Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 262.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 262.

Mapa

, pod kterou byl popisek, v překladu, japonské útoky v Barmě, v dubnu a květnu 1942, foto je volně přístupné na několika webech.
Dne 5. května 1942 se piloti Schiel a Hastey ze vzniklého boje nevrátili. Flt. Ldr. Frank Schiel musel nouzově přistát a po 3 dnech cesty došel na základnu AVG v Yunnanyi, která zároveň sloužila i jako základna čínské letecké školy. Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem – Konec bojů v Barmě, na str. 376., a i na dalších stranách píší, cituji:
„Hasteyovi došlo palivo a ve vzdálenosti 40 mil od letiště musel nouzově vyskočit. Po pěti dnech se vrátil na hřbetě muly. Během dopoledne přiletěl nad Lašou osamělý P-40E (zde viz foto



, pod kterým byl popisek – P-40E Phillipine. Foto je volně přístupné na několika webech), který pilotoval plukovník Scott. Když se přiblížil k obsazenému letišti, spatřil dvoumotorový armádní bombardér typu ´97´ zaparkovaný v severozápadním rohu letiště a střemhlav na něj zaútočil:
´Moje první dávka zasáhla příď letounu. Otočil jsem letoun a zaútočil podruhé. Tentokrát jsem zasáhl lépe. Viděl jsem, jak trasy mých střel probíjejí trup, a potom jsem zasáhl motory. Letoun začal hořet.´“

Barma, středa, 6. května 1942.
Od 6. května byla i Myistina z velké části frontovou linií. Přesto všechno však do Dinjanu přiletěly dvě DC-3 z 31 perutě, aby odtud odvezly raněné a provedly evakuaci personálu.


Zde viz náčrt



, na kterém malíř Roz., z mnoha map, nakreslil Barmu i s Barmskou cestou, včetně velkého množství letišť, tehdy používaných. Náčrt byl nakreslen pro Palbu.

„Když byly obě DC-3 (zde viz foto, na kterém je



DC-3, v poněkud nelichotivé poloze v Barmě, ale válečný provoz je válečný provoz, u fota byl popisek, Douglas_DC-3, v jihovýchodní Asii, z RAF, v době od 1941 do 1945, foto je volně přístupné na několika webech) naloženy, ozval se náhle hluk motorů. Zpočátku se myslelo, že jsou to průzkumné letouny, ale pravděpodobně to byly Ki-30, protože když začala LR 230/D startovat, dopadla před něj puma a zničila levé křídlo a následně došlo k havárii. Druhý transportní letoun (LR 231/E) byl také těžce poškozen. Letouny byly identifikované jako armádní střemhlavé bombardéry typu ´98´na něj střemhlav zaútočily a těžce poškodily palbou kulometů.“
Oba letouny DC-3 byly těžce poškozeny, musely být opuštěny. Při tomto japonském útoku byly dvě Evropanky a jedno dítě zabity. Zraněno bylo i několik cestujících a dva z nich, oba byli vojenští lékaři, kteří byli zraněni kriticky. Jeden za dvou pilotů, Flt. Lt. David Howell začal na nízko letící japonský lehký bombardér Ki-30 střílet ze samopalu Thompson a ohlásil, že z motoru letounu začala unikat bílá mlha, což jej utvrdilo v tom, letoun byl zasažen.
„Krátce po náletu přiletěly dvě další DC-3. LR 235/J převzala hlavní část cestujících a posádku, ale Wg. Cdr. Jenkins a dva další letci zde zůstali. Když však byl vyhlášen další poplach, LR 233/H byla nucena spěšně odstartovat ještě předtím než byla naložena. Během tohoto druhého náletu byla opět zasažena a posléze zapálena LR 231. LR 235 se později vrátila a evakuovala odtud Jenkinse, a zbývající personál RAF. Uprchlíky z Myistiny také evakuovaly C-47 amerického letectva (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Douglas C-47 Skytrains, foto je volně přístupné na několika webech.). Lt. Jack Sartz odstartoval se 73 osobami na palubě. Po přistání se počet jeho cestujících zvýšil na 74 osob – během letu se jedné dámě narodilo dítě!“

Barma, čtvrtek 7. května 1942.
Japonské útočné, tankové uskupení toho dne 7. května 1942, dosáhlo západního břehu řeky Saalwin. Proto museli být piloti AVG požádáni, aby zůstali a na postupující japonské obrněné oddíly zaútočili a co nejdéle je zdrželi.
„Za podpory čtyř P-40B odstartovaly z Kunmingu čtyři P-40E vyzbrojené pumami o váze 500 liber. Další čtyři letouny vyzbrojené 35librovými umami útok zopakovaly. Japonské jednotky byly těžce zasaženy, což umožnilo Číňanům překročit řeku a provést protiútok. Přišlo také hlášení, že jedna puma zničila japonské velitelství. Čínští vojáci odhadovali, že mohlo být zabito víc než 2 000 Japonců a ty, kteří přežili a vzdali se, odvedli zpátky přes frontu.“

Barma, pátek, 8. května 1942.
Japonci ve svých hlášeních uvádějí, že na jimi obsazené letiště Mingaladon, přiletělo, a to hned ve včasných ranních hodinách dne 8. května, pět velkých letounů, které identifikovali jako buď B-17, nebo B-24 ze 7. bombardovací skupiny USAAF. Proti nim se dva Ki-43 pokoušely, pomocí světlometů, americké bombardéry napadnout, ale bylo to marné.
„Myistina byla nyní opuštěna a čekala na příchod Japonců. Posádky posledních několika plně naložených DC-3 musely masu utečenců před přetíženými letouny zdržovat namířenými revolvery. Příštího dne letiště propátrala letka Curtissů Mohawk (zde viz foto



, pod kterým byl celý popisek - Curtiss Hawk 81A 23FG3PS W47 P 8127 Robert Smith Burma 1942-01 – velikostně upravené foto je volně na několika webech) z 5. peruti (nově zformovaná jednotka, která operovala z Dum Dum), kterou vedl Flt. Lt. D. O. Cunliffe. Piloti hlásili, že na letišti už objevili japonský letoun a že na něj zaútočili. Blenheim z reformované 60. peruti z Ansolu, která se nyní vrátila do boje, provedl zvláštní průzkumný let, při kterém měl zjistit pozice Alexanderových jednotek. Posléze je objevil jihozápadně od Kalewa. Japonci byli podle palby objeveni u Ye-U. po skončení evakuačních letů začala 31. peruť se zásobovacími lety, při nichž byly na frontové linii pěchotě shazovány potraviny, střelivo a léky. Brzy se z těchto letů stala životní nutnost na barmsko-indických hranicích. K této činnosti se připojily i Wellingtony 215. peruti (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Vickers_Wellington_RAF_1939_1941, foto je volně přístupné na několika webech.), ale s příchodem Monzunových dešťů bylo létání omezeno a další pohyb po zemi byl velice ztížen.“

Barma, sobota, 9. května 1942.
V sobotu dne 9. května zaútočilo 5 spojeneckých Blenheimů na letiště Magwe, kam se v té době právě začalo přemísťovat japonské armádní letectvo (JAAF). Při bombardování Spojenci zničili čtyři stíhací Ki-27 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek - Nakadzima_Ki_27, foto je volně přístupné na několika webech) a jeden transportní letoun Lockheed. Japonci v té době několikrát zaútočili na Chittangong Ki-21 ze 7. praporu (zde viz foto,



pod kterým je popisek - Mitsubischi_Ki-21_Sally, foto je volně přístupné na několika webech.). Japonské posádky letounů si nárokovaly potopení pěti malých lodí v přístavu.
„Letouny z Barmy byly také (ten den) rozptýleny hlouběji do čínského území a během odpoledne Sqn. Ldr. Neale a Bill Bartling z 1. perutě AVG napadli jednomístný průzkumný letoun, který se pohyboval 60 mil jihozápadně od Kunmingu. Bartling hlásil, že po sestřelení letoun spadl do jezera.
Plukovník Scott (ve svém soukromém P-40E) provedl během dne čtyři lety do Barmy. Při prvním letu doprovázel do Paoshanu dva C-47. Krátce potom, co odletěl, se stal Paoshan předmětem leteckého útoku, během kterého byly způsobeny jen nepatrné škody. Ke stíhání bombardérů nedošlo. Scott odletěl do Lašou, kde provedl několik hloubkových útoků. Jeho letoun utrpěl několik průstřelů. Po návratu do Dinjanu třikrát doplňoval palivo a přezbrojoval letoun. Tohoto dne Scott strávil ve vzduchu nejméně deset hodin.“

Barma neděle až čtvrtek, 10. až 21. května 1942.
Když ustoupily unavené britské jednotky z Barmy, začala, RAF, jejich letecká složka, zasahovat proti japonským jednotkám mnohem častěji. Tak například 10. května odstartovalo 5 Blenheimů ze 113. perutě k útoku do Magwe. Při tomto letu se však stalo, že se letouny od sebe oddělily.

„Nad Magwe posléze přiletěly pouze Sqn. Ldr. C. W. Harper (který létal se 34. perutí v Malajsku a Singapuru), kde byl 30 minut pronásledován dvěma hlídkujícími Ki-27 z 2. čútaí a 77. sentai. Wt. Off. Kimura nárokoval sestřelení Blenheima, ale po pravdě řečeno, tento letoun se na Dum Dum vrátil nepoškozen. Jeho střelec, Sgt. N. W. Taylor hlásil, že poškodil jednoho z útočníků. 12. května ráno, provedly svůj první operační let B-25C (zde viz foto



, pod kterým byl popisek North_American_B_25C_Mitchell, foto je volně přístupné na několika webech), z 5. PRU. Letouny pilotovali Lt. Andre de la Porte (bývalý pilot Brewstera ze 3-VIG-V na Jávě) a Flg. Off. Fredy Proctor, kteří prováděli průzkum Mingaladonu. Oba letouny se bezpečně vrátily na Dum Dum.“

Stejného 12. května 1942 uskutečnily P-40 z 2. a 3. perutě AVG let hluboko do Indočíny (pozdějšího Vietnamu), prostoru indočínského území a tam zaútočily na letiště v Hanoji. Piloti Tom Jones, Lewis Bishop a Frank Schiel z 2 peruti dohromady s Linkem Laughlinem a Johnem Donovanem z 3 perutě zničili na tamějším letišti, každý, na zemi po třech letounech. Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem – Konec bojů v Barmě, na str. 378., a i na dalších stranách píší, cituji:

„14 z nich byly stíhačky, další – nárokovaný Laughlinem – byl identifikován jako transportní letoun. Donovanův letoun byl však zasažen protiletadlovou palbou a havaroval, jeho pilot se zabil. Příštího dne (13. května) vedl Sqn. Ldr. R. W. Davy čtyři Hudsony 62. peruti k náletu na Akyag, kde překvapili obranu letiště a zničili tři z pěti ´dřímajících´ letounů. Všichni se bezpečně vrátili. 14. května byla řada na dvou Blenheimech ze 113. peruti, které měly zaútočit na nepřítele. Tyto letouny napadly Magwe. Napadly je však hlídkující stíhačky Ki-27 2. čútai ze 77. sentai. Pět stíhaček začalo oba bombardéry, které byly identifikovány jako Welingtony, pronásledovat. Ukázalo se, že pronásledované oběti jsou rychlejší než japonské stíhačky jak v horizontálním letu, tak i ve střemhlavém. Jeden bombardér byl viděn, jak mu z motoru uniká kouř, byl zřejmě těžce poškozen a jako pravděpodobně sestřelený jej nárokoval Lt. Jatabe. Podařilo se mu poškodit letoun Plt. Off. G. W. L. Hansona, který se však dokázal se svým strojem vrátit. Jeho střelec (opět Sgt. Taylor), nárokoval pravděpodobné sestřelení jedné stíhačky, ačkoliv 77. sentai neutrpěla žádné ztráty.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 263.
V noci z 15. na 16. května 1942 zamířil nad Hanoj velice zvláštní a neobvyklý bombardér, kterým byl ve skutečnosti dopravní letoun C-47 z USAAF. Dopravní letoun C-47, který letěl jako bombardér, pilotoval Lt. William Grube. Při navigaci na cíl mu pomáhal a zároveň jej naváděl, jeho druhý pilot Lt. Jack Krofoed. V doprovodu s nimi ještě v tu noc letěli Lt. Dick Peret, technický důstojník AVG, a Sgt. Roy Hoffman. Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem – Konec bojů v Barmě, na str. 379., a i na dalších stranách pokračují z historických dokumentů, cituji:

„Transportní letoun odstartoval na svůj nepovolený bombardovací nálet proti Hanoji, kam přiletěl ve 4:00 ráno. Na jeho palubě byly naloženy malé čínské zápalné pumy, několik 50 a 100 librových francouzských pum a nějaké ruské 250librové pumy – všechny byly ukradeny z čínského muničního skladu v Kunmingu! Před vykutálením pum ze dveří trupu letounu musela být každá puma zvlášť odjištěna, přičemž letoun nad Hanojí kroužil ve výšce 11 000 stop! Při zpátečním letu do Kunmingu začalo letounu docházet palivo, a aby doletěli Grube byl nucen vypnout jeden motor. V 8:30 konečně uviděli letiště. O dvě noci později nálet zopakovali, ale tentokrát Hanoj minuli a místo něho bombardovali Haipong. Zprávy o těchto náletech se brzy donesly plukovníku Chennaultovi, který s okamžitou platností všechny takové lety zastavil.„

Bylo 16. května 1942, když 60. peruť vyslala k náletu na Akyap dva Blenheimy, ale tentokrát byli japonští obránci pozorní a oba bombardéry, které v tu dobu pilotovali Sqn. Ldr. E. F. Crawdrey a Plt. Off. A. P. S. Wood z RAAF, se vracely poškozeny. Přesto se jim podařilo na základny se vrátit.

„Během dne se zabil Flt. Ldr. Tom Jones z 2. peruti AVG. Procvičoval se svým P-40E střemhlavé bombardování a přitom havaroval. Příštího dne 17. května bylo v plamenech sestřeleno jedno z dalších es 2. perutě, Sqn. Ldr. Lewis Bishop. Při útoku na nádraží v Lackay byl jeho letoun zasažen protiletadlovou palbou a Bishop jej musel na padáku opustit. Plukovník Scott piloty AVG doprovázel:

‚Viděl jsem, jak Bishopova puma zasáhla střed výtopny lokomotiv. Potom jsem shodil svoji pumu. Ve stejnou chvíli začal Bishopův letoun chrlit plameny a kouř a já uviděl, jak Lewis odsouvá dozadu kabinu a skáče.‘

Bishop se na zem dostal bezpečně, ale přistál v okupovaném městě a byl okamžitě zajat. Zatímco 77. sentai bránila Magwe, 64. sentai začala s podobnými úkoly vysílat odloučené letky do Akyabu, kde snad všichni piloti padli za oběť nebezpečné horečce. Prvního úspěchu tato jednotka dosáhla 17. května, kdy Lt. Saburo Nakamura zaútočil a sestřelil Hudsona (AM 934) z 62. peruti, který pilotoval Plt. Off. E. C. Corbett z RCAF. Letoun havaroval u Mhazi a celá jeho jednotka zahynula. O dva dny později, 19. května, provedly dva Hudsony (zde viz foto



, pod kterým byl popisek RAAF_Lockhed_hudson_8_sqn., foto je volně přístupné na několika webech.) opakované nálety na Akyab. Posádka Flg. Off Page hlásila, že na zemi ‚zvrakovala‘ dvě námořní Zera, po čemž byl Hudson dalšími čtyřmi pronásledován. Page to okomentoval:

‚Zaměření pum mým pozorovatelem bylo vynikající. Potom začal kolotoč od mraku k mraku. Japonci nás honili přes čtvrt hodiny, ale nakonec se nám podařilo uniknout.‘

Krátce nato nálet zopakovaly tři Blenheimy ze 113.perutě, které byly také napadeny, ale všechny se bezpečně vrátily. Jejich střelci věřili, že se jim podařilo dva z pronásledovatelů poškodit. Piloti 64. sentai nárokovali sestřelení jednoho Blenheimu.“

Bylo 21. května a Japonci byli, bohužel, mnohem úspěšnější. To když Sgt. Maj. Jasuda, spolu s dalšími dvěma piloty, pronásledovali jednoho Hudsona (AM 941) ze 62. peruti (pilotoval ho Flg. Off. Paul Springman, jeden z pilotů 53. peruti) a Jasudovi se ho podařilo 20 mil od Chittangongu sestřelit. Později byl vrak letounu objeven spojeneckými pátracími letouny na pobřeží u Chambri. Během dne 21. května pak ztratila 215. peruť ještě jednoho ze svých Welingtonů. Jednalo se o letoun (BB 465), s kterým letěl Plt. Off. J. E. d. Brewera, jehož stroj havaroval v údolí Kabaw v Horní Barmě. Z posádky tohoto letounu nikdo nepřežil a není znám ani způsob, jak byl letoun sestřelen. Stejného 21. května vedl podplukovník Kato svých sedm Ki-43 (zde viz foto




, pod kterým byl popisek Nakajima Ki-43-IIa, foto je volně přístupné na několika webech.) k útoku na letiště Chittangong, kde však žádné britské letouny nebyly. Když se Japonci vraceli, z neznámých důvodů v plamenech explodoval letoun Wt. Off. Takeši Šimizua. Pilotovi tohoto Ki-43 se podařilo z letounu vyskočit a na padáku přistát. Následně byl zajat. Ve stejné době, jen o den dříve, tedy 20. května, se pozemní spojenecké jednotky, které vedl generálporučík Alexander, dostaly do Imphalu (Indie) a tak jejich dlouhodobý ústup z Barmy skončil. Pro pozemní jednotky začalo období konsolidace. Následoval tříletý těžký a draze životy zaplacený, takřka partyzánský, boj v džungli. Tzv. Burcorps přestal existovat, když v pozemních bojích během ústupu ztratil 13 000 vojáků – zabitých, zraněných, nebo nezvěstných.
Historické prameny dávají porovnání, když říkají, že „pronásledující japonská 33. pěší divize ztratila 1 896 mužů zabitých, dalších 108 podlehlo svým zraněním a 438 vojáků bylo zraněno“. Aby bylo možno udělat si představu, jak bojovalo letectvo RAF a AVG v Barmě, vydal Air Vice-Marshal Stevenson přehled vítězství a ztrát obou spojeneckých letectev.
Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem – Konec bojů v Barmě, na str. 380 až 383, píší, cituji:

„V období prosince 1941 až květen 1942 mělo být proti japonskému letectvu dosaženo následujících vítězství:
……………..…….Jisté sestřely………Pravděpod. sestř………Poškoz. na zemi……Zničené………..
Barma
RAF………………..54………………………….33…………………………………..29………………..20…………….
AVG…………….179………………………….43………………………………….87…………………38………………“

Air Vice-Marshal Stevenson k této tabulce výsledků řekl, že těchto skvělých výsledků bylo dosaženo „za cenu setřelení 22 Buffal a Hurricanů, 16 P-40 a osmi nezvěstných bombardérů. Většina sestřelených pilotů přežila, ačkoli dva byli na padácích zabiti. Alespoň 51 letounů (mezi nimiž bylo více než 20 P-40) bylo zničeno na zemi“.

Barma, pátek, 22. května 1942.

Již velmi brzy ráno zaútočili na japonská pozemní postavení u Paoshanu u řeky Salwin spojenecké P-40 (zde viz foto



, pod kterým je popisek, RAF_P-40_Tomahawks_1941, foto je volně přístupné na několika webech), při tomto útoku byl protiletadlovou palbou Japonců zasažen letoun, který pilotoval Flt. Ldr. Bob Little. Na jeho letounu bylo zcela ustřeleno pravé křídlo. Bylo to jedno z dalších es AVG, které smrtelně havarovalo.
„Z Asansolu odletělo na Dum Dum devět Blenheimů (zde viz foto



, na kterém je Bristol Blenheim Mk. IV, foto je volně přístupné na několika webech.) z 6. perutě, kde se připravily k náletu na letiště Akyab. Zpočátku bylo plánováno, že šest letounů poletí nad řekou a zaútočí na zdejší cíle, zatímco tři další napadnou letiště. Nakonec se ke startu připravily pouze tři letouny, ale jeden z nich měl problémy s motory a druhý se vrátil krátce po startu pro jiné technické problémy. Zbývající letoun, Z9808, pilotoval Wt. Off. Huggard (navigátorem byl Sgt. John Howitt a střelcem Flt. Sgt. ‚Jock‘ McLuckie). Po uvážení, jestli mají letět k cíli osamoceni, se nakonec rozhodli, že nálet provedou. Ke zvýšení naděje na přežití zaútočili střemhlav z výšky 10 000 stop. Ve výšce 1 500 stop pilot pád vybral, prolétl z východu nad cílem a uvolnil pumy. Potom letoun potlačil až nad hladinu Bengálského zálivu a ve výšce několika stop odtud unikal. Když však prolétli nad letištěm, uviděli startující stíhače a pět pilotů z 64. sentai je začalo stíhat. Přestože Huggard už létal celé měsíce, po které trvala válka v Barmě, bylo to poprvé, kdy na obloze spatřil japonské letouny.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 264.
Náčrt



, pod kterým byl popisek, volně přeloženo, japonské útoky do Barmy v roce 1942, upravený náčrt, je volně přístupný na několika webech.
Zajímavostí tohoto posledního příběhu je, že si střelec vedl dobře. Posuďme. Trojice historiků Christopher Shores, Brian Cull a japonský historik Jasuho Izava, v knize - Krvavá jatka II. pod titulem – Konec bojů v Barmě, na str. 383., píší, cituji:

„Sgt. Maj. Jošito Jasuda byl prvním kdo z Akyabu odstartoval, brzy Blenheima dostihl a z výšky na něj zaútočil. Avšak téměř okamžitě byl zasažen a zraněn palbou McLukieho a zamířil zpět do Akyabu. Potom stejným způsobem zaútočil Capt. Masuzo Otani, ale opět ho zasáhla palba Bleinheima a také musel z boje ustoupit. Posléze přiletěl se dvěma dalšími stíhači podplukovník Kato a střemhlav zaútočil. Ti, kteří s ním letěli, následně hlásili, že jeho palba bombardér zasáhla (ve skutečnosti Blenheim zasažen nebyl), ale když nad ním po útoku Kato prolétal, odkryl spodek svého Ki-43, McLuckie ho prostřílel a letoun začal hořet. Stíhačka se zakymácela, převrátila se a střemhlav spadla do moře. Dva otřesení Katoovi společníci se obrátili a vrátili se do Akyabu, kde hlásili, že jejich velitel sestřelil bombardér a potom, když si uvědomili, že se (velitel) nemůže vrátit, provedl to, co vždy radil za podobných okolností svým pilotům: ‚Provést půlpřemet a spadnout do moře‘.
McLuckie si uvědomil, že zasáhl první dva stíhače, zatímco Huggardova taktika zručného létání nad vrcholky vln způsobila, že Blenheim nebyl ani jednou zasažen. Jejich potíže však ještě neskončily. Během letu došlo k poškození hydrauliky a vysunula se jedna z podvozkových noh a jen úderem o hladinu moře se vrátila na své místo! Po příletu na Dum Dum posadil Huggard Blenheima na břicho, ale všichni toto nouzové přistání přežili nezraněni.
Ztráta Katoa, vedoucího stíhacího esa JAAF a znamenitého velitele, byla těžkou ranou pro morálku pilotů. Katoovo osobní skóre bylo asi 18 sestřelených letounů. Devět jich sestřelil v roce 1938 v Číně a devět v této válce. Nemohl být srovnáván s žádným z pilotů sloužících v Nomonhanu, jeho pozice, jako vedoucího armádního stíhacího esa v Číně zůstala neotřesena a jeho schopnosti, jako velitele, byly nenahraditelné. Posmrtně byl povýšen do hodnosti generálmajora.
Britové se brzy od zpravodajské služby dozvěděli, co se stalo. 2. srpna dostala 60. peruť osobní poselství od Air Vice-Marshala Stevensona, ve kterém četli:

‚Sdělte prosím mé blahopřání Wt. Off. Huggardovi, Sgt. Howittovi a Sgt. McLuckiemu k úspěšnému boji, který 22. května (1942) vybojovali proti čtyřem nepřátelským stíhačům, jehož výsledkem bylo sestřelení velitele japonské stíhací jednotky Lt. Col. T. A. Keo Katoa.‘“

Byla to tato letecká akce, byl to tento popsaný letecký souboj jednoho bombardéru se čtyřmi stíhačkami, který zakončil první etapu bojů v Barmě 1942.

Pozemní fronta, Barma, květen roku 1942.
Po skončení letecké činnosti ve prospěch pozemních jednotek Stilwellových a Slimových oddílů, v květnu 1942, se tedy vracíme zpět na zem, abychom si probrali co se ve stejnou dobu, od 1. května, odehrávalo na pozemní frontě, a to do konce května roku 1942. Tedy pojďme rovnou, po časové ose, k 1. květnu 1942. Historik David Rooney, který vydal, po studiích historických dokumentů, své dílo – Vítězství v Barmě. Historickou knihu Vítězství v Barmě vydalo Nakladatelství Mustang s. r. o., jako svou 61. publikaci (edice MILITARY, svazek 4). Plzeň 1995, vydání 1. kniha Vítězství v Barmě, pak na str. 13 až 15., píše a já cituji:

„1. května podstoupil Slim (zde viz foto



, na kterém je generál, pozdější polní maršál sir William Slim, foto je volně přístupné na několika webech) tvrdou zkoušku svých velitelských schopností, neboť Japonci v ten den přepadli město Monywa. Použili přitom obvyklou taktiku, tzn. Rychlý přesun několika jednotek do týlu ustupujících obránců, které pak zahájili blokádu ústupových cest (viz. již popsanou taktiku, popsanou u Č. 129 až 131:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=393&t=8404 ). Pro Barmský sbor by to mohla být katastrofa, avšak Slim rychle zorganizoval své jednotky a Japonce vytlačil. 3. května 1942 měl již znovu pohromadě obě své divize a (britskou) 7. obrněnou brigádu v Jeu. Větší část Barmského sboru pak dorazila do Kalewy 9. května 1942 ( na náčrtu mapy v úvodu tohoto článku, jsou útoky japonských oddílů ve čtyřech proudech v roce 1942, a to až k hranicím s Indií. Město Kalewa je na řece Čjintwin, je tam šipka, od západu druhého japonského útoku. – má poznámka), i když její postup ztěžovaly masy uprchlíků pohybující se v této oblasti, a ještě ten den překročila (řeku) Čjintwin. Potíže však musel překonávat zadní voj Barmského sboru, poněvadž se při přechodu řeky u města Shwegyin ocitl pod prudkým útokem japonských jednotek, a v obranné bitvě ztratil stovky tanků, děl a další techniky. I přesto se Barmskému sboru podařilo zachránit 30 džípů, 50 nákladních automobilů a skoro 30 děl, s nimiž se vydal na poslední úsek cesty.“
Další ústupová cesta Barmského sboru pak vedla přes malárií zamořené Kabawské údolí (dle mapy severozápad Barmy). Do těchto míst vstupovali vojáci sboru naprosto vyčerpáni, což ještě výše zvyšovalo v té době „Monzunové období“. Všechny historické zápisy říkají, že se jednalo o neobyčejně strastiplnou cestu, která si z takto řečených důvodů vyžádala velký počet obětí. A historické zápisy důvody velkých obětí vyjmenovávají: jednalo se o malárii, zánět mozkových blan, úplavice a jiné tropické nemoci, které byly průvodcem dlouhého pochodu vysílených vojáků. Den ode dne si tak tyto nemoci vybíraly svou krutou daň. Houfce naprosto vyčerpaných vojáků i důstojníků Barmského sboru pak konečně stanulo, po mnoha dnech na nejvyšším bodu Shenamského průsmyku, „odkud se jim, z výšky asi 2 500 metrů, otevíral nádherný pohled na imphalskou rovinu (imphalská rovina již leží v Indii.)“. Historik David Rooney ve své knize – Vítězství v Barmě na str. 14, 15, jejich další cestu komentuje těmito slovy, cituji:

„Tehdy se domnívali, že nejhorší mají za sebou. Avšak brzy poznali, že ty nejkrušnější chvíle teprve přijdou. Jejich statečnost a bojová morálka si zasluhovaly královskou odměnu, ale místo toho se setkali s výsměchem a pohrdáním. Dokonce i (generála) Slima uvítal s pohrdáním nervózní a arogantní velitel sboru generál Irwin (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Noel_MacKintosch_Stuart_Irwin, foto je volně přístupné na několika webech.). Slim se ho pokusil upozornit na jeho neznalost nynější situace, ale Irwin to odmítl: ‚Jak to, že o tom nic nevím, vždyť jsem velitel‘. I další příhoda přesvědčivě ilustruje tehdejší stav. Generál Cowan (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, volně řečeno a přeloženo, Generál Cowan, Barma, válečná kampaň od roku 1941 do roku 1945, je to ten jediný vztyčený důstojník, takřka uprostřed, foto je volně přístupné na několika webech.), který při ústupu velel 17. indické divizi, se při jedné z ústupových akcí dostal na holý svah, po kterém v důsledku právě probíhajícího ‚Monzunového období‘ stékaly potoky vody. Bylo mu nařízeno, aby zde vybudoval tábor na kopci, což však odmítl a dostal se tak do prudké hádky s generálem Irwinem, při níž ho generál Slim nebojácně podpořil. Cowanovi vojáci byli nakonec ubytováni v opuštěných domech v Imphalu, ale způsob, jakým s nimi bylo zacházeno, se jim vůbec nezamlouval. Zatím se však schylovalo k dalšímu střetnutí mezi Irwinem a Slimem.“

V tom samém květnu roku 1942 se ve vysilující ústupové akci, dostávaly také na sever, směrem k Číně i zbytky jednotek generála Stilwella zde viz foto



, pod kterým byl popisek, volně přeloženo – Generál Stilwell se svými muži ustupuje z Barmy, a já dodávám do Indie, foto je volně přístupné na několika webech.). Od počátku května roku 1942 prošel s malou skupinou Američanů a Číňanů k řece Indaw, aby se zde dozvěděl, že Japonci zde obsadili město Myitkyina. Měl tak odříznutou ústupovou cestu na sever. Rozhodl se tedy změnit své plány a místo ústupu na sever do Číny, se 6. května 1942 vydal na západ směrem k Čjintwinskému údolí, a odtud do Imphalu. O dalším pak historik hovoří na str. 14 a 15 následujícími slovy, cituji:

„Přežití jednotek záviselo nemalou měrou na jeho odvaze a velitelských schopnostech. Byl znechucen čínskými veliteli, jejichž jediným zájmem bylo zachránit vlastní kůži. Jak ústup pokračoval, nabývala na důrazu i jeho kritika Angličanů. Jeho obvyklým rčením bylo: ‚Jsou tady samí Angláni!‘ Anebo: ‚Dvě třetiny velitelů jsou Angláni, naši lidé (tzn. Američané) tam vůbec nejsou!‘ Ačkoli během jejich ústupu začalo ‚Monzunové období‘, cesta byla celkem snadná, neboť byli téměř v každé vesnici srdečně přivítáni a štědře pohoštěni. Poté přešli přes opuštěný Homalin a nedaleko od Imphalu se setkali s britskými jednotkami. Do Imphalu dorazili 22. května 1942. (Generál) Slim tou dobou předal velení Irwinovi a odešel do Ranchi. Jeho předchozí střetnutí s Irwinem zřejmě přineslo nějaké ovoce, protože na místo svých obvyklých nerudných poznámek si Stilwell zaznamenal: ‚Srdečné přijetí od Anglánů.‘ O dva dny později odletěl do indického Dillí, kde ho zastihli pochvalné zprávy z Indie, Číny a Washingtonu. Sám (generál) Slim tehdy řekl: ‚Stilwell projevil neocenitelnou odvahu‘.“
O působení některých čínských jednotek pak historik David Rooney dodává na str. 15 tato slova, cituji:

„Zatímco se Barmský sbor probojovával k Imphalu, jednotky Čankajškovy armády si vedly o něco lépe. Čankajšek (zde viz foto



, na kterém je general Stilwell spolu s Čankajškem a jeho ženou, foto je volně přístupné na několika webech) nařídil dvěma divizím pokračovat v pochodu na sever směrem k Fort Hertz (sever Barmy), ale jejich morálka v této době již klesla na minimum a vojáci se začali chovat spíše jako bandité. Žádný rozkaz naproti tomu neobdržela čínská 38. divize generála Suna, která během ústupu spolupracovala s jednotkami generála Slima. Pod Sunovým dobrým velením splnila uložené úkoly – jako zadní voj odrazila pronásledující Japonce, a sama pak ustoupila do severního Assamu (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, general Sun a general Stilwell, Barma 1942, foto je volně přístupné na několika webech.). Zde se jí však, stejně jako Britům, dostalo jen velmi chladného přijetí.“

Dále na východ od popisovaných míst, obsadili Japonci Lasio a dali se na rychlý pochod směrem na sever po Barmské silnici.

„Číňané, ale zničili most přes propast Salween a japonský postup tak na chvíli zastavili (zde viz foto





, pod kterým byl popisek, volně přeloženo a řečeno, indická 17. divize, most přes řeku Saalwen, Barma 1942.) Jejich jednotkám se také naskytla jedna z posledních příležitostí prokázat odvahu a statečnost, když u Lunglingu porazily ve velké bitvě silné japonské jednotky.
Koncem května 1942 však měli Japonci v držení všechny důležité strategické body, a ačkoli byli načas zastaveni monzunovými dešti, byli v takové situaci, že mohli kdykoli zaútočit na Indii nebo Čínu, anebo zahájit bombardování Kalkaty. Daleko důležitější však bylo, že obsadili Barmskou silnici a Čína se tak ocitla v dokonalé izolaci.“

Zůstává mně ještě dodat, co píše trojice historiků na konci etapy bojů u roku 1942, když dodávají na str. 383., následující, cituji:
„Christopher Shores a Jasuho Izawa zprostředkovali setkání Martina Huggarda s Jošito Jasudou (Sgt. Maj. Jošito Jasuda byl oním prvním pilotem, který v Akyabu odstartoval proti Blenheimu, viz. výše) ; v roce 1989 Jasuda navštívil s dalšími veterány Anglii, setkal se s Huggardem a zúčastnil se s ním leteckého dne.“

Příští pondělí bude ještě ode mne – Obsazení Rabaulu Japonci - a pak nastupuje kolega Jarl a - Bitva v Indickém oceánu.

Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=180