V roce 1914 byly v rakousko-uherské loděnici Danubius v Budapešti postaveny čtyři hlídkové lodě třídy Wels C.s. Na základě tohoto projektu byl na jaře 1928 ve Škodových závodech v Plzni zahájen vývoj vlastní konstrukce. Výsledkem těchto prací bylo dokončení jediné válečné lodě Československé republiky.
Smlouva na postavení plavidla, někdy označovaného jako říční monitor, za na tehdejší poměry obrovskou částku 6,992 mil. korun byla s plzeňskou Škodovkou uzavřena v únoru 1929. V srpnu téhož roku byla v loděnici v Komárně zahájena stavba lodě. Kvůli minimálním zkušenostem se stavbou podobných konstrukcí došlo k jejímu spuštění až 19.10.1930. Loď byla pokřtěna jménem tehdejší hlavy státu „President Masaryk“. Trup byl postaven z oceli dodané kladenskou Poldovkou, strojní vybavení a výzbroj dodala Škoda Plzeň jedna z tehdejších největších evropských zbrojovek. Některé součástky dodaly i zahraniční firmy, například lodní šrouby se vyráběly v Hamburku.
První pokus o předání do služby proběhl 27.10.1930. Při zkouškách se však přišlo na to, že některé parametry nesplňují zadání objednávky.
Dvě turbíny se dvěma kotli Yarow měly výkon 1600 koní a umožňovaly plavbu rychlostí pouhých 13.8 uzlů. Byl tedy zvýšen jejich výkon na 2300 koní, mimo jiné tím že místo jednoho společného komína dostala každá souprava kotel-turbína vlastní, byly osazeny jiné šrouby a změnil se tvar zadní partie trupu včetně hřídelových tunelů. Po úpravách dosahovala loď rychlost 16.7 uzlů a armáda se ji, i přes drobné závady, rozhodla 8.8.1932 zařadit do stavu a domovskou základnou se stal bratislavský zimní přístav.
Proti válečným plavidlům, o nichž se většinou píše nebo mluví, to byl drobek. Jeho délka byla 47,5 a šířka 6 metrů, ponor dosahoval 1.1 m a maximální výtlak 214 tun. Výzbroj tvořily dva dvojhlavňové komplety ráže 66 mm usazené v uzavřených věžích na přídi a na zádi, doplněné čtyřmi kulomety ráže 7,92 mm lafetovaných po dvou v samostatných věžičkách. Podle potřeby byly ve výzbroji ještě lehké kulomety. Až do obsazení státu nacistickým Německem byly neustále prováděny různé menší úpravy.
Na základě dohody mezi Německem a Slovenským státem z 18.4.1939 byla loď v květnu téhož roku odtažena do Lince a pod jménem Bechelaren zařazena k Německé Dunajské flotile. V dubnu 1941 operovala na srbsko-rumunském úseku řeky a o něco později také v Dunajské deltě. V té době byla zadní kulometná věž nahrazena 20 mm pl kanónem.
V roce 1943 se vrátila do Lince a podrobila se rozsáhlé modernizaci. Trup byl prodloužen o 30 cm, opět se změnil tvar zádě, bylo vyměněno kompletní pohonné ústrojí kdy kotle a stroje nahradily dva ponorkové diesely MAN o výkonu 2x1800 koní, zmizely komíny a vývod spalin byl realizován dvěma výfuky na bocích plavidla. Byla odstraněna část nástaveb a do uvolněného prostoru nad strojovnou byl nainstalován čtyřhlavňový protiletadlový komplet ráže 20 mm, samostatný 20 mm kanón na zádi byl nahrazen ráží 37 mm a přední kulometná věž byla úplně odstraněna. V této podobě se loď v dubnu 1944 vrátila na dolní tok Dunaje. V noci z 5. na 6. 4. 1944 při krytí konvoje byla poškozena sovětským letectvem. Po opravě se ještě v prosinci vrátila do služby v oblasti Visegrádu. V lednu 1944 podporovala německou armádu u Budapešti. Poté opět odplula do Lince kde byla děla ráže 66 mm vyměněna za dva ponorkové kanóny 88 mm kryté lehkým plechovým štítem. Byla totiž spotřebována veškerá 66 mm munice a nebylo možno sehnat jinou.
10.5.1945 posádka plavidla v Linci kapitulovala a předala loď americké armádě. V březnu 1946 ji Američané přesunuli do bavorského Deggendorfu, kde ji odzbrojili a v roce 1947 ji v Bratislavě předali československým úřadům. V roce 1951 došlo k jejímu vybavení, nikdy již ale nebyla vyzbrojena a uvedena do aktivní služby. O tři roky později byla zlikvidována lodní rota a armáda neměla pro plavidlo využití. Roku 1956 byla loď po úplném odstrojení předána loděnicím v Komárně jako pracovní ponton.
Jediné válečné plavidlo v dějinách našeho státu potom v průběhu roku 1978 svazáci rozřezali a odvezli do šrotu.
