SMS Tiger-ten třetí vzadu
Viceadmirál baron Maxmilián Doublebsky von Sterneck měl starosti. Od chvíle, kdy v listopadu 1883 stanul v čele námořní sekce říšského ministerstva války, nepřestával se zaobíral myšlenkou na posílení Císařského a královského válečného námořnictva. „Dědictví, které převzal po svém předchůdci, se podobalo spíše muzejní sbírce než modernímu loďstvu,“ píše František Janáček. „Většina z lodí patřila do starého železa, i když ani toto úsloví nevyznívá přesně, neboť byly postaveny převážně ze dřeva.“ Ano, bojová hodnota flotily Jeho Veličenstva Františka Josefa I., byla mizivá; deset starých obrněnců mnohdy pamatujících ještě zvěčnělého admirála W. Tegetthoffa, hrstka paroplachetních fregat a korvet, čtyři torpédové-dělové lodě, osmnáct torpédovek a množství pomocných plavidel. Není divu, že za tohoto stavu nebral marínu podunajské monarchie nikdo vážně a v proslulém koncertu velmocí hrála třetí housle. Rakousko-uherské námořnictvo nestačilo ani na obranu vlastního pobřeží dlouhého 2113,3 km, a o plnění ofenzivních úkolů nemohlo být ani řeči. A přitom na opačné straně Jadranu snila o odvetě za pokořující porážku v bitvě u Lissy „spojenecká“ Itálie, a nedávná rusko-turecká válka připomenula světu, že do dění na Balkánském poloostrově hodlá zasahovat i Petrohrad, přičemž své zájmy zde měli i Britové a Francouzi. Bohužel Vídeň potřeby loďstva léta přehlížela a lví podíl z prostředků určených na ozbrojené síly ukořistila armáda, zatímco námořní sekce se musela spokojit s pouhou almužnou (ještě v r. 1896 dostala armáda 140,12 miliónů zlatých a námořnictvo 13,58 miliónů!). Naštěstí Sterneckovi v létě 1884 svitla naděje na lepší časy, neboť císař si vyžádal memorandum o stavu loďstva a admirál vypracoval koncepci jeho dalšího rozvoje.
Admirál von Sterneck
Jakožto stoupenec učení tzv „Mladé školy“ hodlal zajistit obranu pobřeží hromadným nasazením min a torpéd. Pancéřové lodě sice nezavrhoval, ale hlavní úlohu měla sehrát torpédová plavidla. Z těchto úvah se zrodil námořní program schválený 18. září 1884. Kromě urychlené dostavby barbetových obrněnců KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF a KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE, mělo do služby vstoupit 36 torpédovek a 3 malé křižníky (tehdy je Rakušané označovali jako torpédové lodě) určené k jejich podpoře. Termín křižník se začal užívat v průběhu války Severu proti Jihu a později se takto nazývaly jednotky označovaná ve většině jazyků podobně (anglicky cruiser, rusky krejser, španělsky crucero, …) a určené k plnění úkolů vyžadujících velký akční rádius. Čeština pro ně zpočátku měla zvukomalebný termín „křižák“, ale ve 20. století se přešlo na současné označení.
Zakázku na dvě „torpedoschiffe“ pojmenované PANTHER a LEOPARD, měla realizovat některá z britských loděnic a námořní atašé fregatní kapitán F. Haan dostal, ještě před schválením námořního programu a uvolněním financí, za úkol Angličanům předat technické specifikace a vybrat nejlepší projekt. Rakušané požadovali plavidla o výtlaku 1500 tun, nesoucí silnou výzbroj a dosahující rychlosti 18 uzlů. O přidělení zakázky usilovalo pět společností a vítězem se stal renomovaný Armstrong v Elswicku. Volba zhotovitele byla logická, neboť právě v této loděnici stavěli křižníky nejrůznějších velikostí, nejen pro Královské námořnictvo, ale i pro zahraniční odběratele, a termín „elswický křižník“ se stal dobře zavedenou značkou.
Křižník Panther
Projekt vypracoval William White, jenž si vzal za vzor současně realizované jednotky třídy SCOUT. K založení kýlu došlo v říjnu 1884, respektive v lednu 1885, a spuštění na vodu proběhlo v létě 1885. Práce spěly kupředu rychlým tempem a zdálo se, že proběhnou k plné spokojenosti zadavatele. Jenomže Rakušané vyslali do Británie inženýra Siegfrieda Poppera, aby dohlížel na stavbu obou „koček“. Začínající lodní stavitel si nechal předložit konstrukční výkresy a záhy odhalil závažný nedostatek. Ať počítal jak počítal, stále mu vycházelo, že plně naložené lodě budou mít v zadolodí oproti projektu ponor zvětšený o 1,5 m!
White nechtěl připustit, že by se mohl dopustit takové školácké chyby, jenomže i mistr tesař se utne, a posléze dal svému kolegovi zapravdu a jméno tohoto muže s českými kořeny dozajista po zbytek života vyslovoval s patřičnou úctou. Rakušané dali Armstrongovým inženýrům svolení nepříjemnou patálii odstranit, ale ti neprokázali přílišnou představivost a navrhli náklon vyrovnat usazením závaží v předolodí. Zadavatelé pochopitelně nechtěli platit za třicet tun neužitečné váhy, načež Angličané projevili více invence. Došlo např. ke zvětšení příďové nástavby, prodloužení kotevních řetězů, či zesílení pancéřování velitelské věže, čímž se problém podařilo uspokojivě vyřešit.
Oba křižníky si Rakušané převzali na přelomu let 1885 a 1886, ale kvůli výměně lodních vrtulí na PANTHERU nebyl dodržen nasmlouvaný termín a loděnice musela zaplatit pokutu 870 liber šterlinků. Jednalo se o jednotky se standardním výtlakem 1582 tun o maximální délce 73,2 m. Rychlost při oficiálních zkouškách dosáhla 18,4, respektive 18,74 uzlů a doplavba při ekonomické 10uzlové rychlosti činila 2800 námořních mil. Lodě chránila pancéřová paluba a glacis kryjící stroje. Výzbroj tvořila dvě děla ráže 120 mm, deset rychlopalných kanónků kalibru 47 mm, čtyři mitrailleusy a stejný počet torpédometů. Rakušané byli spokojeni a nic nebránilo realizaci třetí jednotky nazvané TIGER. Angličané očekávali, že jim Vídeň svěří i tuto zakázku, ale ta už mezitím pověřila inženýra Poppera vypracováním vlastní konstrukční studie, i když Armstrong se mohl účastnit vypsaného konkurzu.
Siegfried Popper
Vítězem vyhlásili 16. března 1886 projekt, jenž pro Námořně technický výbor (MTK) zpracoval Popper a realizaci svěřili loděnici Stabilimento Tecnico Triestino (STT) v San Rocco. Při výběru sehrála roli snaha omezit závislost na zahraničních dodavatelích a ušetřit, protože takto se část vynaložených prostředků do státní pokladny vrátila v podobě vybraných daní. Za této situace záleželo na majitelích zdejších podniků, zda zachytí nastupující trend a naskočí do rozjíždějícího se vlaku. Sterneckův námořní program totiž představoval příležitost pro podnikatele v celé monarchii, i když největší díl koláče si mezi sebe rozdělily firmy působící v nejrozvinutějších částech mocnářství tj. v Rakousích a zemích Koruny české. Rozhodně se nejednalo o zanedbatelné sumy, jelikož samotná STT si za stavbu TIGERU naúčtovala 780 000 zlatých, ale je pravda, že část komponentů museli objednat v zahraničí.
Smlouvu podepsali 25. května 1886, k založení kýlu došlo 5. října téhož roku, spuštění na vodu proběhlo 28. června 1887 a 14. března 1888 na něm zavlála rakousko-uherská vlajka a TIGER vstoupil do služby. Elegantní křižník s ocelovým trupem dosahoval projektovaného výtlaku 1683 tun, délka trupu činila mezi svislicemi 70,9 m, na čáře ponoru 74,2 m a největší délka byla 76,05 m. Šířka dosahovala 10,57 m a střední ponor 4,3 m. V předo a zadolodí se vypínaly nástavby a velitelský můstek. Nad palubu se tyčily dva dozadu nakloněné stožáry nesoucí pomocné oplachtění o ploše 305 metrů čtverečních a stejný počet komínů. Na přídi spočívaly dvě kotvy, zatímco šestice lodních člunů a parních barkas visela podél boků. Ve středolodí ústily ventilátory přivádějící do podpalubí čerstvý vzduch a loď nesla i dvojici světlometů o průměru 60 cm.
Podobně jako u všech chráněných křižníků se základem pasívní ochrany stala pancéřová paluba, jež se na rozdíl od vzorových jednotek netáhla po celé délce, ale kryla loď pouze ve středolodí, jelikož projektanti se účelově soustředili na zabezpečení strojovny a kotelen, zatímco většina trupu zůstala naplno vystavena dělostřelecké palbě. Její síla dosahovala 36 mm, a třebaže v té době už konstruktéři vybavovali chráněné křižníky moderní pancéřovou palubou lichoběžníkového průřezu, na TIGERU použili ještě starší plochý typ. Velitelská věž měla stěny silné 40 mm, uvnitř se nalézalo jedno ze tří ovládání kormidla, a osádka udržovala telefonické spojení se všemi důležitými oddíly. Další pancíře už loď nenesla, ale její odolnost zvyšovaly uhelné jámy a vodotěsné přepážky.
Plánek křižníku Tiger
Sterneck, jakožto obdivovatel admirála Tegetthoffa, měl stále před očima scénu, kdy kloun jeho lodě poslal v bitvě u Lissy ke dnu pancéřovou loď RÉ D´ITALIA, což jej vedlo k požadavku na stavbu klounových lodí o výtlaku 3500 tun. Na ně se sice peníze nenašly, ale tato myšlenka se promítla jak do koncepce jednotek PANTHER a LEOPARD zvaných „torpedo-rammkreuzer“ (torpédové - klounové křižníky), tak jejich vylepšené „sestry“. Což o to, občasné kolize dokazovaly, že příďová ostruha dokáže potopit i moderní obrněnec, jenomže výkonné dělostřelectvo a nárůst vzdálenosti, na kterou byl boj veden, její použití v námořní bitvě znemožňovalo. Přesto měl TIGER příď uzpůsobenou k taranování a i primární výzbroj rozmístili takovým způsobem, aby mohla střílet směrem v podélné lodní ose a podporovat tento archaický způsob boje.
Třebaže ve stejném roce, kdy křižník spustili na vodu, představily Škodovy závody v Plzni první model lehkého lodního kanónu, veškerou hlavňovou výzbroj objednali v zahraničí. Základ tvořila čtyři Kruppova děla kalibru 120 mm o délce hlavně 35 ráží, která usadili do samostatných bočních sponsonů; jeden pár umístili přibližně na úrovni předního komínu a druhý zadního stožáru. Jednalo se o model z r. 1880, jehož hmotnost dosahovala 2000 kg a projektily vážily 23,75 kg. Největší elevace činila 15 stupňů a maximální dostřel 7 km. Sekundární výzbroj tvořilo šest 47mm rychlopalných děl systému Hotchkiss a čtyři 47mm revolverové zbraně od téhož výrobce. Oba typy vystřelovaly projektily o hmotnosti 1,1 kg, což stačilo na tehdejší torpédovky, ale už o několik let později se na mořích objevily první torpédoborce, proti nimž neměly potřebnou účinnost. Nechyběly ani čtyři nadhladinové torpédomety o průměru 350 mm, přičemž dva pevné usadili v podélné lodní ose (na přídi a zádi) a otočné namontovali na palubu v prostoru mezi druhým komínem a zadním stožárem. Vezená zásobu munice pro děla ráže 120 milimetrů sestávala z 1376 projektilů několika typů a křižník vezl 8 kusů torpéd.
Pohonnou jednotku představovaly dva kompaundní dvouválcové vertikální parní stroje, jejichž výkon se převáděl na dvě třílisté lodní vrtule systému Griffith o průměru 3,81 m. Páru vyráběly čtyři válcové kotle se dvěma topeništi. Při oficiálních testech v březnu 1887 dosáhly stroje výkonu 5692 a při zesíleném tahu dokonce 6222 koňských sil, což krátkodobě stačilo k dosažení rychlosti 19,25 uzlů. I v reálných podmínkách činila maximální rychlost výtečných 18,7 uzlů, což námořnictvo ocenilo vyplacením prémie ve výši 6000 zlatých. Křižník mohl naložit 325 tun uhlí a doplavba činila 1260 námořních mil při rychlosti 17,5 uzlů, ale při plavbě ekonomickou rychlostí odpovídajícím způsobem vzrostla.
Rakousko-uherští námořníci po nakládce uhlí
Nakládka paliva představovala hroznou práci, a jakmile se mezi muži rozneslo, že je čeká „krcání karbůna“, i největší „maganti“ ztratili smysl pro humor. Námořníci si oblékli pytlovité „krodyky“ a pod spalujícím jižním sluncem dřeli jako galejníci, dokud nenaplnili lodní sklady k prasknutí. Uhelný mour se lopotícím mužům usazoval na potících se tělech, takže klející a kašlající nešťastníci se zarudlýma očima, připomínali spíše africké „mouřeníny“, než příslušníky c. a k. válečného námořnictva. To byla odvrácená strana technického pokroku. Parní stroj sice námořníkům každodenně usnadňoval práci, ale rozžhavená topeniště polykala uhlí po tunách, takže pokud loď nestála na kotvách, čekala je téměř při každé zastávce lopota jakou si dnes dokáží představit jenom horníci pracující v hlubinných dolech.
Původní posádku tvořilo 13 důstojníků a 175 poddůstojníků a námořníků. V rakousko-uherském námořnictvu si povinnou čtyřletou prezenční službu odsloužili muži z nejrůznějších koutů podunajské monarchie. Nechyběli mezi nimi ani naši předci, a už v době, kdy admirál Sterneck prosadil onen výše zmíněný námořní program, našli odvedenci z českých luhů a hájů v posádce každé větší lodě několik „patriotů“ a počátkem 20. století již patřily české „klapy“ k nejpočetnějším. Proto si dozajista i na ubytovací palubě TIGERU zavěšovalo svoje „brandy“ mnoho našich krajanů, i když jejich jména bohužel většinou zmizela v propadlišti dějin.
Český námořník Josef Linhart
Na rozdíl od svých předchůdců bývá TIGER označovaný jako „torpedokreuzer“ (torpédový křižník), ale klasifikace všech tří jednotek se v průběhu jejich kariéry měnila, takže PANTHER a LEOPARD např. v letech 1903-1909 označovali jako křižníky třetí třídy. Sterneckova námořní doktrína vycházela z Tegetthoffova pojetí aktivní obrany a jejím cílem byla ochrana pobřeží před nepřátelských výsadkem. Toho chtěl admirál dosáhnout položením minových polí, k jejichž zajištění neváhal nasazovat i nejsilnější obrněnce. Proto mezi hlavní úkoly nových křižníků patřila jak ochrana těžkých jednotek před torpédovými ataky, tak podpora torpédovek. Kromě toho mohly sloužit i k průzkumu, předávání depeší, ochraně vlastního a narušování nepřátelského námořního obchodu, což patřilo k běžným úkolům křižníků ve všech marínách.
Rakousko-Uhersko sice už od přelomu 70. a 80. let 19. století provozovalo starší torpédové- dělové lodě ZARA, SPALATO, SEBENICO a LUSSIN, jenomže ty mezitím překotný vývoj námořního válčení odstavil na vedlejší kolej, a pro svoji nedostatečnou rychlost se nehodily, ani k doprovodu obrněnců ani k roli vůdčích lodí torpédovek. Zato rychlý, obratný a dobře vyzbrojený TIGER, patřil ve své době mezi nejlepší představitele této lodní kategorie, a měl všechny předpoklady zadané úlohy splnit, o čemž svědčí srovnání se zahraniční konkurencí.
Nehledě na ustanovení Trojspolku v r. 1884, považovalo zdejší námořnictvo za svého hlavního rivala Itálii, která nevlastnila žádné srovnatelné jednotky. Regia Marina sice provozovala řadu torpédových křižníků, ale vesměs se jednalo o menší typy, které se ve většině parametrů nemohly měřit se svými rakousko-uherskými protějšky. Za příklad poslouží TRIPOLI uvedený do služby na sklonku r. 1886. Při výtlaku 835 tun nesl jedno dělo ráže 120 mm, šest rychlopalných kanónků kalibru 57 mm, pět zbraní ráže 37 mm a pět torpédometů. Rychlost činila 17,5 uzlů a loď chránila 40mm pancéřová paluba. TIGER by však obstál i v souboji s britskými plavidly třídy SCOUT, které dosahovaly výtlaku 1580 tun a nesly čtyři děla ráže 127 mm, osm lehkých zbraní a tři vrhače torpéd. Kotelny a strojovny chránila paluba silná 9,5 mm, zatímco dělové štíty a velitelská věž dostaly pancíře silné 25,4 mm, respektive 76 mm. Rychlost při zesíleném tahu činila 17 uzlů.
Křižník Tiger
Rakušané uvažovali ještě o pořízení další podobné jednotky, jež měla nést jméno PUMA, ale nakonec upřednostnili stavbu větších chráněných křižníků tříd KAISER FRANZ JOSEPH I. a ZENTA. Námořním programem z r. 1884 započal rozvoj rakousko-uherského loďstva, které už v lednu 1891 provozovalo mj. 11 obrněnců (z toho 2 moderní), 2 chráněné křižníky, 11 fregat a korvet, 12 torpédových křižníků, torpédových-dělových lodí a člunů, 6 dělových člunů a 57 torpédovek. Sterneck na jeho rozvoj dohlížel i v následujících letech, a když v r. 1897 vydechl naposledy, zanechal svému nástupci dobře vyváženou a relativně moderní flotilu, schopnou dostát svým úkolům.
Historie služby
TIGERU sudičky vyměřily poměrně krátkou kariéru v aktivní službě, tudíž zůstává ve stínu jednotek PANTHER a LEOPARD. Křižník se stal vlajkovou lodí torpédové flotily se základnou v Pule a v prvních letech neopouštěl Jaderské moře. V r. 1890 se srazil s fregatou LAUDON a po opravě se v červenci společně s křižníkem KAISER FRANZ JOSEPH I. a obrněnci KRONPRINZ ERZHERZOG RUDOLF a KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE, vydal na návštěvu Německa. Rakousko-uherská eskadra pod vedením kontradmirála J. von Hinkeho proplula Gibraltarskou úžinou a s mezipřistáními v Británii, Dánsku a Švédsku, zakotvila 29. srpna v Kielu, kde císař Vilém II. uspořádal námořní přehlídku. Domů se Rakušané vydali 29. září, a protože i při zpáteční plavbě pobývali v mnoha přístavech, mohli námořníci z TIGERU zasílat domů „čumkarty“ se scenériemi Skagenu, Cherbourgu, Lisabonu, Palerma a Messiny. Po návratu křižník na podzim 1890 převedli do rezervy, což byla běžná praxe, neboť z úsporných důvodů nebylo možné udržovat všechny lodě nepřetržitě v činné službě, takže mnohé každoročně aktivovali jenom na několik měsíců. V následujících letech se TIGER pravidelně účastnil letních manévrů, ale většinu roku stál se zmenšenou posádkou v rezervě. V polovině 90. let provedli generální opravu pohonné jednotky a částečně se změnila nesená výzbroj. V té době se už ve zbrojní výrobě začínaly prosazovat Škodovy závody (údajně na popud samotného Sternecka), takže z Plzně, kromě vyhlášeného piva, stále častěji expedovali i námořní děla. Z TIGERU odmontovali všech deset rychlopalných kanónů a nahradili je 47mm zbraněmi z české zbrojovky. Každé dělo vážilo 240 kg, délka hlavně byla 44 ráží, projektily vážily 1,5 kg a dostřel činil 4000 m.
Tiger
V r. 1896 vypuklo na Krétě povstání proti turecké nadvládě, které podpořilo Řecko vysláním dobrovolnických oddílů a posléze i armádních jednotek. Následovalo vyhlášení války ze strany Vysoké Porty a rozhodnutí evropských mocností o autonomii Kréty. Vlády Velké Británie, Francie, Ruska, Německa, Rakousko-Uherska a Itálie, na ostrov vyslaly vojáky a válečné lodě zahájily blokádu ostrova. Vídeň do akce vyslala silné uskupení, jemuž velel kontradmirál von Hinke. Jádro tvořily vlajkový pancéřový křižník KAISERIN UND MARIA TERESIA a obrněnec KRONPRINZESSIN ERZHERZOGIN STEFANIE, ale celkem se operace účastnilo šestnáct rakousko-uherských jednotek. Blokádní eskadru posílil i TIGER, jenž pod velením fregatního kapitána Gustava von Cimiotti-Steinberga, opustil 25. března 1897 Terst a zamířil na Egejské moře. Jeho úkolem bylo doprovodit transportní parník ELECTRA (3192 BRT) pronajatý za 25 000 zlatých od rejdařství Österreichische Lloyd a přepravující 25 důstojníků a 676 vojáků 87. pěšího pluku, tvořících rakousko-uherskou složku mezinárodního kontingentu čítajícího téměř 7000 mužů.
Z toho je zřejmé, že účast Rakušanů v pozemní kampani byla spíše symbolická, zatímco pro námořní operace vyčlenili třetí nejsilnější uskupení. Úkolem spojenecké eskadry bylo zabránit Řekům a Turkům zasahovat do dění na Krétě, ale k žádnému vážnějšímu incidentu nedošlo, i když TIGER v rakousko-uherském sektoru 12. dubna potopil turecké plavidlo snažící se prorazit blokádu ostrova. Přesto posádka v noci z 24. na 25. října 1897 zažila dramatickou scénu, jelikož bouře uvolnila kotvu a vlny hnaly loď na pobřežní útesy. Naštěstí Cimiotti-Steinberg neztratil hlavu, nařídil přetnout kotevní řetěz, načež osvobozený křižník přečkal řádění živlů v blízké zátoce. Ztracenou kotvu později našli potápěči a podařilo se jí zachránit. TIGER střežil krétské pobřeží až do jara 1898 a na hlavní rakousko-uherské námořní základně jej uvítali teprve 4. dubna téhož roku.
František Ferdinand d´Este na jachtě Lacroma
Po návratu z východního Středomoří, jej převedli do rezervy, ve které setrval dva roky. V letní kampani 1900 plnil úlohu vlajkové lodě 2. divize, ale následujícího roku se podrobil další rekonstrukci. Křižník dostal nový kormidelní stroj a turbodynamo na výrobu elektřiny, což umožnilo vylepšit systém osvětlení a ventilace muničních sklepů. V dalších dvou plavebních sezónách se účastnil každoročních manévrů, ale na podzim 1903 jej odzbrojili a nad jeho osudem se vznášel velký otazník. MTK sice zvažoval několik variant přezbrojení, ale žádná nebyla realizována a loď se již do aktivní služby nevrátila. PANTHER, LEOPARD i TIGER sice ve své době platily za znamenité jednotky, jenomže pokrok v oblasti lodního stavitelství kráčel vpřed mílovými kroky, a jejich bojová hodnota rychle klesala. PANTHER a LEOPARD na přelomu 19. a 20. století upravili na školní lodě pro výcvik kadetů, což je zároveň předurčilo k úloze prezentovat rakousko-uherskou „flagu“ v zahraničí, neboť nyní často absolvovaly dlouhé plavby nezřídka až na Dálný východ, ale TIGER podobnou možnost na restart své kariéry nedostal.
Hloubková kontrola totiž odhalila špatný stav kotelních trubek a nákladná výměna se jevila jako plýtvání peněžními prostředky, tudíž padlo v r. 1905 rozhodnutí loď přestavět na admirálskou jachtu. Rekonstrukci provedl námořní arzenál v Pule, přičemž došlo k instalaci radiotelegrafického aparátu a změně vnitřního uspořádání, aby bylo možné vysoce postaveným pasažérům zajistit náležitý komfort. Symbolickou výzbroj tvořilo šest nových děl ráže 47 mm a loď, vyřazená ze seznamu válečných jednotek a přejmenovaná na LACROMA, znovu vyplula na moře v létě 1906.
Jachta Lacroma
Jakožto admirálská jachta hostila pravidelně přední osobnosti c. a k. válečného loďstva a pohodlí jejich apartmánů si užívali i takové persony jako německý císař Vilém II. či následník rakousko-uherského trůnu František Ferdinand d´Este. Poslední významnou událostí v kariéře této lodě se 17. ledna 1914 stala účast na slavnostní ceremonii spouštění na vodu dreadnoughtu SZENT ISTVAN. To už na dveře klepala první světová válka, po jejímž zahájení LACROMU odzbrojili a od r. 1916 využívali jako ubytovací loď pro německé ponorkáře.
Na samém sklonku války předal císař Karel I. všechny rakousko-uherské válečné lodě království Srbů, Chorvatů a Slovinců, které takto získalo i LACROMU. M. Koch jí převzal v Pule 15. listopadu 1918 a bývalý křižník se nakrátko stal vlajkovou lodí nově vzniklého státu. Dohodové mocnosti však akt předání neuznaly a většinu jednotek si rozdělily mezi sebe. LACROMA připadla Velké Británii, jež jí prodala k sešrotování na Apeninský poloostrov, kde její existence počátkem 20. let skončila v tamějších hutích.
Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 70,9 m, na vodorysce 74,2 m, maximální 76,05 m.
Šířka: 10,57 m.
Ponor: 4,3 m.
Projektovaný výtlak: 1683 tun.
Výkon strojů při zkouškách: 6222 koňských sil při zesíleném tahu.
Rychlost: při zesíleném tahu 19,25 uzlů, reálně 18,7 uzlů.
Pancéřování: paluba 36 mm, velitelská věž 40 mm.
Výzbroj: 4 x 120 mm, 10 x 47 mm, 4 x torpédomet.
Posádka: původně 188 mužů, od r. 1906 177 mužů.
Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net: http://www.vojna.net/portal/portal.php? ... 3919358ff3
Použité zdroje:
Арсенал Коллекция 2013/4, 2014/2.
Jelínek M.: Rivalové na Jadranu. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1860-1905. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1979.
Ненахов Ю. Ю.: Энциклопедия крейсеров 1860-1910. Vydalo nakladatelství ХАРВЕСТ 2006.
Полуян В. В.: Броненосцы Австро-Венгерской империи (1). Vydalo nakladatelství АВИАКНИГА 2007.
Kolář J.: K. u. K. Kriegsmarine; Křižníky Jeho Veličenstva. Vydalo nakladatelství Mare-Czech 2014.
Janáček F.: Největší zbrojovka monarchie. Praha 1990.
http://www.kuk-kriegsmarine.at/
http://www.agenziabozzo.it/navi_da_guer ... tera_T.htm
http://othes.univie.ac.at/427/1/03-10-2008_8100648.pdf
http://www.wikipedia.org/
