Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 174.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 174.

Mapa regionů Filipín. Wikipedie.

Končil jsem minule faktem, že proti Oldendorfově mohutnému loďstvu, která vyplulo k vylodění na ostrově Luzon, zaútočilo v týdnu od 3. ledna do 9. ledna 1945 celkem asi 120 letadel řízených piloty Kamikaze.
Nyní s i tedy řekněme, že historické zápisy říkají, že praktický první japonský Kamikaze byl sestřelen 3. ledna 1945 odpoledne, a to asi tak 400 metrů za zádí eskortní letadlovou lodí Makin Island. Jenomže již 4. ledna dopadl na konvoj velice těžký úder. Když spojenecké loďstvo proplouvalo kolem západního pobřeží ostrova Panay, bylo to v 17.20, jako blesk z jasného nebe se přihnal japonský dvoumotorový bombardér a zamířil přímo k eskortní letadlové lodi Ommaney Bay. Přestože byla tato eskortní letadlová loď vybavena nejmodernějším radiolokátorem a na její palubě v tom okamžiku mělo službu 17 mužů hlídkové skupiny, nikdo tehdy nezpozoroval útočícího Japonce včas. Poblíž tam plující bitevní loď New Mexico na Japonce ihned zahájila palbu v poslední sekundě a na Ommaney Bay si uvědomili nebezpečí, teprve když tohle Kamikaze bylo těsně před dopadem a začalo střílet ze svých palubních zbraní. Kamikaze se tak mihl kolem ostrovních nástaveb a poté se zřítil na letovou palubu. Jedna jeho puma ihned explodovala na hangárové palubě, a ta druhá pronikla ještě níže, až do přední strojovny.
Po výbuchu tak začaly ihned hořet zásoby mazacích olejů a celé podpalubí velmi rychle zaplnila oblaka těžkého černého kouře. V protipožárních hadicích ihned poklesl tlak a oheň se nezadržitelně začal šířit všude kolem. Nic nebyly platné ani torpédoborce, které připluly na pomoc, neboť nebyly s to účinně zasáhnout, to proto, že silný žár, dým a explodující munice okamžitě zabránily přetahování hadic z jejich palub. Letadlová loď se pomalu začala zastavovat, až se úplně zastavila. Bylo 17 hodin a 45 minut, když dal velitel kapitán H. L. Young rozkaz, aby byli spuštěni, a to v závěsných sedačkách těžce ranění; každý z nich měl navlečenou záchrannou vestu a dva další příslušníci se o něj začali starat až do té doby, než připluly čluny torpédoborců. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 421., z amerických historických pramenů, k tomuto ještě nalezl a píše, cituji:

„V 17.50 Kapitán Young nařídil opustit loď a sám jako poslední sešplhal z plameny zahalené paluby v 18,12. O šest minut později oheň zachvátil sklad leteckých torpéd na zadní části hangárové paluby. Zaburácel obrovský výbuch a létající trosky usmrtily i dva námořníky na poblíž se zdržujícím torpédoborci.
Od přídě po záď hořící letadlovou loď potopil torpédem na rozkaz viceadmirála Oldendorfa torpédoborec Burns. Třiadevadesát mužů z posádky Ommaney Bay zahynulo, 65 jich bylo zraněno.“

Také 5. ledna přišel další hlavní nápor japonského letectva až pozdě odpoledne. Bylo 16 hodin, když vzlétla početná formace z letiště Mabalacat na středním Luzonu a asi po hodině letu dorazila do blízkosti Oldendorfova námořního uskupení, které se v té době nacházelo přibližně 100 mil od Manilské zátoky. Celkem 16 japonských Kamikaze se čtyřmi doprovodnými letouny rychle proklouzlo bariérou spojenecké stíhací ochrany, a i když nakonec zničení unikla jen dvě japonská letadla, několik plavidel se jim stejně podařilo zasáhnout. Dne 6. ledna 1945 Kamikaze zaútočilo na těžký křižník Louisville.

USS_Louisville_(CA-28) je 6. ledna 1945 v Lingayenském zálivu zasažena kamikadze.Wikipedia
Jednomotorový letoun nalétl na loď zepředu, tam narazil na dělovou věž číslo 2 a palubu křižníku okamžitě zalil jeho hořící benzín. Tento požár byl však lokalizován, křižník nebyl vážněji poškozen, ale jeden člen posádky byl zabit a 59 námořníků bylo zraněno, když mnozí utrpěli rozsáhlé popáleniny. Byl mezi nimi i velitel kapitán R. L. Hicks, jehož zranění bylo natolik vážné, že velení lodi musel přenechat výkonnému důstojníkovi kapitánu W. P. McCartymu.
Ten druhý Kamikaze pak dopadl na australský těžký křižník Australia. Exploze jeho pumy sice v té době zabila 25 mužů a 30 jich bylo zraněno, ale podobně jako na Lousville materiální škody byly malé. Další napadenou lodí, byla v té době, eskortní letadlová loď Savo Island. Okamžitě jak její hlídky ohlásily, že se blíží nepřátelský letoun Kapitán C. E. Ekstrom nařídil strojovně ostrý obrat vpravo. A když pak byl prudce klesající Kamikaze vzdálen od lodi, jen přibližně 500 metrů, rozkázal Ekstrom rozsvítit silný světlomet a zaměřit proud světla přímo do kabiny letadla se snahou zcela oslnit japonského pilota V danou dobu již obsluhy u protiletadlových kanónů japonské Kamikaze několikrát zasáhly. Tříštěné letadlo se otřelo křídlem o radarovou anténu a zřítilo se do moře jen pár desítek metrů od lodi.
Daleko hůře však dopadla další eskortní letadlová loď Manila Bay. Proti té se ve výšce mezi dvaceti až třiceti metry nad hladinou hnaly dvě japonské stíhačky Zero, které pálily z kulometů a z kanónů. Když pak byly, necelých 1 000 metrů od lodi, tak japonští piloti zvedli letadla do strmého stoupání, ve 250 až 300 metrech svá letadla obrátili piloti na záda, provedli přemet a poté padali přímo na palubu eskortní letadlové lodi Manila Bay. Prvá stíhačka dopadla těsně vedle ostrovních nástaveb, její puma pronikla letovou palubou a exploze zasáhla místnost radiolokátoru a část hangárové paluby. Vzniklý oheň naštěstí zachvátil jenom dvě zaparkovaná letadla a při následném rychlém zásahu lodních hasičů byl rychle uhašen. Druhá japonská stíhačka pak skončila v moři, a to jen asi tak deset metrů od lodního boku. Při tomto náletu bylo 22 mužů zabito a 56 jich bylo zraněno. Celkem 24 hodin pak trvalo, než mohla eskortní letadlová loď Manila Bay obnovit následně operace svých palubních letadel. Ovšem odstraňování následků útoku pokračovaly i v dalších dnech a i přes mimořádně těžké podmínky působené neustálými japonskými nálety se podařilo do dne D, tedy do 9. ledna 1945 vrátit této lodi plnou bojeschopnost.
Nutno ještě též dodat, že japonská letadla útočila nejen na velká plavidla, ale napadala i torpédoborce a také lodi ze skupiny fregatního kapitána Louda. Tak například, po sebevražedném náletu jednoho z nich zůstala v pravoboku eskortního torpédoborce Stafford díra o průměru 4 x 5,5 metru. Poté vlastně jen díky pomoci několika dalších torpédoborců a vlečné lodi, které zůstávaly poblíž poškozeného Staffordu a chránily tak tuto loď po celých následujících 5 dní, se nakonec mohl eskortní torpédoborec připojit ke konvoji vracejícímu se k Leyte a tak odplout do bezpečí.
Již v časných ranních hodinách 6. ledna dorazily pak operační skupiny admirálů Oldendorfa a Durgina a fregatního kapitána Louda k Lingayenskému zálivu. Všechny eskortní letadlové lodi zaujaly postavení severozápadně od tohoto zálivu, bitevní lodi a křižníky se soustředily u ústí Lingayenského zálivu a ihned začaly s přípravami na předinvazní ostřelování pobřežních cílů. V stejné době se minolovky, chráněny torpédoborci, chystaly k plnění svého úkolu, což bylo odminování plavebních koridorů, kterými měly za tři dny proplouvat stovky invazních plavidel. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 423., z amerických historických pramenů, k tomuto ještě nalezl a píše, cituji:

„Kolem sedmé hodiny přilétla první skupina asi deseti nepřátelských letounů. V tomto případě nešlo o Kamikaze, japonští piloti útočili ´klasickým´způsobem a zaměřili se na menší plavidla zejména na torpédoborce a minolovky. Pět letounů sestřelila stíhací ochrana a zbývající zahnala intenzivní protiletadlová palba. V půl dvanácté se objevili na scéně Kamikaze. První se pokoušel zasáhnout torpédoborec Richard P. Leary a poté, co zachytil křídlem o pancéřové štíty dvou 127 mm děl, skončil na vodní hladině těsně vedle přídě. V poledne další zaútočil na bitevní loď New Mexico, vlajkovou loď kontraadmirála G. L. Wealera, která svými 356mm děly ostřelovala severozápadní pobřeží Lingayenského zálivu. Japonský letoun, již zasažený a hořící, narazil na levé křídlo navigačního můstku. Naneštěstí právě v době, kdy se na můstku nacházela řada významných osobností. Na jeho pravé straně se v okamžiku nárazu nepřátelského letounu zdržoval kontraadmirál Weyler ve společnosti pozorovatele britského královského námořnictva admirála sira Bruce Frasera. Oba zůstali nezraněni, ale na levé, zcela zdemolované straně můstku byli zabiti velitel lodi kapitán R. W. Fleming, jeho spojovací důstojník, styčný důstojník britského premiéra Winstona Churchilla ve štábu generála MacArthura generálporučík Herbert Lumsden se svým pobočníkem a korespondent amerického časopisu Time Magazine William Chickering. Kromě nich zahynulo ještě 25 mužů posádky a 87 jich bylo zraněno. Přes tyto ztráty a vážná poškození lodních nástaveb děla New Mexika nepřerušila palbu ani na okamžik.“

Ve stejné době kdy muži umírali a krváceli na bitevní lodi New Mexiko, další čtyři japonská letadla zaútočila na torpédoborec Walke. Dva z těchto letounů sestřelily obsluhy protiletadlových zbraní, třetí však narazil na levou stranu můstku. Hořící benzín z roztříštěných nádrží letadla zcela zalil 33letého velitele lodi fregatního kapitána George F. Davise, který se pak ve zlomku vteřiny proměnil v hořící pochodeň. Ihned k němu přispěchali námořníci a plameny udusili a kapitán Davis přes všechny ty strašlivé popáleniny odmítl můstek opustit, dál řídil loď a organizoval záchranné práce. Krátce poté protiletadlové kanóny, jejichž palba byla po zdemolování centrálního kontrolního střediska řízena lokálně, zničily dalšího Kamikaze. Až když byl uhašen vzniklý požár a hrozící nebezpečí byla na lodi zažehnána, nechal se fregatní kapitán Davis přenést do podpalubí na ošetřovnu a tam byl ošetřen. Jeho zranění byla však natolik fatální a vážná, že po několika hodinách zemřel.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 175.
V poledních hodinách dne 6. ledna 1945 byla ještě napadena jedna loď. V řečenou dobu dopadl japonský Kamikaze na palubu torpédoborce Allen M. Summer, kde poškodil část palubních nástaveb a torpédomety, 14 mužů posádky zabil a 29 jich zranil. Protože se po lodi šířil velmi rychle požár, bylo nutno zaplavit zadní skladiště střeliva. Naštěstí se poté velmi brzy podařilo dostat oheň pod kontrolu, ale celkem tři celé dny pak trvalo, než se podařilo vodu odčerpat z podpalubí.
Bylo krátce po poledni, když se několik pilotů-sebevrahů doslova zaměřilo, na skupinu minolovek fregatního kapitána Louda. Jeden z těchto Kamikaze se pak přihnal nad hladinou k minolovce Long, které velel poručík Stanley Caplan. Caplan však bleskurychle rozkázal zvýšit rychlost na maximum a obrátit proti útočícímu letounu všechny protiletadlové zbraně. Avšak pohromě již nešlo zabránit. Útočící Kamikaze narazil na levobok těsně nad čarou ponoru a okamžitě na lodi vypukl velký požár. V jednu chvíli byla na přídi plameny ohrožena skupina námořníků, kteří neměli náhle kam ustoupit, a proto dostali od poručíka Caplana povolení k opuštění hořící lodi. Rozkaz Caplana byl však špatně pochopen, námořníci jej pochopili jako pokyn ke všeobecnému opuštění lodi. A tak muži v záchranných vestách prostě skákali po desítkách z nakloněné paluby do moře. V této době pak vlečná loď Apache, která předtím připlula minolovce na pomoc, během tří následných hodin požáry na palubě Longu uhasila. Ale štěstí bylo pryč neboť v 17 hodin 30 minut, tedy ve chvíli, kdy se záchranná skupina chtěla pustit do odstraňování škod, narazil na minolovku Long další japonský letoun. Minolovka zůstala sice na hladině až do příštího dne a poručík Caplan se pak s několika desítkami námořníků, kteří se s ním vrátili na palubu, snažil učinit vše pro její záchranu. Jenomže minolovka Long byla až příliš těžce poškozena. A tak 7. ledna v odpoledních hodinách, se minolovka Long převrátila a poté potopila. Většinu posádky Longu, zachránila minolovka Hovey, jen 35 mužů bylo zraněno a jeden těžce popálený námořník zemřel. Ke stejné skupině jako tyto minolovky patřil i transportní torpédoborec Brooks, na nějž zaútočil japonský Kamikaze. Po jeho dopadu a explozi japonského letadla byli tři muži zabiti, 11 jich bylo zraněno a loď okamžitě zahalily plameny a kouř. Této lodi na pomoc přispěchal australský torpédoborec Warramunga, kterému se během asi půl hodiny podařilo požár uhasit, a pak odtáhl Brooks do bezpečí.
V odpoledních hodinách 7. ledna 1945 se pak hlavní nápor japonských sebevražedných náletů soustředil na skupinu palebné podpory, které osobně velel viceadmirál Oldendorf. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 425., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:

„V 17.20, když se skupina již připravovala k ukončení celodenního ostřelování pobřežních cílů, se přihnalo pět Kamikaze provázených jednou stíhačkou. Dva si zvolili za cíl torpédoborec Newcomb, vlajkovou loď velitele 56. divize torpédoborců kapitána R. N. Smootha. Jeden sestřelila obsluha 20mm protiletadlového kanónu umístěného na zádi, druhý prolétl kolem Newcombu ve výši jeho paluby, poté prudce změnil kurs a zřítil se na palubu Californie, Oldendorfovy vlajkové lodi. Ve stejnou dobu Californii pokropily střepiny granátů, jimiž se torpédoborec plující poblíž snažil ještě v posledním okamžiku japonský letoun zasáhnout. Mohutná bitevní loď sice nebyla vážněji poškozena, ale 45 mužů posádky bylo zabito a 151 zraněno, řada z nich ´přátelskou´palbou. I na torpédoborci Newcomb byli dva muži usmrceni a 15 zraněno 40mm projektily a střepinami 127mm granátů vypalovaných protiletadlovou obrannou jiných spojeneckých plavidel.“

Když okolo 6. a 7. ledna 1945 útočila japonská Kamikaze na lodě a uskupení admirála Oldendorfa, byla již na nich znát, na rozdíl od předchozích útoků, že již zcela evidentně používala přesně vypracovanou taktiku sebevražedných náletů, a že tito piloti jsou již v létání mnohem zkušenější. Využívali například všech možností, které jim poskytoval členitý terén pobřeží Lingayenský záliv a blízké hory. To vše k tomu, aby se vyhnuli předčasným záznamům na amerických radiolokátorech, stejně jako hlídkám na palubách spojeneckých plavidel. Navíc již standardně přilétali v mimořádně malých výškách, ve kterých zároveň prováděli složité manévry, kterými se vyhýbali protiletadlové palbě i letadlům spojenecké stíhací ochrany, a do posledního okamžiku bylo zcela nejasné a těžko odhadnutelné, kterou že to loď hodlají napadnout.

Ilustračně USS California Guam červenec 1944. Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Calif ... 28BB-44%29

Na americké straně si obránci zpočátku hodně slibovali od tehdy nových distančních zapalovačů, jimiž byla na řadě lodí opatřena 127mm munice protiletadlových děl. Tyto distanční zapalovače reagovaly na blízkost cíle a přiváděly střely k výbuchu v jisté vzdálenosti od něj. Jenomže se mnohde ukázalo, že daleko účinnější taktika zvolená útočícími japonskými piloty, kdy se mnohdy objevovali zcela překvapivě a přilétali za divokého manévrování, znemožňovala obsluhám 127mm baterií správné a přesné zamíření. Speciální munice pak vlastně vůbec nesplnila do ní vkládaná očekávání, protože vystřelované granáty míjely vlastně letouny v takové vzdálenosti, že jejich zapalovače nabyly aktivovány; navíc se stávaly velkým nebezpečím pro vlastní spojenecké lodě, protože explodovaly v jejich blízkosti nebo je i přímo zasahovaly. K takto vzniklé šlamastice nalezl český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 426., v amerických historických pramenech zápis a píše, cituji:

„Situace byla natolik vážná, že admirál Oldendorf v podvečer 6. ledna vydal varování, ve kterém pravil: ´Skvělý výkon mnoha lodí vážně narušila zmatená a nahodilá a nekontrolovatelná palba. Bylo plýtváno municí, byli usmrceni a zraněni námořníci a byly způsobeny škody. Ukládám proto všem, aby se vždy ujistili, že jejich zbraně střílejí na nepřítele, a ne na kamarády.

Admiral Jesse B.Oldendorf, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Jesse_B._Oldendorf

Další z lodí, lehký křižník Columbia byl první Kamikaze napaden už ve 14 hodin 24 minut. Japonský sebevražedný letoun prolétl jeho stožáry, benzín z jeho prostřílených nádrží pokropil palubu – naštěstí se nevznítil – a hned nato již evidentně neovladatelný letoun končil v moři. Asi tak za tři hodiny později zaútočil na Columbii druhý letoun Kamikaze, a tentokrát již loď štěstí opustilo. Kamikaze řítící e z oblohy jako kámen narazil na palubu jen těsně vedle dělové věže číslo 4, a to takovou silou, že ji prorazil a pak celý zmizel v podpalubí. Puma, kterou toto letadlo neslo, proniklo ještě dvěma dalšími palubami a explodovala teprve hluboko v nitru Columbie. Velikou část podpalubí v zadní části lodi zachvátil požár, byla tam přerušena dodávka elektrického proudu, tím byl vyřazen z činnosti i kormidelní stroj. Jen rychlé zaplavení skladišť střeliva pro dělové věže 3 a také 4 zabránilo katastrofálním explozím. Do devíti podpalubních komor pronikla voda a záď lodi se ponořila o 1 a půl metru. Avšak celá posádka, přestože třináct mužů bylo při nárazu zabito a 44 zraněno, se snažilo ze všech sil, aby loď zachránilo. Do 18. hodiny byly požáry uhašeny a o půl hodiny později dokonce dokázala obsluha 20 mm rychlopalného kanónu na přídi, sestřelit nepřátelské letadlo útočící na těžký křižník Austrália. V půl deváté večer začalo opět fungovat kormidlo, a i když dvě hlavní dělové věže na zádi byly vyřazeny, děly svých dvou předních věží, křižník Columbia pak, v následujících dnech, pokračoval v ostřelování cílů na ostrově Luzon.
Další z lodí, těžký křižník Louisville, který byl zasažen při sebevražedném náletu japonského pilota již předchozího dne, nyní postihl opět další tvrdý úder. Totiž v 17 hodin 30 minut nalétl Kamikaze z pravoboku na můstkovou nástavbu. Můstek tak byl zcela zdemolován, stejně tak i jedno z hlídkových stanovišť a postavení 40mm protiletadlového kanónu. Jako ve většině případů i tentokrát největší nebezpečí představoval hořící benzín, který vytékal z nádrží roztříštěného Kamikaze. Rozlévající se ohnivá záplava byla nejen smrtelným nebezpečím pro samotnou loď, ale zpravidla ohni neunikly ani desítky mužů posádky, kteří při záchraně utrpěli strašlivé popáleniny. Při náletu již 5. ledna byl jednou z obětí velitel kapitán Hicks a nyní stejný osud postihl i kontraadmirála Theodora E. Chandlera, který se v okamžiku dopadu nepřátelského letounu zdržoval zrovna na vlajkovém můstku. I když byl v těchto momentech těžce zraněn, chopil se požární hadice a spolu s dalšími řadovými námořníky bojoval s šlehajícími plameny. V době kdy byl požár lokalizován, odmítl přednostní ošetření a čekal, až na něho přijde řada. Bohužel měl natolik spálené plíce, že veškerá snaha jej zachránit tomuto statečnému důstojníkovi byla veskrze marná. Následujícího dne pak zemřel. Spolu s ním zahynulo 31 mužů posádky a 56 jich bylo zraněno. Rozsah poškození křižníku byl natolik veliký, že poprvé za 13 let služby nebyl schopen dokončit svůj bojový úkol. V den D převzala jeho povinnosti při ostřelování nepřátelských postavení bitevní loď California a Lousville odplul z oblasti Lingayenského zálivu dne 10. ledna 1945, kdy se připojil ke konvoji vracejících se lodí k Leyte.
Krátce před šestou hodinou večerní byl znovu ještě zasažen i australský křižník Austrália. Japonský Kamikaze do něho narazil na jeho pravoboku a tak ke ztrátám z minulého dne přibylo dalších 14 mrtvých a 26 raněných. Vyřazena také byla i jedna dělová věž, ale křižník přesto vytrval v bojové sestavě Oldendorfových plavidel až do skončení operace.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 176.
Dne 6. ledna 1945 napadaly všechny dostupné japonské letouny spojenecká plavidla, která byla soustředěna v blízkosti Lingaynského zálivu, a to prakticky po celý den, když jeden nálet v ten den střídal ten další. Spojenecké stíhačky, které startovaly, tehdy, z palub eskortních letadlových lodí nebyly přes veškeré své úsilí s to tento ohromný příval zastavit. A celá situace v hlášeních říká, že vše mohlo být ještě horší, nebýt zásahu 38. operačního svazu rychlých letadlových lodí. Dne 5. ledna tři operační skupiny svazu doplnily palivo již před rozedněním 6. ledna, a poté zaujaly postavení zhruba 120 mil jihovýchodně od mysu Engáno a od časného rána z letových palub vzlétaly desítky letadel, které mířily k severoluzonským letištím. Špatné letové počasí v podobě vytrvalého deště a nízký příkrov mračen zabránily dosažení výraznějších úspěchů. I proto bylo jen 14 japonských letadel zničeno ve vzdušných soubojích a 18 jich bylo zničeno ve stojáncích na zemi. Paradoxem bylo, že zatímco útočným formacím 38. operačního svazu nepříznivé počasí bránilo naplno využít jejich velké úderné síly, Japonci ze základen rozmístěných na severu od Manilské zátoky vzlétali bez nějakých větších problémů. Většina japonských náletů pak ustala až asi okolo půl sedmé večer.
Když pak na vlajkovou loď viceadmirála Oldendorfa došla všechna hlášení o způsobených škodách, vyvolalo to vážné znepokojení:“od 2. ledna, kdy loďstvo vyplulo, byly dvě lodi potopeny, kolem třiceti poškozeno a některé z toho vážně, přibližně 330 mužů posádek bylo zabito a 760 zraněno. Jen samotného 6. ledna japonští piloti zasáhli 16 plavidel, téměř 170 mužů zabili a 500 zranili. Před vyplutím byl viceadmirál informován zpravodajskou službou, že Japonci mohou mít na Luzonu 300 až 400 letounů a kromě toho jsou schopni přisunout posily, zejména z Tchaj-wanu. Jestliže do současné doby ztratili při náletech na jeho loďstvo a následkem útoků prováděných na luzonská letiště palubními letouny 38. operačního svazu a letouny ze spojeneckých pozemních základen kolem 125 letadel, stále jim ještě zbývalo nejméně 225.“
Takové množství Japoncům stále ještě umožňovalo po celou řadu dnů pokračovat v sebevražedných útocích. A to nejen na Oldendorfovo uskupení, ale též i na hlavní invazní síly, které se již také vydaly k Lingayenskému zálivu. Za takto vyhodnocené situace pak navrhovali někteří důstojníci z Oldendorfova štábu, jako řešení – „ stáhnout se do bezpečné vzdálenosti od zálivu a nevystavovat po nejméně dva dny, které ještě zbývaly do vylodění, všechna bojová plavidla nebezpečí dalších těžkých ztrát.“ Jenomže tohle řešení vice admirál Oldendorf kategoricky odmítl. Byl totiž toho názoru, že i když není možno hrozbě dalších útoků Kamikaze zabránit, nelze Japoncům ústupem potvrdit, že jejich taktika masových sebevražedných náletů je účinná, a povzbudit je, aby tento zlověstný způsob vedení boje ještě více zintenzivnili.
Tohle rozhodnutí viceadmirála Oldendorfa se ukázalo jako naprosto správné a navíc se zakrátko ukázalo, že ten odhad vojenské rozvědky o síle nepřátelského letectva na Luzonu byl více než chybný, neboť k večeru dne 6. ledna japonskému velení ve skutečnosti zbývalo na celém velkém ostrově Luzon méně než 50 bojeschopných letadel. I když to tehdy Oldendorf nevěděl, neboť vycházel jen z předpokládaných možností nepřítele, že i v následujících dnech mohou být spojenecká hladinová uskupení, vystavena těžkým úderům ze vzduchu a tak také raději v tomto smyslu i informoval velitele 7. loďstva viceadmirála Kinkaida. Ve své depeši pak Oldendorf zejména poukázal, dle historických dokumentů, na nebezpečí, které může nebo bude hrozit zvláště pomalým transportním plavidlům, která povezou tisíce vojáků výsadkových jednotek, a zároveň navrhoval, aby 38. operační svaz a letectvo pozemních vojsk bez jakéhokoliv prodlení učinily vše potřebné pro naprostou eliminaci a paralyzování japonského letectva a jejich letišť.

Adirál Thomas C. Kinkaid, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_C._Kinkaid

Výsledkem toho všeho pak bylo, že Kinkaid požádal admirála Halseyho, aby 38. operační svaz dne 7. ledna luzonská letiště znovu napadl. I když měl tehdy Halsey jiný záměr, hodlal totiž zaútočit na Tchaj-wan, Kinkeidově žádosti vyhověl. Současně s tím generál MacArthur přikázal veliteli Dálněvýchodního letectva generálporučíku Kenneymu, aby jeho letouny udeřily též na Luzon.
Bylo 7. ledna 1945 ráno, když těžké Oldendorfovy křižníky pokračovaly v ostřelování pobřeží Lingayenského zálivu a minolovky pobřeží čistily, od japonských min. Zvláště patrné tehdy bylo, že ve srovnání s předchozími dny, se intenzita japonských leteckých útoků rapidně zmenšila. Bylo to jednak díky spojeneckým náletům palebních letounů 38. operačního svazu na japonská letiště, ale zejména proto, jak říkají zápisy, že nepříteli už v letectvu docházely síly. Přesto se však několik Kamikaze ještě objevilo a dokonce se jim podařilo potopit dvě minolovky…!
Podobně tomu bylo i 8. ledna. Tehdy jediným úspěchem japonských letců byl toho dne útok na těžký křižník Australia. Jako první přišel nálet hned za rozbřesku, kdy hlídky na bitevní lodi California ohlásily 5 letadel, která mířila ke křižníku Australia. Prvý z těchto pěti Kamikaze byl sestřelen a dopadl na hladinu jen pouhých 6 nebo 7 metrů od křižníku. Pak se všechny protiletadlové kulomety a kanóny obrátily proti těm zbývajícím čtyřem japonským Kamikaze – což byly, jak se vzápětí mělo ukázat stíhačky typu Wildcat z doprovodných letadlových lodí, které Japonce až do poslední chvíle vlastně pronásledovaly. Než pak byla protiletadlová palba zastavena, byl jeden natolik poškozen, že jeho zraněný pilot musel vyskočit padákem, ostatní tři, přestože také zasaženy, se dokázaly vrátit na paluby mateřských letadlových lodí. O chvíli po tomto incidentu se stal australský křižník cílem dalšího Kamikaze, celkem to byl už čtvrtý sebevražedný útok, který musel v posledních třech dnech odrážet. Tento letoun se podařilo sice sestřelit, ale po dopadu na hladinu vrak pokračoval svou setrvačností k boku Australie a těsně pod můstkem do něj narazil. Zároveň po nárazu explodovala puma, kterou Kamikaze nesl, a tenhle výbuch pak vyrval v lodním trupu otvor 2,5x4,5 metru. Bylo štěstím, že nebyly žádné ztráty na životech, ale dvě z podpalubních komor zalila voda. Viceadmirál Oldendorf navrhl veliteli Austálie kapitánu J. M. Amstrongovi, aby se pro zbytek tohoto dne křižník stáhl a v bezpečí provedl nezbytné opravy. Kapitán za souhlasu celé posádky odmítl a po provizorní opravě, křižník nadále pokračoval v plnění zadaného úkolu. A poté se až do večerních hodin už žádné japonské letouny neukázaly.


Luzon, vylodění v Lingayenském zálivu.

Útok na pobřeží Lingayenu 9. a 11. ledna 1945 Mapa, Wikipedia

https://en.wikipedia.org/wiki/Invasion_of_Lingayen_Gulf

Samotné vylodění na Luzonu začínalo tak, že dne 3. ledna 1945, se v blízkosti Palauských ostrovů přidalo ke dvěma útočným skupinám transportních plavidel vezoucích vojáky dvou divizí I. armádního sboru připojily dvě eskortní letadlové lodi s doprovodem torpédoborců a 148 výsadkových plavidel, která již27. prosince 1944 vyplula z Admiralitních ostrovů. Celé toto mohutné uskupení, čítající vlastně na 300 lodí, dorazilo odpoledne 4. ledna do Leytského zálivu. V zálivu se k tomuto mohutnému uskupení přidala další invazní plavidla a s nimi i čtyři lehké křižníky a 8 torpédoborců ze skupiny přímé ochrany kontraadmirála R. S. Berkeyho; na palubě křižníku Boise, se v té době nacházel i generál MacArthur se svým štábem. Tím byl vlastně Útočný svaz San Fabian, kterému velel viceadmirál Daniel E. Berbey, kompletní a tak mohl v noci ze 4. na 5. ledna vyplout k Luzonu vlastně stejnou trasou jako již několik dní předtím uskupení bojových plavidel viceadmirála Oldendorfa.
Bylo 5. ledna, krátce po třetí hodině odpolední, když byl křižník Boise jižně od ostrova Negros napaden dvěma japonskými miniponorkami. A jen díky velice rychlé změně kursu se vyhnul vypáleným torpédům. Jedna z těchto japonských miniponorek se z neznámých příčin vynořila, což využil letoun protiponorkové ochrany a zaútočil na ni hlubinnými pumami, vzápětí pak na ni najel a potopil ji torpédoborec Taylor. Druhá z ponorek pak rychle unikla.
V dalších dnech hned po rozednění 7. ledna zaútočily na křižník Boise dva japonské letouny. Křižník Boise sice nálet přestál bez úhony, ale protože to byly během tří dnů jediné vážnější pokusy o napadení útočného svazu rozprostřeného na téměř 40ti mílích oceánu, zdálo se, jako by osoba generála MacArthura – Japoncům v žádném případě nemohlo být známo, že se plaví právě na Boise – zvláštním způsobem přitahovala nebezpečí.

USS Boise (CL-47) během plavby 1938, Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Boise_%28CL-47%29
Za rozbřesku 8. ledna, když již útočný svaz proplouval kolem západního pobřeží na sever k Lingayenskému zálivu, Japonci udeřili značnou silou. Formace jejich letounů téměř půldruhé hodiny útočila na eskortní letadlové lodi, které piloti považovali za nejvýznamnější cíle. V 7. 49, což bylo čtvrt hodiny po východu slunce, jeden z nich se stíhačkou typu Oscar vyzbrojen dvěma malými pumami zamířil k eskortní letadlové lodi Kadashan Bay. Když jej hlídky zahlédly, dal velitel lodi kapitán R. N. Hunter okamžitě rozkaz k ostrému otočení doleva a všechny protiletadlové zbraně se pokoušely nalétajícího útočníka sestřelit. Palba dle pozdějších zápisů byla přesná, za japonskou stíhačkou se roztáhla stuha kouře, přesto letoun pokračoval dál, a to přímo proti můstku letadlové lodi. Teprve až v úplně posledních sekundách se nos letounu náhle sklopil, letoun se propadl a narazil na slabě pancéřovaný bok lodi na čáře ponoru. Proraženým otvorem o rozměrech 3x5,5 metru se valila do podpalubí voda a současně vypukl požár. Jako úplným zázrakem nikdo nebyl zabit a jen tři námořníci byli zraněni, ale než se podařilo plameny a hrnoucí se vodu dostat pod kontrolu, příď lodi se zabořila 1,5 metru do vln. Naklonění letové paluby samozřejmě znemožnilo přistání palubních letounů podílejících se na stíhací ochraně svazu a starost o ně převzala další eskortní letadlová loď Marcus Island. Protože vážné poškození nebylo možno na moři nějak opravit, Kadashan Bay odplula k Leyte s prvním konvojem vracejícím se z Lingayenského zálivu po dni D.


Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680