Peruánské předzvědné křižníky třídy Almirante Grau
Peruánské námořnictvo, Marina de Guerra del Perú, bylo založeno v roce 1821 a několik desetiletí patřilo k nejvýznamnějším v celém regionu. Zdejší námořní síly se mohly pyšnit tím, že jako první na Jihoamerickém kontinentu provozovaly nejenom parou poháněnou jednotku, ale později i první obrněné plavidlo a dokonce i ponorku vlastní konstrukce. Ještě v 60. letech 19. století mělo Peru pravděpodobně nejsilnější válečné námořnictvo v celé Latinské Americe, ovšem po porážce v konfliktu s Chile (takzvaná Tichomořská válka), probíhajícím v letech 1879 až 1883, zdejší námořní síly prakticky zanikly a ještě počátkem 20. století je tvořilo pouze několik malých plavidel, mezi nimiž měl největší hodnotu křižníček LIMA o výtlaku asi 2000 tun, sloužící od roku 1889. Situace se začala měnit k lepšímu až v roce 1904, kdy se stal peruánským presidentem José Pardo y Barreda, který si jako jednu z priorit své vlády vytyčil snahu o obnovení bojeschopného válečného loďstva. Ovšem ekonomická situace jeho země byla velmi špatná a námořní zbrojení představovalo vždy velmi nákladnou záležitost, takže potřebné finanční prostředky ve státním rozpočtu chyběly. Peru se tedy obrátilo do zahraničí se žádostí o státní půjčku, ale získané úvěry stále ještě nepokryly předpokládané náklady. Proto bylo nutné zorganizovat peněžní sbírku, aby se získaly chybějící prostředky. Podobným způsobem již byla dříve financována stavba několika válečných lodí během Tichomořské války, ale jedinou posilu, kterou peruánské námořní síly tenkráte získaly, byl právě zmiňovaný křižník LIMA, jenž se ovšem ke svému zákazníkovi dostal až několik let po válce.
President Pardo
Prezident Pardo založil občanské sdružení, jehož členy se stala i řada známých osobností, které vypsalo celonárodní peněžní sbírku na zakoupení dvou nových křižníků. Celou akci podpořila i rozsáhlá propagační kampaň v tehdejším tisku, díky čemuž se podařilo získat dostatečné prostředky a peruánská vláda měla nyní k dispozici ekvivalent 600 000 liber šterlinků, takže v roce 1905 mohla do Velké Británie odcestovat zvláštní námořní mise vedená kontraadmirálem Carvajalem, jejímž úkolem bylo podepsat smlouvu na stavbu dvou válečných plavidel a dohlížet na jejich realizaci.
Pro nové křižníky byla vybrána jména ALMIRANTE GRAU a CORONEL BOLOGNESI na počest dvou národních hrdinů padlých ve válce s Chile, jimiž byly kontraadmirál Miguel Grau Seminario a plukovník Francisco Bolognesi Cervantes. Zejména Miguel Grau byl mimořádnou osobností v historii peruánského námořnictva a stavbou těchto jednotek byla zavedena dodnes trvající tradice, podle níž je peruánská vlajková loď vždy pojmenovaná podle tohoto legendárního admirála. Celé názvy nových plavidel zněly BAP ALMIRANTE GRAU a BAP CORONEL BOLOGNESI, přičemž zkratka BAP znamená Boque Armada Peruana.
Miguel Grau Seminario
Zakázku na stavbu dvou nových křižníků získala britská loděnice Armstrong. Stavba začala v průběhu roku 1905 a pokračovala rychlým tempem, takže obě jednotky vstoupily do služby již 19. října 1906 (ALMIRANTE GRAU), respektive 1. března 1907 (CORONEL BOLOGNESI) a mohly společně vyplout směrem k peruánským břehům.
Jednalo se o menší typ lehkých křižníků, které se označují jako „předzvědné“ (scouts) a jejich vzorem se staly britské jednotky třídy SENTINEL realizované takřka souběžně, od nichž se však peruánské křižníky v mnoha detailech odlišovaly (pancéřování, výzbroj). Jejich délka činila 115,8 m, šířka 12,3 m, ponor byl 4,3 m a standardní výtlak dosahoval hodnoty 3200 tun (CORONEL BOLOGNESI 3180), zatímco plný 4877 t. Podél lodních boků bylo zavěšeno šest lodních člunů a ve středolodí ústilo na palubu několik ventilačních rour; nápadný byl velitelský můstek umístěný v přední části plavidla. Křižníky měly dva stožáry a stejný počet komínů. Na přídi a zádi stály světlomety a obě lodě dostaly i moderní radiostanice.
Pancéřování sestávalo z pancéřové paluby o síle 38 mm, která se netáhla po celé délce plavidla, ale pouze nad středolodím, aby chránila životně důležité prostory jakými byly strojovny a kotelny, které chránily ještě boční pancíře o stejné tlouštce. Dobře obrněná byla velitelská věž, kterou pokrývaly ocelové pláty o tloušťce 76 mm a stejnou sílu měly i pancéřové štíty hlavních děl. Pancéřová ochrana byla poměrně slabá, což bylo ovšem u předzvědných křižníků obvyklé, protože tato plavidla nebyla určená pro přímý boj se silnějšími jednotkami, před kterými je chránila vysoká rychlost.
Příďové dělo ráže 152 mm
Křižníky třídy SENTINEL měly slabou výzbroj tvořenou pouze děly ráže 76 mm, což nevyhovovalo peruánským požadavkům, takže dělostřelectvo jejich plavidel bylo podstatně posíleno. ALMIRANTE GRAU i CORONEL BOLOGNESI dostaly dvojici kanónů ráže 152 mm o délce hlavně 45 ráží, které byly umístěny v otočných palebných stanovištích chráněných pancéřovými štíty. Jedno dělo stálo na přídi a druhé na zádi; obě v podélné ose plavidla. Jednalo se o velmi rozšířená námořní děla, jejichž projektily měly hmotnost 45,36 kg a kadence palby mohla dosahovat i osmi výstřelů za minutu.
Vedlejší výzbroj tvořilo osm kanónů ráže 76 mm, šest Hotchkissových rychlopalných děl kalibru 57 mm a snad i dva ráže 37 mm, které sloužily zejména k palbě na menší nepřátelské jednotky jako byly torpédoborce a torpédovky. Tehdejší křižníky mívaly i torpédomety, tudíž i peruánské jednotky dostaly dvojici podhladinových vrhačů torpéd o průměru 457 mm.
Výzbroj byla na předzvědný křižník poměrně silná, je ovšem otázkou jestli boční salva složená z pouhých dvou děl ráže 152 mm měla dostatečnou účinnost a zda by nebylo výhodnější použít jako hlavní výzbroj děla menšího kalibru, jichž lodě mohly nést větší množství, jako to učinili Britové, kteří své předzvědné křižníky třídy SENTINEL brzy přezbrojili devíti kanóny ráže 102 mm. Na druhou stranu je samozřejmě pravda že 152 mm granáty měly nepoměrně větší ničivé účinky a dokázaly probít i lehčí pancíř, takže je bylo možné s úspěchem používat i proti jednotkám křižníkové kategorie.
Oba peruánské křižníky byly několikráte přezbrojeny. V letech 1935-1936 byla dvě děla ráže 76 mm odstraněna a nahrazena protiletadlovými kanóny stejné ráže, k nimž později přibyla i rychlopalná 20 mm děla a několik kulometů.
Pohonný mechanismus tvořily dva vertikální čtyřválcové trojčinné parní stroje otáčející stejným počtem lodích šroubů. Stroje vyrobila firma Yarrow, jež dodala i deset kotlů umístěných ve třech samostatných kotelnách. Výkon strojů činil celkem 14 000 koňských sil, což stačilo k vyvinutí maximální rychlosti 24 uzlů. Zásobu paliva tvořilo 500 tun uhlí a doplavba byla při ekonomické rychlosti deseti uzlů asi 3700 námořních mil. V letech 1923 bylo instalováno naftové vytápění kotlů, díky čemuž se dojezd zvětšil na 4000 námořních mil.
Původní posádku tvořilo celkem 320 důstojníků a námořníků, ale později byly tyto počty navýšeny.
Důstojníci křižníku Almirante Grau vítají presidentskou návštěvu
Obě lodě prošly ve 20. letech rozsáhlou modernizací v panamském Colonu, která radikálně změnila jejich vzhled a zvýšila bojovou hodnotu těchto plavidel. Byl odstraněn zadní stožár a přestavěn velitelský můstek a kromě naftového vytápění kotlů dostaly obě lodě i nový systém řízení palby italské provenience.
Nákupem křižníků ALMIRANTE GRAU a CORONEL BOLOGNESI podstatně vzrostla síla peruánského válečného loďstva, které získalo moderní, rychlé a univerzálně použitelné jednotky disponující poměrně silnou výzbrojí. Primárním úkolem předzvědných křižníků bylo provádění průzkumu pro jádro loďstva a jeho ochrana před útoky moderních torpédoborců, s čímž úzce souvisela jejich další důležitá role, kdy naopak poskytovaly palebnou podporu vlastním torpédovým plavidlům. Peruánské křižníky ovšem musely plnit poněkud odlišné úkoly, jelikož se staly největšími jednotkami zdejšího námořnictva, takže jim odpadla průzkumná a doprovodná úloha. Hlavním rivalem peruánského námořnictva bylo dlouhodobě chilské loďstvo, které si v této době udržovalo drtivou převahu a kromě několika bitevních lodí vlastnilo i větší množství křižníků, mezi nimiž vynikaly zejména pancéřové jednotky ESMERALDA a O´HIGGINS, k nimž je nutné započítat i silné chráněné křižníky CHACABUKO a BLANCO ENCALADA. Všechny uvedené chilské křižníky byly vyzbrojené těžkými děly, tudíž představovaly pro jednotky ALMIRANTE GRAU a CORONEL BOLOGNESI nepřekonatelné protivníky a také jejich nominální rychlost se většinou blížila rychlosti, jíž dosahovaly nové peruánské křižníky, které tak v případě vzájemného souboje mohly mít problémy s odpoutáním se z boje s těmito silnými jednotkami.
Coronel Bolognesi po modernizaci
To ovšem neznamená, že by stavba popisovaných plavidel byla pouze zbytečným plýtváním těžce získaných prostředků, protože obě lodě mohly úspěšně narušovat chilský námořní obchod a jejich realizací vyslalo Peru jasný signál, že s jeho loďstvem je nutné do budoucna počítat a časy, kdy živořilo na samém pokraji zániku, jsou již definitivně minulostí. Kromě toho nebylo Chile jedinou zemí, se kterou Peru vedlo teritoriální spory a zdejší námořnictvo muselo počítat i s konfliktem s Ekvádorem a Kolumbií, které provozovaly pouze minimální námořní síly, takže díky křižníkům ALMIRANTE GRAU a CORONEL BOLOGNSI získali Peruánci nad těmito dvěma státy značnou námořní převahu.
Služba a bojové nasazení:
Oba křižníky připluly dne 10. srpna 1907 do hlavního peruánského válečného přístavu Callao kde byla zorganizována slavnostní námořní přehlídka. Nové jednotky přišly do přístavu přivítat tisíce lidí a docházelo až k hysterickým scénám, protože horkokrevní Peruánci tento okamžik, jenž měl symbolizovat znovuzrození jejich válečného loďstva, prožívali velmi intenzivně.
Křižníky ALMIRANTE GRAU a CORONEL BOLOGNESI se na dlouhou dobu staly pýchou peruánské flotily a na jejich paluby často zavítali zdejší vysocí politici včetně několika presidentů. V prvním čtvrtstoletí jejich dlouhé kariéry je čekala klidná služba, z níž stojí za zmínku pouze důkladná modernizace, která již byla popsána výše, ovšem ve 30. a 40. letech minulého století prodělaly hned několik válečných konfliktů.
Křižník Almirante Grau při slavnostním přivítání v Callao
Prvním byla válka s Kolumbií, kterou vyvrcholil dlouholetý spor mezi oběma zeměmi o území v povodí řeky Amazonky, jenž se v roce 1932 velmi vyhrotil a v následujícím roce propukly regulérní boje. Peruánské námořnictvo vytvořilo dvě bojové skupiny, jež měly blokovat kolumbijské pobřeží. V Tichém oceánu operoval CORONEL BOLOGNESI a ponorky R-2 a R-3, zatímco v Karibském moři provádělo blokádu uskupení složené z křižníku ALMIRANTE GRAU, torpédoborců ALMIRANTE VILLAR a ALMIRANTE GUISE, jenž Peru právě zakoupilo v Estonsku, a ponorek R-1 a R-4. Námořní blokáda ochromila kolumbijský dovoz ze zahraničí, ale není známo mnoho podrobností o bojovém nasazení peruánského námořnictva s výjimkou skutečnosti, že v Tichém oceánu bylo zadrženo několik kolumbijských obchodních plavidel.
Další ozbrojený konflikt o pohraniční oblast v Amazonii propukl v roce 1941 a tentokráte se Peru střetlo s Ekvádorem. Opět byla utvořena dvě uskupení, jejichž základem se stal vždy jeden křižník a jeden torpédoborec plus několik ponorek. Oba křižníky doprovázely mnoho vojenských konvojů, blokovaly nejdůležitější nepřátelský přístav Guayaquil a zúčastnily se i obsazení několika ekvádorských ostrůvků a několikráte bombardovaly Punta Jambelí a Puerto Bolivar, který Peruánci posléze dobyly. Tento konflikt Peru vyhrálo a celé sporné území získalo pro sebe.
Coronel Bolognesi v suchém doku někdy koncem 30. let.
Brzy poté se Peru zapojilo do bojů Druhé světové války a jeho loďstvo doprovázelo spojenecké konvoje plavící se podél pobřeží Jižní Ameriky a střežilo významné rafinerie u Talary a Tumbesu, ale do žádných přímých bojů se nezapojilo, jelikož japonský postup byl zastaven ještě daleko od východního pobřeží Tichého oceánu.
Po skončení Druhé světové války již byly křižníky ALMIRANTE GRAU a CORONEL BOLOGNESI beznadějně zastaralé a bylo pouze otázkou času nežli budou vyřazeny ze stavu peruánského námořnictva, k čemuž došlo v roce 1958, kdy se po více nežli padesáti letech služby ukončila existence těchto zajímavých plavidel.
Technické parametry:
Délka: 115,8 m
Šířka: 12,3 m
Ponor: 4,3 m
Výtlak: 3200 tun.
Výkon strojů: 14 000 koňských sil.
Rychlost: 24 uzle.
Pancéřování:
Paluba: 38 mm.
Boční pás: 38 mm.
Velitelská věž: 76 mm.
Štíty děl: 76 mm.
Výzbroj: 2 x 152 mm, 8 x 76 mm, 6 x 57 mm, 2 x 37 m, 2 x torpédomet.
Posádka: 320 mužů.
Použité zdroje:
Морская Коллекция 5/1996
Válečné lodě 4. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1993.
http://www.warshipsww2.eu/
http://www.battleships.ru/
http://warships2007.narod.ru/peru3.htm
http://armada1939.blogspot.com/2009/02/ ... orbat.html
http://faroportales.blogspot.com/2008/0 ... do-en.html
http://fdra.superforos.com/viewtopic.ph ... 12672fc1e0
