřebná konsolidace země. Sporná oblast se nadále stávala místem, kde o mrtvé a prolitou krev na obou stranách nebyla nouze. Na rozdíl od střetů pravidelných vojenských formací, se realitou všedního dne staly různé záškodnické a diverzní akce, cílené zejména na jednotlivé politické představitele obou národů. Oběma státy umně cílené manipulace s místním obyvatelstvem, pak toto období chaosu a anarchie stále přiživovaly. Nicméně, poněkud detailnější popis těchto událostí, v mezidobí od konce sedmidenní války do rozhodnutí konference velvyslanců ve Spa (28. července 1920), které prakticky jednou provždy rozseklo československo-polský spor, by vydal na další obsáhlou sérii článků. A tak v souladu s již na úvod první části deklarovaným, se budu v závěru držet primárně vojenské stránky věci.

Za celý průběh bojů utrpěla RČS celkové ztráty 61 mužů a 2 důstojníků. Raněno bylo 135 příslušníků mužstva a 3 důstojníci, když do polského zajetí putovalo 56 mužů. Nepříznivé klimatické podmínky se podepsaly na 60 omrzlých mužích. Dle čs. prvorepublikových zdrojů, činily polské ztráty 96 padlých mužů, z toho 4 důstojníků. Raněno bylo 850 mužů a zajato celkem 500 mužů a 37 důstojníků. Nezvěstných bylo celkem 800.

Přestože v mnohých pramenech, rovněž i domácích, je čs. politika vedoucí ke konfliktu se sousedním Polskem hodnocena jako agresivní, krajně nevhodná a nepatřičná. V samé podstatě právě tato „agrese“ byla jedním z důležitých krůčků, které RČS dopomohly v budoucnu docílit alespoň minimální slezské varianty. Tj. získání Bohumínsko-Košické dráhy a většiny karvinnské uhelné pánve do rukou republiky. Zrovna tak neméně důležitým faktem je, že sedmidenní válka představovala první velké vzepětí nově utvořeného národa Čechoslováků, první jeho vítězné bojové vystoupení, a první svobodnou vůlí ve velkém prolitou vlastní krev. A zejména na to poslední by se nemělo zapomínat.
Obrázek
PŘÍPADNOU DISKUZI SMĚŘUJTE PROSÍM DO TOHOTO VLÁKNA http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=36& ... ka+diskuze

Zdroje:
http://www.palba.cz
http://www.fronta.cz
http://www.valka.cz
http://www.cz.wikipedia.org
http://www.snejdarek.cz
http://www.polonistika.cz
http://www.vlast.cz
http://www.hornictvi.info
http://www.zsr.sk
http://www.obrazyzkroniky.cz
http://prachatickydenik.cz
http://www.oswiecim.wku.wp.mil.pl
http://www.rowery.olsztyn.pl
http://www.rotanazdar.cz
http://ceskatelevize.cz
http://www.fotopolska.eu
http://www.fotohistorie.cz
http://www.vhu.cz
http://www.vrtulnik.cz
Nástin dějin Těšínska, Valenta Jaroslav
Arbitráž z 28. července 1920 po osmdesáti letech, Valenta Jaroslav
O Těšínsko - Vzpomínky a úvahy, Pelc Ferdinand,
Dva roky bojů a organizační práce, Československá armáda v letech 1918-1920: R. Břach, J. Láni Vladko Břach
Vojenské dějiny Československa III. díl: Autorský kolektiv
Účast dobrovolníků v bojích o Těšínsko a Slovensko v letech 1918-1919, Zdeněk Ježek
Vojenské rozhledy č. 4/1924, Artur Pekárek
V těžkých dobách, Boje na Slovensku 1918-1919: Pavel J. Kuthan
Kronika I. pluku Stráže svobody: Jaroslav Ryšavý
Nevyhlášená válka, Boje o Slovensko 1918-1920: Dušan Tomášek
Kyselá Těšínská jablíčka, Jiří Bílek
Židé ve Slezku, SPYRA, Janusz, WODZINSKI, Marcin
Generál Josef Šnejdárek opět na Těšínsku, Petr Majer
Komplikovaná proměna, Jan Solpera
Československá armáda v letech budování a stabilizace, Karel Straka, Tomáš Kykal
POLSKO-CZECHOSŁOWACKIE WALKI O ŚLĄSK CIESZYŃSKI W STYCZNIU 1919 ROKU, PIOTR KOŁAKOWSKI
Co jsem prožil, Josef Šnejdárek
Československá obrněná vozidla 1918 – 1948, Vladimír Francev, Charles K. Kliment
Zahraničně-politické vztahy Československa a Polska 1918-1924, Petr Jelínek
Vzduch je naše moře, Jiří Rajlich, Jiří Sehnal
Stíhací letadla první světovlé války v Československu, Jan Kaše, Vladimír Pirič
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“