Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 168.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 168.
A pokračujeme dál v tom, jak se skutečně strašně vedlo některým typům spojeneckých lodí v Tajfunu dne 18. prosince 1944.
Nejhůře se vedle torpédoborců dařilo i lehkým letadlovým lodím. Jak se tyto lehké letadlové lodě s velkými plochami nakláněly, propadaly se totiž jako by do údolí mezi ženoucími se vlnami a vzápětí pak se zase ocitaly na hřebenech vln, praskala lana, jimiž byly uvázány letouny, tedy stíhačky i těžší bombardéry, to vše padalo z letových palub do moře, když na dolních hangárových palubách pak na sebe narážely a přitom vypukla řada požárů. Neskutečný chaos.
Na lehké letadlové lodi Cowpens tak přepadlo přes palubu celkem sedm letadel.

Lehká letadlová loď USS Cowpens (CVL-25) Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Cowpens_(CVL-25)

Další, a byla to stíhačka Hellcat , přestože upevněna třemi ocelovými lany, se při 45stupňovém náklonu lodi uvolnila, narazila do nástavbové konstrukce a okamžitě z ní vyšlehly plameny, jak znějí zápisy. Posádka oheň sice rychle uhasila, ale těžkostem stále ještě nebyl konec. Totiž na hangárové palubě se dal tehdy do pohybu traktor užívaný k převážení pum a ten prorazil palivovou nádrž jedné ze zaparkovaných stíhaček. V dalším pak masa vody zcela zdemolovala ochrannou bariéru z ocelového plechu, která chránila levou stranu hangárové paluby a dál se valila po palubě. Velké poryvy větru a vzpínající se vlny pak vytrhly ze svého uložení jeden z předních 20mm protiletadlových kanónů, stejně tak byla i z předního stožáru stržena radarová anténa a zmizela v moři. V dalším náraz obrovské vlny odnesl do ztracena motorový člun. Na hangárové palubě se uvolnily uložené pumy a klouzaly tak, jak se paluba nakláněla. Do moře kromě letounů padaly z letové paluby džípy, traktory i pojízdné jeřáby.

Stejná lehká letadlová loď USS Cowpens (CVL-25) po Tajfunu. Wikipedia.


Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 398., z amerických historických pramenů, píše, cituji:

„S tím vším se musela posádka potýkat za situace, kdy se loď potácela jako opilá a zaplavovaly ji vlny dosahující výšky až dvaceti metrů. Muži – oblečeni v záchranných vestách – utrpěli nesčetná zranění, jak padali a naráželi na stěny nástaveb, přepážky a uvolněné předměty, i ty nejostřílenější přepadal strach z pekla rozpoutaného kolem nich a mnozí navíc trpěli mučivými záchvaty mořské nemoci. Ale ve své naprosté většině i v těch nejkritičtějších situacích plnili své povinnosti a rozkazy důstojníků“.

Také na další z lehkých letadlových lodí, která nesla jméno Monterey, vypukl v devět hodin 11 minut požár, to když se na hangárové palubě roztříštil jeden z uvolněných, spíše utržených letounů. Během půl hodiny jej již měla protipožární družstva pod kontrolou, ale na nějaký čas bylo nutno opustit kotelny číslo 1 a 2, kam v té době pronikl dusivý kouř. U kotlů pak zůstalo jen několik dobrovolníků pracujícími v dýchacích přístrojích. Monterey ztratila celkem 18 letounů, které buď shořely na hangárové palubě, nebo během Tajfunu spadly z letové paluby, dalších 16 letadel bylo poškozeno a vyžadovalo větší opravy. Stejně tak byly zdemolovány i tři 20mm kanóny. Pro lehkou letadlovou loď Monterey, která byla vlastně přestavěným lehkým křižníkem, byly takové požáry velmi nebezpečné, protože její ventilační systém byl konstruován tak, že bral vzduch z prostoru hangárové paluby. Což znamenalo, že jakmile na této palubě vypukl nějaký požár, mohl se velice snadno ventilačním potrubím okamžitě rozšířit po celé lodi. Velitel Monterey kapitán Stuart H. Ingersoll však v době, kdy byla situace nejkritičtější, učinil velice prozíravé rozhodnutí: zastavil stroje, nechal loď unášet vlnami a bouří (Tajfunem) a všechny síly soustředil na hašení požárů a provizorní opravy. Teprve když bylo poté největší nebezpečí odvráceno, pokračoval v další plavbě se zapnutým motorem.

Viceadmirál Stuart Howe Ingersoll,USN(oříznuto)Wikipedie

https://en.wikipedia.org/wiki/Stuart_H._Ingersoll

Na další z lehkých letadlových lodí se jménem San Jacinto, se její velitel, kapitán Michael H. Kernodle rozhodl k ostré změně kursu, aby uchránil její bok, do kterého bušila jedna obrovská vlna Tajfunu za druhou. To proto, že v Tajfunem zdivočelém moři mělo kormidlo vlastně jen omezenou účinnost, současně pak přikázal, aby pravým strojům byl dán zpětný chod a levým dvaceti uzlovou rychlostí vpřed. Loď byla zrovna v polovině velice obtížného manévru, když se propadla mezi dvě vlny a naklonila se o 42 stupňů. V té chvíli se na hangárové palubě uvolnil jeden letoun a ten zdemoloval dalších 7 letadel. Zároveň se do pohybu dal i uskladněný materiál, náhradní díly k motorům, prakticky vše, co nebylo naprosto pevně bezpečně uloženo. Při každém výkyvu lodi se tato spousta těžkých předmětů začala klouzat po palubě, nyní již polité i olejem, a narážela na boky a přepážky, do toho všeho dle zápisů syčela pára, která unikala z proražených potrubí a stříkala voda z poškozeného hasícího systému. Námořníci lodě San Jacinto i zde prokazovali doslova divy statečnosti. Zavěšeni třeba na lanech se spouštěli z letové paluby až na hangárovou, přitom, jak se loď kymácela, létali vzduchem a mnozí se vážně zranili, nicméně nakonec dokázali vraky letounů a vše ostatní postupně upevnit a zabránit tak šíření děsivého a nebezpečného zmatku v podpalubí jejich lodi.
Velké škody také utrpěla i lehká letadlová loď Lengley, která se v Tajfunu v jednom okamžiku naklonila o celých 70 stupňů, ale nečekaným zázrakem se opět napřímila.
I eskortní letadlové lodi skupiny kapitána Acuffa v době Tajfunu zažívaly velice těžkou dobu, ale mimo ztráty poměrně značného počtu letadel nebyly vážněji poškozeny. Na letové palubě eskortní letadlové lodi Cape Esperance v době Tajfunu vypukly požáry hned krátce po poledni, ale ty se podařilo poměrně rychle uhasit. Další eskortní letadlová loď Kwajalein, dle zápisů, se za celou dobu jen pouze jednou naklonila o 39 stupňů na levobok, při tomto naklonění se na letové palubě natolik poškodily tři letouny, že obsluhám nezbylo nic jiného než je svrhnout do moře. A ty ostatní tři eskortní letadlové lodi přišly v době Tajfunu o celkem 83 letadel. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 400., z amerických historických pramenů, píše, cituji:

„Tato plavidla, vybavená stroji o relativně nízkém výkonu, od počátku nebyla s to stavět se bouři rozhodněji na odpor a po většinu doby plula pomalou rychlostí natočena bokem proti větru, protože jeho poryvům o obrovské síle nemohla vystavit ani přídě ani zádě. Tento kurs je však vedl přímo doprostřed jedné z operačních skupin, a tak občas museli velitelé bleskurychle nařizovat zpětný chod, aby se vyhnuli srážce s těžkou letadlovou lodí, křižníkem nebo s torpédoborcem; Rudyerd Bay se v takové situaci ocitla během tří hodin celkem třikrát.“

Kdo pozorně a pečlivě četl předchozí články o tomto Tajfunu, který svou gigantickou silou dokázal pohazovat bitevními a letadlovými loděmi, tak určitě pochopí, že pro malé torpédoborce – zvláště pak plavidla třídy Farragut, které měly výtlak 1 370 tun, mezi které náležely i Hull a Monaghan – se stalo do slova a do písmene otázkou pouhého štěstí, zda jeho nápor přežijí, anebo je pohltí hrůzné hlubiny Filipínského moře.
Tři z těchto torpédoborců pak štěstí skutečně opustilo.
Samotný Hull byl spolu ještě se dvěma eskortními torpédoborci pověřen ochranou čtyř cisternových lodí. Tento deset let starý torpédoborec měl potíže vlastně již od samého rána. Jak se voda moře stále přelévala přes jeho palubu a jeho nástavby, netěsnícími spárami mezi ocelovými pláty stále pronikala do vnitřních prostor a na řadě míst se pak objevovaly nějaké ty elektrické zkraty.
„Jiskry přeskakovaly mezi kabely tam a zpět,“ později vypověděl velitel lodi korvetní kapitán James A. Marks. To ovšem ještě nebylo ani zdaleka to nejvážnější co se tehdy dělo. Jak minuty a hodiny plynuly a bouře stále zesilovala, tato malá loď, torpédoborec Hull, svůj boj s živlem vlastně krok za krokem prohrávala. Velmi brzy se zhroutila radarová anténa, která se zřítila do moře, mezilodní komunikační systém byl vyřazen, v moři zmizel na kusy roztříštěný motorový člun, vlny moře smetly většinu hlubinných pum, které byly uloženy na palubě a navigace se také stala nemožnou, to proto, že loď již nereagovala ani na úsilí kormidla podporovaného střídavým chodem strojů, jak říkají zápisy. Bylo kolem 11. hodiny, když nařídil velitel skupiny cisternových lodí změnu kursu o 140 stupňů. Rozkaz se samozřejmě týkal i Hullu a korvetní kapitán Marks se pokusil manévr provést, jenomže zcela bezúspěšně. Velmi brzy poté se Hull pod náporem zleva přicházejícího větru naklonil na pravobok o 50 stupňů, za velmi krátký čas to bylo 70 stupňů. Zatím se ale pokaždé dokázal po takovém výkyvu Hull znovu napřímit. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 401., z amerických historických pramenů, píše, cituji:

„Korvetní kapitán Marks na nejdramatičtější okamžiky ve svém životě vzpomínal: ´Komíny byly vystaveny strašnému tlaku větru. Až do doby než se loď převrátila, jsem měl velkou obavu, že oba komíny mohou být odtrženy. Několik kovových krytů na pohotovostních muničních bednách vítr utrhl. Do konstrukce můstku se opíral takovou silou, že jsem nevylučoval, že strhne i samotný můstek. Krátce po dvanácté hodině přišel nápor, o němž se domnívám, že za žádné bouře nemůže být větší. Rychlost větru se neuvěřitelně zvýšila, odhadoval jsem ji na 200 kilometrů. Tato síla loď položila na pravobok a držela ji na hladině, až voda zalila velitelský můstek. Loď ležela v úhlu 90 stupňů, a když voda začala zaplavovat nástavby, bylo to i víc. Já jsem zůstal na levém křídle můstku, dokud voda nedosáhla až ke mně, a pak jsem vkročil do vln´.
Torpédoborec Hull se potopil za několik minut. Z jeho posádky čítající 19 důstojníků a 246 mužů se nakonec zachránil korvetní kapitán Marks, 7 důstojníků a 55 mužů“.

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 169.
Je zřejmě všeobecně známo, že v US NAVY je dávnou tradicí, že při jakékoliv větší nešťastné události, či neštěstí a katastrofě je pokaždé prováděno poměrně obsáhlé vyšetřování o celém případu, což samozřejmě následovalo později i zde po Tajfunu Cobra. Jsou vždy zkoumány příčiny a také viny, či neviny přímých i nepřímých svědků a aktérů celé události.
I po tomto Tajfunu, či bouři, následovalo pozdější vyšetřování, které zde, při ztrátě malého torpédoborce Hullu, jakož i ostatních dvou torpédoborců se do určité, i když těžko odhadnutelné míry podílel fakt, že jejich palivové nádrže nebyly zcela zaplněny. Tak třeba Hull měl nádrže plné jen ze 70 procent. Kdo se námořnictvem trochu zabývá tak určitě ví, že mít poloprázdné palivové nádrže je pro každou loď na rozbouřeném moři nebezpečné, protože při výkyvech se obsah každé takové nádrže přesunuje na závětrnou stranu, čímž se výkyvy ještě mnohem více zvyšují. A proto také bylo, po zkušenostech s předchozími sice menšími bouřemi, torpédoborcům 3. loďstva přikázáno, že mají v případě nepříznivého počasí naplnit všechny své nádrže mořskou vodou. Jenže když mělo velmi brzy dojít k tankování PHM, tak řada velitelů torpédoborců váhala zaplavovat palivové nádrže vodou, protože pak odčerpávání takové vody trvalo mnohdy až 6 hodin a někdy se dokonce stalo, že torpédoborec už přišel na řadu, cisternová loď čekala – a v nádržích stále ještě zůstávala mořská voda. Takto také vyprázdněné nádrže nezaplnil ani korvetní kapitán Marks; po pravdě řečeno u lodi jeho třídy Hullu se zásobou 70 procent paliva by to nikdo nepovažoval za nutné. S odstupem času nelze vyloučit, že právě těch chybějících 30% mohlo tehdy rozhodnout o životě a smrti lodi a jejích 202 mužů posádky.
Také torpédoborec Monaghan patřil mezi veterány války v Tichomoří, procházel jí od Pearl Harboru až k vylodění na Leyte. Také v jeho nádržích zbývalo ráno dne 18. prosince, dokonce ještě 76 % paliva, ale ani to loď nezachránilo. Prvé velké potíže se pro Monaghan objevily ten den v 9 hodin 36 minut, jak vypovídají zápisy, to když jeho velitel korvetní kapitán F. Bruce Garrett signalizoval kapitánu Acuffovi, veliteli svazku, že není schopen udržet základní kurs, ve kterém plula ostatní plavidla celé zásobovací skupiny, že se marně snaží zvýšit rychlost, že pluje v kursu 330 stupňů a má vítr z pravoboku. Bylo 10 hodin 6 minut, když bylo zachyceno varování vysílané tehdy Monaghanem směrem k blíže neurčené lodi; jednalo se o upozornění, že se nachází 1 100 metrů od jeho levoboku, že on sám je ochromen, a může-li, aby se mu vyhnula. A poté se již Monaghan neozval. Co se pak skutečně na torpédoborci Monaghan přihodilo, je pro historiografii známo z výpovědi zachráněných trosečníků. Celý tento příběh pro nás nalezl a popsal český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 403., a 404., z amerických historických pramenů, píše, cituji:

„ Kolem 11. hodiny se korvetní kapitán Garrett pokusil zaplavit prázdné nádrže na návětrné straně. Námořník McCrane vzpomínal, že spolu s pomocníkem měli velké potíže s otevřením zaplavovacích ventilů, ale že stejně již bylo pozdě. V 11.30 byla přerušena dodávka elektřiny, vysadilo kormidlo a pod těžkými otřesy se začaly stropy v kotelně a ve strojovně odtrhávat od přepážek, na kterých spočívaly. Nárazy větru loď silně naklonily na pravobok a jen pomalu a s velkými obtížemi se napřimovala. V zadní části nástaveb se shromáždilo čtyřicet nebo padesát mužů, křečovitě se drželi kovových podpěr a většina se hlasitě modlila. Kolem poledne, když bouře dosáhla největší intenzity, se Monaghan znovu začal převracet na pravobok, napřed to bylo 30 stupňů, pak 40, 50, 60, 70, a nakonec se okraj paluby zabořil do vln a loď zmizela pod hladinou.“

Skupina námořníků Monaghanu, která se tehdy uchýlila na záď torpédoborce, měla mezi sebou námořníka se jménem McCrane, a ten pak o posledních sekundách lodi vypověděl:
„Museli jsme se sedmkrát nebo osmkrát naklonit na pravou stranu, než se loď položila na bok. Když se převrátila, někteří z mužů se snažili otevřít dveře na levé straně. Byla to těžká práce vzhledem k větru a vlnám, které na ně narážely, ale nakonec se jim to podařilo a začali se prodírat ven. Všichni si zachovali rozvahu, nebyl žádný zmatek nebo strkání, každý se snažil pomoci druhému. Dělostřelec Joe Guio ani v nejmenším nemyslel na svou záchranu, stál nad dveřmi a tahal ostatní ven.“
Onen dělostřelec se jménem Guio byl jedním z těch mužů, kterým se nakonec podařilo dostat se na záchranný vor, jenomže byl raněn a zcela vyčerpán a asi tak za půl hodiny zemřel. Celkem pak při katastrofě torpédoborce Monaghanu zahynulo všech 18 důstojníků a 238 mužů a jen 6 námořníku katastrofu přežilo.
Torpédoborec Spence, kterému tehdy velel korvetní kapitán J. P. Andrea, byl plavidlem třídy Fletcher, měl výtlak 2 100 tun, do služby byl uveden před dvěma roky a náležel k operační skupině 38.3 kontradmirála Shermana.

Admirál Frederick C. Sherman, USN 33 Wikipedie.

https://en.wikipedia.org/wiki/Frederick_C._Sherman
Již dne 17. prosince zbývalo v nádržích torpédoborce Spence pouhopouhých 15 procent paliva a ráno 18. prosince, dle zachovalých záznamů, po neúspěšném pokuse doplnit je ze zásob bitevní lodi New Jersey, jej kontraadmirál Sherman kolem osmé hodiny odeslal k zásobovací skupině kapitána Acuffa, aby při první příležitosti natankoval. V této době již měl Spence PHM na pouhých 24 hodin plavby při rychlosti jen 8 uzlů. Stále sílící bouře měnící se v Tajfun znamenala, že tankování prakticky nepřipadalo v úvahu a torpédoborec s téměř prázdnými nádržemi poletoval jako korková zátka na hřebenech vzpínajících se vln, aby se v následujících okamžicích propadl do velice hlubokých, kaňonovitých údolí, které se otevíraly mezi nimi. A tak začal korvetní kapitán Andrea zaplavovat prázdné nádrže vodou, ale bylo již příliš pozdě. To již totiž, proudy vody, zalévaly palubu a nástavby a hrnuly se ventilátory do podpalubí, způsobily zkraty; zhasla světla, přestala pracovat čerpadla, zablokovalo se kormidlo. Spence se začal nebezpečně naklánět na levobok, několikrát se ještě dokázal napřímit, ale pak, kolem jedenácté hodiny, jej štěstí již opustilo. Náklon dosáhl 72 stupňů a tentokrát už běsnící Tajfun svou oběť prostě nepustil.
Jediným důstojníkem, který se tehdy ze Spence zachránil, byl poručík A. S. Krauchunas, který ve svých vzpomínkách později popsal, jak v tom okamžiku seděl na lůžku v kabině korvetního kapitána Andrey a hovořil s lodním lékařem. Vzápětí jej strašlivé zhoupnutí lodi vrhlo zády proti přepážce a na hlavu se mu sesypaly padající předměty, včetně všech kapitánových knih. Pak se po rukou a po kolenou vyplazil z kabiny a stejným způsobem pokračoval dál po stěně chodby, která v tu chvíli byla ve vodorovné poloze. Takovým způsobem se dostal na palubu, odkud ho pak spláchla vlna ve stejném okamžiku, kdy moře torpédoborec Spence pohltilo. Mimo Krauchunase se zachránilo ještě dalších 23 námořníků.
Torpédoborce Hull, Monaghan a Spence tak svůj boj se zuřícími se vlnami Tajfunu zcela prohrály a zaplatily mu tu nejvyšší cenu. To nebylo vše, neboť ještě několik dalších torpédoborců, které se ocitly v blízkosti centra smrtícího víru, mělo v těchto dnech namále. Jedním takovým byl například torpédoborec Dewey s velitelem kapitánem C. R. Calhounem. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 405., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:

¨“Na palubě Deweye, vlajkové lodi 1. eskadry torpédoborců náležející k doprovodu zásobovací skupiny cisternových a eskortních letadlových lodí, se nacházel velitel eskadry kapitán Preston V. Mercer, bývalý zástupce náčelníka štábu admirála Nimitze. Mercer byl zkušený torpédoborcový velitel, a jak později prohlásil korvetní kapitán Calhoun, Dewey vděčil za to, že přežil Tajfun z 18. prosince 1944, Mercerovu ´uklidňujícímu vlivu, užitečným radám a uvážlivému úsudku´.“

Celý příběh torpédoborce Deweye začal vlastně před desátou hodinou dopolední, kdy hlásila strojovna na velitelský můstek poruchy mazacího systému, protože, jak se loď neustále zmítala ze strany na stranu, začalo jí vynechávat olejové čerpadlo. Vzápětí se pak Daweye vzhledem ke špatné viditelnosti, která byla tehdy snížena hustým deštěm, na pouhopouhých pár set metrů, jen taktak vyhnul srážce s lehkou letadlovou lodí Monterey. Při následném úhybném manévru torpédoborec změnil kurs a ocitl se tak doslova v pasti: odkrytí levoboku totiž při plném náporu větru, a valících se vln způsobilo naklonění na pravobok, kormidlo přestalo tak plnit svou funkci a torpédoborec Dewey ztratil okamžitě jakoukoli možnost manévrovat. V této době bylo jedinou šancí, jak se vymanit z této krize, okamžité vyrovnání náklonu, což v dané situaci znamenalo odlehčit nějak pravobok a zatížit levobok. A zde pak přichází pomoc, kterou poradil velitel eskadry kapitán Preston V. Mercer, bývalý zástupce náčelníka štábu admirála Nimitze, a kterou v historiografii nalezl český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 405., a z amerických historických pramenů, píše, cituji:

„Na doporučení kapitána Mercera dal velitel (Calhoun) ke zlepšení stability lodi svrhnout z paluby všechno, co bylo možno uvolnit a odmontovat. I když palivové nádrže byly plné ze 70 procent, nařídil poloprázdné nádrže na levoboku doplnit mořskou vodou a naftu z nádrží na pravoboku, dokonce i vodu z jednoho kotle na pravé straně kotelny číslo 2 dal přečerpat do palivových nádrží na levoboku. Současně Calhoun přikázal všem členům posádky, jejichž přítomnost nebyla nezbytně nutná k obsluze nejdůležitějších zařízení, aby se shromáždili v podpalubí na levoboku. Byla to zoufalá opatření s nesmírným nebezpečím, a že k nim kapitáni Mercer a Calhoun přistoupili, jasně svědčí o tom, že nebylo jiné cesty než hrát s osudem vabank. Podstoupené riziko nakonec přineslo úspěch: původní náklon 40 až 50 stupňů na pravobok se pomalu, ale znatelně snižoval.“

[michan]

Asie, Pacifik 2, Japonsko, Čína, USA, VB, 1931-1945. Č 170.
I když těmito popsanými manévry velitel torpédoborce Dewey, kapitán Calhoun jedno smrtelné nebezpečí odvrátil, svůj úporný boj o přežití musel ještě svádět dál. Totiž kolem 11. hodiny, když vítr dosáhl síly hurikánu, proniklo jedním z palubních ventilátorů do nitra Dawaye velké množství mořské vody a následné zkraty vyřadily z činnosti elektrický kormidelní stroj. Velitelský můstek na torpédoborci Dewey tak ztratil vládu nad kormidlem a tak bylo možno loď řídit jen z nouzového stanoviště na zádi. Vzniklé prudké výkyvy následně způsobily úplné ochromení části mazacího systému, takže nezbývalo nic jiného než zastavit levý stroj. V 11.30 pak větrná smršť utrhla palubní poklopy nad strojovnou, do podpalubí se začala valit další velká spousta vody a tentokrát nastal zkrat v hlavní rozvodně elektrického proudu. Okamžitě zhasla všechna světla, přestal též fungovat radar, stejně tak i mezilodní komunikační systém, což samozřejmě znamenalo ztrátu spojení se všemi dalšími plavidly ve formaci.
Na lodi se odmlčely telefony a rozkazy velitele museli pak předávat na jednotlivá stanoviště poslové. Také viditelnost klesla takřka na nulu – z můstku už nebylo možno dohlédnout ani k zadnímu komínu a už vůbec nešlo vyjít na palubu, což by znamenalo rovnou sebevraždu. Mořská voda pronikala do podpalubí všemi škvírami v narušených přepážkách, v některých kajutách jich bylo po chvíli kolem 20 centimetrů, když začala pronikat i do kotelny číslo 1 a také do dalších prostor. Korvetní kapitán Calhoun okamžitě zorganizoval pracovní družstva, která začala vědry vybírat vodu z oddílu, ve kterém byl umístěn ruční kormidelní stroj; kormidelníci museli setrvávat na stanovišti a udržet kormidlo, jinak totiž hrozilo, že se torpédoborec Dewey stane zcela bezmocnou hříčkou „příšerně“ zuřících živlů.
Tehdy bylo štěstím, jak říkaly pozdější zápisy, že pravý stroj pracoval, a tak torpédoborec mohl plout rychlostí asi tak tří uzlů. Nadlidským úsilím a výkonem strojníků v kotelně číslo 2, na pravoboku lodi, byl udržován i tlak páry, který dostačoval pro ponorná čerpadla, rozmístěná na nejohroženějších úsecích podpalubí.
Ty nejkritičtější a nejhorší okamžiky pak přišly krátce po dvanácté hodině. To se totiž torpédoborec Dewey ve 12 hodin 10 minut naklonil o celých 65 stupňů na pravobok, pak se narovnal a znovu se naklonil, tentokrát, dle zápisů, o 75 až 80 stupňů – a zůstal, jakoby jej svíjející se moře přidržovalo tisíci chapadly. V celé té slotě pak korvetní kapitán Calhoun přelétl po téměř svislé palubě můstku, a pak se prý v posledním zlomku sekundy zachytil podpěry. V podpalubí pak jeho muži padali jeden přes druhého a téměř se zdálo, že už nastává neodvratný konec. Pak se velitel rozhodl k tomu takřka poslednímu pokusu jak odlehčit horní části torpédoborce. Nařídil okamžitě odříznout acetylenovým hořákem přední stožár. Ještě než byl celý rozkaz vykonán, opřel se do nástaveb torpédoborce nový nápor bouře, a to již komín číslo 1 nevydržel. Tento mohutný válec vyrvaný ze svého uložení se pak zřítil na palubu, kde vyvrátil spouštěcí jeřáb motorového člunu a pak zdemolovaný komín, stejně jako jeřáb, zmizely okamžitě v moři. Dle popisu pak v horní palubě sice byl otvor, kterým se do kotelny číslo 1 hrnuly tuny vody, ale ztrátou tohoto komína a jeřábu bylo dosaženo přesně toho, oč se chtěl pokusit korvetní kapitán Calhoun odříznutím stožáru: totiž hmotnost horní části torpédoborce se podstatně snížila. Tak se vylepšila jeho celková stabilita a torpédoborec Dewey se znovu začal narovnávat. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 407., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:
„Když po válce vojenský redaktor listu The New York Times Hanson W. Baldwin popisoval kalvárii, jíž 18. prosince 1944 torpédoborec prošel, prohlásil, že byl pravděpodobně první lodí v historii mořeplavby, která přežila takové naklonění.
Před třináctou hodinou se centrum bouře – které muselo projít v těsné blízkosti Deweye – začalo vzdalovat. Protože strojníci dokázali zajistit tlak páry dostačující pro chod čerpadel, dařilo se vodu pronikající do podpalubí udržet pod kontrolou. Loď byla zachráněna. Ale Dewey zdaleka nebyl jediným torpédoborcem 3. loďstva, jehož osud visel na vlásku.“

Těch dalších příběhů jednotlivých ohrožených torpédoborců bylo tedy skutečně více. Dalším byl příběh torpédoborce Hickox, kde je psáno, že korvetní kapitán J. H. Wesson, velitel torpédoborce Hickox, se 17. prosince celkem 6x pokoušel neúspěšně natankovat. A tak mu v odpoledních hodinách zbývalo pouhých 320 tun nafty, což v té době představovalo jen 13
procent kapacity jeho nádrže. Wesson nechal tak prázdné nádrže prozíravě naplňovat mořskou vodou už kolem šesté hodiny večerní toho 17. prosince a do desáté hodiny dopolední dalšího dne jí tak měl nabráno 246 tun. V tu dobu již bouře měnící se na Tajfun zuřila naplno. Bylo půl jedenácté dopoledne, když se torpédoborci Hickoxu přihodilo to samé, co se asi půl hodiny předtím stalo torpédoborci Dewey: při vyhýbání jinému plavidlu se ocitl v úžlabině mezi vlnami, nemohl se obrátit ani proti větru a Tajfun se opíral do jeho boku. Korvetní kapitán Wesson okamžitě snížil rychlost na minimum a poté mu nezbylo nic jiného, než doufat, že jeho loď děsivému náporu odolá. Ještě před půl dvanáctou dopoledne vysadil elektrický kormidelní stroj a tak zůstal torpédoborec jen na nouzové ruční ovládání. I když prostor, ve kterém se stroj nacházel, začala zalévat voda, kormidelníci setrvávali na svém stanovišti, když před utopením je tehdy zachránili ostatní členové posádky, kteří je v poslední sekundě vytáhli únikovým průlezem. Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 408., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:

„Co se dělo ve strojovně, popisuje pozdější hlášení velitele: ‚Voda valící se ventilačním systémem zalévala rozpálené stroje a okamžitě se měnila v páru. Teplota a vlhkost dosáhly takového stupně, že nebylo možno vydržet více než několik minut, pak se muži hroutili.‘
Stejně jako na několika jiných lodích i na Hickoxu byly zorganizovány řetězy námořníků s vědry, kteří v divoce se kymácejícím podpalubí a v naprosté tmě pracovali až do omdlení, aby udrželi pod kontrolou neustávající přívaly vody. Až když mechanici napojili výkonné ponorné čerpadlo na elektrický rozvod zadního 127mm děla, podařilo se snížit hladinu vody v prostoru nouzového kormidelního stroje natolik, že se k němu mohla obsluha vrátit. Odpoledne s polevující bouří se zrychlilo i odčerpávání vody z podpalubí a Hickox se zvolna vzpamatovával z děsivých zážitků minulých hodin.“

Dalším torpédoborcem, který měl problémy, byl Aylwin, kterému tehdy velel korvetní kapitán W. K. Rogers, byl vlajkovou lodí velitele zásobovací skupiny již zde několikrát jmenovaného kapitána Acuffa. Taky Rogers se svým Aylwinem se dostal do blízkosti oka Tajfunu. Bylo 11 hodin, když můstek Aylwina zcela ztratil kontrolu nad kormidlem, zastavily se mu stroje, loď se naklonila na levobok o 70 stupňů a v této poloze zůstala celých dvacet minut, neboť neustávající nápor větru o rychlosti téměř 20 kilometrů za hodinu jí nedovolil, aby se sama napřímila. Kapitán Rogers však ani za situace, kdy každá následující vteřina, už mohla být tou poslední, vůbec neztratil hlavu. Svým ručně ovládaným kormidlem, které sice nepravidelně, ale přesto zabíralo, se mu po obrovském úsilí podařilo obrátit záď torpédoborce proti větru. Tak se stalo, že úhel, ve kterém bouře narážela na bok lodi, se snížila na 30 stupňů a zápis v lodním deníku konstatuje, že poté výkyvy nepřesáhly 60 stupňů. Tady je překvapením, že i tato formulace, podle níž naklonění, které ještě pořád představuje smrtelné nebezpečí, bylo tehdy považováno za výhru, což hovoří dostatečně výmluvně o tom, co torpédoborec Aylwin v poledních hodinách 18. prosince podstupoval. Dle zápisů ventilátory neustále zahlcované přívaly vody přestaly plnit svou funkci, a když potom kolem třinácté hodiny teplota ve strojovnách dosáhla 82 stupňů Celsia, veliteli nezbylo, než nařídit jejich opuštění. V dalším pak Český historik Miloš Hubáček, kniha – Boj o Filipíny – str. 409., z amerických historických pramenů, k tomuto nalezl a píše, cituji:

„První strojní důstojník poručík Rendahl spolu se strojníkem I. třídy Sarenským však zůstali na svých stanovištích a snažili se zabránit zkratům elektrických rozvodů. Když nemohli déle vydržet, vysoukali se na palubu jediným volným průlezem, ale tak úzkým, že si museli sundat záchranné vesty, aby se jím protáhli. Náhlá změna teploty na palubě bičované vodou a vichrem způsobila, že se oba muži zhroutili, a než jim mohl kdokoli pomoci, vlny je spláchly do moře. Bez záchranných vest neměli ve vířící vodě tu nejmenší šanci. Oba zahynuli. Až odpolední postup bouře dál na severozápad znamenal pro torpédoborec Aylwin záchranu“.

Torpédoborec USS Aylwin (DD355).Wikipedia.

https://en.wikipedia.org/wiki/USS_Aylwin_%28DD-355%29





Použité historické podklady Pacifik 2:

- A Radio Konstrukční elektronika č. 1 ročník 2008
- A Radio Praktická elektronika č. 8 a 9 ročník 1988
Adams J.: If Mahan ran the Great Pacific War; An analysis of World War II naval strategy. Vydalo nakladatelství Indiana University Press 2008.
Anderson, Nicholas, To Kokoda, Do Kokody., Canberra., 2011.
Army operation in China; december 1941-december 1943 dostupné online
Ballantyne I.: Warspite; From Jutland Hero to Cold War Warrior. Vydalo nakladatelství Penn & Sword Maritime 2010.
Barnet C.: Bojujte s nepřítelem zblízka; Britské válečné námořnictvo za druhé světové války (IV). Vydalo nakladatelství Paseka 2008.
Bergerud, Eric, Touched with Fire. The Land War in the South Pacific, London – New York 1997, Dotek ohněm. Pozemní válka v jižním Pacifiku, Londýn - New York 1997.
Black J.: Midway and the Indian Ocean. dostupné online
Boyd C.: Yoshida A.: The Japanese submarine force and World War II. Vydalo nakladatelství Naval Institute Press 1995.
Boyd. A.: The Royal Navy in Eastern Waters; Linchpin of Victory 1935-1945. Vydalo nakladatelství Seaforth Publishing 2017.
Boyne W.: Srážka Titánů; Námořní bitvy 2. světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2001.
Breuer William B. Záhady 2. světové války.
Brown David. Kamikaze.
Brož Ivan. Pearl Harbour.
Calvert, Michael. Prisoner of Hope. Cape, 1952.
Clemens, Martin . Alone on Guadalcanal. A Coastwatcher´s Story, Annapolis 2004., Sám na Guadalcanalu. Příběh pobřežního hlídače, Annapolis 2004.
COLLIE, Craig – z japonského překladu - MARUTANI, Hajime, The Path of Infinity Sorrow, The Japanese on the Kokoda Track, Melbourne – Sydney – Auckland – London 2012, v českém překladu - MARUTANI, Hadžime, Cesta nekonečného smutku, Japonci na Kokodské stezce, Melbourne - Sydney - Auckland - Londýn 2012.
Copp T.: The Defence of Hong Kong December 1941 dostupné online
Cox J.: Blazing Star, Setting Sun; The Guadalcanal-Solomons Campaing November 1942-March 1943. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2020.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka I.
Cull Brian, Izava Jasuho, Shores Christopher. Krvavá jatka II.
Daniel Marston, Průvodce válkou Pacifikem.
Deighton L.: Krev, slzy a pošetilost. Vydalo nakladatelství Argo 1999.
Duffy, James P., Válka na konci světa. Zapomenutá bitva o Novou Guineu 1942-1945. New York 2016.
Eric Hammel, New York 1992. Letecká esa proti Japonsku., Aces Against Japan.
Evan Thomas. Hřmící moře.
Fergusson, Bernard. Beyond the Chindwin, Collins, 1945.
Flisowski Z,: Od Morza Koralowego po Midway. Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poźnanskie 1981.
Flisowski Z.: Burza nad Pacyfikiem (1). Vydalo nakladatelství Wydawnictwo Poznańskie 1986.
Franz M.: Bohaterowie najdluzszych dni; Desanty morskie II wojny światowej. Vydalo nakladatelství Widawnictwo naukowe PWN 2011..
Fučida Micuo, Okumiya Masatake. Midway, rozhodující bitva v Pacifiku.
Gilbert Martin. Druhá světová válka.
Glanz David M. Srpnová bouře. Sovětská strategická ofensiva v Mandžusku v roce 1945.
Griffith II. Samuel B. Bitva o Guadalcanal.
Griffith S.: Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1970.
Gryner Peter H. Pád nedobytné pevnosti Singapur.
Hammel E.: Guadalcanal The Carrier Battles; The Pivotal Aircraft Carrier Battles of the Eastern Solomons and Santa Cruz. Vydalo nakladatelství Crown Publishers 1987.
Hammel Eric. Mundská stezka. Válka v Jižním Pacifiku se obrací proti Japonsku.
Hara T.: Nepotopitelný kapitán. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2013.
Historia Wojsko i Technika 2019/6.
Holmes H.: Poslední plavba. Vydalo nakladatelství Baronet 1998.
Hough R.: Naval Battles of the Twentieth Century. New York 2001.
Hough, Frank O., Verle E., SHAW, Henry I. Jr., Pearl Harbour to Guadalcanal. History of U. S. Marine Corps Operations in World War II. (Volume I. Washington 1958., Z Pearl Harbor na Guadalcanal. Historie operací US Marine Corps ve druhé světové válce. Svazek I.Washington 1958.).
Hoyt E.: Americké ponorky ve válce. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2000.
Hoyt E.: Guadalcanal; Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal 1942-1943. Vydala nakladatelství Beta-Dobrovský a Ševčík 2001.
Hoyt E.: Japonsko triumfuje. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2003.
Hoyt Edwin P. Japonsko ve válce. Velký pacifický konflikt.
Hoyt Edwin P. Tři vojevůdci. Heihačiro Togó, Isaroku Jamamoto, Tomojuki Jamašita
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Aleutské ostrovy (pátý díl).
Hoyt Edwin P. Válka v Pacifiku, Japonsko triumfuje.
Hoyt, Edwin P. Rozhodující dramatická bitva v Pacifiku o ostrov Guadalcanal, Praha – Plzeň 2001.
Hoyt, Edwin P. Bouře nad Gilbertovými ostrovy. Válka ve středním Tichomoří 1943.
Hoyt, Edwin P. Válka ve středním Tichomoří. Trnitá cesta k Mariánským ostrovům 1944.
Hrbek I. a J.: Námořní válka vrcholí; Od obléhání Malty k boji u Severního mysu. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1995.
Hrbek J. a I.: Krvavé oceány. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Hubáček M.: Pacifik v plamenech. Vydalo nakladatelství Panorama 1990.
Hubáček M.: Vítězství v Pacifiku; Bitva o Guadalcanal. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1999.
Hubáček Miloš. Boj o Filipíny.
Hubáček Miloš. Ofenzíva v Pacifiku, Praha 1987.
Hubáček Miloš. Pacifik v Plamenech.
Hubáček Miloš. Válka končí v Pacifiku (I), Pevnost Iwodžima.
Hubáček Miloš. Válka v Pacifiku (II) Dobývání Okinawy.
Chaloupka J.: Námořní střetnutí v průběhu bitvy o Guadalcanal. Bakalářská práce dostupné online.
Churchill W.: Druhá světová válka (3); Velká aliance. Vydalo nakladatelství Lidové noviny 1993.
Jacobsen, Philip H., Station AL – Guadalcanal. A Full Service WWII Cryptologic Unit, Cryptologic 31, 2007, s. 57-75.
Jones K.: Destroyer Squadron 23; Combat Exploits of Arleigh Burke´s Gallant Force. Annapolis Maryland 2012.
Jordan David a Wiest Andrew . Atlas Druhé světové války, Fakta o bojových střetnutích na všech frontách.
Kelly T.: Hurricane na Sumatře. [url=hhttps://docplayer.cz/12721744-Hurricane-na-sumatre-terence-kelly.html]dostupné online[/url]
Kol. aut.: Krvavá jatka I a II. Vydalo nakladatelství Mustang 1994 a 1995.
Kurasov V. V. (odpovědný redaktor), za redakce: A. M. Někriče (zástupce odp. redaktora, J. A. Boltina, A. J. Grunta, V. M. Chvostova, N. N. Jakovleva, N. G. Pavlenka, S. P. Platonova, A. M. Samsonova, S. L. Tichvinovského. Dějiny světa, Svazek X.
Kurowski F.: Na všech mořích; Boje křižníků za druhé světové války. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 2017.
Lai B.: Hong Kong 1941-45; First strike in the Pacific War. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing.
LETOURNEAU, Roger – LETOURNEAU Dennis, Operation KE. The Cactus Air Force and the Japanese Withdrawal From Guadalcanal – přeloženo volně - Operace KE. Kaktusové letectvo a japonský ústup z Guadalcanalu., Annapolis 2012.
LINDSTROM, Lamont – WHITE, Geoffrey M., Island Encounters. Black and White Memories of the Pacific War – český překlad - Setkání na ostrově. Černobílé vzpomínky na válku v Pacifiku., Washington D. C. – London 1990, s. 48 n.
Lohnstein M.: Royal Netherlands East Indies Army 1936-42. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2018.
Lundstrom J.: The First Team and the Guadalcanal Campaign; Naval Fighter Combat from August to November 1942. Vydalo nakladatelství Naval Istitute Press 2005.
Masters, John. The Road Past Mandalay. Joseph, 1961.
Marston Daniel, editor. Průvodce válkou v Pacifiku. 2005.
Mayer S. L. Japonská válečná mašinérie.
Mc Raven William H. Speciální operace.
Mead, Peter. Orde Wingate and the Historians.Merlin Books, 1987.
Merillat Herbert C., Praha 2007. Nezapomenutelný Guadalcanal.
Mikesh Robert C. Zlomená křídla samurajů.
Militaria 2009/2.
Morza Statki i Okrety 2005/5, 2005/4.
Morze Statki i Okrety 2004/2, 2004/3, 2008/10, 2012/2, 2012/3, 2014/1-2.
Orita Z.: Banzai! Paměti kapitána japonské ponorky. Vydalo nakladatelství Omnibooks 2020.
Parkin R.: Blood On The Sea; American Destroyers Lost In World War II. Vydalo nakladatelství Da Capo Press 2001.
River Ch.: The Turning Points in the Pacific: Battle of Midway and the Guadalcanal Campaign.
Rooney David. Vítězství v Barmě.
Rose L.: Hornet. Vydalo nakladatelství Mustang 1997.
Roščin S. I. (vedoucí redakce a autorského kolektivu), J. J. Boguš, G. I. Bulyčevová (literární redaktorka), I.D. Klimov, V.P. Sergin, J. Ii Soldatěnko, I. M Žabkin, V. N. Želanov. Autorský kolektiv: I.P. Barbašin, A.V. Basov, P. P. Bogdanov, J.J. Boguš, J. A. Boltin, S. S. Iljin, B. N. Jakovlev, I.D. Klimov, N.I. Kostjunin, Václav Kural (Československo), G. I. Levinson, G. Z. Lekomcev, M.M. Malachov, A. V. Mitrofanová, V. P. Morozov, O. M. Nakropin, A.G. Naporko, N. G. Pavlenko, S. I. Roščin, A. F. Ražakov, V. P. Seregin, A. M. Sinicyn, I. I. Šinkarjov, J. B. Šmeral, B. S. Ťelpuchovskij, V.K. Volkov, G. F. Zastavenko, V. N. Želanov. Dějiny Velké vlastenecké války 1941 - 1945, Svazek 5, Redakce pátého svazku.
Sakai S.: Zera nad Pacifikem. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1994.
Saunders H., Hrowe. Duel v Pacifiku.
Schom Alan. Americký orel proti vycházejícímu slunci.
Skřivan A.: Cestou samurajů. Vydalo nakladatelství Themis 2005.
Skřivan Aleš. Japonská válka 1931 – 1945.
Skřivan Aleš, Pád Niponu.
Skwiot M.: Monografie morskie (3) Shokaku Zuikaku. Vydalo nakladatelství A.J. PRESS 1994.
Sommerville Donald. Druhá světová válka den za dnem.
Sounders H.: Duel v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Mustang 1995.
Still M.: The naval battles for Guadalcanal 1942; Clash for supremacy in the Pacific. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2013.
Stille M.: Křižníky USA vs Japonské křižníky; Guadalcanal 1942. Vydalo nakladatelství Grada Publishing 2010.
Stille M.: USN Battleship vs IJN Battleship: The Pacific 1942-44. Vydalo nakladatelství Osprey Publishing 2017.
Sykes, Christopher. Orde Wingate. Collins, 1959.
Švanda. R.: Pevnost Asie. Náchod 2013.
Technika Wojskowa Historia 2012/4.
Technika Wojskowa Historia numer specjalny 2015/5, 2015/6, 2016/1.
The Operations of the Navy in the Dutch East Indies and the Bay of Bengal. Vydalo nakladatelství Leiden University Press 2018. dostupné online.
Thompson, Sir Robert. Make For The Hills. Leo Cooper, 1989.
Tillman B.: Enterprise; America´s Fightingest Ship and the Men Who Helped Win World War II. Vydalo nakladatelství Simon & Schuster 2012.
Tregaskis Richard. Guadalcanal Diary, New York 1943.
Tulloch, Derek. Wingate in Peace and War. Macdonald, 1972.
TWINING, Merrill B.No Bended Knee.The Batle for Guadalcanal New York 2004, s.66., Nejsme na kolenou. Bitva o Guadalcanal New York 2004, s. 66.
Vácha Dalibor. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Vácha Dalibor. Válka stínů. Boje na ostrově Nová Guinea 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Vácha Dalibor, 2018. Krvavý ostrov Guadalcanal 1942-1943.
Van Der Vat Dan: Válka v Pacifiku, Americko-japonská námořní válka 1941-1945.
Van Der Vat D.: Válka v Pacifiku. Vydalo nakladatelství Argo 2001.
Vejřík Lubomír, 1994. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941, Prolog.
Walker Allan S., Austrálie ve válce 1939-1945. Série pět. Medici. Svazek III. ostrovní tažení, Camberra 1957.
Womack T.: The Allied Defense of the Malay Barrier, 1941-1942. Vydalo nakladatelství McFarland and Company 2016.

Případné doplnění a diskuzi prosím směřujte na tento odkaz:

viewtopic.php?t=8051&start=680