Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 204.

PříspěvekNapsal: 21/10/2019, 18:46
od jarl
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 204.

aneb

Dobytí Nizozemské Východní Indie

Tarakan a Celebes

Vzhledem k tomu, že se britské loďstvo alespoň zpočátku nehodlalo při obraně Východní Indie výrazněji angažovat, museli se Nizozemci spokojit s pomocí nezkušených Američanů. Admirál Helfrich plánoval útok na invazní flotilu soustředěnou na rejdě filipínského přístavu Davao, ale kvůli utrpěným ztrátám a vytížení zbývajících ponorek nemohl tento záměr zrealizovat. Ke stejnému závěru došel i admirál Hart, jenž na Celebeské moře alespoň vyslal americké ponorkáře, kteří však do určené oblasti připluli pozdě a žádnou nepřátelskou loď nezpozorovali.

V Davau se skutečně již od počátku ledna soustřeďovaly transportní parníky určené k provedení invaze na Celebes a důležitý ostrov Tarakan ležící u východního pobřeží Bornea. Ano, na Davao ze Samarindy 4. a 5. ledna zaútočily americké bombardéry B-17 majora Combse, přičemž zasáhly těžký křižník MJÓKO, jež musel odplout k opravám do Saseba, ale lodě určené k přepravě výsadku vyvázly bez poškození. „Zaútočilo devět nepřátelských letounů“, napsal člen posádky zasaženého křižníku. „Pro nízké mraky bylo pozorování velmi obtížné. MJÓKO byl zasažen do druhé dělostřelecké věže, kde výbuch způsobil velké ztráty na životech. Viděl jsem, že velitel byl zasažen do ramene. Signální pátrací reflektor byl poškozen a dělostřelecký důstojník byl střepinou pumy zraněn na oku.“

Obrázek
Nizozemská minonoska Prins van Oranje

Vylodění na Tarakanu zabezpečoval kontradmirál S. Hirose, jemuž podléhala i 4. eskadra torpédoborců kontradmirála Š. Nišimury, přičemž vzdušné krytí prováděla 23. letecká flotila dislokovaná na Jolo a plovákové letouny z hydroplánových lodí SANUKI MARU a SANJÓ MARU. Konvoj 16 transportů přepravující přes 7000 příslušníků 56. plukovní skupiny a Speciálních námořních výsadkových sil opustil Davao a Jolo v noci ze 7. na 8. ledna, a jelikož jej záhy lokalizovalo spojenecké letectvo, generál major Š. Sakaguči očekával silný odpor.

Posádka Tarakanu čítala 1300 mužů a velel jí podplukovník de Waal. Jeho podřízení disponovali několika středními a lehkými děly, u břehů ostrova narychlo kladla miny minonoska PRINS VAN ORANJE a v přístavu kotvila poškozená ponorka K-X, strážní člun P-1 a několik pomocných lodí. Obranný potenciál zvyšovala i stíhací letka a jednotky létajících člunů. Jako první na ostrov 9. a 10. ledna zaútočilo japonské letectvo, které záhy připravilo obránce o stíhací ochranu, ale ataky na PRINS VAN ORANJE selhaly a do bezpečí, navzdory několika leteckým útokům proklouzla i K-X. Nizozemci v odvetu vyslali k Jolo létající čluny Dornier, které se při zpátečním letu střetly se vzdušnou ochranou konvoje, načež přeživší stroje odletěly do Balikpapanu.

Obrázek
Generál Sakaguči

Invazní loďstvo se k ostrovu přiblížilo 10. ledna. Hirose vyzval obránce, aby neničili ropná zařízení a tím se nevystavovali nebezpečí odvety, ale husté sloupce kouře halící ostrov dokazovaly, že si Nizozemci jeho hrozby k srdci nevzali. K vylodění došlo teprve o dva dny později, čehož využil velitel PRINSE VAN ORANJE k pokusu o únik. Pomalá minonoska večer 11. ledna obeplula severní břeh Tarakanu, ale záhy jí dostihly torpédoborec JAMAKAZE a hlídková loď P-38, které jí zasypaly přívalem granátů. Nizozemci se srdnatě bránili palbou z lehkých děl, ale přesto se PRINS VAN ORANJE krátce před půlnocí potopil i s většinou posádky.

Na invazní loďstvo u Tarakanu opakovaně útočily nizozemské, australské a americké bombardéry a létající čluny, přičemž osádky Glenn Martinů startujících z tajného letiště Samarinda 2 ohlásily poškození torpédoborce ASAGUMO a dvou transportů. Na druhou stranu japonští stíhači způsobili holandským bombardérům značné ztráty, takže padlo rozhodnutí vylepšit jejich pasivní ochranu. Proto technici na Samarindě 2 opatřili zbývající stroje 8mm pancéřovými deskami, které chránily stanoviště 1. a 2. pilota, jenomže v praxi se ukázalo, že tyto pancíře probíjí i střely z 7,7mm kulometů.

Obrázek
Torpédoborec Asagumo

Další potíže způsobily vojákům generála Sakagučiho pobřežní baterie umístěné v jihozápadní části Tarakanu kryté minovými poli. K jejich tralování Japonci vyčlenili 5 minolovek, ale nizozemští kanonýři potopili W-13 a W-14 a zbraně složili teprve poté, co je podplukovník de Waal uvědomil o kapitulaci ostrovního garnizónu. Uniknout dokázal pouze strážní člun P-1, jenž dosáhl přístavu Samarinda na Borneu, a několik létajících člunů s pozemním personálem. Ještě předtím ovšem obránci poničili letiště, a k pramalé radosti útočníků zapálili ropné vrty a rafinérii.

Neuposlechnutí Hiroseho doporučení přimělo Japonce k barbarské odvetě na zajatých námořnících a obsluhách pobřežních baterií. Přeživší námořníky z PRINSE VAN ORANJE synové Nipponu dopravili na místo zkázy torpédoborce SAGIRI potopeného před několika týdny ponorkou K-XVI, kde je v jakémsi zběsilém aktu msty sťali meči a jejich těly nakrmili žraloky. Podobně krutě válečníci ze Země vycházejícího slunce zúčtovali i se zajatými dělostřelci, kteří pro změnu utišili apetit krokodýlů v tarakanských bažinách. Těmito činy Japonci znovu dokázali, že jednání velitele torpédoborce URANAMI, jenž několik hodin křižoval na místě potopení ponorky O-20 aby zachránil trosečníky, představovalo výjimku, a zajatí spojenečtí vojáci nemohou očekávat zacházení v duchu ženevských konvencí.

Jestliže uvedení zdejších ropných zařízení do stavu před invazí představovalo náročný úkol, opravy tarakanského letiště si i přes spojenecký nálet ze 13. ledna vyžádaly pouze několik dní, tudíž císařovi orli získali základnu odkud mohli provádět údery na Borneo, Timor, Ambon a Seram, což předznamenalo další expanzi v těchto směrech.

Obrázek
Hořící Tarakan

Souběžně s invazí na Tarakan došlo i k vylodění u Menada na pobřeží severního Celebesu. Této operaci velel kontradmirál K. Kubo, jenž odpovídal za přepravu šesti transportních parníků, v jejichž útrobách se tísnilo 3200 příslušníků Speciálních námořních výsadkových jednotek. Vzdušné krytí zajišťovala 21. letecká flotila společně s hydroplánovými loděmi ČITOSE a MIZUHO, kdežto ochranu před očekávaným protiúderem spojeneckých hladinových sil zabezpečovala 2. eskadra torpédoborců kontradmirála Raizó Tanaky, přičemž Celebeské moře brázdila i 5. křižníková eskadra a přístupy od jihu přehrazovaly ponorky.

Menado drželo 1500 vojáků pod velením majora B. Scilmöllera, z nichž většina patřila k dobrovolnickým a domobraneckým oddílům, přičemž veškerou těžkou výzbroj tvořila 2 děla ráže 75 mm a 3 ráže 37 mm. Japonci se pokusili obránce zaskočit vzdušným desantem, jenž měl obsadit letiště Langoan a udržet je do příchodu posil. Proto nad Celebesem ráno 11. ledna zaburácelo 28. bombardérů Micubiši G3M krytých stíhači z letadlové lodě ZUIHÓ, načež se na obloze rozevřelo přes 300 padáků. Protože výsadkáři opustili letouny v přílišné výšce, rozptýlili se do okolí, načež narazili na nečekaně silný odpor, takže Holanďané oblast letiště vyklidili teprve poté, co dorazili mariňáci vysazení na pobřeží.

Obrázek
Kontradmirál Raizó Tanaka

Část obránců se v automobilech přesunula do Makasaru, zatímco zbývající se podle instrukcí stáhli do džungle a přešli na partyzánský způsob boje, přičemž zbraně složili až po několika měsících. Navzdory úsilí demoličních čet přistály první japonské letouny na zdejším letišti již navečer 11. ledna a plně operační se stalo o 13 dní později, čímž Nippon získal další základnu k podpoře výbojů v jižním směru.

Dobytí Tarakanu a Menada zaplacené ztrátou pouhých 300 japonských životů definitivně ukončilo snahu ovládnout holandské území bez použití síly, tudíž Tokio Nizozemské Východní Indii 11. ledna 1942 vyhlásilo válku. A protože dosavadní úspěchy japonských zbraní nenechávaly v Batávii nikoho na pochybách o možnosti obrany kolonie, padlo rozhodnutí přesunout zdejší zlaté rezervy do Austrálie, čímž by si Holanďané uchovali finanční nezávislost i to pádu své nejbohatší državy.

Balikpapan

Jakmile Japonci upevnili své pozice na severním Borneu a Celebesu, upřel admirál Takahaši pozornost k dalšímu ropnému středisku Balikpapan vzdálenému od Tarakanu 200 mil. Dosavadní pasivita námořní složky ABDA do značné míry ukolébala Japonce, kteří na moři neočekávali vážnější protiakci, přičemž věděli, že slabá posádka nemůže klást odpor déle než několik hodin. Zkušenosti z Tarakanu jim zároveň napověděly, že Nizozemci provedou důkladnou demolici zdejší rafinerie a těžebních zařízení, takže Země vycházejícího slunce nebude moci v dohledné době plně využívat jejich kapacitu. Proto generál Sakaguči 20. ledna propustil kapitány Reinderhoffa a Colinja zajaté na Tarakanu a pověřil je úkolem varovat krajany v Balikpapanu před nevyhnutelnými důsledky zničení ropného průmyslu nejenom pro nizozemské vojáky, nýbrž i pro civilní obyvatelstvo.

Obrázek
Text Sakagučiho ultimáta

Tím však veliteli zdejší 1100členné posádky s předstihem prozradili své záměry, tudíž podplukovník van den Hoogenband na nic nečekal a nařídil zapálit ropné rezervoáry a zdemolovat rafinerii a těžební zařízení, přičemž zkáze neunikly ani zdejší mosty a komunikace. Po dosavadních neblahých zkušenostech s řáděním Hirohitových válečníků nebral Sakagučiho varování na lehkou váhu, ale doufal, že včasnou evakuací demoličních čet zachrání civilisty před krvavou vendetou.

Invazní loďstvo opustilo Tarakan 20. ledna a zamířilo do Makasarského průlivu oddělujícího Borneo od Celebesu. Konvoj 16 transportních lodí přepravujících 5500 mužů 56. plukovní skupiny střežily tři torpédovky přestavěné na hlídkové lodě, několik stíhačů ponorek a flotila minolovek. Operaci řídil kontradmirál Nišimura, jenž disponoval vlajkovým lehkým křižníkem NAKA, deseti torpédoborci a nosiči hydroplánů zajišťujícími invaznímu svazu vzdušnou ochranu. Při srovnání s předchozími desanty uskutečněnými v oblastech podstatně vzdálenějších od centra Východní Indie, byla ochrana konvoje nezvykle slabá, jako by Takahaši uvěřil, že Spojenci na výpady hladinových sil rezignovali.

Obrázek
Americká ponorka Sturgeon

Za obranu této části Nizozemské Východní Indie odpovídalo americké Asijské loďstvo, jehož hlavní síly doplňovaly palivo u ostrova Suwamba. V Makasarském průlivu však společně s holandskými podmořskými čluny K-XIV a K-XVIII hlídkovaly americké ponorky STINGRAY, STURGEON, SPEARFISH, SAURY, PORPOISE, PICKEREL a S-40, takže admirál Hart dostal informaci o japonském konvoji už krátce po vyplutí a měl tudíž dostatek času zorganizovat protiúder.

Jako první se do akce 22. ledna dostala ponorka STURGEON, která provedla tři torpédové útoky, načež na velitelství zachytili proslulou depeši „Strurgeon ztratil panictví.“ Korvetní kapitán W. Wright tvrdil, že potopil torpédoborec a dvě přepravní lodě, ale jak bylo u amerických ponorkářů pravidlem, všechna torpéda minula či explodovala předčasně, takže STURGEON ve skutečnosti o nevinnost nepřišel. Ostudou skončil téhož dne kontakt ponorky PORPOISE s křižníkem NAKA a následně i s konvojem, jelikož korvetní kapitán Callahan si počínal takovým způsobem, že byl po návratu do Surabaje zbaven velení.

Obrázek
Transportní parník Nana Maru

Ostatní americké podmořské čluny se k cíli nedostaly blíže než na 17 mil, načež se reputaci spojeneckých ponorkářů pokusili napravit Holanďané, avšak ani „Helfrichovi žraloci“ napoprvé neuspěli. K-XIV se 22. ledna přiblížila ke konvoji, avšak objevily jí doprovodné torpédoborce, které ponorku odehnaly hlubinnými pumami. O poznání lépe si vedli letci s nizozemskými oranžovými trojúhelníky na trupech. 23. února Glenn Martiny z letiště Samarinda 2 několikrát zaútočily na invazní svaz a podle japonských zdrojů potopily dopravní loď NANA MARU (6794 BRT) a zasáhly jeden torpédoborec a transport, zatímco 50kg pumy ze stíhacích Brewster Buffalo lehce poškodily transportní loď TACUKAMI MARU.

Bohužel Japonci už během tarakanské kampaně správně usoudili, že Spojenci mají na Borneu další letiště, a když 23. ledna nad Samarindou 2 zakroužil průzkumný letoun s rudými terči na křídlech, bylo zřejmé, že letiště musí počítat s brzkým útokem. To se potvrdilo následujícího dne, kdy atak letky stíhacích strojů Micubiši A6M připravil Nizozemce o transportní Douglas DC-3, bombardér Glenn Martin a stíhačku Brewster Buffalo, ale protiletadlová palba na oplátku sestřelila jednoho útočníka. Trosky stíhačky později prohledali přivolaní technici, kteří odvezli některé součásti, ale pro další osud letiště měla zásadní význam ukořistěná mapa se zakreslenou trasou z Tarakanu na Samarindu 2. Tím bylo definitivně potvrzeno prozrazení letiště, takže velitelství rozhodlo bombardéry přes základny na jižním Borneu a Celebesu stáhnout na Jávu.

Obrázek
Letiště Samarinda 2 v roce 1944

Navzdory vzdušným útokům připlul večer 23. ledna japonský konvoj ke svému cíli, a poté co pobřežní vody vytralovaly minolovky, vpluly transporty do přístavu a shodily kotvy. Jenomže navzdory silné eskortě do zálivu pronikla ponorka K-XVIII a zhruba hodinu po půlnoci nařídil korvetní kapitán van Wall Groeneveld vypustit salvu torpédo na křižník NAKA. Trojice „rybek“ sice Nišimurovu vlajkovou loď minula, ale Groeneveldovi muži si zklamání vynahradili zásahem transportu CURUGA MARU (6987 BRT), jenž se po evakuaci posádky a přepravovaných vojáků o několik hodin později potopil.

Obrázek
Korvetní kapitán van Groeneveld

Zahynulo 39 mužů, což byla pouhá předzvěst věcí příštích, jelikož Nišimura s většinou doprovodných lodí vyplul na moře pátrat v Makasarském průlivu po nepřátelských ponorkách, tudíž svěřený konvoj zanechal u Balikpapanu téměř bez ochrany, což jej záhy přivedlo na pokraj zkázy.

Bitva u Balikpapanu

Úkolem napadnout nepřátelské invazní síly pověřil velitel námořní složky ABDA 20. ledna uskupení kontradmirála Glassforda zvané 5. operační svaz. Ten měl původně sestávat z těžkého křižníku HOUSTON, 2 lehkých křižníků a 8 torpédoborců, jenomže nakonec ze zátoky Kupang na Timoru vypluly toliko křižníky BOISE a MARBLEHEAD doprovázené torpédoborci JOHN D. FORD, PAUL JONES, POPE, PARROT, BULMER a BARKER. To při využití momentu překvapení byla dostatečná síla k souboji s Nišimurovou eskortou a americké posádky po dlouhé nečinnosti toužily změřit síly s nepřítelem, jenž před šesti týdny zákeřně napadl Tichooceánské loďstvo v Pearl Harboru.

Obrázek
Posádka torpédoborce John D. Ford v r. 1938

Jenomže napřed Američané museli proplout na Floreské moře, v jehož severní části téhož dne v 4:04 na útesu Taka Baking ztroskotala ponorka S-36, načež se o zrádnosti zdejších vod přesvědčilo i Glassfordovo uskupení. Při obeplouvání ostrova Komodo se pod trupem křižníku BOISE ozval zlověstný skřípot zvěstující náraz na nezmapovaný korálový útes, přičemž došlo k zaplavení několika úseků. To bylo zlé znamení, tím spíše, že na MARBLEHEADU došlo k poruše turbíny, takže rychlost klesla na pouhých 15 uzlů, což Glassforda přinutilo změnit původní plán a 5. operační svaz rozdělit.

Křižníky se v doprovodu torpédoborců BARKER a BULMER vydaly podél pobřeží ostrova Sumbawa na západ, kdežto zbytek 59. divize torpédoborců vedený fregatním kapitánem P. Talbotem brázdil Floreské moře směrem k Makasarskému průlivu. Admirál se v zátoce Warroda přelodil na MARBLEHEAD, na nějž námořníci přečerpali část paliva z poškozeného křižníku, načež MARBLEHEAD s BULMEREM propluly Lombockým průlivem a zamířily na sever, aby alespoň při návratu od Balikpapanu podpořily Talbotův oddíl, zatímco zmrzačený BOISE provázený BARKEREM odplul do Tjilatjapu.

Obrázek
Lehký křižník Marblehead

Tak vlivem řetězce nešťastných náhod došlo k situaci, kdy nejmocnější flota planety vyslala ke splnění důležitého úkolu pouhé čtyři „plechovky“ založené ještě před podpisem Washingtonské konvence, což svědčí o Glassfordově sebevědomí, neboť za této situace by nebylo divu, kdyby útok odvolal. Na čele formace plul JOHN D. FORD, v jehož kýlové brázdě dýmal POPE a sestavu uzavíraly PARROTT a PAUL JONES.

Mezitím spojenecký vzdušný průzkum potvrdil přítomnost nepřátelského konvoje u Balikpapanu, tudíž zatemněné torpédoborce v 19:30 asi šest mil od mysu Mandara změnily kurs na severozápad a skryti noční tmou zamířily přes Makasarský průliv přímo k místu vylodění. Třebaže strojníci a topiči vyvinuli maximální úsilí, takže ze všech čtyř komínů na každém torpédoborci stoupaly husté sloupce kouře, rychlost nepřekročila 27 uzlů.

Talbot hodlal na Balikpapan udeřit 24. ledna kolem 3. hod., ale posádky byly v plné pohotovosti, jelikož mohly kdykoliv narazit na japonské válečné lodě. Velitel 59. divize již s předstihem vydal velitelům jednotlivých lodí bojové instrukce; útok torpédy měl proběhnout na krátkou distanci, přičemž hlavní cíl představovala transportní plavidla. Zpočátku hodlal atakovat Japonce torpédovými salvami, ale kdyby se před ústí torpédometů dostal cíl menších rozměrů, upřednostnil vyslání jednotlivých „doutníků“. Po spotřebování všech torpéd doporučil zkrátit vzdálenost a zahájit dělostřeleckou palbu. Torpédoborce měly bojovat samostatně a Talbot zdůraznil, že tváří v tvář nepříteli od svých podřízených očekává iniciativu a bojovnost.

Obrázek
Torpédoborec Pope

Kolem půlnoci námořníci daleko před příděmi spatřili vzdálené záblesky považované za lodní reflektory, ale později vyšlo najevo, že se jedná a hořící transporty zasažené nizozemskými bombardéry. Proto nakrátko změnili kurs, aby předešli odhalení. Po 2. hod. se nad severozápadním obzorem objevila rudá záře zvěstující posádkám, že se přiblížily k Balikpapanu osvětlenému požáry ropných nádrží, což brzy potvrdil i štiplavý dým. Zdálo se, že Američanům už nic nemůže zabránit v překvapivém útoku, když tu byly jejich nervy těsně před cílem vystaveny těžké zkoušce.

Ze zátoky ve 2:45 vyplul křižník a několik torpédoborců, které přeťaly kurs oddílu, přičemž hlídky na JOHNU D. FORDOVY a POPE nabyly přesvědčení, že na nejbližším torpédoborci spatřily rozpoznávací signál. Talbot provedl bleskovou změnu kursu, načež siluety nepřátelských lodí pohltila temnota zahuštěná oblaky dýmu valícího se od pobřeží až do vzdálenosti 20 mil. Ať už Nišimurovi podřízení blížící se torpédoborce nezpozorovali, či je pokládali za vlastní, japonští hlídací psi na poslední chvíli uvolnili americkým mořským vlkům s vyceněnými tesáky cestu přímo do ovčína, kde na ně čekala bohatá kořist!

U Balikpapanu stálo na kotvách 12 transportních parníků rozmístěných ve dvou řadách, jejichž siluety se zřetelně rýsovaly proti břehu osvětlenému planoucími ohni, kdežto útočící torpédoborce halila oblaka kouře. Jako první odpálil před 3. hod. torpéda na velký transport PARROTT, ale na zvuky explozí čekali námořníci marně, načež si udivené pohledy následované šťavnatými nadávkami vyměnili i jejich spolubojovníci na PAULU JONESOVI a JOHNU D. FORDOVI, kteří si za cíl vybrali minolovku W-15. Třebaže o hladinu postupně plesklo 10 smrtonosných doutníků, japonské lodě vyvázly bez úhony, načež se rozblikaly signální lampy a noční klid přerval jekot poplašných sirén. Ačkoliv nelze podceňovat nervozitu nezkušených obsluh torpédových aparátů, patrně opět zaúřadovala nespolehlivá torpéda, jež dosud trápila pouze americké ponorkáře.

Obrázek
Parník Sumanoura Maru

Zklamaní Američané provedli manévr, jenž jim umožnil použít pravoboční vrhače torpéd. Kolona torpédoborců plula nyní na jih podél transportních lodí, když krátce po 3. hod. vypálil PARROTT další salvu na SUMANOURA MARU (3519 BRT). „Najednou byli Američané odměněni pohledem na obrovskou explozi, když jedna z lodí s velkým rachotem vybouchla.“ Píše E. Hoyt. „Zřejmě byla plná výbušnin a trosky vylétly velmi vysoko. Okamžitě se potopila i s celou posádkou.“

Torpédová kletba byla zlomena a prvním úspěchem povzbuzené posádky zbývajících torpédoborců si vzaly na mušku TACUGAMI MARU (7070 BRT), která se po několika explozích začala ve 3:06 hroužit pod hladinu. Třikrát hurá! Talbot ve 3:14 přikázal změnit kurs o 90 stupňů vpravo, načež se kolona torpédoborců vedená vlajkovým JOHNEM D. FORDEM vydala přímo mezi první řadu transportů. Teprve tehdy si Japonci uvědomili jakému nebezpečí čelí, takže se na scéně osvětlené nyní i plameny ze zasažených muničních lodí objevila strážní loď P-37, kterou však ve 3:29 rozervala na kusy torpéda vypálená z PARROTTU a POPE.

Obrázek
Schéma amerického útoku na Balikpapan

JOHN D. FORD a PAUL JONES napadly další parník, jenž se „doutníkům“ dokázal vyhnout, ale ve 3:25 PAUL JONES zasáhl a potopil KURETAKE MARU (5175 BRT). Tou obou už na většině torpédoborců došla torpéda, tudíž PAUL JONES, PARROTT a POPE v souladu s původními instrukcemi zahájily palbu a granáty dopadající na transportní lodě ještě zvětšily zmatek panující mezi osádkami japonských lodí. Třebaže kanonýři mířili dobře, 102mm granáty neměly dostatečnou účinnost, takže útočníci mohli pouze litovat, že se akce nemohl účastnit žádný „šestipalcový“ křižník.

Mezitím se Japonci konečně zorientovali, načež se kolem útočníků začaly zvedat vodní sloupce způsobené dopadajícími granáty. Tou dobou se americká formace rozpadla; POPE se držel JOHNA D. FORDA, ale zbývající jednotky ustupovaly směrem na jih. Záhy vlajkovou loď opustil i POPE, načež se osamocený JOHN D. FORD prodral mezi parníky zakotvené blíže k pobřeží, a třebaže většina torpéd minula, podařilo se mu poškodit jeden transport. Tímto manévrem si vlajkový torpédoborec vysloužil zvýšenou pozornost japonských dělostřelců, přičemž jeden projektil v 3:47 vybuchl poblíž zadního palebného postu, kde vyšlehly plameny. Škody byly sice zanedbatelné, ale protože došlo ke zranění čtyř námořníků a bylo pouze otázkou času, kdy se k Balikpapanu vrátí Nišimurův svaz, Talbot zavelel k ústupu.

Obrázek
Torpédoborec John D. Ford

Rozptýlená 59. divize prchala plnou parou na jih, jelikož se každou chvíli mohly ze tmy vynořit siluety nepřátelských válečných lodí. Rozkacený admirál Nišimura k jejich pronásledování vyčlenil křižník NAKA s torpédoborci NACUGUMO a MINEGUMO, jenomže těm se drzé vetřelce dostihnout nepodařilo, tudíž se s nepořízenou vrátily k Balikpapanu.

Po rozednění se v 6:42 americké torpédoborce opět zformovaly do kýlové linie, přičemž Talbot ocenil jejich výkon vyvěšením signálu: „Well done!“ (Dobrá práce). O něco později se setkaly s křižníkem MARBLEHEAD a torpédoborcem BULMER, načež admirál Glassford celou formaci dovedl 25. ledna do Surabaje, kde posádky čekalo triumfální přijetí.

Obrázek
Námořní sekretář Knox (vpravo) předává fregatnímu kapitánovi Talbotovi Námořní kříž

Střetnutí u Balikpapanu skončila potopením tří japonských transportů a souhrnné hrubé prostornosti 15 764 BRT a zničením strážní lodě P-37. To byl nepopíratelný sukces, byť je třeba zdůraznit, že ze 48 vypuštěných torpéd explodovalo pouze 7, a kdyby Talbotovi muži lépe mířili (a disponovali spolehlivými zbraněmi), mohli zničit většinu konvoje. Přesto se jednalo o první vítězství spojeneckých hladinových sil nejenom v historii ABDA, ale i v celé pacifické kampani, takže mu náleží čestné místo v dějinách amerického válečného námořnictva.

Zatímco se vítězný Glassfordův svaz vracel od Balikpapanu, Japonci sčítali škody. Navzdory tvrzení spojeneckého tisku, synové Nipponu při potopení třech transportních a jedné válečné lodě utrpěli pouze minimální lidské ztráty, protože většina vojáků a válečného materiálu již byla v době útoku na břehu. Spojenci však ještě neřekli poslední slovo, neboť před Balikpapanem kroužila ponorka K-XVIII s nabitými torpédomety, přičemž korvetní kapitán Groeneveld sledoval v periskopu hořící japonské lodě a číhal na další příležitost.

Obrázek
Ponorka K-VIII

Ta se naskytla 24. ledna krátce po východu slunce, když se ke K-XVIII přiblížil jeden ze stíhačů ponorek. Nizozemci odpálili dvě nepřesně zamířená torpéda, načež se dočkali odvety v podobě spršky hlubinných pum. Vážně poškozená ponorka obtěžkaná 25 tunami vody v zaplavené přední torpédové komoře, dosedla na dno a teprve po setmění 25. ledna se oxidem uhličitým přiotrávené posádce podařilo vodu odčerpat. Ponorka vystoupala na hladinu, a protože unikla pozornosti hlídkujících torpédoborců, vydala se zpět na základnu. K-XVIII se po dobrodružné plavbě dovlekla do Surabaje, ale poškození se ukázala natolik závažná, že se je nepodařilo odstranit, tudíž si admirál Helfrich musel z tenčícího se seznamu bojeschopných podmořských člunů odepsat další položku.

Ztráta několika japonských transportních parníků neměla vliv na průběh pozemní kampaně, stejně jako nálety spojeneckých bombardérů prováděné 24. ledna. Japonci ještě téhož dne obsadili Balikpapan, jehož posádka se po symbolickém odporu stáhla do vnitrozemí a pod příkrovem džungle pokračovala v boji až do pádu Nizozemské Východní Indie. Vzhledem k dosavadním zkušenostem asi nikoho nepřekvapí, že za neuposlechnutí výzvy k předání ropných zařízení v neporušeném stavu byly povražděny desítky zajatých vojáků i civilistů. Císařští válečníci zkrátka opět naplnili svého času populární představy o „žlutém nebezpečí“ ohrožujícímu kulturně nadřazenou evropskou civilizaci.

Obrázek
Ponorka Swordfish

Současně s dobytím Balikpapanu Japonci upevnili své pozice i na ostrově Celebes, kde se příslušníci Speciální výsadkové námořní jednotky ze Saseba 24. ledna zmocnili Kendari i s tamějším výtečným letištěm, přičemž z přístavu s obrovským štěstím unikla americká zásobovací loď pro hydroplány CHILDS. Hladinové síly ABDA zaneprázdněné výpadem k Balikpapanu nereagovaly, ale konečně se prosadili američtí ponorkáři. SWORDFISH se pod velením korvetního kapitána Smithe poblíž Kemy přiblížila k pomocnému dělovému člunu MJÓKEN MARU, jenž se po zásazích dvou torpéd potopil.

Tento dílčí úspěch nic nezměnil na skutečnosti, že se Japonci pevně zachytili i na jihozápadním pobřeží Celebesu, takže během několika týdnů vyhnali Holanďany z většiny důležitých přístavů na Borneu a Celebesu. To rozvrátilo spojenecké pozice v této oblasti a útočníkům umožnilo přikročit k úderům na centrální oblast Východní Indie.

Hart kontra Glassford

Odvážným výpadem k Balikpapanu Američané prokázali svoji připravenost bránit Východní Indii, a získali respekt holandských a britských kolegů, kteří díky bohatým námořním tradicím doposud na příslušníky relativně mladé námořní mocnosti hleděli skrz prsty. Bohužel, ani úspěšná bojová premiéra Asijského loďstva nezmírnila napětí panující mezi americkými admirály. Právě naopak! Hart sice v Surabaji pogratuloval všem posádkám, ale Glassfordovi (možná oprávněně) vyčítal uváznutí BOISE na útesu a špatný stav turbín na MARBLEHEADU. Naopak Glassford svému nadřízenému zazlíval, že během akce zasahoval do jeho velitelské kompetence a pokoušel se mu upřít podíl na vítězství.

Obrázek
Lehký křižník Boise

Trapný spor zašel tak daleko, že Glassford dospěl v závěru, že Nizozemská Východní Indie představuje pro oba načepýřené kohouty příliš malé smetiště. Za starých časů by tento rébus vyřešil souboj za úsvitu, avšak nyní musel zasáhnout Washington. Velitel amerického námořnictva admirál King dal zapravdu Glassfordovi, a Hartovi nařídil napříště nezasahovat do operačního velení na moři. Navíc bylo Asijské loďstvo 27. ledna formálně rozpuštěno a převedeno pod nedávno založené Velitelství jihozápadního Pacifiku, přičemž velitelem amerických námořních sil se stal Glassford záhy povýšený na viceadmirála.

Obrázek
Admirál Hart

Jakmile došel na Jávu Kingův rozkaz, neodpustil si Glassford uspořádat pro členy svého štábu provokativní oslavu, a když do Surabaje přicestoval ponížený Hart, oba admirálové měli spoustu práce, aby alespoň před zahraničními kolegy zachovali dekorum. To se sice podařilo, ale situace kdy velitel námořních sil ABDA nedokázal normálním způsobem komunikovat s velitelem její druhé nejsilnější složky, měla k ideálu daleko, třebaže neblahý stav počátkem února částečně vyřešila další organizační změna.

Ambon

Na dobytých letištích na Borneu a Celebesu záhy přistály bombardéry a stíhačky z 21. a 23. letecké flotily, načež nad Surabajou 3. února poprvé zahřměly letecké motory a na hlavní nizozemskou námořní bázi se snesly pumy. Třebaže samotní Nizozemci soustředili k obraně Jávy 65 stíhaček, skončila pro Spojence letecká bitva pohromou, jelikož Japonci toho dne zničili 16 stíhaček, 6 bombardérů B-17 a nejméně 10 hydroplánů a létajících člunů.

Obrázek
Japonský únorový nálet na Surabaju

Kromě srdce kolonie se v dosahu nepřátelských bombardérů ocitly i Moluky a důležité ostrovy Ambon a Timor. To pro spojenecké hladinové síly do budoucna nevěstilo nic dobrého. Admirál Helfrich totiž i nadále pobízel velitele námořní složky ABDA k ofenzivním akcí, což vzhledem k japonské vzdušné převaze, muselo zákonitě vést ke střetu s nepřátelskými bombardéry bez možnosti leteckého krytí.

Jako první přišel na řadu Ambon s důležitým letištěm, na nějž již od 21. ledna útočily letouny startující z Menada a Davaa, k nimž se záhy přidaly bombardéry z letadlových lodí HIRJÚ a SORJÚ. Neustálé bombardování přinutilo Spojence stáhnout z ostrova letku australských Hudsonů, ale přesto Japonci očekávali silný odpor, jelikož Ambon bránilo zhruba 3900 Nizozemců a Australanů majících k dispozici pobřežní baterie, protiletadlová děla a kulomety.

Obrázek
Ponorka Shark

Konvoj převážející přes 5000 příslušníků 228. pěšího pluku zajišťovalo několik uskupení válečných lodí, přičemž velení připadlo kontradmirálovi Roizó Tanakovi. Transporty v noci z 30. na 31. ledna nerušeně dopluly k Ambonu a okamžitě začalo vyloďování vojáků a válečného materiálu. Později na tři japonské lodě neúspěšně zaútočila americká ponorka SHARK a minolovka W-9 se potopila po nárazu na minu. Muži velitele posádky podplukovníka J. Kapitze se na vyloďovacích plážích drželi několik hodin, ale pod tlakem početnějšího nepřítele nakonec ustoupili do vnitrozemí.

Proto se Japonci už první den probili k městu Ambon, jehož se zmocnili 1. února i s opevněnou pobřežní baterií se 150mm děly. Tvrdé boje však pokračovaly až do 3. února, kdy padlo letiště, ba některé jednotky znepříjemňovaly okupantům život až do 7. února, kdy poslední obránci složili zbraně a vyšli z džungle s rukama nad hlavou. O dva dny později odplul do Davaa parník KIRIŠIMA MARU s raněnými a ostatky padlých vojáků, načež kontrolu důležitého ostrova převzali Japonci. Ani tentokrát se obsazení ostrova neobešlo bez hromadné popravy zajatců prezentované jako odveta za potopení minolovky W-9.

Bitva v Makasarském průlivu

Dobytí Ambonu poskytlo Japoncům další letiště odkud mohli útočit na centrum kolonie. Spojenecké námořní síly proti přesile nevypluly, avšak když letecký průzkum 1. února odhalil konvoj 20 transportních lodí opouštějících Balikpapan, usoudil Helfrich, že nastal čas zasadit nepříteli úder, jenž by mu znemožnil obsadit přístavy v jižním ústí Makasarského průlivu.

Obrázek
Admirál Helfrich

Tváří tvář této hrozbě došlo konečně 2. února ke zformování tzv. Úderného svazu, do jehož čela Nizozemci prosadili vlastního kandidáta. „Kontradmirál Karel Doorman považoval za velkou poctu, že velení Úderného svazu bylo svěřeno právě jemu, holandskému námořnímu důstojníkovi,“ napsal přímý účastník bojů A. Kroese. „Nicméně si byl dobře vědom toho, že úkol zastavit nepřítele, jenž měl velkou převahu na moři i ve vzduchu, bude krajně obtížný. Kromě toho spojenecká eskadra sestávala z lodí čtyř různých národů, které ještě neměly žádné zkušenosti se společných operací. Nehledě na tyto komplikace, kontradmirál Doorman nehodlal promarnit žádnou příležitost. Věděl, že důstojníci a námořníci pod jeho velením se v nastávajících bojích nebudou šetřit. Slavné tradice holandského a tří anglosaských loďstev zaručovaly jejich připravenost; posádky byly disciplinované a dobře vycvičené.“

Úderný svaz měly tvořit lodě všech národností zastřešených velitelstvím ABDA, ale prozatím zahrnoval pouze 2 nizozemské křižníky a 4 torpédoborce, plus 2 americké křižníky a 7 torpédoborců, jelikož další k tomuto účelu vyčleněné lodě prozatím plnily jiné úkoly. Pro úplnost dodejme, že nechybělo mnoho, aby Doormanovo uskupení utrpělo značné ztráty už během prvního náletu na Surabaju, kdy kotvilo u ostrova Madura, ale japonští letci se věnovali plnění jiných úkolů.

Obrázek
Admirál Doorman

Kontradmirál Doorman se čtyřmi křižníky a sedmi torpédoborci vyplul ze zátoky Bunda Roads na ostrově Madura v noci ze 3. na 4. února s úkolem následující noci napadnout nepřátelské transporty v Makasarském průlivu. Po zprávě o osudu malého konvoje rozprášeného v těchto vodách 3. února japonskými bombardéry, takřka s jistotou očekával letecký útok, ale pod tlakem nadřízených operaci nezrušil ani po rozednění, třebaže dobrá viditelnost hrála do karet Japoncům. Na čele svazu plul vlajkový DE RUYTER, za nímž se kolébaly HOUSTON, MARBLEHEAD a TROMP, které zprava i zleva kryla dvojice amerických torpédoborců, kdežto nizozemské se držely za záděmi křižníků.

Po zprávě, že japonští letci předchozího dne u Maduru spatřili silné spojenecké uskupení připravené k akci, vzlétlo po rozednění z Kendari postupně 38 bombardérů Micubiši G4M společně s 24 Micubiši G3M a stíhacím doprovodem s úkolem nepřítele vyhledat a napadnout. Doorman v 9:35 předal velitelům jednotlivých lodí varování, že ve vzduchu je početná formace nepřátelských letounů, načež o 14 minut později hlídky poblíž Kangeánských ostrovů ohlásily 36 bombardérů s nenáviděnými „karbanátky“ na trupech. Poplach!

Obrázek
Formace bombardérů Micubiši G3M

Nizozemský admirál nechal v souladu s tehdejší taktikou uskupení rozptýlit, takže každá loď plující maximální rychlostí čelila útočníkům samostatně. Císařovi orli se nenechali odradit rosprasky protiletadlových granátů a z výšky 4500 m se vrhli na MARBLEHEAD a HOUSTON. Posádka MARBLEHEADU přestála dva ataky, přičemž sestřelila několik útočníků, jenomže v 10:27 se od ní štěstí odvrátilo.

Křižník zaměřilo sedm bombometčíků, přičemž tři tenkostěnné vysoce explozivní pumy mířily do černého. První prorvala levý bok v předolodí, takže MARBLEHEAD začal rychle nabírat vodu, zatímco druhá prorazila vrchní palubu, zdemolovala lodní lazaret, důstojnickou jídelnu a důstojnické kajuty. Největší škoda však způsobila bomba, která na zádi probila hlavní palubu, přičemž došlo k poškození trupu a zablokování kormidelní ploutve. Hořící MARBLEHEAD s 10stupňovým náklonem na pravobok v rychlosti 25 uzlů opisoval velké kružnice, zatímco havarijní družstva navzdory dusivému dýmu z poškozených akumulátorů bojovala s přívaly vody a hučícími plameny. Zahynulo 15 mužů a desítky dalších utrpěly zranění či popáleniny, což později přimělo velení námořnictva k zákazu nošení tropických uniforem s krátkými rukávy a nohavicemi.

Těžké chvíle zažívala i posádka HOUSTONU, na jehož palubě explodovala jedna puma. Došlo ke zdevastování zadního velitelského můstku a výbuchu prachových náplní v muničním výtahu pod dělovou věží č. 3, přičemž zkáze křižníku zabránila pouze pohotová reakce obsluhy magacínu. Přesto přišlo o život 48 námořníků a 20 šťastnějších skončilo v péči lékařů.

Obrázek
Poškozený Marblehead při opravě v Tjilatjapu

Pozornosti útočníků se těšil i vlajkový DE RUYTER, jenž sice přímému zásahu unikl, avšak střepiny dočasně vyřadily systém řízení palby. Za situace, kdy dva křižníky utrpěly vážná poškození se Doorman rozhodl misi ukončit, takže sotva nepřátelské bombardéry zmizely za horizontem, vydal rozkaz k návratu. Záchranné čety na MARBLEHEADU sice dostaly požáry pod kontrolu, ale vody v předo a zadolodí valem přibývalo, takže nikdo nemohl vyloučit, že středolodí nevydrží enormní zátěž a dojde k rozlomení trupu. Situaci ztěžovalo i poškození systému odsávání vody z podpalubí, takže čerpadlům pomáhal řetěz námořníků s vědry. Velícímu admirálovi se položení křižníku jevilo natolik kritické, že posádce navrhl možnost opuštění lodě, avšak námořní kapitán Robinson věřil, že se MARBLEHEAD podaří zachránit.

Úderný svaz tedy obklopil těžce zmrzačený křižník a krátce před 13. hod. se vydal na zpáteční plavbu. Vzhledem k možnosti dalších náletů hodlal Doorman dopravit poškozené lodě do Tjilatjapu, tudíž svaz zamířil k úžině oddělující ostrovy Bali a Lombok. Jelikož se nepodařilo uvolnit zablokované kormidlo, musela posádka ovládat MARBLEHEAD střídavým chodem lodních strojů, což bylo sice zdlouhavé, ale přesto se zmrzačený křižník v noci ze 4. na 5. února protáhl Lombockým průlivem mimo dosah japonských bombardérů. Tehdy admirál své síly rozdělil a zatímco DE RUYTER s doprovodem směřoval k Tandjoeng Prioku, HOUSTON, MARBLEHEAD a TROMP našly útočiště v Tjilatjapu na jižní Jávě.

Obrázek
Lehký křižník De Ruyter a palubní hydroplán Fokker C.XIW

Američané sice tento přístav žertovně nazývali „Flatjap“ (plácačka na Japonce), ale při pohledu na vážně zraněné námořníky převážené do nizozemských nemocnic, i největším vtipálkům došel humor. Spojenci totiž během bitvy v Makasarském průlivu ztratili přes 60 mužů, zatímco Japonci přišli pouze o několik bombardérů. Navíc došlo k citelnému oslabení Úderného svazu, neboť MARBLEHEAD musel po provizorních opravách v Tjilatjapu, na Cejlonu a v Jižní Africe, odplout do USA ke generální opravě, a HOUSTON nemohl používat zadní dělovou věž.

Třebaže po ztrátě momentu překvapení a poškození dvou křižníků byla naděje na vyplnění zadaného úkolu minimální, Hart podrobil Doormanovo rozhodnutí drtivé kritice, přičemž nad jeho hlavou dokonce visel Damoklův meč v podobě odvolání z funkce. K tomu sice nedošlo a my můžeme pouze spekulovat, zde v Hartově rozhodnutí sehrály primární roli politické důvody, či misky vah převážila na Doormanovu stranu skutečnost, že jako potenciální náhradníci přicházeli v úvahu pouze Glassford a Helfrich, s nimiž neměl dobré vztahy. Každopádně Doorman v očích velitele námořní složky ABDA získal pověst váhavce a pochybnosti o jeho způsobilosti velet Údernému svazu neskrýval ani Helfrich.

Obrázek
Křižník Sumatra v r. 1939

Vzhledem k utrpěným ztrátám bylo zřejmé, že Úderný svaz musí být posílen. Nizozemská exilová vláda již dříve na Dálný východ převelela lehký křižník JACOB VAN HEEMSKERCK a torpédoborec ISAAC SWEERS, které však nemohly dorazit dříve než koncem února. Zároveň definitivně padla naděje na uvedení lehkého křižníku SUMATRA do bojeschopného stavu, takže křižník 3. února zvedl kotvy a odplul na Cejlon, kam evakuoval i mladičké kadety a ostatní posluchače zdejších námořních škol. Proto Holanďané žádali o pomoc. Americké Tichooceánské loďstvo po ztrátách utrpěných v Pearl Harboru nemohlo postrádat žádnou jednotku, ale Britové a Australané předali pod velení ABDA těžký křižník EXETER a lehký HOBART.

Použité zdroje k sérii dobytí Nizozemské Východní Indie:
Донец А.: Голландские крейсера Второй Мировой войны. Vydalo nakladatelství Пьедестал 2000.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Холмс У.: Победа под водой. Smolensk 1999.
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. dostupné online
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Локвуд Ч. Хасимото М.: Подводная война на Тихом океане. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Восходящее солнце над Тихим океаном декабрь 1941 - апрель 1942. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Такусиро Х.: Япония в войне 1941-1945 гг. Vydalo nakladatelství Полигон 2000.
Уинслоу У.: Потоплены и забыты. Vydalo nakladatelství АСТ 2005.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Militaria 2009/2.
Okrety Wojenne numer 19, numer 20, numer 22, numer specjalny 67, 1993/1, 1999/3, 2012/6, 2014/2, 2014/3, 2018/6,
Okrety 1999/6-7.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
Морская Кампания 2006/2.
http://www.netherlandsnavy.nl/
http://www.wunderwafe.ru/WeaponBook/Holland/index.htm
https://dutcheastindies.webs.com/
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.dutchsubmarines.com/
https://dutcheastindies.webs.com/alvis_straussler.html
http://www.tanks-encyclopedia.com/ww2/N ... lwagen.php
http://pavel70slama.blog.cz/1211/obrnen ... ervalwagen
https://www.tracesofwar.nl/articles/412 ... 6.htm?c=gw
https://thejavagoldblog.wordpress.com/
http://hansamethini.blogspot.com/2009/0 ... -1942.html
http://www.microworks.net/pacific/battl ... kpapan.htm
http://www.microworks.net/pacific/battl ... strait.htm
https://news.usni.org/2014/08/22/nightm ... uston-went
https://ww2today.com/14th-february-1942 ... -hms-li-wo
https://www.sea.museum/2017/02/19/bombing-of-darwin
https://www.wikipedia.org/

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 204.

PříspěvekNapsal: 26/10/2019, 10:04
od jarl
Přidám ještě několik obrázků, které se mi do článku nevešly:

Obrázek
Hořící Balikpapan

Obrázek
Jan Hendrik Lukkien - nizozemský pilot bombardérů Glenn Martin a B-25 Mitchell

Obrázek
Nizozemská královna po válce dekoruje J. H. Lukkiena jeho druhým vyznamenáním Letecký kříž; první získal za účast v bojích u Balikpapanu

Obrázek
Poloha nejdůležitějších nizozemských letišť na Borneu