Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 342.

Moderátoři: michan, jarl, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 342.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 342.
Zde viz foto náčrtu

Obrázek

, na kterém je Bitva u ostrova Midway_1, dne 4. června 1942, od 4 hodin do 10 hodin 30 minut, jako prvá fáze. Náčrt byl nakreslen z mnoha jiných náčrtů pro Palbu, od kreslíře Roz., naskenován a zmenšen.
Bylo 4. června 1942 dopoledne, krátce po deváté hodině, když na palubách japonských letadlových lodí přistály poslední letouny z Tomonagovy vlny, která se vracela po bombardování atolů Midway. Když letadla dosedla, přibližně po deseti minutách, celý japonský 1. úderný svaz změnil kurz o 70° a zamířil na severovýchod, aby zaútočil, podle hlášení svého průzkumu na zjištěná americká plavidla. Chvilku předtím přišlo Nagumovy další hlášení od pilota průzkumného letounu, že se stále zdržuje u nepřátelských lodí, dále pak sděloval, že ve směru Nagumova svazu přilétá deset nepřátelských torpédových letounů. K tomu Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, na str. 399., a dále, dodává, cituji:

„Nagumo (zde viz foto

Obrázek

pod kterým byl popisek_admiral_cuichi_Nagumo, foto je volně přístupné na několika webech) zprávu vyslechl, ale nikterak jej neznepokojila. Během několika hodin odrazil pět vzdušných útoků, odrazí i další. Admirálova nálada se oproti situaci před několika desítkami minut zlepšila a opět pohlížel do budoucnosti s optimismem. Podle hlášení, jež přicházela na můstek Akagi z ostatních lodí, bylo zřejmé, že příprava letounů k novému startu probíhá rychle; dalo předpokládat, že v 10.30 již budou moci vzlétnout. Plán akce určoval, že vyrazí 18 torpédových bombardérů z Akagi, 27 z Kagy, 36 střemhlavých bombardérů z Hirjú a Sórjú a z každé lodi tři stíhačky.
Jamamotovi, který byl za hlavním svazem vzdálen 450 mil, Nagumo sdělil stručnou rádiovou depeši:
´Nepřítel, sestávající z jedné letadlové lodi, 5 křižníků a 5 torpédoborců, zpozorován v 8 hodin v pozici 10 stupňů, vzdálenost 240 mil od AF. Míříme k němu´.
Zpráva obsahovala velké nepřesnosti, neboť, jak víme, průzkumný letoun zahlédl americké lodi v 7 hodin 28 minut, dva později zpozorované křižníky pominula úplně. Vysvětlení pro takovou nedbalost, zejména když šlo o nesmírně závažné skutečnosti, může být pouze jedno, že totiž Nagumo byl natolik unaven a vyčerpán událostmi valícími se od časného rána v nepřetržitém sledu, že vůbec nevěnoval pozornost detailům, pokládal pouze za nutné Jamamotovi sdělit, že ví o nepřátelských plavidlech a hodlá je napadnout.“

Již jednou zde bylo od Hubáčka napsáno, že v 6 hodin 7 minut ráno, tedy hodinu a půl po východu slunce, obdržel americký admirál Spruance od Fletchera rozkaz, že má zaútočit na Japonce ihned, jak bude jejich pozice potvrzena průzkumem.

„Od toho okamžiku 16. operační svaz (TF 16) – letadlové lodi Enterprise a Hornet, šest křižníků a devět torpédoborců – plul rychlostí 24 uzlů v kursu 240° směrem k nepříteli. Přišla další hlášení průzkumné Cataliny a Spruance zakrátko měl již přesný přehled o Nagumově pozici, rychlosti a kursu. V navigační kajutě Enterprise štábní důstojníci zakreslovali údaje do mapy a silná červená čára označovala pohyb japonského 1. úderného svazu mířícího přímo k Midwayi.“

A zde nám pak Miloš Hubáček popisuje přemýšlení v americkém táboře, u admirála Spruanceho (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je admirál Raymond Spruance, foto je volně přístupné na několika webech) a u admirála Fletchera (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_admiral_Fletcher_Frank_J_foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno), tak jak se asi mělo tehdy odehrávat. Že tam v těch dálavách Pacifiku nebylo tehdy nic, i při správném přemýšlení, jednoduché, je nám všem asi jasné. Cituji ze str. 400., jeho knihy:

„V intencích Fletcherova rozkazu mohl tedy Spruance již vyslat útočnou vlnu palubních letounů. Přesto vyčkával, nebylo to ale z nerozhodnosti jako na straně protivníka. Čekal, až bude od nepřítele vzdálen asi 100 mil, což znamenalo, že útočící letadla budou mít dostatek paliva k vyhledání nepřítele, jeho napadení a návratu. Vhodné pozice měl dosáhnout v 9.00 hodin. Náčelník štábu Miles Browning ale doporučoval, aby byl útok zahájen o dvě hodiny dříve. V tuto dobu bude Nagumo vzdálen zhruba 155 mil, tedy, i když na samé hranici, tak stále ještě v dosahu akčního rádia palubních letounů. Browning argumentoval tím, že ze všeho nejdůležitější je udeřit co nejdříve, překvapit nepřítele dřív, než se o přítomnosti amerických lodí dozví. Navíc podle informací z Midwaye popisujících nálet japonských letadel lze předpokládat, že časnější útok zastihne Nagumovy letadlové lodi právě v okamžiku přistávání vracejících se letounů a při doplňování pohonných hmot, tedy když budou nejzranitelnější.
Spruance ale především zvažoval, že jak stíhačky, tak torpédové bombardéry s akčním rádiem kolem 175 mil nebudou mít už vůbec žádnou rezervu pro manévrování, a pokud se jim nepodaří najít nepřítele okamžitě, nevystačí jim v žádném případě palivo k návratu na mateřské lodi. Bylo tedy nutno předpokládat, že většina vyslaných letounů havaruje nebo nouzově přistane na mořské hladině, a i když se podaří zachránit osádky, letadla budou ztracena. Protože se vůbec nedalo předvídat, jak se bude bitva vyvíjet, kolik letounů Japonci sestřelí a kolikrát bude třeba nálet opakovat, Spruance nechtěl riskovat, že nakonec, možná v rozhodujícím okamžiku, zůstanou bez palubních letounů. Proto zpočátku trval na náletu ze vzdálenosti 100 mil.
Třeba říci, že naštěstí nepatřily k vlastnostem kontradmirála Raymonda A. Spruance tvrdohlavost a neochota zvážit názor někoho jiného. Svoji roli jistě sehrála i skutečnost, které si musel Spruance být dobře vědom, že totiž on sám nikdy předtím nevelel na letadlových lodích, a neměl proto zázemí zkušeností jako kapitán Browning, který dlouho sloužil ve funkci náčelníka štábu pod admirálem Halseyem a byl uznávaným odborníkem v otázkách užití námořního letectva. V každém případě k rozhodování byl oprávněn pouze Spruance, a že dal na radu svého náčelníka štábu, rozhodlo o výsledku operace prvořadé důležitosti. Dobu startu útočné vlny posunul na sedmou hodinu ranní.

A kontradmirál Spruance učinil, v popisované souvislosti, i další poměrně riskantní rozhodnutí, které se pak také ukázalo jako šťastné. Rozkázal totiž, že se útoku mají účastnit všechna letadla, která Enterprise a Hornet nesly. K tomu vysvětlení na str. 401., od Miloše Hubáčka říká, cituji:

„Zprávy průzkumného letounu zatím hovořily pouze o dvou Nagumových letadlových lodích (v závorce je pak poznámka od Miloše Hubáčka, ve které píše – průzkumná Catalina /zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek, PBY_5A_Catalina, foto je na několika webech volně/ prolétala ve velké vzdálenosti od japonského svazu, pilot lodi viděl jen z velkého úhlu, a tak dvě vzdálenější letadlové lodi jeho pozornosti unikly), z čehož plynulo jisté nebezpečí, že druhé dvě se mohou nacházet v jiném prostoru a připravit americkým plavidlům nepříjemné překvapení. Spruance se ale plně spolehl na zpravodajské informace, jež před vyplutím obdržel od Nimitze, a podle nich Akagi, Kaga, Sórjú a Hirjú (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je japonská letadlová loď Akagi v roce 1939, foto je volně na mnoha webech) , Kaga (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Kaga, foto bylo zvětšeno, je volně přístupné na několika webech.), Sórjů a Hirjú (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Japanese_aircraft_carrier_Soryu_1938, foto bylo zvětšeno a je volně na několika webech) a Hirjú (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Japanese_aitcraft_carrier_Hiryu_1939, foto je volně na několika webech, zde bylo zvětšeno) měly v každém případě operovat společně. Měl za to, že když udeří, musí udeřit co nejdůrazněji. Proto k útoku určil 37 střemhlavých, 14 torpédových bombardérů a 10 stíhaček z Enterprise a 35 střemhlavých bombardérů, 15 torpédových a 10 stíhaček z Hornetu. Na obou lodích ponechal jen pár průzkumných letounů a několik stíhaček k zajištění nezbytné ochrany. Jinak zůstal 16. operační svaz bez jakýchkoliv rezerv. Kdyby útok neuspěl, mohlo to znamenat katastrofu, opakování náletu se nemuselo podařit. Spruance neváhal.“

U Miloše Hubáčka, se při jeho popisu Bitvy u atolu Midway, dostalo i na piloty amerických palubních letounů. I těmto tahounům boje, když pro některé byla tahle bitva tou poslední, někteří si z ní odnesli těžká zranění, která je poznamenala na zbytek života, a někteří prožili traumata v oceánu, kdy nevěřili, že přežijí. Pojďme a přečtěme si, co o nich náš český historik, v jednom ze svých odstavců knihy – Pacifik v plamenech, na str. 402., napsal, cituji:

„V době, kdy admirál činil rozhodnutí dalekosáhlého významu a kdy probíhaly horečné porady odborníků štábu, piloti palubních letounů netrpělivě posedávali v operačních kajutách přidělených, jednotlivým eskadrám. Již v jednu hodinu 30 minut ráno snídali, od té doby došlo ke dvěma planým poplachům, kdy rychle nasedali do letadel, ale zakrátko se vraceli, když se ukázalo, že došlé zprávy o pohybu nepřítele byly mylné. Nyní, kolem šesté hodiny čtyřiceti pěti minut, byli znovu shromážděni k předletové instruktáži a tentokrát již vše vypadalo vážně.“

Leč ještě to vážně nebylo. „Vycházeli z toho, že si do bloků i map zaznamenávali poslední údaje o pozici, kursu a rychlosti nepřítele i důležitý údaj o Point Option“ – bod setkání, - či pozici, ve které se budou nacházet mateřské lodi v době jejich návratu z boje - jak to překládali překladatelé, v knize Miloše Hubáčka.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 342.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 343.

Na amerických letadlových lodích hodiny ukazovaly čas krátce před sedmou hodinou ranní, dne 4. června 1942, když již potřetí od rána zazněl znovu z tlampače příkaz: „Piloti k letadlům!“ "O chvíli později se na letových palubách letadlových lodí Enterprise a Hornet rozburácely motory několika desítek letadel, letadlové lodi se otáčely po větru, aby měly letouny vítr v zádech a tím usnadněný start". K tomu Miloš Hubáček, Pacifik v plamenech, na str. 402., a dále, dodává, když napsal, cituji:

„Na palubách Enterprise a Hornetu (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek USS_Enterprise_April_1939_foto bylo volně na několika webech, muselo být několikrát zmenšeno.) a Hornet (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek USS_Hornet_28CV_829_Doolittle_Raid_on_18_april_1942, foto je volně na několika webech), se připravovalo ke vzletu 37 střemhlavých bombardérů pod velením poručíků Richarda H. Besta a Wilmera E. Gallahera. Za nimi čekalo na svoji chvíli 14 letounů 6. torpédové eskadry korvetního kapitána Eugena E. Lindseye a 10 stíhačů 6. stíhací eskadry poručíka Jamese S. Graye. Celému svazu měl velet korvetní kapitán Clarence W. McClusky. První opouštěly palubu střemhlavé bombardéry v 7 hodin 6 minut. Nabraly výšku a kroužily nad lodí, vyčkávaly, až budou ve vzduchu všechny další letouny. Spruanceovo rozhodnutí vrhnout do útoku všechna letadla mělo svou stinnou stránku. Nebylo je totiž možno shromáždit na letové palubě a odstartovat v rychlém sledu, start musel být rozdělen do dvou etap: zatímco letovou palubu zabrala polovina letounů, druhá polovina čekala v podpalubních hangárech a až po uvolnění paluby byly vyvezeny a vyslány na start. Tato operace zabrala téměř hodinu a po celou tu dobu musela letadla, jež vzlétla dříve, kroužit ve vzduchu a čekat – a spotřebovávat životně důležité palivo.“

Bylo 7 hodin 28 minut, když byla teprve přibližně jedna polovina letounů ve vzduchu, a tehdy nahlásil radar letadlové lodi z Enterprise, jeho operátor, že vysoko na obloze, pozoruje podezřelý bod. Během několika málo minut, muži u protiletadlových děl, vybaveni silnými optickými zaměřovači, potvrdili, že nad svazem amerických letadlových lodí a jejich doprovodu, krouží nepřátelský průzkumný letoun. Český historik, ze svých historických pramenů, ve své knize - Pacifik v plamenech, str. 403 – píše, cituji:

„Moment překvapení tedy byl ztracen, Nagumo nyní o amerických lodích ví! Operace ale musela pokračovat dál a čas nyní hrál rozhodující roli. Kapitán Browning zůstával optimistou. Tvrdil, že Nagumo nemá ještě určitou dobu jinou možnost než pokračovat v kursu, ve kterém plul až dosud, neboť musí vzít na paluby svých lodí svaz, jenž napadl Midway. Předpokládal, že k tomu dojde kolem 9.00 hodin. Měl naprostou pravdu, ale Spruance přesto cítil, že každá ztracená minuta bude nenahraditelná. Proto přikázal, aby letouny, jež jsou ve vzduchu, vyrazily k nepříteli bez ohledu na to, že tím padá plán koordinovaného útoku. Signální lampa na Enterprise se rozblikala a korvetní kapitán McClusky přijal rozkaz. Střemhlavé bombardéry zamířily na jihozápad, nečekaly na stíhače a torpédová letadla.
Obdobná situace se odehrávala na palubě Hornetu. Jako první šlo na start pětatřicet střemhlavých bombardérů rozdělených na 8. bombardovací eskadru korvetního kapitána Roberta R. Johansona a 8. průzkumnou bombardovací eskadru korvetního kapitána Waltera F. Rodeeho. Následovalo patnáct letounů 8. torpédové eskadry korvetního kapitána Johna C. Waldrona a deset stíhaček korvetního kapitána Samuela Mitchella. Celý svaz šedesáti letadel vedl fregatní kapitán Stanhope C. Ring, velitel letecké skupiny Hornetu.“

Na tomto místě svého textu knihy, Pacifik v plamenech, český historický spisovatel Miloš Hubáček, vykreslil, na str. 403. a 404., výraznou osobnost tehdejšího náletu na Japonce, osobnost, kterou cesta k vítězství stála to nejcennější, jeho život, stejně jako mužů jeho eskadry. Byl jím velitel 8. torpédové eskadry, korvetní kapitán John Waldron (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek korvetní kapitán John_C_Waldron, foto bylo zvětšeno a bylo volně na několika webech).
Přečtěme si, co o něm český historik nalezl a napsal, cituji:

„V této souvislosti je nutno se zmínit o výrazné osobnosti velitele 8. torpédové eskadry Johna Waldrona. Tento důstojník, jehož praděd náležel k indiánskému kmeni Sioxů, si získal v americkém námořním letectvu pověst svérázného, ale prvotřídního velitele a příslušníci jeho eskadry – 15 pilotů a 15 zadních střelců – by pod jeho velením šli i do ohně, což zakrátko prokázali do slova a do písmene. Když v srpnu 1941 Waldron převzal jako velitel 8. torpédovou eskadru, především trval na tvrdém výcviku. Kromě dokonalého ovládání letadel probírali piloti desítky hodin taktiku letecké války, navigaci a Waldron kladl velký důraz i na fyzickou zdatnost svých mužů. Do letadel nastupovali vyzbrojeni loveckými noži a revolvery v podpažních pouzdrech, až to vyvolávalo u ostatních letců úsměšky. Waldron ale všechny narážky odmítal s tím, že nikdy nikdo nemůže vědět, kde nouzově přistane, a potom i zdánlivá maličkost rozhoduje o smrti a přežití. Měl pravdu, řadu jeho metod zakrátko přejímaly i další útvary amerického letectva a mnoho letců nakonec za svůj život vděčilo nápadům korvetního kapitána s indiánskou krví v žilách.
Nyní dával Waldron svým pilotům poslední pokyny před startem. Na rozdíl od obecně panující domněnky nepředpokládal, že japonský svaz popluje stále v přímém směru k midwayskému atolu; věřil, že poté, co Nagumo dostane o amerických lodích zprávu, změní kurs a zamíří jim vstříc. Proto žádal piloty, aby se příliš nezabývali navigací, pouze se drželi za ním, že je k nepříteli dovede. Jeho indiánský instinkt, jej nezklamal; Nagumo skutečně uhnul z kursu přesně tak, jak Waldron předpokládal. Waldron si byl vědom i toho, že těžce naložené torpédové bombardéry nebudou mít dost paliva k návratu, a že tedy šance na přežití, pokud osádky, jimž se podaří nouzově přistát, nenajdou hlídková letadla nebo torpédoborce, je vzhledem k obrovitým rozlohám oceánu mizivá. S tímto vědomím také Waldron vystupoval na můstek Hornetu, aby podal hlášení kapitánu Marku Mitscherovi; sdělil mu, že nepřítele napadne bez ohledu na následky. Mitscher později v operační zprávě o akci, když navrhoval Waldrona k posmrtnému udělení nejvyššího amerického vyznamenání za statečnost, o tomto posledním setkání s korvetním kapitánem napsal:
´Jeho pevné odhodlání splnit úkol navzdory všem překážkám, jeho vědomí možnosti, že eskadra je odsouzena k zániku bez naděje na bezpečný návrat na letadlovou loď, na všechny přítomné zapůsobily jako projev pozoruhodného smyslu pro povinnost a osobní integrity.
Ani jeho piloti nežádali nic víc, než jim bylo dovoleno sdílet nebezpečí a neblahý osud, jenž musel po takovém útoku s jistotou následovat´“
.

Bylo krátce po osmé hodině ranní, dne 4 června 1942, když bylo všech 60 letadel, z letadlové lodi Hornet ve vzduchu a následovalo leteckou skupinu z Enterprise, která již pomalu začínala mizet za jihozápadním horizontem.
V době kdy letadla z Enterprise a Hornetu už vzlétla proti 1. údernému svazu japonských letadlových lodí, měl admirál Fletcher již také na palubě Yorktownu průzkumné letouny, na které musel předtím čekat; a Yorktown se zakrátko objevil na severním horizontu, na dohled Spruancových plavidel. Zde pak Miloš Hubáček, na str. 405., své knihy Pacifik v plamenech, píše, cituji:

„Fletcher stál nyní před stejným problémem jako přednedávnem Spruance. I on měl neustále na mysli skutečnost, že letecký průzkum zjistil pouze dvě japonské lodi, a myšlenka, že další dvě mohou zatím číhat skryty někde na západ od něj, mu nedopřávala klidu. Má nyní vrhnout všechny letouny do útoku jako 16. operační svaz (TF 16), nebo si ponechat zálohu pro případ nenadálého překvapení? Po odletu Spruanceových bombardérů a stíhaček byla letadla na Yorktownu (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_USS_Yorktown_CV_5_Coral_Sea_Korálové_moře_april_1942, foto je volně přístupné na několika webech a muselo být několikrát zmenšeno) to jediné, s čím mohl Fletcher v nebezpečí počítat. Proto po dalším váhání rozhodl, že odloží vlastní start o dvě hodiny a vyšle pouze polovinu palubních letounů Yorkotownu. Pro případ, že objevené nepřátelské lodi jsou pouze součástí širšího uskupení, podrží druhou polovinu na palubě, aby mohl v případě potřeby napadnout i jiné cíle než Spruance.
Čas ubíhal a průzkumné Cataliny, vyslané opatrným Fletcherem na západ, odkud se dal nepřítel – pokud Nagumo své síly rozdělil – očekávat s největší pravděpodobností, podávali pouze negativní hlášení. Piloti na Yorktownu poté, co jejich spolubojovníci z Enterprise a Hornetu již dávno vzlétli, začínali projevovat stále větší netrpělivost; těžko se jim vyčkávalo se založenýma rukama, chtěli udeřit na nenáviděného nepřítele, splatit dluh za Pearl Harbor. Velitelé eskader probírali taktiku nastávajícího boje s rozhodnutím, že musí jít o dobře koordinovaný a zdrcující úder. Jako první zaútočí stíhači 3. eskadry a pokropí nepřátelské lodi palbou palubních zbraní, čímž naruší japonskou protiletadlovou obranu; potom budou následovat v rychlém sledu nálety 3. bombardovací eskadry, 5. průzkumné a nakonec 3. torpédové. Bombardéry vyzbrojené pumami měly ochromit nepřátelské lodi natolik, aby byla snížena jejich schopnost manévrovat a tím i možnost úniku před torpédy nalétávající eskadry.“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Re: Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 342.

Příspěvek od michan »

Asie, Pacifik, Japonsko, Čína 1931-1945. Č 344.

V době, kdy piloti na Yorktovnu stále ještě znovu a znovu probírali taktiku a všechny možné varianty útoku, čili někdy po osmé hodině ranní, dne 4 června 1942, admirál Fletcher na stejné letadlové lodi přecházel po velitelském můstku, napjatý výraz v obličeji, a stále přemýšlel o dvou chybějících japonských letadlových lodích. Fletcher prý, po zkušenosti z Bitvy v Korálovém moři, kdy neměl také dostatečné informace z průzkumu, nenasadil své letouny proti v blízkosti se pohybujícím Zuikaku a Šókaku, protože o nich neměl tehdy nikdo ani tušení, ale zaútočil tehdy na Šóhó . Ale věčně čekat a přemítat nemohl. Zde pak, na str. 406., své knihy – Pacifik v plamenech, Miloš Hubáček dál píše, cituji:

„Bylo tenkrát velkým štěstím, že Japonci nevěděli nic o něm, jinak by zřejmě Yorktown nyní spočíval na dně oceánu. Věčně však čekat nemohl. Když do 8 hodin 40 minut nedostal žádnou zprávu, rozhodl se jednat. Přece jen se ale nehodlal zbavit všech rezerv, proto rozkázal, aby proti Nagumovi vzlétla pouze 3. bombardovací eskadra, 3. torpédová a 6 letounů stíhací eskadry. Pátou průzkumnou eskadru a zbytek stíhaček ponechal na palubě Yorktownu k malé radosti jejich osádek.
V 8.45 odstartovalo 12 torpédových letounů korvetního kapitána Lema Masseye s příkazem bez čekání pokračovat k cíli. Za nimi se odlepilo 17 střemhlavých bombardérů korvetního kapitána Maxwella F. Leslieho zde viz. ve Wikipedii:
https://en.wikipedia.org/wiki/Max_Leslie
a zde viz foto

Obrázek

, pod kterým je popisek LCDR_Max_Leslie_USN_April_1942, foto je majetkem Wikipedie, a bylo několikrát zvětšeno.) a až v 9 hodin 5 minut odstartovalo šest stíhačů korvetního kapitána Thache. Odstupňovaný start měl svůj přesný účel: pomalé torpédové letouny musely do vzduchu první, za nimi rychlejší střemhlavé bombardéry a nejpozději stíhačky, čímž se ušetřily pohonné hmoty. Bylo to důležité zejména u stíhaček s omezenou kapacitou palivových nádrží: při současném startu by musely létat s častými odchylkami od přímého kursu, aby držely krok s pomalejšími bombardéry, a samozřejmě tím rychleji by se vyprazdňovaly nádrže.“

Když střemhlavé bombardéry uletěly přibližně 10 minut, rozbouřila vodní hladinu mohutná exploze, jež neušla pozornosti ani jednoho pilota. Všichni piloti pochopili, co se vlastně stalo. „Totiž někdo z pilotů nedopatřením uvolnil 500 kg vážící pumu. Rychle bylo zjištěno, že tím nešťastníkem byl sám velitel střemhlavých bombardérů, korvetní kapitán Leslie“.

„Bombardéry byly vybaveny novým elektrickým zařízením uvolňujícím pumu, dosud dostatečně nevyzkoušeným, a jak vidno poruchovým. Někde vznikl zkrat a jediná puma, kterou bombardér nesl, skončila v moři. Leslie, bledý zklamáním, rychle uvažoval, má-li se vrátit na Yorktown pro novou, nebo pokračovat dál, zbaven možnosti nepřítele zasáhnout. Nakonec došel k závěru, že kdyby se vrátil, nebude mu už povolenou vzdálenou eskadru dohánět, proto se stisknutými zuby pokračoval dál. Letovými zkušenostmi daleko převyšoval všechny mladé piloty eskadry, byli na něj zvyklí, spoléhali na jeho vedení, a kdyby nyní vysadil, mohlo to zdar celé operace ohrozit. Musel proto pokračovat. Krátce nato se stejná nehoda přihodila ještě třem dalším pilotům eskadry. Ze sedmnácti letounů tak zůstalo jen třináct akceschopných. Byla to vysoká cena za neprověřenou modernizaci letadel a Leslie proklínal okamžik, kdy mechanici tato zařízení do letounů zabudovali. Nemohl ale dělat vůbec nic.“

Zde se Miloš Hubáček vrací k letadlům z Enterprise a Hornetu. Všechna letadla ihned po startu držela po určitou dobu jednotný kurs, kterým směřovala od svých mateřských lodí k zjištěnému kursu japonských letadlových lodí. Některé zápisy říkají, že tento kurs a prvé okamžiky těchto letadel neměly žádnou koordinaci. Miloš Hubáček, po válce, s odstupem času, na str. 407., dokonce říká, že se Američané museli koordinaci, za cenu těžkých ztrát, teprve učit. A dále opět, (až podivně kriticky) píše, cituji:

„Jednak nebyla souhra mezi skupinou z Hornetu a z Entrprise, nebyla ani souhra mezi jednotlivými eskadrami, ani cílevědomá spolupráce mezi bombardéry a doprovodnými stíhačkami. Jinak se situace jevila při plánování v klidu operačních kajut a jinak ve vzduchu, zejména v závěrečné fázi pod palbou nepřátelských děl a palubních zbraní stíhaček Zero (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Zero_Sokaku, tedy Zero na letadlové lodi Šokaku, foto je volně přístupné na několika webech.).
Navíc, aby všechno bylo ještě komplikovanější, došlo přesně k tomu, co předvídal korvetní kapitán Waldron: Nagumo v 9 hodin 17 minut uhnul z původního kursu směřujícího přímo k Midwayi a obrátil proti americkým lodím. Tak se stalo, že ty z amerických letounů, které se přesně držely údajů, jež o pozici nepřítele obdržely před startem, jej na místě záchytu nenašly. Když k tomuto bodu dorazil fregatní kapitán Ring z Hornetu s 35 střemhlavými bombardéry a doprovodnými stíhačkami, zjistil, že má pod sebou kam až oko dohlédlo, jen prázdnou hladinu. Musel se nyní rozhodnout, zda zamíří na jihovýchod či severozápad. Obě možnosti poskytovaly stejnou šanci – Nagumo mohl být mezi jeho letadly a Midwayem, nebo stejně tak mohly být letouny mezi Midwayem a Nagumem. Ring zvolil první alternativu a obrátil směrem k Midwayi (zde viz foto

Obrázek

, na kterém je náčrt atolu Midway, který se skládá z - Sandy Islands, Písečný ostrov - vlevo, a Eastern Islands, Východní ostrov - vpravo, foto je volně přístupné na několika webech, zde bylo zmenšeno.).“

Minuty utíkaly a svaz letadel, vedený fregatním kapitánem Ringem, na mořské hladině stále neviděl žádná nepřátelská plavidla. A pak se dokonce objevily sloupy tmavého kouře. To byly hořící palivové nádrže na atolu Midway (zde viz foto

Obrázek

, pod kterým byl popisek_Japanese_attack_Midway_on_4_june_1942_diorama_Japonský útok na Midway, 4. června 1942 /dioráma/. Patrný jsou zásahy po bombardování. Foto je volně na několika webech a bylo několikrát zmenšeno). O tom všem a dalším, co Miloš Hubáček objevil, tak na str. 408., napsal, cituji:

„Nezbývalo než se smířit s neradostnou skutečností. Část letadel zamířila k Hornetu s mizivou nadějí, že se jim podaří lodi dosáhnout dřív, než spotřebují poslední kapky paliva; třináct bombardérů, u kterých palubní přístroje ukazovaly už nyní nebezpečný pokles benzínu v nádržích, přistávalo na Midwayi. Pár mil před atolem piloti odhazovali bomby, které nevyužity zůstaly v pumovnicích letounů a mohly se jim stát osudovými v případě, že přistávací dráhy atolu byly japonským náletem poškozeny. Výbuchy nedaleko pobřeží vyvolaly mezi midwayskou posádkou poplach. Zazněly sirény oznamující nový letecký útok a obránci rychle zasedali k protiletadlovým kanónům a kulometům. První z blížících se Ringových letounů přivítala intenzivní palba, která skončila až v okamžiku, kdy dělostřelci rozpoznali v zaměřovačích siluety vlastních letadel. Jedenáct bombardérů přistálo bez úhony a dva nouzově na hladině laguny. Oněch jedenáct nepoškozených bylo bez zdržování znovu opatřeno pumami a palivem a za krátko vzlétly k nové honbě za nepřítelem, jehož tak nešťastně minuly. Ani tentokrát jim ale nepřálo štěstí a později odpoledne bombardéry s unavenými a především zklamanými posádkami přistávaly na palubě Hornetu.
Z 8. stíhací eskadry poručíka Stana Ruehlowa, která poskytovala Ringovým bombardérům stíhací doprovod, se nevrátil na Hornet ani jeden letoun. Ruehlow ve chvíli, kdy Ring operaci zrušil, pokládal za nadějnější pokusit se přiblížit co nejvíce Spruanceovým lodím s tím, že pokud nedosáhne Hornetu, což vzhledem ke zbývajícímu množství paliva bylo velmi pochybné, budou jeho piloti po nouzovém přistání vyloveni a zachráněni. Do 11 hodiny dopolední ještě daleko od mateřských lodí, skončil v moři poslední ze stíhačů.“

O 8. torpédové eskadře korvetního kapitána Waldrona z letadlové lodi Hornet, pak český historik Miloš Hubáček píše, ve své knize Pacifik v plamenech, na str. 409., jakož i o dalších eskadrách tato slova, cituji:

„8. torpédová eskadra korvetního kapitána Waldrona, prolétávající nízko nad mořem, brzy ztratila kontakt – především vinou nekonečných šedivých houfů mraků – s další skupinou z Hornetu, s Ringovými bombardéry a stíhači, jež se držely v podstatně větší výšce, a po delší dobu pokračovala v paralelním kursu s 6. torpédovou eskadrou z Enterprise korvetního kapitána Lindseye. Nad nimi prolétaly stíhačky 6. stíhací eskadry poručíka Jima Graye, určené k ochraně Lindseyových bombardérů. Poručík, i když jeho úkolem bylo v prvé řadě chránit pomalé, a proto nejzranitelnější torpédové letouny, si předsevzal, že, pokud bude moci, poskytne pomoc i střemhlavým bombardérům Enterprise, proto se držel ve velké výšce, aby mohl v případě potřeby rychle sestoupit do blízkosti těch i oněch. Před startem se dohodl s Lindseyem, že jakmile bude 6. torpédová eskadra ohrožena, Lindsey jej zcela neformálně přivolá rádiovou výzvou: ‚Jime, pojď dolů!‘ Husté chuchvalce nízkých mraků ztěžovaly Grayovi orientaci a přehled o bombardérech, jež byly svěřeny jeho ochraně; proto také po jisté době došlo k tomu, že zaměnil Lindseyovu eskadru za poblíž letící Waldronovu, a když Waldron veden svým ‚indiánským‘ instinktem, odbočil ze stanoveného kursu a tím se vzdálil od Lindseye, Grayovi stíhači zůstali nad ním, aniž však o nich měl Waldron potuchy.“

Příští pondělí budeme (s rozvláčným líčením historika Miloše Hubáčka), v bojích v oblasti Midwaye pokračovat.


Použité podklady:


Americký orel proti vycházejícímu slunci, Alan Schom.
Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách, David Jordan a Andrew Wiest.
Bitva o Guadalcanal, Samuel B. Griffith II.
Boj o Filipíny, Miloš Hubáček.
Causa Dohihara, Josef Novotný.
Dějiny světa, Svazek X, za redakce: V. V.Kurasova (odpovědný redaktor), A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského.
Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku, S. I. Roščin (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov.
Autorský kolektiv:
I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov.
Druhá světová válka den za dnem, Donald Sommerville.
Druhá světová válka, Martin Gilbert.
Duel v Pacifiku, Hrowe, H. Saunders.
Japonská válka 1931 - 1945, Aleš Skřivan
Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt, Edwin P. Hoyt.
Krev slzy a pošetilost v nejtemnější hodině druhé světové války, Len Deighton.
Krvavá jatka I., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Krvavá jatka II., Christopher Shores, Brian Cull, Jasuho Izava.
Midway, rozhodující bitva v Pacifiku, Micuo Fučida, Masatake Okumiya.
Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku, Eric Hammel.
Pacifik v Plamenech, Miloš Hubáček.
Pád nedobytné pevnosti Singapur, Peter H. Gryner.
Pearl Harbour, Ivan Brož.
Průvodce válkou v Pacifiku, Daniel Marston.
Speciální operace, William H. McRaven.
Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945, David M. Glanz.
Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita. Edwin P. Hoyt.
Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl), Edwin P. Hoyt.
Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945, Dan Van Der Vat.
Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy, Miloš Hubáček.
Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje, Edwin P. Hoyt.
Vítězství v Barmě, David Rooney.
Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, PROLOG Lubomír Vejřík, 1994.
Záhady 2. světové války, William B. Breuer.
Zlomená křídla samurajů, Robert C. Mikesh.


Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=128 ... &start=300
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Asie, Japonsko a Čína 1931 - 1945“