Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 7.

Všechny bojové akce od Bagrationu po dobytí Berlína

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 7.

Příspěvek od michan »

Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 7.
Mapa útoků RA na východní frontě od 12. ledna do 1. dubna 1945. Od severu to byla

Obrázek

Východopruská, Východopomořanská, Viselsko-oderská a jižně pak Slezská operace, Operace Jarní probuzení a Vídeňská operace.
Když maršál Sovětského svazu K. K. Rokossovskij velitel 2. Běloruského frontu nejprve zastavením svých armád ve Východopruské operaci oklamal německé velení a pak zasadil své tankové sbory, muselo německé velení začít zvažovat co s tím. Při klamném zastavení sovětských vševojskových armád Němci, jak bylo v předchozím řečeno, odvolali svůj elitní motorizovaný sbor Großdeutschland, a poslali jej proti Žukovovu 1. Běloruskému frontu, který útočil ve Viselsko-oderské operaci, tedy směrem na jih.
Hitler a OKH muselo řešit nově vzniklou situaci, cituji:
"Hitlerovské velení zvážilo důležitost mlawského směru a dalo německé 2. A k dispozici 23. a 83. pěší divizi a také 18. (mot.) divizi, které mělo v záloze. Zároveň se rozhodlo urychleně přesunout z Kuronska do Východního Pruska dvě pěší divize a jednu tankovou divizi (pro Velkou vlasteneckou válku, svazek 5, Kapitola III, str. 95, zde byly použity historické materiály z: Brassey´s Naval Annual, r. 1948, London - New York, str 426, a také Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina, str. 196, 197, Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem. Druhá světová válka – Úplná historie, str. 709 - 733, Martin Gilbert, Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky a mé poznámky).
Doplněná německá 2. A se všemožně snažila zadržet útok vojsk 2. Běloruského frontu.
Protože se zlepšilo počasí, začala od 16. ledna aktivně působit sovětská 4. Letecká armáda pod velením generálplukovníka letectva K. A. Veršinina. Její činnost přispívala k úspěšnému postupu pozemních vojsk. Za jediný den bojů uskutečnila přes 2 500 vzletů a svrhla na nepřátelské bojové sestavy asi 1 800 tun pum (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 319, inv. 4 798, sp. 436, l. 75.). Sovětský 5. sbor bombardovacího letectva, kterému velel generálmajor letectva M. Ch. Borisenko, ničil hitlerovská vojska a techniku v prostoru Prszasnysze, Mlawy a Ciechanova. Bitevní letectvo v těsné součinnosti s tankovými a střeleckými svazky dovedně ničilo fašistická vojska a jejich techniku na bojišti. 230.divize bitevního letectva pod velením generálmajora letectva S. G. Getmana drtila útočícího nepřítele v pásmu 3. A. Sovětská vojska za podpory letectva odrazila všechny protiútoky fašistů a dokončila průlom nepřátelské obrany do celé taktické hloubky. Boje pokračovaly i v noci."
I když Němci vytvořili velice rychle silné útočné Bojové skupiny, složené ze dvou motorizovaných a jedné tankové divize a provedly sérii protiztečí situaci v prostoru již nešlo zachránit. Němci byli tak nuceni pod náporem útoků Rudé armády stáhnout postupně všechny své divize do hloubky obrany (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 95, 96.).
Sověti pak ve směru na Mlawu od 16. ledna 1945 rozvinuli svůj úspěch v útoku tím, že v pásmu útoku své vševojskové 48. A zasadily do průlomu 8. mechanizovaný sbor a dne 17. ledna 1945 pak zasadily i 5. GTA, které velel generálplukovník tankových vojsk V. T. Volskij. "V noci na 19. ledna rozdrtila tanková armáda (5. GTA) v součinnosti se střeleckými svazky proti nim stojícího nepřítele a začala ho pronásledovat. Sovětská vojska z chodu překonala několik postavení mlawského opevněného prostoru a ztečí se zmocnila Ciechanowa, Przasnysze a Mlawy. Když se sovětská vojska připravovala k přechodu řeky Dzialdówky, přivezli obyvatelé polské vesnice Koszelu z vlastní iniciativy svůj materiál a pomohli vybudovat přepravu přes řeku (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 237, inv. 2 414, sp. 154, l. 59.).
Na ciechanowském nádraží se útočící sovětské jednotky zmocnily vojenského vlaku, který vezl 20 bojeschopných tanků a SHD, jež přišly z Německa. V téže době pak 49. A pod velením generálporučíka I. T. Grišina pokračovala v urputném boji, aby rozšířila průlom na sever (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 96.)."
Podobně skvěle se rozvíjel i útok sovětských jednotek na serockém předmostí, cituji:
"Vojska sovětské 65. A pod velením generálplukovníka P. I. Batova za podpory 1. gardového tankového sboru dobyla opěrné body nepřítele Nasielsk a Plońsk. 70. A, které velel generálplukovník V. S. Popov, obešla z týlu město a pevnost Modlin a ztečí se ho zmocnila. Sovětští vojáci zde objevili hitlerovský tábor smrti, v němž bylo umučeno a spáleno přes 25 000 Poláků. V Dzialdowě osvobodila TA z fašistické poroby 15 000 sovětských občanů (zde je pro Velkou vlasteneckou válku, svazek 5, Kapitola III, str. 96, zdrojem informací - sovětský list ´Pravda´z 21. ledna 1945.).
To co vyprávěli bývalí vězni o zvěrstvech hitlerovských katanů, vyvolávalo u vojáků krutou nenávist k německým fašistickým okupantům.
Ráno 19. ledna 1945 prolomila vojska 2. Běloruského frontu nepřátelskou obranu v pásmu širokém 110 km (od Ostroleky po Modlin) a na mlawsko-elbinském směru postoupila asi o 60 km (průměrné tempo útoku bylo 12 km za 24 hodin). Úderné uskupení frontu úplně obsadilo během bojů mlawský opevněný prostor, četné silné uzly obrany a osvobodilo více než tisíc jiných měst a vesnic.
Zde ještě pro připomenutí mapa

Obrázek

Východopruské operace, která probíhala ve dvou etapách (Etapa 1 od 13. ledna do 9. února a Etapa 2, od 10. února do 26. dubna 1945) a končila dobytím Královce (Könisberg) a obsazením Východního Pruska. Na mapě lze nalézt mnohá místa řečená v textu.

3. Běloruský front (velitel I. D. Čerňakovskij) také útočil za velmi špatného počasí (náledí, nepřetržitá nízká oblačnost, hustá mlha). V noci před útokem (z 12. na 13. ledna 1945) ničily bombardéry 1. Letecké armády nepřátelská vojska a techniku na směru hlavního úderu. Zároveň s tím jednotlivé letouny 6. gardové divize bombardovacího letectva pod velením plukovníka G. A. Čučeva létaly nad přední okrajem nepřátelské obrany a hukotem motorů maskovaly zaujímání výchozích postavení vlastními tanky. Špatná viditelnost znemožňovala činnost letectva, snižovala efektivní využití dělostřelectva a tanků, ztěžovala řízení vojsk a jejich vzájemnou součinnost a úplně znemožňovala sledování nepřítele (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 96.)."

Úderné prapory z útočících armád 3. Běloruského frontu armádního generála I. D. Čerňakovského, přešly do útoku také ne zcela běžným způsobem, ale dle plánu, dne 13 ledna 1945 v 6 hodin ráno. Velice rychle se jim podařilo překonat německé ženijní zátarasy, proniknout k přednímu okraji německé obrany, kde zjistily, že Němci své hlavní síly z obrany stáhli z prvních zákopů do druhých, a někde dokonce do třetích ženijních obranných pozic.
"Proto bylo možno během dělostřelecké přípravy útoku poněkud pozměnit palebné cíle. Dělostřelecká příprava úderného uskupení 3. Běloruského frontu trvala od 9 do 11 hodin dopoledne. Za dvě hodiny spotřebovala vojska velmi mnoho střeliva. Jen 5. A vystřílela v prvních chvílích palebného přepadu každou minutu průměrně 6 870 granátů různé ráže a během celé dělostřelecké přípravy přes 117 100 granátů
(historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 14 437, l. 140 - 143.). Protože však nebylo možno provádět průzkum, nebyla dělostřelecká palba dost účinná. Část vojsk a palebných prostředků nepřítele, které byl dobře ukryty před palbou sovětských děl, zůstala nedotčena.
Po skončení dělostřelecké přípravy přešly střelecké jednotky a tanky přímé podpory pěchoty, doprovázené palbou děl a minometů do útoku. Vojska překonala drátěné zátarasy, minová pole a jiné ženijní překážky, zničila palebná ohniska na předním okraji a téměř všude vnikla do prvního zákopu. Avšak před druhým a třetím zákopem prvního postavení narazila útočící vojska na organizovaný odpor jednotek německé 3. TA a 4. A.
Rozpoutaly se krvavé boje. Protože sovětské letectvo nemohlo vzlétnout a palba dělostřelectva byla málo účinná, dolehla veškerá tíha útočného boje hlavně na pěchotu. Úderné uskupení frontu jen s obtížemi překonávalo nepřátelský odpor a pomalu postupovalo vpřed.
Německá vojska se opírala o předem připravený systém obranných objektů a snažila se udržet každý kousek zákopu, každý opěrný bod, budovu a výšinu. Kolem poledne, když hitlerovci zasadili do boje druhé sledy pěších pluků a přisunuli divizní zálohy, zaktivizovali svou činnost. Nepřátelská pěchota a tanky podporovány palbou z děl, kulometů, SHD a pancéřovek, přecházely na řadě úseků do protiztečí (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 96, 97.).
Prvního dne útoku (13. ledna 1945) se úderné uskupení 3. Běloruského frontu armádního generála Čerňakovského, operující v pásmu širokém asi 30 km, vklínilo 2 - 7 km do hloubky nepřátelské obrany (historickým podkladem pro informace je zde: AMO SSSR, f. 241, inv. 2 593, sp. 988, l. 140 - 143.). Nejúspěšněji si vedla 96. gardová střelecká divize pod velením generálmajora S. N. Kuzněcova a 54. střelecká divize pod velením generálmajora M. M. Danilova, které patřily k 28. A. Do večera postoupily tyto svazky o 5 - 7 km. Směle a rozhodně obcházely opěrné body a uzly obrany z boků, obkličovaly a potom ničily nebo braly do zajetí nepřátelské posádky. Zvláště dovedně a energicky si počínaly úderné skupiny. Na ostatních směrech byl postup celkem nepatrný. Prolomit hlavní pásmo nepřátelské obrany se nepodařilo.
Když velitelství německé 3. TA zjistilo směr hlavního úderu sovětských vojsk, zasadilo ve dnech 14. až 15. ledna do boje své zálohy a přesunulo k průlomu dvě pěší divize z úseků, na něž se neútočilo. Do prostoru Kattenau byl přisunuta tanková divize. Boje byly stále urputnější. Obě strany měly velké ztráty. Některé opěrné body, například Pillkallen a Katenau, přecházely několikrát z ruky do ruky. Útočící sovětské jednotky odrážely německé protizteče a postupně, s velkým vypětím, obsazovaly jedno obranné postavení po druhém. Dne 15. ledna 1945 k večeru prolomilo úderné uskupení frontu hlavní pásmo a vklínilo se 15 km do německé obrany. Tak vznikl pro hitlerovce nebezpečný výběžek v prostoru Lasdehnenu.
Aby byl dokončen průlom taktického pásma nepřátelské obrany, byl 16. ledna na rozkaz velitele 3. Běloruského frontu armádního generála Čerňakovského zasazen do boje v pásmu útoku 5. A (velitel generálplukovník N. I. Krylov) 2. gardový tankový sbor pod velením hrdiny Sovětského svazu generálporučíka tankových vojsk A. S. Burdějného.
Sbor podporovaly hlavní síly 1. Letecké armády pod velením generálplukovníka T. T. Chrjukina a část sil 3. Letecké armády 1. Pobaltského frontu, které velel generálplukovník letectva N. F. Papivin. Letectvo využilo příznivějšího počasí a uskutečnilo za den 490 vzletů. Dvě bombardovací divize 1. Letecké armády a tři bombardovací divize 3. Letecké armády zasadily nepříteli první hromadný úder a za tři hodiny po zasazení tankového sboru (2. gardového tankového sboru) provedly druhý hromadný bombardovací úder. 2. gardový tankový sbor za součinnosti letectva úspěšně prolomil druhé pásmo německé obrany (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 96, 97.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 7.

Příspěvek od michan »

Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 8.

V letectvu, které bojovalo ve Východopruské operaci, a to ve prospěch sovětského 3. Běloruského frontu a útoku 2. gardového tankového sboru po 16. lednu, se vyznamenali také francouzští letci (zde viz některé francouzské piloty se sovětským důstojníkem.

Obrázek

Popiska zněla k 8. květnu 1945. Celkem 42 francouzských pilotů Normandie -Němen zahynulo za druhé světové války buď v leteckém boji, nebo v zajateckém táboře.)
z pověstné jednotky 1. samostatného pluku stíhacího letectva "Normandie Němen", viz něco bližšího i zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Normandie-N%C4%9Bmen
, o kterém napsali východní historikové tato slova, cituji:

"Po boku sovětských letců se ve vzdušném prostoru (3. Bělorukého frontu - má poznámka) statečně bily jednotky 1. samostatného pluku stíhacího letectva 'Normandie - Němen'. Čtyři letouny, jimž velel odvážný francouzský letec podporučík Jacques André, narazily severozápadně od Gumbinnenu na 20 německých bombardérů, daly se s nimi do boje, 4 z nich sestřelily a 2 zasáhly (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 7 323, l. 6.)."
V dalších dnech po 16. lednu 1945 Rudá armáda pomalu, jak se říká - "krok za krokem" tlačila Němce do východopruského vnitrozemí. Německá 3. TA utrpěla při těchto bojích velké ztráty a nutně potřebovala doplnit, jak techniku, tak vojáky. Jenomže v této době již byly německé zálohy vyčerpány a proto velitel německé 3. TA rozhodl, že musí být současná obranná postavení v celém "lasdehnenském výběžku" vyklizena a takto ušetřené jednotky budou přesunuty do směru, kde útočily hlavní sovětské síly.
"Když sovětská 39. A pod velením generálporučíka I. I. Ljudnikova zjistila, že se německé hlavní síly stahují, začala je 17. ledna pronásledovat. Rychle očistila od hitlerovců Schillenen, překročila řeku Scheschuppe severovýchodně od Lasdehnenu a zamířila ke Kurskému zálivu. Útok vojsk frontu aktivně podporovalo letectvo.
Dne 18. ledna 1945 rozhořčené boje úderného uskupení 3. Běloruského frontu pokračovaly. Hitlerovci stále kladli houževnatý odpor a často přecházeli do zuřivých protiztečí. Zvlášť urputně se bojovalo v pásmech 5. A a 28. A. Vojska 28. A pod velením generálporučíka A. A. Lučinského odrazila během dne deset nepřátelských protiztečí, dobyla několik opěrných bodů a pronikla na přístupy ke Gumbinnenu.
V bojích o opěrný bod Groß-Baitschen, který chránil přístupy ke Gumbinnenu, se vyznamenal 2. prapor z 664. střeleckého pluku z 130. střelecké divize. Na přístupu ke Groß-Baitschenu se fašistická pěchota a tanky snažily za každou cenu udržet tento opěrný bod a podnikaly proti pluku protizteče. Hlavní úder dopadl na 6. střeleckou rotu z 2. praporu pluku. Velitel roty byl těžce raněn a tak velení rotě převzal zástupce velitele praporu pro politické věci kapitán S. I. Gusev. Když nepřítel znovu vyrazil na zteč, vrhl se s voláním 'Pomstíme se nepříteli za smrt našeho velitele' vpřed a osobním příkladem strhl za sebou ostatní vojáky roty. Hned za rotou vyrazily na zteč i ostatní jednotky pluku. Zlomily odpor bránících se Němců, obsadily Groz-Baitschen a rozpoutaly boje na přístupech ke Gumbinnenu. V bojích z blízka zde kapitán Gusev padl. Posmrtně mu byl udělen titul hrdiny Sovětského svazu a po válce byl Gumbinnen na jeho počest přejmenován na Gusev (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 98.).
Největší úspěch měla sovětská 39. A. Aby se její útok dále rozvíjel, byl do boje zasazen 1. tankový sbor, kterému velel generálporučík tankových vojsk V. V. Butkov. Střelecké útvary za součinnosti tankového sboru potlačily odpor německých fašistických vojsk, která bránila ilmenhorstský opevněný prostor, a postoupily o 25 - 30 km. V prostoru Neschtonwetenu překročily z chodu řeku Inster a odřízly tylžské uskupení nepřítele od insterburského, čímž vznikly podmínky pro obsazení Tylže z jihu. Letectvo frontu bombardovalo bojové sestavy nepřítele shluky vojsk a nepřátelské komunikace a provádělo průzkum až k Mazurskému průplavu.
Na poradě konané 18. ledna 1945 se hitlerovský hlavní stan (OKH) na návrh

Obrázek

velkoadmirála Karla Dönitze rozhodl, že pošle do prostoru Tylže pluk námořní pěchoty o 3 000 mužích s posilovými prostředky (historickým dokumentem pro informace uvedené ve Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 98, je zde Brassey's Naval Annual, r. 1948, p. 425 - 426.)
. Ale bylo už pozdě. Za 24 hodin Tylže padla.
Po šestidenních úporných bojích prolomila vojska 3. Běloruského frontu (armádního generála I. D. Čerňakovského - má poznámka) silně opevněnou obranu na královeckém směru v pásmu širokém přes 60 km (od Němenu po Stallupönen) a postoupila o 40 - 45 km. Během útoku obsadily sovětské jednotky přes 500 měst a vesnic, přeťaly silnici Tylže - Gumbinnen, rozdrtily vojska německého 26. as (XXVI. as) a způsobily těžkou porážku zálohám německé 3. TA.
Za 6 dní útoků prolomila vojska 2. a 3. Běloruského frontu mlawský a ilmenhorstský opevněný prostor, rozdrtila 3 německé divize, způsobila porážku mnoha dalším divizím, které operovaly na směrech hlavních úderů, a hlavním zálohám Skupiny armád Střed (Mitte).
Hitlerovské velení (OKH) bylo tak donuceno přesunout do Východního Pruska 3 divize z Kuronska. Protože činnost sovětských vojsk se úspěšně rozvíjela, bylo možno začít s pronásledováním nepřítele ve směru na Marienburg a Královec a v krátké době splnit vytčený úkol - probít se k moři a obklíčit celé východopruské uskupení (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 98, 99.)."

Když bylo jasné, že RA vstoupí do Východního Pruska, udělala místní německá zpráva chybu, že nejprve zakázala německému obyvatelstvu, aby se evakuovalo, ale když se tak už stalo vydala příkaz, k evakuaci. Začal exodus německého obyvatelstva. Mnozí lidé s vozíky a se vším co mohli pobrat začali pochod na pobřeží do přístavů, aby je lodi odvezly do Třetí říše. I východní historiografie mnohé zachytila slovy, cituji.
"Mezi obyvatelstvem ve Východním Prusku vznikla panika. Lidé rychle utíkali na západ, aby se zachránili za Vislou a na Samlandském poloostrově. Opouštěli domovy, zařízení, zanechávali na místě potraviny a dobytek. Evakuace obyvatelstva byla špatně zorganizována. Vlaky s evakuovanými nejezdily podle jízdního řádu, často jezdily po jiné trati než měly, byly nuceny zajíždět na slepé koleje a dlouho stály ve stanicích. Skupiny utečenců ucpávaly cesty a ztěžovaly tak manévrování fašistických vojsk. Na železničním uzlu v Elbingu se během několika dní nahromadily statisíce uprchlíků, kteří se pokoušeli dorazit do Gdaňska. Hlavní část Němců utíkala směrem k Pillau nebo k přepravám na pobřeží Viselského zálivu v prostoru Rossnbergu, Brandenburku a Balgy. Velitel pevnosti Královec generál Otto Lasch později napsal: ´V těchto těžkých zimních měsících se tisíce lidí z měst a vesnic dvoumiliónového Východního Pruska pohybovalo se svými vozíky na západ (pro Velkou vlasteneckou válku, svazek 5, Kapitola III, str. 99, zde byly použity historické informace z: O. Lasch, So fiel Könisberg, München 1959, S. 76 - 77., - volně přeložen název díla - Tak padl Könisberg...)."
Východní historiografie pak udává, že v oblastech Východního Pruska, které RA obsadila v lednu 1945 po svých útocích, zůstali jen starci, ženy a děti (o zvěrstvech RA se zde moc nemluví, spíše vůbec, stále jen o nabuzení vojáků, aby byli nemilosrdní... - má poznámka.).
Podobná situace byla v tehdejších oblastech severního Polska, jen s tím rozdílem, že východní historiografie píše, že polští muži byli od 15ti do 60ti nahnáni Němci na budování opevnění. A nezapomenou pak poznamenat, že, cituji: "Když byli fašističtí okupanti vyhnáni ze severního Polska, vystoupili z ilegality členové Polské dělnické strany (PDS) a představitelé jiných demokratických organizací." A že se v osvobozených oblastech život rychle normalizoval. Poté pokračují: "Pronásledujíce nepřítele, vojska 2. a 3. Běloruského frontu rozčlenila ve dnech 19. - 26. ledna východopruské nepřátelské uskupení a zároveň je odřízla od hlavních fašistických sil.
Nejúspěšněji probíhal útok 2. Běloruského frontu, který obcházel lötzenzský opevněný prostor a Mazurská jezera z jihu. Rozdrcené jednotky německé 2. A chaoticky ustupovaly na severozápad a spoléhaly, že zaujmou obranu na dalších mezilehlých čarách, zejména v heilsberském, allensteinském a toruňském opevněném prostoru. Ve snaze zpomalit postup sovětských vojsk zaminovali hitlerovci cesty, vyhazovali mosty, vytvářeli překážky, ničili železniční tratě a stanice. Fašisté se snažili vyvézt nebo na místě zničit všechny zásoby potravin, ale protože útok RA rychle pokračoval, nestačili to už udělat. Sovětská vojska se zmocnila velkých zásob obilí, oleje, masových a rybích konzerv, brambor, zeleniny a píce (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 99 - 101.).
K situaci ve Východním Prusku, v lednových dnech roku 1945, napsal německý historik, který tam tehdy byl, tehdy generál K. Tippelskirch, ve svém díle - Geschichte des zweiten Weltkriegs, v českém překladu - Dějiny druhé světové války, Bonn 1956, S. 539 - 540 : "Velitel Skupiny armád Střed (Mitte) generál Hans Reinhardt se obával o boky 4. A, a proto požádal OKH, aby mohl stáhnout vojska za Mazurská jezera. Ale svolení nedostal."
Až teprve dne 19. ledna se OKH rozhodlo přesunout z Kuronska do Východního Pruska kromě tří divizí, které již zahájily přesun, ještě dvě divize další. "Jednalo se i o tom, jakým způsobem přesunout těžké tanky typu Tiger z prostoru Klajpedy do pillauského přístavu, zde byla pro východní historiografii použita jako historická informace, část díla z:
Brassey's Naval Annual, r. 1948, str. 426.)." Ještě stejný den, tedy 19. ledna 1945, vydal Adolf Hitler rozkaz, aby byly při ústupu německých vojsk zničeny na území Německa vojenské, průmyslové a hospodářské objekty, dopravní a spojovací prostředky a všechny cennosti.
Vojska 2. Běloruského frontu, pronásledující nepřítele, dosáhla 19. ledna německo-polských hranic v prostoru Neidenburgu a stanula na čáře Dzialdowo - Biezuň, kam měla podle rozkazu hlavního stanu proniknout až 10. - 11. dne operace (23. - 24. ledna). Zvlášť úspěšně pronásledovaly nepřítele 5. GTA, 48. A a 2. ÚA, které postoupily o 30 km. Téhož dne byl v pásmu 48. A zasazen do bitvy 3. gardový jezdecký sbor. Ten se z chodu zmocnil opěrného bodu Janowo, překročil jižní hranici Východního Pruska a pokračoval v útoku na Allenstein (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 101.)."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 7.

Příspěvek od michan »

Východní Prusko, německá porážka 1945. Č 9.

A že si západní historiografie spolu s tou německou historiografií nevymýšlí, a že pře motivovaní vojáci a důstojníci Rudé armády ve Východním Prusku skutečně řádili a mstili se jako armády ve středověku, musela postupně přiznat i východní historiografie. Že své přiznání zaobalila východní historiografie nakonec do slov jako - určité nepřístojnosti v chování vojáků, či jen porušení kázně, - je stejně přiznání, které však zcela nevystihuje podstatu běsnění (hromadné vraždění, hromadné znásilňování žen a nezletilých dívek, rabování a ničení budov po bojích. U některých historiků nalezneme dokonce i přirovnání - "řádění východních hord, jako za Čingischána" - má poznámka), krvavé běsnění, které ještě vystupňovali bolševičtí politruci, kterým nezištně, v motivování, pomohli i sovětští intelektuálové na čele se spisovatelem Iljou Erenburgem, viz odkaz na Wikipedii v předchozích článcích. Smutné je, že po přečtení slov bolševických historiků může mít nezkušený čtenář dojem, že když zasáhla výchovná práce politických orgánů a stranických orgánů. že krvavé exscesy pře motivovaných vojáků a důstojníků RA skončily, jako když "mávne proutkem"! To prostě pravda není, pravdou je, že jestli se trochu běsnění tím snížilo, stejně na území Německa před válkou, nejen ve Východním Prusku, trvalo nejméně do konce války, tedy do května 1945 a leckdes ještě v menší míře i po válce, do výměny jednotek.
Poslechněme si, jak krvavé excesy bagatelizuje, - se snahou je popsat - , jak je uvádí, východní historici, celé jejich písemné přiznání i s jejich pokusem nějak diplomaticky zakrýt exscesy (pokusy, které nejprve ukáží svědomitou práci při proškolení v jedné armádě, a až poté v celém frontu), které měly takřka hned po proškolení, podle jejich slov, skončit...!
( historickým podkladem pro informace je zde: Velká vlastenecká válka, svazek 5. Kapitola III, str. 101., Davis,Norman. Boj o Varšavu. Povstání Poláků proti nacistům 1944. Praha, Prostor, 2005. 684 s. ISBN 80-7260-147-4 a také Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising, a další, které uvádím v Použité podklady .)., cituji:

"Když vojska (RA) dorazila k hranicím Východního Pruska, učinila politická oddělení armády, politické orgány svazků, stranické a komsomolské organizace opatření ke zvýšení bdělosti všech příslušníků vojsk. Politické oddělení 48. A vydalo ve velkém nákladu leták ´Buď bdělý´! a leták s úvodníkem listu ´Krasnaja Zvezda´pod názvem ´Bdělost a ještě jednou bdělost´. Náčelníci politických oddělení sborů a divizí dostali pokyny, jakou formou a jakými metodami provádět stranickopolitickou a výchovnou práci v nových podmínkách. Ve všech svazcích se konaly schůze stranických a komsomolských organizátorů a agitátorů. Na schůzích mnoha stranických organizací se projednávaly úkoly komunistů za nové situace (pro historické informace je zde podkladem: AMO SSSR, f. 241, inv. 2 656, sp. 178, l. 174, 175.).
Při vstupu do Východního Pruska projevovali vojáci a důstojníci 2. Běloruského frontu velké nadšení. Říkali: ´Tak tady je to doupě německé bestie. Teď se pomstíme hitlerovcům za všechny zločiny, které spáchali v naší zemi. Když jsme dorazili do Východního Pruska, dorazíme i do Berlína. Nic a nikdo nás nezastaví (pro historické informace je zde podkladem: AMO SSSR, f. 237, inv. 2 414, sp. 127, l. 14.). Avšak ne všichni sovětští vojáci správně chápali, v čem se má pomsta projevit a jak je třeba si v Německu počínat. V prvních dnech bojů ve Východním Prusku docházelo k určitým nepřístojnostem v chování vojáků. Sovětské velení učinilo přísná opatření. Vojenská rada 2. Běloruského frontu vydala rozkaz o upevnění kázně, o humánním postoji k pokojnému obyvatelstvu o zvýšení bdělosti a o šetření ukořistěného materiálu. Výchovná práce politických a stranických organizací umožnila v krátké době likvidovat případy porušování kázně. Na rozdíl od hitlerovských okupantů, kteří rozsévali na okupovaném území smrt a zkázu, chovali se rudoarmejci vždy důstojně a bedlivě střežili čest vojáka socialistického státu (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 101.)."
A nyní opět zpět k bojovým operacím Rudé armády na území Východního Pruska v pokračování dalších dní bojů ve Východopruské operaci.
Bylo 21. ledna 1945, když jednotky 2. Běloruského frontu maršála Sovětského svazu K. K. Rokossovského obsadila velké množství německých opěrných bodů ve Východním Prusku, včetně historického Tannenbergu. A zde nechme zase promluvit východní historiografii, jak popisuje oblast Tannenbergu i s městem, které bylo i s jeho významem pro dějiny, památné nějakým způsobem pro mnohé po celých více než pět století. Zde tedy jak Tannenberg popsaly v 50., 60. letech, minulého, 20. století, východní historici ze svého pohledu, cituji:

"Německé fašistické velení přikládalo jeho obraně velký význam. Před pěti stoletími, 15. července 1410, poblíže Tannenbergu (viz zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Grunwaldu
) spojené síly ruských, polských a českých vojáků na hlavu porazily teutonské rytíře, kteří se chtěli zmocnit slovanských zemí. Bitva skončila porážkou německých rytířů, byla nazvána tannenberskou neboli grunvaldskou. Němečtí revanšisté, aby smyli ostudnou skvrnu v dějinách německého militarismu, spojili s Tannenbergem jednu z bitev první světové války, která se odehrála na jižní hranici Východního Pruska (na Palbě viz skvěle Tannenberg od pana kolegy Pátrače (omlouvám se za původní chybu):
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=214&t=3573
a poté také zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Tannenbergu
). V srpnu 1914 využila německá 8. A Paula Hindenburga nečinnosti velitele ruské (carské) 1. A P. K. Rennenkampfa na souvislé frontě a porazila ruskou carskou 2. A generála A. V. Samsonova. Tuto bitvu nazvali němečtí historikové rovněž Tannenberskou. Slovo ´Tannenberg´se stalo symbolem německého militarismu.
Německé fašistické velení nařídilo, aby byl tento prostor hájen do posledních možností. Avšak všechno úsilí bylo marné. Sovětská vojska fašisty rozdrtila. Svazky a útvary RA, které se nejvíce vyznamenaly v bojích a obsadily Tannenberg, byly pojmenovány ´tannenberské´ (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 101, 102.).
Dne 21. ledna 1945 nařídila STAVKA 2. Běloruskému frontu maršála K. K. Rokossovského, aby pokračoval v útoku ve směru Deutsch-Eylau - Marienburg a nejpozději do 2. až 4. února obsadil čáru Elbing - Marienburg - dolní tok Visly po Toruň a odřízl cesty z Východního Pruska do středního Německa. "Na levém břehu Visly severně od Toruně měla vojska frontu vytvořit předmostí, aby mohla bojovat v pásmu mezi Gdaňskem a Štětínem. Pravé křídlo frontu mělo proniknout na čáru Johannisburg - Allenstein - Elbing (historickým podkladem pro informace je zde: IML, dokumenty a materiály oddělení dějin Velké vlastenecké války, inv. čís. 9 496, l. 17.). Vojska 2. Běloruského frontu postupovala vpřed s neochabující energií, přičemž zeširoka obcházela Mazurská jezera z jihu. Pravokřídelní 50. A po velením generálplukovníka I. V. Boldina sváděla v té době těžké boje o lötzenský opevněný prostor nepřítele v prostoru Mazurských jezer
Vojska 2. Běloruského frontu, vzdálená 150 - 180 km na západ od čáry Avgustov - Novogrud, kde se bránila německá 4. A, hrozila obklíčením celému východopruskému nepřátelskému uskupení. Štáb německé Skupiny armád Střed (Mitte) si toho byl vědom a znovu žádal OKW i OKH, aby směl vyklidit lötzenský opevněný prostor a stáhnout svou 4. A za Mazurská jezera. Avšak OKH nařídilo vojskům operujícím ve Východním Prusku, aby houževnatě bránila všechny výběžky a předmostí. K posílení německé 2. A neustále přicházely ze středoněmeckých oblastí a z Kuronska zálohy a nově zformované jednotky. K doplnění pěších útvarů byli posíláni dokonce i námořníci a letci. Teprve 22. ledna 1945 povolilo hitlerovské velení, aby vojska 4. A byla stažena k Mazurskému průplavu a k Mazurským jezerům. Chtělo tím jednak zabránit obklíčení 4. A a jednak uvolnit část sil a přesunout je na kralovecký a elbinský směr (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 102.).
Velitel německé 4. A generál pěchoty Friedrich Hossbach nedbal příkazu vrchního velení a rozhodl nezastavovat se u jezer, ale ustoupit dále do východopruského vnitrozemí, k heilberskému opevněnému prostoru, spojit se tam se sousedními armádami a vytvořit velké uskupení, které by zasadilo protiúder pravému křídlu 2. Běloruského frontu (historickým podkladem je zde informace, výňatek, z: Weltkrieg 1939 - 1945, volně přeloženo Světová válka 1939 - 1945, T. I, S. 224 - 225 použita ve Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 102.)."
Ustupující jednotky německé 4. A obsadily 24. ledna 1945 vnější obvod heilsberského opevněného prostoru, kde soustředily velké zálohy. Téhož dne hlásil geuleiter Erich Koch OKH, že "německá 4. A se stahuje od Mazurských jezer. Hitler rozzuřen tím, že Hossbach opustil bez rozkazu postavení, zbavil generálplukovníka Hanse Reinhardta, který schválil Hossbachovo jednání, funkce velitele Skupiny armád Střed (Mitte) a jmenoval na jeho místo generálplukovníka Lothara Rendulice, bývalého velitele Skupiny armád Sever (Nord) (historickým podkladem pro informace zde je: Velká vlastenecká válka, svazek 5, Kapitola III, str. 102.)."


Použité podklady:

Donald Sommerville - Druhá světová válka den za dnem.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Lucas Cooper - Hitlerovy elitní jednotky.
G. K: Žukov – Vzpomínky a úvahy 1, 2.
Paul Adair – Hitlerova největší porážka.
Historie německé armády – Philippe Mason.
Nicholas Bethell a redakční skupina Time-Life Books – ÚTOK NA SSSR.
John Keegan – Druhá světová válka.
Janusz Piekalkiewicz – Tanková válka 1939 -1945.
Janusz Piekalkiewicz – Letecká válka 1939 – 1945.
Janusz Piekalkiewicz – Námořní válka 1939 -1945.
Len Deighton – Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války.
Hitlerova armáda – Sborník článků odborných redaktorů časopisu Command.
Válka jako Peklo – Eduard Rauss, Hans von Greiffenberg, Dr. Waldemar Erfurth, Peter G. Tsouras – editor.
Prof. Alexandra Viatteau, Historian Paris II University, Prof. Norman DAVIES, Historian Oxfrod University a Dr. Dariusz GAWIN, Historian Museum of the Warsaw Uprising.
Mathias Färber – Druhá světová válka v obrazech.
David Brownstone a Irene Franck – Historie válek.
Paul Carell – Spálená země.
Paul Carell – Operace Barbarossa.
Horst Scheibert – Německé obrněné jednotky.
Černí andělé – Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945 Svazek 4. - Redakce čtvrtého svazku - M. M. Minasjan(vedoucí redakce a autorského kolektivu)
P. P. Bogdanov, M. S. Dolgij, N. V. Krestnikovova ( literární redaktorka), J. A. Prokofjev, P. I. Šuktomov, M. A. Švarev, G. M. Tavrovská, M I. Traktujev a celý autorský kolektiv, který začíná - M. L. Altgovzen a pokračuje dalšími 27mi jmény....
Memoáry – maršál Vasilevskij
Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak – Ocelová lavina.
Christhoper Andrew, Vasilij Mitrochin – Neznámé špionážní operace KGB.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
V.V.Bešanov: „Kadry rešajut vse – surovaja pravda o vojne“ (Kádry rozhodují o všem – syrová pravda o válce), vyd. AST, Moskva 2006
L.M.Mlečin: „Josif Stalin, jevo maršaly i generaly“ (Josif Stalin, jeho maršálové a generálové), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2005
L.M.Mlečin: „Russkaja armija meždu Trockim i Stalinym“ (Ruská armáda mezi Trockym a Stalinem), vyd. Centrpoligraf, Moskva 2002
B.N.Petrov: „Ot revoljucionnoj česotky k vojennoj katastrofe“ (Od revolučního svrabu k vojenské katastrofě), Vojenno-istoričeskyj archiv 3/2001 (Vojensko-historický archív 3/2001), Moskva 2001
M.V.Zacharov: „Generaľnyj štab v predvojennyje gody“ (Generální štáb v předválečných letech), Vyd. AST, Moskva 2005
N.Zenkovič: „Vyššij generalitet v gody potrjasenij“ (Vyšší generalita v letech otřesů), vyd. Olma-Press, Moskva 2005
„Statistika armejskovo terora“ (Statistika armádního teroru), Vojenno-istoričeskyj archiv 2/1997 (Vojensko-historický archív 2/1997), Moskva 1997
„Tragedija RKKA“ (Tragédie Dělnicko-rolnické Rudé armády), Vojenno-istoričeskyj archiv 1/1997 (Vojensko-historický archív 1/1997), Moskva 1997
Ch.Andrew,O.Gordějevskij: KGB – Důvěrná zpráva, Vyd. East Art Agenci 1994
Ch.Andrew,V.Mitrochin: Štít a Meč Vyd. Akademia 2001 a 2008
Oleg Kalugin: Proščaj, Lubljanka (Promiň, Lubljanko ) ,vydal Olymp 1995
Interviu s generálem KGB Olegem Kaluginem: Časopis Čajka 2002
M.Pečenka,J.Bašta a kolektiv: Encyklopedie špionáže,Vyd. Libri 1993
Slovenská armáda 1939-1945 - Charles K. Kliment, Břetislav Nakládal.
Apokalypsa v Karpatech - Karel Richter.
Klapálek K., Ozvěny bojů, 2. vyd., Praha 1987.
Přikryl Vladimír., Pokračujte v horách. Praha 1947.
Sacher V., Na počátku stála smrt, Praha 1968.
Sacher V., Nebeská brigáda (rukopis).
Sacher V., Pod rozstříleným praporem, Praha 1991.
Steiner Arnošt, Drebota Jindřich: Za cenu života, Praha 1981.
Pivoluska J., Parabrigáda., Bratislava 1970.
Drtina P., Československo můj osud, díl I., II., III., IV., vydal Melantrich, Praha 1992.
Mé poznámky a mapy.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=7&t=376&start=120
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Od Bagrationu do Berlína“