Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 203.

PříspěvekNapsal: 14/10/2019, 19:10
od jarl
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 203.

aneb

Dobytí Nizozemské Východní Indie


Začátek bojů

Nizozemci se sice už krátce po vypuknutí války v Tichomoří účastnili leteckých soubojů nad Malajským poloostrovem a později i nad Britským Borneem, ale jejich nejvýznamnějším příspěvkem spojeneckému úsilí se stal doprovod konvojů do Singapuru a zejména operace ponorek. Britové totiž do této oblasti převeleli první podmořské čluny až v lednu 1942, takže požádali o výpomoc Nizozemce, načež admirál Helfrich předal pod britské operační velení sedm jednotek. Odvážní holandští ponorkáři si při útocích na japonská transportní plavidla připsali několik úspěchů, takže se dočkali patřičné publicity, na druhou stranu však během působení v pobřežních vodách plných min a kontrolovaných japonským letectvem zaznamenali těžké ztráty.

Obrázek
Ponorka O-16

Jako první se do akce už 10. prosince dostala O-16, která v Jihočínském moři napadla a podle některých zdrojů poškodila transporty AJATOSAN MARU (9788 BRT) a SAKURA MARU (7170 BRT). Hvězdná chvíle korvetního kapitána A. Bussemakera a jeho posádky však nadešla až v noci z 11. na 12. prosince, kdy ponorka unikla nežádoucí pozornosti nepřátelských torpédoborců a v mělké zátoce poblíž malajského Patani napadla čtyři japonské parníky. Bussemaker nařídil odpálit čtveřici torpéd, která neomylně zamířila k zakotveným transportním lodím plných vojáků a válečného materiálu. Nizozemci zaslechli čtyři exploze, načež odpálili další projektily a zmizeli na hlubší vodu. Ke dnu klesly parníky TOSAN MARU (8666 BRT), ASOSAN MARU (8812 BRT) a KINKA MARU (9306 BRT), zatímco AJATOSAN MARU opět vyvázl pouze s poškozením.

To byl nesporný sukces, a jelikož na O-16 zbývalo poslední torpédo, zavelel Bussemaker k návratu do Singapuru. Bohužel v noci z 14. na 15. prosince se ponorka dostala do japonského minového pole, přičemž se ze 42členné posádky zachránil pouze poddůstojník C. de Wolf, jenž po více než 30 (!) hodinách doplaval na ostrůvek Pual Dayang, kde jej zachránili Malajci. Jakmile se podrobnosti o bojové plavbě O-16 dostaly na velitelství floty, Helfrich in memoriam vyznamenal korvetního kapitána Bussemakera a stejné pocty se dočkal i přeživší šťastlivec de Wolf, jenž po vyléčení doplnil posádku K-XIX.

ObrázekxxxObrázek
Korvetní kapitán Bussemaker (vlevo) a poddůstojník de Wolf

Další úspěch v malajských pobřežních vodách zaznamenala K-XII korvetního kapitána H. Comoua, když 12., respektive 13. prosince potopila nákladní lodě TORO MARU (1932 BRT) a TAIZAN MARU (3525 BRT) a při zpáteční plavbě do Singapuru 14. prosince neúspěšně atakovala neidentifikovaný podmořský člun.

Naopak první bojové plavby ponorek K-XVII a O-20 skončily tragicky. Prvně jmenovaná jednotka pod velením korvetního kapitána H. Nesancona hlídkovala na Jihočínském moři, kde se 14. prosince setkala s K-XII. Poslední depeši odeslala 21. prosince, načež beze stopy zmizela, a teprve koncem sedmdesátých let byl její vrak objeven v blízkosti Pulau Tiuman, přičemž pozdější ohledání stanovilo jako příčinu zániku explozi miny.

ObrázekxxxObrázek
Ponorka K-XII a japonská transportní loď Tosan Maru


O-20 pátrala u Kota Bharu po nepřátelských konvojích, přičemž jí dopoledne 19. prosince nejprve napadly japonské bombardéry a následně zaznamenaly vysunutý periskop hlídky na dvou torpédoborcích. Korvetní kapitán P. Snippe nechal lehce poškozenou ponorku usadit na dno, ale neustávající výbuchy hlubinných pum jej přesvědčily, že z palivových nádrží uniká nafta. O-20 přesto vážnějším poškozením unikla, a po setmění se vynořila na hladinu, načež posádka nahodila dieselové motory a pokusila se uniknout. Bohužel svůj příděl štěstí, si už Holanďané vybrali, takže když ponorku osvětlil reflektor z torpédoborce URANAMI, dvě spěšně vypuštěná torpéda minula cíl, a protože si O-20 vzali na mušku japonští kanonýři, velitel nařídil ponorku potopit. Většinu posádky zachránil URANAMI, ale přesto utonulo sedm mužů včetně korvetního kapitána Snippeho.

Pád Britského Bornea

Poté, co se Jamašitovi vojáci pevně zachytili na Malajském poloostrově, usoudili tokijští stratégové, že nastal čas přenést válečné operace na území britské državy rozkládající se v severní části obrovského ostrova Borneo porostlého hustou džunglí s minimem komunikací. Britské Borneo se skládalo z korunní kolonie Severní Borneo a protektorátů Brunej a Sarawak, přičemž nedostatečný počet britských vojsk i domorodých oddílů neumožňoval pomýšlet na nic jiného nežli na symbolický odpor.

Proto už 13. prosince opustil jižní Indočínu konvoj přepravující část 18. pěší divize, jehož cíl představovaly přístavy Saria, Miri, Lutongo a zejména letiště v Miri a ropná pole. Doprovod prováděl svaz viceadmirála T. Kurity s těžkými křižníky SUZUJA a KUMANO, lehkým křižníkem JURA, 12. divizí torpédoborců, minonoskami a několika dalšími plavidly. Vzdušné krytí zajišťovala hydroplánová loď KAMIKAWA MARU, přičemž Jihočínské moře brázdily i bitevní lodě KONGÓ a HARUNA s těžkými křižníky TAKAGO a ATAGO, a několik ponorek.

Obrázek
Bitevní loď Kongó

Desant zhruba 2500 mužů proběhl v noci z 15. na 16. prosince a britská vojska mu nedokázala zabránit, takže nejtěžší překážku představovalo vzduté moře. Japonci se snadno zmocnili Miri, Lutongu i Sarie, ale obránci stačili poškodit letiště, těžební zařízení i rafinerii v Lutongu a stáhli se na nizozemskou část ostrova. Uvedení letiště do provozu zabralo pouze několik dní, avšak odstranění škod na těžebních věžích a rafinerii si vyžádalo podstatně více času, což zdrželo obsazení zbytku Britského Bornea. Japonský ministerský předseda Tódžó přesto parlamentu optimisticky oznámil, že na dobytém území byla provedena inspekce 150 těžebních věží a během měsíce bude možné zajistit denní produkci 1700 tun této životně důležité suroviny.

Zatímco na moři nenarazil Nippon na vážnější odpor, transportní parníky a doprovodné lodě čelily odhodlaným útokům spojeneckých letců a Helfrich vyslal k Britskému Borneu několik ponorek. Nizozemský létající člun 16. prosince ohlásil přítomnost nepřátelských transportů u pobřeží Sarawaku, načež dostaly rozkaz ke startu osádky letounů dislokovaných na Tarakanu a Borneu. 17. prosince na invazní loďstvo několikrát zaútočily nizozemské bombardéry a létající čluny, ale úspěch zaznamenal pouze nálet námořních Dornierů Do 24 z Tarakanu, které u Miri potopily torpédoborec ŠINONOME a poškodily transportní parník.

Obrázek
Torpédoborec Šinonome

Útoky Spojenců pokračovaly i v dalších dnech, a protože piloty hydroplánů z KAMIKAWA MARU podporovali kolegové startující z jižní Indočíny a obsazeného letiště v Miri, docházelo nad Borneem a Jihočínským mořem k četným vzdušným soubojům a spojenecká i japonská letiště a přístavy zažily několik ataků. Nejtěžší nálet provedli Japonci 19. prosince na Kuching, kde zapálili palivové nádrže a zabili přibližně 100 osob, ale nezaháleli ani nizozemští piloti.

Brzy ráno 18. prosince odstartovala z letiště Singkawang 2 formace bombardérů Glenn Martin vedená poručíkem J. Theunisenem, která dvěma 300kg pumami u Miri těžce poškodila japonskou transportní loď, zatímco bombardéry z letiště Samarinda 2 následujícího dne zapálily další parník a ohlásily poškození jedné válečné lodě. Japonci na revanš vyřadili z provozu vzletovou dráhu na Singkawang 2, načež Nizozemci tamější bombardéry přemístili na Sumatru.

Obrázek
Létající člun Dornier Do 24

Nyní se pozornost japonského velení upřela na jižní Sarawak. Nizozemské Glenn Martiny prováděly i průzkumné lety nad Jihočínským mořem, přičemž podporučík Cook 22. prosince ohlásil japonský konvoj, který krátce předtím s doprovodem válečných lodí opustil Miri, a mířil do Kuchingu, kde se útočníci vylodili v noci z 22. na 23. prosince. Samotné vylodění proběhlo bez potíží, jenomže během Vánoc v této oblasti křižovali holandští ponorkáři, kteří Spojencům nadělili dárky v podobě zničených nepřátelských transportů a válečných lodí.

Nehledě na silný doprovod pronikla K-XIV korvetního kapitána C. van Well Groenevelda 23. prosince pod ochranou tmy do Kuchingu a výsledek jejího řádění představovalo potopení parníků HIJOŠI MARU (4943 BRT) a KATORI MARU (9848 BRT), poškození cisternové lodě NIČINAM MARU (6503) i transportu HOKKAI MARU (8416 BRT), přičemž k útoku na lehký křižník JURA nedošlo pouze proto, že K-XIV spotřebovala všechna torpéda.

Obrázek
Korvetní kapitán van Well Groeneveld

Do historie nizozemského žraločího bratrstva se 24. prosince ve stejné oblasti nesmazatelně zapsala sesterská K-XVI, které velel korvetní kapitán L. Jarman. Ponorka zasáhla před Kuchingem dvojicí torpéd torpédoborec SAGIRI, jenž se po výbuchu muničního skladu potopil i se 121 nešťastníky, kdežto zbytek posádky zachránil torpédoborec ŠIRAKUMO a minolovka W-3. „Kočka, kterou snědla myš! Jak mohla být posádka tak hloupá!“ Láteřil ve svých memoárech fregatní kapitán Tameiči Hara, velitel torpédoborce AMACUKAZE.

K-XVI ještě téhož dne neúspěšně napadla torpédoborec MURAKUMO, jenž jí na oplátku zasypal hlubinnými pumami, načež Jarman nařídil stažení do bezpečí, aby námořníci nabili akumulátory. K-XVI se stala historicky první nizozemskou ponorkou, jež potopila válečnou loď, ale posádka se s tohoto úspěchu dlouho neradovala. Jarmal v honbě za dalšími vavříny ignoroval pravidlo, že ponorka musí po prozrazení změnit operační oblast, načež K-XVI druhý den 60 mil od Kuchingu poslalo i s posádkou ke dnu torpédo vypálené ponorkou I-166.

Obrázek
Transport Hijoši Maru

Japonské ztráty u Kuchingu rozmnožili i nizozemští letci. Už 22. prosince po invazním loďstvu marně pátrala letka Glenn Martinů se základnou v singapurském Sembawangu, a o dva dny později z tohoto ostrova odstartovalo několik nizozemských bombardérů podporovaných pěti britskými Blenheimy. Jejich osádky se nenechaly odradit protiletadlovou palbou, ale jediným výsledkem náletu bylo zasažení transportu HIJOŠI MARU, jenž se už potápěl po zásazích torpédy z ponorky K-XIV.

Nevedlo se ani osádkám bombardérů vyslaných ke Kuchingu 25. prosince ze Samarindy 2. Jelikož cílovou oblast zakrývala hustá oblačnost, stalo se jediným výsledkem útoku ostřelování výsadkových člunů na řece Santubong. Holanďané si vše vynahradili o den později, kdy ze Samarindy 2 odstartovalo šest Glenn Martinů nesoucích po třech 300kg pumách. Nad cíl sice doletělo pouze pět strojů, ale protože tentokrát panovala dobrá viditelnost, a cíle postrádaly letecké krytí, poslaly ke dnu parník UNJO MARU (2827 BRT) a minolovku W-6.

Obrázek
Nizozemské bombardéry Glenn Martin na Borneu

Bohužel téhož dne velitelství další nálety ze Samarindy 2 na Kuching zakázalo a bombardéry přesměrovalo k Miri, kde měly provádět hlídkové lety. Při nich nesly v pumovnicích pouze několik 100kg pum, takže žádných relevantních výsledků nedosáhly, a neúspěchem 28. prosince skončil i poslední nálet Glenn Martinů ze Sembawangu. Sporadické útoky nizozemských letců a ponorkářů sice nemohly zabránit obsazení Kuchingu a zdejšího letiště, ale způsobily Nipponu největší škody v doposud hladkém průběhu kampaně, které přitom nebyly vykoupeny neúměrně vysokými ztrátami na spojenecké straně.

Obrázek
Japonští vojáci na nizozemské části ostrova Borneo

Ovládnutí britských držav na Borneu Tokio završilo počátkem ledna 1942 obsazením Severního Bornea, přičemž z obsazených letišť už v prosinci mohly startovat bombardéry k náletům na cíle ležící v nizozemské části tohoto ostrova a na Celebesu, přičemž si v Brunejském zálivu válečné námořnictvo zřídilo výhodně položenou námořní základnu.

Další operace nizozemských, amerických a japonských ponorek

21. prosince došlo na K-XIII v Singapuru k explozí (3 mrtví), a třebaže ponorka odplula k opravám do Surabaje, její poškození bylo natolik závažné, že se na moře již nevrátila. I přes narůstající ztráty admirál Helfrich nepolevoval v úsilí narušovat transporty nepřátelských vojsk, takže když obdržel hlášení o soustředění japonských lodí v Davau, vyslal k Mindanau K-X. Stará a narychlo do aktivní služby uvedená ponorka však k Filipínám nedoplula, neboť se musela pro potíže s motory uchýlit k opravě na Tarakan.

Obrázek
Nizozemské ponorky K-XVIII, K-XIX a K-XX

V první lednové dekádě došlo kvůli předchozím ztrátám k utlumení aktivity zdejší podmořské flotily, ale přesto 10. ledna 1942 dosáhl korvetní kapitán B. Kolling s nejmodernější O-19 dalšího úspěchu. Ponorka se u Malakky nepozorovaně přikradla k japonskému konvoji, a nehledě na přítomnost eskorty, potopila parníky AKITA MARU (3187 BRT) a TAIRJÚ MARU (4944 BRT), načež se bez úhony vrátila na základnu.

Úspěchy nizozemských ponorkářů obzvláště vyniknou při srovnání s jejich americkými spojenci. Helfrichovi podřízení do konce r. 1941 připravili Japonce o osm transportních a nákladních lodí se souhrnnou prostornosti téměř 50 000 BRT, zatímco mnohem početnější podmořské čluny Asijského loďstva, si za stejné období připsaly šest parníků s celkovou hrubou prostorností 29 500 BRT. Pravda, Američany tehdy trápila nespolehlivá torpéda typu XIV s vadnými magnetickými roznětkami, ale na nelichotivé bilanci se podepsal i špatný výcvik a nedostatek bojovnosti u řady ponorkových velitelů. Naopak Helfrichovi ponorkáři prokázali značnou odvahu, čímž si vysloužili uznání amerických admirálů, kteří se naopak o výkonech nizozemských hladinových sil v následujících bojích vyjadřovali s nezaslouženým despektem.

Obrázek
Parník Langkoeas ještě jako německý Strassfurt

Pro úplnost dodejme, že lodní přepravu v této oblasti úspěšně narušovali i japonští ponorkáři, kteří na Tichý oceán přenesli svérázné praktiky poprvé vyzkoušené už v bitvě u Asanu v r. 1894. O tom se jako první přesvědčila posádka nizozemského parníků LANGKOEAS (7395 BRT) torpédovaného 2. ledna u ostrova Bawean. Námořníci nasedli do záchranných člunů, když tu se na hladině objevila I-58, která jeden člun taranovala a další ostřelovala z kulometů, přičemž z 94členné posádky zahynulo 83 mužů. Japonci tři přeživší po výslechu ponechali napospas osudu, ale ti našli útočiště v opuštěném člunu a po několika dnech dosáhli břehů Baweanu.

Obrázek
Japonská ponorka I-58

Podobně dopadli i nešťastníci z britského parníku KWANGTUNG (2626 BRT) potopeného poblíž Jávy 4. ledna ponorkou I-56. I tentokráte ponorka nemilosrdně najížděla do spuštěných člunů, zatímco Hirohitovi válečníci kropili hladinu kulometnými projektily, přičemž zabili 96 námořníků. Synové Nipponu se zkrátka na souši i na moři chovali jako by za sebou úmyslně spálili všechny mosty a návratem k samurajským tradicím hodlali zvěstovat světu nadřazenost národa ze Země vycházejícího slunce nad změkčilými bělochy.

Velitelství ABDA

Spojenci v prvních týdnech vedli válku v podstatě každý na vlastní pěst, a kromě rámcových dohod o spolupráci neexistovalo velitelství, které by válečné operace proti Japonsku koordinovalo. Dodejme, že hlavním odpůrcem jednotného velení byl W. Churchill, který změnil názor teprve tehdy, když Američané do této funkce takticky navrhli britského generála.

Velitelství pro jihovýchodní Asii nazvané ABDA vytvořené na sklonku prosince zahrnovalo americké, britské, nizozemské a australský síly, přičemž obě mocnosti jeho složení se slabšími spojenci předem nekonzultovaly a o jeho existenci Nizozemce a Australany pouze informovaly. Nejvyšším velitelem všech pozemních, leteckých i námořních sil (ABDACOM) se stal generál Archibald Wavell, jenž se v r. 1941 proslavil na severoafrickém válčišti, ale po prvních nezdarech a neshodách s Churchillem byl převelen na okrajové válčiště na Středním východě. Wavellovým zástupcem se stal americký generál G. Brett, zatímco funkci náčelníka štábu zastával britský generál H. Pownall. Pozemním silám (ABDAARM) velel nizozemský generál H. Poorten, vzdušným (ABDA AIR) britský letecký maršál R. Peirse a námořním (ABDAFLOAT) americký admirál Hart.

Obrázek
Zasedání velitelství ABDA

Pod velitelství ABDA spadala oblast (i s přilehlými vodami) ohraničená na východě Nikobarskými a Andamanskými ostrovy, na severu Barmou, na západě Filipínami a na jihu Austrálií. Efektivně koordinovat válečné operace v tomto obrovském prostoru představovalo nemožný úkol, tudíž není divu, že se Spojenci soustředili zejména na obranu tzv. Malajské bariéry. Ta bývá definována různě, ale její jádro bezesporu tvořila Malajsie, Singapur a Sundské ostrovy.

Po celou existenci ABDA se nepodařilo vytvořit pevné centrální velení a spolupráci komplikovaly i rozpory mezi spojeneckými vojevůdci i jednotlivými členy koalice sledujícími v první řadě vlastní zájmy. Generál Wavell logicky preferoval britský pohled, tudíž většinu prostředků soustředil na obranu Singapuru. Naproti tomu Nizozemci se zaměřili zejména na hájení vlastních kolonií, zatímco Australané a Američane pokládali za prioritní udržení oblasti jihozápadního Pacifiku.

Obrázek
Generálové Wavell (uprostřed) a Ter Poorten

ABDA začala fungovat v polovině ledna a ještě než si Wavell zřídil velitelství v jávském Lembangu, musel čelit pokusu rozbít protijaponskou koalici. Třebaže Holanďané neprojevili žádné náznaky povolnosti, Nippon jim nevyhlásil válku a na teritoriu Nizozemské Východní Indie (s výjimkou odlehlého ostrovu Tambelan) prozatím nestanula noha japonského vojáka, neboť Tokio si pohrávalo s myšlenkou, že svých cílů dosáhne bez použití síly.

Důvodem nebylo respektování nizozemských práv na tuto oblast, nýbrž pragmatická úvaha, že do kouta zatlačení obránci v gestu posledního vzdoru zapálí ropná pole a zničí těžební zařízení, rafinerie a nádrže s palivem natolik, že jejich uvedení do provozu si vyžádá dlouhé měsíce, ne-li roky. Proto guvernér van Starkenborgh Stachouwer v lednu obdržel neoficiální nabídku na ukončení nepřátelství mezi Japonskem a Nizozemskou Východní Indií, což Holanďané rozhodně odmítli. Nipponu tedy nezbylo než si přístup k vytoužené ropě vynutit silou, přičemž se předpokládalo, že první rok vytěží pouhých 300 000 tun a teprve v dalších letech produkce strategické suroviny dosáhne objemu milionů tun.

Obrázek
Generál Hitoši Imamura

Situace na zdejších bojištích se pro tento záměr jevila jako nanejvýš příznivá. Demoralizovaná britská vojska vyklidila většinu Malajsie, zatímco na Filipínách už Američané drželi pouze ostrůvek Corregidor a Bataanský poloostrov. Obsazení Severního Bornea, Mindanaa a ostrovu Jolo, navíc Japoncům poskytlo letiště a námořní základny k útoku na nizozemské državy.

Podle plánu měli synové Nipponu nejprve obsadit ostrov Tarakan, načež by následovaly výsadky na Borneo a Celebes, kde se útočníci hodlali zmocnit tamějších letišť a výhledově přerušit spojení Jávy s Austrálií. K tomuto účelu vyčlenili 16. armádu čítající tři divize přičemž během prvního úderu mohli nasadit pouze 2. divizi, jelikož ostatní (38. a 58.) zatím plnily úkoly na Filipínách a v Hongkongu. 16. armádě velel generál Hitoši Imamura, jenž své muže koncem prosince přesunul na Formosu, kde prodělali poslední přípravu před zkouškou ohněm.

Obrázek
Ropná pole na Tarakanu

Námořní fázi z Palauských ostrovů zajišťoval viceadmirál Nobutake Kondo. Ten nominálně disponoval dvojicí bitevních lodí, třemi lehkými letadlovými loděmi, 15 lehkými a těžkými křižníky plus řadou, torpédoborců, ponorek i menších a pomocných lodí, a kdyby to situace vyžadovala mohl jej posílit i Nagumův Mobilní svaz, jenž od 4. ledna na rozkaz velitele Spojeného loďstva směřoval k souostroví Palau. Západnímu uskupení velel viceadmirál Ozawa, jehož úkolem po dobytí Malajsie a Singapuru bylo zabezpečit vylodění na Sumatře a ostrovu Bangka, kdežto Východní uskupení svěřené kontradmirálu Takahašimu mělo postupně obsazovat jednotlivé ostrovy na severu a východě kolonie a tím izolovat Jávu od Austrálie a Havajských ostrovů, načež by se oba svazy spojily ke krytí závěrečné invaze na centrum kolonie. Japonci - jakožto útočníci - si mohli zvolit čas a místo úderu, což jim vždy zajistilo lokální převahu sil, a navíc se plánovači drželi zásady, že úder nesmí být proveden na cíl vzdálený od nejbližšího letiště dále nežli 400 mil, aby bombardéry mohly počítat se stíhacím doprovodem.

Obrázek
Admirál Ozawa

Naopak obránci mohli nepřátelské kroky pouze odhadovat, tudíž většinou reagovali opožděně a nemohli v daném směru nasadit adekvátní prostředky. Navíc čelili skvěle vycvičenému a motivovanému protivníkovi s jednotným velením, zatímco námořní odnož ABDA se skládala ze čtyř nesourodých složek, což samo o sobě komplikovalo vytvoření společné formace, stejně jako zdlouhavý systém předávání rozkazů a neexistence společných kódů. Kromě toho admirál Hart, jakožto vrchní velitel, postrádal odpovídající pravomoci, neboť po celý leden se preferovala teze nasazovat americké, nizozemské a britsko-australské lodě odděleně a pod samostatným velením. Americkým silám zpočátku velel kontradmirál Glassford, holandským viceadmirál Helfrich, kdežto flotě Commonwealthu kontradmirál Palliser.

To samo o sobě vedlo k nejrůznějším rozporům, která ještě zvýrazňovaly pošramocené osobní vztahy mezi spojeneckými admirály. Jmenování postaršího a opatrnického Harta do čela ABDAFLOAT nelibě nesli Nizozemci, kteří se domnívali, že tuto funkci měl zastávat osvědčený Helfrich obeznámený se zdejšími poměry. Není tedy divu, že spolupráce mezi těmito muži od počátku vázla a Holanďané v zákulisí lobbovali za změnu vrchního námořního velitele. Hartovu pozici podrývala i kritika z vlastních řad. Velitel Asijského loďstva si už před válkou znepřátelil americké ponorkáře snahou zastavit program výstavby oceánských podmořských člunů vhodných k operacím v obrovském Pacifiku, a na jeho pasivitu během filipínské kampaně si stěžoval i generál MacArtur. Mezi Hartovi kritiky se záhy zařadil i Glassford, a protože se jejich spor přenesl z profesní do osobní roviny, musel tento gordický uzel rozetnout až zásah z nejvyšších míst.

ObrázekxxxObrázek
Američtí admirálové Hart (vlevo) a Glassford

Hlavním problém námořní složky ABDA představoval nedostatek prostředků vyčleněných k odražení nevyhnutelné invaze. Pravda, Hart ještě před útokem na Pearl Harbor prozíravě přesunul do nizozemských přístavů většinu hladinových sil Asijské flotily, jenomže tato formace se nemohla měřit s nepoměrně mohutnějším Tichooceánským a Atlantickým loďstvem.

Hart nedisponoval žádnou bitevní lodí a jediné letadlové lodi LANGLEY se přezdívalo „hytlák“, jelikož se jednalo o bývalý uhelný parník JUPITER konvertovaný na nosič letounů už v r. 1922. LANGLEY byla nejstarší americkou letadlovou lodí, a jelikož její rychlost nepřekračovala 15 uzlů mohla posloužit pouze k transportu stíhaček a bombardérů na pozemní letiště. Jádro Asijského loďstvo tvořil těžký křižník HOUSTON a lehké BOISE a MARBLEHEAD společně s tuctem torpédoborců. Zatímco křižníky vesměs patřily k moderním typům, uhlím vytápěným torpédoborcům postaveným krátce po skončení Velké války námořníci posměšně nazývali „plechovky“.

Obrázek
Letadlová loď Langley

Admirál Helfrich sice marně požadoval převelení části Tichooceánského loďstva do západního Pacifiku, ale na přelomu prosince a ledna alespoň připlulo 28 ponorek Asijského loďstva. Většině velel ze Surabaje námořní kapitán John Wilkes, avšak část podmořských člunů operovala z australského Darwinu, jenž Američanům sloužil i jako zásobovací a týlový přístav. Helfrich doufal, že naváží na úspěchy nizozemských ponorkářů, avšak dosažené výsledky představovaly zklamání.

Američtí ponorkáři zvyklí na skromné podmínky v Manile a provizorium na Corregidoru si sice pochvalovali výtečné vybavení základny v Surabaji, ale mnozí velitelé stále tváří v tvář nepříteli upřednostňovali vlastní bezpečí před plněním mise, a ty odvážnější přiváděla k zoufalství vadná torpéda. Pravda, Wilkes sice takřka denně dostával na stůl hlášení o potopených japonských lodích, avšak většinou se jednalo o spekulace jeho podřízených, jelikož ponorkáři Asijského loďstva za celý leden poslali ke dnu toliko tři parníky. A přitom vody Nizozemské Východní Indie s nesčetnými průlivy, ostrůvky a zátokami představovaly příhodnou operační oblast nejenom pro příslušníky žraločího bratrstva, ale i pro torpédové čluny, jenomže Spojenci tento potenciál nedokázali využít.

Obrázek
John Wilkes (první řada vpravo) již jako kontradmirál

Chybějící těžké jednotky mohlo ABDA poskytnout britské Východní loďstvo, které tehdy disponovalo mj. několika bitevními i letadlovými loděmi. Jenomže admirál Layton po šokujícím potopení PRINCE OF WALES A REPULSE v bitvě u Kuantanu, držel jádro floty na Cejlonu mimo dosah japonského letectva a soustředil se na ochranu plavebních tras na Indickém oceánu a doprovod konvojů do Singapuru. Na těchto úkolech se podílelo i několik nizozemských křižníků a torpédoborců, což vázalo Helfrichovy síly, které se nemohly soustředit k odražení očekávaného útoku od Palau a Filipín, přičemž Britové nejevili ochotu podílet se na odražení této hrozby.

Použité zdroje k sérii dobytí Nizozemské Východní Indie:
Донец А.: Голландские крейсера Второй Мировой войны. Vydalo nakladatelství Пьедестал 2000.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Холмс У.: Победа под водой. Smolensk 1999.
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. dostupné online
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Локвуд Ч. Хасимото М.: Подводная война на Тихом океане. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Восходящее солнце над Тихим океаном декабрь 1941 - апрель 1942. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Такусиро Х.: Япония в войне 1941-1945 гг. Vydalo nakladatelství Полигон 2000.
Уинслоу У.: Потоплены и забыты. Vydalo nakladatelství АСТ 2005.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Militaria 2009/2.
Okrety Wojenne numer 19, numer 20, numer 22, numer specjalny 67, 1993/1, 1999/3, 2012/6, 2014/2, 2014/3, 2018/6,
Okrety 1999/6-7.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
Морская Кампания 2006/2.
http://www.netherlandsnavy.nl/
http://www.wunderwafe.ru/WeaponBook/Holland/index.htm
https://dutcheastindies.webs.com/
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.dutchsubmarines.com/
https://dutcheastindies.webs.com/alvis_straussler.html
http://www.tanks-encyclopedia.com/ww2/N ... lwagen.php
http://pavel70slama.blog.cz/1211/obrnen ... ervalwagen
https://www.tracesofwar.nl/articles/412 ... 6.htm?c=gw
https://thejavagoldblog.wordpress.com/
http://hansamethini.blogspot.com/2009/0 ... -1942.html
http://www.microworks.net/pacific/battl ... kpapan.htm
http://www.microworks.net/pacific/battl ... strait.htm
https://news.usni.org/2014/08/22/nightm ... uston-went
https://ww2today.com/14th-february-1942 ... -hms-li-wo
https://www.sea.museum/2017/02/19/bombing-of-darwin
https://www.wikipedia.org/

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 203.

PříspěvekNapsal: 21/10/2019, 20:39
od Vlastimil Čech
"21. prosince došlo na K-XIII v Singapuru k explozí chloru uvolněného z akumulátorů "
Jak to myslíte? Jaké akumulátory se používaly, že uvolňovaly chlór? A jakou reakcí chemickou ten chlór vybuchoval?

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 203.

PříspěvekNapsal: 21/10/2019, 21:58
od jarl
Tak na to se bude muset ještě zítra podívat, a kdyžtak to opravit. Chlór na ponorkách vznikal obvykle při vniknutí vody do akumulátorů, ale jestli mě paměť neklame, nejedná se o výbušný plyn. Na K-XIII, ale k nějaké explozi došlo.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 203.

PříspěvekNapsal: 22/10/2019, 06:50
od Vlastimil Čech
Víte, o tom chlóru hubícím posádky ponorek jsem syšel už vícekrát... Ale na druhé straně jsem slyšel, že akumulátory používané na těchto lodích, byly běžného typu, tedy olověné s elektrolytem H2SO4. Pak mne napadá, že mořská voda obsahuje chlor jen vázaný na chloridy, tedy převážně na chlorid sodný. Reakcí kyseliny sírové se solí z mořské vody chlor nevzniká. Vznikne chlorovodík. Jediná cesta, která za těchto okolností by mohla vésti ku vzniku chloru, je elektrolytický rozklad soli v mořské vodě obsažené. To by mohlo teoreticky nastat při zaplavení baterie mořskou vodou. Pak by se ovšem rozkládala i samotná voda na vodík a kyslík. A tak by mohla vzniknouti směs plynů s opravdu hnusnými vlastnostmi. Třaskavá směs produktů rozkladu vody, a do toho ještě koktejl jedovatého chloru a leptavého, dráždivého chlorovodíku. Bože ochraň lodníky.
Tohleto je samozřejmě jen moje zcela laická spekulace. Na druhé straně nutno připomenout, že jak chlor, tak chlorovodík se velmi ochotně rozpouštějí ve vodě. (Například chlorové havarije se řeší zamlžením prostoru)
Vody je na moři dost a dost, takže kdo ví...
Ovšem na druhé straně je možné, že tehdy se používali naprosto jiné baterie, než které jsem užil ve své této spekulaci. Těším se na Vaše vysvětlení, pane Jarle.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 203.

PříspěvekNapsal: 22/10/2019, 08:52
od Alfik
Vlastimil Čech píše:Víte, o tom chlóru hubícím posádky ponorek jsem syšel už vícekrát... Ale na druhé straně jsem slyšel, že akumulátory používané na těchto lodích, byly běžného typu, tedy olověné s elektrolytem H2SO4. Pak mne napadá, že mořská voda obsahuje chlor jen vázaný na chloridy, tedy převážně na chlorid sodný. Reakcí kyseliny sírové se solí z mořské vody chlor nevzniká. Vznikne chlorovodík. Jediná cesta, která za těchto okolností by mohla vésti ku vzniku chloru, je elektrolytický rozklad soli v mořské vodě obsažené. To by mohlo teoreticky nastat při zaplavení baterie mořskou vodou. Pak by se ovšem rozkládala i samotná voda na vodík a kyslík. A tak by mohla vzniknouti směs plynů s opravdu hnusnými vlastnostmi. Třaskavá směs produktů rozkladu vody, a do toho ještě koktejl jedovatého chloru a leptavého, dráždivého chlorovodíku. Bože ochraň lodníky.
Tohleto je samozřejmě jen moje zcela laická spekulace. Na druhé straně nutno připomenout, že jak chlor, tak chlorovodík se velmi ochotně rozpouštějí ve vodě. (Například chlorové havarije se řeší zamlžením prostoru)
Vody je na moři dost a dost, takže kdo ví...
Ovšem na druhé straně je možné, že tehdy se používali naprosto jiné baterie, než které jsem užil ve své této spekulaci. Těším se na Vaše vysvětlení, pane Jarle.

Naprosto přesné. Vznikal chlorovodík, ale Něm. ponorkáři říkali "chlorgas", asi si to prostě hovorově zkrátili. No a filmy pak udělaly své... dnes každý říká že se tam vyvíjel chlor.
A naprosto přesně taky ta likvidace :) oni ti ponorkáři ten prostor kropili z požární hadice, tím se ten plyn "vymyl" ze vzduchu do kýlové odpadní vody, a ta se pak vypustila. Kdyby to byl skutečně chlor, tak by byla jediná možnost - nad vodu a větrat, větrat a zase větrat :)
Ovšem co vybuchlo v Singapuru netuším :)

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 203.

PříspěvekNapsal: 22/10/2019, 14:10
od jarl
Vlastimil Čech píše: Těším se na Vaše vysvětlení, pane Jarle.

Bohužel vyčerpávající vysvětlení nemám. Od napsání části práce o Nizozemské Východní Indii zveřejněné minulý týden už uběhlo skoro půl roku, takže nejsem schopen dohledat z čeho jsem tehdy čerpal. Pravděpodobně jsem nějak zkomolil údaje o plynu (či směsi plynů), který přivodil výbuch v akumulátorovém úseku K-XIII, přičemž zahynuli tři lidé a další byli ošklivě zranění. Později tu pasáž o explozi chloru odstraním a nahradím jí něčím obecnějším.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 203.

PříspěvekNapsal: 22/10/2019, 14:37
od Mirek58
V laboratoři se připravuje reakcí kyseliny sírové s chloridem sodným (kuchyňskou solí).

2 NaCl + H2SO4 → Na2SO4 + 2 HCl

Ovšem průmyslová reakce je:

H2 + Cl2 → 2 HCl

Tedy základním problémem dané ponorky byla mořská voda v baterii.

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 203.

PříspěvekNapsal: 22/10/2019, 17:24
od Vlastimil Čech
No teď se pustím na tenoučký led čiré spekulace:
Do bateriového oddílu pronikla mořská voda spustila celý orchestr chemických reakcí, které jsem vyšpekuloval v předchozím příspěvku.
A teď si to představte:
chlorovodík rozpuštěný ve vodě se nazývá kyselinou solnou. A ta krásně leptá. K tomu se připojuje vodík a kyslík, kteří se uvolnili elektrolytickým rozkladem mořské vody - isolace byla porušena právě tou kyselinou. A do akordu chemikálií se připojuje i onen chlor, který vznikl elektrolytickým rozkladem chloridu sodného. A pak dirigent Zkrat- a velké finále! Bum! Kyslík se spojí s vodíkem! Bum! Vodík krásně hoří i ve chlórovém prostředí bum! Baterie se rozpadají následkem dovokého tance chemických reakcí a vše se zesiluje do fortissima! No, a to je zřejmě i trauermarsch nebohé lodi... Dokonáno jest.
Myslím, že by to tak mohlo s trochou smůly být.