Po skončení druhé světové války disponovalo americké námořnictvo více než stovkou letadlových lodí různých velikostí a typů od předválečných Enterprise a Saratogy až po nejmodernější plavidla třídy Essex a rozestavěnou třídu Midway.
Obě nejstarší lodě byly hned po válce vyřazeny. Jejich technický stav byl dost mizerný. U plavidel která prošla celou válkou a byla několikrát poškozena to bylo celkem pochopitelné. Stejně rychle však USNavy vyřadila téměř všechny lehké a eskortní letadlové lodě. Tady to bylo hlavně proto, že svou velikostí nevyhovovaly moderním proudovým letounům a úpravy by byly velmi náročné a hlavně drahé.
Námořnictvo si však chtělo udržet svou pozici strategické složky amerických ozbrojených sil, bylo tedy jasné že musí mít vlastní jadernou výzbroj. A protože v tom období byly atomové zbraně pouze ve formě leteckých pum, potřebovali admirálové těžké bombardéry a letadlové lodě ze kterých by operovaly. US Air Force by totiž nikdy nepřipustila aby si námořnictvo vybudovalo pozemní základny na kterých by používalo vlastní strategické bombardéry. Navíc by tento plán asi narazil v Kongresu, po válce se ve velkém seškrtávaly finance na zbrojení a tohle by politici asi nerozdýchali.
Proto byl 18.4.1949 položen v Newport News Shipbuilding kýl obrovské letadlové lodě, větší než cokoliv postavené do té doby.Šlo o CVA-58 United States, první plavidlo z plánované čtyřicetikusové série. Projekt měl však velmi krátký život, už 23.4. Kongres námořnictvu odebral 190 mil.$ potřebných na stavbu lodě a přidal je letectvu na vybudování flotily mezikontinentálních bombardérů B-36 Conqueror.
Je však třeba dodat, že pokud by CVA-58 byla dokončena podle jakéhokoliv projektu, šlo by o poměrně zvláštní plavidlo. S délkou 331 metrů by bylo stejně dlouhé jako moderní třída Nimitz a jen o 5 m kratší než obrovská CVN-65 Enterprise. Šířka trupu měla být 38 m, maximální šířka letové paluby až 60 m, ponor 11,3 m, standartní výtlak 68000 tun a plný 83350 tun. Prvotní záměr například nepočítal s hangáry. Z lodi měly operovat bombardéry Lockheed Neptune upravené pro nesení jaderných pum. Později byl celý projekt přepracován a do hangárů měly přijít plánované těžké palubní bombardéry Douglas A-3 Skywarrior a doprovodné stíhačky. Celkem mělo z United States operovat 90 – 100 letounů.
Loď byla řešena jako hladkopalubní, nic nesmělo překážet leteckému provozu. Letová paluba byla v zadní polovině délky řešena jako úhlová s vyosením pět stupňů na obě strany. Na obou úhlových palubách byl osazen parní katapult, další dva byly umístěny na přídi. Transport letadel z hangárů měly zajišťovat čtyři výtahy, jeden na zádi, dva na pravém a jeden na levém boku. Celkově mohly výtahy, katapulty a brzdící zařízení obsluhovat letouny o váze až 45 tun.
Pohon by zajišťovalo osm kotlů Foster-Wheeler dodávajících páru čtyřem turbínám Westinghouse. Odvod spalin byl řešen stejně jako u japonských konstrukcí, vodorovně pod hranou úhlové letové paluby na obou bocích. Loď měly hnát čtyři šrouby o průměru 6,3 m. Celkový výkon této sestavy by dosahoval 280000 koní a maximální rychlost 33 uzlů (61 km/h).
Výzbroj plavidla mělo tvořit osm dvojúčelových děl 127 mm / L 54 lafetovaných jednotlivě v uzavřených věžích. Dále mělo být nainstalováno 16 nových protiletadlových automatů ráže 76 mm / L 70 v osmi dvojhlavňových věžích a původní plány zahrnovaly i dvacet lehkých Oerlikonů 20 mm.
Celkově je možná pro USNavy štěstím, že loď nebyla nikdy postavena. Odborníci se shodují v tom, že by velmi brzy byla nutná rozsáhlá přestavba. Plavidlu by totiž chyběla ta univerzálnost moderních konstrukcí. Některá technická řešení však byla později použita u letadlových lodí třídy Forrestal.
Plánovaný vzhled
V tomto stádiu byla stavba ukončena
Těžký palubní bombardér A-3 Skywarrior
