Letadlové lodě USNavy - CVN-65 Enterprise
Napsal: 28/8/2005, 17:44
V americké loděnici Newport News Shipbuilding byla 4.2.1958 zahájena stavba obrovské letadlové lodě. Stavba pokračovala celkem rychle a bez větších potíží a tak 24.9.1960 došlo ke spuštění trupu na vodu. Při slavnostním obřadu křtu který provedla manželka Sekretáře námořnictva (civilní šéf USNavy a USMC podřízený ministrovi obrany) dostala loď historicky slavné jméno Enterprise a kódové označení CVAN-65 (N v označení znamená nuclear). O rok později byla dokončena a tak 25.12.1961 převzalo námořnictvo dodnes nejdelší válečné plavidlo na světě.
Zárověň je Enterprise první letadlovou lodí poháněnou jadernými reaktory. Po tomto druhu pohonu toužili admirálové od konce války. Fascinovala je praktická nezávislost lodě na základně. Už za války bylo dokonale propracováno zásobování flotil, které tak zůstávaly na moři celé měsíce a po ukončení jedné operace se jen vyměnil velitel se štábem a celé loďstvo šlo do další akce. Stále zde však bylo obrovské množství zranitelných tankerů dodávajících lodím mazut. Proto byla po válce vývoji jaderného pohonu věnována nejvyšší pozornost. Reaktor byl vyvinut poměrně rychle a hledal se způsob jak jej vyzkoušet na moři. Proto bylo rozhodnuto umístit jej do ponorky. V nich je pohonná soustava namáhána často až za bezpečnostní mez a proto pokud vydrží tam, vydrží všechno. V SSN-571 Nautilus prokázal reaktor své možnosti a tak bylo napláno zabudovat jej do křižníku a letadlové lodě.
Rozměry plavidla jsou impozantní. Maximální délka je 342,3, šířka trupu 40,5 m, ponor 10,7 m, rozměry letové paluby 331,6 x 78,4 standartní výtlak 73500 tun a plný výtlak 89600 tun. V dnešní době činí ponor 11,9 m a maximální výtlak má hodnotu 93500 tun.
Revoluční pohon tvoří osm reaktorů PWR A2W (odvozené z ponorkového modelu S2W) firmy Westinghouse které dodávají páru čtyřem turbínám od stejné společnosti. Jde o turbíny standartního typu běžně používané v USNavy, takže i zde je maximální výkon na čtyřech šroubech o průměru 18' ( asi 5,5 m) 210 MW (280000 koní). Loď dosáhuje rychlosti 33 uzlů a na jedno naplnění reaktorů je schopna uplout 750000 až 1000000 km což je prakticky neomezený rádius. Pro případ selhání primárního pohonu je loď vybavena čtyřmi pomocnými diesovými motory o výkonu 8 MW.
Schéma letové paluby je i přes odlišný tvar odvozeno z třídy Kitty Hawk, tedy dva letadlové výtahy před můstkem, jeden za ním a čtvrtý v zadní části úhlové přistávací paluby na levoboku. Dva parní katapulty typu C-13 na přídi a další dva v přední části úhlové paluby. Čím se však od ostatních lodí liší je futuristický tvar nástavby. Ostrov má krabicový tvar na čtvercovém půdorysu a je uložen na výrazně užším podstavci. Na vrcolku ostrova byl původně mohutný kryt pevného fázového radaru Ten byl při pozdější rekonstrukci odstraněn a jeho místo zaujal členitý stožár ozdobený množstvím antén různých radarových systémů.
Stejně jako letadlová loď CV-67 John F. Kennedy nebyla při přejímce vybavena jakýmikolv zbraňovými systémy. I zde se totiž předpokládalo vyzbrojení protiletadlovými střelami Bendix SAM-N-8/RIM-50 Typhon LR a i zde znamenalo zpožděni a posléze zrušení jejich vývoje značné problémy. Až v roce 1969 při opravách škod způsobených rozsáhlým požárem byly na plošiny pod úrovní letové paluby osazeny tři odpalovací zařízení Raytheon GMLS Mk 29 každé pro osm PLŘS Sea Sparrow naváděných pomocí radiolokátorů Mk 91. V letech 1979-1982 došlo v rámci programu SLEP k rozsáhlé rekonstrukci při níž byla částečně přestavěna nástavba, vyměněn již dříve zmíněný radar, byly doplněny další elektronické systémy, na trup osazen kevlarový pancíř a doplněna výzbroj. Došlo k osazení tří kompletů GE/GD Vulcan-Phalanx Mk 15 a radioelektronickou obranu lodi tvoří čtyři šestihlavňové vrhače klamných cílů Loral Hycor SRBOC Mk 36, protitorpédový obranný systém SSTDS a SLQ-36 Nixie.
Radiolokační vybavení v současnosti tvoří vzdušné vyhledávací radary ITT SPS 48E, Raytheon SPS 49(V)5 a Hughes Mk 23 TAS, hladinový vyhledávací Norden SPS 67, střelecký 6 Mk 95 a navigační systémy Raytheon SPS64(V)9 a Furuno 900.
Loď je dále vybavena námořním taktickým řídícím integrovaným systémem NTDS/ACDS, spojovacími soupravami Link 4A, 11 a 14, systémem satelitního spojení SATCOM SRR-1 a dalšími komunikačními zařízeními jako WSC-3, WSC-6, USC-38 a mnoha dalšími.
Leteckou výzbroj tvoří obvykle wing 50 TACAIR zahrnující podle typu akce 20 stíhacích letounů protivzdušné obrany Grumman F-14 Tomcat, 36 útočných letounů McDonnell Douglas F/A-18 Hornet, 4 stroje pro vedení radioelektronického boje Grumman EA-6B Prowler, 4 stroje včasné výstrahy Grumman E-2C Hawkeye, 6 letounů pro vedení protiponorkového boje Lockheed S-3B Viking, 2 výzvědné letouny Lockheed ES-3A Shadow a 6 vrtulníků Sikorski, 4 ve verzi SH-60F Seahawk a 2 verze HH-60H.
Tyto počty se mění v závislosti na tom zda se jedná o cvičnou, hlídkovou nebo bojovou plavbu.
Díky programu SLEP se počítá se službou CVN-65 Enterprise minimálně do roku 2013 kdy by ji měla pravděpodobně nahradit letadlová loď CVN-78 třídy Nimitz.
A ještě jedna informace pro ty kteří se v duchu ptají co taková sranda stojí. Roční provoz tohoto obra vyjde americké daňové poplatníky na přibližně 220 milionů $.
Enterprise -Tomcaty
CVN-65
Slavnostní spuštění - rok 1960
Zárověň je Enterprise první letadlovou lodí poháněnou jadernými reaktory. Po tomto druhu pohonu toužili admirálové od konce války. Fascinovala je praktická nezávislost lodě na základně. Už za války bylo dokonale propracováno zásobování flotil, které tak zůstávaly na moři celé měsíce a po ukončení jedné operace se jen vyměnil velitel se štábem a celé loďstvo šlo do další akce. Stále zde však bylo obrovské množství zranitelných tankerů dodávajících lodím mazut. Proto byla po válce vývoji jaderného pohonu věnována nejvyšší pozornost. Reaktor byl vyvinut poměrně rychle a hledal se způsob jak jej vyzkoušet na moři. Proto bylo rozhodnuto umístit jej do ponorky. V nich je pohonná soustava namáhána často až za bezpečnostní mez a proto pokud vydrží tam, vydrží všechno. V SSN-571 Nautilus prokázal reaktor své možnosti a tak bylo napláno zabudovat jej do křižníku a letadlové lodě.
Rozměry plavidla jsou impozantní. Maximální délka je 342,3, šířka trupu 40,5 m, ponor 10,7 m, rozměry letové paluby 331,6 x 78,4 standartní výtlak 73500 tun a plný výtlak 89600 tun. V dnešní době činí ponor 11,9 m a maximální výtlak má hodnotu 93500 tun.
Revoluční pohon tvoří osm reaktorů PWR A2W (odvozené z ponorkového modelu S2W) firmy Westinghouse které dodávají páru čtyřem turbínám od stejné společnosti. Jde o turbíny standartního typu běžně používané v USNavy, takže i zde je maximální výkon na čtyřech šroubech o průměru 18' ( asi 5,5 m) 210 MW (280000 koní). Loď dosáhuje rychlosti 33 uzlů a na jedno naplnění reaktorů je schopna uplout 750000 až 1000000 km což je prakticky neomezený rádius. Pro případ selhání primárního pohonu je loď vybavena čtyřmi pomocnými diesovými motory o výkonu 8 MW.
Schéma letové paluby je i přes odlišný tvar odvozeno z třídy Kitty Hawk, tedy dva letadlové výtahy před můstkem, jeden za ním a čtvrtý v zadní části úhlové přistávací paluby na levoboku. Dva parní katapulty typu C-13 na přídi a další dva v přední části úhlové paluby. Čím se však od ostatních lodí liší je futuristický tvar nástavby. Ostrov má krabicový tvar na čtvercovém půdorysu a je uložen na výrazně užším podstavci. Na vrcolku ostrova byl původně mohutný kryt pevného fázového radaru Ten byl při pozdější rekonstrukci odstraněn a jeho místo zaujal členitý stožár ozdobený množstvím antén různých radarových systémů.
Stejně jako letadlová loď CV-67 John F. Kennedy nebyla při přejímce vybavena jakýmikolv zbraňovými systémy. I zde se totiž předpokládalo vyzbrojení protiletadlovými střelami Bendix SAM-N-8/RIM-50 Typhon LR a i zde znamenalo zpožděni a posléze zrušení jejich vývoje značné problémy. Až v roce 1969 při opravách škod způsobených rozsáhlým požárem byly na plošiny pod úrovní letové paluby osazeny tři odpalovací zařízení Raytheon GMLS Mk 29 každé pro osm PLŘS Sea Sparrow naváděných pomocí radiolokátorů Mk 91. V letech 1979-1982 došlo v rámci programu SLEP k rozsáhlé rekonstrukci při níž byla částečně přestavěna nástavba, vyměněn již dříve zmíněný radar, byly doplněny další elektronické systémy, na trup osazen kevlarový pancíř a doplněna výzbroj. Došlo k osazení tří kompletů GE/GD Vulcan-Phalanx Mk 15 a radioelektronickou obranu lodi tvoří čtyři šestihlavňové vrhače klamných cílů Loral Hycor SRBOC Mk 36, protitorpédový obranný systém SSTDS a SLQ-36 Nixie.
Radiolokační vybavení v současnosti tvoří vzdušné vyhledávací radary ITT SPS 48E, Raytheon SPS 49(V)5 a Hughes Mk 23 TAS, hladinový vyhledávací Norden SPS 67, střelecký 6 Mk 95 a navigační systémy Raytheon SPS64(V)9 a Furuno 900.
Loď je dále vybavena námořním taktickým řídícím integrovaným systémem NTDS/ACDS, spojovacími soupravami Link 4A, 11 a 14, systémem satelitního spojení SATCOM SRR-1 a dalšími komunikačními zařízeními jako WSC-3, WSC-6, USC-38 a mnoha dalšími.
Leteckou výzbroj tvoří obvykle wing 50 TACAIR zahrnující podle typu akce 20 stíhacích letounů protivzdušné obrany Grumman F-14 Tomcat, 36 útočných letounů McDonnell Douglas F/A-18 Hornet, 4 stroje pro vedení radioelektronického boje Grumman EA-6B Prowler, 4 stroje včasné výstrahy Grumman E-2C Hawkeye, 6 letounů pro vedení protiponorkového boje Lockheed S-3B Viking, 2 výzvědné letouny Lockheed ES-3A Shadow a 6 vrtulníků Sikorski, 4 ve verzi SH-60F Seahawk a 2 verze HH-60H.
Tyto počty se mění v závislosti na tom zda se jedná o cvičnou, hlídkovou nebo bojovou plavbu.
Díky programu SLEP se počítá se službou CVN-65 Enterprise minimálně do roku 2013 kdy by ji měla pravděpodobně nahradit letadlová loď CVN-78 třídy Nimitz.
A ještě jedna informace pro ty kteří se v duchu ptají co taková sranda stojí. Roční provoz tohoto obra vyjde americké daňové poplatníky na přibližně 220 milionů $.
Enterprise -Tomcaty
CVN-65
Slavnostní spuštění - rok 1960
) a v sobotu 1.12. krátce po obědě proběhne slavnostní vyřazení tohoto plavidla z činné služby.
