Strategie USAF

Odpovědět
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Strategie USAF

Příspěvek od cover72 »

Strategie americké letecké války

Předně je třeba pár definic, které budou použity dále - tady jen stručně, vysvětlení bude rozestrkáno po textu:
- CAS - Close Air Support, přímá vzdušná podpora - týká se útoků na taktické cíle v bezprostředním okolí fronty.
- AI - Air Interdiction neboli prostě "nálet" - znamená útok na taktické pozemní cíle nespojené s frontou, ale jako součást větší iniciativy - AI může představovat např. útok na železiční uzel 50 km za frontou.
- Strategické bombardování má za cíl vyhrát válku zničením zdrojů, zázemí, výroby, logistiky a popř. i vedení nepřítele. Strategické bombardování je jen účel, který dále obsahuje podskupiny jako plošné (area) či kobercové (carpet) bombardování (z WW2) i dnešní údery ALCM a PGM a je (teoreticky) schopno vyhrát válku samo o sobě nebo je přinejmenším oddělenou součástí válečného úsilí

Zatímco jsou tedy CAS a AI prvky větší kampaně, a provádí se zpravidla na podporu pozemních vojsk, SB je samostatnou válečnou iniciativou, nezávislou na pozemních bojích a schopnou (teoreticky) vyhrát válku samo o sobě nebo výrazně ulehčit válečné úsilí ostatním složkám.

Dále pak ještě používám pojmy
- ALCM - Air Launched Cruise Missile, střela s plochou drahou letu - řízená střela odpalovaná z letadel, která se samostatně navádí na (většinou) bodový cíl po předem určené trase
- PGM - Precision Guided Munition - munice s koncovým samonavedením - všechno od laserem naváděných bomb přes PTŘS až po ALCM
- SAC - Strategic Air Command, strategické bombardovací letectvo
- TAC - Tactical Air Command, taktické letectvo
- AS - Air Superiority, vzdušná nadvláda - spojenecké letectvo "ovládá vzdušný prostor v takové míře, že je možno útočit všemi pilotovanými i nepoilotovanými prostředky, přičemž tyto akce nejsou nijak limitovány akcemi protivníka". Tedy prakticky vzato - můžu létat kam chci a bombardovat co chci. Vzdušná nadvláda může být lokální - omezená v čase i místě třeba na jeden den invaze, nebo nad celým bojištěm - příkladem globální AS je např. op. Iraqi Freedom 2003.


Trocha historie - vznik USAAF a formování strategie

Americké letectvo vzniklo jako samostatná složka US. Army zvaná "Air Service", zákonem "Armed Forces Reorganization Act" ze 4. června 1920. Bylo ale decentralizované, slabé a trpělo neustálými útoky ze strany zastánců "starých pořádků". V relativně bojeschopnou složku se změnilo až v roce 1935 zřízením Generálního Velitelství Letectva (General Headquarters Air Force), které ovšem řídilo (i když centrálně) pouze samotné bojové jednotky, zatímco vytváření taktiky - stejně jako všechny ostatní aspekty boje - stále podléhalo velení pozemních vojsk. Průkopníci letectva jako samostatné složky jako gen. William Mitchell (jehož kariéra skončila polním soudem za zprávu o stavu příprav leteckých sil k boji, která obsahovala fráze jako "zločinné a vlastizrádné zanedbání") razili tezi, že dostatečně velké a vyzbrojené letecké síly mohou přesným bombardováním výrazně přispět k vítězství. V jimi nastoupeném směru (který se stal hlavní "zbraní" zastánců letectva proti pozemním silám, které k něčemu takovému neměly prostředky, takže šlo o hlavní argument pro zachování a osamostatnění se letectva jako takového) dále pak pokračovali teoretici z Air Corps Tactical School.
Air Corps byla další, v pořadí již pátá, transformace letectva, která vznikla výnosem 2. června 1926 na základě zprávy Lassiterova výboru z roku 1923. Ta doporučovala, aby se "Air Service" přeměnily v samostatně řízenou složku bombardérů a stíhačů, která by za války vedla samostatné mise - toliko v podřízenosti Generálního Štábu US. Army. To se ale nelíbilo tehdejšímu prezidentu, Calvinu Coolidge, který si od svého dávného spolužáka Morrowa nechal vypracovat protistudii s jediným účelem: utišit protesty zastánců letectva v reakci na výše zmíněný polní soud s Mitchellem, ale přitom nedat letecké složce moc pravomocí.
Nejdůležitější částí zákona, ustanovujícího Air Corps, tedy byla - kromě změny názvu a pozice ve strukturách armády - možnost pětileté výstavby letectva, která byla ovšem z ekonomických důvodů odložena až na rok 1927 a poté se, vzhledem k nastupující ekonomické krizi, stejně realizovala jen částečně (AC se rozšířily ze sedmi na patnáct leteckých skupin, což byl letecký ekvivalent pluku).
Jak jsem již zmínil výše, Air Corpse se točily okolo konceptu "strategického bombardování", což byla doktrína postavená na konceptu zničení schopnosti nepřítele vést válku zničením jeho ekonomiky namísto ničení jeho armády. Ve třicátých letech se, navzdory obstrukcím ze strany generálního štábu, který jen nerad dával letectvu své finanční prostředky, Air Corps výrazně rozvinuly. Začala se formulovat strategie preferující přesné bombardování průmyslu bombardéry s velkou nosností a doletem a letci rostli i co do organizace a výzbroje: v roce 1933 už letectvo mělo 50 skvadron - 21 stíhacích, 13 pozorovacích, 12 bombardovacích a 4 útočné - přičemž skvadrona znamená 16 letadel.
Přímým důsledkem zmíněného rozvoje výzbroje byl i tendr z roku 1934 na nový bombardér, který požadoval stroj operující ve výšce tří kilometrů, s rychlostí 320, ale lépe 400 km/h, s vytrvalostí 10 hodin a doletem pokud možno 3200km. Z tohoto tendru pak vzešel slavný Boeing B-17...
V březnu 1935 pak konečně došlo k osamostatnění Hlavního Štábu Letectva (GHQ), který do té doby existoval jen jako podsoučást Hlavního Stanu armády, která měla být aktivována v době války. Hlavní Štáb centralizoval do té doby roztroušené velení do jednoho místa, organizačně rozdělil letectvo do čtyř (geografických) skupin a v rámci doktríny strategického bombardování si začal pořizovat B-17. Akvizice Flying Fortressů šla ale dost pomalu: náklady na výstavbu požadovaných šedesáti B-17 přímo děsily ministra armády Harryho Woodringa a mimo to se letectvu podařilo si znepřátelit i námořnictvo. V tisku se totiž pochlubilo pronásledováním italské lodi Rex svými B-17, ve vzdálenosti 980km od New Yorku; US Navy pochopitelně zbystřilo a cítilo být ohroženo.
Boje o prostředky se radikálně změnily v roce 1939, kdy prezident Roosevelt požádal Kongres o finance pro navýšení stavů letectva na 6 000 strojů
Kongres vyčlenil 300 milionů USD. Polovina z nich byla určena na navýšení počtu letadel z 2 500 na 5 500 a zbytek na nábor nového personálu a stavbu nových základen a zázemí.
Nejradikálnější změnou byla ale transformace Air Corps na US Army Air Forces, proběhlá v letech 1941~42, která letectvu konečně dala plnou autonomii v rámci armády. Ta byla původně zamýšlena jen jako válečné opatření, které bude zrušeno 6 let po válce; jak to dopadlo je ale všeobecně známo.

Druhá Světová válka

Do druhé světové války tedy USAAF vstupovala s podporou pro další rozvoj, samostatností a dvěma úkoly. Primárním bylo Strategické bombardování; krom toho mělo "na požádání" podporovat armádu a námořnictvo. Strategické bombardování mělo být po taktické stránce zajištěno bombardéry, které byly dostatečně rychlé, létaly vysoko a byly dobře chráněné palubní výzbrojí - nepočítalo se tedy s doprovodnými stíhači. Tuto taktiku pěkně shrnuje předválečná 'hláška' "bombardéry vždy proletí". Několik velitelů, jako Claire Chennault, velitel Létajících Tygrů (dobrovolníci bojující v Číně proti Japonsku) propagovalo i rozvoj stíhacího, resp. taktického letectva tito lidé ale byli v menšině a jejich názorům se nedostalo sluchu.
Nasazení B-17 na denní nálety tedy provázely dost těžké ztráty. Národně-socialistický průmysl tehdy dokázal vyrábět dost strojů, aby způsobil bombardovacím formacím těžké ztráty - nejhorší byl známý "černý čtvrtek" 14. října 1943, kdy byla z náletu čítajícího 250 (podle jiných zdrojů 300) B-17 zničeno 72 (150) strojů a ztraceno 600 členů osádek. Všeobecně se tedy uvádí, že strategického úspěchu začaly B-17 dosahovat až se zavedením doprovodných P-51 v roce 1944.

Po stránce cílů bylo relativně jasno: americká veřejnost nesla, na rozdíl od britské, velmi nelibě "válku hrůzou", tedy cílené bombardování nepřátelských civilistů. Letectvo tedy propagovalo koncept přesného bombardování průmyslu a média oslavovala přesné zaměřovače Norden, čímž byla poněkud kamuflována schopnost a hlavně ochota právě civilisty bombardovat. President Roosevelt sám totiž důrazně propagoval bombardování nepřítele bez ohledu na civilní ztráty, i když převážně v tajnosti. Nad Evropou se ale USAAFE drželo celkem zkrátka - mnohem důraznější bylo bombardování nenáviděných Japonců. Při útoku na Tokio dne 10. března 1945 jich zemřelo v rozsáhlém požáru na 80 000, přičemž zápach spáleného masa cítily podle některých svědectví i posádky B-29, létající v desetikilometrové výšce; toto množství obětí je srovnané s následnými jadernými útoky. Na druhou stranu je nutné podotknout, že po tomto náletu bylo v Tokiu zničeno 50% průmyslu včetně toho v protileteckých krytech; to ale nic nemění na tom, že byla americká veřejnost klamána. Použití zápalných pum bylo velením USAAF lživě prezentováno jako "pokračování bodových úderů" a vrchol cynismu představovalo prohlášení prezidenta Trummana, že "první jaderná puma byla svržena na vojenskou základnu Hirošima". Technologická vyspělost a všeobecná převaha bombardérů jako B-17 a hlavně B-29 ve spolupráci s doprovodnými stíhači pak nechávala USA prakticky imunní vůči jakémukoli pokusu o odvetu...

Zatímco o míře, s jakou bylo bombardování obyvatel úmyslné a s jakou šlo pouze o pragmaticky ignorované "vedlejší ztráty" (collateral looses) se dá debatovat, strategické bombardování samo o sobě je plánováno podle jasně daných pravidel: identifikuje se cíl (např. chemička) a odborníci na dané odvětví průmyslu stanoví rozsah poškození (IDE - Intended Damage Expectancy) potřebný k tomu, aby bylo zařízení vyřazeno z provozu. Poté je stanoveno toto poškození v procentech plochy a je spočítáno procentuelní poškození při jednom náletu pro nejvhodnější druh munice - SSPD (Single Sortie Probability of Damage). Dělením IDE/SSPD je pak určeno množství náletů které je nutno vyslat ke zničení cíle.

Proti doktríně strategického bombardování jsou vznášeny dvě námitky. S prvním z nich - že je strategické bombardování velice nepřesné - se nedá, než souhlasit. Kruhová odchylka dosahovala řádově mil, což bylo způsobeno nikoli nepřesností zaměřovačů, ale navigačními chybami a snahou posádek bombardérů se co nejrychleji zbavit nákladu a zamířit domů. Bylo by ale chybou z toho vyvozovat, že strategické bombardování proto nebylo efektivní.
Poškození infrastruktury, zdroje vyplýtvané na Civilní ochranu a přemístění vojenských zdrojů z fronty kvůli ochraně měst se ukázalo být velmi významným. Příkladem účinnosti strategického bombardování tak může být nálet na Drážďany: tam se v době náletu nacházelo 110 továren s 50 000 pracovníky; mezi nimi byly mj. "Chemische Fabrik Goye & spol.", továrna na děla Lehman, výrobce optiky Zeiss Ikon AG, elektrotechnická společnost Koch and Sterzel AG a výrobce ozubených kol a diferenciálů Saxoniswerke; dalším cílem náletu byl velký železniční uzel - Drážďany byly křižovatkou tratí Berlín-Praha-Vídeň, Mnichov - Břeclav a Hamburg-Leipzig. Po válce napsal tehdejší ředitel Kruppových závodů, že po vybombardování tohoto uzlu klesla úroveň zásobování ocelí o 60%.
Otázka účinnosti (navzdory neefektivitě) je tedy zodpovězena; zůstává ale morální dilema. Přes velký vojenský význam způsobilo bombardování Drážďan a zejména následná ohnivá bouře ztráty na civilistech, které mnozí hodnotí jako naprosto nepřijatelné. Já se neopovažuji toto hodnotit - stanovení hranice, kdy je ještě legitimní bombardovat významný průmyslovo-vojenský cíl a kdy už ne je dle mého nesmírně obtížné, ne-li nemožné rozhodnutí a neřekl bych, že budou mít odpovědní činitelé kdy lehké spaní.

Kromě strategického bombardování, na kterém leželo těžiště činností USAF v Evropě samozřejmě probíhaly i stíhací a protipozemní operace - ty byly ale vedeny s menším důrazem (na taktické úrovni jako podpora činnosti armády) a ve velké většině případů se jednalo i improvizované použití stíhačů k protipozemnímu boji (podvěšení 250lb bomb pod P-51D v průběhu invaze) - hlavním průkopníkem CAS operací u USAAF byl gen. Elwood Quesada, který mj. umožnil velitelům tankových jednotek přímou radiovou komunikaci s leteckou podporou a snažil se umisťovat k tankovým jednotkám piloty na rotačním pobytu, aby lépe pochopili potřeby pozemních jednotek (z této iniciativy posléze za Korejské války vzešli ALO - Air Liaison Officer). CAS se ale po většinu války používala jen při velkých ofenzivách nebo invazích (Afrika, Itálie, Normandie) a vyjma těch toho jen sporadicky.

Korejská válka

18. září 1947 vzniklo v USA Ministerstvo Obrany, skládající se ze tří částí: Armády (US. Army), Námořnictva (US. Navy) a Letectva (USAF). To se tedy konečně stalo plně samostatnou složkou. Po roce 1945 se zájem letectva přirozeně upřel na jaderné zbraně, považované za pravděpodobný prostředek příští války. V nadšení z nové zbraně letectvo rozházelo obrovské sumy na vývoj a výrobu těžkých bombardérů s dalekým dosahem, jako byly typy Convair B-36 nebo Northopovo létající křídlo XB-49; hlavními typy SAC (Strategic Air Command) přitom zůstávaly druhoválečné B-29 (a z nich odvozené B-50). Též stíhací typy byly zastoupeny převážně druhoválečnými stroji a z nich vyvinuvšími se modely (jako Twin Mustang, nové verze Corsairů apod.) - jedinými novými typy byly F-84 a F-80, jejichž vývoj ale započal ještě koncem WW2. Pro účely konfliktu s "nízkou intenzitou" - tedy čehokoli jiného, než vyhlazovací válkou se sověty - tedy USAF poněkud zaspalo dobu.
To se naplno projevilo v Korejské válce, zuřící od června roku 1950 do července 1953: bombardéry B-29 a B-50 na denních náletech trpěly těžkými ztrátami od MiG-15, které používaly taktiku vyvinutou původně Luftwaffe - tedy útok na bombardovací formaci všemi zbraněmi při rychlém průletu, který dával palubním střelcům minimální šance na zásah. USAF tedy bylo nuceno nasadit vlastní stíhací letouny jako doprovod. To se uskutečnilo pomocí nového typu F-86 Sabre, který se do bojů zapojil v prosinci 1950; tím se letecká kampaň změnila z "bombardovací" války na válku stíhací.
USAF se vrhlo na vybojování vzdušné nadvlády.

Korejská válka je tuším důkladně rozebraná jinde na palbě, takže jen co se týče strategie: na počátku války byla převzata taktika prakticky z konce WW2 - těžké Strategické bombardování severokorejských průmyslových a logistických kapacit pomocí B-29 za současně probíhajícího boje o vzdušnou nadvládu a doprovodů bombardérů pomocí F-86. Paralelně s tímto probíhaly boje na přímou podporu pozemních vojsk, které se podobaly těm z konce WW2: taktické stíhače dostaly podvěšené bomby a neřízené rakety a byly vysílány na mise typu CAS. Na tomto místě je ovšem nutné podotknout, že právě díky oddělení letectva si pozemní armáda ze začátku velmi stěžovala na letectvo a jeho (ne)schopnost provádět CAS - nebylo totiž zajištěno potřebné spojení jednotek letectva a armády, díky čemuž nebyly mise CAS od letectva většinou dostatečné, včasné ani efektivní. Při vylodění v Inchonu tak McArthur přímo zakázal USAF vstup do okolního vzdušného prostoru - letectvo ale vyvinulo značné úsilí toto napravit, což se během času podařilo.
Mise CAS jsou definovány jako takové, jaké by normálně vykonalo dělostřelectvo nebo jiné podpůrné jednotky, které ale nejsou k dispozici. Jedná se tedy převážně o ostřelování cílů na frontové linii - skladiště, předpokládaná velitelství, shromaždiště jednotek atp. V porovnání s WW2 ale v Korei došlo k výraznému nárůstu takovýchto letů, což bylo ještě umocněno vstupem Číny do války. Cíle v Číně totiž nebylo politicky únosné bombardovat, takže se strategie v tomto konfliktu změnila ze strategického bombardování na vybojování vzdušné nadvlády a přímou vzdušnou podporu doplněnou AI - letectvo se tedy namísto snahy vyhrát válku "na svém vlastním písečku" věnovalo podpoře pozemních jednotek všemi nasazenými prostředky (strategické bombardování nemělo smysl, protože ani kompletní zničení průmyslu KLDR by nezastavilo Čínu; i SAC v oblasti se tedy namísto SB soustředilo na AI).
Nárůst počtu letů a úlohy taktického letectva na úkor strategických bombardérů v této válce pěkně demonstruje 36. skupina stíhacích bombardérů (36. FBG), která v jediný den - 11. března 1952 - se svými osmačtyřiceti stroji vykonala 254 operačních letů a shodila přitom 153 tun bomb, 124 tun napalmu a vypálila 46 000 ks munice při útocích na budovy, pěchotu, vozidla a postavení PLD.
CAS byla v Korei velice významným prvkem, který výrazně zredukoval ztráty na straně spojenců. Důkazem může být například ústup amerických vojsk od řeky Jalu při desetinásobné převaze Číňanů, kdy dokázalo americké letectvo CAS a AI prakticky úplně zastavit postup čínské armády ve dne. Ta tedy mohla postupovat jedině v noci, což ji značně zpomalilo. Kromě toho je zajímavý i pohled na ztráty při této operaci: US. Army měla 13 000 mrtvých a zraněných, kdežto čínská vojska měla i přes desetinásobnou početní převahu ztrátu 30 000 mužů. Aby bylo možné takto efektivně provádět CAS, je nutné dosáhnout vzdušné nadvlády - a to přinejmenším lokální. To znamená znemožnit nepřátelským stíhačům zachytit spojenecké letouny na misích CAS a zároveň vyřadit ty prostředky nepřátelské PVO, které jsou schopny efektivně zasahovat proti útočícím letounům. Tyto podmínky byly u Jalu spojeny a proto měli Číňané i přes poměr pozemních sil 10:1 2,5x vyšší ztráty.

Další velice významnou akcí této jednotky byl útok ze 23. června 1952, kdy 36. FBS úspěšně zaútočila na vodní elektrárny Suiho a další nejmenovanou, čímž byly od dodávek elektrické energie odstřiženy průmyslové oblasti severní Korey a Mandžuska. To ale není důvod důležitosti této akce - ten spočívá v tom, že byly nyní letky taktického letectva nasazeny k náletům na strategické cíle, což předtím provádělo SAC. To znamená výraznou změnu ve strategii: bojové lety strategického letectva jsou omezovány a některé jeho úkoly plní TAC (Tactical Air Command).

Zbytek války se nesl v duchu vybojovávání AS a důrazu na lety CAS a AI. Úloha SAC ale byla relativně vůči WW2 výrazně omezena, jelikož byly B-29 donuceny přerušit denní nálety a jejich aktivita se po zbytek války omezila na noční lety zejména proti zásobovacím liniím - v této souvislosti je významné první použití řízené munice ve válce na straně USAF: B-29 používaly rádiem řízenou bombu "Tarzan" k útokům na mosty.

Vietnam

Korejská válka skončila, B-29 a B-50 se vyřadily a USAF si zopakovalo svou chybu - zase se soustředilo na strategické bombardéry a stíhačky schopné nosit nukleární zbraně. Důraz ve vývoji byl tedy kladen na B-52 a B-58, zatímco u stíhaček šlo opět o kombinaci typů vzniklých evolucí těch z minulé války a poněkud "morálně zastaralých" konstrukcí Century Fighters (tedy F-100,102,104,105) s doplněním zcela nové konstrukce jako nosného typu (to byla v Korei F-86, nyní F-4). Ve Vietnamu se situace opět změnila ve prospěch TAC: B-52 létaly opět relativně méně misí, než strategické bombardéry v předchozí válce a taktické letectvo se svými Phantomy vybojovávalo vzdušnou nadvládu, přičemž starší konstrukce nedostačující pro vzdušný boj (jako F-100) byly přeřazeny na protipozemní údery.

Strategické bombardování bylo ve Vietnamu nasazeno jen třikrát - operace Rolling Thunder Johnsonovy administrativy a následné Linebacker I a II administrativy Nixonovy - a to z důvodů převážně politických: obě administrativy se jimi snažily zastrašit protivníka a přinutit ho k ukončení agrese proti jižnímu Vietnamu. Rolling Thunder byla, z taktického i strategického hlediska, katastrofou: cíle schvalovali osobně Johnson a byla zavedena taková nesmyslná a kontraproduktivní opatření, jako bezletová zóna 60km okolo Hanoje a 20km od přístavu Haiphong, kterým do země proudil válečný materiál, a 60km okolo hranic s Čínou, kde se mimo jiné nacházela většina leteckých základen Severního Vietnamu. Toto bylo zdůvodněno obavami z přímého zapojení Číny a SSSR do války a jejího následného přerůstu ve světovou, což má jistou logiku - na druhé straně ale toto naprosto znemožnilo vést efektivní leteckou kampaň, protože americké síly prostě nesměly útočit na nepřítele. Nutnost nechat každý cíl AI schválit Bílým domem a ony restriktivní bezletové zóny pak přetrvávaly i po konci Rolling Thunder a takřka po celý zbytek války (tj. až do nástupu Nixona) vedly k nemožnosti pružně reagovat (ve chvíli, kdyby bylo konečně vydáno povolení k náletu na některé cíle měly ty už naprosto jinou pozici, což vedlo k frustraci pilotů "bombardujících prales") a k ignorování nejdůležitějších prostředků obrany protivníka a jeho infrastruktury - výsledný efekt je srovnatelný asi se situací, kdy by za WW2 spojencům někdo zakázal útoky na Porůří, Berlín a nejvýznamnější letecké základy.
Nesmyslnost a neefektivitu takového centralizovaného řízení pak asi nejlépe shrnuje tehdy aplikovaná politika "stupňování" spočívající v konceptu, že hrozba destrukcí samotná ukáže americké odhodlání lépe, než destrukce samotná, takže je držet významné cíle jako "rukojmí" bombardování těch bezvýznamných. Přímo při Rolling Thunder to pak nebyly posádky a plánovači, nýbrž přímo úředníci ve Washingtonu, kdo diktoval nejen přesné datum útoku, ale i jeho prostředky - nasazené letouny a munici. Při Rolling Thunder pak cíle samotné vybíral Johnson a jeho poradci, což ústilo v téměř náhodné a nesmírně neefektivní útoky. Pokud bych měl opět použít historického precedentu, Demokrat Johnson se po vojenské stránce choval trochu jako Hitler - vojensky neschopný politik, hrající si na všemocného a všeposvěcujícího velitele.

Nixonův Linebacker pak přinesl toužebně očekávané a nutné změny - cíle si začali vybírat místní velitelé a omezení byla podstatně mírnější, poprvé také došlo k útoku na přístavy, resp. jejich zaminování, znemožňujícímu dodávky vojenského materiálu po moři. Tyto změny ale přišly moc pozdě na to, aby leteckou kampaň a vlastně celou vyhrály...

Drtivá většina války se tedy nesla ve znamění CAS, popř. AI na seshora schválené cíle (většinou předpokládaná shromaždiště a infrastrukturu Severovietnamců na území JV) - dokonce i B-52 byly přeřazeny na mise typu AI nebo dokonce CAS (radiový kód pro přivolání CAS náletu B-52 byl "Arc Light"). Dalším změnou oproti předcházejícím konfliktům byla změněná taktika ohledně civilistů: zatímco v Korejské válce USAF opět bombardovalo severokorejská města zápalnou municí, ve Vietnamu byli jihovietnamští civilisté zraněni častěji, než ti severovietnamští (nehody, odhazování munice při stavu nouze atp.)
Rozhodnutí Kongresu zabránit dalšímu bombardování Kambodži pak bylo upomínkou toho, že v byl USA hlavní překážkou pro (cílené) bombardování civilistů Kongres se svou persekuční mocí (Sněmovna reprezentantů dokonce zvažovala - i když nakonec zamítla - obvinění vůči R. Nixonu právě za tajné bombardování Kambodži). V tomto kontextu je pro změnu zajímavý fakt, že v průběhu operace Iron Hand, zaměřené proti palebným postavením S-75 nebyla bombardována ta stanoviště, u kterých hrozily civilní ztráty. Tato rozhodnutí a taktika byla z velké části dána médii, která donekonečna rozpitvávala každou civilní oběť války, ke které se dostala, vyvíjejíc tak nátlak na vládu a podporujíc už tak dost silné protiválečné aktivi(s)ty v USA.

Rekapitulace: strategie nasazení leteckých jednotek se po celou dobu války nesla hlavně v duchu napadání předpokládaných shromaždišť materiálu partyzánů a logistických tras, doplněná množstvím misí na přímou leteckou podporu vojsk. Kromě většího důrazu na CAS a opětovnému navýšení použití taktického letectva, resp. stíhacích bombardérů a vyjma nové taktiky boje proti prostředkům PVO, která se zde výrazně zdokonalila, byl Vietnam z pohledu hlediska letecké strategie prohrou; s centralizovaným řízením to ale ani nemohlo dopadnout jinak. Je paradoxní, že navzdory absolutní globální (na počátku konfliktu) a a posléze garantované lokální vzdušné nadvládě (místech důležitých bojů) nebyly vzdušné operace efektivní a to díky chybám ve vedení na nejvyšších místech. Jediným pozitivním efektem celé války tak bylo, že se do vedení letectva postupně dostávali ex-piloti, mírně frustrovaní dosavadní taktikou.

Wardenova strategie

Jeden z těchto "vietnamských" pilotů byl i John Warden. Ten sloužil na F-4 a posléze byl nasazen ve Vietnamu jako pilot pozorovacího/CAS OV-10 Bronco. V roce 1975 se, už jako major, dostal do Pentagonu, kam si přinesl několik klíčových myšlenek. První z nich je, že "sebelepší taktika nevyrovná špatnou strategii". Druhou myšlenkou byl seznam podmínek pro vítězství: <ul">
- pevná strategie
- drtivá převaha
- jasné cíle
- scénář pro ústup
- shoda vojenských a politických cílů
Když se podíváte o kapitolu zpět, zejména neshoda politických a vojenských cílů byly hlavními příčinami neúspěchu vietnamské letecké kampaně. Třetí myšlenka pak je pak primární cíl válečného snažení: "cílem ve válce je nechat nepřítele vydat více politických, ekonomických nebo vojenských prostředků, než je ochoten vydat nebo ho paralyzovat takovým způsobem, že bude neschopen akce".
Ze všech těchto myšlenek postupně vykrystalizoval tzv. "model pěti kruhů". Když se pak Warden dostal na Ředitelství plánování, dále tento model rozvíjel a vytvořil na něm strategii, kterou postupně přejalo celé USAF - a poprvé ji nasadilo už proti Iráku v roce 1991.

Jediné, co vlastně Warden udělal, byla analýza fungování státu na základě systémového členění, z čehož vytvořil pět kruhů-středobodů: Obrázek
- Vedení státu - to, co celý systém řídí: vláda, komunikace a bezpečnost
- Životní potřeby státu - to, co systém živí a umožňuje mu to fungovat: elektřina, paliva, jídlo, peníze
- Infrastruktura - která vše váže dohromady a propojuje zdroje a cíle: pozemní komunikace, letiště, továrny, opravárenské závody atp.
- Populace - která systému umožňuje fungovat: zejména civilní zaměstnanci a kontraktoři armády, dělníci ve válečné výrobě atd.
- Obranné síly - které systém chrání před útokem: armáda, policie, hasiči atd.

Wardenovi totiž došlo, že "nepřítel" není toliko nezávislá masa tanků nebo vojáků, nýbrž provázaný systém. Vyřazením kterékoli vrstvy tedy ovlivníte všechny vrstvy ostatní: z vojenského hlediska paralyzujete zároveň všechny vrstvy, ležící směrem ven od té, kterou zničíte. Vyřazením infrastruktury tak vyřadíte z válečného snažení obyvatelstvo a ozbrojené síly, zatímco zničením politického a vojenského vedení a velení vyřadíte z boje (v optimálním případě) celý stát. Je to docela logické - zničením infrastruktury zamezíte tomu, aby se k armádě dostalo to, co potřebuje - a navíc začne růst nespokojenost obyvatelstva. Zničením armády skončí válečné snažení státu. Vyřazením obyvatelstva - jakýmkoli způsobem, třeba psychologicky - zároveň vyřadíte i armádu, protože ta nemá za co bojovat. Přesně to se, mimochodem, povedlo Severnímu Vietnamu, resp. domácím "mírovým aktivistům" - a ani nemuseli znát tento model. Tento model vám možná připomene jenom do hloubky rozebraný koncept Strategického Bombardování, který provází USAF od počátku. Nejste sami - totéž napadlo i kritiky tohoto modelu, kteří se snaží upozornit na nefunkčnost takového konceptu (což je značně spekulativní, protože není možné přesně a jednoznačně určit, jak by dopadla samostatná letecká kampaň proti nacistickému Německu bez pozemních bojů, proti Vietnamu bez politických omezení nebo proti Jugoslávii bez diplomacie - tedy bez externalit).
Výraznou a významnou myšlenkou ale je to, co Warden píše naprosto natvrdo: "Navzdory Clausewitzovi není zničení armády ani podstatou, ani cílem války: tím je přesvědčit nepřítele, aby přijal vaši pozici. Boj s jeho armádou je přinejlepším prostředek, jak tohoto dosáhnout, a přinejhorším naprostá ztráta času a energie".
Warden mimo to využívá systém pěti kruhů k popsání útoku na jakýkoli za účelem pochopení organizace a efektivního úderu - na elektrickou síť, na drogový kartel - na cokoli. Model pěti kruhů je tedy pouze prostředek k pochopení, jak je nepřítel organizován a na co je tedy nejefektivnější zaútočit (samozřejmě s přihlédnutím na poměr cena-výkon; je-li tedy vedení nepřítele tvrdě chráněno, ale infrastruktura a obyvatelstvo jsou bez ochrany, je jasným cílem infrastruktura).

Tato strategie byla - samozřejmě v mnohem komplexnější formě - na přelomu 80. a 90. zavedena do USAF. Typickým příkladem operace, postavené na základě Wardenových tezí, byly operace Instant Thunder (letecké kampaň proti Iráku v roce 1991 - dále OIT) a Iraqi Freedom (dále OIF) z roku 2003. Všechny tyto kampaně měly svá specifika, kterými se poněkud lišily od plnohodnotné války s využitím tohoto modelu, ale i tak se na nich dá tato "nová" strategie USAF demonstrovat.
Operace Allied Force (1999) proti Jugoslávii se od tohoto modelu lišila prioritami cílů - bylo potřeba vnitřní kruh zachovat a prakticky ho "vydíráním" přes vyšší vrstvy/kruhy donutit k tomu, aby se podvolil diplomatickým cílům [viz výše - pohrozit nepříteli takovou cenou, jakou nebude ochoten položit], pročež byly údery v první řadě vedeny na systém C4I, PVOS a zařízení z kruhu 2 a 3 - letiště, SAM, policejní a armádní základny a stanice, opravárenské závody, zbrojovky a muničky plus jejich sklady, elektrárny atp. a skladba cílů zůstávala stejná po většinu kampaně, která, slovy generála W. Clarka (tehdejší velitel NATO), měla "systematicky a postupně útočit, narušovat, rozrušovat a devastovat a, pokud se Miloševič nepodvolí tlaku mezinárodního společenství, zničit jeho síly a podpůrnou strukturu."
Ale zpět k OIF. Ve středu kruhu leží politické a vojenské vedení, takže jsou první údery vždy vedeny na ně. Ohledně OIT nejsou v tomto ohledu žádné informace, ale OIF byla zahájena o několik hodin dříve jen proto, že rozvědka získala předpokládanou pozici Saddáma. Válka tedy byla zahájena vysláním sekce F-117 a řady ALCM, které se s využitím momentu překvapení měly pokusit zničit právě střed kruhu a tím vyhrát válku v samém počátku.
To se ale, jak víme, nepovedlo a tak přišly na řadu ostatní kruhy . Většina z nich se dá sice (v případě druhořadého protivníka) dá zničit velice snadno, ale slibují delší kampaň a navíc bývají dost dobře chráněny - proto se další kroky USAF vždy ubírají k vybojování vzdušné nadvlády v souladu s primární Wardenovou tezí, vyžadující jako pravořadou podmínku úspěšné letecké kampaně vzdušnou převahu.

Dalšími cíli jsou tedy ty z prostředků PVO, které bezprostředně ohrožují útočící formace (při obou iráckých leteckých válkách byl nejdříve pomocí bitevních vrtulníků, F-117 a ALCM "vyčištěn" koridor pro úderné vlny) a střediska velení (v roce 1991 to byly mj. velitelské uzly na letištích H3 a středisko velení PVOS poblíž města Núkchajb). Útoky na politické vedení státu a systém PVOS jsou vedeny buď simultánně, nebo většinou s malým rozestupem (aby nebyla vláda zalarmována v případě, že by první střely dopadly na systém PVOS dříve, než na ni).
Zároveň nebo těsně po útocích na střediska a uzly velení řízení PVO byly vedeny údery i proti základnám letectva, a to s cílem vyřadit z provozu jak vzletové a přistávací druhy, tak dráhy pojížděcí (přinejmenším západní taktika nakazuje v případě útoku startovat právě z pojížděcích drah) a co největší množství letadel v hangárech a krytech. Zde se opět uplatnila kombinace F-15E s GBU-28 proti podzemním tunelům s technikou, spojená s útoky ALCM v první vlně na hangáry, nekryté řídící budovy (ŘLP, radary) a snad i ALCM se submunicí proti VPD (to ale nemám potvrzeno).

Poté, co bylo zajištěno nejvyšší možné poškození PVOS, poškozeny všechny letecké základny a vybojována vzdušná nadvláda letectvo přešlo k další vlně úderů. Za nepřetržitého krytí F-15 a F-16 spolupracujících s letouny AWACS, zajišťujícími krytí a udržitelnost vzdušné nadvlády, se letectvo pustilo do likvidace zbylých (a známých) prostředků PVO paralelně s útoky na zbytek kruhu vedení státu a armády - jedním z těchto úderů byl i onen slavný nálet Strike Eagle s GBU-28 na velitelské stanoviště irácké armády v suterénu budovy pošt a spojů v Baghdádu, kdy se první bomba probila budovou a vybuchla v přízemních patrech, načež druhá využila vzniklý otvor, probila zbytek budovy a detonovala uvnitř. V Iráku byly současně bombardovány i další, prioritní cíle - tedy předpokládané lokace skladů chemických zbraní (sic!; od našich chemiků jsou mimochodem informace o tom, že měli výjezd do tábora aliance pár dní potom, co byl rozbombardován jeden z takovýchto skladů stojící proti směru větru od tábora; poplach byl nicméně odvolán, protože méně citlivé americké detektory záhy přestaly hlásit výskyt BOL), známé stanoviště raket SCUD atp.

Další na řadě jsou životní potřeby státu - tedy výroba a distribuce elektřiny (použití grafitové munice BLU-114/B k vyzkratování rozvodných sítí - vojenské jednotky musí přejít na dieselgenerátory, které nevydrží věčně), zásobárny a čističky vody (v zimě možná i kotelny na sídlištích), sklady potravin a další podpůrná infrastruktura. To vyřadí velkou část populace (viz dále) a poškodí armádu, která si tak musí vystačit se zdroji, které už má vytvořené a u sebe.

Poté, co byly vyčerpány všechny cíle z kategorie válečné ekonomiky a PVOS, se po pár dnech přešlo na bombardování infrastruktury. V prvé řadě byly bombardovány komunikační linie - vysílače, retlanslační stanice a budovy rádií a TV (bombardování těchto stanic může být doplněno psychologickým elektronickým bojem - USAF disponuje speciální verzí EC-130E Rivet Rider, určenou pro vysílání falešného televizního a rozhlasového vysílání na všech možných frekvencích vč. X-band pro satelitní TV; o jejím případném nasazení ale nejsou žádné informace), továrny na munici, opravárenské závody, sklady paliva a munice (pokud je mi známo, při OAF bylo z této kategorie bombardováno jen několik opravárenských závodů a předpokládaných pozic podzemních skladů paliva, přičemž při OIF nebyly na tuto kategorii cílů vedeny útoky žádné, protože se počítalo s jejich využitím po válce - nejrozsáhlejším útokem na tyto cíle se tedy vyznačovala kampaň OIT, kdy Strike Eagles vedly údery na irácké rafinérie a těžební zařízení), nejvýznamější mosty a popřípadě železniční uzly, pokud se dají předpokládat pohyby vojsk po železnici.
Když je vyčerpáno určených cílů z této kategorie, přichází na řadu cíle na pomezí infrastruktury a obyvatelstva - tedy jsou napadeny další cíle z kategorie životních potřeb a infrastruktury. Cílem útoků na tyto zdroje je, slovy Kierana Webba, "způsobit maximální destrukci [civilní infrastruktury] při minimálních ztrátách na životech, což způsobí mezi populací tlak na ukončení konfliktu namísto jeho prodlužování" - tento tlak je psychologický a promítá se zvnějšku dovnitř kruhu; navíc zničí bojeschopnost a bojechtivost populace, čímž znemožní nebo znesnadní fungování civilních kontraktorů, válečné výroby a dalších součástí válečného snažení, obstarávaných civilisty. Takový efekt by byl asi nejlépe vidět na samotných USA: americká armáda v Iráku je v oblasti dopravy zcela závislá na civilním kontraktoru, Haliburtonu. Kdyby se civilní zaměstnanci USA v Iráku rozhodli skončit (a bylo jim to umožněno), veškeré tamní válečné úsilí USA (přinejmenším dočasně) ztroskotá - přičemž precedent by tu byl: před několika lety zůstali řidiči této firmy vzhledem k množství útoků na ně doma, díky čemuž se transportní systém US. Army v Iráku dočasně zhroutil/zastavil.
Až poté jsou vedeny údery na armádu - nejdražší a nejméně efektivní, zvláště, pokud se nejedná o situaci typu Iráku 1991 - tedy takovou, kdy vzdušné síly zasahují proti protivníkovi, který útočí na území třetího státu bez vzdušné nadvlády a je tedy odkryt působení letectva. Právě pro takové případy existuje munice jako JSOW, díky které je (teoreticky) jedna jediná stíhačka schopna jediným operačním letem zničit 96 tanků. Čím dál je ale kruh od středu, tím více cílů obsahuje - zatímco střed kruhu, tedy vedení státu a armády, představuje normálně maximálně pár desítek bodových cílů, infrastruktura podporující obyvatele představuje tisíce cílů po celé zemi - nemluvě o armádě, k jejímuž zničení by musely být zlikvidovány tisíce bodových cílů a desetitisíce vojáků a objektů. Proto je - v případě aplikace modelu pěti kruhů na stát a dá-li se očekávat požadovanýn efekt - nejefektivnější útočit na kruh středový.

Potřeba vzdušné nadvlády

Jako hlavní, resp. primární podmínku pro úspěšnou leteckou kampaň viděl Warden vzdušnou nadvládu. Ve své knize "The Air Capmagin" udává několik pěkných případů:

- Polsko přišlo v prvních dnech WW2 prakticky o celé své letectvo. To vystavilo pozemní jednotky Polska neomezenému bombardování ze strany Luftwaffe.
- V Africe roku 1941 dokázali Britové zničit v září 38,5% a v listopadu dokonce 77% zásob určených pro Rommela. Přitom využívali lokální AS v prostoru německé lodní přepravy ke zničení těchto transportů. Když si Němci uvědomili, co se děje a začali útočit na Maltu, zablokovali tím britské letectvo a to zničilo lednu 1942 už jen 20% německých zásob.
- Při spojenecké invazi do Evropy zničily spojenecké AI německé transportní linie tak, že květnový objem železniční přepravy dosáhl velikosti pouze 13% lednového objemu. Při samotné invazi pak, slovy velitele německých vojsk ve Francii Rundsteda, "spojenecké síly paralyzovaly veškerý pohyb ve dne a činily ho obtížným i v noci". Jen díky tomu mohlo 325 000 spojeneckých vojáků vydržet proti 1 500 000 vojákům Rundsteda.
- Ve Vietnamu útočily celé 2 divize severovietnamské armády o síle okolo 20 000 mužů na Khe Sanh, držený pouhými 6 000 příslušníky USMC. Díky americké vzdušné nadvládě mohlo USAF podporovat své jednotky tak, že ani po dvou měsících více jak trojnásobná a fanatická přesila severovietnamců nedokázala prolomit obrannou linii. Francouská armáda přitom zažila podobnou situaci u Dien Bien Phu - a prohrála. USA měly totiž vzdušnou nadvládu a podporu, zatímco Francouzi ne.

Dalšími důkazy této potřeby jsou vzdušné operace proti Iráku z let 1991, 1998 a 2003 - kdyby byly tyto státy samy schopny vybojovat vzdušnou nadvládu nebo ji znemožnit američanům, jejich válečné snažení by bylo závažně omezeno - vzhledem ke koncentraci a spoléhání se na letectvo. Bez AS se totiž nedá ani útočit na jednotlivé kruhy, ani provádět CAS vlastním vojskům a naopak hrozí velké ztráty, ztráta iniciativy a taktická prohra v případě, že nepřítel získá AS lokální, a prohraná válka a masový ústup v případě, že nepřítel získá AS globální a začne sám útočit na vaše území.
Vzdušná nadvláda pro vzdušnou kampaň Wardenovy strategie musí tedy být buď globální, nebo alespoň lokální vždy v koridorech útoku a cílových oblastech.

V americké letecké doktríně je tedy vybojování AS na prvním místě, a velitel musí na začátku všechnu iniciativu jejímu dosažení. Pěkně je to vidět na historickém případu Izraele, který jak v roce 1967, tak ve válce Jom Kippur zpočátku většinu snahy letectva zkoncentroval právě na vybojování vzdušné nadvlády - a to ve druhém případě i přesto, že jeho pozemní jednotky trpěly pod obrovským tlakem a ustupovaly s těžkými ztrátami. Za tím vším je čirý pragmatismus: všechny ty protipozemní zbraně budou letectvu k ničemu, když jim je po cestě nad cíl něco sestřelí i s nosičem. Zatímco je tedy armáda podporována svým vojskovým letectvem, jehož jednoúčelové stroje se nedají nasadit k vybojování AS - tedy A-10 a bitevní vrtulníky na straně USA, nebo de facto Skyhawky na straně Izraele (izrael nemá žádné armádní letectvo oddělené od IAF), taktické letectvo se snaží vybojovat nadvládu ve vzduchu, zničit nepřátelská letiště a eliminovat hrozbu plynoucí z PVO. I prostředky armádního letectva mohou být namísto podpory armády pod útokem nasazeny pro potřebu vybojování AS proti prostředkům pozemní PVO, pokud by to letectvo taktické nezvládlo vůbec, v požadované době nebo za cenu přílišných ztrát.
Vybojování AS znamená zničení nepřátelské PVO, která zahrnuje jak letectvo, tak síťě řízení a komunikací (C3, C4I), radary, velící centra a statické a mobilní odpalovací zařízení SAM a AAA.
Ničit nepřátelská letadla přímo ve vzduchu je nejméně efektivní - teoreticky potřebujete min. 1 vlastní letadlo na eliminaci protivníkova (tato teorie však nepočítá s významným náskokem vl. technologie a výcviku, jde prakticky o značně pesimistický scénář - např. F-22 vítězí ve cvičných soubojích i v simulacích v poměru více jak 5:1 nad F-15, staré Mirage F-1 arabských států by proti ní prakticky neměly šanci). Mnohem efektivnější je zničit nepřátelské letectvo na zemi - a to buď leteckým úderem, nebo podle útokem zvláštních jednotek, popř. kombinací obojího.

Eliminaci leteckým úderem provedly úspěšně 3 mocnosti ve 3 válkách: <ul style="list-style-type: decimal">
- nacistické německo ve WW2 zničilo 4 000 sovětských letounů na zemi, zatímco samo disponovalo pouhými 1 400 letouny
- Izrael zničil v v šestidenní válce 400 arabských letounů - značnou část z nich na jejich letištích - 196 vlastními
- Při OIF dokázala koalice zničit Irácké C4I, letiště a letouny a tak demoralizovat nepřítele, že ten raději nelétal a kdyžtak se snažil uprchnout. V tomto případě bylo eliminací většiny systémů SAM, letišť, letadel a C4I prakticky dosaženo globální AS.

Všechny výše uvedené údery měly společný jeden faktor - strategické i taktické překvapení. Údery proběhly v prvním dni války společně s údery na střed kruhů, nepřítele zaskočily a většinu jeho letectva vyřadily na zemi - zbytek pak nedokázal účinně bojovat ani pokud měl vůli k boji (Srbský MiG-29, který odstartoval první den OAF, čelil najednou 24 stíhačkám NATO) - Irák už byl tak demoralizovaný z minulých leteckých válek, že tuto vůli v roce 2003 prakticky neměl.

Závěr
Podle doktríny USAF je jádrem úspěchu válečných operací dosažení vzdušné nadvlády, a to eliminací SAM, letectva a řídících uzlů (C4I).
Jakmile je AS vybojována, může letectvo zabránit pohybům nepřátelských vojsk, demoralizovat obyvatelstvo, paralyzovat obranu, komunikaci, výrobu a logistiku a nemírně účinně působit i přímo na nepřátelská vojska. Nepříteli je tedy nutno za každou cenu znemožnit nabytí vzdušné nadvlády, aby nemohl totéž udělat vám.
Naposledy upravil(a) cover72 dne 5/3/2009, 21:49, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

Jako vždy, když něco píši pro palbu se mi to vymklo z rukou a skončilo to o 400% větší, než jsem zamýšlel (původně jsem chtěl rozepsat jen Wardena).
Doufám, že v tom nejsou nejaké chyby nebo nelogičnosti dané vymazáním či přemisťováním úseků textu - neměl jsem moc času to kontrolovat. Kdybyste si něčeho všimli, neváhejte mě upozornit..
Naposledy upravil(a) cover72 dne 25/10/2009, 15:29, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
Svarboj
desátník
desátník
Příspěvky: 47
Registrován: 22/12/2008, 18:25

Příspěvek od Svarboj »

"36. skvadrona stíhacích bombardérů (36. FBS), která v jediný den - 11. března 1952 - se svými šestnácti stroji vykonala 254 operačních letů"
Je to vůbec možný? To dělá 15,9 vzletů na stroj při 100% letuschopnosti. Jinak fajné čtení.
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

Dobrá poznámka, díky - nejedná se o skvadronu, ale skupinu.
Ergo těch 250 náletů provedlo ne 12~20, ale 36~60 letadel - to už je reálnější. Zmátlo mě, že celá stránka historie 36.FBS hovoří o skvadroně a pak je tam jednou místo FBS FBG - přehlédl...
Naposledy upravil(a) cover72 dne 5/10/2009, 21:20, celkem upraveno 3 x.
Tales
svobodník
svobodník
Příspěvky: 29
Registrován: 1/10/2007, 16:04

Příspěvek od Tales »

V podstatě mi to příjde jako rozpracování klasické teorie strategického bombardování ala druhá světová, doplněné o některé nové postupy. Strategie je to jistě velmi efektivní v boji proti slabším státům, ale mám pocit, že by tak dobře nefungovala proti vyrovněně silnému protivníku, nebo protivníku schopnému údery vracet např. pomocí balistických raket s jadernou municí. Wardenova strategie je však zcela bezmocná proti protivníkům typu Talibán či Iráčtí povstalci, tam totiž z celé strategie nezbyde nic jiného, než reagovat na činy protivníka a útočit na bodové číle (např. odhalená skupinka povstalců, nějaký úkryt atd.) Celkově je to strategie zajímavá, ale dle mého názoru i z velké míry relikt studené války. Rozčlenění na "okruhy" je logické, stejně tak i priorita cílů (tedy vedení státu a infrastruktura) Podobně by však mohl např. i takový Irán k likvidaci cílů ze vnitřku kruhu a odhodlání obyvatelstva nahlodat jinými, pro něj dostupnými, způsoby. Napadá mě např. využití sebevražedných atentátníků k útokům na politické i civilní cíle, akce speciálních jednotek, masový terorismus a zároveň skrývání svých strategických objektů pod hustě osídlené oblasti. Samozřejmě by se výše zmíněné nedělo na na území USA, ale třeba by byl do chaosu uvržen Irák či jiné okolní státy a to by byla právě ta cena, kterou by američané nechtěli podstoupit.
Uživatelský avatar
jaromír dolanský
praporčík
praporčík
Příspěvky: 391
Registrován: 12/10/2006, 14:21
Bydliště: Liberec
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od jaromír dolanský »

Zajímavý odkaz a změna ( ? ) strategie.
http://neviditelnypes.lidovky.cz/svet-t ... ranici_wag
VIVERE SUIS DESIDERIS. PRO SUO HONORE MORI.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Jaké nečekáné potěšení Vás opět vidět pane Dolanský. Zajímavý odkaz pane Dolanský. A co je vůbec s Vámi? Kde se nám touláte v širém světě. Ozvěte se častěji a něco nám o svých cestách napište.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

Je rozdíl mezi autonomním vyhledáním cíle a navigací k němu a zpět a AI. To prvé je prostě jen program, jaký obsahují střely s plochou drahou letu už 30 let, pouze doplněný o algoritmus pro vyhledání cíle v předdefinované oblasti - a právě to mají všechny UCAV. Ergo vzpoura nehrozí.

A strategii toto nemění - dokonce ani taktiku příliš ne: v operaci OIF letěly první prostředky UAV, na které se vyplýtvaly nepřátelské rakety; obdobnou taktiku použili Izraelci proti Sýrii a podobně se to plánuje i nadále - díl History Channel's Dogfights S03E00 ukazuje UAV, použité jako návnadu pro systém PVOS, který tím odhalí své radary pro HARMy nesené F-35.
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

Toto môžeš použiť len proti štátom, ktoré nemajú dostatočné sily a prostriedky. Ťažko sa to ale dá aplikovať proti štátom, ktoré sú na rozsiahle vniknutie UAV (= letecké napadnutie) do svojho vzdušného priestoru schopné odpovedať štartom stíhačov a hlavne odpálením taktických a operačno-taktických balistických rakiet.
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

No tak samozřejmě. Nikdo ane neplánuje útok na Rusko - pokud si všímáš, strategie USA v posledních 15 letech se vyvíjí pro útoky na státy "Třetího světa", které mají mírně zaostalou armádu pozemní a letectvo si dostavují Su-30-based stíhačkami, popř. Gripeny/Rafale/J-## (tedy snadno dostupnými stíhčkami 4gen)
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

Narazil jsem na perličku - strategie USA spoléhající na vzdušný průzkum měla ošklivou chybu - videopřenosy z UAV Predator byly totiž posílány nešifrovaně, takže je Iráčtí povstalci odposlouchávali pomocí ruského software za pár dolarů a tím mohli předvídat údery koaličních sil. Opravdu promyšlené..
http://www.dsl.sk/article.php?article=8485
Uživatelský avatar
hydrostar
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1717
Registrován: 26/9/2006, 21:19
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od hydrostar »

Covere, tak to sem čtl už aj na idnesu ;-)
Hydrostar se s námi trvale rozloučil...
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

Já už v rámci ochrany duševního zdraví žádné noviny nečtu, takže jsem to nemohl vědět.. Čímž se osazenstvu omlouvám za redundantní informaci.
Uživatelský avatar
IgorT
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1467
Registrován: 25/6/2014, 12:48
Bydliště: BA

Re: Strategie USAF

Příspěvek od IgorT »

Americké vojenské letectvo USAF ohlásilo sériu opatrení, ktoré majú bojovať proti výraznému nedostatku ľudí pri obsluhe bezpilotných lietadiel. Tie sa v súčasnosti intenzívne využívajú aj pri americkej leteckej kampani v Iraku a Sýrii.
http://vat.pravda.sk/technologie/clanok ... lietadiel/
Obrázek
Uživatelský avatar
rabo
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 2134
Registrován: 16/1/2007, 11:52

Re: Strategie USAF

Příspěvek od rabo »

Americké vojenské letectvo USAF ohlásilo sériu opatrení, ktoré majú bojovať proti výraznému nedostatku ľudí pri obsluhe bezpilotných lietadiel. Tie sa v súčasnosti intenzívne využívajú aj pri americkej leteckej kampani v Iraku a Sýrii.
http://vat.pravda.sk/technologie/clanok ... lietadiel/
Je nedostatok vhodných ľudí. No už asi nastáva doba, kedy sa zveríme do rúk počítačom . A potom... už len John Connor.
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Re: Strategie USAF

Příspěvek od cover72 »

Tento článek:
http://foreignpolicy.com/2015/11/25/the ... -civilians
A tato zpráva:
https://www2.centcom.mil/sites/foia/rr/ ... v%2014.pdf
vrhají světlo na nynější taktické postupy USAF při schvalování cílů pro bombardování:

Každý jeden cíl musí být dlouhé minuty verifikován, popsán, zdokumentován a nakonec schválen samotným ředitelem celého operačního střediska -- a stačí jediný mail od osoby z oblasti bombardování, aby se vyšetřovatelé vrhli na více jak měsíční práci, přehrávali videozáznam z kamery letounu políčko po políčku na obrovském plátně a "analytici obrazů" měřili délku stínů postav aby zjistili, zda tam nebylo dítě a kdo měl či neměl zbraně, výsledkem čehož je 58-stránková zpráva.

Pokud místní aktivisté vypustí zprávu v angličtině, ve které kritizují USAF, že jako "kolaterál" k cílům teroristů zabilo civilisty a podsouvá, že tím nerespektuje mezinárodní válečné právo, USAF cítí potřebu ustanovovat k prošetření tribunály vojenskými právníky, psát obsáhlé zprávy, ve kterých se hájí a vyšetřuje to atd.

To vše jen proto, aby byl splněn oficiální cíl "Nula mrtvých civilistů při bombardování", který Obama "svému" letectvu nakázal kvůli mediálnímu povyku, který jinak každé civilisty vybombardované USAF následuje: teď jich USAF, soudě tedy podle nyní odtajněných vyšetřovacích zpráv, za celou kampaň proti ISIS eviduje 6, slovy šest, a proto se také přes 40% letounů vracelo na základnu, aniž by shodilo jedinou pumu: nenašly cíl, který by splňoval takto extrémní kritéria pro "vyloučení zásahu civilních osob". Syrští a iráčtí aktivisté ale udávají cca. 10x vyšší čísla.

17. a 19. listopadu se to ale zase o něco "uvolnilo", zhruba na "izraelský standard" (tzn. "když je prokazatelně varuješ 45 minut předem, bombarduj si co chceš").

Když Izrael tehdy kvůli médiím a aktivistům začal varovat obyvatele objektů zneužívaných palestinskými teroristy k raketovým útokům předem před bombardováním, vojenští představitelé USA a tuším že Francie jej kritizovali, že tím neúměrně "zvedá laťku" pro ostatní státy a armády. Nu tak teď už víme, kam.
Odpovědět

Zpět na „Organizace, taktika, strategie“