Argentinské bitevní lodě třídy Rivadavia

Moderátor: jarl

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Argentinské bitevní lodě třídy Rivadavia

Příspěvek od jarl »

Argentinské bitevní lodě třídy Rivadavia
Obrázek
Na území Jižní Ameriky existovaly ve druhé polovině 19. století čtyři silné státy (Argentina, Brazílie, Chile a Peru), jejichž válečná námořnictva mezi sebou soutěžila o pozici regionální mocnosti. Po porážce ve válce s Chile (1879 až 1883) téměř zaniklo peruánské loďstvo a hospodářsky posílená Chile se nyní mohla soustředit na soupeření s Argentinou, jež se stala jejím hlavním rivalem. Závody ve zbrojení mezi těmito zeměmi se odrazily i v jejich námořních programech, takže obě loďstva na přelomu 19. a 20. století značně posílila a zařadila do služby řadu nových plavidel včetně pancéřových křižníků (chilské ESMERALDA a O´HIGGINS; argentinské jednotky třídy GARIBALDI). Nákladné soupeření nakonec oba rivaly finančně vyčerpalo, díky čemuž za přispění britského prostřednictví v roce 1902 podepsali smlouvu o částečném odzbrojení a pětiletém moratoriu na stavbu nových válečných lodí.

Zdálo se, že díky této dohodě se poměry v oblasti uklidní a zdejší země se místo drahého námořního zbrojení budou moci věnovat řešení neutěšené situace vlastního obyvatelstva, ale do hry nečekaně vstoupila Brazílie, která po překonání období vnitřních nepokojů vzniklých po abdikaci císaře Pedra II., plánovala rozšíření vlastní flotily, která dříve bývala nejsilnější v celé Latinské Americe, ale nyní musela tento primát přenechat Argentině. Brazílie už v roce 1904 rozhodla o posílení svého loďstva a o dva roky později ohlásila nový námořní program, podle něhož mělo být získáno několik bitevních lodí (možná až čtyři), lehké křižníky a torpédoborce. Jako první byla ve Velké Británii zadána dvě plavidla třídy MINAIS GERAIS o výtlaku 21 000 tun se silnou výzbrojí (12 x 305 mm, 22 x 120 mm), dobrou pancéřovou ochranou a rychlostí přes 21 uzlů. Samotná objednávka by ještě nemusela vybočovat z poměrů panujících v této oblasti, jelikož všechny zdejší regionální mocnosti si průběžně nechávaly v Evropě stavět vlastní obrněnce, jenomže nové přírůstky brazilské flotily překonávaly svou kvalitou nejenom místní konkurenci, ale i většinu jednotek sloužících ve flotilách tehdejších námořních velmocí.

Obrázek
Korveta Uruguay vyplouvá k Antarktidě

To vyvolalo v Argentině obavy, protože její námořnictvo mělo kromě početné křižníkové eskadry ve stavu už pouze zastaralou bitevní loď ALMIRANTE BROWN a dva pobřežní obrněnce třídy INDEPENDENCIA, které by na jednotky třídy MINAIS GARAIS stačit nemohly. Kromě vojenských důvodů (oba státy spolu vedly teritoriální spory) byla v sázce i prestiž země, která se už několik desetiletí pokoušela hrát v regionu rozhodující roli (připojení větší části Patagonie a některých dalších území na úkor Bolívie a Paraguaye, námořní expedice k pobřeží Antarktidy). V Argentině byl ustanoven zvláštní výbor, jenž se měl vzniklou situací zabývat a mezi jeho členy patřily například tehdejší ministr námořnictva Onofer Belbeder, nebo admirál Manuel Domecq García, kteří rozhodli doporučit stavbu vlastních bitevních lodí.

Za stávající situace bylo po bouřlivých sporech rozhodnuto pustit se do dalšího kola námořního zbrojení, tím spíše že Brazilci se nespokojili s převzetím prvních dvou lodí a už v roce 1911 zadali stavbu další jednotky (RIO DE JANEIRO) o výtlaku 30 000 tun, která měla být vyzbrojena čtrnácti děly kalibru 305 mm. Argentina byla zpočátku vázána oním pětiletým moratoriem na stavbu nových válečných lodí, jež ovšem v roce 1907 vypršelo a následujícího roku bylo v Londýně vypsáno mezinárodní výběrové řízení na stavbu dvou bitevních lodí (později měla přibýt ještě třetí), do něhož se přihlásilo patnáct loďařských společností z pěti zemí, ale některé odradil neseriózní přístup zadavatele natolik, že se druhého kola nezúčastnily. Argentinci totiž ve snaze minimalizovat náklady zprvu nevyhlásili vítěze, ale zkombinovali nejvhodnější návrhy do vlastního projektu, který měla realizovat společnost vzešlá z druhého kola konkursu. Díky těmto nevšedním praktikám získala zakázku americká společnosti Fore River Shipbuilding Company, jež porazila všechny renovované konkurenty (Armstrong, Vickers, Blohm & Voss, Ansaldo, Cramp, Forges et Chantiers) nejnižší cennou a evropské loděnice se musely spokojit se zakázkami na dvanáct torpédoborců. Americké loďařské společnosti se při podobných konkurzech dosud téměř neprosadily a situace se nezměnila ani později, takže argentinské jednotky zůstaly - společně s ruským RETVIZANEM - jedinými plavidly této kategorie realizovanými v USA pro zahraničního odběratele.

Obrázek
Argentínský admirál García

Konečná cena za každou jednotku se vyšplhala na 2 214 000 liber šterlinků, což za bitevní lodě této velikosti nebylo mnoho (souběžně realizované lodě ERIN a CANADA o podstatně menším výtlaku stály každá 2,5 miliónů liber), ale přesto představovaly náklady na stavbu těchto plavidel pro Argentinu značnou zátěž a celý projekt by nebylo možné ufinancovat bez zahraničních půjček, což ještě zvýšilo její už i tak velkou zadluženost. Není proto divu, že v zemi se vedly spory o smysluplnosti tohoto projektu, které ještě přiživilo utlumení brazilského námořního zbrojení (rozestavěný RIO DE JANEIRO byl prodán Turecku) a za této situace se realizace původního záměru jevila jako zbytečné plýtvání finančními prostředky. Z logiky věci bylo možné začít uvažovat o odprodeji alespoň jednoho plavidla některému zahraničnímu zájemci, kterých se v období před první světovou válkou a krátce po jejím zahájení, údajně nabízela celá řada, ale nakonec byly prodané pouze čtyři torpédoborce třídy SANTIAGO a popisované lodě zůstaly ve vlastnictví Argentiny. Jejich převzetí v průběhu první světové války bylo umožněno tím, že Spojené státy se do tohoto konfliktu zapojily teprve v roce 1917, díky čemuž nebyly lodě třídy RIVADAVIA zrekvírované, jako jednotky stavěné ve Velké Británii pro Chile a Turecko.

Nové přírůstky zdejší flotily obdržely jména RIVADAVIA a MORENO na počest osobností, které se v 19. století zasloužily o získání argentinské nezávislosti. Součástí názvu se stala i zkratka ARA (Armada de la repúblika Argentina), takže jejich celá jména byla ARA RIVADAVIA a ARA MORENO.

K podpisu stavební smlouvy došlo 22. ledna 1910. RIVADAVIA byl realizován v loděnici Fore River Shipbuilding Company; k založení kýlu došlo 25. dubna 1910, spuštění na vodu proběhlo 28. června 1911 a do služby loď vstoupila v prosinci 1914. MORENO nakonec z neznámých příčin postavila společnosti New York Shipbuildong Corporation. Založen byl 9. července 1910, ke spuštění došlo 23. září 1911 a Argentina si jej převzala v březnu 1915.

Obrázek
Spouštění bitevní lodě Rivadavia na vodu

Jednalo se o jednotky typově náležející k takzvaným dreadnoughtům, kam bývají řazeny bitevní lodě stavěné v prvních dvou desetiletích 20. století, které konstrukčně navazovaly na britskou jednotku DREADNOUGHT. Jejich trup byl dlouhý mezi svislicemi 178,3 m (maximální délka 181,3 m), široký 29,5 m a ponor dosahoval 8,5 m. Standardní výtlak činil 28 008 tun a plný 30 680 tun. Nápadný byl mřížkový stožár s několika světlomety, jenž byl typický pro bitevní lodě zhotovené v USA (jinde se používaly trojnožkové), ale zatímco jednotky stavěné pro US Navy mívaly takovéto stožáry dva, lodě třídy RIVADAVIA dostaly pouze jeden (na přídi), kdežto na zádi byl jednoduchý stožár sloužící k signalizaci. Ve středolodí umístil konstruktér dva výložníky a stejný počet stanovišť sloužících k řízení palby. Nad palubu se vypínaly dva komíny umístěné poměrně daleko od sebe (stály za předním a zadním velitelským můstkem) a lodě nesly také osm parních barkas a lodních člunů. Jako konstrukční materiál byla použita ocel a příslušnost argentinských jednotek k bitevním lodím prozrazovalo šest dělových věží s mohutnými kanóny. Ve výbavě nechyběly ani radiostanice umožňující za příznivých okolností navázat spojení až na vzdálenost 1500 km, které dodala německá společnost Telefunken.

Obrázek
Průřez trupem

Třebaže plavidla popisované třídy vznikala v USA bylo jejich pancéřování koncipováno podle soudobých britských bitevních lodí a propočítáno takovým způsobem, aby poskytovalo adekvátní ochranu proti dělům ráže 305 mm. Tvořila je Kruppova ocel a jeho celková hmotnost byla 7600 tun. Základem se stál boční pás široký 2,4 m (část pod hladinou měřila 1 m a byla silná 129 mm), jehož tloušťka byla ve středu 279 mm (podle jiných zdrojů 305 mm) a postupně se zeslaboval na 254 mm (zde se na něj napojovaly pancéřové příčky o tloušťce 254 mm), 127 mm (na přídi) a 102 mm (na zádi). Nad tímto pásem se táhly ještě dva další a ukončovaly je rovněž pancéřové přepážky. První byl silný 229 mm, druhý 203 mm a na oba vpředu navazovaly slabší segmenty silné od 152 do 102 mm.

Dělostřelecké věže měly střechy silné 76 mm, jejich čela 305 mm, zatímco stěny a zadní části 229 mm. Barbety chránil pancíř o tloušťce 305 mm a kasematy děl střední ráže dostaly 152 mm silné pancéřování. Přední velitelskou věž pokrývala vrstva oceli silná 305 mm, kdežto zadní 229 mm. Lodě třídy RIVADAVIA vybavil konstruktér také dvěma pancéřovými palubami; spodní byla silná 76 mm (horní 38 mm) a skládala se z horizontální části a dvou skosených segmentů napojujících se na boční pancíře. Kromě těchto tradičních ochranných prvků disponovala popisovaná plavidla i protitorpédovými stěnami o síle 76 mm, které počátkem 20. století začali zavádět francouzští konstruktéři, a za pozornost stojí skutečnost, že argentinské jednotky měly jako první na světě i speciální ochranu strojovny a muničních skladů před explozemi pod lodním trupem, kterou tvořily pancéřové desky o tloušťce 19 mm. Pasivní ochranu popisovaných plavidel lze označit za přiměřenou jejich plánovanému použití a vylepšovalo jí i dvojité dno, uhelné bunkry podél lodních boků a množství vodotěsných komor.

Obrázek
Schéma pancéřové ochrany

Hlavní výzbroj tvořilo dvanáct děl ráže 305 mm o délce hlavně 50 ráží, které dodala americká společnost Bethlehem. Umístěna byla do šesti věží (vždy po dvou kusech), při jejichž rozmístění se prolnuly americké i evropské konstrukční vlivy. Čtyři byly usazené v lodní ose (dvě před předním a dvě před zadním velitelským můstkem), přičemž zadní byla vyvýšená (takzvaně v superpozici), aby zde umístěné zbraně mohly střílet přes střechu věže před nimi), zatímco boční umístil konstruktér diagonálně. Děla kalibru 305 mm vážila 67 tun a protipancéřové projektily dosahovaly hmotnosti 394,6 kg. Dostřel se při elevaci patnácti stupňů pohyboval kolem 22 000 (?) m a kadence byla asi dva výstřely za minutu. Průraznost protipancéřových projektilů se odvíjela od vzdálenosti cíle a při distanci 10 920 m činila 312 mm. Děla umístěná v podélné lodní ose měla palebný odměr 260 stupňů (ostatní podstatně méně) a rozmístění primární výzbroje umožňovalo použití všech těžkých děl v boční salvě.

Sekundární výzbroj byla velmi silná a dodal jí rovněž Bethlehem. Skládala se z dvanácti kanónů ráže 152 mm o délce hlavně 50 ráží, umístěných v samostatných bočních kasematách. Hmotnost těchto zbraní dosahovala 8,2 tun a granáty vážily 47,7 kg. Největší elevace mohla dosahovat patnácti stupňů a maximální dostřel byl 14 630 m. Rychlost střelby závisela na secvičenosti obsluhy a teoreticky mohla dosahovat šesti ran za minutu. Penetrační účinky těchto zbraní nebyly velké, takže na vzdálenost 10 920 m činily 69 mm proti pancíři z Harveyovy oceli. Argentinské lodě také nesly šestnáct děl kalibru 102 mm o délce hlavně 50 ráží na obranu před útoky torpédových plavidel, a nechyběla ani dvojice podhladinových torpédometů o průměru 533 mm, pro něž bylo k dispozici šestnáct torpéd. Pravděpodobně se jednalo o americký typ Mark 3 zavedený do výzbroje v roce 1910, který nesl výbušnou hlavici o hmotnosti 99 kg a na vzdálenost 3660 m dokázal vyvinout rychlost 26 uzlů.

Obrázek
Rozmístění dělových věží

Výzbroj lodí třídy RIVADAVIA byla na svou dobu silná a překonávaly jí pouze nejmodernější britské a americké superdreadnoughty. Hmotnost boční salvy složené z dvanácti kanónů kalibru 305 mm a šesti ráže 152 mm činila 5021,4 kg, což byla dostatečná hodnota. Vezená zásoba munice pro těžká děla byla nezvykle vysoká (120 kusů na hlaveň), zatímco na každou zbraň středního kalibru připadalo 300 granátů a konečně pro každé dělo ráže 102 mm bylo k dispozici 320 kusů munice. K zaměřování sloučily čtyři dálkoměry systému Barr & Stroud, z nichž dva se nalézaly ve velitelských věžích a dva na samostatných stanovištích ve středolodí.

Hlavňová výzbroj se v průběhu dlouhé služby několikráte měnila, takže v roce 1926 byla část děl ráže 102 mm sejmuta (podle jiných zdrojů všechna) a nahradily je čtyři protiletadlové kanóny kalibru 76 mm, k nimž ve 40. letech přibyly ještě čtyři protiletadlové zbraně ráže 40 mm. Velení argentinského námořnictva pokládalo koncem 20. let primární výzbroj za nedostatečnou, takže si nechalo v Německu vypracovat projektovou studii na její posílení. Dva návrhy předpokládaly instalaci modernějších kanónů (jeden ráže 305 a druhý 356 mm), kdežto zbývající doporučovaly použití výkonnějších projektilů a zvýšení elevace stávajících zbraní. Nakonec nebylo realizováno ani jedno z těchto doporučení a jednotky třídy RIVADAVIA dosloužily s původními těžkými děly.

Obrázek
Bitevní loď Moreno

K pohonu popisovaných plavidel sloužily tři Curtisovy parní turbíny, jejichž výkon se přenášel na stejný počet lodních šroubů. Kontrahovaný výkon měl dosahovat 45 000 koňských sil, což by umožnilo vyvinout rychlost 23 uzlů, ale skutečný výkon nepřekročil 39 750 koňských sil, díky čemuž činila nejvyšší rychlost 22,5 uzlů. Páru dodávalo osmnáct kotlů Babcock & Wilcock se smíšeným vytápěním. Běžná zásoba paliva sestávala z 1600 tun uhlí a 660 tun nafty, ale mohla být navýšena až na 4000 tun uhlí. Doplavba argentinských bitevních lodí byla při rychlosti jedenácti uzlů 11 000 námořních mil, ale při plavbě rychlostí patnácti uzlů již toliko 7000 mil. Strojovny byly umístěné ve středolodí a z obou stran na ně navazovaly kotelny rozdělené takto do dvou skupin (každá měla samostatný komín). Elektřinu vyráběl turbogenerátor o výkonu 4375 kw a dvě menší zařízení s výkonem 75 kw.

Početní stavy posádek se uvádějí od 1130 do 1150 mužů, z čehož bylo 130 důstojníků, ale v průběhu dlouhé kariéry se tyto počty mnohokráte měnily.

Argentinské bitevní lodě představovaly neobvyklý mix několika konstrukčních škol. Umístění těžkých zbraní bylo kombinací americké konstrukční školy (dělové věže v podélné lodní ose a superpozici) a způsobu použitého například u britské lodě NEPTUNE (věže rozmístěné diagonálně), zatímco kasematy středorážního dělostřelectva zase připomínaly německé dreadnoughty. Pancéřování vycházelo z britských předloh a umístění kotelen a strojoven napodobovalo italský DANTE ALIGHIERI. Přesto (či snad právě proto) byl výsledek velmi dobrý a jednotky třídy RIVADAVIA patřily mezi nejlepší soudobá válečná plavidla. Nesly silnou výzbroj, obstojné pancéřování a dosahovaly dostatečné rychlosti, díky čemuž ve všech uvedených parametrech překonávaly brazilskou konkurenci a až do převzetí chilského dreadnoughtu ALMIRANTE LATORRE se staly nejsilnějšími plavidly v celé Jižní Americe. Otázkou ovšem zůstává smysluplnost celého projektu (stejně jako těch brazilských a chilských) protože tyto mohutné a provozně nákladné jednotky byly na místní poměry poněkud předimenzované a zbytečně odčerpávaly peněžní prostředky všech tří zemí.

Historie služby bitevní lodě Rivadavia:
Po předání zástupcům argentinského válečného námořnictva se nová bitevní loď pod velením námořního kapitána José Moneta vydala na plavbu do Buenos Aires, kam připlula 19. února 1915 a během několika dní si jí přišlo prohlédnout přes 40 000 lidí, načež jí čekala běžná mírová služba, neboť Argentina (na rozdíl od Brazílie) zůstala během první světové války neutrální a ani spory s Chile a Brazílií nepřerostly v ozbrojený konflikt. Proto RIVADAVIA zejména reprezentoval argentinské námořnictvo v zahraničí, ale jeho plavby limitoval drahý provoz, takže většinou neopouštěl domácí vody, třebaže zůstával v aktivní službě a pravidelně prováděl výcvikové plavby a cvičné střelby. V roce 1917 byl vyslán k potlačení rozsáhlých stávek, které zachvátily některé oblasti v zemi, ale k použití lodních děl proti vlastnímu obyvatelstvu naštěstí nedošlo. O rok později se RIVADAVIA vydal na první větší zahraniční misi, během které navštívil Spojené státy. Po návratu zamířil na jih, kde se konaly oslavy 400 výročí objevení Magalhãesovy úžiny, po jejichž skončení odplul do Valparaísa na přátelskou návštěvu Chile.

Obrázek
Bitevní loď třídy Rivadavia

V roce 1922 byla bitevní loď v Puerto Belgrano převedena do rezervy, kdy na ní sice zůstala zmenšená posádka a loď byla částečně odzbrojena, ale stále zůstávala v bojeschopném stavu a mohla se do aktivní služby během krátké doby vrátit. Mezitím bylo rozhodnuto nechat popisovanou jednotku zmodernizovat, takže RIVADAVIA odplul v roce 1924 pod velením námořního kapitána Fliesse do Bostonu, kde došlo k výměně turbín a kotle byly předělané na vytápění naftou, v důsledku čehož sice došlo k nárůstu jejich výkonnosti, ale reálná rychlost přesto koncem 20. let klesla na dvacet uzlů. Zásobu paliva nyní tvořilo 3600 tun nafty, což při plavbě rychlostí deseti uzlů stačilo k překonání vzdálenosti 8500 námořních mil. Také se změnil vzhled plavidla neboť jednoduchý zadní stožár byl nahrazen klasickým trojnožkovým a zmizela děla kalibru 102 mm. Rovněž došlo k instalaci nového systému řízení palby, výměně torpédometů a dalších zařízení. V důsledku provedených úprav došlo k navýšení standardního výtlaku na přibližně 29 000 tun, což bylo pravděpodobně příčinou snížení rychlosti.

Do Argentiny se RIVADAVIA vrátil v roce 1926 a v následujících několika letech pokračoval v běžné službě, při které se však nevydal na žádnou zahraniční misi. V roce 1928 zakoupilo argentinské námořnictvo šestici hydroplánů Fairey IIIF pro použití na svých bitevních lodích, ale není jisté zda jimi obě jednotky byly opravdu vybavené. Zpestřením fádní služby se v roce 1934 stala námořní přehlídka v Buenos Aires a o tři roky později se RIVADAVIA po delší době vydal na reprezentativní cestu do zahraničí, při které pod velením námořního kapitána Juana Chihigarena zavítal do Chile a Peru, aby se poté vydal na cestu do Evropy, kde navštívil Brest a několik německých přístavů.

ObrázekObrázek
Těžký křižník Almirante Brown a letoun Fairey IIIF

Často se uvádí, že Argentina zachovala během druhé světové války neutralitu, což neodpovídá skutečnosti, ale k vyhlášení války Německu a Japonsku došlo teprve 27. března 1945, čemuž předcházel nevybíravý nátlak ze strany USA. Argentinské námořnictvo se sice do žádných bojových operací nezapojilo, ale přesto bývá uváděno v přehledech flotil válčících zemí, což velmi usnadnilo psaní tohoto článku. RIVADAVIA se tedy do tohoto konfliktu nezapojil, ale přesto prožil v jeho průběhu nejdramatičtější událost své jinak poklidné kariéry. V březnu 1941 pořádala zdejší flotila námořní manévry, během nichž došlo ke ztrátě zánovního torpédoborce CORRIENTES, který se potopil po kolizi s těžkým křižníkem ALMIRANTE BROWN. RIVADAVIA se držel v kýlové brázdě křižníku a po srážce obou plavidel nestačil změnit kurz a další kolize byla neodvratná. Mohutná bitevní loď vyvázla takřka beze škod, ale ALMIRANTE BROWN byl vážně poškozen a následné opravy trvaly tři měsíce.

Obrázek
Rozebírání trupu bitevní lodě Rivadavia

Rok po skončení války se stárnoucí bitevní loď vydala na svoji poslední zahraniční plavbu a navštívila řadu přístavů v Karibiku, načež byla v roce 1951 odzbrojena a o pět let později nabídnuta k sešrotování. Vyřazenou jednotku v roce 1957 za 2 280 000 dolarů zakoupila jistá italská společnost, jež jí nechala odtáhnout do Savony, kde byl trup během dvou let rozebrán.

Historie služby bitevní lodě Moreno:
Argentina novou jednotku oficiálně převzala 20. února 1915 a ta se pod velením námořního kapitána Galíndeze ještě téhož roku účastnila námořní přehlídky konané při příležitosti otevření Panamského průplavu. V té době už byly brazilské bitevní lodě třídy MINAIS GERAIS díky nedostatečné údržbě ve špatném stavu, díky čemuž se po vyhlášení války Německu musely namísto bojových operací odebrat do USA k provedení nezbytných oprav. To představovalo pro Argentinu dostatečné varovaní, aby nezanedbávala údržbu svých jednotek a lodě třídy RIVADAVIA zůstaly několik desetiletí v bojeschopném stavu, třebaže i zdejší námořnictvo muselo hospodařit s omezeným množstvím financí.

Obrázek
Moreno po modernizaci

MORENO přibyl do Argentiny v květnu 1915 a jeho základnou se stalo Puerto Belgrano. Službu v prvních letech zpestřily pouze plavby do brazilského Rio de Janeira (v letech 1917 a 1922). V roce 1923 je převeden do rezervy a po uvolnění financí na modernizaci se o dva roky později vydal do USA, kde se měl podrobit stejným úpravám jako sesterské plavidlo. MORENO se do Spojených států neplavil nejkratší trasou jako RIVADAVIA, ale obeplul Ohňovou zemi o po zastávkách v přístavech Valparaíso a Callao proplul Panamským kanálem do Karibského moře a odtud zamířil do Filadelfie. Po návratu pokračoval v běžné službě v domácích vodách a do zahraničí znovu zavítal až v roce 1933, kdy dopravil argentinského prezidenta na státní návštěvu Uruguaye a Brazílie. Po návratu se zúčastnil přehlídky v Buenos Aires a v roce 1934 odplul do Rio de Janeira na oslavu brazilské nezávislosti.

O tři roky později zamířil k západnímu pobřeží Jižní Ameriky a po proplutí Panamským kanálem se přemístil do Británie, aby reprezentoval argentinské námořnictvo na velké přehlídce konané ve Spitheadu, při příležitosti korunovace anglického panovníka Jiřího VI. Poté MORENO zavítal do Francie a některých přístavů v Německu. Po návratu začal být využíván i jako školní plavidlo pro námořní kadety, s nimiž se v roce 1939 vydal na zahraniční plavbu, která však byla po vypuknutí druhé světové války předčasně ukončena. V té době už MORENO dávno zastaral, protože mezitím vstoupila do služby řada novějších jednotek této kategorie, ale v jihoamerických poměrech stále ještě patřil k nejsilnějším válečným lodím. V roce 1940 došlo k posílení protiletadlové výzbroje, která však přesto zůstala nedostatečná a v případě napadení ze vzduchu nemohla MORENU zajistit náležitou ochranu.

Obrázek
Bitevní loď Moreno

Po skončení války bylo zřejmé, že bitevní lodě již dohrály svou dějinnou úlohu a jejich roli rozhodujícího bojového prostředku převzaly lodě letadlové. MORENO ještě v roce 1946 navštívil Chile, ale o čtyři roky později je ukotven v Puerto Belgranu, kde několik let sloužil jako ubytovací loď a později též jako plovoucí vězení pro příznivce svrženého presidenta Peróna. V roce 1957 byl za 2 469 660 dolarů prodán k sešrotování, ke kterému došlo roku 1959 v Japonsku.

Technické parametry:
Délka: 181,3 (mezi svislicemi 178,3 m).
Šířka: 29,5 m.
Ponor: 8,5 m.
Výtlak: 28 008 tun (plný 30 680 tun).
Výkon strojů: 39 750 koňských sil.
Rychlost: 22,5 uzlů.
Pancéřování:
Hlavní boční pás: 279 až 102 mm.
Vrchní pás: 229 až 102 mm.
Přepážky: 254 mm.
Dělové věže: čela 305 mm, střechy 76 mm, zbytek 229 mm.
Barbety: 305 mm.
Kasematy: 152 mm.
Velitelská věž: 305 mm (přední), 229 mm (zadní).
Paluba: 38 mm (horní), 76 mm (spodní).
Protitorpédové stěny: 76 mm.
Dno: 19 mm.
Výzbroj: 12 x 305 mm, 12 x 152 mm, 16 x 102 mm 2 x torpédomet.
Posádka 1130 až 1150 mužů.

Použité zdroje:
Линкоры втрой мировой. Vydalo nakladatelství Арсенал коллекция 2005
А. Е. Тарас: Энциклопедия броненосцев и линкоров (3). Vydalo nakladatelství АСТ Харвест.
All the World´s Battleships 1906 to the present. Vydalo nakladatelství Conway Marítime Press 1996.
Морская Кампания 3/2008
Морская Коллекция 5/1996
Vladimír Hynek, Petr Klučina, Evžen Škňouřil: Válečné lodě (3). Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1988.
http://www.histarmar.com.ar/Armada%20Ar ... ntinos.htm
http://www.histarmar.com.ar/Armada%20Ar ... storia.htm
http://www.histarmar.com.ar/Armada%20Ar ... storia.htm
http://base13.glasnet.ru/lk_wwi/rivadavi.htm
http://www.navycollection.narod.ru/ship ... /main.html
http://www.battleships.ru/warships/more ... alkov.html
http://www.battleships.ru/warships/riva ... alkov.html
http://www.agenziabozzo.it/index.shtm
http://www.warshipsww2.eu/staty.php?language=&show=A
http://www.wikipedia.org/
http://www.navweaps.com/Weapons/WNARG_1 ... hlehem.htm
http://www.gacetamarinera.com.ar/nota.a ... 599&idSec=
http://warships2007.narod.ru/arg2.htm
http://www.battleships.spb.ru/
Naposledy upravil(a) jarl dne 17/3/2011, 12:17, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Moc hezký článek. Jsem nevěděl, že je plánovali vybavit/vybavili hydroplány (drobnost, v té části jsou uváděné jako zakoupené pro brazilské námořnictvo).
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Polarfox píše:Moc hezký článek. Jsem nevěděl, že je plánovali vybavit/vybavili hydroplány (drobnost, v té části jsou uváděné jako zakoupené pro brazilské námořnictvo).
Děkuji za upozornění. Já snad v každém článku udělám nějaký kopanec! Ty Brazilce hned opravím. O těch hydroplánech se zmiňuje několik zdrojů (Линкоры втрой мировой, Морская Кампания i tebou uznávaný histarmar, takže jsem přesvědčen, že to mám dobře podložené. Jinak pro mne psaní tohoto článku bylo velmi snadné, protože tyto jednotky jsou všeobecně známé, jak správně píšes na svých internetových stránkách.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Známé leč zajímavé, co máš v plánu příště? :)
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Teď se pokusím dodělat ty vladivostocké křižníky a potom příjde na řadu řecký pancéřový křižník Georgios Averoff.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Modernizace Rivadavia a Morena z let 1924-1925 zvýšila výkon pohonné jednotky o 3500 kW. Podle informací, které jsem dohledal to umožňovala dosáhnout rychlost až 22,5 uzlů, ovšem za ideálních podmínek. Při vyšším vlnobití, rychlost klesala. Dále běhěm modernizace byla instalována 76mm protiletadlová děla a nový systém řízení palby. V roce 1940 každá z lodí obdržela 4 protiletadlová děla ráže 40mm.

Obrázek
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Lodě třídy Rivadavia dosáhly rychlosti 22,5 uzlů už během zkušebních plaveb na začátku své kariéry. Jaká byla jejich rychlost při zkušebních plavbách po modernizaci jsem nikde nedohledal,ale několik zdrojů uvádí, že Moreno už v roce 1927 nedokázal plout větší rychlostí než 20 uzlů. Ona ta nominální rychlost je stejně vždy jenom na papíře protože bývá dosažena za idálních podmínek. V praxi bývá o dost nižší, takže si myslím, že ve skutečnosti bylo maximem těch 20 uzlů.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Standartně velmi dobrá práce. Ale zaujalo mě něco už na první pohled. Jde mi o ten zajímavý mřížkový stěžeň. Doposud jsem ho vídával u některých amerických bitevních lodí. Jelikož se i zdá, že jde o stejné časování tak mě to až tak nepřekvapilo.

Ale chtěl bych se zeptat. Tyto mřížkové stěžně, měly nějakou výhodu oproti běžnému provedení, nebo to byl technický experiment který nakonec zase z námořnictva zmizel?
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
sahidko
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 583
Registrován: 26/7/2010, 20:07

Příspěvek od sahidko »

Podľa knihy Jane's bitevné lode 20. století: "...špirálová konštrukcia mala tlmiť nárazy a otrasy pri streľbe hlavný diel, aby sa neprenášali na stanoviská riadenia paľby. V tomto smere však neboli úplne úspešné..." Tento fakt potvrdzuje aj skutočnosť, že pri rekonštrukciách na prelome 20. a 30. rokov boli z amerických lodí odstránené a nahradené tradičnejšími trojnôžkovými sťažňami.
Uživatelský avatar
Horny
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 263
Registrován: 31/12/2010, 23:17
Bydliště: terra ignorata

Příspěvek od Horny »

Já zase četl podobnou tezi, že konstruktéři si od nich slibovali větší odolnost konstrukce v boji a úsporu hmotnosti. A údajně se neujaly, protože měly potíže s "nedostatečnou tuhostí konstrukce". Jak jsem koupil, tak prodávám.

Že se tato zajímavost objevila právě na amerických lodích není náhoda. Zrovna tak není náhoda, že se první trojčitá věž hlavní výzbroje objevila na (italském) rakousko-uherském dreadnoughtu.
Námořnictvo USA bylo totiž v 90. letech 19. století prakticky vybudováno od nuly, takže konstruktéři ani admirálové netrpěli utkvělými představami jak má "správná" bitevní (válečná) loď vypadat.
Ostatně první bitevní lodě nového typu (dreadnought) byly v USA vyprojektovány již v roce 1905 (třída South Carolina). Americké lodě navíc měly od začátku hlavní výzbroj logicky uspořádanou do superpozice, zatímco Japonci, Němci a zejména Britové pořád vymýšleli nějaké "zhůvěřilosti".


Článek je skutečně podařený a velice zajímavý. Jen se mi nechce věřit, že Chile, Argentina a Brazílie (atd.) tak zběsile (na místní poměry) zbrojily jen z důvodů prestiže. To skutečně neměly nějaký závažnější důvod?
Obrázek

Star Trek
* 1965
+ 2009
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Dalším z důvodů použití mřížových stožárů bylo i to že při celkově nižší hmotnosti konstrukce bylo možné dosáhnout větší výšky pozorovacích plošin.
Dále byla celá konstrukce odolnější, v roce 1908 byla pokusně použita na monitoru Florida a bývalé bitevní lodi Texas. Druhá jmenovaná byla v době zkoušek terčovou lodí pro dělostřelecké zkoušky. V rámci střeleb byl stožár zasažen třinácti !! granáty ráže 12'' a přitom nedošlo k jeho zborcení.
Jenomže pak to v lednu 1918 na jedné lodi, konkrétně na USS South Carolina BB-26 spadlo. Sice v těžké bouři ale britské stožáry tutéž "nepohodu" vydržely.

No a dopadlo to tak jak píše sahidko, postupně se toho Američané zbavovali. Ale nijak akutní tahle přestavba nebyla, např z osmi lodí v Pearlu v prosinci 1941 měly mřížové stěžně ještě čtyři.

scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
sahidko
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 583
Registrován: 26/7/2010, 20:07

Příspěvek od sahidko »

Scrat píše: No a dopadlo to tak jak píše sahidko, postupně se toho Američané zbavovali. Ale nijak akutní tahle přestavba nebyla, např z osmi lodí v Pearlu v prosinci 1941 měly mřížové stěžně ještě čtyři.
Zhodou okolností to boli tie najmodernejšie (ak teda ešte nerátame dvojicu plavidiel triedy North Carolina): Tennessee, California, West Virginia a Maryland (dve lode triedy Tennessee a dve triedy Colorado).

Ale to už som sa dostal celkom ďaleko od predmetu článku :).
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Horny píše: Článek je skutečně podařený a velice zajímavý. Jen se mi nechce věřit, že Chile, Argentina a Brazílie (atd.) tak zběsile (na místní poměry) zbrojily jen z důvodů prestiže. To skutečně neměly nějaký závažnější důvod?
Vzhledem k tomu že Argentina vedla územní spory jak s Chile, tak s Brazílií, tu byly i vojenské důvody, kdy se jednotlivé země snažily reagovat na námořní programy potencionálních protivníků. Ale k tomu rozhodně nepotřebovaly lodě, které ve své době patřily mezi nejsilnější na světě, když se až do roku 1906 vždy spokojily s průměrnými a podprůměrnými obrněnci. Hlavním důvodem podle mě byla snaha trumfnout konkurenční zemi, protože Argentinci a Chilané prostě nechtěli zaostávat za svými sousedy, se kterými navíc nevycházeli právě nejlépe, takže kdyby Brazílie nezadala stavbu bitevních lodí třídy Minais Gerais, tak by se žádné závody ve zbrojení nekonaly.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Děkuji za vysvětlení a tak bych mohl něco málo doplnit byť trochu laicky. Jde o to, že závody ve zbrojení ve své podstatě nemají logiku. A u námořního to platí stejně jako u jaderného či jiného, jenže je to tak nějak více vidět. Tedy logiku mají ale jen v počátku. Potom už to žije vlastním rytmem a výsledek je takový, že se všichni diví jak mohli být tak zaslepení.

Polovina možná i dvě třetiny vyhozených peněz ve zbrojení a u námořního zvláště mi připadá jako daň prestiži bez reálného faktoru potřeby.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Článek je skutečně podařený a velice zajímavý. Jen se mi nechce věřit, že Chile, Argentina a Brazílie (atd.) tak zběsile (na místní poměry) zbrojily jen z důvodů prestiže. To skutečně neměly nějaký závažnější důvod?
Tak oni se nezměnili dodnes :), stále si tam hrají na babu. Jarl to dobře shrnul, přičemž doporučuju si najít něco o zakoupení křižníku Dupuy de Lôme, to je krásnej příklad jednoho z těch extrémních prestižních tahů :D
Zběžně jsem to popsal zde:
http://www.pomip.ic.cz/comelaguire.htm
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Horny
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 263
Registrován: 31/12/2010, 23:17
Bydliště: terra ignorata

Příspěvek od Horny »

pátrač píše:... Jde o to, že závody ve zbrojení ve své podstatě nemají logiku. ...
Tak s tím se dá polemizovat. Samotné "závody" v (nejen) jaderném zbrojení sice příliš racionálně nevypadají, ale řekl bych, že smyslem je uzbrojit" protivníka a vynutit si tak lepší strategickou pozici bez války.

Základní úlohou JZ je budit strach. Jejich hlavní úloha je odstrašení nepřítele od válečného podniku. Už tu koneckonců zazněla známá pravda, že v případě použití JZ smysl své existence nenaplnily. Smyslem jejich existence totiž je, aby nebyly použity.

Před jejich vynalezením plnily tutéž úlohu "strategických závaží" určujících mocenskou rovnováhu právě bitevní lodě.
Takováto plavidla exitovala i před rokem 1906 a vždy šlo o největší, nejsilnější a nejodolnější jednotky.
Jejich smyslem bylo jednak zajistit převahu na moři, což mělo menším jednotkám umožnit opanovat námořní trasy (tuto roli převzaly útočné ponorky a hlavně letadlové lodě);
hlavně se však používala jako prostředek "strategického" odstrašení nepřítele (tuto úlohu dnes plní JZ. Ale na rozdíl od bitevních lodí zatím úspěšně). Kdo měl více bitevních lodí byl samozřejmě "papírově" silnější.
V důsledku těchto dvou protichůdných požadavků se jejich role stávala čím dál tím víc schizofrenní.

V Nelsonových časech dokázaly své úlokoly plnit relativně levně, ale postupně začala jejich efektivita klesat (tohle je námět na samostatný a značně rozsáhlý článek). Mocensko-ekonomický přínos, který dokázaly "vygenerovat" dřevěné plachetnice stavěné výhradně z domácích zdrojů, byl totiž nepochybně mnohem větší a efektivnější než u ocelového obra poháněného mazutem, který se musel dovážet.

Není ostatně žádným tajemstvím, že jedním ze skutečných důvodů vypuknutí první světové války byl spor Británie a Německa o ropné zdroje v dnešním Iránu.
Závody v námořním zbrojení v Evropě před první světovou válkou je proto možné racionálně zdůvodnit. Británie se držela doktríny, jenž přikazovala vlastnit bitevní loďstvo silnější než součet bitevních lodí dvou následujících námořních velmocí. Toho se znažili držet zuby nehty snad až do roku 1918. Němci zase chtěli pomocí "hochseeflotte" přilákat silné spojence (konkrétně Rusko). Francie také nemohla dopustit, aby sousedi získali přiliš velký náskok.
Rozumných důvodů vysvětlujících toto zdánlivé šíenství by se tedy našlo dost.

Souhlasím s tím, že převážná část peněz na toto zbrojení vyletěla komínem, ale proto, že velmoci uvízly v bludném kruhu závodů ve zbrojení z něhož se i dnes dá jen obtížně vycouvat. Řekl bych, že prestižními důvody se tyto evidentě pochybné výdaje jen zakrývaly.

--------------

Svoji otázku jsem myslel trochu jinak. Jasně - Argentina, Brazílie i Chile se hádaly o území (zřejmě něco jako spor Čechů a Poláků o Těšinsko);

ale metaforicky řečeno: "bitevní loď člověk nestaví proto, že se hádá se sousedem o kus dvorku, ale proto, aby mu zabránil ovládnout jiné tři dvorky naproti přes ulici, zmocnil se jich sám a užíval jich ku svému prospěchu."

Jestliže se dotyčné země nehádali o nějaký skutečně významný kus země, který by mohl doopravdy pozvednout ekonomiku (což zatím kolegové nezmínili), tak námořní zbrojení na jihoamerickém kontinentu bylo skutečně jen pouhou nesmyslnou frajeřinou (na rozdíl od Evropy).

A řekl bych, že jarl na to odpověděl celkem jasně.

--------------------------------------------------------------------------------------

Polarfox - Tak to je síla :D! Zbrojení mezi státy v Jižní americe tedy asi skutečně hlubší důvody nemělo. A jseš si jistý, že ten nákup neorganizovalo české Ministerstvo obrany?
Obrázek

Star Trek
* 1965
+ 2009
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12902
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Rase »

Jihoamerické země mají takovou nějakou podivnou mentalitu. Nedávno sem četl knížku kde byla zmínka o jednom Paraguayském diktátorovi z 19. století, který se chtěl stát novým Napoleonem a rozpoutal válku v podstatě s většinou okolních zemí (!) Vedlo to k dlouhé guerillové válce (musely zde bojovat i ženy) - sjednocení Jižní Ameriky se nekonalo, místo toho byl Paraguay prakticky vylidněn.
V téhle oblasti mě tedy už nic nepřekvapí - zajimavá je ale i pozemní výzbroj těchto států (1918-50)
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Horny píše:Polarfox - Tak to je síla :D! Zbrojení mezi státy v Jižní americe tedy asi skutečně hlubší důvody nemělo. A jseš si jistý, že ten nákup neorganizovalo české Ministerstvo obrany?
No kdyby tomu tak skutečně bylo a v nákupu jelo MO ČR tak má peruánská armáda ve skladu uloženek ještě teď aspoň 3.000 lopat na uhlí , 500 vlajkových stožárů, 50.000 m² teakových prken na opravu paluby a tuny jiných velmi potřebných položek. :)
Rase píše:......Nedávno sem četl knížku kde byla zmínka o jednom Paraguayském diktátorovi z 19. století, který se chtěl stát novým Napoleonem a rozpoutal válku v podstatě s většinou okolních zemí.....
Máš zřejmě na mysli Franciska Solana Lopeze. To byl pěkný magor, zahájit téměř současně válku proti třem sousedům kteří mají víc vojáků než má vlastní stát obyvatel je opravdu skvělý nápad.

scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

to Scrat: Tak Lopez byl bez diskuze magor, ale vojensky to takový cvok nebyl. Paraguay měla v době vypuknutí války 4x větší stálou armádu, než Brazílie, navíc Uruguay tam byla do počtu. Krom toho tehdejší Paraguay byla o 2/3 větší, než ta současná. Proto byl zpočátku celkem úspěšný a kdyby nebyl cvok, který veřejně vykřikoval, že chce obnovit říši Inků a sjednotit celou jižní Ameriku, tak by s ním možná po prvním roce ještě rádi uzavřeli mír. Takhle se rozhodli, že ho zničí, což se jim po dlouhých sedmi letech povedlo. Pardon za OT.
Jinak si myslím, že otázka prestiže a pocitu převahy na ostatními zeměmi v regionu hraje v případě zbrojení roli dodnes. Např. racionální důvody, pro které má Brazílie stále klasickou letadlovou loď se hledají celkem obtížně, zvlášť když chybí peníze na její vybavení novými palubními letouny, ba dokonce i na pořádný upgrade těch A4, co mají...
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Příspěvek od Polarfox »

Např. racionální důvody, pro které má Brazílie stále klasickou letadlovou loď se hledají celkem obtížně, zvlášť když chybí peníze na její vybavení novými palubními letouny, ba dokonce i na pořádný upgrade těch A4, co mají...
A tak Brazílie je zas na druhou stranu lokální velmoc, tam se to ještě dá. I když stejně si myslím, že velkou roli hraje názor "tak, teď máme jediní letadlovku, teď jste všichni sto let za opicema" :D

A předhánějí se doposud...po druhé světové si všichni ponakupovali z přebytků spousty torpédoborců a křižníků, řekl bych že stylem "hele, on má dva Brooklyny, já budu mít též" a Peru třeba na nákup švédského křižníku kontrovalo dvěma holandskými :) (z nichž jeden tam žije dodnes).

Někdy brali i cokoli co má šrouby a komín, speciální "vetešáci" byli v tomhle Peruánci...ať už ten francouzský pancéřový křižník, tak i další kaufy jako křižníky přestavěné z obchodních lodí (Lima). Někdy v 70tých či 80tých letech se zas shlédli v nákupech v Nizozemí, splašili dva křižníky a asi 8 torpédoborců tuším...ale to aspoň nebyl starý šrot (úplně).
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo“