Mapa poloostrova Bataan
, na které jsou vidět trasy ústupu americko-filipínských jednotek i s linií, kterou poté jednotky zaujímaly k 1. 1. 1942. Patrné jsou i dva proudy pomalu postupujících jednotek útočící japonské armády. Pod Bataanem je pak vidět malý, velice hornatý ostrov Corregidor. Mapa je volně přístupná na několika webech.
Boje o Bataan a Corregidor od 1.1. do 12. 5. 1942.
Do Nového roku 1942 byly americké a filipínské jednotky zatlačeny japonskými oddíly na poloostrov Bataan a kdo byl jinde tak musel ustoupit na ostrov Corregidor (lodní či letecká činností - o všem tom bude ještě postupně i řeč - poznámka autora), který leží hned pod řečeným poloostrovem.
Zde viz mapu
, na které je ostrov Corregidor, ležící pod Bataanským poloostrovem na Luzonu. Na Corregidoru jsou patrná i letiště, která tam byla k 8. 12. 1941. Zde viz též skicu
, pod kterou byl popisek - poslední místa obrany na Luzonu. Malíř zde zakreslil i pevnostní děla na ostrově Corregidor, která, jak říká historiografie, v době hromadných japonských náletů vypomáhala i PVO ostrova. Patrná jsou zde i místa často opakovaných měst a některých letišť, Manilská zátoka, Manila, Cavite a další a další místa pro orientaci. Mapa i skica jsou volně přístupné na několika webech.
My si nyní nejprve řekneme jak pokračovalo letectvo, většinově již spíše USAAF a letectvo PVO, které zbylo po vytlačování pozemních sil, a po těžkých náletech na letiště a neustálých leteckých soubojích. Je pozoruhodné, že se americké i filipínské letectvo stále pokoušelo i o ofenzivní akce, tedy nejen o obranu.
Filipínské a americké pozemní oddíly (stejně jako letectvo) tak od konce roku 1941 a počátkem roku 1942, "začaly upevňovat své pozice pro konečnou obranu", říká již nám známá trojice Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, , v knize - Krvavá jatka II. pod titulem Kapitola 3., na začátku článku s titulkem Bitva o Bataan a Corregidor, období 1. leden - 12. květen 1942 - str. 129 až 147., kde průběžně především řeší, v následujících čtyřech měsících a dvanácti dnech, leteckou činnost, která neustala. Dozvíme se i určitá fakta z pozemního dění na Bataanu a Coregidoru, a i o některých pozemních bojích, se kterými mělo co dočinění letectvo. Až dokončíme pasáže o letectvu (do května 1942), bude následovat ve stejném období i pozemní fronta (také do května), kde budeme mít i možnost ověření si faktů, která již byla zčásti řečena u letectva. Zároveň se dozvíme další nová fakta, a to i z pozemních bojů, včetně tam bojujících jednotek obou stran, a to z dalších historických podkladů. Začínáme tedy období:
Letecká činnost Bataan a Corregidor od 1. ledna do 12. května 1942.
Na poloostrově Bataan byly do 1. ledna 1942 soustředěny zbytky letounů, mezi kterými bylo "18 ks původních a dva nově postavené P-40 a dva P-35A , které 29. prosince 1941" přelétly na letiště Pilar Field, letiště, které leží na severovýchodě poloostrova Bataan.
"Pozemní personál 17. stíhací perutě musel velmi tvrdě pracovat, aby z rýžových polí postavil během několika dnů vzletové dráhy. Cabcaben Field bylo vybudováno na jihovýchodním pobřeží poloostrova a Bataan Field asi tři míle od něj na sever."
Letecká činnost 2. ledna 1942.
Dne 2. ledna 1942 "odstartovalo k letu na Bataan Field pět P-35A (zde viz foto
, pod kterým byl popisek - 17thps_P35s_1941, foto je volně přístupné na několika webech) a jediný přežívající A-27 (zde viz foto
, pod kterým byl popisek - North_American_A_27s_Nichols_Field_41, foto je volně přístupné na několika webech.) , ale při příletu je uvítala palba protiletadlových děl. Letoun 1/Lt. Oscara D. Waytta Jr. byl těžce poškozen a pilot obrátil k Pilar Fieldu, kde havaroval a zabil se. P-35A, který pilotoval 2/Lt. Kranmtz, byl také zasažen a zamířil zpět do Pilaru. Zde byl na přistání dlouhý a letoun musel být odepsán. Ke třem zbývajícím 0-49 (zde viz foto
, pod kterým byl popisek, Vultee_L_1A_Viglant_USAF_0_49, foto je volně přístupné na několika webech) , které odlétaly na Corregidor, se přidal A-27. Během přistání se dva pozorovací letouny převrátily na příď a urazily vrtulové listy, takže byly nepoužitelné."
Z letecké historiografie USA se dozvídáme, že v lednu 1942 bylo na Filipínách, zde konkrétně na Bataanu a Corregidoru, velice těžké posilovat nějak letectvo, ale i jen nahrazovat ztráty vzniklé jak bojem, tak i zaviněnými i nezaviněnými haváriemi. V této době již totiž americké bombardovací letectvo a jeho jednotky ustoupily do Austrálie. S bombardovacím letectvem odjelo i jeho rozsáhlé zázemí, a jak se japonské jednotky dostávaly na Luzonu čím více dál na jih, byla situace stále zoufalejší...! Do hry vstupovaly i z nouze nutné reorganizace, o kterých nám na str. 129., podává svědectví trojice historiků, když píše ale i o dalších faktech, cituji:
"S několika málo zbývajícími letouny se příslušníci USAAF, ať už letci nebo pozemní personál, nyní přetvořili na pěchotu. Výcvik v této nové roli byl poskytován lidem, kteří s ním neměli vůbec žádnou zkušenost. Podařilo se však soustředit široký výběr zbraní, mezi nimiž byly kulomety lewis, automatické pušky browning, námořní kulomety marling, několik britských bren carrierů, jež byly vyloženy z plavidel, které byly na cestě do Hongkongu v době, kdy tato kolonie padla.
Získali také několik 0,5palcových kulometů z letounů, ale ty se po několika výstřelech zahřívaly, protože byly konstruovány pro střelbu, při níž byly ochlazovány náporem vzduchu.
Již od začátku (obléhání) měli obránci malé zásoby potravin a po týdnu musely být tyto dávky sníženy na polovinu. Jižní část ostrova (Luzonu a tím i poloostrova Bataan) byla silně zamořena malárií a netrvalo dlouho a zásoby chininu došly. S koncem bojů (duben, květen 1942) bylo malárií zasaženo přes 80 % amerických a filipínských vojáků."
Bylo již řečeno, že když se přehoupl Nový rok 1942, začala obrana poloostrova Bataan. Na poloostrov pak japonské lehké bombardéry, za doprovodu stíhačů, útočily takřka každý den. Nejprve se jednalo o bombardéry JAAF, ke kterým se postupně přidaly, od 2. ledna, i bombardéry JNAF. Nálety japonských bombardérů se nejprve soustředily na Bataan, aby pak přešly na útoky proti ostrovu Corregidor, který bombardovaly po čtyři dny. Ve dny 4. a 5. ledna pak japonské bombardéry z 1. KU napadaly i Mariaveles. Mezitím však japonská armáda dne 2. ledna vstoupila do hlavního města Filipín, do Manily a na základnu Cavite Navy Yard (loděnice válečného námořnictva), kde bylo bombardováním a destrukcemi takřka vše zničené.
3. ledna 1942.
Japonská 47. nezávislá čútai se přemístila na letiště Cabanatuan (Cabanatuan, letiště a základnu - viz na mapě severně od Manily). Když japonská letadla přelétala na tuto novou základnu, byly letouny 47. nezávislé čútai, Ki-36, napadeny americkými P-40 ze základny Pilar Field. Americké P-40 v té době zrovna hloubkově letiště v Cabanatuanu postřelovaly.
"2/Lt. Earl R. Stone Jr. ze 17. stíhací perutě sestřelil a zabil velícího důstojníka Capt. Sadao Horiho. Horimu byla posmrtně udělena zvláštní citace."
4. ledna 1942.
Velitelství letectva na Bataanu a na Corregidoru, aby pozvedlo morálku letců, ale i pozemních jednotek, naplánovalo ´velkou akci pro P-40´, když po jejím skončení, měli všichni stíhači, po útoku na japonskou bombardovací formaci, zamířit a přistát na letišti Del Monte (Del Monte je letiště na nejjižnějším filipínském, velkém ostrově Mindanao - ostrov Mindanao kapituloval až 10. 5. 1942. Letiště Del Monte leží na severu ostrova Mindanao - viz mapu všech ostrovů Filipín).
" Útok 17ti pilotů, kteří byli vybráni ze čtyř perutí 24. stíhací skupiny, vedl Lt. William E. Dyess.
4. ledna 1942 v 11,00 hodin odstartovalo z Pilaru Field pod velením Lt. F. C. Robertse 9 stíhaček P-40 a zamířily nad Del Carmen (letiště Carmen Field leží na jihozápadním pobřeží Luzonu, východně od města San Antonia a nad ním severněji leží velmi často citované letiště Clark Field), kde se měly setkat s dalšími devíti letouny. Když se však tyto letouny neobjevily, vrátily se do Pilar Fieldu, kde doplnily palivo a odstartovaly k Del Carmen. Cestou však vlétly do špatného počasí a k cíli dorazily pouze čtyři letouny. Lt. David L. Obert a 2/Lt. Walter Wilcox nezávisle přistáli v Cebu, kde doplnili palivo a potom zamířili na Mindanao, ale Wilcox havaroval na ostrově Bohol a zabil se. Lt. Vogel přistál na ananasovém poli, zatímco 2/Lt. J. P. Cole havaroval na ostrově Negros a těžce se zranil. Později byl člunem převezen do Del Monte. Po příjezdu do Del Monte se Roberts a ostatní, kteří přežili tento let, dozvěděli, že operace byla zrušena."
O komplikacích, které vznikly pro některé piloty, účastníky akce, a které byly též do deníků pro historiky zaneseny, píše autor válečného deníku, a trojice historiků nám na str. 131, k tomu napsala, cituji:
"Velící důstojník na Mindanau generálmajor William F. Sharp naznačil, že podezříval piloty, že bez rozkazů odejdou (odletěli) z Bataanu, ale dovolil jim, aby zůstali na Del Monte, odkud čtyři letu schopné letouny prováděly po dva týdny průzkumné lety, než byl vydán rozkaz vrátit se na Bataan."
Ve stejný den, kdy se konala akce na povzbuzení morálky, tedy 4. ledna v odpoledních hodinách, odstartoval z letiště Orani Field, letiště na vrcholu ostrova Bataan, letiště, které bylo v tu dobu velmi blízko americko-filipínských obranných linií, 1/Lt. Robert Wray, který severně od Zambales pronásledoval japonský průzkumný letoun.
"Náhle na něj zaútočily čtyři japonské stíhačky. Wray se proti nim otočil a jedna s kouřícím motorem zmizela za kopcem. Ostatní ho začaly pronásledovat, ale Japonec, který ho následoval příliš nízko, havaroval po nárazu na stromy. Z Orani Field už potom nebyly podniknuty žádné bojové lety."
5. ledna 1942.
Dne 5. ledna pak boje ve vzduchu, ale i na zemi, o Bataan a Corregidor pokračovaly.
Japonská Źera´A6M z tainanského leteckého pluku z Legaspi (zde viz foto
, letících A6M Zero, foto je volně přístupné na několika webech.) se soustředila na sérii hloubkových útoků.
"5. ledna vedl Lt. Masuro Seto čtveřici letounů k útoku na Mariaveles (jih poloostrova Bataan, viz mapu), kde si nárokovaly zapálení jednoho plovákového letounu, další tři plovákové letouny a jeden malý létající člun měly zničit nebo poškodit. Podařilo se jim objevit pomocnou peruť Pat Wing 10, které zničily dva Curtissy SOC Seagully, dva Voughty OS2U Kingfishery a obojživelný Grumman J2F Duck (zde viz foto
, pod kterým byl popisek - Grumman_J2F_Duck, foto je volně na několika webech) . Všechny letouny byly potopeny. Vedoucí sekce A6M potom jižně od Limay napadla dva P-40 a NAP3/C Saburo Nozawa jednoho z nich sestřelil. Jeho obětí byl zřejmě 2/Lt. Percy Ramsey, který ještě s dalším pilotem odstartoval z Bataan Field. Oba měli provést průzkumný let, ale Japonci na ně náhle zaútočili a Ramsey byl sestřelen, ale podařilo se mu z letounu vyskočit. Po přijetí této zprávy byly odpoledne vyslány k prozkoumání Limay další tři A6M, ale piloti na zemi nic neobjevili.
Třetí pilot ve formaci, NAP3/C Šizuo Išii potom uviděl osamělý P-40, začal ho stíhat a donutil ho narazit do země. Velitel A6M však byl zasažen a NAP2/C Kazuo Jokokawa byl donucen s poškozeným letounem nouzově přistát na Nichols Field, které bylo ještě nedlouho předtím drženo Američany. NAP2/C Joshisuke Arita přistál v jeho blízkosti a po zjištění, že je Jokokawa v pořádku opět odstartoval a s Išiim se vrátil na základnu. Po provedení oprav přiletěl příštího dne i Jokokawa."
