Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 315.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 315.
Zde viz mapu



Aleutských ostrovů, pro možnost ověření, kde se nacházejí a pro základní databázi, mapa je volně přístupná na několika webech. Zde byla upravena její velikost.

Aleuty, červen 1942.
Tak jako ve středním Pacifiku, tak na počátku června roku 1942, i v severní jeho části, vládlo velice nevlídné počasí. Kolem Aleutských ostrovů byly mlhy a sněhové vánice, což samozřejmě vadilo americkým hlídkovým létajícím člunům, kterým tak útočná skupina admirála Kakuty (zde vize foto



, pod kterým byl popisek_Kakuji_Kakuta, autorem je zde Wikipedie, foto bylo několikrát zvětšeno) zůstala skryta takřka do poslední chvíle. Údernou část severního svazu tvořily dvě letadlové lodi, Rjúdžó a Džunjó (zde viz foto



, na kterém je japonská letadlová loď Rjúdžó, foto je volně přístupné na několika webech. A zde viz foto



, pod kterým byl popisek_přeloženo, letadlová loď junyo_Džunjo_1945, foto je majetkem US NAVY, pro palbu bylo zvětšeno.), dva těžké křižníky a také doprovodné torpédoborce. Ve 3 hodiny k ránu, dne 3. června 1942 byl Kakutův svaz vzdálen asi 165 mil od ostrova Unalaska, kde se na jeho severovýchodním cípu nacházela americká námořní základna Dutch Harbor. Český historik Miloš Hubáček, ve své knize - Pacifik v plamenech, na str. 367., 368., pak píše, cituji:

„Palubní letouny dostaly příkaz ke startu. V tu chvíli se ale dosavadní výhoda špatného počasí změnila v nevýhodu. Japonští piloti bloudili v mlze a nízkých mracích a letadla, jež vzlétla z paluby Džunjóa, se po beznadějné snaze najít cíl nakonec vrátila. Devět bombardérů a tři stíhačky z druhé letadlové lodi Rjúdžó prokázaly lepší navigační schopnosti.
Radiolokátor zásobovací lodi Gillis, zakotvené v Dutch Harboru (zde viz mapu, náčrt



, volně přeloženo, Přehled japonské expanze v roce 1942, foto bylo několikrát zmenšeno. Až vpravo nahoře na náčrtu je Dutch Harbor.), objevil přibližující se japonská letadla v 5 hodin 40 minut. I když byl okamžitě na celé základně vyhlášen protiletecký poplach a všechny lodi se urychleně snažily vyplout na moře, do skončení náletu se to nepodařilo žádné. Japonské letouny útočily bleskurychle a za několik minut již dopadaly pumy na nejdůležitější a předem vybrané objekty základny – rádiovou stanici, kasárna, skupinu ukotvených hydroplánů, elektrárnu. Jedno z japonských letadel se zřítilo do moře zasaženo palbou pobřežních baterií, ostatním jedenácti se podařilo uniknout tak rychle, jak se objevila.“
Zde viz náčrt mapy



, pod kterým byl popisek_Aleuty_3_june_1942, foto je volně přístupné na několika webech, zde viz foto



, pod kterým byl popisek, japonský útok na Dutch Harbor, foto je volně přístupné na několika webech).
Když se japonská letadla vracela, zahlédl jeden z pilotů, v blízkém Makušinově zálivu, že je tam zakotveno pět amerických torpédoborců. Pilot o amerických torpédoborcích okamžitě rádiem informoval admirála Kakutu.

„V 9.00 přikázal admirál start druhé útočné vlny s úkolem napadnout torpédoborce. Opět díky povětrnostním podmínkám přálo Američanům štěstí. Letouny torpédoborce nenašly a navíc při návratu se na japonské bombardéry zcela nečekaně vrhly dvě americké stíhačky P-40 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_P40B_Clark Field, foto je volně přístupno na několika webech), a než se Japonci vzpamatovali, dvě jejich letadla padala jako kámen a ztratila se v chuchvalcích mlhy válejících se nad mořem. I dva další bombardéry byly zasaženy, dovlekly se sice na Džunjó, ale v takovém stavu, že krátce nato dal admirál příkaz k jejich svržení do moře.
Aby ulehčil svým letounům návrat, přiblížil se Kakuta k pobřeží až na 130 mil, ale hned poté, co dosedly, svaz obrátil na jihozápad a vzdaloval se od Unalaska.“

Ještě než bylo vůbec možné, aby došlo k plánovanému japonskému vylodění na ostrovech Aljašky, tedy na Adaku, Atu a na ostrově Kiska, obdržel, a to v odpoledních hodinách 4. června 1942, vrchní velitel aleutské operace viceadmirála Hósógaja (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Boshiro_Hosogaya, foto pochází z Wikipedie, bylo několikrát zvětšeno.), od admirála Jamamota rozkaz, kterým se mu přikazovalo, že musí okupaci ostrovů na severu dočasně odložit. Avšak již po několika dalších hodinách přišel rozkaz nový, který mu přikazoval, „provést operaci s vyloděním na Aleutách dle původního plánu…“!

„Ráno 7. června (1942) se vylodilo 1 200 japonských vojáků na ostrově Attu a další oddíl obsadil téhož dne ostrov Kiska. V obou případech se japonská invazní vojska nesetkala s žádným odporem. Obsazení ostrova Adak Hósógaja neprovedl z obavy, že se nachází příliš blízko nově vybudované americké letecké základny na ostrově Umnak.
Výsledky aleutské operace, i když japonskou propagandou náležitě zveličené, se staly pro Tokio jen slabou útěchou ve srovnání s událostmi, k nimž došlo u atolu Midway.“

A nyní opět trochu zpět v čase a místě, ze severu Pacifiku, od Aleut, do prostoru, okolo atolu Midway. Zde viz foto náčrtu



, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Byla středa 3. června 1942, a stejně jako každý předchozí den, ihned s ranním rozbřeskem vzlétaly z Midway americké hydroplány Catalina k pravidelným hlídkovým letům. Jedna z těchto Catalin (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, PBY_5A_Catalina, foto je na několika webech volně), kterou pilotoval praporčík Jack Reidem, se okolo 9,00 ráno nacházela ve vzdálenosti přibližně 700 mil od atolu západním směrem.

„Reid se blížil k hranici vyznačeného sektoru a za pár minut měl obrátit k návratu. Oceán hluboko dole byl pustý a prázdný, letoun řídil automatický pilot a Reid, pohodlně zabořen do sedadla, sledoval dalekohledem tmavou nekonečnou vodní pláň. Náhle zpozorněl, sevřel dalekohled a znovu se podíval na horizont na pravé straně. Viděl drobné siluety lodí, směřující na východ. Podal dalekohled druhému pilotovi praporčíku Hardemanovi, ukázal napravo a pravil: ´Vidíš totéž co já´?
´Hrome, to víš, že vidím!, zněla vzrušená odpověď.
Reid našel invazní skupinu kontraadmirála Raizóa Tanaky. Bylo 9 hodin 25 minut a o několik vteřin později palubní vysílačka hydroplánu vyslala do éteru informaci o dvou slovech: ´Hlavní svaz´.
Není divu, že se praporčík Reid v prvním rozrušení vyvolaném objevením dlouho očekávaného japonského loďstva zmýlil a považoval Tanakovu skupinu za Jamamotův svaz. Dvacet sedm lodí skupiny tvořilo dostatečně početné uskupení a ze vzdálenosti 30 mil a z velké výšky nemohl praporčík ještě rozeznat všechny podrobnosti.
´Upřesněte´!, přišel obratem příkaz z Midwaye.
Po dvě hodiny Catalina sledovala nepřítele, využívala úkrytu v mracích, kroužila nad japonskými loďmi, vysílala údaje o jejich rychlosti, kursu, vzdálenosti a počtu plavidel. V 11 hodin dostala pokyn k návratu.“

V japonském konvoji, dole na mořské hladině, americkou průzkumnou Catalinu, jako první spatřil jeden z doprovodných torpédoborců, který vypálil ihned po spatření kouřový granát. Tím byl upozorněn i admirál Tanaka se svými důstojníky, na svém lehkém křižníku Džincu, že se něco děje. Vyšli na můstek a prohlíželi oblohu. Po chvíli uviděli ve svých dalekohledech, nalevo, vysoko v mracích nepřátelské průzkumné letadlo, identifikované jako Catalina.
Na atolu Midway, kapitán Simard, velitel sil soustředěných na Midway, ve stejnou dobu řešil problém. Rozkaz od Nimitze říkal, že je nutné napadnout především japonské letadlové lodi a praporčík Reid, když rádiem hlásil přítomnost velkých plavidel v objevené japonské skupině, o letadlových lodích přece nehovořil. Český historik Miloš Hubáček, ve své knize - Pacifik v plamenech, na str. 370 a dále, píše, cituji:

„Krátce před 11. hodinou obdržel Simard hlášení dalších tří průzkumných letounů, které též zpozorovaly svazy japonských plavidel jihozápadně od Midway, ale ani od nich neslyšel nic o Nagumových letadlových lodích. Po delším váhání rozhodl, že vyšle bombardéry bez ohledu na to, že o letadlových lodích zatím neví.
Ve 12 hodin 30 minut se ze vzletové dráhy na Východním ostrově odlepilo devět letounů B-17 (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech), vedených podplukovníkem Sweeneym, s rozkazem napadnout skupinu nepřátelských lodí objevenou praporčíkem Reidem, neboť se jevila jako nejpočetnější. Každý letoun nesl čtyři 300kg pumy, což znamenalo pouze poloviční vytížení kapacity pumovnic. Zátěž, kterou by představovala druhá polovina pum, nahrazovaly přídavné palivové nádrže, bez nichž by se těžké bombardéry ze vzdálenosti 700 mil vůbec nemohly vrátit zpět na Midway.“

Bylo 16 hodin 24 minut odpoledne, když podplukovník Sweeney zahlédl bílé zpěněné stopy lodních šroubů oněch 27 japonských lodí.

„Devět bombardérů opsalo ve výši 4 000 metrů velký oblouk; Sweeneyho úmyslem bylo napadnout Japonce ze směru, kde by jeho piloti měli slunce v zádech, a tím by nepříteli ztížili jak zpozorování blížících se letadel, tak vedení protiletadlové palby. Záměr vyšel dokonale; hlídky na japonských lodích zahlédly bombardéry klesající v útočné formaci až několik minut před dopadem první pumy. Než Japonci mohli zahájit účinnou palbu, útok skončil a olivové B-17 se rychle vzdalovaly na sever a brzy zmizely za obzorem.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 316.

Bohužel, když začala chodit hlášení na velitelský můstek vlajkové lodi admirála Tanaky, na lehký křižník Džincu, najednalo se o nějak povzbudivé zprávy pro Američany. Zato Japonci mohli byt spokojeni. Admirál Tanaka (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Reizo_Tanaka, foto bylo zmenšeno) měl ve svém hlášení napsáno, že „ani jedna nepřátelská puma nenašla cíl“. K dalšímu pak, český historik, Miloš Hubáček, na str. 371, píše, cituji:

„Jinak se ale situace jevila Sweenyho pilotům. Ti informovali základnu, že napadli svaz, v němž plují i bitevní lodi a těžké křižníky, a zasáhli nejméně dvě lodi, z nich jednu bitevní. Vůbec nešlo o úmyslné zkreslování výsledku akce, nepřesnost hlášení způsobila nezkušenost osádek armádních bombardérů, které se poprvé ocitly v bojové akci. Jednak nebyly s to správně rozpoznávat typy lodí a jednak napětí provázející nálet a nedostatek času k ověřování úspěšností zásahů vedly k tomu, že kouř z komínů lodí a u ústí děl považovaly za požáry. Vodní gejzíry zahalující plavidla po dopadech pum na hladinu zmatek ještě zvýšily.“

Je asi i pochopitelné, že pro bombardéry B-17 s nezkušenými posádkami armádního letectva, znamenal i návrat z bombardování tvrdou lekci, když se navíc na malý atol Midway vracely za hluboké tmy. Najít atol v tak nesmírné rozloze, jakou Tichomoří náhle nabízelo, nebyl vůbec lehký úkol. Vždyť v posádkách letounů byli muži, kteří byli povoláni k letectvu jen před pár měsíci. Poté prodělali rychlé kursy a už seděli v kabinách velkých bombardérů, kterými tehdy létající pevnosti B-17 určitě byly.

„To si nakonec uvědomil i kapitán Simard a dal na přistávací dráze Východního ostrova rozsvítit naváděcí světla. Přesto až za dlouhou dobu se na obloze ozvaly motory prvního letounu, a když dosedl poslední z nich, pilot prohlásil, že nemá ani tolik benzínu, aby mohl naplnit zapalovač. Nepřeháněl.
Ještě dříve, než se vrátily B-17, v 9 hodin 30 minut večer, vzlétla k útoku na japonské lodi další čtyři letadla, tentokrát obojživelné Cataliny, z nichž každá nesla pod pravým křídlem letecké torpédo. Tyto letouny přistály na Midway teprve ve čtyři hodiny odpoledne po devítihodinovém letu z Pearl Harboru. Jejich piloti, kteří po únavném letu předpokládali, že je čeká odpočinek a vydatná večeře, ke svému údivu zjistili, že hned po přistání přijížděly tahače s torpédy a oni sami se měli okamžitě dostavit k instruktáži, kde jim budou sděleny podrobnosti nového úkolu. Instruktáž byla stručná a jasná, obsahovaly pouze základní údaje o cíli a jeho pozici, kursu, rychlosti a o spojení. Letku měl vést poručík Richards z midwayské posádky, jenž zaujal místo v letounu podporučíka Hibberda. Cataliny, které torpédem zatížená pravá strana vychylovala z rovnováhy, se těžce zvedaly k tmavé obloze a po dosažení výšky 1 000 metrů nabraly kurs na jihozápad.“

Cataliny tak vzlétly, a když čas ukazoval 1 hodinu 20 minut, již po půlnoci, tedy dne 4. června 1942, ukazoval jim radar, kterým byl jen letoun podporučíka Hibbarda vybaven, že je na hladině skupina cizích plavidel, neboť americká plavidla se zde nikde nepohybovala.

„Richards dal pokyn k mírnému obratu doleva a po pár minutách se již v měsíčním světle vynořily dvě linie lodí chráněné po stranách torpédoborci. Cataliny počaly sestupovat, hladina se rychle přibližovala. Japonské lodi stále ještě nic netušily. Vedoucí letoun nyní klouzal patnáct metrů nad vodou. Hibberd si vybral za cíl velkou loď na konci linie a ze vzdálenosti 700 metrů uvolnil torpédo. V témž okamžiku Catalinu prudce zvedl a přelétával nad temnou lodí, ze které teprve nyní zapráskalo několik výstřelů. Za zádí mizející Cataliny se ozvala exploze a vyšlehl žlutý plamen. Zbývající tři Cataliny již nalétávaly za prudké protiletadlové palby, nepřítel se konečně vzpamatoval. Střely rychlopalných kanónů a velkorážních kulometů bubnovaly na trupy letadel – u jedné Cataliny po návratu mechanici napočítali 58 zásahů – ale všechna unikla do tmy a bezpečí.
Japonci noční napadení vůbec nečekali, proto se tak pozdě vzchopili k obraně. Nevěděli, že americká letadla jsou vybavena radarem, jenž jim umožnil nalézt lodi i ve tmě, což by jinak nebylo možné. Zasaženou lodí byl tanker Akebono Maru; torpédo se zabořilo do přídě, výbuch usmrtil 13 námořníků a 11 zranil. Ostatní plavidla vyvázla bez úhony. Admirál Tanaka měl obavu, zda zasažená loď bude schopna pokračovat v plavbě, ale zakrátko dostal zprávu od jejího velitele, že může plout rychlostí 12 až 14 uzlů, což stačilo k tomu, aby mohla držet krok s ostatními. Konvoj pokračoval dál k Midway.“

I na letadlové lodi Yorktown, bylo, její radiostanicí, dne 3. června 1942, zachyceno hlášení z Cataliny, kterou pilotoval praporčík Jack Reid (viz Č 315), kde hlásil, že nalezl hlavní japonský invazní svaz. Obsluha okamžitě předala zprávu admirálu Fletcherovi, kterému se však nezdálo, že by šlo o hlavní svaz. Admirál Fletcher (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno) totiž vycházel ze znalostí, které ve zprávě obdržel od Nimitze (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, admirál Chester W. Nimitz, foto pochází z amerického námořního archivu.). Zpráva od admirála Nimitze vylučovala, že by se Jamamotův hlavní svaz přibližoval k Midway ze směru, který udávala Reidova průzkumná Catalina.
Zde pak český historik Hubáček na str. 372 a 373, do samotné Bitvy o Midway, ještě uvádí, cituji:

„Protože Fletcherovy lodi musely striktně zachovávat rádiový klid, nemohl admirál žádat zpřesnění, nicméně po pečlivém srovnání všech údajů, jež měl k dispozici, dospěl k přesvědčení, že se pilot musel zmýlit a že zahlédl nepřátelskou invazní skupinu, a nikoli Jamamotovy bitevní nebo Nagumovy letadlové lodi. Správně tak předpokládal, že Nagumo (zde viz foto



pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech), bude k Midway připlouvat od severozápadu a za rozbřesku 4. června již bude natolik blízko atolu, že zřejmě dojde k prvnímu náletu jeho palubních letounů. Proto večer 3 června Fletcher a Spruance (zde viz foto



, na kterém je admirál Raymond Spruance, foto je volně přístupné na několika webech) obrátili na jihozápad ve snaze dosáhnout v ranních hodinách pozice přibližně dvě stě mil severně od Midwaye, což jim umožní Naguma napadnout, jakmile dostanou přesnou zprávu o jeho pohybu. Fletcherovy úvahy byly naprosto správné, a tak v noci z 3. na 4. června se obě skupiny letadlových lodí k sobě přibližovaly, každá rychlostí 25 uzlů, přičemž Japonci neměli o přítomnosti nepřítele nejmenší tušení.
Nagumo v ranních hodinách 3. června dosáhl vzdálenosti 700 mil od Midwaye. V šest hodin ráno zanechal vzadu pět tankerů, které doposud pluly s jeho úderným svazem. Zvýšil rychlost na 24 uzly a držel stále kurs přímo k Midwayi. Touto rychlostí plul svaz po celý den a kolem půlnoci se již nacházel necelých 340 mil od atolu.“

A zde se vrátíme opět k našim prvým historikům, japonským historikům, Micuo Fučida a Masatake Okumiya, které jsme v mém Č 302., opouštěli, když poslední jejich slova patřící již k ránu 4. června 1942 napsal: Tak s takovouhle představou, nezaviněnou jen admirálem, bohužel však tragicky chybnou, vedl Nagumo svůj „hrdý úderný svaz letadlových lodí do boje“ u ostrova Midway. Byl tam pak „rozdrcen tak, že už se niky nevzpamatoval“ – dodávají ve své knize, na str. 133., oba japonští historici!
My nyní již v jejich podání, začneme popisovat samotnou Bitvou u ostrova Midway, kde si přidáme i datum 4. června 1942.

Bitva u ostrova Midway, 4. červen 1942.
Micuo Fučida a Masatake Okumiya, svůj článek, na str. 134., knihy – Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, nazvali příhodně – Pátrání po nepříteli.
Japonci skutečně ráno dne 4. června 1942, o svém nepříteli prakticky nevěděli nic určitého…!
Japonský historik Fučida (zde viz foto



mladého Micuo Fučidy, a zde je foto



Micuo Fučidy po válce, kdy publikoval, fota jsou volně přístupná na několika webech.), a ve válce pilot, který se účastnil i jako vedoucí prvé vlny, a pozorovatel druhé vlny, osobně, přepadení Pearl Harboru, a dalších a dalších bojů do Midway, nám přiblíží, jak právě vypadalo ráno 4. června, včetně toho v jakém byl osobním stavu po operaci. Byl na letadlové lodi Akagi až prakticky do její agonie. Poslechněme si, co vše okolo sebe tehdy viděl. Co neviděl, čerpal pak z dokumentů, zápisů v denících a ze zážitků kolegů, kteří přežili.

Cituji tedy z knihy obou japonských historiků, převážně z osobních zážitků Fučidy, ze str. 134.:

„Časně ráno 4 června asi ve tři hodiny mě probudil hluk leteckých motorů, které se bručivě připravovaly ke startu. Zvedl jsem se z lůžka, pokusil se postavit, ale nohy byly ještě nepevné. Zvuk motorů střídavě klesal k temnému hučení a opět se zvedal ke kvílivému jekotu. Na Akagi (zde viz foto



, na kterém je japonská letadlová loď Akagi v roce 1939, foto je na mnoha webech volně.), se letouny chystaly vzlétnout k úderu na Midway.
Nemohl jsem odolat touze být při startu na palubě a vyklouzl jsem z nemocniční kajuty. Vodotěsné dveře mezi jednotlivými lodními oddíly byly zavřené; aby se mohlo procházet, byl v každých dveřích otevřen jeden malý průvlek. Byl jsem zesláblý, že jsem se mohl jen s velkou námahou protahovat těmito těsnými otvory, a brzy mi stékal po čele studený pot. Z vyčerpání se mi točila hlava, často jsem si musel sednout na zem a odpočívat.“

Tolik tedy zatím, Fučidův pooperační stav, před začátkem oné legendární Bitvy u ostrova Midway.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 317.

V dalším pak Fučida líčí prostory letadlové lodi Akagi, kterými tehdy po operaci kráčel, píše, že chodby byly prázdné, neboť loď měla pohotovost před startem průzkumných letadel, a tak každý muž byl na svém stanovišti a dělal svou práci. Fučida měl samozřejmě dál zdravotní problémy a tak zastavoval a odpočíval, až se dostal do své kabiny, kde se pak převlékl do uniformy a teprve poté vyšel k řídícímu letového provozu. Venku měly letouny zahřáté motory a jejich dunění ustalo, a my se dozvíme, že letovou přípravu řídil fregatní kapitán Masuda, což byl letecký důstojník na letadlové lodi Akagi. V dalším co následovalo, nechám hovořit, ze str. 134., a 135., z knihy – Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučidu a Masateake Okumiyae, kteří tam byli a Fučida, ze svých vzpomínek i na svá předchozí vystoupení v roli útočného pilota, píše, cituji:

„Kolegové mi vyčítali, že jsem opustil lůžko, ale pochopili, když jsem jim vysvětlil, že jsem prostě nedokázal poslouchat hluk motorů a zůstat dole v nemocniční kajutě. Pohlédl jsem k temné obloze. Zdálo se, že do svítání je ještě daleko. Obloha byla zamračená, počasí nebylo pěkné, ale nebylo tak špatné, aby znemožňovalo lety. Moře bylo klidné.
Zeptal jsem se poručíka Furukawy, kdy vyjde slunce.
´V pět hodin´, zněla odpověď. ´Byly už vyslány průzkumné letouny´? ´Ne, jako obvykle vzlétnou s první vlnou´. ´Používáme jednofázového průzkumného systému?´ ´Ano, jako obvykle´.
Připomněl jsem si napadení Kolomba a Tikunámalé v Indickém oceánu před dvěma měsíci, kde bylo rovněž použito jednofázového průzkumu. Nebyla to moudrá taktika. V obou případech zpozorovaly průzkumné letouny nepřátelské hladinové síly právě v době, kdy naše útočné skupiny byly vzdáleny a útočily na nepřátelské základny; našim letadlovým lodím tím bylo způsobeno několik nepříjemných chvil. To jsem si připomněl, když jsem se otázal, jaké plány byly připraveny pro případ, že by naše průzkumné letouny zpozorovaly v době útoku na Midway nepřátelské lodi.
´Tím se nemusíme znepokojovat´, odpověděl korvetní kapitán Murata. ´Až první vlna odstartuje, bude druhá vlna – střemhlavé bombardéry korvetního kapitána Egusy, moje torpédové bombardéry a Zera (zde viz foto




, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaklu, foto je volně přístupné na několika webech.) korvetního kapitána Itaji – a ta budou moci napadnout jakékoli nepřátelské hladinové síly, kdyby nějaké zpozorovaly.
´To je tedy dobrý tým a můžeme jenom doufat, že se nepřátelské lodi opravdu objeví, abychom je mohli zničit. Jaký je plán průzkumu? ´“

Korvetní kapitan Furukawa pak Fučidovi ukázal na mapě, že od východu k jihu je oblast rozdělena na 7 sektorů, když samotný atol Midway (zde viz foto



atolu Midway, Písečného i Východního ostrova, foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno a zde viz foto



, na kterém je atol Midway, který se skládá z - Sandy Islands, Písečný ostrov - vlevo, a Eastern Islands, Východní ostrov - vpravo, foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno.), leží přímo uvnitř tohoto pozorovacího oblouku a dále mu vysvětloval, cituji:

„Vysíláme po jednom letounu z Akagi a Kagy, po dvou hydroplánech z Tone a Čikumy a jeden z Haruny, Dosah průzkumu je 300 mil pro všechny letouny kromě typu 95 z Haruny, který má jen poloviční dolet.
Třebaže se toto pokrytí zdálo dostatečné, přece jenom jsem se domníval, že by dvoufázový průzkum byl vhodnější. Jednofázový průzkum stačil, jestliže jsme si chtěli jen ověřit předpoklad, že nepřátelské lodi nablízku nejsou. Jakmile bychom však uznali možnost, že tento předpoklad může být chybný a že nepřátelské lodi mohou být nablízku, pak musel být průzkum takový, aby nám zajistil, že dokážeme nepřátelské lodi vypátrat a napadnout dříve, než nepřítel napadne nás. Na to by byl logickou odpovědí dvoufázový průzkum provedený za svítání.
Jak ukazuje sám název, při dvoufázovém průzkumu se vysílají, po každé pátrací ose dva letouny s určitým časovým odstupem. Jelikož naše letouny nebyly tehdy vybaveny radarem, musely plně spoléhat na vizuální pozorování a mohly účinně pátrat jen za denního světla. Aby byl nepřítel vypátrán co možná nejdříve po rozbřesku, bylo třeba vyslat jednu skupinu letounů (první fázi) tak, aby se dostala na hranici doletu za svítání. To znamenalo, že oblasti, které letouny prolétly za tmy, zůstaly neprozkoumány. Proto bylo zapotřebí, aby za hodinu vzlétly letouny po téže trase k druhé fázi průzkumu.“

Piloti, kteří byli určeni k prvým fázím průzkumu, byli vždy vybíráni z těch nejlépe vycvičeným pro noční lety. Na letadlových lodích admirála Naguma v té době bylo takových pilotů poměrně dost. Problémem prý bylo, že tam nebyl dostatečný počet letadel, který by šel využít pro dvoufázový průzkum, letounů by musel být dvojnásobný počet, a tak se praktikoval průzkum jednofázový. K tomu si Fučida dál postěžoval na str. 136., cituji:

„Přestože dostatečný průzkum byl nadmíru důležitý, naši námořní stratégové měli jakýsi vrozený odpor proti tomu, aby pro takovéto úkoly určovali více než krajní minimum svých omezených leteckých sil. Pro průzkumné akce byli ochotni uvolnit nanejvýš deset procent celkové síly, neboť se domnívali, že zbytek je třeba vyhradit pro útočné akce. Ale takový přehnaný důraz na údernou sílu se už dříve ukázal zhoubný a později se jeho škodlivost potvrdila.“

Ale vzápětí Fučida považuje za přirozené, že admirál Nagumo chtěl do úderů, které jeho letadlové lodi podniknou na Midway, nasadit prakticky co největší možný počet ničivých letounů všeho druhu. Proto musel pro průzkum vyčlenit jen ty, které měl. Je prý to přirozené, neboť ze všech svých tehdejších informací se domníval, že nemá žádného většího soupeře nablízku. A právě proto prý, admirál a jeho štáb, považovali jednofázový průzkum za dostatečný! A zde jsou pak historická fakta, která o japonském průzkumu, ráno, dne 4. června napsali oba historici do své knihy, na str. 136., cituji:

Průzkumné letouny z lodí Akagi a Kaga vzlétly v 4.30 současně s první midwayskou vlnou. V téže době byl katapultován i hydroplán z Haruny. Ale letouny z lodí Tone a Čikuma, které prováděly průzkum na středních liniích, se opozdily. Pozoroval jsem oba křižníky a všiml jsem si, že poslední průzkumný letoun vzlétl těsně před východem slunce, téměř s půlhodinovým zpožděním. Později jsme se dozvěděli, že letouny z Tone, se zdržely pro poruchu na katapultu a jednomu z letounů na Čikumě vynechával motor. Tento letoun se musel brzy vrátit, neboť se dostal do špatného počasí a motor znovu začal zlobit.
Třebaže jednofázový průzkum nevyhovoval, byl by přece jenom užitečný, kdyby byl zahájen půl hodiny před východem slunce a kdyby probíhal podle plánu. Ale opožděním letounů z Tone bylo zaseto sémě, z něhož v následujícím námořním střetnutí vzešly Japoncům osudné plody. Když byl později na obou stranách zrekapitulován celý průběh střetnutí, vyšlo najevo, že průzkumný letoun Čikumy minul nepřátelský operační svaz, ačkoli podle plánu měl letět přímo nad ním. Nepřátelský svaz byl objeven teprve tehdy, když opožděný letoun z Tone, letící jižně od linie letounu z Čikumy, odbočil poněkud na sever, když se chystal k návratu. Kdyby byl Nagumo provedl včasnější a pečlivěji plánovaný dvoufázový průzkum, kdyby byl pozorovatel v letounu z Čikumy dával za letu směrem od lodi větší pozor, nebo kdyby hydroplány byly katapultovány včas, mohlo se zabránit katastrofě, která následovala (3x kdyby – historie si na „kdyby“ prostě nehraje.)“

Další spekulace a hledání příčin proč to byla katastrofální prohra - od obou japonských historiků hovoří o tom, že – „základní příčina tohoto selhání tkvěla opět v přílišném důrazu, které japonské válečné námořnictvo kladlo na útok, z čehož plynulo, že nevěnovalo dostatečnou pozornost průzkumu a pozorování“. A dále pak pokračují opět hodnocením svých vlastních řad, když na str. 136., píší o výcviku a organizaci námořních leteckých sil, cituji:

„Jak při výcviku, tak při organizování našich námořních leteckých sil se propagoval vždy jen útok. Útoku se věnovalo veškeré úsilí, kdežto průzkum byl zahrnut jen do všeobecné výuky a speciální výcvik v něm prováděn nebyl. Japonské námořnictvo také nemělo žádné větší speciálně organizované průzkumné jednotky. Když bylo třeba průzkumných akcí, byly obvykle ukládány útočným letounům, jež byly příslušně vybaveny. Na letadlových lodích nebyly speciální průzkumné letouny. Za útoku na Pearl Harbor byly všechny bombardéry z šesti Nagumových letadlových lodí nasazeny do útoku a k průzkumu zůstalo jen asi deset plovákových letounů z doprovodných bitevních lodí a křižníků. To snad bylo hlavním důvodem, proč se Nagumo rozhodl tehdy odplout, aniž využil získané výhody. V kritické chvíli, kdy musel rozhodnout, zda podniknout další úder na Pearl Harbor, neměl k dispozici životně důležité informace, které by průzkumné letouny byly mohly opatřit. Nagumův svaz trpěl týmž nedostatkem leteckého průzkumu i ve všech následujících akcích.“


Použité podklady:


Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=240