Argentinské těžké křižníky

Moderátor: jarl

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od jarl »

Argentinské těžké křižníky
Obrázek
V Jižní Americe mezi sebou soupeřily Argentina, Brazílie a Chile o pozici regionálního hegemona a vzájemná řevnivost se promítla i do jejich námořních programů. Jakmile se některá země pokusila získat převahu, zareagovali i její rivalové takovým způsobem, aby zůstal zachován status quo, což s povděkem kvitovali majitelé zahraničních loděnic, ale pro rozpočty těchto států představovalo maritimní zbrojení značnou zátěž. Nejsilnější flotu provozovala od konce 19. století Argentina, jejíž postavení v první dekádě 20. století ohrozila Brazílie objednávkou dreadnoughtů MINAS GERAIS a SÃO PAULO, ale v Buenos Aires zvedli hozenou rukavici a zadali stavbou jednotek třídy RIVADAVIA, načež další nákladné soupeření ukončilo vypuknutí první světové války.

Po jejím skončení proběhla ve Washingtonu odzbrojovací konference určující poměr sil mezi flotilami vítězných mocností, což v r. 1923 iniciovalo svolání panamerické konference v Santiagu de Chile, kde se delegáti Argentiny, Brazílie a Chile pokusili stanovit horní limity pro svá loďstva a zakomponovat washingtonské principy do vlastních námořních programů. Bohužel rozpory mezi účastníky torpédovaly původní záměr a dohoda podepsána nebyla. V té době však veřejnost nelibě nesla zvyšování vojenských výdajů, což i v Latinské Americe vedlo k utlumení závodů ve zbrojení, takže v první polovině dvacátých let žádný ze zdejších rivalů nestavěl větší válečné lodě a vzájemný poměr sil zůstal zachován. To se nelíbilo argentinským admirálům, poukazujícím na fakt, že Brazílie od r. 1910 vlastnila dva lehké křižníky třídy BAHIA (výtlak 3100 tun, rychlost 26,5 uzlů, výzbroj 10 x 120 mm), kdežto argentinské námořnictvo se muselo spokojit s veterány z konce 19. století (poznámka číslo 1) reprezentovanými třídou Garibaldi a trojicí chráněných křižníků.

Obrázek
Jeden ze zakladatelů argentinského válečného námořnictva-William „Guillermo“ Brown s chotí

Argentina onehdy prožívala éru ekonomického rozkvětu a podle výše národního produktu patřila mezi deset nejbohatších zemí světa, takže vláda usoudila, že doba, kdy námořnictvo muselo obracet každé peso skončila a 3. října 1926 schválil Kongres nový desetiletý program zahrnující kromě pomocných jednotek stavbu tří „washingtonských“ křižníků, šesti torpédoborců a stejného počtu ponorek. Na jeho realizaci uvolnili 75 miliónů zlatých pesos, což byla i pro nejmovitější jihoamerický stát obrovská částka, a třebaže byla rozpočítána na deset let, ambiciózní plán se podařilo realizovat pouze částečně.

Nejnákladnější položku představovala stavba tří křižníků, a jelikož domácí loděnice nedokázaly realizovat větší jednotky, svedli o tuto sumu zákulisní bitvu průmyslníci z Francie, Japonska, Itálie, USA a Velké Británie. Washingtonská konference stanovila pro tento typ válečných lodí maximální výtlak 10 000 tun a ráže děl nesměla přesáhnout 203 mm, ale teprve po londýnské konferenci v r. 1930 se křižníky začaly dělit na lehké (děla ráže do 155 mm) a těžké (do 203 mm). Za největší favority vyhlášeného konkurzu se považovaly britské a americké firmy, ale vítězem vyhlásili italské loděnice Odero a Orlando (2). Ať už výběr ovlivnila výsledná cena, či Argentinci zohlednili dobré zkušenosti s provozem na Apeninském poloostrově postavených křižníků třídy GARIBALDI, jejich volba odborníky překvapila.

Bohužel tyto křižníky se nikdy netěšily většímu zájmu publicistů zabývajícími se maritimní tématikou, a protože se nedochovala ani originální technická dokumentace, víme toho o nich poměrně málo. Na realizaci všech plánovaných jednotek se nenašly peníze, takže stavbu třetí odložili na neurčito (3). Kontrakt ve výši 2,348 miliónů liber šterlinků podepsali 5. května 1927 a už 12. října t. r. založili v Sestri Ponente (předměstí Janova) kýl křižníku ALMIRANTE BROWN a 29. listopadu v Livornu začala i stavba sesterského VEINTICINCO DE MAYO (4). Argentinci používají před jmény válečných lodí zkratku ARA (Armada de la Repúblika Argentina) a jejich těžké křižníky nesly i označení „C-1“ a „C-2“.

Obrázek


Slavnostní spuštění na vodu proběhlo 11. srpna 1929, respektive 28. září 1929, ale zákazníkovi oba „cruceros“ předali teprve v červenci 1931. Důvodem nebyla liknavá práce loděnic, ale zpoždění nasmlouvaných splátek; ano ani Argentině se nevyhnula Velká hospodářská krize (v r. 1930 se vývoz propadl o 40 %), rdousící světovou ekonomiku, takže peněz ve státní pokladně citelně ubylo.

Lodě zkonstruoval inženýr Luigi Orlando. Za vzor si vzal těžký křižník TRENTO (5), realizovaný v jeho loděnici, jehož projekt upravil podle argentinských specifikací a výsledkem byly jednotky o standardním výtlaku 6800 tun a plném 9000 tun. Délka trupu mezi svislicemi dosahovala 162,9 m, na čáře ponoru 165,6 m a největší délka činila 170,8 m, přičemž maximální šířka byla 18,82 m a ponor při plném zatížení 4,95 m. Jednalo se o elegantní lodě s kliprovou přídí a nízkou siluetou; předo-a zadolodí bylo zřetelně vyvýšené a nejnápadnější prvky představovaly mohutný komín, dělové věže a výrazná trojpodlažní přední nástavba s navigačním můstkem a velitelskou věží.

Poblíž menší zadní nástavby čněl k nebi masivní trojnožkový bojový stožár s výložníkem a další stožár umístili mezi předním můstkem a komínem. Ve středolodí visely na jeřábech dva čluny pohotově připravené ke spuštění, a další čtyři veslice a motorové lodice spočívaly na rostrech. Při bližším pohledu vynikl i katapult a čtyři reflektory a na přídi spočívaly tři kotvy systému Hall ovládané elektrickými navijáky. Vrchní palubu pokryli dřevem a spojení s velitelstvím zajišťovala radiostanice.

Obrázek
Schéma pancéřování bez horního bočního pásu

Pancéřování vycházelo z vzorového křižníku TRENTO, ale vzhledem k menším rozměrům argentinských jednotek je museli přiměřeně zeslabit. Základ představoval 70 mm silný boční pás chránící životně důležité prostory tj. muniční sklady, kotelny a strojovny, jehož šířka byla 2,6 m (pod hladinou 0,6 m) a délka 108,5 m. Na úrovni barbet přední a zadní dělové věže jej ukončovaly přepážky o tloušťce 40 - 60 mm, ale nad ním se táhl další pás o stejné délce, jehož síla byla 25 mm (6). Pancéřová paluba dosahovala tloušťky 25,4 mm. Velitelskou věž, komunikační rouru i systém řízení palby kryly 65mm pancíře, zatímco dělové věže chránily ze všech stran pláty silné 50,8 mm. Pancéřovaní bylo propočítáno, aby odolalo palbě lehkých křižníků a systém pasivní ochrany doplňovalo rozčlenění trupu na řadu samostatných sekcí, dvojité dno a dvojité boky.

Původně požadovali Argentinci silnou primární výzbroj složenou z devíti děl atypické ráže 190 mm, o délce hlavně 52 ráží, umístěných ve třech třídělových věžích, ale záhy vyšlo najevo, že by to znamenalo přílišnou zátěž pro konstrukci trupu, takže se museli spokojit se šesti kusy. O těchto zbraních toho mnoho nevíme, což dává prostor pro různé domněnky (7). Vyrobila je zbrojovka Odero -Terni a s velkou pravděpodobností šlo o vylepšený model použitý na britských těžkých křižnících třídy HAWKINS. Protipancéřové granáty vážily 90,9 kg, úsťová rychlost byla 959 m/s a dostřel při maximální elevaci 45stupňů dosahoval 27 300 m. Palebný odměr činil 300 stupňů a kadence 3,2 výstřelů za minutu. Všechny věže umístili v podélné lodní ose - dvě v předolodí v tzv superpozici a jednu v zadolodí - a měly hydraulické ovládání.

Obrázek
Děla ráže 190 mm při maximální elevaci

Sekundární výzbroj pravděpodobně tvořilo šest dvouhlavňovch kompletů s kanóny ráže 102 mm o délce hlavně 45 ráží (8), umístěných ve středolodí podél boků. Jednalo se o systém Schneider-Armstrong, na nějž zakoupila licenci italská společnost Ansaldo. Úsťová rychlost dosahovala 850 m/s a projektily vážily 13,74 kg. Rychlost palby činila sedm výstřelů za minutu a maximální dostřel byl 15 000 m. Tato děla sloužila nejenom k odrážení útoků torpédoborců, ale díky 80stupňůvé elevaci je mohli použít i k palbě na vzdušné cíle. Pomocnou protiletadlovou výzbroj představovalo šest kanónů ráže 40 mm; jednalo se o licenčně vyráběné britské „pom-pomy“ označované jako systém Vickers-Terni. Hmotnost projektilu činila 1,32 kg a teoretická rychlost palby byla 200 ran za minutu (v reálu mnohem méně). Úsťová rychlost dosahovala 610 m/s a výškový dostřel při 80stupňové elevaci přesahoval 4000 m.

Nezapomnělo se ani na torpédovou výzbroj a křižníky nesly dva boční nadhladinové trojité vrhače o průměru 533 mm, usazené uvnitř trupu v prostoru mezi komínem a zadním stožárem, což znamená, že před použitím musela obsluha nejprve otevřít střílny a vysunout torpédové aparáty umístěné na speciálních kolejnicích. Torpéda byla italské provenience a označovala se jako typ W 250; bojová hlavice obsahovala 250 kg trhaviny a jejich dosah při 42uzlové rychlosti činil 4000 m, zatímco při rychlosti 24 uzlů narostl na 10 000 m.

Tehdejší křižníky běžně nosily průzkumné letouny a ani argentinské jednotky nepředstavovaly výjimku, jelikož dostaly dvojici amerických strojů Vough O2U-1A Corsair uložených v krytém hangáru. Tento dvoumístný jednomotorový letoun dosahoval rychlosti 207 km/ h a nesl dva kulomety ráže 7,62 mm. Ke startu sloužil pneumatický katapult typu Gagnotto v předolodí a k manipulaci s letouny používali jeřáb. Brzy se však ukázalo, že místo pro katapult nezvolili optimálně, jelikož k vzletu připravený stroj omezoval palebné sektory předních dělových věží a za horšího počasí jej zalévala voda.

Obrázek
Hydroplán Vough O2U-1A Corsai

Stanoviště řízení palby primární artilerie bylo na předním stožáru (druhé na stropě velitelské věže) a obě disponovala dálkoměrem s optickou základnou 5 m. V případě potřeby mohlo převzít řízení palby 190mm kanónů záložní stanoviště na zadní nástavbě (normálně sloužilo k zaměřovaní sekundárních zbraní) a vlastní dálkoměry měly i dělové věže. Na základě zkušeností z druhé světové války můžeme konstatovat, že systém vedení palby na italských těžkých křižnících nebyl efektivní, jelikož salvy měly velký rozptyl, a stejný handicap můžeme předpokládat i u argentinských jednotek, tím spíše, že každá dělová věž se nalézala v odlišné vzdálenosti od čáry ponoru.

V muničních skladech převáželi 720 granátů ráže 190 mm (dvou typů), které k dělům dodávaly korečkové dopravníky, a jelikož se očekávalo, že v případě konfliktu s Brazílií, se křižníky budou plavit v teplé oblasti kolem obratníku kozoroha, vybavili je chladícími systémy. Počet projektilů pro sekundární a terciální artilerii není znám, ale pro každou torpédovou „rouru“ vezli jednoho záložního „úhoře“.

Obrázek
Turbína křižníku Veinticinco de Mayo

Argentinci požadovali dosažení co největší rychlosti, což se promítlo i do konstrukce trupu. Pohonnou jednotku tvořily dvě parní turbíny systému Parsons s pracovním tlakem 21 atmosfér, otáčejícími dvojicí lodních vrtulí o průmětu 4,06 m. Páru vyrábělo šest tříválcových vodotrubných kotlů typu Yarrow (plus jeden pomocný), usazených ve třech kotelnách. Celkový výkon dosahoval 85 000 koňských sil, což postačovalo k vyvinutí rychlosti 32 uzlů, ale při zkušební plavbě dosáhl VEINTICINCO DE MAYO při posíleném tahu výkonu 116 000 koní a krátkodobé rychlosti 33,5 uzlů (9). Tyto hodnoty nebylo možné za běžného provozu zopakovat, a v praxi se ukázalo, že pohonná soustava trpí častými poruchami, takže reálně dosažitelná rychlost byla nižší než oněch tabulkových 32 uzlů. Normální zásobu paliva tvořilo 1800 tun topného oleje převáženého částečně v prostorách dvojitého boku a částečně ve dvou samostatných tancích, jíž bylo možné zvýšit na 2300 tun. Nejčastější udávaná doplavba při ekonomické rychlosti čtrnácti uzlů je 8030 námořních mil.

Původní posádku tvořilo 600 mužů, ale později začal počet lidí potřebných na palubách těchto lodí stoupat a v závěru kariéry již nesly téměř 800člené posádky. Velitel a důstojníci bydleli na zádí, poddůstojníci měli kajuty v přední části a námořníci si zavěšovali spací hamaky v nejrůznějších prostorách předo- a středolodí. V té době už bylo o posádky válečných lodí dobře postaráno; lednice umožňovaly dlouhodobě uchovávat potraviny v poživatelném stavu, lodní lékař disponoval zásobou léčiv a námořníci využívali i prádelny a koupelny.

Obrázek
Znak argentinského válečného námořnictva

Zařazením popisovaných jednotek získalo argentinské válečné námořnictvo lodě s přednostmi i slabinami italské konstrukční školy. Nesly silnou výzbroj a dosahovaly vysoké rychlosti, což bylo vykoupeno slabšími pancíři a odlehčenou konstrukcí trupu. Navíc se kvůli nízko umístěnému metacentru a přetížení těžkými kanóny vyznačovaly špatnou boční stabilitou a za bouře se voda přelévala přes předolodí, což bylo na pováženou, jelikož se měly plavit na neklidném jižním Atlantiku proslulém oblastmi „řvoucích čtyřicítek“ a „zuřících padesátek“. Ve světovém měřítku se jednalo o podprůměrné jednotky, které by v souboji se standardními těžkými křižníky neobstály, jenomže v Latinské Americe neměly konkurenci a s konečnou platností vychýlily misku vah ve prospěch Argentiny a zajistily jí převahu nad odvěkými rivaly (10).

Předpokládalo se, že budou doprovázet bitevní lodě třídy RIVADAVIA, které v letech 1924 až 1926 prošly v USA modernizací, ale mohly plnit i širokou škálu dalších úkolů jako doprovázení konvojů, narušování nepřátelské námořní přepravy, ostřelování pobřeží a v neposlední řadě se hodily k prezentaci argentinské modrobílé vlajky s inckým sluncem v zahraničí. Jejich kvality vyniknou v porovnání s regionální konkurencí, jelikož Brazílie i ve třicátých letech spoléhala na starší lehké křižníky třídy BAHIA a chilské námořnictvo se muselo spokojit s vysloužilci s přelomu 19. a 20. století, jakými byl kupř O´HIGGINS. Jejich konstrukce vzbudila zájem až v daleké Číně a Čankajškova vláda jednala s britskou loděnicí Vickers o stavbě podobné jednotky, na kterou však „nenasyslila“ peníze.
Historie služby
Po předání zákazníkovi se křižníky pod velením námořních kapitánů L. Scaassa a L. Orlandiniho vydaly 27. července 1931 na dlouhou plavbu do Argentiny, ale cestou se musely zastavit v Gibraltaru, kde posádky provedly opravy pohonného ústrojí, takže do vlasti dorazily až 15. září. Obě jednotky, společně s chráněným křižníkem BUENOS AIRES, vytvořily Křižníkovou divizi a ALMIRANTE BROWN se stal její vlajkovou lodí. Slavností zařazení do válečného námořnictva se stalo významnou společenskou událostí, takže na VEINTICINCO DE MAYO 26. září zavítal i argentinský prezident.

V následujících několika letech většinou kotvily na hlavní námořní základně Puerto Belgrano poblíž Bahía Blanca. Posádky prováděly cvičné plavby, ale lodě zůstávaly v domácích vodách, takže jediným zpestřením nudné služby se 25. května 1934 stala jejich účast na oslavách státního svátku v Comodoro Rivadavia a v říjnu t. r. konaná slavnost v Buenos Aires. Důvodem byl nedostatek financí, takže provozně nákladné křižníky nepodnikaly žádné delší mise. Teprve v červnu 1935 se na palubu VEINTICINCO DE MAYO nalodil ministr zahraničí J. Macedo Soares a křižník pod velením námořního kapitána P. Quihillata odplul do Rio de Janeira, kde posádka Brazilcům jako dar od argentinského lidu předala speciálně zhotovenou sochu (pomník?) a 27. června zvedli kotvy a vrátili se do Puerto Belgrana.

Obrázek
Veinticinco de Mayo v původní podobě

Následujícího roku se VEINTICINCO DE MAYO ocitl v zóně bojových operací. Ne, Buenos Aires nikomu nevyhlásilo nepřátelství, ale námořní kapitán M. Fereyra dostal rozkaz chránit civilisty (11) ve Španělsku, kde zuřila občanská válka. Křižník 22. srpna zakotvil v Alicante kontrolované republikány a během několika měsíců dopravil do bezpečí 251 uprchlíků. Válečné lodě dohlížející na dodržování zbrojního embarga vyhlášeného Společností národů, se stávaly cílem ataků obou stran a nejznámějším z těchto incidentů je nálet provedený republikány 29. května 1937 na německou kapesní bitevní loď DEUTSCHLAND. Namále měl i VEINTICINCO DE MAYO; v říjnu 1936 připlula do Alicante sovětská nákladní loď KURSK s dodávkou válečného materiálu, načež na přístav zaútočila nacionalistická letadla a argentinský křižník proti nim zahájil palbu z lehkých děl. Žádná puma jej nezasáhla, ale vláda se přesto v listopadu rozhodla VEINTICINCO DE MAYO nahradit torpédoborcem TUCUMAN, tudíž neklidné španělské vody opustil a 14. prosince 1936 se vrátil do vlasti (12).

Počátkem roku 1937 sesterské křižníky doprovázené menšími jednotkami navštívily Valparaiso a Callao, kde si je se závistí prohlédli chilští a peruánští námořníci, a při zpáteční plavbě se zastavily v Punta Arenas. Po návratu se staly ozdobou námořní přehlídky v Mar del Plata a pak se vydaly do Rio de Janeira, přičemž ALMIRANTE BROWN vzal v Montevideu na palubu vysoce postaveného preláta Copelleho, jenž se vracel z Říma, kde mu papež udělil kardinálský klobouk.

Téhož roku argentinské námořní letectvo zakoupilo ve Spojených státech stroje Grumman JF-2 Duck, s nimiž se mj. počítalo jako s náhradou zastaralých hydroplánů na těžkých křižnících. Nové letouny se však nevešly do palubního hangáru, takže je musely převážet na katapultech, což přinášelo řadu problémů, jež se podařilo odstranit teprve po několika letech.

Obrázek
Almirante Brown po modernizaci

Také v následujícím roce prováděly reprezentativní plavby. ALMIRANTE BROWN pod velením námořního kapitána F. Renta připlul 21. listopadu do Valparaisa, kde se nalodil argentinský ministr zahraničí, načež křižník zamířil do Peru, které hostilo 7. konferenci ministrů zahraničí a pak se vrátil do Puerta Belgrana. Sesterská jednotka se v Montevideu účastnila slavnostní inaugurace uruguayského prezidenta a následně se oba křižníky předvedly veřejnosti na přehlídce v Buenos Aires a poté se účastnily námořních manévrů. K vzrušující události došlo 30. května 1939 poblíž Puerto Madryn, kde došlo vinou pilota R. Ezcurra při dosedávání na hladinu k poškození palubního hydroplánu na VEINTICINCO DE MAYO, ale stroj se podařilo zachránit.

O rok později vypukla druhá světová válka. Relativně moderní a dobře vyvážená argentinská marína zaujímala co do počtu osmé místo na světě. Čítala dvě bitevní lodě, dva těžké a jeden lehký křižník, čtyři pobřežní obrněnce, šestnáct torpédoborců, tři ponorky a desítky menších plavidel, takže na jižní polokouli neměla rovnocenného soupeře a pro oba válčící bloky by představovala cenného spojence. Velký vliv na argentinské politické scéně měli potomci německých emigrantů, ale většina zemědělského exportu směřovala do Británie, takže Buenos Aires zvolilo vyčkávací taktiku a vyhlásilo neutralitu. O tom, že válka se nevyhne ani oblasti jižního Atlantiku, se přesvědčili v prosinci 1939, kdy v Montevideu zakotvila kapesní bitevní loď ADMIRAL GRAF SPEE poškozená Brity v bitvě u ústí La Platy a celý svět několik dní se zatajeným dechem sledoval dramatické vyjednávání zakončené samopotopením německého korzára, jehož posádka našla útočiště v Argentině.

Křižníková divize nyní většinou kotvila v Puerto Belgrano a věnovala se nácviku bojové připravenosti, ale křižníky občas zavítaly do sousedních zemí. VEINTICINCO DE MAYO se v lednu 1940 vydal do Montevidea, ale prestižnější misi podnikl v říjnu 1942, kdy reprezentoval Argentinu při oslavách stého výročí smrti významné chilské osobnosti - Bernarda O´Higginse, přičemž se námořní kapitán C. Sciurano a jeho muži stali čestnými hosty města Valparaiso.

Obrázek
Parník Uruguay

Tou dobou vrcholila bitva o Atlantik a i argentinské obchodní lodě se stávaly cílem ataků německých podmořských člunů. Nejprve v květnu 1940 potopila U 37 parník URUGUAY, přičemž zahynulo patnáct osob, a v r. 1942 následovaly útoky na lodě VIKTORIA a RIO -TERSERO, což si vyžádalo pět obětí na životech. Je zajímavé, že zatímco Brazilci reagovali na podobné incidenty vyhlášením války, Argentinci zachovali neutralitu a dokonce s Berlínem vedli neúspěšná jednání o nákupu ponorek. Nepodařilo se naplnit ani žádný z ambiciózních námořních plánů (13) přijatých v letech 1941 a 1943 a sympatiemi k mocnostem Osy si Buenos Aires zabouchlo dveře k americkým dodávkám v rámci proslulého „Zákona o půjčce a pronájmu“, kterých naopak hojně využívala Brazílie bojující proti mocnostem Osy na moři i na souši.

Namísto získání nových jednotek museli argentinští admirálové odepsat moderní torpédoborec, za nějž si loděnice Vickers před několika lety naúčtovala 350 000 liber šterlinků. Námořnictvo pořádalo manévry, kterých se účastnil i ALMIRANTE BROWN, jemuž velel námořní kapitán A. Fernandez. Bohužel 3. října 1941 se snesla mlha a křižník v 16:26 narazil do boku torpédoborce CORRIENTES; příď zůstala zaklíněná v trupu těžce poškozené lodě, načež Fernandez nařídil strojovně přejít na zpětný chod a spustit motorový člun.

Jenomže v 16:40 se z mlhy vynořila bitevní loď MORENO (?) jako bohyně pomsty a rychlostí deseti uzlů udeřila do pravého boku křižníku poblíž zadní dělové věže. Náraz monstra o výtlaku 28 000 tun uvolnil zaklíněnou příď, načež se de facto přepůlený torpédoborec ztratil v mlze a 54 mil severovýchodně od Mar del Plata zmizel pod hladinou, kam stáhl osm námořníků. Zbytek posádky zachránila bitevní loď RIVADAVIA, ale přes veškerou péči zemřelo dalších šest mužů, čímž se počet obětí zvýšil na čtrnáct. Při kolizi utrpěl vážné škody i ALMIRANTE BROWN, ale díky úsilí posádky se dovlekl do Puerta Belgrana, kde jej tři měsíce opravovali v suchém doku.

Obrázek
Potápějící se torpédoborec Corrientes

V letech 1943 a 1944 prodělaly popisované křižníky jedinou větší přestavbu ve své dlouhé kariéře. Argentinci získali výkonné britské katapulty typu Ransome & Rapier, které dokázaly udělit startujícímu Grummanu rychlost 105 km/h a umístili je ve středolodí v prostoru za komínem, zatímco zařízení italské provenience odmontovali. Zároveň přebudovali hangár na ubytovnu pro posádku a zmenšili zadní stožár a posunuli jej o několik metrů dozadu, aby na jeho původním stanovišti usadili otočný jeřáb sloužící ke zvedání hydroplánu z mořské hladiny a manipulaci s lodními čluny. Rovněž došlo ke zvýšení komínu a přední stožár dostal novou čnělku. Přestavba výrazně pozměnila siluety obou plavidel, ale bohužel i zhoršila jejich nautické vlastnosti a z této doby pochází nejvíc svědectví a vodě přelévající se za špatného počasí přes předolodí a zaplavující námořnické kóje. V té době prošla generálkou i výzbroj a pohonná jednotka, takže přinejmenším VEINTICINCO DE MAYO dokázal vyvinout původní rychlost 32 uzlů.

Modernizované křižníky prováděly běžnou službu zahrnující námořní manévry a účast na oslavách argentinských svátků, ale velení je nyní drželo v domácích vodách. Tou dobou už téměř všechny latinskoamerické vlády vyhlásily nepřátelství zemím Osy, ale argentinský ministr zahraničí J. Perón trval na politice neutrality, což vyvolalo zlobu Spojenců, k jejichž uchlácholení Buenos Aires přerušilo 26. ledna 1944 diplomatické styky s Berlínem a Tokiem. Ani tato úlitba však nestačila. Argentina se pro Spojence stala vyvrhelem a USA prosadily její ekonomickou blokádu, načež do kouta zahnaná vláda vyhlásila 27. března 1945 Německu a Japonsku válku.

Jednalo se však pouze o formální opatření a Argentinci se na vítězství spojeneckého tábora nepodíleli. Sympatie k nacistickému Německu však v zemi nevyhasly, takže není divu, že tu později našli útočiště mnozí váleční zločinci jako kupř. A. Eichmann. Teprve v květnu 1945 zvedly ALMIRANTE BROWN a VEINTICINCO DE MAYO kotvy a vypluly na Atlantik pátrat po německých ponorkách, o nichž se předpokládalo, že se pokusí proplout kolem mysu Horn do Japonska. Třebaže se do pátrání zapojily i palubní hydroplány, žádné u-booty Argentinci neobjevili, ale ve zdejších přístavech později zakotvily ponorky U 530 a U 977 (14).

Obrázek
Srovnání siluet argentinských těžkých křižníků před a po modernizaci

V r. 1946 se křižníky nejprve ve Valparaisu zúčastnily inaugurace prezidenta G. Vidali a poté stejný ceremoniál prodělaly i v Buenos Aires; Perón zúročil svoji popularitu a 4. června se nastěhoval do Růžového paláce - tradičního sídla argentinských prezidentů. V následujících několika letech ALMIRANTE BROWN a VEINTICINCO DE MAYO pravidelně pendlovaly mezi základnami argentinského loďstva od Puerta Belgrano až po přístav Ushuaia na Ohňové zemi. Za zmínku stojí, že si Buenos Aires nárokovalo část Antarktidy (15) a v únoru (tj. koncem léta) 1947 zamířily křižníky k ledovému kontinentu, kde Argentinci provozovali stanice Decepción a Melchior, aby se v březnu k radosti posádek vrátily do klimaticky přívětivějšího Puerto Belgrana.

Téhož roku došlo i k posílení protiletadlové výzbroje a lodě dostaly namísto původních „pom-pomů“ čtyři výkonnější dvouhlavňové (?) 40mm kanónové komplety Bofors (16) a později i britský navigační radar typ 268, dodaný firmou Marconi. Také došlo k obměně leteckého parku a křižníky nyní nesly létající čluny Supermarine Walrus.

Rutinní službu v r. 1949 zpestřila posádce ALMIRANTE BROWN daleká plavba do Severní Ameriky. Prezident Perón se i v době začínající studené války snažil spolupracovat s oběma tábory, a jeho populistická politika, vedoucí ke znárodňování majetku zahraničních společností, vyvolávala nelibost Washingtonu, a snad proto se ALMIRANTE BROWN pod velením námořního kapitána C. Garzoniho vydal v únoru na „plavbu dobré vůle“ do Spojených států amerických. Po mezipřistání na Trinidadu zakotvil v New Yorku a po osmi dnech se vydal na zpáteční plavbu, aby 29. března dosáhl domovských vod.

V srpnu následujícího roku mohla ještě veřejnost v hlavním městě obdivovat ladnou siluetu ALMIRANTE BROWN při slavnosti konané k uctění stého výročí smrti argentinského národního hrdiny J. de San Martína, ale o rok později zakoupili v USA dva lehké křižníky třídy BROOKLYN, což odsunulo popisované veterány na vedlejší kolej. Oba se sice staly součástí 2. křižníkové divize, ale již v r. 1952 na ALMIRANTE BROWN redukovali posádku na minimum a odzbrojená loď nečinně kotvila v Puerto Belgrano a stejný osud potkal o tři roky později i sesterskou jednotku.

Obrázek
Malba modernizovaného křižníku Almirante Brown

Zatímco do rezervy převedené lodě stály vyvázané u mola na hlavní námořní základně, chýlila se ke konci vláda autoritářského prezidenta Peróna. Země se během jeho druhého volebního období dostala do vážné hospodářské krize a exkomunikovaný prezident ztratil podporu nejen prostých obyvatel, ale i velení ozbrojených sil. Jako první se v červnu 1955 vzbouřilo námořnictvo, ale jednotky věrné Perónovy vzpouru potlačily. Odzbrojené a pohybu vlastní silou neschopné křižníky se bojů neúčastnily, ale přesto zatkli velitele ALMIRANTE BROWN - námořního kapitána A. Penase -, jenž měl být v Buenos Aires postaven před soud. V září toho roku však v zemi proběhl vojenský převrat a svržený prezident emigroval do Španělska.

Teprve v r. 1956 je převedli do činné služby a začali využívat jako školní lodě. Křižníky dostaly další protiletadlové kanóny systému Bofors, které nahradily zastaralá 102mm děla, a znovu se účastnily námořních manévrů a přehlídek. Jejich reaktivace však neměla dlouhého trvání, neboť r. 1959 znovu přečkaly v rezervě a následně Argentinci odzbrojené a odstrojené křižníky vyřadili ze seznamu válečných lodí a rozhodli se je prodat do šrotu.

Nejvyšší cenu nabídla italská firma Societá Commerci de Trasimeno S. P . A., tudíž 2. března 1963 zahoukaly sirény vlečných remorkérů a vysloužilé křižníky se vydaly na poslední plavbu do země svého vzniku, aby jejich rozřezané trupy skončily v tamějších hutích. Takové tedy byly osudy možná nejoriginálnějších jednotek, které kdy pluly pod vlajkou argentinského válečného námořnictva.

Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 162,9 m, na čáře ponoru 165,6 m, maximální 170,8 m.
Šířka: 18,82 m.
Ponor: 4,95 m.
Výtlak: standardní 6800 tun, plný 9000 tun.
Výkon strojů: 85 000 koňských sil.
Rychlost 32 uzlů.
Pancéřování: hlavní pás 70 mm, horní pás 25 mm, přepážky 40 až 60 mm, dělové věže 50,8 mm, velitelská věž, komunikační roura a systém řízení palby 65 mm, paluba 25,4 mm.
Výzbroj: 6 x 190 mm, 12 x 102 mm, 6 x 40 mm, 2 x trojitý torpédomet, 2 x hydroplán.
Posádka. 600 mužů.

Poznámky:
(1) Konkrétně se jednalo o pancéřové křižníky GARIBALDI, SAN MARTIN, GENERAL BELGRANO a PUEYRREDON a chráněné křižníky BUENOS AIERES a NUEVE DE JULIO.
(2) Obě společnosti se v r. 1929 staly součástí koncernu Odero Terni Orlando (O.T.O).
(3) Teprve v r. 1935 objednali v Británii jako náhradu za 1 174 630 liber šterlinků lehký křižník LA ARGENTINA; výtlak 6500 tun, rychlost 30 uzlů, výzbroj 9 x 152 mm, 4 x 102 mm, 12 x 25 mm.
(4) V argentinském námořnictvu se jedná o prestižní jména; admirál William „Guillermo“ Brown stál v čele zdejšího námořnictva během války za nezávislost a 25. květen je nejvýznamnější argentinský státní svátek připomínající tzv. květnovou revoluci.
(5) Těžké křižníky TRENTO, TRIESTE a BOLZANO; výtlak 10 511 tun, rychlost 35 uzlů, výzbroj 8 x 203 mm, 16 x 100 mm, 4 x 40 mm.
(6) Údaje o tomto pásu jsou z časopisu „Арсенал Коллекция“ a knihy „Все крейсера Второй Мировой“.
(7) Např. se spekuluje, že se jednalo o zbraně zkonstruované původně pro italské křižníky, jejichž stavba byla zrušena v důsledku podpisu washingtonské smlouvy.
(8) Často se uvádí (např. M. Sobański) děla ráže 100 mm, zkonstruovaná na bázi osvědčených „škodováckých“ lodních kanónů vzor 1910.
(9) Tuto hodnotu uvádí „Морская Кампания“, ale také se udává pouze 32,5 uzlů.
(10) Vlády obou zemí si toho byly dobře vědomy, ale nebyly schopné adekvátně zareagovat. Brazilci sice už v r. 1926 schválili stavbu jednoho „washingtonského křižníku“, pěti torpédoborců a stejného počtu ponorek, ale plán se nepodařilo uskutečnit a brazilské loďstvo před vypuknutím druhé světové války zařadilo do služby toliko čtyři ponorky a řadu menších plavidel. Větší snahu projevili Chilané, ale protože v době Velké hospodářské krize poklesla poptávka po ledku a mědi, chyběly jim peníze na stavbu nových jednotek. Teprve v r. 1935 vedli v Itálii jednání o koupi dvou lehkých křižníků, ale prostředky k jejich financování se ve státním rozpočtu nenašly. Proto zoufalí Chilané o dva roky později uvažovali o prodeji Velikonočního ostrova, ale tento plán se neuskutečnil, na čemž ztroskotal záměr postavit v Nizozemí dva těžké křižníky a realizaci lehkých křižníků zhatila okupace Nizozemí Německem.
(11) Mnoho Argentinců bylo potomky španělských kolonistů a pozdějších vystěhovalců, takže měli ve Španělsku příbuzné a není divu, že jejich osud nebyl vládě lhostejný.
(12) Argentinské válečné lodě dopravily do bezpečí 1491 osob stíhaných z politických důvodů (často se nalodily za dramatických okolností) a seznam uprchlíků zachráněných křižníkem VEINTICINCO DE MAYO nejde čtenář zde: http://www.histarmar.com.ar/InfHistoric ... 25Mayo.htm
(13) První předpokládal získat do pěti let bitevní loď, 3 lehké křižníky, 4 torpédoborce, 6 ponorek a 20 torpédových člunů, kdežto druhý dokonce 2 letadlové lodě, 8 torpédoborců a 12 ponorek.
(14) Existuje několik konspiračních teorií „vysvětlujících“ účel jejich plavby; ta nejhloupější a zároveň nejrozšířenější, tvrdí, že dopravily do bezpečí Adolfa Hitlera a Evu Braunovou.
(15)Teprve v r. 1959 uzavřela Argentina a dalších jedenáct států Smlouvu o Antarktidě (dodnes jí podepsalo padesát zemí včetně České republiky), která veškeré územní nároky na tomto kontinentu zmrazila a Antarktida se stala demilitarizovaným světadílem, jehož území slouží pouze k vědeckému výzkum.
(16)Sobański pokládá za pravděpodobnější, že je dostaly už během přestavby v letech 1943 a 1944.

Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net.

Použité zdroje:
Арсенал Коллекция 5/2012.
Okrety Wojenne 1/2006, 2/2006.
Все крейсера Второй Мировой. Vydala nakladatelství Яуза a Эксмо 2012.
Морская Кампания 4/2008.
Каторин Ю. Ф.: Крейсеры часть 2. Vydalo nakladatelství Галея-Принт 2008.
Морская коллекция 5/1996.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1922-1946. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1980.
Válečné lodě (4); Druhá světová válka. Vydalo nakladatelství Naše vojsko 1993.
Шведе Е. Е.: Военные флоты 1928 - 1929 г. г.. Leningrad 1929.
http://www.histarmar.com.ar/index.htm
http://www.wikipedia.org/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od Martin Hessler »

Takove zajimave hybridy na.pul cesty mezi lehkym a tezkym kriznikem. Nicmene vizualne velmi elegantni plavidla (jako vetsina italskych lodnich konstrukci). Nevim proc je v dobovych prehledech vedli coby "tezke" jednotky. Pripada mi to jako prani, ktere je otcem myslenky. Pro klasicky osmipalcovy kriznik by zrejme nepredstavovaly vazneho soupere, vetsine tehdejsich konstrukci by nestacily ani delostrelecky, ani pancerovou ochranou. Naopak mezi lehkymi jednotkami by excelovaly, podle mne i pres maly pocet del hlavni raze. Bohuzel, k delum je celkem malo udaju, nicmene projektily raze 190 mm jsou o dost tezsi nez 42kg strely 152mm del napr. britskych lehkych krizniku, a i dostrel by byl asi vetsi.
Ale v techto dimenzich Argentinci zrejme neuvazovali. Koneckoncu, pri vedeni klasicke kriznikove valky, ochrane obchodnich tras a nebo pri taktice "uder a zdrhni" by se mohly relativne male ciperne lodicky docela osvedcit.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od Bublifuk »

Martin Hessler píše: Nevim proc je v dobovych prehledech vedli coby "tezke" jednotky. Pripada mi to jako prani, ktere je otcem myslenky. Pro klasicky osmipalcovy kriznik by zrejme nepredstavovaly vazneho soupere, vetsine tehdejsich konstrukci by nestacily ani delostrelecky, ani pancerovou ochranou.
Protože museli, ne? Vždyť to tam Jarl i píše, dle wash. dohod lehký křižník nesměl mít děla větší ráže, než 155mm. Argentinci měli 190mm = byly to těžké křižníky, jinak je ani nešlo označit. Navíc, když si jejich pancéřování porovnám s prvními britskými těžkými křižníky, tak to taky nebylo tak zlé, myslím. A jestli 6x203mm Exeteru a Yorcku, nebo 6x190mm argentinských křižníků, to zas takový rozdíl není. Ale hlavně - nic srovnatelného, co do kombinace rychlosti a výzbroje, nikdo v regionu neměl. A to už byl dostatečný důvod pro jejich stavbu - s "klasickými" osmipalcovými křižníky se ani neměly potkat.
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od jarl »

Podle závěrů první londýnské konference patřily křižníky nesoucí děla ráže nad 155 mm mezi těžké, takže jsou do této kategorie řazeny i argentinské jednotky. Jinak Argentina v té době žádná omezení nepodepsala, takže si mohla teoreticky nechat postavit křižník nebo bitevní loď bez jakýchkoliv omezení a klasifikovat je podle vlastního uvážení. Její těžké křižníky pochopitelně nebyly koncipovány pro souboj s jednotkami plavícími se pod vlajkou některé námořní mocnosti, ale byly primárně určené k boji s chilskými a brazilskými křižníky, nad nimiž měly velkou převahu, což si zejména v Chile velmi dobře uvědomovali a jak píšu v poznámce č. 10 dokonce uvažovali o prodeji Velikonočního ostrova, aby si mohli pořídit srovnatelné křižníky.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od Scrat »

jarl píše:....Jinak Argentina v té době žádná omezení nepodepsala, takže si mohla teoreticky nechat postavit křižník nebo bitevní loď bez jakýchkoliv omezení a klasifikovat je podle vlastního uvážení....
A nebyli jediní, Rusové (pardon Sověti) na obdobných plavidlech použili děla ráže 180 mm. Podle všeobecně uznávaného řazení se tedy jednalo též o těžké křižníky, oni sami je klasifikovali jako lehké. Jako těžké křižníky měly být v sovětském podání klasifikovány až superkřižníky třídy Kronštad (v podstatě nikdy nedokončený ekvivalent americké třídy Alaska). Ale jak uvádí jarl, jelikož Argentinci nebyli signatáři washingtonské ani londýnských námořních odzbrojovacích dohod mohli si víceméně postavit co chtěli a na co stačily rozpočty. A klasifikovat třeba jako motorovou ozbrojenou pramici.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od Martin Hessler »

Bublifuk:
Mel jsem na mysli to, co pise "jarl" - Argentina v mezivalecnem obdobi zadnou namotni odzbrojovacu dohodu nepodepsala, takze si v ramci fiskalnich moznosti mohla stavet co chtela a rikat tomu jak ji napadlo. Coz ovsem az prilis casto cinili i signatari washingtonske smlouvy (viz prekracovani povolene tonaze prakticky u vsech lodstev, japonske konstrukce lehkych krizniku, u nichz se primo pri konstrukci pocitalo s vymenou vezi v barbetach /155 za 203 mm, coz de facto stiralo rozdil mezi lehkou a tezkou jednotkou) atd.
Samozrejme mne nenapadlo, ze by se Argentina chtela pustit do namorni valky s USA ( u Britanie bych tim tak nemaval, jednou uz to zkusili ;-) ), ale srovnani s klasickymwashingtonskym kriznikem se jaksi samo nabizi. Vzdyt museli pociat s tim, ze ve snaze ziskat regionalni prevahu nektery ze statu ABC takove jednotky nekde ziska - t.j. koupi nebo si necha postavit.
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od Polarfox »

Zapomíná se, že "těžké" křižníky jsou zcela umělá kategorie a vůbec do první londýnské konference takové značení neexistovalo. Prostě to byl křižník a pokud byl nějak označován, tak dle standardů té či oné země (jako křižníky první/druhé třídy, případně dle užití atp.). Nad tím vším plaval "washingtonský křižník", což bylo takové obecné označení křižníků na horní hranici limitu (výtlakem i výzbrojí). Výraz "těžký křižník" se objevuje až po roce 1930, kdy byla v Londýně rodina křižníků rozdělena na podkategorie A a B, což ovšem opět automaticky neznamenalo použití tohoto výrazu, protože jednotlivé státy si je většinou 1) stále značily po svém a 2) se v oficiální komunikaci používala například právě kategorie A a B atp. Na těžké křižníky (CA, tj. značení do té doby vyhrazené přežívajícím pancéřovým křižníkům) své "washingtonské křižníky" přeznačili v USA v roce 1931, doposud byly vedeny v kategorii lehkých (CL). Tento americký výraz pak postupně prorostl do ostatních jazyků a víceméně nahradil dosavadní terminologii, takže se v podstatě zdá, že těžké křižníky byly vždy těžké křížníky, ale nikoli :)

Takže bráno pohledem platným do roku 1930, tak argentinské křižníky byly prostě křižníky a každý si je v podstatě mohl označovat jak je libo. Pohledem platným od roku 1930 výše to byly křižníky kategorie A, tj. v pozdější terminologii těžké...ale to je jen lajna udělaná na papíře, ty jednotky by se měly posuzovat nezávisle a dle jejich účelu/soupeřů, případně velikosti. A Argentinci si je i tak stále mohli označovat jak chtěli.

Jinak Argentina si nemohla nechat postavit loď bez omezení, pokud by takováto loď byla stavěna v jurisdikci států signujících washingtonské/londýnské dohody. To by šlo pouze v nesignatářské zemi a kolik takových mělo potřebné kapacity? Prakticky skoro nikdo. Ostatně takový problém nastal krátce mezi lety 1936 (tj. druhou londýnskou konferencí) a začátkem Druhé světové války, kdy řada států (Chile, Turecko atp.) chtěla víceméně klasické těžké křižníky na horní hranici parametrů, ale Britové (a jiní signatáři) takový typ odmítala díky smluvním závazkům postavit. Jedinou možností by byla zprostředkovaná stavba přes zahraničního partnera/pobočku (jako např. Španělsko).

A ani reakce regionálních rivalů, třeba v tomto případě Chile, nemusela nutně vyprodukovat typický washingtonský/těžký křižník. Vše se řídilo lokálními požadavky. Např. Chilané původně zvažovali stavbu velkého křižníku s děly ráže 203mm, slušně pancéřovaného, ale pomalého, jakýsi novodobý záblesk pancéřových křižníků, což bylo dáno předpokládaným konceptem střetu s argentinským loďstvem (s bitevními loděmi třídy Rivadavia a křížníky třídy Almirante Brown)...ale ty parametry se dále měnily a měnily, dle nových požadavků a mezinárodní situace, avšak již se neralizovaly.

Jinak ještě k těm argentinským lodím - cca v roce 1953 začali Argentinci uvažovat o pořízení letadlové lodě mimo jiné i ve vlastní režii, přičemž jednou možností byla konverze obchodní lodě a druhou právě křižníku třídy Almirante Brown. Jak víme, tak vše zůstalo jen u návrhů a nakonec byla zakoupena čistá LL ve Velké Británii.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od jarl »

Polarfox píše: Takže bráno pohledem platným do roku 1930, tak argentinské křižníky byly prostě křižníky a každý si je v podstatě mohl označovat jak je libo. Pohledem platným od roku 1930 výše to byly křižníky kategorie A, tj. v pozdější terminologii těžké...ale to je jen lajna udělaná na papíře, ty jednotky by se měly posuzovat nezávisle a dle jejich účelu/soupeřů, případně velikosti. A Argentinci si je i tak stále mohli označovat jak chtěli.
Argentinci si s tím hlavu nelámali a označovali je jako "cruceros" (křižníky).
Polarfox píše: Jinak Argentina si nemohla nechat postavit loď bez omezení, pokud by takováto loď byla stavěna v jurisdikci států signujících washingtonské/londýnské dohody. To by šlo pouze v nesignatářské zemi a kolik takových mělo potřebné kapacity? Prakticky skoro nikdo.
U křižníků bych to tak tragicky neviděl. Ve třicátých letech by jejich stavbu zvládlo nejen Německo, ale i třeba Nizozemsko nebo Švédsko.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od Polarfox »

jarl píše:U křižníků bych to tak tragicky neviděl. Ve třicátých letech by jejich stavbu zvládlo nejen Německo, ale i třeba Nizozemsko nebo Švédsko.
No možná větší problém, než si myslíš.

1) Tradiční a největší výrobci se nacházeli v signatářských zemích (především VB, dále pak USA, Itálie atd.) a měli v tomto největší nabídku, zkušenosti a schopnosti. Nizozemsko a Švédsko se nikdy moc neorientovalo na export válečných lodí a těžko říci, zda-li se vůbec o nějaké zahraniční kontrakty ucházelo (ať již díky konkurenci či kapacitám). Dále tradiční výrobci/jejich mateřské země měly vždy v menších námořnictvech své lobby, poradce atp. a dle toho se orientovaly i obchody. Malé evropské státy žádný takový vliv neměly.

2) Nebyly tu zkušenosti se stavbou obdobných plavidel, ale to by se počítám dalo překonat. Další otázkou jsou kapacity pro větší zahraniční objednávky, zvláště pokud jsou zároveň stavěny lodě pro modernizaci vlastního loďstva (ať již průběžnou či nárazovou).

3) Pokud vezmeme čistě Německo - opět problém kapacit, kdy by dalo ještě hodně práce dostavět samotnou Kriegsmarine, natož stavět relativně velká plavidla nad rámec.

V podstatě nejjednodušší, nejschůdnější a nejlogičtější bylo vždy zadat stavbu nějakému velkému státu/zavedenému výrobci a holt oželet nějaké představy o parametrech, pokud tento neustoupil ze svého postoje. Stejně to vždy bylo provázeno kolotočem smlouvání, protinabídek a vemlouvání o tom, co ten který stát potřebuje (či "potřebuje").
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od jarl »

Polarfox píše:V podstatě nejjednodušší, nejschůdnější a nejlogičtější bylo vždy zadat stavbu nějakému velkému státu/zavedenému výrobci a holt oželet nějaké představy o parametrech, pokud tento neustoupil ze svého postoje. Stejně to vždy bylo provázeno kolotočem smlouvání, protinabídek a vemlouvání o tom, co ten který stát potřebuje (či "potřebuje").
To je samozřejmě pravda, ale pokud by se třeba Brazílie rozhodla jako reakci na stavbu argentinských těžkých křižníků objednat před r. 1935 v Německu nějakou variaci tamějších Panzerschiffe, tak by je dozajista dostali. Žádné mezistátní smlouvy by nikdo neporušil a o schopnosti tehdy nevytížených německých loděnic takové lodě stavět nikdo nepochyboval. Ani stavba klasických křižníků překračujících smluvně stanovené parametry v jiných státech nebyla nereálná. Třeba Švédové v r. 1936 uvažovali o stavbě 3 dobře pancéřovaných křižníků o výtlaku 8000 tun vyzbrojených 6 děly ráže 210 mm a dosahující rychlosti 29 uzlů, takže teoreticky mohli podobné (i o něco větší) lodě už dříve stavět i pro zahraniční zákazníky a neohlížet se na limity dohodnuté na konferencích ve Washingtonu a Londýně. V praxi by to určitě bylo složitější než objednat lodě dodržující předepsané parametry třeba v USA nebo Velké Británii, ale pokud by se zákazník rozhodl pro jinou alternativu, nemusel odejít s prázdnou.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od Polarfox »

1) Článek 170 Versailleské smlouvy - tj. zákaz vývozu zbrojního materiálu. Neboli imaginární brazilský kontrakt by měl utrum, i kdyby byl zájem a kapacity.

2) Ani s tím zbytkem to není tak lehké. Musí být kapacity, zájem z obou stran, vhodný design atd. I zkušenosti se počítají, neboli šance u neprověřeného dodavatele jsou menší a je to krokem do neznáma. Ostatně třeba Švédové byli v tuto dobu částečně sami importéry námořních technologií - konec křižníkové linie (Tre Kronor) nese italský podpis.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Kouzelnik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1305
Registrován: 27/9/2017, 22:23

Re: Argentinské těžké křižníky

Příspěvek od Kouzelnik »

Martin Hessler píše:Bublifuk:
Mel jsem na mysli to, co pise "jarl" - Argentina v mezivalecnem obdobi zadnou namotni odzbrojovacu dohodu nepodepsala, takze si v ramci fiskalnich moznosti mohla stavet co chtela a rikat tomu jak ji napadlo. Coz ovsem az prilis casto cinili i signatari washingtonske smlouvy (viz prekracovani povolene tonaze prakticky u vsech lodstev, japonske konstrukce lehkych krizniku, u nichz se primo pri konstrukci pocitalo s vymenou vezi v barbetach /155 za 203 mm, coz de facto stiralo rozdil mezi lehkou a tezkou jednotkou) atd.
Samozrejme mne nenapadlo, ze by se Argentina chtela pustit do namorni valky s USA ( u Britanie bych tim tak nemaval, jednou uz to zkusili ;-) ), ale srovnani s klasickymwashingtonskym kriznikem se jaksi samo nabizi. Vzdyt museli pociat s tim, ze ve snaze ziskat regionalni prevahu nektery ze statu ABC takove jednotky nekde ziska - t.j. koupi nebo si necha postavit.
@Martin Hessler
Ohledně širších souvislostí a důvodů atd. proč vznikly/skončily zbrojní závody v ABC, bych nechal do jiného vlákna. Nicméně je faktem, že na argentinskou akvizici chtěli reagovat další státy Latinské Ameriky. Takže si rozeberme jaké byly šance, aby akvizicí nějakých těžkých lodí "dorovnaly" oba výše uvedené těžké argentinské křižníky.

Obecně k situaci o pořizování těžkých lodí v meziválečném období a to ve státech vázaných odzbrojovacími dohodami (Washingtonská, první Londýnská...) tj. ve státech světa mimo: USA, Velká Británie (včetně Impéria/Dominia), Japonsko, Francie, Itálie

Výše v diskuzi už máš info o (teoretických) možnostech na (lehké) křižníky z Nizozemí (zčásti se švédskou dělostřeleckou výzbrojí a možností dodávky hydroplánů - holanďané používali hydroplány i na torpédoborcích) nebo snad ze Švédska (viz např. švédský polo-CL Gotland)

Další možností bylo navázat na finskou stavbu pobřežních obrněnců, např. je objednat z finských loděnic... od @Zemakt je o nich pěkný článek v sekci Námořnictvo... Projekt pro finské námořnictvo vypracovala holandská firma IvS zaměstnávající mj. německé odborníky, která dodávala projekty různých lodí (např. ponorek) do různých států. Španělsko, Turecko, Finsko, nepřímo do SSSR, Rumunsko.

Reálnou variantou bylo, že firma Vickers měla podíl ve španělských loděnicích, která kromě dodávky (původně tří) dvou těžkých křižníků pro španělské námořnictvo, byla schopná vyrábět i další, takže ze španělské "pobočky" firma Vickers dost čile nabízela těžké křižníky po světě. Bavíme se o britském projektu stavěném ve španělských loděnicích s britskými 8-mi palcovými děly vyráběnými v licenci ve Španělsku. viz např. str. 140-141 v této knize

Další variantou byla kombinace výzbroje z odjinud a loď si nechat postavit u zavedené loděnice - viz např. torpédodoborec Dubrovník jugoslávského námořnictva s dělostřelectvem netradičně velké ráže (míněno na svoji dobu a z pohledu země kde byla loď stavěna), neboť tehdejší britské loděnice myslím nestavěli lodě s výtlakem menším než zhruba 5 tisíc tun s dělostřelectvem silnějším než 5 palců ... myslím, že jedinou výjimkou byla tato specifická konstrukce "přerostlého dělového člunu pro thajské námořnictvo ve 20.-tých letech

Další možností byla technologická pomoc ze zahraničí (prvotně zejména z Německa, posléze rovněž i z dalších zemí, např. z Itálie) použitá pro design vlastních projektů - zhruba touto cestou se např. vydalo námořnictvo SSSR, ovšem po různých pokusech se reálně začalo až ve druhé polovině 30.-tých let. Ale za to ve velmi velkorysém stylu. Jestli to sovětské snažení a utrácení velkých částek přineslo "plody" viz např. info v této knížce. Např. dokončenou panzeschiff v Německu (zejména tu první) si opakovaně prohlížely delegace sovětských námořníků a odborníků (=myslím, že to byla exkluzivní, neboť nevím o tom, že by vniřní uspořádání atd. na panzeschiffe mohly prohlížet odborníci z jiných zemí světa). Zejména u těžkých lodích v SSSR si nejsem jistý výsledkem, neboť nové/moderní sovětské těžké lodě byly z různých důvodů vesměs mimo přímé nasazení na otevřeném moři, resp. sloužily spíše jako monitory (na rozdíl od vesměs kativní služby italských lodí ze kterých vycházela jejich sovětská polo-kopie viz třída Kirov). A u těch nedokončených těžkých lodí (např. třída Kronštadt) nemám jasný názor jak ne/zdařilé to byly lodě. Mohlo to s loděmi třídy Kronštadt nebo třídy Sovětskij Sojuz dopadnout jako u sovětských ponorek? Nevím. Každopádně např.od bývalého zdejšího autora je k dispozici názorjak (a proč) se v praxi ne/zdařily jednotlivé třídy sovětských ponorek vzniklých mixem: stavby v sovětských loděnicích dle projektů opsaných/inspirovaných/koupených v zahraničí ... Koneckonců o konkrétní službě resp. o jejích ne/kvalitách ponorky ze závěrečné generace sovětských předválečných ponorek (uvedena do služby v 1941) viz článek o ponorce S-56. Tj. spíše jsem skeptický, že by bylo možné z meziválečného SSSR koupit (a zejména provozovat se servisem v Latinské Americe) nějakou kvalitní těžkou válečnou loď.

V případech kdy rozpočet byl omezený, tak namísto hlubové modernizace by patrně dávalo větší smysl koupit použité, ale vyzkoušené. Což ale od dvacátých let bylo spíše řídké. Viz např. prodej staré kapitální lodi z Brazílie do Mexika.... možná že hluboká modernizace byla tak složitá/nevýhodná, že rovněž nebyla úplně častá. Ale když už tak včetně výměny hlavní výzbroje viz reko řeckého křižníku Helli (je to řecké jméno, takže jsem jméno lodě napsal v české transkripci)

Osobně bych tipoval, že hlavní "brzdou" pro těžké lodě jako např. (washingtonské) těžké křižníky, tj. s 8-mi palcovými děly prostě byla nedostatečná poptávka od začátku 20.-tých let a to zhruba do druhé poloviny 30.-tých let. S výjimkou SSSR, který to fakt zkoušel "rozjet" ve velkém.

Kapacity/projekty těžkých lodí existovaly. Nejen v USA (kde stavba těžkých křižníků probíhala víc pozvolna než v Evropě), ale také v Evropě. Sice poslední těžký křižník z britských ostrovů je Exeter dokončený v cca 1931, takže po konci tamní 13-ti kusové hromadné stavby těžkých křižníků by patrně cena (v britských loděnicích) za několik roků později stavěný těžký křižník mohla být relativně nadprůměrná, ale to hádám

Avšak stavba v Itálii i ve Francii probíhala. Dokonce, na příkladu posledního předválečného (těžkého) italského křižníku, je vidět, že loděnice "vnutila" stavbu CA Bolzano italskému námořnictvu. A v případě francouzské linie předválečných těžkých křižníků- stavba čtyřkusové třídy Suffern dobíhala do r. 1932... a následná generace (osamocený CA ALGÉRIE) byla zařazena v 1934

Plus ta kapacita španělských loděnic stavějících oba CA třídy Canarias (stavba byla před dokončením v době začátku tamní občanské války v 1936).

A možná by zájemce o těžkou loď s 8-mi (nebo větším) dělostřelectvem neodmítli ani v Japonsku (připomínám, že od 1937 ozbrojené síly japonského Impéria/Dominia se střetávaly na území dnešní Číny a to s různými soupeři, nejen čínsky hovořícími). viz obě lodě s 200 mm dělostřectvem pro Siam dokončované v cca 1938

A pokud by překážkou pro nákup lodě byla nedostupnost děl velkých ráží, tak švédský Bofors měl v nabídce (a dodal do Finska na konci 20.-tých let)) 10-ti palcové děla a to včetně dvoudělové věže


Konkrétní příklad - konstrukce těžké lodi spíše vlastními silami v podmínkách menšího státu.
Jestli jsi měl na mysli, že některý ze států Latinské Ameriky by měl možnost si stavět doma v Latinské Americe těžký křižník nebo něco většího než (washingtonský) těžký křižník, tak se mrkni jaké obtíže zkoušeli překonat v Holandsku, když sháněli "zabijáka" japonských těžkých křižníků - viz zdejší článek o bitevním křižníků Project 1047. V článku chybí důležitá okolnost = ve třicátých letech jednotlivé (dříve konkurenční) holandské loděnice spojily své konstruktéry (válečných lodí) do jedné firmy, a to právě za účelem toho, aby jedna spojená konstruktérská firma dokázala projektovat konkurenceschopné lodě. Vznikla NeVeSBu ("Nederlandsche Vereenigde Scheepsbouw Bureaux"). A přesto holandské námořnictvo si na zkonstruování bitevního křižníku vybralo tu konkurenční holandskou konstruktérskou firmu IvS (odkazovanou výše) zaměstnávající spíše německé odborníky.


Prostě a jednodušeně - s čím dál větší složitostí těžkých lodí ve 30.-tých letech - bylo to hlavně o penězích. Nejen peníze na stavbu samotné těžké lodě (a na vybavení/modernizaci loděnice a suchého doku), ale taky peníze na výzkum/vývoj co mají těžké válečné lodě umět a jak toho dosáhnout.

Konkrétně chilské námořnictvo od cca 1937 dost intezivně vyjednávalo v Evropě o získání dvou křižníků:
- výtlak 8500 tun
- vybavené 6 x 8-mi palcovými děly v třídělových věžích

V zásadě chilské opakované pokusy (naposled na podzim 1939) ztroskotaly zejména na nedostatku kapacit. A zejména na tom, že konkrétně ve Velké Británii už uplynula řada roků od posledních projektů těžkých křižníků (=tak jak píše @Polarfox).
Zajímavé je, že z výše odkazované knížky o britských křižnících, ze kterého vycházím v této pasáži, není uvedeno jestli chilští nákupčí kontaktovali USA nebo Francii kvůli těžkým křižníkům... zdroj pouze uvádí, že (nejen) do těchto zemí dorazili v 1938 chilští nákupčí kvůli záložnímu plánu (=nakoupit 8.000-tunové křižníky s 6-ti palcovými děly, rychlostí až 32 uzlů a slušnou doplavbou).


Ve srovnání se situací na začátku 30.-tých let (kdy Vickers nabízel zavedené typy (washingtonských) těžkých křižníků ze své španělské "pobočky" pro brazilské námořnictvo) se holt situace dost otočila.
R.I.P.
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo“