Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 339.

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 339.
Zde viz foto náčrtu



, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30 minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
V předchozím Č 338., na konci, je líčen útok šestnácti amerických střemhlavých bombardérů Douglas, SBD-2 Dauntless, ve kterých, mimo velitele, majora Loftona Hendersona, seděli samí nováčci bez zkušeností. I proto byl nucen velitel volit nikoliv střemhlavý nálet, s kterým piloti neměli zkušenosti.
Major (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, major Lofton R. Henderson_USMC_1941, foto je majetkem Wikipedie a zde bylo zmenšeno) tedy volil bombardování průletem, kde ihned na začátku japonská Zera sestřelila pět amerických střemhlavých bombardérů, které se v plamenech zřítily do oceánu. Pojďme tedy dál co se dělo. Miloš Hubáček, ve své knize - Pacifik v plamenech, str. 390., a dále, píše z japonského historického zdroje, který jsme zde též uváděli, Micuo Fučida Masatake, Okumiya, Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku., cituji:

„Z můstku Akagi (zde viz foto



, na kterém je japonská letadlová loď Akagi v roce 1939, foto je volně na mnoha webech) sledoval nálet fregatní kapitán Fučida (zde viz foto



mladého Micuo Fučidy, foto je volně přístupné na několika webech). Nemohl pochopit, proč Američané nalétávají tímto podivným způsobem, kdy pro útok pumami je příliš nízko a pro torpéda vysoko. Zkušený japonský pilot nemohl vědět, že v kabinách bombardérů sedí piloti, kteří jsou poprvé v bojové akci, a navíc v letadlech, která dobře neznají, a tak jim zbývá jen odvaha a spolehnutí na štěstí. Osádky amerických letadel odvahu nepostrádaly. Kolem nich se míhaly v bleskurychlých akcích stíhačky Zero (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaku, foto je volně přístupné na několika webech.), zezdola střílely desítky hlavní, ale bombardéry, nyní již jen deset (O tom šestnáctém je o chvíli později) z původních šestnácti, se stále blížily k letadlovým lodím s obrovským znakem rudého vycházejícího slunce na letových palubách. Hlavní nápor se soustředil na Hirjú (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_aitcraft_carrier_Hiryu_1939, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno). Konečně se otevřely pumovnice a náklad pum se řítil na japonské lodi. Ty uhýbaly v plné rychlosti a nutno říci, že úspěšně. I když Hirjú na okamžik zmizela zalita spoustami vzedmuté vody, opět se vynořila a její kapitán Tomeo Kaku vedl těžké plavidlo s naprostou jistotou a přehledem. Čtyři pumy dopadly těsně vedle, loď se jim dokázala v posledním zlomku sekundy vyhnout. Lodní telegraf přenášel do kormidelny jeden rozkaz za druhým a klikatá zpěněná stopa za zádí svědčila o rychlých úhybných manévrech.“

Nálet však ještě nekončil. Zde Miloš Hubáček nalezl několik příhod, - u jednoho bombardéru se zasekl zadní kanón. A tak prý střelec stále jen otáčel nestřílející a umlklou hlavní, proti dotírajícím Zerům a „podle toho, jak se rychle snažil zmizet, bylo patrno, že trik působí. Jiný střelec v letounu pilotovaném poručíkem Rollowem též využil lsti“.

„Z vyprávění zkušenějších letců věděl, že japonští stíhači znají nešťastný zvyk amerických střelců vyhazovat z letounů prázdné zásobníky ve chvílích, kdy je vyměňují za plné. Výměna trvala asi třicet sekund a po tu dobu zůstávala zadní část letounu nechráněna, což zpravidla stačilo japonskému stíhači, upozorněnému vyhozeným zásobníkem, k bezpečnému zasazení smrtícího úderu. S plně připraveným kulometem střelec vyhodil plechovku od piva ve chvíli, kdy kolem kroužila japonská stíhačka, hledající vhodný okamžik k útoku. Její pilot zareagoval přesně tak, jak Američan očekával. Rychle se přiblížil a svůj omyl si snad ani nestačil uvědomit. Naplno zasažená stíhačka se po explozi palivových nádrží rozlétla na tisíc kusů.“

Podle textů Miloše Hubáčka se pak osm amerických střemhlavých bombardérů vrátilo po náletu zpět na atol Midway; šest z nich bylo v takovém stavu, že je již nešlo opravit. V letounu poručíka Daniela Tversona (Iversona) se prý našlo celkem 259 zásahů. Pilot přežil naprosto díky „nějakému zázraku“, neboť mu dávka z kulometu japonského stíhače roztříštila mikrofon upevněný na hrdle a jemu se nemělo stát vůbec nic…!

„Japonský úderný svaz opět vyvázl bez újmy, zahynulo jen několik námořníků, zasažených palbou palubních zbraní bombardérů.
Po celou dobu náletu Nagumo na velitelském můstku Akagi čekal na zprávu průzkumného letounu. V 7 hodin 58 minut se pilot konečně ozval, ale jeho hlášení opět postrádalo to nejdůležitější. Pouze sděloval, že nepřátelská plavidla změnila kurs ze 150° na 180°. V 8.00 již vztekem se třesoucí admirál odeslal kategorický příkaz: ´Informujte okamžitě o typu lodí´!
V 8.09 se konečně dočkal odpovědi. Letoun hlásil:
´Nepřítel sestává z pěti křižníků a pěti torpédoborců´.
Výdech úlevy se ozval na můstku Akagi. Tedy žádné letadlové lodi! Křižníky a torpédoborce nejsou pro úderný svaz nebezpečím, je proto možno klidně se vrátit k původnímu plánu a opakovat útok na Midway. Jediná potíž spočívala v tom, že admirál potřeboval trochu času, aby zformoval lodi, které se během nepřátelského náletu po řadě úhybných manévrů rozptýlily ve značném prostoru, a také už bylo nutno stáhnout stíhačky určené pro druhou midwayskou vlnu, jež vzlétly proti americkým bombardérům, a doplnit u nich palivo. Nezdálo se však, že by šlo o velký problém, a spolu s uspokojením nad tím, že ani opakovaný nepřátelský nálet nezpůsobil žádné škody, zavládla na můstku Akagi spokojená nálada. Trvala ale pouze několik krátkých minut. V 8 hodin 14 minut zahřměla děla na levoboku těžkého křižníku Tone (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_křižník_Tone_, foto je volně přístupno na několika webech a muselo být zvětšeno.). Na obloze se objevilo nové nebezpečí.“

Jednalo se o útok celkem 15ti létajících pevností B-17 (B-17E, zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Boening B-17E_1941., foto je volně přístupné na několika webech), kterým velel podplukovník Walter C. Sweeney. Létající pevnosti vzlétly již za ranního svitu z Midwaye, ale byly původně určeny k útoku na invazní skupinu admirála Tanaky. Později jim byl rádiem vydán rozkaz kapitána Simarda, že mají důležitější cíl – útok na Nagumův svaz! Létající pevnosti B-17 tedy otočily a v době po osmé hodině ranní se nacházely ve výši 7 000 metrů nad japonskými plavidly.

„Velká výška, ve které se letouny držely, jim na jedné straně poskytovala výhodu, neboť pro dělostřelce na japonských lodích bylo velmi obtížné zasáhnout letadlo tak vzdálené a navíc neustále mizící v kupách mraků; na druhé straně ale armádním pilotům, nezkušeným v rozpoznávání lodí, trvalo několik minut, než našli mezi desítkami plavidel, roztroušených na velké ploše, letadlové lodi, jimž byl útok především určen, a než je bombometčíci zachytili v křížích zaměřovačů. Když se to nakonec podařilo, čtyři tuny pum se vysypaly z útrob každé z létajících pevností a hluboko dole, na hladině oceánu, měli velitelé japonských lodí opět plné ruce práce. Zase se otáčela těžká kormidla, lodi kličkovaly mezi sloupy vod zvedanými z hladiny mohutnými explozemi a Nagumo ze svého velitelského stanoviště s úzkostí sledoval, jak v několika případech jen pár metrů dělilo Kagu (zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Kaga, foto bylo zvětšeno, je volně přístupné na několika webech.), Akagi, Hirjú a Sórjú od pohromy.

Tento nálet létajících pevností trval jenom necelých deset minut, a jak dál píše Hubáček, „B-17 majestátně mizely v mracích směrem k Midwayi“. Samozřejmě, že proti nim Zera, mající službu, jako součást PVO svazu vzlétly, ale pro jejich výšku (a nejen tu), ze které i bombardovaly, si Japonci žádný úspěch v podobě sestřelu nepřipsaly. Na str. 392., pak český historik k leteckým soubojům, ke kterým ve skutečnosti takřka nedošlo, dodává:

„Každá z létajících pevností s osmičlennou osádkou byla dobře chráněna desíti pohyblivými velkorážnými kulomety, a tak japonští piloti neprojevovali přílišnou horlivost ve snaze se s nimi utkat. Pouze jeden z bombardérů byl zasažen palbou lodních děl, ale i ten s poškozenou zádí a vyřazeným jedním ze čtyř motorů doletěl na Midway. Piloti hlásili zásah dvou letadlových lodí, podplukovník Sweeney byl méně optimistický, ale i on se domníval, že alespoň jedna z letadlových lodí byla poškozena. Ve skutečnosti se Japoncům opět podařilo vyváznout bez škrábnutí.“

Podle vyvíjející se situace měl v těchto chvílích ještě admirál Nagumo stále ještě nějaké ty důvody ke spokojenosti. Ale skutečně ne dlouho, neboť již v 8 hodin 20 minut došlo na letadlovou loď hlášení z průzkumného letounu, který v dané době sledoval americký svaz deseti lodí. V hlášení se říkalo: „Jedna z nepřátelských lodí se zdá byt letadlovou lodí.“
Co se dělo dál nám na str. 393., vypisuje ze svých nalezených historických popisů, Miloš Hubáček a já cituji:

„Japonský admirál nebyl po dlouhou chvíli schopen slova a štábní důstojníci zdržující se v jeho blízkosti se prozíravě stáhli, neboť dobře chápali pocity svého velitele; i jimi lomcoval bezmocný vztek. Co vlastně vidí pilot letounu? Co znamená: ´Zdá se být letadlovou lodí´? Jak to že, po tak dlouhé době není s to podat přesnou zprávu o síle a složení nepřátelského svazu. Nedalo se ale zatím nic dělat, Nagumo musel rozhodovat na základě informací, které měl. I když stále nebyla žádná jistota, situace se přesto radikálně změnila. I pouhá pravděpodobnost přítomnosti nepřátelské letadlové lodi od základu měnila původní plány. Všechno ostatní muselo jít nyní stranou, prvořadou nutností se stal útok na nepřátelský svaz.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 340.

Bylo jasné, že napadení druhou vlnou atolu Midway, se bylo od okamžiku – „zdá se být letadlovou lodí“ – odsunuto na pozdější dobu. Jenomže zůstávaly stále živé některé problémy a vše nebylo tak jednoduché. Přečtěme si co na to, Miloš Hubáček, na str. 393., a dále, cituji:

„Každou chvíli bylo možno očekávat vracející se Tomonagovy letouny. Většina z nich bude mít jen nepatrný zbytek paliva. Držet je ve vzduchu znamenalo riskovat, že řada z nich skončí v moři. Mají-li ale přistát, je nutno vyklidit letové paluby a letadla, jež byla vyvezena k útoku na americké lodi, musí zpět do podpalubních hangárů. Nebo, uvažoval Nagumo (zde viz foto



pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech), má vyslat proti Američanům pouze ty letouny, které jsou na palubách připraveny? Či počkat, až bude přezbrojen i zbytek druhé vlny, a poté odstartovat všechna letadla? Co když ale Tomonaga dorazí předtím, než vzlétnou?
Další problém souvisel se stíhačkami. Prakticky všechny byly ve vzduchu vzhledem k nutnosti odrážet opakovaně americké nálety a nyní, pokud měly doprovázet bombardéry určené k útoku na nepřátelské loďstvo, bylo nezbytné, aby přistály a doplnily palivo. Nebo vyslat bombardéry bez stíhaček? Potom ale mohou skončit stejně jako letouny několika útočných skupin – stanou se snadnou kořistí nepřítele, především jeho stíhací ochrany.“

I tohle vše ukazovalo, že Nagumo musel v tuto dobu stále řešit nové a nové problémy, a ve světle dalších událostí se ukazovalo, že vždy šlo jen o určité minuty, které ono dopoledne rozhodovaly o osudu japonských letadlových lodí a i celého svazu. Až dnes víme, že dle výsledků se Nagumovi rozhodovat nedařilo, a i Hubáček říká, že admirál „Nagumo v rozhodování neobstál“.

„Dlouho hledal nejlepší řešení; váhal, a tím prohrál svoji velkou hru. Za situace, ve které se ocitl, bylo na místě vrhnout proti americkým lodím okamžitě všechny bombardéry, jež mohly bez zdržení vzlétnout, a to bez ohledu na jejich počet a na skutečnost, že by nebyly chráněny stíhačkami. Znamenalo to sice velké riziko, ale jsou okamžiky, kdy je nutnou podstoupit. Američané neváhali, a proto rozhodující bitvu vyhráli.“
Tohle je krásná ukázka místa, kdy si i Miloš Hubáček zahraje na potvrzení faktu – „Po bitvě je každý generál.“ Aby poté ale dodal, cituji:

„Na Nagumovu omluvu nutno říci, že ani neměl možnost si pně uvědomit nebezpečí, jež mu hrozí. Poslední zpráva průzkumného letounu hovořila nanejvýš o jedné nepřátelské letadlové lodi. Nagumo měl čtyři a kromě toho silný doprovod bitevních lodí a těžkých křižníků. Jeho dvěstěpadesátimetrová plavidla poskytovala takový pocit jistoty, že japonský admirál nepředpokládal, že Američané, deptaní na všech stranách, jsou s to je vážně ohrozit. Proto váhal s rozhodnutím, probíral řadu alternativ, radil se se svými důstojníky a drahocenné, rozhodující minuty utíkaly.“

A tak se stalo, že než vůbec mohl admirál dojít k nějakému konečnému a zásadnímu rozhodnutí, objevila se na obloze další, tohoto 4. června další ranní, v pořadí již pátá, skupina amerických letadel.
Jednalo se o jedenáct bombardérů typu Vought_SB2U_3_Vindicator_Mstitel (zde je foto Vindicatoru, pod kterým byl následující popisek



US Marine Corps Vought SB2U-3 Vindicator střemhlavý bombardér námořní průzkumné bombardovací letky VMSB-241 vzlétající z východního ostrova na atolu Midway během bitvy o Midway ve dnech 4. – 6. Června 1942. v čele s majorem Benjaminem Norrisem), pod velením majora Benjamina W. Norrise.

„Ještě dřív, než se bombardéry mohly zformovat k útoku, napadla je Zera. Major Norris vysílačkou přikázal zahájit útok a naprosto klidně informoval své piloty o tom, že zpáteční cesta k Midwayi bude v kursu 140°a předpokládaný čas dosažení atolu 9.00 hodin. Jeho letoun ve výši 700 metrů pronikl bariérou mraků a Norris přímo pod sebou zahlédl velkou bitevní loď. O několik mil dál sice viděl i letadlovou loď, ale sledován dvěma Zery pochopil, že pokusí-li se ji napadnout, bude sestřelen daleko dřív, než se k ní přiblíží. Sklonil proto nos letounu k ještě prudšímu sestupu a zamířil k bitevní lodi. Velká šedivá bitevní loď Haruna (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, Haruna_1934, foto je volně přístupné na několika webech.), s pagodovitou nástavbou zahájila proti nalétávajícímu Norrisovu bombardéru a letounům, jež jej následovaly, palbu ze všech protiletadlových zbraní. Pilotům se zdálo, že se řítí proti ohnivé cloně, kterou nikdy nemohou proniknout. Přesto devět z nich uspělo. Z výšky 180 metrů svrhávali pumy a poté, těsně nad vodní hladinou, se pokoušeli uniknout. Z japonských lodí zahřměla i těžká děla, jejichž hlavně se sklonily na nejzazší mez, a kolem letounů vytryskly z hladiny celé stěny vod. Japonští dělostřelci se snažili vzedmutými vodními spoustami srazit malé bombardéry, úmysl nevyšel a všech devět letadel, včetně velitelského, proklouzlo do bezpečí.“

Bohužel ani této americké skupině bombardérů se nepodařil zatím také ani jeden zásah.

„Velitel Haruny kapitán Tamocu Takama odvedl dokonalou práci. Přestože se všechny Norrisovy letouny soustředily na jeho loď, dokázal mistrovským manévrováním v poslední chvíli uhýbat, pouze dvě pumy dopadly natolik blízko lodní přídě, že než dostal hlášení, že je vše v pořádku, měl obavy z jejího poškození.“

Ve stejné době, kdy probíhalo vylíčené bombardovaní amerických Vindicátorů na japonsku Harunu, ohrožovala japonský svaz admirála Naguma americká ponorka Nautilus (zde viz foto



, pod kterým byl popisek USS_Nautilus_SS-168, foto je majetkem US NAVY, zde bylo zvětšeno.). O americké ponorce Nautilus, hovoří český historik Miloš Hubáček, z jím nalezených historických pramenů, ve své knize – Pacifik v plamenech, na str. 395 a dalších stranách slovy, cituji:

„Ponorka patřila do skupiny vyslané admirálem Nimitzem do oblasti Midwaye s úkolem sledovat pohyb nepřátelských plavidel. Její radiostanice zachytila hlášení průzkumného letounu, jenž objevil Nagumův svaz a udal jeho pozici. Velitel ponorky korvetní kapitán W. H. Brockman hned poté zamířil do označeného prostoru. K prvnímu kontaktu s nepřítelem došlo kolem osmé hodiny ranní, kdy podmořský člun byl zpozorován japonským torpédoborcem, který jej také za pár minut zasypal hlubinnými pumami.
Ponorka unikla a o dvacet minut později Brockman vysunul periskop. Pohled, který se před ním otevřel, mu doslova vzal dech. Nepřátelské lodi jej obklopovaly na všech stranách. Brockman nebyl dlouho na pochybách, zda o jeho přítomnosti nepřítel ví, či ne, neboť na stožáry lodí vylétly vlajky varující před nebezpečím a bitevní loď, jež se nacházela nalevo od něj, vypálila ve směru vyčnívajícího periskopu z pravoboku celou boční salvu. V 8.25 Nautilus ze vzdálenosti 1 500 metrů vystřelil na bitevní loď torpédo. Protože zamíření bylo provedeno ve spěchu, torpédo obrněnec minulo a Brockmanovi nezbylo než se co nejrychleji ponořit do hloubky padesáti metrů, protože přímo na ponorku se řítil japonský křižník. Následovaly další hlubinné pumy, které jí pohazovaly ze strany na stranu, posádka s nervy vypjatými k prasknutí již nevěřila, že z toho pekla vyvázne, ale nakonec vše ustalo, zavládl klid. Když se Brockman znovu vynořil, Nagumův úderný svaz již zmizel z dohledu, v blízkosti zůstal pouze jeden torpédoborec, který se zřejmě sonarem snažil přesvědčit, zda ponorka napadení přežila, či ne. Opatrným manévrováním se Brockmanovi podařilo vzdálit se od torpédoborce a uniknout. Jak ale zakrátko zjistíme, epizoda s americkou ponorkou měla pro Naguma ještě další a velmi závažný následek.“

Údernému svazu Naguma, se po ránu dne 4. června 1942, podařilo odrazit vlastně celkem 5 samostatných amerických náletů, které pocházely z atolu Midway. V těchto místech, na str. 396., své knihy – Pacifik v plamenech – Miloš Hubáček pak doslova píše, cituji:

„Admirál Nagumo měl ale před sebou nejtěžší a nejosudovější rozhodnutí svého života, jehož naléhavost opět vyvstala v okamžiku, kdy za obzorem zmizel poslední letoun majora Norrise. Aby se situace ještě více zkomplikovala, několik minut po půl osmé pilot letounu, jenž stále sledoval americké lodi, hlásil, že západně od skupiny, kterou zpozoroval jako první, zahlédl další dva křižníky. Pro Naguma a jeho štáb to znamenalo, že může existovat další uskupení nepřátelských plavidel, k němuž křižníky náleží, a samozřejmě vyvstala otázka, zda se poblíž Midwaye nenacházejí ještě jiné americké letadlové lodi kromě té, o níž hovořilo předchozí pilotovo hlášení.“

[michan]

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 341.

Bylo 4. června 1942 ráno, 8 hodin 17 minut, když na dohled Nagumových lodí objevily prvé letouny Tomonagova svazu. Miloš Hubáček na str. 396., své knihy, k tomuto zvýrazněnému údaji, jako historický romanopisec přiřadil větu, cituji: „Nyní už se Nagumo ocitl zcela ve vleku událostí, jež vymkly jeho kontrole“. A k tomu hned na stejné straně a také pak na další straně, tedy 397., ve stejném stylu pokračuje, cituji:

„Starý a unavený admirál neměl onu nezbytnou míru rozhodnosti (mimochodem ve stejném stylu, podobnými slovy, psali o admirálu Nagumovi i Micuo Fučida a Masatake Okumiya, ve své knize – Midway. Rozhodující bitva v Pacifiku, str. 110, 111 a 112., pod titulkem – Viceadmirál Nagumo.), jakou situace vyžadovala, a každá další, váháním ztracená minuta byla nenahraditelná. Tomonagovy stroje mohly přistávat pouze na uvolněných letových palubách a toho nyní bylo možno dosáhnout dvojím způsobem: buď okamžitě odstartují bombardéry připravené ke vzletu a zamíří k nepřátelským lodím bez ohledu na to, že je nebudou provázet stíhačky, nebo je třeba bombardéry z letových palub odklidit do hangárů. Nagumo zvolil druhou možnost; vydal příslušný rozkaz a bombardéry zmizely v podpalubí.“

Jednou z významných velitelských osobností v Nagumově 1. úderném svazu, byl kontradmirál Tamon Jamaguči (zde viz foto



, pod kterým je popisek_viceadmiral_Tamon_Yamauchi, foto je majetkem Japanese NAVY, bylo zvětšeno), který byl velitelem 2. divize letadlových lodí, které tvořily Hirjú a Sórjú zde viz foto



, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Soryu_1938, foto bylo zvětšeno a je volně na několika webech). Vlajka kontradmirála Jamagučiho pak vlála na letadlové lodi Hirjú. Stejné rádiové informace, které dostával admirál Nagumo od průzkumného letounu, dostával také i kontraadmirál Jamaguči, takže věděl, jaké nebezpečí, v podobě amerického svazu, se tak náhle objevilo v blízkosti 1. úderného svazu. K tomu dále Miloš Hubáček, na str. 397., dodává, cituji:

„Nyní s údivem sledoval, jak Nagumo reaguje. Pro Jamagučiho existovalo jediné řešení: udeřit na nepřítele všemi letadly, jež měl k dispozici, bez ohledu na to, zda jsou vybavena torpédy či pumami pro bombardování pozemních cílů a zad budou mít ochranu stíhaček či ne. Nutnost zasadit první úder byla podle kontradmirála v dané situaci zákonem a Nagumova neschopnost odhodlat se k okamžité akci pokládal za nanejvýš nebezpečnou.“

Pak český historik vypisuje „menší cestu do Jamagučiho zvyků“ a vysvětluje kontradmirálovu povahu i ve vojenském, námořnickém podání, cituji:

„Jamaguči patřil k mladší generaci japonských admirálů, na rozdíl od starších velitelů typu Naguma byl agresívní, rychlý v rozhodování a nebál se podstoupit riziko. Měl za sebou pečlivou přípravu, jež mu zajišťovala budoucí roli jednoho z rozhodujících důstojníků japonského válečného námořnictva, a to včetně studia na předních amerických univerzitách a pobytu na japonském velvyslanectví ve Washingtonu. Podle pověstí, které začaly v tokijských zasvěcených kruzích kolovat, měl být nástupcem Jamamota ve velení Spojenému loďstvu. Že v rozhodujících chvílích nepostrádal odvahu, dokázal právě v okamžiku, kdy na Nagumův příkaz výtahy svážely z letových palub připravené bombardéry, a uvolňoval se prostor pro Tomonagova letadla. Jamaguči, způsobem v japonském válečném námořnictvu zcela neobvyklým a v podstatě nepřístupným, protestoval proti rozhodnutí svého nadřízeného. Ze své vlajkové lodi nechal odvysílat na Akagi signální lampou depeši: ´Pokládám za žádoucí okamžitě odstartovat útočný svaz“.

I tahle depeše se nalezla v japonských hlášeních, která měla k dispozici dvojice Fučida a Okumyia (kteří píší stejné), a které se dopátral český historik. A že vše spolu souvisí, dokládá pak další text, který čteme na str. 398., od Miloše Hubáčka, z jeho knihy Pacifik v plamenech, cituji:

„Admirál Nagumo, náčelník štábu Kusaka (zde viz foto



, pod kterým byl popisek, kontradmiral Ryunosuke Kusaka, autorem fota je Wikipedie, foto bylo několikrát zvětšeno.), i fregatní kapitán Genda (zde viz foto



, pod kterým byl popisek Genda, foto je volně přístupné na několika webech), ke kterému měl Nagumo bezmeznou důvěru, byli však zajedno v tom, že vyslat proti Američanům bombardéry bez ochrany stíhačů by znamenalo hnát desítky letadel do záhuby. Admirál Kusaka doporučoval nechat přistát Tomonagovy letouny stejně jako stíhačky, které chránily svaz před sérií náletů, doplnit u nich spotřebované pohonné hmoty a munici, a zatímco toto bude probíhat na palubách, v podpalubí se s konečnou platností všechny bombardéry vybaví torpédy a průbojnými pumami. Poté všechna letadla vzlétnou ke zdrcujícímu náletu na americké lodi.“

Že se buď vše, co se na velitelském můstku řeklo, dokumentovalo, a má nějakou písemnou formu, nebo že se vše jen později psalo z výpovědí kamarádů obou japonských historiků, či z výpovědi dalších účastníků na lodi Akagi, jako např., Gendy, tak o tom svědčí další text Hubáčka na stejné str. 398 (jinak by si vše musel spisovatel Hubáček sám, v nadsázce, domýšlet.!), další text, který může potvrzovat mou hypotézu, vše asi potvrzuje (?), cituji:

„Genda poukazoval na to, že přistanou-li Tomonagovy letouny v nejkratší době – byly ve vzduchu čtyři hodiny – zřítí se s prázdnými do moře a kromě spousty letadel ztratí svaz i řadu vynikajících pilotů (jen u Hubáčka jsem zaznamenal tuto realitu letadel a vynikajících pilotů vůbec a to z obou stran…, neboť se píše většinou jen realita čísel – řekněme, že je to o válce… - má osobní poznámka). Třicetiminutové zdržení, jež si vyžádá přistání letadel a jejich vybavení palivem a municí, neznamenalo podle Gendy (také možný zdroj informací – zdroj - či hlášení) časovou ztrátu, jež by hrála rozhodující roli. Tedy i Genda se postavil proti Jamagučiho radě. Nagumo proto svoje původní rozhodnutí nezměnil a za několik okamžiků počala přistávat první letadla midwayské vlny, zatímco v podpalubí zmatení muži, nic nechápající, v propocených košilích vyndávali z bombardérů pumy, které před půlhodinou naložili, a nahrazovali je těmi, jimiž byly bombardéry vyzbrojeny původně. Část pum byla v zájmu urychlení celé akce vykládána přímo na letové paluby, a protože vše probíhalo v horečném spěchu, nikdo se již nepostaral, aby byly uloženy zpět do skladišť pro ně vyhrazených a náležitě zabezpečených, pouze se odsunuly stranou, aby nepřekážely. I tato nedbalost měla být zakrátko tvrdě zaplacena.“
Pak se letadlové lodi obrátily proti větru, aby Tomonagovým pilotům bylo usnadněno hladší přistávání. Jeden z letounů musel přistávat pouze na jednom kole, zastavit se mu podařilo doslova několik decimetrů u konce letové paluby.

„Jiný z pilotů dosedl, a když neopouštěl kabinu, přispěchavší personál jej nalezl u řídicích pák v bezvědomí, s těžkým zraněním hlavy. Jak dokázal zvládnout cestu nazpět z Midwaye a přistát, nebyl nikdo schopen pochopit.
Poručík Tomonaga po přistání na Hirjú spěchal podat Jamagučimu hlášení o výsledku náletu, ale zjistil, že admirál v tuto chvíli nechce nic slyšet a je zcela zaneprázdněn přípravou nadcházejícího útoku na americké lodi. I když Jamaguči naprosto nesouhlasil se způsobem, jakým situaci hodlal řešit Nagumo, respektoval rozkaz a s kapitánem Kakuem nyní zakresloval do mapy ohlášenou pozici nepřítele a kurs útočné vlny. Tomonagovi pouze stručně sdělil, že jakmile budou letadla připravena, on i jeho piloti znovu zasednou na svá místa v kabinách a vyrazí k novému útoku, tentokrát proti skupině amerických lodí.“


Použité podklady:

Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=280