Stránka 1 z 1

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945 č. 212.

PříspěvekNapsal: 14/12/2019, 20:37
od Zemakt
Obrázek


Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. č. 212

Nálet na Tokio


Pojďme se tedy na plán útoku s již patrnými konečnými konturami podívat poněkud detailněji:

Námořní část

Dle pokynů, měla jedna část námořního uskupení, v čele s šestnácti armádními bombardéry zaplněnou USS Hornet, vyplut od břehů Sanfranciského zálivu v kurzu na hlavní tichomořskou základnu US Navy a nedaleko Pearl Harboru, na předem domluvených souřadnicích, se posléze setkat s v ústrety připlouvající druhou částí svazu. Jádrem této skupiny měla být rovněž letadlová loď, mj. s velícím admirálem na palubě, jejímž primárním úkolem bylo zabezpečení leteckého krytí 1).

1) Jádro v únoru 1942 vzniklé Task Force 16 tvořila letadlová loď USS Enterprise, dva těžké křižníky a šest torpédoborců. Pro účely náletu na Tokio mělo dojít k jejímu sloučení s Task Force 18 v čele s USS Hornet, přičemž obě nově vzniklé skupiny, Task Group 16.1 respektive Task Group 16.2, by byly ve své struktuře téměř identické.

Participace druhého leteckého nosiče na operaci, ale de facto i počtu a typovém složení doprovodu vč. logistického zabezpečení bylo dílem hlavního plánovače D. B. Duncana, jenž rozhodně neponechával nic náhodě. Z jeho podnětu tak například měla být do sledované oblasti vyslána ponorka USS Thresher, jenž měla monitorovat oceánské proudění, zaznamenávat teplotu vody a vzduchu, změny barometrického tlaku či rychlost a směr větru. Zkrátka, poskytnou co nejaktuálnější data pro co nejpřesnější předpověď počasí.

Poté mělo celé útočné uskupení zamířit směrem na západ, jištěné proti neočekávanému překvapení předsunutými „tykadly“, v podobě dvou na stanovených pozicích vyčkávajících ponorek. Start celé bombardovací skupiny k provedení samotného náletu, byl plánován v okamžiku dosažení vzdálenosti 400 mil od japonských mateřských ostrovů, načež se celý námořní svaz měl zvýšenou rychlostí vrátit zpět na havajskou základnu. V této souvislosti není nezajímavé, že ani s ohledem na důležitost a utajení akce, neměl její velící důstojník svázané ruce. Neboť, v případě příležitosti napadnout v průběhu plavby vhodný nepřátelský objekt, bylo mu toto umožněno. Avšak samozřejmě s podmínkou, že primární cíl operace nebude nikterak ohrožen.

Obrázek

USS Thresher (SS-200), typ Tambor.

Letecká část

V rámci třech zvažovaných možností, byla jako nejoptimálnější doba vzletu bombardovací skupiny vybrána doba krátce před setměním, přičemž nad cíl se letouny měly dostat ve skrytu tmy. Na rozdíl od dalších dvou návrhů, počítajících se vzletem v nočních hodinách, respektive krátce před rozbřeskem a v obou případech bombardováním za denního světla, toto řešení eliminovalo nebezpečí dané vzletem za tmy a zároveň zmenšovalo riziko případného zásahu ze strany protivzdušné obrany. Nevýhody této varianty, skryté zejména v náročnější navigaci a přesnosti bombardování, bylo plánováno částečně odstranit v předstihu letící „značkovací“ B-25 (plnící de facto úlohu pozdějších Pathfinderů). Ze šestnácti Hornetem nesených Mitchellů, pak pro samotný nálet došlo k vyčlenění 15 strojů. Šestnáctá B-25 měla za účelem vykonání demonstračního vzletu vzlétnout v předstihu, a poté zamířit zpět na Havaj.

S výjimkou značkaře, byly bombardéry rozděleny do čtyř skupin, každá s vedoucím strojem a vlastním cílem. Kromě důležitosti, byl výběr cílových objektů koncipován rovněž s ohledem na získání co největšího psychologického účinku. Patnáctka bombardérů tak měla útočit na objekty nacházející se v cca 50 mil širokém pobřežním pásmu Tokijského zálivu. Z bezpečnostních důvodů byla minimální výška odhozu pum stanovena na 2 000 metrů. To vše za použití kombinace 227 kilogramových trhavých a zápalných pum 2).

2) Vzhledem k japonským stavebním reáliím, neušel pří přípravách náletu zvýšené pozornosti ani výběr vhodných pum. Za vývojem „500 librových trhavých speciálů“, obsahujících 50 % TNT a 50 % Amatolu, stál plukovník Max. F. Schneider. Nově vyvinuta byla taktéž zápalná puma, jejímž obsahem byl klastr o 128 zápalných bombičkách. Vše šlo do takového detailu, že nakonec i kulometné pásy palubních zbraní byly plněny v pořadí střel 1 x stopovací, 2 x průbojná, 3 x výbušná!?

Jak již bylo výše naznačenou, úloha zmíněného značkaře spočívala v označení centra Tokia a tím usnadnění navigace na scéně se postupně objevivších Mitchellů. Jednotlivé bombardovací skupiny poté měly pokrýt cílovou oblast počínající severními částmi japonské metropole, přes její střed a jižními oblastmi konče, vč. severní centrální části Tokijské zátoky. Pozornosti Američanů neměla dále ujít ani na jih od Tokia sousedící prefektura Kanagewa, s městy Jokohamou, Jokosukou, a místním námořním arzenálem.

Po odhození smrtícího nákladu, by pro Doolittlovy letce nastala druhá, svým způsobem ještě náročnější fáze náletu, tj. únikový let do Číny. V jeho rámci musely jednotlivé Mitchelly za pomoci radiomajáků překonat ještě více jak třikrát delší vzdálenost než doposud, a to s ohledem na již dostatečně zalarmovanou protivzdušnou obranou Japonského souostroví. Taktéž neméně riskantní mělo být i samotné přistání, pro které došlo k vytipování celkem pěti čínských provizorních přistávacích ploch 3). Z tohoto důvodu na ně v předstihu a za velmi obtížných logistických podmínek začali Američané soustřeďovat dostatečné množství pohonných látek a zároveň se je snažili vybavit vhodnými radiostanicemi. V tomto kontextu lze již nyní prozradit, že přes veškerou snahu se Američanům tato letiště zcela připravit nepodařilo.

3) Kweilin, Kian, Yushan, Chuchow a Lishui.

Počítalo se také s japonskou reakcí, a to jak v podobě vzdušného napadení, tak i pozemního útoku. Piloti měli být tedy instruováni, aby dotankování Mitchellů prováděli, pokud možno s nahozenými motory a s letouny zarolovanými ve směru umožňujícím obranu palubními zbraněmi. V této souvislosti se taktéž laborovalo s uchycením příďových kulometů, jejichž držáky měly býti uzpůsobeny k tomu, aby je bylo možno jednoduše vyjmout a využít v rámci pozemní obrany. Včas se však takto podařilo upravit pouze dva stroje. Každopádně, v ovládání příďových kulometů byla kromě pilotů vycvičena celá posádka. Vzápětí po dotankování měly letouny urychleně vzlétnout a zamířit na bezpečnější základny, nacházející se hlouběji v čínského vnitrozemí.

Ovšem, tak jak to už na světě bývá, plány jsou od toho, aby se měnily. Nicméně nepředbíhejme, pojďme se proto nyní seznámit s japonským systémem zabezpečení samotných mateřských ostrovů. De facto onou příslovečnou hrází, kterou měl americký námořní svaz nepozorovaně proniknout, a tím tak zajistit základní předpoklad úspěšného provedení náletu.

Obrázek

Uskladněné pumy na Hornetu. Adresát: Tokio.

Přestože s ohledem na počáteční úspěchy se můžeme domnívat, že důraz na obranu japonských ostrovů korespondoval s aktuální tichomořskou dominancí lidu vycházejícího slunce, opak byl pravdou. Již od počátku soupeření s Američany nebrali Japonci zabezpečení své mateřské hroudy na lehkou váhu, přičemž s ohledem na to lze vysledovat hned několik určujících faktorů. Prvním a zároveň i tím nejdůležitějším, byl postoj k její božské milosti. Pro příslušníky západoevropské civilizace těžko pochopitelný vztah takřka podvědomě oddaného, nábožensky motivovaného poblouznění, prostupujícího prakticky celou společnost. Do role nejpovolanějších z povolaných ochránců jeho císařské milosti se pak automaticky a nikoli překvapivě, pasovaly právě vojenské ozbrojené složky.

Dalším z aspektů, určujících japonský přístup k obraně domoviny, vycházel z nedaleké historické zkušenosti. Výpady vladivostockých křižníků do japonských vod v rámci rusko-japonské války totiž vyvolaly mezi obyvatelstvem tak velký chaos a zmatek, že v té době nemálo lidí opustilo v obavách své domovy a prchlo do hor. Zároveň taktéž nemálo radikálů, nespokojených s „pasivitou“ vlastního loďstva, neváhalo proti jeho představitelům otevřeně vystoupit.

Vzhledem ke geografické poloze ostrovů, zaujímalo v hlavách japonských stratégů případné vzdušné napadení ostrovů jedno ze dvou velmi reálných nebezpečí. Dle vzájemné dohody mezi armádou a námořnictvem o obraně domácího území, spočívala odpovědnost za ochranu před leteckými nálety na bedrech pozemních sil. Z logiky věci však ani Japonské císařské námořnictvo nemohlo stát stranou. Vzhledem k tomu, že vzdušné útoky mohly být za daného stavu věcí provedeny pouze z palub letadlových lodí. Bylo námořnictvo přímo povinováno k likvidaci případných, Japonsko ohrožujících leteckých nosičů nepřítele. Popřípadě alespoň jejich odražením.

V této souvislosti lze pak zmínit třetí, čistě pragmatický japonský přístup k vlastní obraně, zcela v duchu přísloví …jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá… . Neboť, kdo jiný než autor útoku na Pearl Harbor, by si měl být velmi dobře vědom, čeho všeho jsou letadlové lodě schopny. Jsou-li dobře vedeny. A o přirozené odvaze nepřítele věděl velitel Spojeného loďstva admirál Isoroku Jamamoto své. Jak byla tedy koncipována obrana Japonského souostroví, a co vlastně mohli Američané očekávat?

Již na počátku války došlo ke zřízení na východ od mateřských ostrovů situované linie hlídkových plavidel, jejíž vzdálenost od japonského pobřeží oscilovala mezi 600 až 700 mílemi. Další linie kryly jižní a severní přístupy k Japonsku, ovšem v tomto případě ve vzdálenosti 1 000 mil. Únorová aktivita amerických letadlových lodí, spojená zejména s nájezdy na Marshallovy a Gilbertovy ostrovy, následně potvrdila obavy nejvyššího velení, které k mateřským ostrovům urychleně stáhlo letadlové lodě Šókaku a Zuikaku. Ne příliš ideální provizórium však bylo zakrátko nahrazeno dalším provizóriem v podobě z jihovýchodní Asie povolané 21. Koku Sentai, nahrazené počátkem dubna 1942 řešením definitivním. Hlavní náplní strojů čerstvě reaktivované 26. Koku Sentai se tak do budoucna staly každodenní, rutinní hlídkové lety nad tokijskou oblastí 4).

4) 21. Koku Sentai – Kanoja Kokutai (Micubiši G4M „Betty“), 26. Koku Sentai – 6. Kokutai (Micubiši A6M „Zero“), Kisarazu Kokutai (Micubiši G4M „Betty“), Misawa Kokutai (Micubiši G4M „Betty“).


Obrázek
Micubiši G4M1, známé letající zapolovače, měly odstranit jakoukoliv potencionální hrozbu Japonských ostrovů.

Jak je z výše uvedeného zjednodušeného výčtu japonských protiopatření patrné, alfou a omegou úspěchu americké operace bylo kradmé proniknutí úderného svazu přes strážní linii, a dále pak minimálně 200 mil nepozorovaná plavba nepřátelskými vodami. Vodami hojnými na průzkumné a hlídkové letouny, vodami, které můžeme za použití sportovní terminologie směle nazvat „japonským domácím hřištěm“. Nicméně nyní se vraťme od vrásek plánovačů a tvrdého tréninku Doolittlových hochů zpět na palubu USS Hornet, kterou jsme naposledy navštívili počátkem února 1942 u východního pobřeží Spojených států, nedaleko Norfolku.

Po úspěšném testu se letadlová loď vrátila zpět na základnu, kde rovnou putovala do doku. Během několika málo následujících týdnů na ní bylo realizováno několik převážně mechanických úprav, aby cca po necelém měsíci zvedla kotvy a 4. března námořní bázi opustila. V čele Task Force 18, složené dále z těžkého křižníku USS Vincennes (CA-44), lehkého křižníku USS Nashville (CL-43), trojice torpédoborců USS Gwin (DD-433), USS Meredith (DD-434), USS Grayson (DD-435) a tankeru USS Cimmaron (AO-22), proplul 12. března Hornet Panamským průplavem, a nabral severní kurs. O osm dní později, 20. března, zakotvila Task Force 18 v San Diegu.

V „San Diego Bay“, budoucí druhé největší základně US. Navy, podstoupila letadlová loď další změny, týkající se tentokrát její letecké palubní skupiny. Pomineme-li odchod několika nejzkušenějších pilotů torpédonosných bombardérů k přeškolení na nové Grumanny TBF-1 Avanger, pak dosavadní stíhací Grummany F4F-3/3A byly nahrazeny verzí F4F-4, umožňující díky skládacímu křídlu navýšit kapacitu nesených strojů a u torpédonosné letky došlo k dokončení přezbrojení na Douglasy TBD-1 Devastor. Snad největší progres zaznamenala střemhlavá bombardovací letka, která dosavadní dvouplošné střemhlavé bombardéry Curtiss SBC-4 Helldiver vyměnila za Douglasy SBD-3 Dauntless. Novotou vonící techniku si piloti mohli osahat mezi 23. a 24. březnem, kdy Hornet stihl absolvovat ještě jednu cvičnou plavbu. To však, a aniž by piloti palubní skupiny měli zdání, vše směřovalo k nevyhnutelnému 5).

5) HAG – Hornet Air Group se skládala ze čtyř letek. Stíhací VF-8, průzkumné VS-8, bombardovací VSB-8 a konečně torpédonosné bombardovací VT-8. V rámci zmíněné cvičné plavby přišla palubní skupina o celkem pět strojů, z toho tři zničené a dva poškozené. To vše bez ztrát na životě.

Dne 15. března, tedy v době, kdy byla Task Force 18 ještě na cestě z Panamského průplavu do San Diega, se totiž ve Washingtonu uskutečnila schůzka Duncana s velitelem námořnictva, v jejímž rámci bylo konstatováno, že výcvik pilotů pokročil, tudíž realizace operace se kvapem blíží. Dále admirál E. J. King Dunkanovi sdělil, že je čas o všem zpravit velitele pacifické flotily admirála Ch. Nimitze a admirála W. F. Halseye, plánovaného velitele úderné Task Force. O dva dny později brzy po ránu seznámil Dunkan se svými ručně psanými detaily akce do Washingtonu narychlo povolaného Doolittla. Poté se oba muži rozloučili, přičemž jednoho čekal urychlený přesun z východního na západní pobřeží Spojených států a dále pak do Pearl Harboru. A druhého zas náročná argumentace s generálporučíkem H. H. Arnoldem ohledně své osobní účasti na náletu. Nutno podotknout, že jak námořník tak letec, byli nakonec úspěšní.

Zatímco Jimmy odlétl zpět do Eglinu avizovat brzké balení kufrů, Duncan 19. března dorazil do Pearl Harboru, kde na něj již čekali Nimitz s Halseyem. Po seznámení obou admirálů s plánem náletu, kdy Duncan neopomenul zmínit, že sem nepřijel diskutovat, ale tlumočit Kingův rozkaz, se Nimitz zeptal Halseye (volně přeloženo), …„Tak co myslíš, bude to fungovat, Billi? “Budou potřebovat hodně štěstí“, odvětil Halsey,…… „Vezmete je tam?“, „Ale jo, prvního nad ránem!“… .

Zdroje:
The Doolittle Raid, Duane P. Schultz
Schneiderův pohár, Lubomír Koutný
Midway, Micuo Fučida, Masatake Okumiya
Nepotopitelný kapitán, Tameiči Hara
Válečné lodě 4, Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek
Pacifik v plamenech, Miloš Hubáček
Mitsubishi Type 1 Rikko ‘Betty’ Units of World War 2, Osamu Tagaya
HPM 1991 Special, 1992-1
Farky
Skeptik
Vodouch
http://www.militaryrange.com
http://www.doolittleraider.com
http://www.en.wikipedia.org
http://www.valka.cz
http://www.fronta.cz
http://www.palba.cz
http://www.airandspace.si.edu
http://www.books.google.cz
http://www.securitymagazin.cz
http://www.zoommagazin.iprima.cz
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.clan-duncan.co.uk
http://www.maritimequest.com
https://www.worldwarphotos.info
http://wwww.pacyfik.net