Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 205.

PříspěvekNapsal: 28/10/2019, 20:38
od jarl
Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 205.

aneb

Dobytí Nizozemské Východní Indie

Konsolidace japonských pozic

V první polovině února na moři se střídavým štěstím operovaly spojenecké a japonské ponorky. Nejprve japonská RO-34 severně od Sundského průlivu neúspěšně napadla britský torpédoborec ENCOUNTER, načež americký podmořský člun SCULPIN 4. února u Kendari těžce poškodil torpédoborec SUZUKAZE. Ještě lépe si vedla posádka staré S-37, která v Makasarském průlivu potopila torpédoborec NACUŠIO. Naopak na další americkou ponorku SHARK 2. února u ostrova Tifore zaútočil torpédoborec AMACUKAZE, a protože se na hladině objevila nafta, ohlásil jeho velitel zničení ponorky. SHARK však měl tuhý kořínek, neboť velitelství v Surabaji o pět dní později zachytilo hlášení o pronásledování japonské nákladní lodě, načež ponorka dostala rozkaz odplout do Makasarského průlivu. Poté se SHARK navždy odmlčel, přičemž jeho bojovou pouť pravděpodobně 11. února u Menada ukončily hlubinné pumy svržené torpédoborcem JAMAKAZE.

Obrázek
Ponorka S-37

Pokračovaly i útoky na transportní a civilní parníky. Spojenečtí ponorkáři tentokráte vyšli na prázdno, avšak japonská I-55 13. února poslala ke dnu britský DERRYMORE, v jehož útrobách spočívala munice pro protiletadlové kanóny na Sumatře, radary a zejména tolik potřebné stíhací letouny Hurricane.

Admirálové Hart a Helfrich se prvním neúspěchem nenechali odradit, načež velitel Úderného svazu dostal rozkaz zopakovat výpad do Makasarského průlivu. Doorman s křižníky DE RUYTER a TROMP doprovázených několika torpédoborci skutečně vyplul 8. února na moře, avšak poté, co do hlavního stanu ABDA dorazilo hlášení o japonském výsadku u Makasaru, Hart operaci zrušil. Místní posádka město bez boje vyklidila, ale na partyzánskou válku dobře připravení vojáci plukovníka M. Voorena okupantům znepříjemňovali život až do kapitulace kolonie, za což mnozí - jak jinak - po složení zbraní zaplatili nejvyšší cenu. Japonské ztráty byly opět minimální, třebaže 9. února protiletadlová palba zabila stíhače M. Nakaseho, jenž měl na kontě 18 sestřelů.

Obrázek
Potopená plavoucí baterie Surabaja

V Makasaru a na souběžně obsazeném Bandjermasinu noví vládcové obratem zřídili letecké základny, odkud od druhé únorové dekády jejich zkušení piloti startovali k útokům na Surabaju. Při náletu 15. února došlo k zasažení plavoucí baterie SURABAJA, kterou později potopila vlastní posádka a pumy potopily i ponorku K-VII. Pravidelné útoky komplikovaly i práce v surabajském arzenálu, neboť americké ponorky přes den ležely na dně vnější rejdy a teprve po setmění na nich bylo možné v docích provádět opravy a údržbu. Za této situace není divu, že Spojenci hledali další základnu. Tandjoeng Priok byl kvůli singapurskému exodu přeplněn nejrůznějšími civilními plavidly, takže se jako nejvhodnější jevil odlehlý Tjilatjap, kam se z Austrálie přesunuly některé americké podpůrné lodě, aby částečně nahradily chybějící infrastrukturu.

Bitva u ostrova Bangka

Blížící se konec bitvy o Singapur uvolnil vojenské kapacity, což Japoncům umožnilo provést invazi na Sumatru, která bude popsána v dalších kapitolách. Konvoje přepravující vojáky určené k obsazení ostrova Bangka a Palembangu na Sumatře krylo Západní uskupení viceadmirála Ozawy. Množství lodí brázdících Jihočínské moře zaznamenal spojenecký průzkum již krátce poté, co vypluly z jižní Indočíny, a třebaže špatné počasí v následujících dnech znemožnilo jejich sledování, vrchní velitel ABDA správně odhadl nepřátelské záměry, tudíž rozkázal Doormanovi 11. února zrušit chystaný výpad k Bandjermasinu a zaútočit na japonské invazní síly.

Úderný svaz se tehdy zdržoval na Jávském moři, kde námořníci přečerpávali palivo z cisternových lodí, načež se o dva dny později u zálivu Lampong u pobřeží jižní Jávy shromáždily křižníky HOUSTON, EXETER, DE RUYTER a TROMP doprovázené deseti torpédoborci. Byla to zatím nejsilnější formace jakou dokázalo velitelství ABDA vyslat na moře, avšak její šance v případném souboji s hlavními nepřátelskými silami byly minimální, neboť Ozawa mj. disponoval lehkou letadlovou lodí RJÚDŽO, těžkými křižníky ČÓKAJ, SUZUJA, KUMANO, MOGAMI a MIKUMA, lehkým křižníkem JURA a množstvím menších lodí a ponorek.

Obrázek
Americký křižník Houston

Úderný svaz vyplul na moře pozdě odpoledne 14. února, a protože Doorman spoléhal na moment překvapení, zamířil do korálovými útesy poseté Gasparské úžiny mezi ostrovy Bangka a Billiton, přičemž doufal, že jej tma a hustá oblačnost skryje před nepřátelskými průzkumnými letouny. Plavební koridor v mírových časech značila soustava majáků, jenomže vzhledem k probíhající invazi, Nizozemci majáky zhasli, tudíž noční plavba těmito vodami představovala značné riziko. O tom se spojenecké posádky na vlastní kůži přesvědčily ve 4:30, když torpédoborec VAN GHENT rychlostí 15 uzlů narazil na skalisko, na němž pevně uvízl.

Doorman ponechal na místě ztroskotání torpédoborec BANCKERT, jenž po rozednění 15. února převzal posádku a odplul do Surabaje, kdežto Úderný svaz se šťastně propletl labyrintem korálových útesů na Jihočínské moře. Spojenecké soulodí změnilo v 8:45 kurs na sever, aby obeplulo severovýchodní pobřeží ostrova Bangka a mohlo zamířit k místu vylodění, přičemž DE RUYTER vyslal do vzduchu hydroplán, jehož pilot ohlásil japonské válečné lodě pouhých 45 mil severně od Bangku. Tou dobou se již naděje na úspěch začaly rozplývat, jelikož nad Úderným svazem v 9:23 zakroužil palubní letoun z křižníku ČÓKAJ, takže bylo jisté, že Ozawa zná polohu svého protivníka.

Obrázek
Zničený torpédoborec Van Ghent

Japonský pilot se však při identifikaci dopustil závažné chyby, neboť kromě křižníků a torpédoborců nahlásil i bitevní loď. Japonský admirál tedy neponechal nic náhodě a rozkázal transportům z první vlny ukončit vyloďovaní a hledat útočiště dále proti proudu řeky Moesi, zatímco ostatní odpluly na sever k ostrovu Lingga. Zároveň se z paluby mateřské letadlové lodě RJÚDŽÓ odlepilo sedm bombardérů Nakadžima B5N, které krátce před polednem našly spojenecké lodě. Ozawa doufal, že vzdušnými údery oslabí nepřátelskou obranu a po setmění načatou práci dokončí dělostřelci na jeho křižnících.

Útočníci si vyhlédli EXETER, jenomže Doorman se poučil z boje v Makasarském průlivu. Jeho lodě přijaly boj v sevřené formaci, tudíž nepočetné útočníky přivítala hustá palba a žádná puma nenašla cíl, třebaže střepiny poškodily palubní Walrus. Bombardéry z RJÚDŽÓ podnikly toho dne ještě jeden nálet a nad Úderným svazem se rozeřvaly i motory strojů startujících z pozemních základen. I tentokrát stála Fortuna na straně Spojenců, jelikož blízké dopady sice zdeformovaly ocelové pláty na torpédoborcích BULMER a BARKER, takže došlo k poškození obšívky, ale žádného přímého zásahu synové Nipponu nedosáhli.

Obrázek
Cvičení protiletadlového dělostřelectva na Houstonu

Japonci tentokrát neprojevili přílišnou invenci, tudíž útočili ve stejné výšce a pod podobným úhlem, což usnadňovalo práci spojeneckým dělostřelcům, stejně jako fakt, že do akce vzlétly pouze osádky horizontálních bombardérů cvičené k útokům z větších výšek. Navíc letci z RJÚDŽÓ neprošli výcvikem v používání torpéd, která ostatně ani nebyla připravená k bojovému nasazení, a i aviatici z pozemních základen museli vzhledem ke stavu startovacích drah místo torpéd použít lehčí pumy.

Přesto opakované nálety přesvědčily velitele Úderného svazu, že vzhledem k enormní spotřebě munice do protiletadlových děl a množství paliva spáleného během zběsilých manévrů v plné rychlosti, se naděje na splnění úkolu rozplynuly, tudíž během odpoledne zavelel k návratu. I během zpáteční plavby čelili Spojenci řadě náletů, a třebaže tentokrát do akce odstartovaly i bombardéry z ostřílených útvarů Kanója a Mihoró, výsledek se rovnal nule, zatímco obranná palba poškodila řadu letounů.

Útoky ustaly teprve poté, co Doormanovo uskupení dosáhlo Gasparského průlivu, po jehož zdolání admirál s křižníky a poškozenými torpédoborci BARKER a BULMER zamířil do Tandjoeng Prioku, zatímco ostatní lodě našly útočiště v Oosthavenu na Sumatře a na jihu Jávy. Bohužel poškození BARKERA a BULMERA se ukázalo natolik závažné, že musely odplout k opravám do Austrálie, což pro Úderný svaz představovalo citelné oslabení.

Obrázek
Torpédoborec Bulmer

Po návratu čelil Doorman další kritice. Třebaže si přisadil i Helfrich, hlavními odpůrci nizozemského admirála zůstávali Američané. Uznávaný námořní historik S. Morison ve zjevné narážce na jeho počínání napsal: „(...) někteří vyšší holandští námořní důstojníci se neřídili zákonem o nutnosti vedení aktivní obrany. Admirál Helfrich byl dobrý námořník a energický velitel, ale ostatní se báli riskovat.“ Admirál Doorman prostě odmítal vsadit vše na jednu kartu v době, kdy situace ještě nebyla kritická a nechtěl bez leteckého kryti vystavit Úderný svaz riziku zničení, neboť poblíž operovalo silnější uskupení admirála Ozawy. Navíc Morison jaksi přehlédl, že mnohem početnější americké Tichooceánské loďstvo tehdy pouze pasivně přihlíželo japonskému nástupu do centrálního Pacifiku, a poprvé se agresorovi postavilo teprve v květnu během bitvy na Korálovém moři.

Zatímco velitel Úderného svazu přes všechny výtky zůstal ve funkci, admirála Harta čekalo další ponížení. Jak víme, Nizozemci byli od počátku přesvědčeni, že by měli velet spojeneckým námořním silám v této oblasti, a protože nyní nad Hartem zlomil hůl i generál Wavell, jenž jej považoval za přestárlého a neiniciativního, změně ve velení námořní složky ABDA už mohli zabránit pouze jeho nadřízení ve Washingtonu. Velitel amerického válečného námořnictva admirál King svého muže zpočátku hájil, ale nakonec podlehl naléhání Roosevelta, Churchilla a Wavella, pročež Hartovi doporučil rezignaci ze zdravotních důvodů. Ačkoliv to nikdo nevyslovil nahlas, ve Washingtonu i Whitehallu už hroutící se Malajskou barieru odepsali, tudíž bylo politicky výhodné, aby odpovědnost za očekávanou katastrofu převzal nizozemský spojenec.

Obrázek
Admirál Hart

Neomaleným jednáním dotčený Hart zpočátku odmítal odstoupit, ale později změnil názor a 14. (?) února Kingovu naléhání vyhověl. Pro úplnost dodejme, že Hart formálně zůstal ve funkci námořního velitele ABDA, třebaže jejím výkonem pověřil Helfricha, zatímco Glassford definitivně převzal velení zbývajících amerických válečných lodí v této oblasti.

Zatímco Britové a Nizozemci přijali tuto změnu s uspokojením, američtí námořníci hlasitě reptali, neboť Hart si ještě jako velitel Asijského loďstva získal jejich důvěru, což se o nizozemských admirálech říci nedalo. Helfrich se jejich obavy pokusil rozptýlit na konferenci velitelů spojeneckých válečných lodí, ale posádky sloužící pod hvězdnatou vlajkou se přesto domnívaly, že krev prolitá v bitvě v Makasarském průlivu dává Američanům morální právo řídit námořní operace v této oblasti. Je nabíledni, že za této situace těžko mohlo dojít ke stmelení posádek jednotlivých národností a spojenecké námořní síly se - stejně jako celé velitelství ABDA - začaly rozpadat.

Bitva v Badungském průlivu a pád Bali

Po pádu Singapuru a invazi na Jávu přesměrovali Japonci další nápor na pravé křídlo Malajské Bariéry, tudíž Helfrich dostal příležitost prokázat proklamovanou bojovnost. V hledáčku japonských stratégů se ocitly ostrovy Bali a Timor, jejichž ovládnutí mělo přerušit jedinou leteckou trasu mezi Jávou a Austrálií, po níž do centra kolonie přelétávaly spojenecké stíhačky.

Obsazení Timoru pro Nippon představovalo komplikaci diplomatického rázu, protože východní část ostrova drželo Portugalsko. Odlehlá kolonie se v uplynulých měsících ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny, přičemž obě strany nebraly ohledy na portugalskou neutralitu ani stanovisko Lisabonu. Zpočátku měli navrch Spojenci. Už 16. prosince v Dilli zakotvil parník PIJNACKER HORDIJK, z něhož se bez odporu vylodilo 850 nizozemských a australských vojáků, přičemž Portugalci dostali ujištění, že jakmile zajistí obranu kolonie vlastními silami, Spojenci jejich državu vyklidí. Proto koncem ledna od břehů Portugalské Východní Afriky odrazily dva parníky přepravující 800 vojáků, které však na Timor nakonec nedopluly.

Obrázek
Parník Pijnacker Hordijk

Důležitost Timoru si uvědomoval i generál Wavell, takže obránce v polovině února posílily nepočetné australské a britské jednotky. Další konvoj s americkým 148. a 149. plukem polního dělostřelectva a australskými oddíly opustil Darwin 15. února s doprovodem tvořeným křižníkem HOUSTON, americkým torpédoborcem PEARY a australskými šalupami YARRA a SWAN. Ani silná eskorta Japonce neodradila od vzdušných útoků, a když 16. února zaútočilo 36 bombardérů, velitelství ABDA celé uskupení odvolalo zpět do Darwinu, kde zakotvilo 18. prosince.

Ještě před bitvou o Timor došlo k vylodění na malebném ostrově Bali s důležitým letištěm v Den Passaru vzdáleným pouze 100 mil od hlavní námořní základny v Surabaji. Spojenecká rozvědka před útokem na Bali sice velitelství ABDA varovala už 9. února, ale Hart i jeho nástupce Helfrich byli zaneprázdněni jinými úkolu, tudíž mu nevěnovali pozornost. Transportní lodě SAGAMI MARU (7189 BRT) a SASAGO MARU (8260 BRT) přepravující vojáky nedávno uvolněné z Filipín opustily Makasar 17. února. Jejich ochranu dostal na starost kontradmirál K. Kubo disponující lehkým křižníkem NAGARA a torpédoborci HACUŠIMO, WAKABA, NENOHI, ARAŠIO, ASAŠIO, MIČIŠIO a ÓŠIO. To vzhledem k tomu, že desantní operace měla proběhnout v bezprostřední blízkosti Jávy, byly překvapivě slabé síly a nechybělo mnoho, aby operace skončila katastrofou.

Obrázek
Ponorka Seawolf

Pravda, v blízkosti Bali hlídkovaly pouze ponorky SEAWOLF a TRUANT, ale jakmile vyplutí japonských lodí zaznamenal vzdušný průzkum, Helfrich a Doorman vycítili příležitost zasadit nepříteli nečekaný direkt. Bohužel, spojenecké lodě byly roztroušené v několika přístavech, přičemž na některých probíhaly opravy a další doplňovaly palivo. Navíc britské lodě tehdy chránily konvoj v Sundském průlivu, takže se výpadu k Bali nezúčastnily.

Vzhledem k těmto okolnostem Doorman své síly rozdělil na několik samostatných uskupení. Jeho improvizovaný plán počítal s několika postupnými útoky provedenými v noci z 19. na 20. února, přičemž během prvního úderu hodlal nejprve zapojit do akce křižníky, a teprve poté měly odpálit torpéda doprovodné torpédoborce. Tomu oponoval Glassford, který poukazoval na fakt, že torpédové útoky mají největší šanci na úspěch při využití momentu překvapení, ale Doorman jeho námitku smetl ze stolu.

Obrázek
Torpédoborec Piet Hein

První formace opustila Tjilatjap 18. února. Velel jí osobně kontradmirál Doorman a skládala se z lehkých křižníků DE RUYTER a JAVA doprovázených torpédoborci PIET HEIN, KORTENAER, POPE a JOHN D. FORD. Bohužel, krátce po vyplutí si KORTENAER na skalisku poškodil trup a lodní vrtuli, takže musel odplout k opravám, ale zbývající lodě se propletly soustavou minových polí a podél pobřeží jižní Jávy zamířily k Bali. Téhož dne ze Surabaje vyplulo i uskupení vedené fregatním kapitánem J. Meesterem, jenž disponoval křižníkem TROMP a 58. divizí torpédoborců vedenou fregatním kapitánem T. Binfordem složenou z jednotek PILLSBURY, PARROTT, STEWART a JOHN D. EDWARD. Meester měl nepozorovaně proplout Balijským průlivem a s odstupem několika hodin po prvním úderu, zaútočit na Japonce vyloďující se na jihovýchodním pobřeží Bali.

Tentokráte Spojencům přálo štěstí, takže jejich lodě neobjevily japonské ponorky ani průzkumné letouny. Pravda, invazi na Bali už Doorman zhatit nemohl, ale úspěšně provedeným útokem by pozvedl bojovou morálku a snad i získat důvěru amerických posádek

Mezitím se japonské transportní lodě v noci v 18. na 19. února přiblížily k jihovýchodnímu pobřeží Bali. Admirál Kubo zůstal s vlajkovým křižníkem a torpédoborci HACUŠIMO, WAKABA a NENOHI na volném moři, tudíž na kotvišti Sanur stanuly pouze transporty a torpédoborce ARAŠIO, ASAŠIO, ÓŠIO a MICUŠIO. Vojáci sešplhali do výsadkových člunů a zamířili k vytipovaným vyloďovacím plážím, jenomže siluety zakotvených parníků neunikly pozornosti hlídky na SEAWOLFU. A protože korvetní kapitán F. Warder měl pro strach uděláno, ponorka navzdory krátkodobému uváznutí na mělčině pronikla ochrannou clonou a na hladině odpálila čtveřici torpéd. Bohužel jako obyčejně se ukázalo, že „američtí žraloci“ mají špatné zuby, takže všem torpédům buďto selhaly roznětky, a nebo nenašla cíl, tudíž transporty vyvázly bez úhony a SEAWOLF pouze se štěstím unikl zuřivým protiútokům eskorty. Pro úplnost dodejme, že téže noci se do útočné pozice dostala i britská ponorka TRUANT, avšak ani její posádka úspěchu nedosáhla, přičemž mohlo snadno dojít i k ataku na SEAWOLF, neboť velitel britského podmořského člunu netušil, že u ostrova patrolují i američtí ponorkáři.

Obrázek
Parník Sagami Maru

Vylodění se tedy zdařilo, ale po rozbřesku se konvoj chráněný dvojicí stíhaček stal cílem opakovaných náletů, kterým japonští piloti nemohli zabránit. Nejprve zaútočily čtyři formace majestátních B-17, jenomže všechny svržené pumy skončily na dně Badungského průlivu a stejně si vedly i osádky tří dalších bombardérů. Spojenci se však nenechali odradit a z Malangu odstartovaly armádní A-24 Banshee pilotované H. Galushou a J. Summersem, které zasáhly SAGAMI MARU do strojovny. Těžce poškozenou loď zachvátily plameny, ale posádce se jí podařilo zachránit a po vylodění vojáků a válečného materiálu SAGAMI MARU doprovázená torpédoborci MIČIŠIO a ARAŠIO zamířila k Makasaru, tudíž u druhého transportu zůstaly pouze dva torpédoborce. Důvodem pro tato opatření byly už částečně potvrzené obavy z útoku spojeneckých vzdušných a námořních sil, tudíž se Kubo rozhodl nezabezpečené kotviště v úzkém průlivu co nejrychleji opustit.

Mezitím se útočníci dopoledne zmocnili letiště Den Passar, a protože vykládka SASAGO MARU kolem 22. hod. skončila, prázdný parník dostal rozkaz zvednout kotvy a v doprovodu torpédoborců ÓŠIO a ASAŠIO odplout na sever. S nočním bojem jejich velitelé nepočítali, a pokud by se přece jenom dostavily nepřátelské lodě, chybně předpokládali, že se objeví ze severu, kam se upírala i pozornost hlídek. Vál mírný vítr, takže hladinu vzdouvaly pouze malé vlny, přičemž maximální viditelnost dosahovala 8000 metrů.

Tou dobou už vody v Badungské úžině brázdilo i Doormanovo uskupení, které po přiblížení k Bali zvýšilo rychlost na 30 uzlů, přičemž se do jeho čela vysunuly křižníky DE RUYTER a JAVA s odstupem tří mil následované torpédoborci PIET HEIN, JOHN D. FORD a POPE. Posádky držely bojovou pohotovost, tudíž u děl stály obsluhy a námořníci pozorně propátrávali noční tmu. Třebaže kotviště Sanur zakrýval stín vrhaný horou Bali, spatřily hlídky přibližně hodinu a půl před půlnocí tři temné stíny považované za lehké křižníky. Byly to SASAGO MARU s ÓŠIO a ASAŠIO, jejichž posádky blížící se nebezpečí nezaznamenaly, tudíž Doorman dostal kýženou příležitost zaskočit nepřítele.

Obrázek
Schéma první fáze bitvy v Badungském průlivu

Spojenecké křižníky zabočily doprava, aby mohly vypálit plnou levoboční salvu, JAVA ve 22:25 rozsvítila světlomety, načež zaburácela lodní děla a na zaskočené Japonce se snesla první salva střetnutí známého jako bitva v Badungském průlivu. Kromě momentu překvapení měli spojenci i dělostřeleckou převahu, neboť jejich křižníky nesly dohromady 17 děl ráže 150 mm, kdežto japonské torpédoborce společně disponovaly pouze tuctem 127mm kanónů, ale holandská palba se ukázala jako zoufale neúčinná.

Během několika minutové přestřelky japonské torpédoborce nezasáhl žádný 150mm granát a veškeré - věru nepatrné škody - způsobily střepiny a malorážní projektily, třebaže Nizozemci pravděpodobně docílili několika zásahů na SASAGO MARU. Naopak skvěle vycvičené japonské posádky zareagovaly s obdivuhodnou rychlostí, takže torpédoborce zepředu překřížily kurs Doormanových křižníků, JAVU osvětlil reflektor z ASAŠIO a v zadolodí přistál přesně mířený granát. Bitva se pro Spojence nevyvíjela podle plánu, avšak velící admirál na základě nepřesných hlášení o výsledcích dělostřelecké palby zamířil k severnímu ústí úžiny, aby uvolnil prostor vlastním torpédoborcům.

Obrázek
Torpédoborec Arašio

Japonské torpédoborce se po krátkém pronásledování vrátily k SASAGO MARU, neboť jejich velitelé zaznamenali další spojeneckou formaci, na jejímž čele se k místu potyčky blížil nizozemský PIET HEIN. Korvetní kapitán J. Chömpf nařídil ostrý obrat doprava, aby mohl odpálit torpéda a zahájit palbu, jenomže tehdy vrávorající námořník omylem aktivoval zadýmovací zařízení, což zmátlo velitele amerických torpédoborců a přitáhlo pozornost nepřátel.

Přesto jako první odpálily „smrtící doutníky“ POPE a JOHN D. FORD, avšak SASAGO MARU i ÓŠIO nijak neutrpěly, načež si ASAŠIO vzal na mušku PIET HEIN, na nějž se snesl příval granátů. Poškozený torpédoborec se sice bránil palbou ze čtyř 120mm kanónů, ale brzy ztratil chod a ve 22:40 jej zasáhlo torpédo, načež PIET HEIN zahalily plameny a nešťastná loď se začala nořit pod hladinu.

Jeviště bitvy ozařované požáry na tonoucím torpédoborci nyní ovládli synové Nipponu, takže dvojici amerických torpédoborců hrozila zkáza, neboť každý nesl pouze 4 děla ráže 102 mm a nepřítel měl převahu i v množství torpédometů, nehledě na právě děsivým způsobem demonstrovanou účinnost jeho „Dlouhých kopí“. Doorman sice zaslechl zvuky boje, ale v domnění, že jeho křižníky způsobily nepříteli vážné škody, kurs nezměnil, takže JOHN D. FORD a POPE musely silnějšímu protivníkovi čelit bez podpory křižníků. Není divu, že se Američané snažili z boje odpoutat a dostihnout Doormanovy křižníky, jenomže jejich úsilí prorazit směrem na sever se minulo účinkem, takže těžiště bitvy zůstávalo u přístaviště Sanur.

Obrázek
Torpédoborec John D. Ford

V 22:52 přešly znesvářené formace na paralelní kurs a přestřelka nabyla na intenzitě. Nad Badungským průlivem svištěly 127 a 102mm projektily, zatímco pod hladinou marně hledala cíl torpéda. Zle tísněné americké torpédoborce se zahalily kouřovou clonou a JOHN D. FORD změnil kurs a skryl se ve stínu vrhaném na hladinu ostrovem Nusa Besar. Není divu, že v chaosu noční bitvy dezorientovaní japonští velitelé zaměnili vlastní lodě za nepřátelské, pročež se ÓŠIO a ASAŠIO několik minut vzájemně ostřelovaly, a nežli se situace vyjasnila, JOHN D. FORD a POPE krátce po 23. hod. přešly na kurs 135 stupňů, a poté co zmizely nepříteli z dohledu, vpluly na Indický oceán.

Na místě boje zůstal pouze ochromený PIET HEIN. Třináct námořníků našlo útočiště na motorovém člunu zanechaném na hladině Američany, ale ostatní zůstali na palubě až do chvíle, kdy se torpédoborec ve 23:40 potopil. Japonci vylovili 20 trosečníků, ale většina posádky zahynula se svou lodí. Dodejme, že jakmile vešly ve známost podrobnosti o jeho zániku, obdržel korvetní kapitán Chömpf in memoriam vysoké nizozemské vyznamenání.

Obrázek
Torpédoborec Pope

V době, kdy se naplňoval tragický osud PIET HEINU, spěchaly k místu střetnutí spojenecké i japonské válečné lodě. Od jihu se blížila formace vedená křižníkem TROMP, kdežto od severu se na základě alarmujících hlášení plnou parou řítily MICUŠIO a ARAŠIO s velkým odstupem následované křižníkem NAGARA a trojicí torpédoborců. I přes usilovnou snahu japonských strojníků, však k Sanuru jako první dorazili Spojenci, takže posádky ÓŠIO a ASAŠIO čekal boj se silnějším protivníkem.

Poté co uskupení soustředěné kolem křižníku TROMP obeplulo nejjižnějšího výběžek ostrova Bali, posádky na severu spatřily záři reflektoru a blikající světla, načež zaslechly vzdálenou dělostřelbu. Třebaže se kapitán Binford pokoušel kontaktovat POPE a JOHN D. FORD ohledně výsledku prvního nájezdu, mohli se fregatní kapitán Meester a jeho podřízení o výsledku bitvy pouze dohadovat. Jakmile spojenecké uskupení vplulo do úžiny, uvolnil TROMP místo v čele americkým torpédoborcům, načež v 1:14 zablikalo na břehu několik světel, která pravděpodobně měli na svědomí japonští vojáci.

O jedenáct minut později se formace přiblížila k Sanuru na několik mil, a Binford nechal nezávisle na mínění Meestera, v 01:36 odpálit torpéda, neboť spojenecké lodě zezadu prozrazovalo jasné nebe poseté hvězdami, zatímco kotviště nepřátel halil stín a řídká mlha. PILLSBURY a STEWART v rychlosti 25 uzlů vypustily devět torpéd na ÓŠIO a ASAŠIO, ale japonské posádky spatřily jejich dráhy, takže se jim snadno vyhnuly.

Obrázek
Torpédoborec Asašio

Po prvním neúspěchu Američané zapnuli světlomety, zahájili palbu a počastovali protivníka dalšími nepřesnými torpédovými salvami tentokráte z JOHNA D. EDWARDSE a STEWARTA. Ani japonští kanonýři nezaháleli a v 01:46 explodoval na STEWARTOVI granát, jenž poškodil kormidelní stroj, načež se PILSBURY a JOHN D. EDWARDS kvůli snížení rychlosti čelního torpédoborce div nesrazily. PILSBURY vybočil doprava, a všechny lodě s hvězdnatou vlajkou se od nepřítele odpoutaly směrem na sever, a navzdory husté palbě bezeztráty zmizely v noční tmě, přičemž přešly na kurs 65 stupňů.

Tehdy se japonské torpédoborce a křižník TROMP ocitly na paralelních kursech a v 02:07 si začaly vyměňovat třaskavé suvenýry. Holanďané zasáhli 150mm granátem můstek na ÓŠIO, jenomže vzápětí se na křižník sneslo krupobití 127mm granátů, přičemž posádka mohla mluvit o štěstí, že TROMP ozářený reflektory minula odpálená torpéda. Přesto na palubě propuklo boží dopuštění a lékaři i zdravotníci měli plné ruce práce. Křižník v krátkém sledu zasáhlo 11 projektilů, které zdemolovaly můstek a velitelskou věž s reflektory i gyrokompasy, vyřadily z činnosti centrální systém řízení palby a odpalovací mechanismus torpédometů, poničily důstojnické kajuty, a pod úrovní vodorysky probily palivovou nádrž.

Obrázek
Křižník Tromp

Nizozemci se revanšovali zásahem do muničního skladu na ASAŠIO, přičemž nad posádkou museli držet ochranou ruku všichni šintoističtí bohové, neboť granát neexplodoval.
Vzhledem k utrpěným ztrátám se Meester v 02:16 rozhodl boj přerušit a spasit loď únikem na sever, přičemž porušil rádiové ticho a informoval nadřízené a stavu křižníku. Třebaže pohonné mechanismy chránil boční pancíř, pronikl jeden projektil i do strojovny, ale nezpůsobil vážnější škody, pročež TROMP nechal protivníky daleko za sebou.
Zle poničený křižník sice na hladině zanechával vrstvu páchnoucí nafty, avšak nepřátelské torpédoborce po této zřetelné stopě nevyrazily, neboť jejich prvořadým úkolem byla ochrana transportního parníku, kterýžto úkol v obou střetnutích bezezbytku splnily.

Tou dobou Japonci konečně dostali posily a ve 02:11 začaly ARAŠIO a MIČIŠIO plující středem průlivu pálit na JOHN D. EDWARDS, STEWART a PARROTT. Američané na revanš odpálili torpéda, načež střelbu opětovali, a poté co je podpořily TROMP a PILLSBURY, vzali MIČIŠIO do křížové palby. Japonský torpédoborec se divokými manévry snažil uniknout přívalu oceli, jenomže brzy ztratil chod a začal bezmocně driftovat po hladině Badungského průlivu poblíž zastřílených nepřátelských lodí. Zdálo se, že Spojenci pomstí potopení PIET HEIN, ale Meester šanci těžce poškozený MIČIŠIO dorazit promarnil, a odplul k severnímu ústí průlivu. Během intenzivní přestřelky téměř uvázl na mělčině PARROTT, ale přesto se pětice spojeneckých lodí dostala na volné moře a vydala se k Surabaji.

Obrázek
Dělové věže na křižníku Tromp

Nyní se měly do akce zapojit nizozemské motorové torpédové čluny, které do už beztak komplikovaného operačního plánu na poslední chvíli zahrnul admirál Helfrich. Hbité lodičky nesoucí označení TM 5, TM 6, TM 8, TM 9, TM 10, TM 11, TM 13 a TM 15 opustily Surabaju již po setmění 18. února, jenomže takřka vzápětí se „šestka“ poškozená nárazem do bóje vrátila do přístavu. Protože torpédové čluny neměly dostatečný akční rádius, doplnily u pobřeží východní Jávy palivo z minonosky nesoucí hrozivé jméno KRAKATAU, načež se po přiblížení k Sanuru v 01:20 rozdělily a vydaly se pátrat po cílech pro svá torpéda, jichž každý nesl dva kusy.

Jedna formace tvořená třemi čluny proplula podél pobřeží Bali, zatímco druhá minula ostrůvek Lambongan, načež se opět spojily a odpluly do bezpečí. Průběh akce zůstává nejasný, přičemž posádky ohlásily, že na nepřítele nenarazily. To vzhledem k faktu, že v této oblasti zůstaly torpédoborce ÓŠIO a ASAŠIO s transportem SASAGO MARU vyvolává podezření, že jejich velitelé před splněním mise upřednostnili životy svých mužů a během pátrání po nepřátelských lodích neprojevili přílišnou horlivost. To posádce ARAŠIO umožnilo ochromený MIČIŠIO odvléci do Makasaru, ovšem o vážnosti utrpěných poškození vypovídá informace, že se do služby vrátil až v říjnu (!) 1942.

Obrázek
Admirál Helfrich

Bitva v Badungském průlivu skončila taktickým úspěchem Japonců, kteří zúročili předválečný výcvik v nočním boji. Synové Nipponu nejenže zachránili transportní parník SASAGO MARU, ale potopili PIET HEIN a vážně poškodili TROMP, jenž musel odplout k opravám do Austrálie a dalších bojů se nezúčastnil. Za tyto úspěchy námořníci ze Země vycházejícího slunce zaplatili poškozením torpédoborců MIČIŠIO, ÓŠIO a ASAŠIO, na nichž zemřelo 24 osob, zatímco Nizozemci s Američané přišli o 74, respektive 1 muže. A přitom kdyby Doorman soustředil veškeré síly do jednoho uskupení, s největší pravděpodobností by díky obrovské převaze v palebné síle dosáhl kýženého vítězství.

Takto se v předvečer očekávaní invaze na Jávu jediným přínosem výpadu stala demonstrace ochoty Spojenců bránit dalšímu japonskému postupu. Velitelství ABDA na základě Doormanova nepřesného hlášení zpočátku prezentovalo bitvu jako nesporný úspěch, a snad právě proto se spojenečtí plánovači rozhodli vyřadit letiště na Bali kombinovaným úderem z moře a ze vzduchu. Riskantní operace byla nakonec pro odpor velitele Úderného svazu odvolána, takže ostrov a důležité letiště, odkud už od 20. února startovaly nepřátelské letouny k útokům na cíle na Jávě, zůstaly v japonských rukou.

Použité zdroje k sérii dobytí Nizozemské Východní Indie:
Донец А.: Голландские крейсера Второй Мировой войны. Vydalo nakladatelství Пьедестал 2000.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Холмс У.: Победа под водой. Smolensk 1999.
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. dostupné online
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Локвуд Ч. Хасимото М.: Подводная война на Тихом океане. Vydalo nakladatelství АСТ 2001.
Морисон С.: Американский ВМФ во Второй мировой войне; Восходящее солнце над Тихим океаном декабрь 1941 - апрель 1942. Vydalo nakladatelství АСТ 2002.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
Переслегин С., Переслегина Е.: Тихоокеанская премьера. Moskva, Petrohrad 2001.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Такусиро Х.: Япония в войне 1941-1945 гг. Vydalo nakladatelství Полигон 2000.
Уинслоу У.: Потоплены и забыты. Vydalo nakladatelství АСТ 2005.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Militaria 2009/2.
Okrety Wojenne numer 19, numer 20, numer 22, numer specjalny 67, 1993/1, 1999/3, 2012/6, 2014/2, 2014/3, 2018/6,
Okrety 1999/6-7.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
Морская Кампания 2006/2.
http://www.netherlandsnavy.nl/
http://www.wunderwafe.ru/WeaponBook/Holland/index.htm
https://dutcheastindies.webs.com/
http://www.combinedfleet.com/kaigun.htm
http://www.dutchsubmarines.com/
https://dutcheastindies.webs.com/alvis_straussler.html
http://www.tanks-encyclopedia.com/ww2/N ... lwagen.php
http://pavel70slama.blog.cz/1211/obrnen ... ervalwagen
https://www.tracesofwar.nl/articles/412 ... 6.htm?c=gw
https://thejavagoldblog.wordpress.com/
http://hansamethini.blogspot.com/2009/0 ... -1942.html
http://www.microworks.net/pacific/battl ... kpapan.htm
http://www.microworks.net/pacific/battl ... strait.htm
https://news.usni.org/2014/08/22/nightm ... uston-went
https://ww2today.com/14th-february-1942 ... -hms-li-wo
https://www.sea.museum/2017/02/19/bombing-of-darwin
https://www.wikipedia.org/