V rámci tohoto probírání jsem tam taktiku A-10 z části vyložil, ale někteří lidé měli problém věřit mým informacím, zejména těm o letu Warthogů ve výšce vrcholků stromů nebo i pod nimi v údolích (nejdelší záběr viz 8:57-9:00).
Nuže, skrze zpřízněné prostředky jsem narazil na úžasné a raritní video, které česání vrcholků stromů A-10 ukazuje, a mnohem více: jedná se o archivní dokument o taktice JAWS:
Z tohoto dokumentu jsem tak nadšený, že jej sem prostě nemohu nedat -- a zároveň s ním sem tímto předčasně dávám i kapitolu mé monografie o A-10, věnované JAWS, aby i neangličtináři mohli pochopit, o co jde.
█9.4 Jsou vrtulníky a A-10 soupeři, nebo spoluhráči?
Z první kapitoly si asi pamatujete, že vztahy mezi americkou armádou a letectvem byly poněkud schizofrenní: armáda si po dlouhou dobu stěžovala, že ji letectvo zanedbává, a snažila se urvat si kus rozpočtu na nákup drahých, hi-tech bitevních vrtulníků; a když se jí povedlo získat Apache, v 80. letech přišla AirLand Battle, ve které armáda prohlásila, že A-10 vlastně nepotřebuje, zato potřebuje více peněz na Apache -- armádní brigádní generál v důchodu John Bahnsen to tehdy vyjádřil slovy
»Letectvo by mělo vypadnout z misí CAS, přičemž by se úměrně tomu měla zvětšit flotila armádních AH-64. Prostory, lidé i prostředky by měly být přesunuty ve prospěch armádního rozpočtu.«
To byla ovšem 60, resp. 80. léta. Ve druhé polovině let sedmdesátých se jelo podle jiné strategie -- Active Defense, založené na koncentraci sil --, a armáda a letectvo táhli za jeden provaz. Důstojníci obou složek totiž poukazovali na naprosto zjevný nepoměr sil mezi NATO a Varšavskou Smlouvou, a to zejména v počtech tanků; a dožadovali se toho, aby mohli pořídit jak A-10, tak nové bitevní vrtulníky, protože jinak se nakrásně může stát, že vzdušná převeha-nevzdušná převaha, sověti budou díky počtu svých tanků pořádat přehlídku v Paříži tak či onak, jak sděloval dobobý vtip.
Psal se rok 1977 a jak jsem již psal výše, jednotky, vyzbrojené A-10, se účastnily všemožných cvičení a pilovaly taktiku, zatímco Kongres zpochybňoval volbu A-10 pro prostředí invaze Varšavské Smlouvy do Evropy a dožadoval se dalších prověrek a zkoušek. V létě 1977 se tak Hogy zapojily do cvičení JAWS ve Fort Benning, kde měly ve spolupráci s armádními vrtulníky AH-1S Cobra zjistit, jak si vedou proti simulovaným hrozbám. Posádky Warthogů tam zjistily velmi zajímavou věc: pokud své útoky proti simulované sovětské PVO koordinují s Cobrami, simulované "ztráty" Cober i Hogů se sníží, zato se výrazně zvýší počet "zničených" prostředků PVO.
Tyto poznatky nezůstaly bez povšimnutí: komentovalo je několik vojenských analytiků a zabývali se jimi i nadřízení důstojníci zúčastněných jednotek. V roce 1978 tak armáda a letectvo ve VVP Fort Hunter-Ligget v Kalifornii uspořádaly cvičení pod názvem JAWS II (doslova "čelisti", též ale zkratka pro Joint Attack Weapons Systems), kde měly obě složky taktiku spolupráce Cober a Warthogů dále pilovat v prostředí simulované sovětské PVO, kryjící masivní simulovaný útok tanků Varšavské Smlouvy po vzoru Jom Kippur nebo Třetí světové války.
Ve zvlněném terénu Fort Hunter-Ligget, umožňujícím dobré krytí za terénními nerovnostmi, si poměrně dobře vedly i samostatně útočící Cobry a Warthogy, ale když se spojily podle nové taktiky, počet simulovaně zničených nepřátelských jednotek ku simulovaně ztraceným vlastním se zlepšil třikrát až čtyřikrát.
O co vlastně šlo? Jeden z vrtulníků Cobra se stal "kapitánem bitvy", létal okolo fronty a rádiem koordinoval další vrtulníky Cobra i nalétávající A-10. Cobry, schopné letu doslova několik stop nad terénem a tak se dokonale ukrýt před nepřátelskou PVO, přitom posádkám Warthogů sloužily i jako živé orientační body: jak jsem uvedl v předchozí kapitole, právě navigace a nalézání cílů byla pro Warthogy, letící pár desítek metrů nad zemí, dosti obtížná záležitost. Cobry přitom dokázaly simulovat ony význačné terénní body či nedostupné referenční dýmovnice. Piloti A-10 hodnotili "battle captainy" v Cobrách tak, že jim cíle dokáží sdělit ještě lépe, než vlastní létající předsunutí pozorovatelé letectva FAC(A).
Ještě lepší bylo, že oba druhy letounů koordinovaly své útoky: Cobry napadly z křídla simulované "sovětské" Šilky a OSA a když přitáhly jejich pozornost, schovaly se a do "sovětů" z jiného směru naletěly A-10 se svými Mavericky, GAU-8 a kontejnerovou municí. A když A-10 odlétaly, jejich ústup opět kryly Cobry, které se vynořily.
Cobrám a Warthogům se tak vlastně podařilo vytvořit jakési "letecké kleště", kde se na "sověty" z naprosto náhodných a neustále jiných směrů valila koncentrace palebné síly. Operátoři prostředků PVO byli zahlceni a naprosto nezvládali adekvátně reagovat, a celé cvičení skončilo jako fenomenální úspěch. Všichni zúčastnění se nechali slyšet, že by si takto společně rádi zacvičili ještě jednou -- a záhy dostali příležitost na cvičení TASVAL, o kterém bude řeč v další kapitole.
S nástupem AirLand Battle v roce 1982 a s "šovinismem pro svou ozbrojenou složku" bohužel taktika JAAT upadla do zapomění, ve kterém zůstala až do roku 1988: tehdy byla pro spolupráci s AH-64 vyvinuta vylepšená JAATS, která se lišila ještě o to, že Apache svými lasery značkovaly cíle, které se tak A-10 promítaly na HUD díky systému Pave Penny.
V iráckém tažení se taktika JAATS nestihla projevit, protože A-10 byly do Iráku převeleny až se zpožděním; byla ale použita v průběhu operace Provide Comfort, tj. vymáhání bezletového pásma a ochranné obálky proti Saddámovu dělostřelectvu, které mělo zabránit dalším masakrům Kurdů. Apache při ní našly irácké T-62, dělostřelectvo a jednotku PVO, které se pohybovalo v zakázané zóně a sdělily tuto informaci AWACSu, který s ohledem na terén, znemožňující přímou komunikaci rádiem, suploval jako komkunikační a koordinační středisko.
AWACS do oblasti přeposlal A-10, F-16 a F-14 a nařídil, že zatímco F-14 budou krýt PVO a F-16 se postarají o dělostřelectvo, A-10 mají v nízké výšce nalétnout na tanky a Apache, schovávající se ve visu za kopci, budou případnou palbou krýt odlet Warthogů. Žádný z letounů neměl střílet, pokud Iráčané nezapnou radar, nezačnou je zaměřovat zbraněmi nebo sami nezhájí palbu.
Po nízkém průletu A-10 a F-16 se tanky i zbytek Iráckých jednotek rychle dal do pohybu a plnou rychlostí zmizely ze zakázané zóny.
Aktuálně jsou procedury pro JAAT definovány manuálem FM-90-2 z roku 1991, který klade velký důraz na koordinaci letounů s pevným a rotujíím křídlem a dělostřelectvem -- mj. učí letce, jak prostor působení dělostřelectva obletět, nadletět, podletět nebo se s dělostřelci dohodnout, kdy kdo bude střílet a kdy proletí cílovou oblastí spřátelené letouny, to vše krátkými radiovými příkazy a tak, aby na nepřátele dopadla palba z letounů i dělostřelectva v co nejkratším rozestupu (tj. v nejlepším duchu koncentrace síly tak vlastní doktríně AirLand Battle.)
