Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 114.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 114.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 114.
Náčrt trasy japonského Úderného svazu v Pacifiku

Obrázek


, během jeho cesty k Havajským ostrovům a pak zpět, za novými agresemi a do domovských přístavů. Je zde nejen cesta tam i zpět, ale jsou tam i pohyby amerických LL Enterprise a Lexington, které naštěstí v onu osudnou neděli v Pearl Harboru nebyly, mapa je volně přístupná na několika webech.
Bylo krátce po půl jedenácté dopoledne, když uviděl Úderný svaz, a poté i svou mateřskou loď Akagi, velitel první úderné vlny letadel na Pearl Harbor, korvetní kapitán Micuo Fučida. Pilot výškového bombardéru s Fučidou zvládl přistání na kymácející se Akagi bravurně, po několika desítkách metrů letoun zastavil a vypnul motor.
Co bylo dál se dozvíme od: Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 161 až 166, Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek, některé informace jsou pak také i od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 247 až 251, Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Velký pacifický konflikt, str. 220 až 237., americký historik Hrowe H. Saunders ve své knize Duel nad Pacifikem, na str. 24 až 30, Micuo Fučida, Masatake Okumiya, kniha - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, kde je vše na str. 36 až 44, a mé již řečené poznámky a další historické zdroje z Použité podklady, chci podotknout, že takto, třeba jen méně slovy, popisují situaci všecny dostupné historické podklady, - cituji dále, zatím nejprve z Miloš Hubáček, ze str.161, 162, 163 a 164:

"Pozdravován ostatními osádkami, technickým personálem i námořníky vystoupil Fučida (zde viz foto:

Obrázek

, Micuo Fučidy, foto je volně přístupné na několika webech.) z kabiny a první, kdo si s ním nadšeně stiskl ruku a blahopřál mu, byl fregatní kapitán Minoru Genda (zde viz foto

Obrázek

, Minoru Gendy, foto je volně přístupné na několika webech). Pak vyběhl Fučida na můstek podat hlášení viceadmirálu Nagumovi (zde viz foto

Obrázek

admirála Chuichi Naguma, foto je volně přístupné na několika webech.). Oznámil veliteli Úderného svazu a shromážděným důstojníkům, že vše nasvědčuje tomu, že při náletu první vlny byly nejméně dvě americké bitevní lodi potopeny a čtyři těžce poškozeny. Zdůraznil, že jeho letci získali naprostou nadvládu nad vzdušným prostorem Havajských ostrovů a kromě protiletadlové palby není nepřítel schopen se účinně bránit ani zorganizovat odvetný úder. Se vší výmluvností, které byl schopen, Fučida viceadmirála přesvědčoval o nutnosti konečného, třetího útoku. Byl přesvědčen, že je třeba využít situace, kdy jsou Američané v podstatě vydáni na nemilost svazům útočících letounů, a jejich lodi, letadla a zařízení základny totálně zničit. Nagumo Fučidu propustil se slovy chvály a uznání, ale brzy bylo zřejmé, že ani jeho naléhání, ani stejný názor řady dalších důstojníků nepřimějí velitele úderného svazu, aby zpustošení hlavní tichomořské základny dokončil. Svůj úkol považoval za skončený a teď bylo jeho jedinou snahou vrátit se do Japonska bez úhony co nejrychleji.
Přestože kontradmirál Tamon Jamaguči, velitel 2. divize letadlových lodí, do které náležely Sórjú a Hirjú, hned po návratu letounů druhé vlny signalizoval ze své vlajkové lodi ´Vše připraveno k dalšímu útoku!´, přestože fregatní kapitán Genda vehementně doporučoval, aby byl vyslán letecký průzkum k nalezení amerických letadlových lodí a aby byl proveden třetí nálet na Pearl Harbor, Nagumo už byl rozhodnut: žádné další akce podnikat nebude a odpluje do domácích vod. Jediný, kdo v tuto chvíli mohl viceadmirála Čuičiho Naguma přimět, aby znovu vyslal letouny nad Pearl Harbor a začal pátrat po nepřátelských letadlových lodích, byl jeho přímý nadřízený, velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto, který plán napadení americké základny vypracoval a s takovými obtížemi prosadil."

Zde se pak většina historiků shoduje na tom, že nejen, že byl Jamamoto mnoho set mil vzdálen od průběhu praktického provedení jeho plánu. Byl na své vlajkové lodi Nagato, která dočasně kotvila ve Vnitřním moři. Admirál ani nechtěl vůbec zasahovat do pravomocí toho, kdo akci prováděl. Navíc probíhalo několik dalších námořních operací, tedy nejen Pearl Harbor a admirál se musel starat i o ně. Z dění nad Pearl Harboru slyšel jen útržkovitá radiová hlášení letounů, která na přístav a okolí útočila. Slyšel sice i zoufalé depeše vysílané zaskočenými Američany, ale to nestačilo, aby zasahoval do rozhodnutí co má dělat velitel na místě bojů...!


"Ve stejnou dobu se Spojené loďstvo podílelo na řadě dalších významných útočných akcí a Jamamotovi, přestože považoval konečný výsledek napadení Pearl Harboru za nesmírně důležitý, za této situace nezbývalo než nechat rozhodnutí na podřízeném veliteli. A na Nagumův rozkaz na stožár Akagi vylétly signální vlajky nařizující všem lodím Úderného svazu návrat."

V dalším pak historické zdroje poměrně shodně uvádějí profil viceadmirála Naguma. Je líčen jako člověk, který patřil ke staré gardě vysokých námořních důstojníků, který patřil do éry bitevních lodí. Byli to důstojníci a admirálové, kteří ještě plně nedůvěřovali námořní letecké zbrani, kterou byly LL a nedokázali zcela využít jejich předností. V tomto případě se dokonce o síle Nagumo sám přesvědčil, ale byl to právě on, který se od počátku stavěl proti útoku na Pearl Harbor a vždy zdůrazňoval, že se jedná o hazard, který může skončit pohromou...!

"Navzdory jeho obavám se však svaz dostal bez úhony až k cíli, dvě útočné vlny palubních letounů zasadily Američanům těžké údery, z hlášení navrátivších se letců věděl, že se podařilo vyřadit nepřátelské bitevní lodi a zničit velké množství letadel. To za cenu zanedbatelných ztrát a jeho lodi neutrpěly ani škrábnutí. Po dosažení tohoto výsledku považoval za svoji prvořadou povinnost přivést loďstvo, na které čekaly další naléhavé úkoly, domů netknuté. Svoji roli jistě sehrála i ta skutečnost, že Nagumo, jako každý z japonských admirálů, si plně uvědomoval omezené možnosti císařského loďstva. Schopnost Japonska stavět nové lodi, zejména hlavních kategorií, podvazoval nedostatek strategických surovin, kapacita loděnic, byl i nedostatek pohonných hmot a limitované možnosti náhrady zkušených a vycvičených námořníků, leteckých osádek a technického personálu. Japonští velitelé si prostě nemohli dovolit útočného ducha za každou cenu; jestliže Spojené státy ztratily lodě a letouny, jejich průmyslový potenciál umožňoval zakrátko postavit a vyrobit nové a lepší, to japonský průmysl nedokázal. Jak výstižně napsal americký publicista Gordon W. Prange: ´Nagumo se cítil jako muž v herně, který vsadil celoživotní úspory na jedno obrácení karty - a vyhrál. Jeho jedinou myšlenkou nyní bylo vrátit se s výhrou domů.´"

Když vše po válce popisovaly japonští autoři, objevovala se u nich snaha Nagumovo jednání a řečené rozhodnutí všelijak omlouvat a nebo vysvětlovat. Mnozí japonští autoři jednak psali, že Nagumo byl spokojen, že svého cíle dosáhl - akceschopnost Tichomořského loďstva byla přece zničením a poškozením bitevních lodí, i podle jejich názoru zcela ochromena a levému křídlu a středu budoucích útoků Japonců, přestalo hrozit nebezpečí nenadálého útoku Američanů. A kdyby dal Nagumo rozkaz k novým náletům byli by Američané způsobili Japoncům velké ztráty, které by nemuseli vyvážit úspěch. Nagumo prý měl tehdy takové zprávy od svého průzkumu, že Američanům zůstalo nejméně 50 letadel, která mohla bezprostředně ohrozit jeho Úderný svaz, pokud by se ještě nějakou dobu zdržoval v oblasti Havajských ostrovů. Mimo toho prý stále zůstávala hrozba nedotčených amerických LL a ponorek, které se mohly kdykoli nenadále objevit. A spory o tom jestli udělal Nagumo dobře, že neposlal třetí vlnu, a že správně od Havajských ostrovů odjel se táhly až do konce 20. století.
Skutečností pak ale dodnes je, že v jednu hodinu 30 minut odpoledne se přídě japonských lodí obrátily ke zpáteční cestě.

"Z palub letadlových lodí již zmizely bombardéry a stíhačky, jež splnily svůj úkol. Výtahy je svážely do podpalubí, kde mechanici okamžitě přikročili k opravám. Z 350 letadel, která napadla Pearl Harbor, se na šest letadlových lodí nevrátilo 9 stíhaček, 15 střemhlavých a 5 torpédových bombardérů; ztráty na jejich osádkách činily 55 mužů. Ve srovnání se ztrátami, jež utrpěli Američané, dosáhli Japonci skutečného vítězství."

Nyní ještě pojďme na chvíli podívat k pronikání informací z Washingtonu na Havajské ostrovy. Bylo řečeno, na jiném místě, že náčelník štábů armády Spojených států generál Marshall nechal v poledne 7. prosince (washingtonského času) 1941 odeslat generálporučíku Shortovi varování o možném napadení. Jenomže radiotelegrafická společnost Western Union neměla přímé spojení s Havajskými ostrovy. A tak bylo telegrafováno generálporučíku Shortovi nejprve z Washingtonu do San Franciska a teprve odtud agenturou RCA bylo varování postoupeno do Honolulu...!


"Kouř se stále ještě vznášel nad Oahu, když od honolulské kanceláře Western Unionu vyjel na motocyklu doručovatel Tadao Fuchikami a s obtížemi se přes silniční zátarasy a hlídky propracovával k velitelství generálporučíka Shorta (zde viz foto

Obrázek

generálporučíka Waltera C. Shorta, zde na fotu je uvedeno autorství - Státní archiv USA) ve Fort Shafteru, několik kilometrů od Honolulu.
Jeho cestu podstatně ztížilo to, že byl Japonec, několikrát musel před hlavněmi namířených pušek rozčíleným a podezíravým americkým vojákům vysvětlovat, kdo je a proč a kam jede. Až sedm hodin po začátku japonského útoku (samozřejmě na Pearl Harbor) bylo ve Fort Shafteru Marshallovo varování dešifrováno. Spojovací důstojník neměl odvahu je velícímu generálovi předat, proto se slovy 'když na tebe vyletí, tak ty si už poradíš' požádal generálova přítele plukovníka R. J. Fleminga, aby tak učinil on. Fleming depeši odnesl do generálovy pracovny. Short si ji přečetl a vztekle odhodil na stůl. 'K čertu s tím,' procedil. Kopie byla odeslána admirálu Kimmelovi. Admirál se na ni podíval a řekl kurýrovi, že už mu k ničemu není. Pak papír zmačkal a hodil do koše."

Bylo odpoledne 7. prosince 1941, když se v operační kajutě vlakové lodi Akagi shromáždili důstojníci Nagumova štábu, i s veliteli leteckých formací k tomu úplně prvému vyhodnocování výsledků útoku na Pearl Harbor. Nejprve se chvíli diskutovalo o otázce má-li se zaútočit na americké LL. Byly to především samotní letci, kteří navrhovali, aby je Úderný svaz, místo toho, aby se vracel, začal okamžitě hledat, našel je a novými leteckými útoky je zničil.

"Správně odhadovali, že alespoň některá z nich se bude nacházet v oblastech jižně od Oahu, a tvrdili, že obrátí-li (Úderný) svaz nyní na jih, směrem k Marshallovým ostrovům, může se průzkumným letounům podařit Američany vypátrat.
Nagumo a Kusaka návrh, i když jistě s těžkým srdcem, zamítli jako neproveditelný. Hlavním důvodem byly zmenšující se rezervy pohonných hmot, a také místo setkání s tankery bylo už předem stanoveno na severní trase, kde již tankery čekaly. Kdyby svaz nyní obrátil na jih, lodi by zakrátko zůstaly s prázdnými nádržemi. Bylo tedy s konečnou platností rozhodnuto."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 114.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 115.

Další den, tedy v 8. prosince 1941, přikázal admirál Nagumo v rámci šetření paliva, aby jeho Úderný svaz snížil rychlost na 18 uzlů. Když se Úderný svaz přiblížil na vzdálenost 550 mil od atolu Midway, odbočil svaz ve směru na západ. To aby byl mimo dosah amerických letadel umístěných na atolu Midway. Nagumo pak odeslal LL Hirjú a Sorjú s těžkými křižníky Čikuma a Tone a torpédoborci Tanikaze a Urakaze, aby podpořili jednu z invazních operací - vylodění na Wake. Avšak hlavní síly japonského úderného svazu dál pokračovaly k domácím základnám - do Japonska. V těchto místech mnoho historiků jak Japonska po válce, tak i amerických a i ostatních připomíná, že pokud by měl skutečně Nagumo dost PHM a vyhledal americké LL bylo by zřejmě zle nedobře. Kdyby na ně narazil Úderný svaz a napadl americké LL, "střetnutí by skončilo se vší určitostí pro Američany tragicky. Kromě plavidel zničených nebo poškozených v Pearl Harboru by tak utrpěli velmi vážné ztráty."

Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, str. 165 až 169, Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek, některé informace jsou pak také i od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 247 až 251, Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Velký pacifický konflikt, str. 220 až 237., americký historik Hrowe H. Saunders ve své knize Duel nad Pacifikem, na str. 24 až 30, Micuo Fučida, Masatake Okumiya, kniha - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, kde je vše na str. 36 až 44, a mé již řečené poznámky a další historické zdroje z Použité podklady, - cituji dále, zatím nejprve z Miloš Hubáček, ze str.165, 166, 167, 168:

"I kdyby se Úderný svaz utkal s oběma americkými letadlovými loďmi současně, neměli by Američané nejmenší naději, neboť nepoměr sil byl příliš veliký: proti Enterprise a Lexingtonu (zde je foto

Obrázek

, u kterého byla popiska CV 2 USS Lexington v roce 1941, foto je volně přístupné na několika webech.) se 131 letouny by stálo šest letadlových lodí nejméně se 350 letadly a kromě nich doprovodné bitevní lodi a křižníky. Kdo ovšem nejvíce litoval, že nepřátelské letadlové lodi unikly zničení, byl velitel Spojeného loďstva admirál Jamamoto (to však až později, když se dozvěděl, že byly americké LL poblíž, nikoliv tedy v den napadení Pearl Harboru, neboť tehdy toho měl na starosti mnohem víc - měl na starosti, nejméně dohledem - také všechny vějířovité útoky Japonska - má poznámka, ale přečtěme si vše raději dál). Když na jeho vlajkovou loď došla zpráva, že letadlové lodi Tichomořského loďstva skutečně nebyly v Pearl Harboru zastiženy, operační důstojník Spojeného loďstva námořní kapitán Kamahito Kurošima okamžitě vypracoval rozkaz nařizující Nagumovi najít je a zničit. Před odesláním musel depeši schválit Jamamoto, ten ji ale zrušil. Vedly jej k tomu zřejmě stejné důvody, které zabránily Nagumovi souhlasit s podobným návrhem jeho důstojníků. Jamamoto ponechal plně na Nagumovi, aby sám rozhodl, jak se zachová; vycházel ze zásady, že je věcí velitele na moři, aby učinil rozhodnutí.

Úderný svaz se vrátil do Japonska. Akagi a Kaga (zde viz foto

Obrázek


LL Kaga, foto je volně přístupné na několika webech.) zakotvily na základně Kure ve Vnitřním moři 24. prosince 1941. Příští den dorazily Šókaku a Zuikaku. O tři dny později připluly od ostrova Wake Hirjú a Sórjú. Shromážděné davy vítaly posádky letadlových lodí s nesmírným nadšením a ovacemi, a zejména piloti, kteří provedli útok na Pearl Harbor, byli oslavováni jako národní hrdinové."

I v japonském generálním štábu, se probírala situace, která vznikla po útoku Nagumova Úderného svazu, a to po skončení druhé vlny, a tam byla situace jiná. Bylo konstatováno, že svaz dosáhl zničením a poškozením bitevních lodí amerického Tichomořského loďstva nesporného a velikého vítězství. Jenomže se v generálním štábu našla také velká řada hlasů, a to zejména z Jamamotaova okolí, které vytýkaly Nagumovy, "že se nesnažil najít a potopit americké LL. Tyhle hlasy tvrdily, "že místo návratu" mohl japonský Úderný svaz odplout na japonskou námořní základnu Truk, která je ve středních Karolínách. Tam si lodi měly doplnit PHM a okamžitě odplout a stíhat americké LL. Jako další bylo Nagumovu Údernému svazu vyčítáno, že ihned nepřikázal třetí údernou vlnu, tedy třetí letecký útok na Pearl Harbor, který měl tehdy zničit velké americké zásoby PHM, které v Pearl Harbor, na Oahu a na Havajských ostrovech byly.

Sám admirál Nagumo se vždy bránil, že plnil jen rozkaz, který mu přikazoval, že má se svým Úderným svazem "napadnout především bitevní lodi, letadla a vojenská zařízení na Oahu". A právě takto jednoduché dodržování rozkazu oponenti napadali a diskutovali o něm. Nejostřejší kritika měl Nagumo v Jamamotově operačním důstojníkovi kapitánu Kurošimovi. Kurošima dokonce Jamamotovi navrhl, aby Naguma z místa velení svazu letadlových lodí odvolal! Neboť to byla jeho vina, vina jeho velice váhavého rozhodování, že celé napadení Pearl Harbor neskončilo mnohem větším úspěchem, které ho šlo tehdy dosáhnout...!

Sám admirál Jamamoto ( zde viz foto

Obrázek

admirála Isoroku Jamamota, foto je volně přístupné na několika webech.) návrh Kurošimi odmítl a jako důvod uváděl hledisko, které bylo možné jen v zemi samurajů, v císařském Japonsku, když tehdy o odvolání přímo řekl: "Jak bych to mohl udělat? Nagumo je staromódní samurajský typ. Když jej sesadím, spáchá harakiri, protože to bude považovat za velké zneuctění." A někteří historici uvedení výše, stejně jako Miloš Hubáček na str. 166., k tomu dodávají: "Možná sehrál svoji roli i respekt syna vesnického učitele (myšleno u Jamamota, který skutečně, dle životopisu, byl synem vesnického učitele a byl adaptován, dle starých zvyků Japonska člověkem z vyšší kasty - má poznámka) před aristokratickým admirálem, i když to byl jeho podřízený. Je ale pravda, že za ohledy k Nagumovi zaplatil Jamamoto a japonské válečné námořnictvo vysokou cenu, a jak uvidíme později, nejen v případě Pearl Harboru."

Ztráty USA v Pearl Harboru.
Vraťme se po časové ose, na chvíli, ještě zpět do kouřícího Pearl Harboru, do doby, kdy odlétla japonská druhá útočná vlna a Nagumův Úderný svaz plul plnou rychlostí od Havajských ostrovů, když na místě, ostrově Oahu, nad hlavní americkou základnou v Tichomoří, byla ohromná oblaka kouře. Všude se hasily požáry a ozývaly se dodatečné exploze na hořících lodích. Podívejme se co uvádějí dále výše uvedené historické prameny z nichž komplexně cituji od Miloše Hubáčka ze str, 166, 167, 168, stejná a podobná čísla, jakož i fakta uváděná i v ostatních historických pramenech:

"Za japonského útoku bylo zabito, stalo se nezvěstnými nebo zemřelo na utrpěná zranění 2 403 Američanů a 1 178 jich bylo zraněno. Z 94 lodí, které se v zátoce nacházely, se jich 18 Japoncům podařilo potopit nebo těžce poškodit. Totálně zničeny byly bitevní lodi Arizona, Oklahoma a cvičná loď Utah. Potopeny nebo vrženy na břeh a později zachráněny byly bitevní lodi West Virginia, California, Nevada a minonoska Oglala. Poškozeny byly bitevní lodi Tennessee, Maryland a Pennsylvania, křižníky Helena, Honolulu a Raleigh, torpédoborce Cassin, Downes a Shaw, mateřská loď hydroplánu Curtiss a dílenská loď Vestal. Na letištích bylo zničeno 188 letadel a 161 jich bylo poškozeno.
Při prvním pohledu tedy útok na Pearl Harbor představoval nesmírný úspěch japonských zbraní. Bylo tomu tak ale ve skutečnosti?

Bitevní lodi, které utrpěly nejvíce, byly zastaralé, nemohly se rovnat rychlejším a modernějším japonským bitevním lodím, nemohly ani sloužit jako dostatečný ochranný doprovod pro americké letadlové lodi. Navíc většina z nich byla v relativně krátkém čase opravena, zmodernizována a nasazena do dalších bojů v tichomořské oblasti: lehce poškozená Pennsylvania, kterou suchý dok, v němž se v době útoku nacházela, ochránil od nejvážnějšího nebezpečí, představovaného japonskými torpédy, se vrátila jako první do služby; již 20. prosince byla schopna dok opustit. Maryland a Tennessee byly opraveny v roce 1942, Nevada, California a West Virginia v roce následujícím.
Po skončení útoku zůstalo na hladině zátoky 38 křižníků a torpédoborců buď zcela nedotčených, nebo jen s drobnými šrámy; k tomu samozřejmě nutno přiřadit již zmíněnou skutečnost, že letadlové lodi, o jejichž zničení Japoncům nejvíc šlo, zůstaly mimo jejich dosah.

Útočící japonské bombardéry zanechaly nepoškozenou i podstatnou část technického vybavení pearlharborské základny, včetně opravárenských kapacit, dílen a suchých doků, které byly s to již krátce po náletu začít s opravami méně poškozených plavidel. Stejně tak zůstala netknuta elektrárna, a především velké zásoby nafty nashromážděné v nádržích v okolí přístavu, celkem čtyři a půl miliónu barelů. Jak se později vyjádřil velitel Asijského loďstva admirál Hart: ´Kdyby Japonci zničili tyto zásoby, oddálili by americkou protiofenzívu v Tichomoří mnohem podstatněji než zničením bitevních lodí.´
Nepoškozena zůstala i pearlharborská ponorková základna, na které byl umístěn hlavní stan velitele loďstva."

Daniel Marston v knize - Průvodce válkou v Pacifiku (originál vyšel v roce 2005, v Brně vydána 2013) pak prostřednictvím historika Dr. Ken Kotániho na str. 31 pak doslova, pod názvem kapitoly Pearl Harbor, str. 31., píše data zaokrouhlená, cituji:


"Z hlediska taktiky byl japonský útok na Pearl Harbor jednou z nejbrilantnějších operací v námořních dějinách. V prosinci 1941 se japonská skupina letadlových lodí nepozorovaně přesunula ze zálivu Hitokkapu na ostrově Eorohu 6 112 km (3 300 mil) na sever k ostrovu Oahu (Havajské ostrovy. Za svítání 7. prosince (pozn. překl.: americké datování) pak 350 japonských letadel napadlo Pearl Harbor a vojenské základny na Oahu. V půběhu několika následujících hodin ztratilo americké námořnictvo (USN) čtyři bitevní lodě, 180 letadel a 2 400 námořníků. Současně Japonské císařské námořnictvo (Imperial Japanese Navy - IJN) přišlo pouze o 39 letadel a 55 pilotů. Japonský útok bez vyhlášení války byl překvapivý a americké bitevní lodě v přístavu se staly pro japonské piloty snadným terčem."

Bez zajímavostí pak není ani pokus o učinění závěru, který od str. 167 do str. 168., činí ve své knize Pacifik v plamenech, historik Miloš Hubáček. Jedná se sice o spekulaci, kterou by asi neměl historik provádět, ale já jí sem, pro zajímavost, prostě, mimořádně, dávám. M. H. tedy píše a já cituji:

"Je tedy možno učinit závěr, že všichni ti kdo připravovali plán útoku na Pearl Harbor, včetně Jamamota, se dopustili osudové chyby, když za cíl náletů palubních letounů Nagumových lodí určili pouze americké lodi a letadla a pominuli pozemní zařízení základny a zásoby paliva. Nagumo měl provést třetí nálet, bylo by to v možnostech jeho Úderného svazu. Kdyby se Japoncům podařilo zničit a poplenit Pearl Harbor natolik, aby byl jako základna velkého loďstva nadále nepoužitelný, Američanům by nezbyla jiná možnost než přesunout zbytky loďstva na západní pobřeží Spojených států a tím je úplně vyloučit z účasti na nadcházejících událostech v jihovýchodním Pacifiku."
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 114.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 116.

Ještě chvíli zůstaňme u spekulace, kterou v 90. letech 20. století provedl Miloš Hubáček, v knize - Pacifik v plamenech, str. 168 až 169, 170, 171 a 172 - Ivan Brož, Pearl Harbor, str 7. až 190. (kniha vyšla v roce 2011 a pod Lektorace, schémata a doprovodné texty, je mnou oblíbený - PhDr. Jiří Fidler, PhD., Ilustrace: ak. malíř Jindřich Žáček a - Mapy: RNDr. Jaroslav Synek, některé informace jsou pak také i od pana Prof. PhDr. Aleše Skřivana, CSc., jeho knihy - Japonská válka 1931-1945, na str. 247 až 251, Edwin P. Hoyt, Japonsko ve válce, Velký pacifický konflikt, str. 220 až 237., americký historik Hrowe H. Saunders ve své knize Duel nad Pacifikem, na str. 24 až 30, Micuo Fučida, Masatake Okumiya, kniha - Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, kde je vše na str. 36 až 44, a mé již řečené poznámky a další historické zdroje z Použité podklady, ve kterých je i co by, kdyby to byli Američané, kteří by před Pearl Harborem včas rozeznali nebezpečí a získali nejnutnější čas k přípravě své obrany - cituji:

"Důležitou by se zřejmě stala protiakce amerických letadel z pozemních letišť. Provedení japonského útoku by ale nedokázala zabránit, i když japonské ztráty by byly podstatně citelnější než oněch 29 sestřelených letounů. Američané by na druhé straně kromě letadel přišli i o stovky vycvičených mužů leteckých osádek, kteří takto zůstali uchráněni pro další boj. Souboj na moři by nutně skončil ještě tragičtěji; šest velkých japonských letadlových lodí představovalo ničivou sílu takové kapacity, proti jaké se Tichomořské loďstvo nemohlo v žádném případě postavit s nadějí na úspěch. Velmi objektivně tuto situaci popsal admirál Nimitz (zde viz foto

Obrázek

admirála Chestera W. Nimitze, foto je volně přístupné na několika webech) - nástupce admirála Kimmela - když 3. dubna 1965 napsal náčelníkovi operačního oddělení ministerstva vojenského námořnictva admirálu Davidu L. M. McDonaldovi:
´Několikrát jsem byl v posledních týdnech citován - a správně - že jakkoli byly naše ztráty 7. prosince 1941 v Pearl Harboru citelné, mohly být ještě neskonale horší, kdyby se Japonci byli vrátili k dalším útokům na přístavní zařízení, sklady pohonných hmot a ponorkovou základnu. Tyto útoky by se dály beztrestně, neboť k odporu nám toho zbylo jen velmi málo. Dále, byl jsem zcela správně citován, že jsem řekl, že díky pánubohu Kimmel nebyl s loďstvem na moři, aby se mohl utkat s japonským Úderným svazem, který 7. 12. 1941 Pearl Harbor napadl. Úderný svaz měl jako celek rychlost nejméně o dva uzly vyšší než my a Kimmel by nebyl býval schopen Japonce přinutit k dělovému souboji, pokud by tomu nechtěli sami. Mohli jsme v té době mít k dispozici jednu letadlovou loď, ale pochybuji, že by se Lexington stačil k loďstvu připojit včas. A představte si nyní: šest japonských letadlových lodí vrhajících se na naše staré lodi, které by byl bez letecké ochrany. Pokud by se Japonci chtěli vyhnout americkým leteckým útokům z pevniny, mohli střetnutí oddalovat až do vzdálenosti za akčním rádiem letounů z pozemních základen. Namísto potopení našich lodí v mělkých, chráněných vodách Pearl Harboru mohly být potopeny v hlubinách a my bychom ztratili všechny vycvičené muže místo oněch přibližně 2 500 zahynulých v Pearl Harboru. Zůstalo by jen pár zkušených námořníků, kteří mohli tvořit jádro posádek pro nově stavěná plavidla. Nejenže byly lodi nepřátelského úderného svazu rychlejší, byly také modernější a hlavní síla japonského loďstva pod Jamamotem jim ještě kryla záda pro případ potřeby. Nagumo velitel Úderného svazu, propásl velkou příležitost tím, že v útoku nepokračoval..."

A nyní pojďme zpět do USA, po časové ose se vraťme do doby, kdy byly 2 hodiny 26. minut odpoledne, dne 7. prosince 1941, když americká rozhlasová společnost WOR, náhle přerušuje reportáž z fotbalového zápasu, svým nečekaným a zcela šokujícím hlášením, ve kterém oznamuje miliónům Američanů, že Japonsko provedlo letecký útok na Pearl Harbor. Skutečná většina Američanů však tuto zprávu slyšela ale až krátce před třetí hodinou, kdy hlasatel společnosti CBS vstoupil do vysílání koncertu, který prováděl newyorský filharmonický orchestr. Krátce poté následovala další podrobnější zpráva, že Japonci bombardují americká a filipínská vojenská zařízení poblíž hlavního města Filipín Manily (tom bude detailněji hovořeno u napadení Filipín, 7. 8. prosince 1941 - má poznámka).
Japonci se při oněch prvních útocích na americké základny dopustily spousty vojenských omylů, ale tím největším omylem, tou největší možnou chybou bylo, že zaútočily zákeřně na americkou psychologii prostého člověka, prostého, ale i vzdělaného Američana.
Historici se shodují, a já stejné a podobné, z výše uvedených historických zdrojů, nyní cituji:

"Než k útoku došlo, byly pocity vůči Japonsku rozmanité, ale jít do války kvůli japonským výbojům v Asii nebo protože se vzdálená Evropa nedokázala ubránit rozpínavosti Německa, do toho neměla velká část Američanů žádnou chuť. Podle průzkumů veřejného mínění jich takto uvažovalo až padesát procent. Jakmile se však v rozhlase ozvala první mimořádná hlášení, situace se změnila během hodiny. Zrádné napadení Pearl Harboru bylo pro všechny národní katastrofou, ponížením a hlubokou urážkou. S pár výjimkami 130 000 000 Američanů od této chvíle akceptovalo nutnost totální války. Vlna nenávisti vybuchla jako sopka. Dosáhla takových rozměrů, že rozvášněný dav porazil ve Washingtonu většinu japonských třešňových stromů a japonský jelen v newyorské zoologické zahradě přežil jen díky tomu, že někdo ze zaměstnanců pohotově přepsal tabulku na ´asijského´ jelena."

Členové Rooseveltova kabinetu se začali v Bílém domě, k mimořádné schůzi, scházet 7. prosince 1941 ve 20 hodin 20 minut večer. Bylo 20 hodin 30 minut, když byli již všichni shromážděni v Oválné pracovně, kde usedali v půlkruhu kolem prezidentova stolu. Ministr vojenského námořnictva USA Knox měl úplně bílou tvář a polohlasem říkal ministru války Stimsonovi, že v Pearl Haboru americké loďstvo ztratilo 7 bitevních lodí. Francis Biddle, generální prokurátor USA na řečené zasedání později vzpomínal: "Prezident byl hluboce otřesen, byl vážnější, než kdy předtím." Byl to prezident Roosevelt (zde viz foto amerického prezidenta

Obrázek

Franklina Delano Roosevelta, foto je volně přístupné na několika webech.), který zahájil schůzi a ihned v začátku všem přítomným sdělil vše, co o japonském útoku věděl a ihned odpověděl na několik dotazů. Poté se do místnosti dostavila skupina několika čelních zástupců obou komor amerického Kongresu, které prezident také informoval o všem podstatném k čemu v Pearl Harboru došlo. Nastalo chvíli ticho, když náhle vyskočil senátor Tom Connally, uhodil do stolu a zcela rozčileným hlasem vykřikl: "Jak se mohlo stát, pane prezidente, že nás přistihli se spuštěnými kalhotami?" Prezident Roosevelt odpověděl, potřásaje hlavou: "Nevím, Tome, já prostě nevím." Jak hovoří záznamy, právě v tomto okamžiku bylo všem v Oválné pracovně, včetně prezidenta, zcela jasné, že až pomine šok ze zákeřného a překvapivého japonského úderu, bude se ptát i celá veřejnost kdo katastrofu zavinil, zda Havaj, její velení, nebo Washington a v něm "Ti nejzodpovědnější, nebo obě místa společně. A viníka pak bude třeba najít, a to rychle!"

"Příštího dne, 8. prosince 1941, Spojené státy vyhlásily Japonsku válku. Ve 12 hodin 25 minut se sešli ve velkém sále Kapitolu ke společnému zasedání obě komory Kongresu, Senát i Sněmovna reprezentantů. Ve 12 hodin 29 minut vešel, opíraje se o svého syna, prezident Roosevelt. Za nadšených ovací zaujal místo na tribuně.
'Včera, 7. prosince,' pravil, 'v den, který bude žít v paměti, jako den hanby, Spojené státy severoamerické byly náhle a s rozmyslem napadeny námořními a leteckými jednotkami japonského císařství... Žádám, aby Kongres vyhlásil, že ode dne nevyprovokovaného a zákeřného japonského útoku, tedy od neděle 7. prosince 1941, nastal válečný stav mezi Spojenými státy a Japonskem.'
Po krátké poradě obě komory schválili rezoluci, o kterou prezident žádal, pouze jeden hlas byl proti, nesouhlasila poslankyně za stát Montana. Spojené státy byly formálně ve válce s Japonskem.
V souladu se svými spojeneckými závazky vůči Japonsku vyhlásily o čtyři dny později Spojeným státům válku Německo a Itálie. Celosvětový válečný požár vzplanul."


Na tomto místě, ještě než začneme hovořit o dalších konfliktech, si musíme říci, že stejně tak rychle, jako USA vyhlásily válečný stav, začalo i vyšetřování odpovědnosti kdo zavinil katastrofu v Pearl Harboru.
Ještě v noci z 10. na 11. prosince 1941 odletěl na Havajské ostrovy ministr vojenského námořnictva Frank Knox, který ještě před odletem zaslal všem americkým vojenským plavidlům, jakož i všem námořním základnám USA následující výzvu: "Nepřítel nám zasadil barbarský, zrádný úder. Jsme ve válce, každý z nás! Není čas na jakékoli dohady, nebo zdržování. Musíme mít lodi a více lodí, děla a více děl, muže a více mužů - rychleji a rychleji. Nemůžeme ztrácet čas. Námořnictvo musí být v čele. Jednejte rychle - je to vaše námořnictvo a vaše země!"

O odletu ministra námořnictva Knoxe pak hovoří výše uvedené zdroje, ze kterých se dozvíme i jaký byl pohled, v některých místech, na poničenou základnu v Pearl Harboru , zde však podotýkám, že budu většinou dávat citace z mnha zdroj, já osobně se však ztotožnuji až s tí, který je citován až na konci, z knihy Průvodce válkou v Pacifiku, kterou sestavil Daniel Marston, editor, je z Kapitoly 2, název článku je - z - Věděl Roosevelt o útoku na Pearl Harbor předem a je ze str. 45, 46, 47 od Dr. Ken Kotáni.
Ostatní zde použité podklady většinou spekulují z jim dostupných historických podkladů. chci však, aby se věděla nejen fakta, ale hovořilo se i o tom o čem Amerika, Ameičané hovořili a mnohde ještě hovoří více než 70 let..,
cituji nyní však z M. H.:

"Velký létající člun s ministrem na palubě se blížil k Havajským ostrovům před rozbřeskem 11. prosince 1941. Osádka letounu měla plnou pohotovost, střelci svírali rukojeti palubních kulometů, pasažéři měli navlečeny padáky a záchranné vesty. Žádné překvapení nebylo vyloučeno a všichni byli připraveni na nejhorší. Letoun přistál v zátoce Kaneohe na severovýchodním pobřeží ostrova Oahu, na základně hydroplánů. Knox (zde viz foto

Obrázek

, admirála Franka Knoxe z roku 1943, foto je volně na několika webech) byl zděšen. Z hangárů zbyly hromady trosek a na rampách i ve vodě ležely kusy rozbitých a ohořelých letounů. V honolulském hotelu již čekal admirál Kimmel a všichni bez zdržování odjeli na Kimmelovo velitelství na ponorkové základně v Pearl Harboru. Odtud Knox viděl vraky bitevních lodí, hory pokrouceného železa, kouř stále ještě stoupající nad potopenou Arizonou. Pobledlý ministr se Kimmela otázal: 'Obdržel jste v noci před útokem naši depeši?' Když admirál odpověděl, že ne, Knox řekl, že je si jist, že ji poslal. Později bylo oficiálně vysvětlováno, že ministr pod dojmem prvního pohledu na děsivou spoušť všude kolem se zmýlil a měl na mysli varování odeslané generálem Marshallem v poledne 7. prosince. Kolem tohoto ministrova 'omylu' se po letech vynořily závažné pochybnosti. V roce 1973 jeden z nejbližších ministrových přátel James G. Stahlman napsal admirálu Kempu Tolleyovi, že mu Knox řekl, že v noci ze 6. na 7. prosince on, Stimson, Marshall, Stark a Harry Hopkins byli spolu s prezidentem v Bílém domě: Všichni čekali na to, o čem věděli, že se stane - útok na Pearl Harbor. Nabízelo se potom jedno vysvětlení: při noční schůzce rozhodli odeslat na Havaj varování, které ale bylo později zrušeno, aniž o tom Knox věděl. Nejasnost kolem údajného nočního setkání prezidenta s vedoucími představiteli ozbrojených složek zůstala do dnešních dnů: kromě Knoxova přítele o něm nikdo další nehovořil a nebyl objeven ani žádný písemný důkaz, že k němu skutečně došlo. Je to jeden z velkých otazníků provázející peralharborskou tragédii."


Použité podklady:

Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=100
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“