Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Moderátor: jarl

Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11405
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek

Pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen, 1930-1966
Po vcelku krátkém, byť krvavém intermezzu  občanské války se v průběhu druhé poloviny roku 1918 začala mladá Finská republika pomalu dostávat z toho nejhoršího. Přestože boje utichly, před malým severským státem situovaným takřka na samém konci světa stálo neméně složité období a to období velkých očekávání, budování, ale také střízlivění a kompromisů. V této souvislosti a jak už to tak ostatně bývá, tvořilo součást výstavby nového státu nemalé úsilí spjaté s budováním jeho ozbrojených sil. Vzhledem k přímořské poloze Finska rovněž sil námořních, Merivoimatu. Přestože, omezené finanční prostředky chudého státu nedávaly námořnímu velení příliš velký prostor k rozletu, vzhledem k okolnostem vzniku republiky měli finští námořníci na čem stavět.

Když na počátku března 1918 stanula německá intervenční vojska podporovaná finskou „bílou armádou“ před Helsinkami, byla již většina plavidel ruské Baltské flotily tatam. Zásluhu na této skutečnosti můžeme zejména přičíst osobě kapitána 1. třídy A. M. Ščastného. Bývalý důstojník carského námořnictva navzdory příkazu lidového komisaře zahraničních věcí a budoucího komisaře vojenství a námořnictva L. D. Trockého přenechat flotilu postupujícím Němcům, ji totiž z valné většiny předisponoval z Helsinek a Tallinnu do Kronštadtu, mmj. budoucí hlavní základny Baltické flotily. Přičemž si tak nad sebou nevědomky vyřknul osudový ortel. Jakkoliv se nám dnes může zdát tato kapitánova svévole sympatická, bohužel pro něj, měla tragický dovětek. Za neuposlechnutí příkazu vydal Trockyj populárního důstojníka soudu, který jej bez větších okolků odsoudil k trestu smrti.

Obrázek Obrázek

A.M. Ščastnyj a mapa Helsinek pocházející z roku 1911

Přestože lodní materiál ponechaný ustupující Baltskou flotilou v helsinském přístavu nepatřil zrovna k nejnovějším výkřikům lodního stavitelství, měl pro Finy cenu zlata. Částečně zastaralá, či pro plavbu na otevřeném moři nevhodná plavidla pocházející z carské éry, tak posléze položila základ vznikajícího finského námořnictva. Jádro nově vzniklé finské flotily se tehdy opíralo o několik dělových člunů kolísající kvality. Jmenovitě to byly:

- Klas Horn a Matti Kurki (bývalé eskortní čluny carské jachty Posadnik a Voivoda, 420 tun, 1892, lodě spatřily světlo světa v německé loděnici Schichau Elbing, přičemž byly původně určeny pro prince Nikitu z Černé Hory, nicméně solventnost zákazníka zapříčinila stav, kdy obě sestry skončily na carském dvoře).
- Turunmaa a Karjala (ex-Tshirok a Orlan, 340 tun, 1918)
- Uusimaa a Hämeenmaa (ex-Golub a Pingvin, 400 tun, v roce 1917 je na skluzu loděnice v Turku zabavilo Německo a zařadilo do svých služeb jako minonosky Suchverbandu der Ostsee, kde byly vcelku vtipně pojmenovány Beo a Wulf)
- Giljak (se svými 950 tunami se jednalo o největší finský dělový člun, jeden z celkem čtyř realizovaných plavidel třídy Giljak, přesto však roku 1922 došlo díky jeho špatnému technickému stavu k vyřazení ze stavu námořnictva).

K nemalé radosti námořníků od torpéd a min, zanechali Rusové ve Finsku rovněž několik torpédovek a minolovek:

- torpédovky S 1 – S 6 (třída Sokol, 260 tun, 29 uzlů, 1 x torpédomet respektive 186 tun, 22 uzlů, 2 x torpédomet u S 6, lodě byly vyrobeny v letech 1901/1902, v roce 1920 byly S 3, 4, 6 vráceny Sovětskému svazu)
- torpédovky C 1 – C 4 (třída Tsiklon, 150 tun, 22 uzlů, 2 x torpédomet, původně Finům zůstalo 8 jednotek, z kterých byly pouze 4 zařazeny do služby, nicméně v prosinci 1919 došlo v Koivisto k potopení tří plavidel, na kterém se podepsala Royal Navy)
- minonoska M 1 (ex-Voin, 776 tun, postavena v roce 1916, dle zlých jazyků se mělo jednat o nejošklivější loď finského námořnictva)
- minonosky Rautu a Vilppula (ex-Murman a Zashtshitnik třídy Udarnik)
- minonoska/minolovka Sveaborg (300 tun, postavený v roce 1904),

v poslední řadě mohu zmínit celou plejádu menších pomocných plavidel, jakožto remorkérů, ledoborců, ozbrojených minolovek, plovoucích doků, přístavních člunů apod..

Obrázek Obrázek

Torpédovka S 2 a krasavice M 1 později pojmenovaná na Louhi

Jak je z výše uvedeného výčtu plavidel patrné, dědictví po Baltské flotile umožnilo finskému námořnictvu hned od počátku jeho existence vést pro Baltické moře charakteristický způsob námořního boje, minovou válku. Nicméně určitá omezení byla více než zřejmá. Působení proti námořním trasám vedoucím na otevřeném moři jasně limitovala velikost a počet vhodných plavidel. Schopnost vedení minových operací tak byla prakticky redukována na příbřežní vody, navíc s handicapem neexistence ochrany vlastními dostatečně silnými hladinovými plavidly. Obrana příbřežních minových polí tak musela nutně spočívat na bateriích pobřežního dělostřelectva.

Námořní plán

Přestože výchozí situace Merivoimatu na začátku dvacátých let 20. století se někomu nemusí jevit jako vyloženě špatná, námořnímu vedení země bylo zcela jasné, že chce-li reflektovat na zkušenosti právě skončené Velké války, musí nutně modernizovat. V této souvislosti svoji nezastupitelnou úlohu sehrávala pomalu se rozpadávající ex-carská plavidla, o existenci nevyzpytatelného a ambiciózního východního souseda nemluvě. Prakticky celá dvacátá léta tak byla charakteristická množstvím námořních programů, tu více tu méně ambiciózních, které však měly jednu věc společnou. Oním společným jmenovatelem byl nedostatek financí, což vzhledem k velikosti a hospodářské situaci státu zřejmě málokoho překvapí 1). V této souvislosti rovněž stojí za zmínku, že již od samého počátku, jednotlivé návrhy ve své podstatě neopomíjely jak složku torpédovou, tak složku dělostřeleckou.

1) Vzhledem k okolnostem svého vzniku, velikosti, ale i počtu obyvatel můžeme na Finsko nahlížet jako na jistou paraelu k tehdejší ČSR. V dnešní době je již málo známé, že k navození prvních kontaktů mezi oběma národy došlo již na přelomu 19. a 20. století. Na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století pak ČSR ve Finsku představovala de facto největšího zahraničního dovozce. Rovněž není nezajímavé, jak se Finsko vyrovnalo s těžkostmi doprovázejícími poválečné budování ekonomiky státu. V průběhu dvacátých let bylo Finsko jednou ze zemí s nejvyšším růstem HDP, který činil průměrných 4,5% ročně. Pro srovnání ve většině evropských zemích to bylo 1,0 – 2,5%, přičemž v ČSR pak 2,1%.

S odstupem času můžeme celkovou modernizaci finské flotily rozdělit do třech období, kdy v rozmezí let 1919 – 1924 byly finalizovány teoretické úvahy budoucí podoby námořnictva, následované schvalovacím procesem vývojových prací nad konkrétními plavidly (1924 -1927), aby v závěrečné fázi došlo na již podrobné konstrukční práce a samotnou realizaci 2).

2) Navzdory výše uvedenému, však již v roce 1922 došlo k akvizici dvou původně italských člunů MAS. Blíže k tomuto tématu snad později.

Je poněkud symbolické, že vůbec první finský námořní program z května 1919 představil nikdo jiný než velitel námořnictva, komodor Hjalmara von Bonsdorff. Nutno říci, že komodor se s plánem vůbec neupejpal a tak v něm vedle těžkých plavidel můžeme nalézt průzkumné křižníky, ale také cca 40 torpédových člunů, ponorek, minonosek apod.. Na tomto místě snad nebude pro nikoho překvapením, že velkorysost předloženého návrhu, respektive nereflektování skutečných možností tehdejšího Finska stála za jeho zamítnutím.

Obrázek Obrázek

Komodoři von Bonsdorff a von Schoultz

Na jaře 1920 došlo k oficiálnímu zřízení výboru pro námořní záležitosti, kterému předsedal komodor Gustav von Schoultz, mj. bývalý styčný důstojník ruského námořnictva. Hned na počátku své práce si výbor vytyčil strategické priority, kterými se mělo námořnictvo ubírat. Za prvé to měla být ochrana finského území, přesněji řečeno, eliminace případného vylodění ze strany Sovětského svazu v oblasti Helsinek. Za druhé, zabránění téhož ze strany Švédského království, které si však brousilo zuby na Alandské souostroví. A jako poslední, ovšem relativně nízké riziko, byla eliminace sovětského napadení Petsama respektive norského Narviku ze základny v Murmansku. Přestože všechna potencionální nebezpečí nešla brát na lehkou váhu, konečný návrh vzešlý z pera komise však počítal se skromným loďstvem složeným z rychlých torpédových člunů, ponorek a minonosek. Hladinové lodě vyzbrojené těžkým dělostřelectvem byly zcela opomenuty.

A právě ono opomenutí plavidel nesoucích těžké kanóny tvořilo hlavní kámen úrazu von Schoultzova návrhu. Následně vstřícný postoj parlamentu inicioval vznik dvou nezávislých skupin, které se na jaře 1921 jaly celý výše uvedený koncept zcela revidovat. Bohužel, vypátrat z dostupných zdrojů konkrétní podobu návrhu skupiny soustředěné kolem kapitána M. Golovina se mi nepodařilo, na druhou stranu o plánech druhé skupiny tzv. Enckellově výboru je toho známo poměrně dost.

Svoji vizi rozvoje námořnictva představil Enckellův výbor v říjnu 1922 a nutno říci, že daňové poplatníky vůbec nešetřil. Námořní plán byl konstruován ve dvou návrzích, kdy první návrh představoval obecnou potřebu z vojenského hlediska a ten druhý zas reálnou možnou potřebu následujících deseti let. V prvním případě měly finské námořnictvo tvořit jednotky o celkovém výtlaku 32 000 tun, na jejichž výstavbu bylo třeba 4 600 milionů finských marek. V případě druhém, jednotky o 21 500 tunách a ceně 2 000 milionů marek. Avšak vzhledem k faktu, že výstavba ozbrojených sil v letech 1919 – 1925 spolykala v úhrnu „pouze“ 354 milionů, lze první i druhý návrh označit za značně utopistický 3).

3) Z oněch 354 milionů bylo vyčleněno 277 pozemnímu vojsku, 72 letectvu a pouze 5 námořnictvu.

Na scéně se tedy musela nutně objevit třetí verze, ovšem s přihlédnutím k výše uvedenému značně redukovaná. Onen třetí návrh se na stolech kompetentních osob skutečně objevil a nutno říci, že to byl návrh finální. Dne 7. února 1925 byl plán rozvoje námořnictva předložen legislativní formou parlamentu. Podle návrhu zákona, mělo finské námořnictvo v několika následujících letech obdržet:

- 2 pobřežní obrněné lodě o výtlaku cca 3 800 tun a úhrnné hodnotě 200 milionů marek
- 3 ponorky o výtlaku 400 tun a úhrnné hodnotě 90 milionů marek
- 1 ponorku o výtlaku 100 tun a hodnotě 8 milionů marek
- 4 rychlé motorové čluny o výtlaku 15 tun a hodnotě 10 milionů marek.

Přestože se oproti předchozím plánům jednalo o poněkud lacinější variantu, pořízení nových plavidel mělo finský erár přijít na bratru 308 milionů marek. Nalezení shody nad vydáním takovéhoto balíku peněz v tehdejším finském parlamentu se však ukázalo jako značně problematické a tak, zejména díky stranám z levého politického spektra se podařilo schválení zákona oddalovat až do 20. září 1927, kdy byla norma konečně přijata4). Díky nabytí účinnosti „námořního“ zákona tak došlo k postupnému čtyřletému uvolnění 215 milionů marek, které zcela spotřebovala stavba dvojice pobřežních obrněných plavidel. Zbylé jednotky musely být financovány z dodatečných rozpočtů. Nedostatek prostředků v průběžném financování tak ve své podstatě vedl k odložení pořízení komunikačních prostředků, některé výzbroje, ale třeba i školní lodě.

4) Pro lepší představu jakou finanční zátěž znamenala pro finský erár stavba jedné pobřežní obrněné lodě může posloužit porovnání s čs. hlídkovou lodí President Masaryk. Přepočteme-li pořizovací cenu Presidenta Masaryka, která činila cca 6,992 mil. Kč na finské marky (kurz 1,18). Zjistíme, že za oněch 100 mil. si finské námořnictvo mohlo pořídit necelých 17 Presidentů Masaryků.

A nyní po nezbytném seznámení s počátkem a prvními několika málo lety existence Merivoimatu se můžeme konečně vrhnout na finská obrněná pobřežní plavidla, která jakožto poslední svého druhu, de facto uzavřela historii jedné lodní kategorie.

Poslední Mohykáni

Nahlédneme-li zběžně do vybrané námořní literatury, pod definicí obrněných pobřežních lodí nalezneme plavidla, jejichž primárním určením byla ochrana vlastního pobřeží před nepřátelským vyloděním či dělostřelecká podpora vlastních vojsk. Pobřežní bitevní lodě, jak jsou někdy tato plavidla ve starší literatuře nazývána, byla na rozdíl od svých větších oceánských současníků charakterizována zejména menšími rozměry, nízkou max. rychlostí a doplavbou. Přestože u jiných lodních kategorií bylo na tyto hodnoty úzkostlivě dbáno u pobřežních obrněnců, jejichž typickým rajónem měly být mělké pobřežní vody, došlo na jejich upozadění. Díky této skutečnosti, relativně malá plavidla o nevelkém ponoru byla schopna nést poměrně silné pancéřování a hlavňovou výzbroj. V souvislosti s výše uvedeným, není rovněž nezajímavé, že mezi často uváděné faktory vedoucí jednotlivá námořnictva k pořízení těchto plavidel patří rovněž finanční stránka věci. Ve srovnání se „standardními“ bitevními loďmi byla tato plavidla opravdu výrazně levnější.

Obrázek Obrázek

Skandinávské pobřežní obrněnce tříd Norge a Sverige. V druhém případe se jedná o plavidlo HKMS Drottning Victoria o kterém bude ještě řeč

Mezi prvními státy, které v sedmdesátých létech 19. století zařadily pobřežní obrněnce do stavu svých flotil, nalezneme Německo a Rusko. Přesto však můžeme směle konstatovat, že tato plavidla byla charakteristická zejména pro námořnictva bez jakýchkoliv světovládných ambicí. Námořní velmoci, tak ve své podstatě a vcelku logicky využívaly k danému účelu zcela dostačující postarší bitevní lodě. Opravdový boom ve stavbě této lodní kategorie pak nastal v poslední, respektive první dekádě 19. a 20. století, kdy jednoznačný prim sehrála ve shodě s výše uvedeným námořnictva Nizozemí a Švédska. Ovšem ani zbylé dva severské státy Dánsko a Norsko, nestály úplně pozadu.

Abychom lépe pochopili, jaké důvody vedly autory finského námořního programu k zatvrzelému trvání na pořízení dvou obrněnců, jejichž finanční náročnost poznamenala rozvoj námořnictva na hezkých pár let dopředu. Můžeme krátce nahlédnout na poměry u nejbližších skandinávských sousedů. Jednoznačně nejsilnější flotilou pobřežních obrněných lodí disponovalo Švédsko, které jich ještě v polovině dvacátých let vedlo ve svém stavu 15 5). Dánsko jich mělo 5 a Norsko ještě 4. Přestože většina těchto plavidel měla již něco za sebou, stále se jednalo o silně pancéřovaná plavidla, jejichž děla velkých ráží mohla pozemním jednotkám potencionálních nepřátel přinést nejednu horkou chvilku. Uvědomíme-li si zároveň, že budoucí dopady stále sílícího letectva na námořní boj byly v této době těžko predikovatelné, požadavek finských námořních odborníků se tak jevil jako vcelku opodstatněný.

5) Koncem třicátých let sloužily nejstarší švédské jednotky již jen jako hulky respektive školní loď, nicméně zbylá plavidla stále představovala nezanedbatelnou sílu.

Nicméně, ani výběr konečného projektu budoucí chlouby finského námořnictva vč. jejího finálního projektanta nebyl ušetřen určitým těžkostem. Na pozadí jednotlivých návrhů budoucího námořního programu totiž probíhala jiná, neméně zajímavá diskuze, věnující se koncepčním návrhům samotných obrněnců. Na jedné straně stáli zástupci námořnictva, kteří prosazovali větší lodě se silnou dělostřeleckou výzbrojí a kvalitní pancéřovou ochranou. Na straně druhé pak politici, kteří se snažili ušetřit a prosazovali lodě menší. Do toho všeho přilévali olej do ohně jednotliví zástupci loděnic s tu více, tu méně realistickými připomínkami. K lepšímu seznámení s tím co vše bylo na stole, nám mohou posloužit, některé níže uvedené návrhy:

Lindholmen, Švédsko: zřejmě jeden z nejzkušenějších výrobců této lodní kategorie vůbec. V jednotlivých projektech byl na úkor děl hlavní ráže veden důraz na kvalitní pancéřovou ochranu a nautické vlastnosti.
- rok 1924, výtlak 2 450 tun, délka 77 m, hl. zbraně 2 x 210 mm
- rok 1924, výtlak 4 500 tun, délka 100 m, hl. zbraně 3 x 240 mm
- rok 1925, výtlak 3 500 tun, hl. zbraně 4 x 210 mm

Ingenieurs – kantoor voor Scheepsbouw, Nizozemsko: de facto německá konstrukční kancelář, která za účelem obejití určitých zákazů plynoucích z plnění Versailleské smlouvy byla provozována pod nizozemskou hlavičkou.
- rok 1924 -1925, výtlak 3 600 tun, hl. zbraně 3 x 260 mm

Loděnice(?), Dánsko:
- rok 1924 -1925, výtlak 2 530 tun, délka 80 m, hl. zbraně 4 x 170 mm

Kone ja Silta, Finsko: vyprojektováno šest různých verzí, lišící se například pohonem
- rok 1924 -1925, délka 78 m, hl. zbraně 2 x 210 mm

Stabilimiento Technico Triestino, Itálie:
- rok 1924, výtklak 2 500 tun, hl. zbraně 2 x 210 mm

Loděnice(?), Německo:
- rok 1924 – 1925, 3 500 tun, hl. zbraně 3 x 260 mm

Ob Crichton-Vulcan Ab, Finsko:
- rok 1924 – 1925, výtlak 3 900 tun, hl. zbraně 2 x 280 mm.

Obrázek Obrázek

Srovnání návrhu italské loděnice a pozdějšího Väinämöinenu od IVS

Jak je z výše uvedeného vidět, Finové měli opravdu z čeho vybírat. Přesto, vyhrát mohl pouze jeden z návrhů a tak se skutečně stalo. Za zpracovatele projektové dokumentace byla v konečné fázi vybrána nizozemská konstrukční kanceláři se skrytou německou účastí Ingenieurs – kantoor voor Scheepsbouw (IVS). Co vše vedlo k vítězství právě této kanceláře, dostupné zdroje nezmiňují, nicméně je vhodné poznamenat, že následný kontrakt na projekt nových finských ponorek dostala rovněž IVS 6). Zde je nutné však poznamenat, že konstrukční práce nebyly pouze výsadou německých inženýrů, svými připomínkami se na nich rovněž podíleli zástupci finského námořnictva a domácích loděnic. Samotná realizace stavby obou jednotek pak byla svěřena domácí loděnici Ob Crichton-Vulcan Ab v Turku.

6) Finská spolupráce s německými konstruktéry se datuje již k listopadu roku 1923, kdy zejména přičiněním generálního ředitele loděnice Vulcan Allana Staffanse byl podepsána tajná smlouva mezi Vulcanem a IVS. Předmětem smlouvy bylo mj. sdílení veškeré technické podpory ohledně projektování a stavby podmořských člunů. V této souvislosti již pak málo koho překvapí, že později produkované úspěšné finské ponorky konstrukčně vycházely z prvoválečného typu UB III respektive UC III.

Přestože oficiální historie loděnice Ob Crichton-Vulcan Ab v Turku se začala psát až v roce 1924, bližším nahlédnutím do jejího rodného listu zjistíme, že se rozhodně nejednalo o zcela neznámého a nezkušeného lodního producenta. Ostatně, již ze samotného názvu společnosti vyplývají jasně patrné kontury jejího vzniku.

Vše začalo roku 1862, kdy jistý skotský loďař William Crichton zakoupil slévárenskou kovodílnu Cowie & Ericsson, která mj. stála za vůbec prvním „finským“ parníkem z roku 1850. Při ústí řeky Aury postavil Crichton novou loděnici, kde začal s produkcí celoželezných plavidel. Vstřebáním dalších menších loděnic se z Crichtonu posléze stala akciová společnost, nicméně roku 1913 zkrachovala. Na jejích základech pak vzápětí vzniká loděnice Ab Crichton, jejíž hlavní výrobní program během Velké války plnily zakázky pro ruské námořnictvo. Avšak příchod bolševické revoluce a následných událostí učinily dalšímu slibnému rozvoji loděnice přítrž. Těžké časy a zcela jistou cestu do záhuby utnula až v roce 1924 fúze s jinou finskou loděnicí a to již výše zmíněnou Ab Vulcan.

Obrázek Obrázek

Loga jednotlivých loděnic

Jako přímého předchůdce Ab Vulcan můžeme označit v roce 1874 vzniklou loděnici Abo Mekaniska Verkstadt Ab. V roce 1899 dochází k jejímu sloučení s jiným lodním výrobcem a zároveň tak ke změně názvu na Oy Vulcan Ab. Kromě plavidel se firma zabývala produkcí lodních motorů, lokomotiv, ale i jiné vojenské techniky. První světová válka pro ni pak přinesla léta hojnosti, které však jako v předchozím případě následoval tvrdý pád. Nicméně zejména zásluhou tehdejšího generálního ředitele Allana Staffanse dochází k již výše uvedené fúzi s Crichtonem, přičemž se tak podařilo obě tradiční loděnice pro budoucí finské pokolení zachránit.

Na konci 30. let dvacátého století představovala loděnice Ob Crichton-Vulcan Ab dynamicky se rozvíjejícího moderního výrobce, majícího ve svém portfoliu jak ledoborce, tak velké obchodní lodě. Přesto objednávka finského námořnictva z 31. prosince 1927 na dvě pobřežní obrněné lodě byla vedením společnosti přijata poněkud rozpačitě. Stavba válečných lodí totiž vyžadovala nemalé investice do speciálního zařízení jinde neupotřebitelného, zároveň pak znatelně ubírala výrobním kapacitám, plně vytíženým zakázkami z dobře platícího civilního sektoru. Ať tak či onak, v srpnu 1929 došlo pod interním označením CV 705 a CV 706 k založení trupů Väinämöinenu a její sestry Ilmarinenu.

Konstrukce

Pobřežní obrněné lodě třídy Väinämoinen byly konstruovány jako pěti palubové, kdy nad dvojitým dnem se nacházela paluba s palivovými nádržemi, střední paluba, pancéřová paluba a paluba hlavní. Uprostřed trupu umístěná jednolitá nástavba pak v sobě ukrývala další dvě respektive tři paluby. Horizontální ochranu lodi v podobě pancéřové paluby o síle 30 mm niklové oceli (1,4 -1,8% Ni a 0,5 – 0,8% Cr) doplňovalo dalších 15 mm niklové oceli paluby hlavní. Podélné torpédové přepážky se táhly od 9 ocelového profilu žebroví na přídi až po 95 na zádi. Příčné přepážky zhotovené rovněž z 30 mm niklové oceli pak navazovaly na žebroví od 20 do 74 ocelového profilu a směrem nahoru byly zakončeny pancéřovou palubou. Společně s ní pak tvořily pancéřovou citadelu trupu, která začínala od 10,4 m délky lodi a končila na 54 m. Samotnou citadelu pak 14 příčných přepážek rozdělovalo do 15 oddílů. Jednotlivé díly konstrukce trupu vč. pancéřových plátů byly spojeny dvěma řadami nýtů, na zvlášť exponovaných místech řadami třemi. Vzdálenost jednotlivých nýtů se pohybovala v rozmezí 25 až 50 mm. Boční pancéřový pás sahající těsně pod vodorysku trupu měl sílu 50 – 55 mm oceli (Krup C/niklová ocel). K žebroví trupu byl poněkud neobvykle přinýtován, čímž de facto převzal funkci obšívky a tvořil tak integrální část trupu lodi. Mezi nejsilněji chráněné části lodi, patřila bezesporu čela dělových věží a velitelského můstku. Zde síla pancéřových desek dosahovala 100 respektive 120 mm.

Obrázek Obrázek

Výkres věží hlavních kanónů a jejich fotografie ve výrobní hale Boforsu

Samotný tvar trupu byl navržen v souladu s primárním určením plavidel, jakožto plovoucích stabilních platforem těžkého dělostřelectva. Lodě tak svým tvarem spíše připomínaly plující krabice od bot. Pro srovnání, hodnota poměru délky a šířky torpédoborců či křižníků obvykle činila 0,45 respektive 0,50, u finských obrněnců to bylo 0,8. Umístění mohutné nástavby na méně jak stometrovou loď však znamenalo, že plavidla trpěla relativně vysokou metacentrickou výšku v rozsahu 1,33 až 1,6 m. Ve snaze zmírnit tato negativa tak později došlo k instalaci dvou pomocných stabilizačních kýlů o délce 25 m a výšce 0,45 m, umístěných ve středu trupu. Zohlednění připomínek finských námořních specialistů spolupodílejících se na projektu plavidel, bylo nejlépe patrno na příďové sekci. Díky specifickým podmínkám často zamrzlých finských domácích vod byly přídě lodí konstruovány jako u nejnovějších ledoborců. Ovšem oproti nim (23°- 25°) dosahovaly přídě finských obrněnců sklonu 30°. Zrovna tak síla příďových železných plátů činila 20 mm namísto obvyklých 10 – 12 mm.

Uprostřed palubní nástavby se nacházelo těleso mohutného rourovitého stožáru o téměř 2 m průměru, ne nepodobného bojovým stožárům prvních německých těžkých křižníků třídy Deutschland. Stožár ve svém nitru ukrýval schodiště s cca sty schůdky a vedoucím k pozorovacímu marsu. Toto řešeni bylo pro členy hlídek jistě pohodlné. Nicméně, díky své ploše k přílišné stabilitě plavidla moc nepřispívalo, o nemalém vnitřním prostoru stožáru s absentujícími přepážkami nemluvě.

Vedle palubní nástavby s rourovitým stožárem uprostřed, tvořily hlavní dominantu plavidel dvě věže hlavního dělostřelectva, situované klasicky na přídi a zádi trupu a ukrývající v sobě dvojici kanónů ráže 254 mm /L45. V této souvislosti není nezajímavé, že tato výkonná, zcela nově vyvinutá děla švédské zbrojovky Bofors, kromě finských lodí jiného uplatnění nenalezla. Rychlostí střelby tři rány za minutu dosahovaly kanóny tehdejšího slušného průměru, přičemž maximální dostřel 225 kg vážícího protipancéřového granátu činil 36 km. Dotace munice na jednu věž byla stanovena na 134 ks granátů, když k obsluze její 256 tunové hmotnosti bylo třeba 42 mužů. Elevace kanónů se pohybovala v rozmezí -10° až +45°.

Obrázek Obrázek

Krásné detaily bojového stožáru s marsem a zadní částečně odkryté věže 105 mm dvojúčelového kanónu


Střední dělostřelectvo bylo zastoupeno 8 dvojúčelovými kanóny ráže 105 mm /L50 M1932 situovanými ve čtyřech dvoudělových věžích a pocházejících rovněž od švédského Boforsu. Dvě věže byly projektovány v tzv. superpozici nad věžemi hlavního dělostřelectva a zbývající dvě na boky plavidla, cca v polovině délky nástavby. Nicméně díky problematickému financování byla jejich instalace realizována až v roce 1934. Do té doby si musel Väinämöinen vystačit se čtyřmi starými ruskými 102 mm děly, kdy Ilmarinen byl zpočátku středního dělostřelectva ušetřen úplně. Protiletadlová obrana lodí byla po celá třicátá léta a vlastně i celou Zimní válku svěřena čtyřem 40 mm /L39 QF Vickersům a dvěma kanónům 20 mm /L60 dánské zbrojovky Madsen.

K zaměřování hlavní dělostřelecké ráže lodě obdržely dva 6 m elektromechanické dálkoměry nizozemského výrobce Hazemayer, situované na bojovém stěžni. Dvojúčelové stopětky si pak musely vystačit s dálkoměry 4 m umístěnými na zádi plavidla. Výpočet palby či jednotlivých opravných prvků se prováděl pomocí mechanických počítačů, kdy komunikace mezi hlavními věžemi a centrem řízení palby probíhala pomocí palubního telefonu.

V pasáži věnující se příďové sekci jsem zmínil, že ve způsobu její konstrukce je patrný finský rukopis. S přimhouřením oka, však můžeme nalézt totéž u pohonné soustavy plavidel. Avšak s tím rozdílem, že onen rukopis místo Finů patřil německým „ponorkářům“ z IVS. Lodě byly totiž poháněny pohonnou soustavu, složenou ze čtveřice dieselových motorů Krupp Germania typ 39/42 a dvojice generátorů systému Leonard od Brown, Boweri & Company. Čtyři diesely z motorárny známe zejména z německých U-Bootů a celkovém výkonu 4 700 koní doplňovaly dva rovněž dieselové propellery (2 x 100 koní), vhodné k manévrování na přístavních rejdách apod. 7). Nesená zásoba paliva činila 93 tun nafty, což umožňovalo lodím při deseti uzlové rychlosti dosah 700 n. m.. O bezproblémový chod plavidel se pak staralo 330 členů posádky.

7) Otázka skutečného celkového výkonu pohonné soustavy je vcelku ošemetná. Co zdroj to jiná hodnota. Čtenář se tak může setkat s 6 000 k, 4 800 k, ale i pouze 3 500 k.

Obrázek Obrázek

Jó nabíječ, ten tvrdej chleba má...

Pokusím-li se o krátké subjektivní zhodnocení finských obrněnců, hned v úvodu musím nutně sklouznout k porovnání s jejich skandinávskými protějšky. Ačkoliv dobou vzniku je ve valné většině od sebe dělilo více jak jedno čtvrtstoletí, v oblasti pancéřování, max. rychlosti, dosahu a konec konců i nautických vlastností lze jednotlivé severské třídy považovat třídě Väinämöinen jako zcela nadřazené. Kromě zajímavého řešení pohonného systému tak vlastně jedinou hodnotou, převyšující výrazně své potencionální konkurenty, byla silná a moderní dělostřelecká výzbroj. Na druhou stranu je rovněž třeba říci, že primární určením těchto obrněnců nebyl klasický námořní dělostřelecký souboj, ale pozemní palebná podpora. Z čehož prakticky plyne, že pouze 15 uzlová maximální rychlost necelých sto metrů dlouhých plavidel a spíše podprůměrné plavební vlastnosti vč. malého dosahu byly dostačující. Zároveň pancéřování, ať už se jeví jako relativně slabé, vůči pozemním bateriím zcela vyhovovalo. Zvláště, vezmeme-li v potaz výkon hlavní dělostřelecké ráže, který plavidlům dovoloval pálit na cíl a přitom plout za hranicí účinného nepřátelského dostřelu.
Naposledy upravil(a) Zemakt dne 22/6/2016, 16:30, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11405
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Zemakt »

Obrázek
Ilmarinen v předválečné kamufláži, 1938
V mírové službě a válce

První z dvojice, který okusil málo slané domácí vody, byl Väinämöinen a stalo se tak v Turku dva dny před koncem roku 1930. O více jak půl roku později jej následoval Ilmarinenem, přičemž k zařazení obou sester do služby v námořnictvu došlo v dubnu 1932 respektive září 1933 8). V této souvislosti nelze neopomenout rovněž tu věc, že přestože realizace stavby pobřežních obrněnců byla pro Ob Crichton-Vulcan Ab prakticky premiérová, loděnice se s ní popasovala vcelku zdatně.

8) Ohledně dat zařazení obou plavidel do služby panují rovněž určité neshody, jejichž příčinou může být záměna převzetí námořnictvem s celkovým dohotovením.

K 1. říjnu 1933 utvořil Merivoimat ze sesterské dvojice oddíl lodí ochrany pobřeží, kdy jejich velením byly pověřeni kapitáni Wirta a Hakkola. Ilmarinen se tak zároveň stal vlajkovou lodí celého finského námořnictva. Jako základna uskupení byla vybrána zátoka Lappvik východně od poloostrova Hankö, nacházející se přibližně na půli trasy z Helsinek na Alandy. Po nezbytném seznámení s plavidly pak obě posádky čekaly poněkud fádní ovšem nezbytné, drilem naplněné měsíce. Tu a tam došlo na nějakou tu mimořádnou událost, přičemž za zmínku stojí zejména ta z Ilmarinenu (5. prosince 1935), kdy došlo ke srážce s kolegy na ponorce Iku Turso. Zde se však nejednalo o běžnou námořnickou rvačku, ale regulérní srážku pravidel. Poněkud vážnějšího charakteru pak nabylo najetí Ilmarinenu na mělčinu, jehož následkem došlo k roztržení části dna vyžadující návštěvu suchého doku v Turku.

Během roku 1935 dochází také k prvním plavbám do cizích přístavů, což by mohlo naznačovat, že lodě vč. posádek v této době nabyly plné bojeschopnosti a vycvičenosti. V této souvislosti stojí zejména za zmínku účast oddílu na námořní parádě konané u příležitosti korunovace anglického krále Jiřího VI.. Všeobecnou radost z plavby, při níž mohli finští námořníci konečně vystrčit paty z baltského rybníku, však poněkud zkalilo nepříjemné faux pas. Při míjení jižní části ostrova Gotland se totiž Väinamöinen dostal do určitých problémů, při kterých byl nucen potupně využít vleku HMS Drottning Victoria, švédského pobřežního obrněnce třídy Sverige. Jistou formou útěchy pak mohla být následná slova chvály, adresovaná konstrukci finských obrněnců, která zazněla v rámci samotné přehlídky na námořní rejdě Spithead. Dle námořních odborníků majících zkušenosti s drsnými podmínkami severního Baltu, byla plavidla na službu v těchto vodách velmi dobře navržena a optimalizována. Zároveň byla oceňována velmi silná výzbroj, na lodích této velikosti ne příliš často k vidění. Průběh zpáteční cesty do Finska, však již proběhl bez sebemenších komplikací. Následujících léta se nesla ve znamení běžné mírové služby, okořeněné několika mezistátními plavbami, nicméně nad Evropou postupně se stahující mračna dávala tušit věcem příštím.

Obrázek Obrázek

Snímek z námořní přehlídky před novopečeným anglickým králem a drobet finské předválečné propagandy

Zimní válka

Ačkoliv se může zdát, že nevyhlášený začátek Zimní války v podobě sovětské ofenzívy ze dne 30. listopadu 1939 nachytal pozemní armádu malého Finska v nedbalkách, opak je pravdou. A nejinak tomu bylo i u finského námořnictva.

Již od prvních dnů II. světové války zintenzivnil Merivoimat hlídkovou činnosti a zároveň k obraně Aladského souostroví vytvořil taktické uskupení sestávající z Väinämöinenu, Ilmarinenu, dělových člunů Uusimaa, Karjala, Turunmaa vč. hlídkových člunů VMV 8, 10 a 12. Krátce na to došlo k soustředění finské flotily do oblasti Saaristomeri, nejpočetnějšího evropského souostroví. Množící se průzkumné lety sovětských letadel často nerespektujících finské hranice posléze donutily změnit dočasné kotviště flotily u ostrova Nauvo za východněji položený ostrov Högsåra. V posledních říjnových dnech 1939 zaminoval Merivoimat přístupy k domácím námořním trasám, což samo o sobě již tak znamenalo, že válka je na spadnutí.

V noci z 29. na 30. listopadu byla vlajková loď finské flotily Ilmarinen zpravena o vypovězení diplomatických vztahů mezi Finskem a Sovětským svazem, přičemž již po ránu v 11:25 hod nového dne zaútočila dvojice sovětských bombardérů SB-2 na kotvě u Högsåra dlící Ilmarinen. Celkem deset bomb však svůj cíl neškodně minulo, což se později ukázalo jako vcelku symptomatické. Nicméně po tomto prvotním seznámení s realitou války plavidla na nic nečekala a odplula do Lohmi. Následný úder devítky SB-2 tak byl veden zcela do prázdna.

Během následujících dvou dní Merivoimat obsadil do té doby demilitarizované Alandy, přičemž v rámci doprovodu transportů participovaly pouze lehké námořní jednotky. Přesto operace proběhla relativně snadno a bez váženějších komplikací, přeci jenom vzdálenost sovětských námořních základen nebyla zrovna malá. Zcela jiná situace však panovala v oblasti poloostrova Hankö.

Hned druhého dne nad ránem se před finskou pobřežní baterií nacházející se na ostrově Russarö (6 x 234 mm /50 BS), téměř co by kamenem dohodil od Hankö, objevil oddíl sovětské Baltské flotily ve složení těžký křižník Kirov (9 x 180 mm, 9 792 tun, 33 uzlů) a doprovodné torpédoborce Stremitelnyj, Smetlivyj. Moment překvapení se však nekonal, když v 09:55 hod zahájila finská pobřežní baterie palbu na téměř 24 km vzdálené vetřelce. Samotný Kirov s palbou otálel až do zkrácení vzdálenosti na 20 km, což mu ostatně zabralo nějaké dvě minuty. Nicméně jeho palba díky nedostatku informací byla vedena jen na základě mapových kvadrantů, tudíž s nepříliš ucházejícím účinkem.

V této souvislosti stojí rovněž za zmínku příhoda, která se udála sovětským plavidlům pár chvil před napadením finského pobřeží a která mj z části poukazuje na tu skutečnost, že nedostatečná kondice byla vlastní nejen sovětským letcům, ale rovněž baltskému hladinovému respektive podhladinovému loďstvu. Pár chvil před dosažením cíle operace totiž hlídky na Kirovu spatřily nedaleko plující vynořenou ponorku, kdy k zahájení palby nechybělo mnoho. Kapitána ponorky musel při pohledu do ústí 180 mm kanónů jistě trefit šlak, naštěstí se rychle identifikoval jako ponorka S-1, přičemž nahodilé setkání s možnými fatálními následky bylo zažehnáno. Posléze se ukázalo, že o nějakém válečném stavu či přítomnosti Kirovem vedeného bojového oddílu neměla posádka ponorky žádného povědomí, zrovna tak kapitán Kirova o blízkosti vlastní ponorky nevěděl zhola nic, prostě šlendrián! Nyní se ale vraťme zpět před Russarö.

Dělostřelecký souboj pobřežní baterie se sovětskou flotilou probíhal již více jak jednu hodinu, když se útočící plavidla dostala mimo dostřel baterie a zamířila zpět do domovského přístavu. Bohužel, pozdější popis těchto okamžiků se však liší zdroj od zdroje, když sovětská historiografie uvádí, že v rámci palby Kirov vplul do finského minového pole a jedna z min mu svým výbuchem lehce poškodila obšívku trupu. Finské prameny oproti tomu uvádějí poněkud jiný pohled na věc. Následkem palby pobřežní baterie sice nemělo dojít k přímému zásahu, nicméně několik nedaleko plavidel dopadajících granátů mělo vážně poškodit levobok torpédoborce Stremitelnyj vč. obšívky samotného Kirova. Ať tak či onak, holou skutečností je, že po palebném přepadu finského území sovětská plavidla odplula k opravám do bývalé lotyšské Liepaji.

Toho času se Väinämöinen s Ilmarinenem nacházely u ostrova Borstö, cca 30 n. m. od místa přestřelky. Bohužel nijak závratná maximální rychlost obou obrněnců dala nějakému smysluplnému stíhání sovětského vetřelce zapomenout. Zároveň marná plavba k Hankö odklonila oba obrněnce dále od jejich prioritního cíle, kterým byla ochrana finských transportů plujících na obsazené Alandské souostroví. Plavidla tedy udělala obrat o 180 stupňů a zamířila zpět k Alandům.

Obrázek Obrázek

20 mm Madsen a jeho větší 40 mm bratříček

Od poloviny prosince 1939 zesílilo sovětské letectvo svoji činnost, následkem čehož došlo mezi posádkami pobřežních obrněnců k prvním bojovým ztrátám na životech. Dne 25. prosince 1939 v blízkosti ostrova Kihti se obě sestry vč. čtveřice hlídkových člunů VMV staly terčem několika po sobě jdoucích náletů. Přestože protiletadlovým dělostřelcům se úspěšně dařilo odrážet nepřátelské útoky, na zametení nástaveb Ilmarinenu palubním kulometem sovětského bombardéru pár minut před 14:00 hodinou byli krátcí. Následkem kulometné palby došlo ke zranění sedmi mužů a úmrtí námořníka Armase Nordqvista. V průběhu tohoto střetu se obsluhám 105 mm kanónů podařilo sestřelit čtyři letouny, nicméně později byla protiletadlová střelba vyhodnocena jako neefektivní, zejména z důvodu špatného odhadu prioritních cílů.

Koncem ledna 1940 přišla do oblasti Aland zima se vším všudy. Ostrovní vody v krátké době pokryla nemalá vrstva ledu znemožňující jakoukoliv smysluplnou námořní aktivitu. K zazimování menších finských plavidel došlo ještě na Alandském souostroví, konkrétně v Maarianhamina. Pobřežní obrněnce však byly přesunuty do místa svého rodiště, kde měly zesílit sovětskými nálety těžce zkoušenou protiletadlovou obranu města, zejména pak místní loděnice a přístav. V Turku lodě obdržely bílý nátěr, na palubě byla v rozumné míře ponechána čerstvá sněhová nadílka a palubní protiletadlovci se pustili do práce. Z jednotlivých finských záznamů posléze vyplynulo, že v průběhu Zimní války bylo samotné Turku vystaveno celkem 61 náletům, na kterých se podílelo odhadem 440 sovětských letadel. Neméně zajímavá je pak zpráva finského námořnictva kdy z celkového počtu náletů, byla více jak polovina cílena na pobřežní obrněné lodě. Řečí čísel se mělo jednat o 35 útoků, vedených 218 bombardéry a 110 doprovodnými stíhači. Přestože letecká síla útočících sovětů byla nemalá, oběma lodím se podařilo tuto kampaň přežít bez úhony, přičemž jejich podíl na úspěšné obraně Turku byl neoddiskutovatelný 9).

9) Komplexnější informace o boji finských obrněnců se sovětským letectvem se dají nalézt rovněž zde na Palbě v povedeném článku kolegy Saldyho.

Obrázek Obrázek

Ilmarinen v Turku za Zimní války

V úplném závěru Zimní války vyvstalo jisté riziko vylodění sovětských vojsk v pobřežních vodách mezi Hankö a Porkkalou. K odražení očekáváného útoku byly finským námořním velením samozřejmě určeny obě nejsilnější jednotky. Rovněž došlo k nadhození myšlenky na využití plavidel v rámci dělostřelecké podpory vlastních jednotek bojujících v okolí Vyborgu. Nicméně v tomto případě nápad narážel na úskalí v podobě absence ledoborců s jiným než parním pohonem, jejichž černý kouř měl značný demaskující účinek. Zároveň muniční sklady protiletadlových granátů obou obrněnců zely prázdnotou, přičemž tak vyslání plavidel do oblasti bojů bylo takříkajíc o hubu. Buď jak buď, podobným úvahám učinilo rázný konec vyhlášené příměří.

Pokračovací válka

Krátké období předcházející Pokračovací válce se ve finských ozbrojených silách neslo především ve znamení zužitkování čerstvě nabytých zkušeností z právě skončených bojů. A nejinak tomu bylo i v námořnictvu. Pro sesterské lodě Väinämöinen a Ilmarinen to znamenalo, zejména zesílení protiletadlové výzbroje a doplnění zásob munice. Značně poruchové a malým výškovým dostřelem trpící 40 mm Vickersy byly nahrazeny taktéž 40 mm kanóny, nicméně osvědčeného švédského výrobce Bofors. K instalaci jedné dvouhlavňové čtyřicítky /L60 B 2 bylo však nutné vytvořit novo stanoviště, nacházející se za velitelským můstkem místo původně instalované plošiny kompasu. Další dvě čtyřicítky, tentokrát již v jednohlavňové verzi /L60 B 1 pak byly umístěny na záď, kde nahradily výše uvedené Vickersy. Zároveň došlo k rozšíření rodiny Madsenových dvacítek, kdy ke stávajícím dvěma přibyly další dvě, v případě Ilmarinenu tři. V průběhu války se počet 20 mm kanónů stále rozrůstal a tak v září 1944 Väinämöinen disponoval již osmi kusy.

Při bližším pohledu na počáteční období Pokračovací války vedeného ve vodách severního Baltu a s ohledem na již výše uvedené operace Zimní války, můžeme tamější situaci přirovnat k jistému Déjà vu. V předvečer vypuknutí nového válečného konfliktu se totiž oddíl finských obrněných lodí nacházel znovu v oblasti Saaristomeri, kde v rámci operace Kilpapurjehdus jistil flotilu více jak 20-ti transportních plavidel plujících k opětovnému obsazení Alandskému souostroví. Sovětská reakce však byla více než střelhbitá, neboť již kolem šesté hodiny ranní 22. června 1941 byla u ostrova Sottunga právě kotvící finská invazní flotila napadena nepřátelskými letadly. Každý ze čtyř sovětských bombardérů navzdory protiletadlové palbě shodil z výšky 2500 m svůj příděl pum, přičemž jejich nejbližší dopady byly zaznamenány ve vzdálenosti 400 – 500 m od finských plavidel. Protiletadlová palba byla později vyhodnocena jako efektivní. Pobřežní obrněnce se po té v blízkosti souostroví vyskytovaly ještě nějaký čas, než se finským pozemním jednotkám podařilo na ostrovech pevně uchytit a vybudovat pozice pobřežního dělostřelectva.

Obrázek Obrázek

Dvě momentky z ostrých střeleb ve Finském zálivu

O více jak měsíc později, během bitvy o Bengtskär (25. – 26. července 1941), došlo mezi posádkami pobřežních obrněnců k první ztrátě Pokračovací války. Za vším stála mylná informace finského stíhacího pilota, který si popletl západně od ostrova Örö plující vlastní plavidla se sovětskými torpédoborci. Finské námořní velitelství nechtělo ponechat posádku Bengtskäru napospas sovětskému ostřelování a tak zcela mystifikováno přikázalo sesterské dvojici vyrazit imaginárním torpédoborcům vstříc. Žel bohu v označené oblasti místo sovětských plavidel obrněnce narazily na 18 sovětských bombardérů Pe-2. Přestože letci opět nic netrefily, na palubu Ilmarinenu dopadající střepiny usmrtily jednoho námořníka a dalších 13 zranily. Následkem této příhody musel Ilmarinen odplout k drobným opravám do Turku, kde zároveň došlo k ochraně jednotlivých protiletadlových stanovišť pytli s pískem.

Jako jedinou větší příležitost, kdy mohly finské pobřežní obrněnce demonstrovat před nepřítelem sílu své hlavní ráže, můžeme považovat ostřelování sověty obsazeného poloostrova Hankö, které proběhlo v rozmezí měsíců července a listopadu 1941. V tomto časovém rozmezí bylo oběma plavidly vypáleno na nepřítele celkem 60 tříštivo-trhavých a 100 protipancéřových granátů ráže 254 mm. Kromě cílů sloužících k nezbytnému zastřílení, byly nejčastějšími adresáty těchto dárečků sovětské železniční baterie, letiště a přístav. Pro představu jak vysoké rychlosti palby lodě v boji dosahovaly, může posloužit dělostřelecký přepad z 15. listopadu, kdy od 03:45 hod do 03:57 hod Väinämöinen vypálil na předem stanovený cíl 8 tříštivo-trhavých granátů. Následná sovětská evakuace probíhající v několika vlnách a zcela ukončená 2. prosince 1941 tomuto řádění udělala přítrž.

V průběhu několika měsíčního období finského ostřelování Hankö, se však stala ještě jedna velmi důležitá událost, na jejíž základě se musím v časové ose vrátit na počátek září 1941, tedy o necelých čtvrt roku zpět. Onou zmínění hodnou událostí byl finský podíl na společné německo-finské operaci Nordwind. Podíl, který v samé podstatě znamenal pro doposavad úspěšně bojující Merivoimat, ale konec konců i pro Finsko samotné, malou národní tragédii.

Obrázek Obrázek

Komodor Rahola s námořním velitelem Valvem a školní plachetnice Suomi

Není žádným tajemstvím, že německé námořní síly v této oblasti nepředstavovaly zrovna hrůzu nahánějící sílu. Zároveň vědomí jejich námořního velení o osmi finských 254 mm kanónech podpořené současnou evropskou dominancí stálo za postupně sílícími majetnickými skony. A tak na počátku září 1941 došlo na školní plachetnici Suomen k válečné poradě štábních důstojníků finského a německého námořnictva, v jejichž čele stáli velitel finského loďstva komodor E. A. Rahola a velitel torpédovek německý námořní kapitán Bütow. Cílem porady byla zejména otázka prohloubení námořní spolupráce, což pod čarou spíše znamenalo zatáhnutí finského námořnictva do německých operačních plánů, nejlépe pod německým velením. A aby se dlouho nechodilo kolem horké kaše, před užaslými Finy byl rozkryt plán operace Nordwind, tjs. operace k dobytí sověty obsazených ostrovů Moon, Oesel a Dagöe (dnešní Muhu, Sarema, Hiuma).

Na tomto místě si dovolím vypůjčit slova klasika, který k plánu uvedl:…Plán předpokládal, že dne 14. září 1941 podniknou německá vojska útok z oblasti Werderu (dnešní Virtsu) na malý ostrov Moon. Po jeho dobytí přejdou po hrázi na severní část Oeeselu, odkud budou postupovat na jih k poloostrovu Sworbe (nyní Syrve). Současně se budou další jednotky chystat k útoku na Dagöe. Němci měly značné obavy z toho, že sovětské velení soustředí své síly právě ve směru chystaného nástupu z pevniny a že budou úporně bránit každý metr. A právě tady mělo vstoupit do hry námořnictvo.

Německý námořní štáb naplánoval celkem tři klamné operace, jejichž cílem bylo odlákat pozornost sovětské armády od hlavního směru, kde měla německá vojska provést skutečný útok. Němci předpokládali, že až Sověti zjistí, že jim v týlu hrozí námořní výsadek, ponechají na ohrožených místech silné posádky a nebudou tak schopni posílit oddíly určené k obraně proti německému vpádu z pevniny. Kriegsmarine si vzala na starost dva předstírané výsadky: první na jihozápadním pobřeží ostrova Oesel a druhý na jeho východním pobřeží v Rižském zálivu. Třetí operaci, jež měla simulovat výsadek na ostrově Dagöe, přesněji na jeho severovýchodním pobřeží u mysu Ristna, svěřoval plán finskému loďstvu, k němuž Němci hodlali přidat i několik svých válečných lodí.

Všechny tři akce byly naplánovány na 13. září, tj. o den dříve, než armáda zahájí skutečný útok z pevniny. Tím se mělo poskytnout sovětskému vedení dost příležitosti a času se přesvědčit, že v jeho týlu hrozí současně výsadek na třech různých místech. Bude pak nuceno zesílit tam obranu, a tak oslabit jednotky na hlavním směru…, potud Ivan Hrbek.

Po německém odhalení obecného plánu však začali Finové za využití poměrně logických argumentů proti němu oponovat. Za prvé poukazovali na fakt, že po obsazení Lotyšska a Estonska jsou tyto ostrovy zcela odříznuty, přičemž jejich posádky tak spíše než chuť na útočení budou mít problém sami se sebou 10). A za druhé, což bylo mnohem horší a což později pochopíme, byl šibeniční termín začátku operace bránící tak ve své podstatě kvalitní přípravě operace.

10) Za německým rozhodnutím k jasně nesmyslnému obsazení inkriminovaných ostrovů stál pravděpodobně nepřímý tlak samotného Führera. Neboť právě z ostrova Oesel vzlétaly sovětské dálkové bombardéry ke svým bombardovacím misím nad Berlín. A ač Luftwaffe tamní letiště párkrát bombardovala, k jeho úplnému zneprovozuschopnění nedošlo.

Další vrásky na čele komodora Raholy způsobil požadavek, aby se na operaci podíleli obě nejsilnější finské jednotky a aby celému uskupení velel služebně nejstarší důstojník v tomto případě kapitán německé minonosky Brummer, námořní kapitán Lange. Toto bylo vzápětí finskou stranou rezolutně odmítnuto. Nicméně Němci komodora obešli skrz finskou válečnou radu v Helsinkách a tak to velitel finského námořnictva dostal de facto rozkazem. Slabou útěchu na finské duši pak znamenal německý ústupek v samotném provedení plánu, díky němuž se od finské flotily nevyžadovalo přiblížení na dostřel ostrovu Dagöe, ale pouze jakési večerní defilé v jižním směru od ostrůvku Utö, ve vzdálenosti cca 25 – 30 n. m. od místa simulovaného vylodění! Otázku velení pak komodor Rahola vyřešil šalamounsky, neboť se ho ujmul sám a přesunul se na vlajkovou loď Ilmarinen, které v té době velel komodor Göranssen.

Obrázek Obrázek

Zachránci alias hlídkové čluny VMT

V této souvislosti stojí rovněž za zmínku, že finský námořní štáb částečně předpokládal, že nakonec dojde ke zrušení celé akce, jako se již ostatně v minulosti několikrát stalo. O to větší překvapení pak způsobil dne 11. září 1941 z Helsinek došlý potvrzující rozkaz. A tak v pátek třináctého kolem 18:00 hod vyplul z Utö pod Raholovým velením finský operační svaz ve složení: Ilmarinen, Väinämöinen, z každé strany kryt dvojicí hlídkových člunů VMV, něm. minonoska Brummer, ledoborce Jääkarhu, Tarmo, něm. remorkéry Taifun a Monsun, sedm dopravních parníčků a na samém chvostu ještě pět něm. hlídkových člunů. Délka celé této formace o 23 plavidel tak zabrala téměř 5 n. m.. Inu když komedie, tak se vším všudy.

Nedlouho po vyplutí došla na vlajkovou loď uskupení Ilmarinenen zpráva, že divize finských minolovek působících v oblasti Aland dostala rozkaz k připojení ke svazu pozdě a že na místě srazu nebude včas. Komodorovi Raholovi se evidentně nechtělo plout bez minolovek dále a tak za nastalého soumraku v 19:50 hod odklonil svaz na jihozápadní kurz blížícím se minolovkám v ústrety. Tímto však celé operaci nasadil definitivní korunu, neboť jestliže bylo doposud alespoň hypoteticky možné spatřit z ostrova Dagöe plující flotilu, tak po této změně kurzu to bylo zhola nemožné. Velitel Merivoimatu si byl této skutečnosti pravděpodobně velmi dobře vědom, ale zřejmě mu to bylo srdečně jedno a po setkání s vlastními minolovkami hodlal co nejdříve zmizet. Bohužel minolovky se neobjevily ani na novém místě srazu a tak ve 20:30 hod po dosažení plánem operace daného nejzazšího bodu zavelel komodor Rahola k návratu.

V čele svazu plující Ilmarinen nasadil k obratu na severní kurs jako první, přičemž ani ne po jedné minutě se vedle jeho zadolevoboku ozvala ohlušující exploze, následovaná typickým sloupem vody, ohně a dýmu. Vzápětí na to měl být zaznamenán ještě jeden výbuch ovšem nižší intenzity. Co se vlastně stalo? S největší pravděpodobností Ilmarinen při svém obratu najel do minového pole 26-A, které se podařilo sovětům před více jak jedním měsícem v těchto místech skrytě položit (5. srpna 1941) a které se skládalo z min modelu 1926 položených v 60 m intervalech. Onen druhotný výbuch pak lze pravděpodobně přičíst sekundárnímu výbuchu uvnitř trupu Ilmarinenu. Každopádně tuny a tuny mořské vody hrnoucí se roztrženým dnem do smrtelně zraněné vlajkové lodi nenechávaly nikoho na pochybách, že s plavidlem je konec. Již pár minut po najetí na minu tak náklon Ilmarinenu dosahoval 90°. Jen díky masivní ploše bojového stěžně se loď ještě nepřetočila kýlem vzhůru a přeživší posádce se dostalo pár desítek sekund k opuštění lodě na víc. Ovšem ani toto nemělo dlouhého trvání, stěžeň se pochvíli zatopil vodou a plavidlo se přetočilo zcela, přičemž tak ve svých útrobách uvěznilo nemalé množství žijících nešťastníků. V poloze kýlem vzhůru vydržel Ilmarinen ještě nějakých 5 minut, ale krátce po té sjel zádí do šedozelených hlubin Baltského moře. Celé toto divadlo nezabralo déle než 7 minut. Zbytek flotily v obavě zda-li se nejedná o útok sovětské ponorky zvýšil rychlost a snažil se zmizet na severním kurzu. Pouze věrná čtyřka hlídkových člunů VMV se jela zachraňovat přeživší námořníky.

Obrázek

Mapka zkázy Ilmarinenu

Výše uvedená čtveřice hlídkových člunů VMV-1, 14, 15, 16 pak v záchranných pracích pokračoval téměř do půlnoci, přičemž se jim podařilo zachránit 132 mužů vč. komodora Raholy a kapitána Ilmarinenu. Po ránu se čluny vrátili na místo zkázy ještě jednou, bohužel žádného živáčka se jim již nalézt nepodařilo. Přestože se zprávu o potopení vlajkové lodě snažilo finské velení před veřejností co nejdelší dobu ututlat, během dvou dnů se informace proflákla ve švédském tisku a nebylo co řešit. Zcela zbytečnou ztrátou jednoho ze dvou největších finských plavidel vč. dvou třetin posádky se však kola války ani náhodou nezastavila a námořní boje na Baltu pokračovala dál.

O tom, že se Merivoimatu po tak citelné ztrátě nohy nerozklepaly, svědčí již výše uvedené pokračování dělostřeleckého ostřelování Hankö, které tak spočinulo na bedrech jedináčka Väinämöinenu. Přestože se v následujících měsících vztah finského námořnictva k poslední ze sesterské dvojice přece jenom o dost více utužil, nezabránil mu v roce 1942 vytvořit taktické uskupení „Väinämöinen“ složené ze jmenované lodi, šesti hlídkových člunů VMV a šesti motorových minolovek. Celé uskupení pak trávilo nejvíce času ochranou na západě situovaných minových polí Seeigel a Nashorn, protiponorkovým bojem či jinou hlídkovou činností v oblasti mezi východně položenou Kotkou a Helsinkami. Později trávil Väinämöinen většinu času na kotvě v některé z přírodních úkrytů, kterých pobřeží Finska nabízelo nespočet. Na moře vyplouval jen, když to opravdu hořelo, jako například v průběhu bitvy u Someri svedené ve dnech 8. – 9. července 1942, kdy tentokrát hořela koudel u zadnice finským dělovým člunům. V roce 1943 se pro Väinämöinen stala prioritou protiponorková služba vč. pokládání protiponorkových sítí mezi Porkkkalou a oblastí východně od ostrova Naissaare.

Obrázek Obrázek

Válka neválka, nejlepším lékem proti trudomyslnosti je plný žaludek a trocha kultury. Zde na Väinämöinenu

V létě 1944 za rozhodně vedené sovětské ofenzívy se začal v Pokračovací válce lámat chleba. Velení finského námořnictva se snažilo držet Väinämöinen do poslední možné chvíle poblíž obranné linie, nicméně tváří v tvář kruté realitě jej později předisponovalo více na západ, do Kotky. V této souvislosti bych mohl opět zacitovat, nyní ovšem kolegu Saldyho:… V létě 1944 identifikoval ruský průzkum maskovaný Väinämöinen v přístavu Kotka, tentokrát sověti, kteří již disponovali zkušenými posádkami konečně provedli smysluplnou akci a křižník na druhý pokus potopili. Admirál Bykov se mohl radovat nad ruským úspěchem, avšak brzy vyšlo najevo, že se jednalo o malý křižník Niobe, který v přístavu posiloval protileteckou obranu… A já pouze dodám, že Niobe byl původně Němci ukořistěný holandský chráněný křižník, spouštěný na vodu léta páně roku 1898.

Obrázek Obrázek

Maskování Finové dovedli téměř k dokonalosti

Po zahájení finských rozhovorů se sověty, předznamenávajícími definitivní ukončení Pokračovací války se začaly postupně eskalovat vztahy mezi nedávnými spojenci, Němci. Velení finského námořnictva v obavě před realizací německého plánu Tanne West, což nebylo nic jiného než plán vedoucí k obsazení Alandského souostroví, vyslalo do oblasti Aland a Saaristomeri oddíl Väinämöinen a flotilu ponorek. V této oblasti pak finskou pobřežní obrněnou loď zastihl konec války.

Pod nepřátelskou vlajkou

Po válce se domovským přístavem Väinämöinenu stalo místo jejího zrodu, Turku. Válečný stav posádky byl redukován na mírový, když největší penzum práce jí zabraly odminovací operace doslova minami zamořeného Baltu. To se již ale kariéra pobřežní obrněné lodě ve finských službách chýlila k samému závěru. V rámci válečných reparací byl totiž Väinämöinen dne 3. března 1947 postoupen do země bývalého soka na život a na smrt, Sovětského svazu. Následkem této transakce tak z celkového částky finských reparací došlo k odepsání 265 milionů marek.

Do stavu Baltské flotily byl Väinämöinen převzat k 4. květnu 1947 jako pobřežní obrněná loď Vyborg. První zkušební střelby pod novou vlajkou absolvoval již v závěru měsíce května v Airisto, když v rámci střeleb rovněž proběhly testy strojního vybavení a pohonné soustavy. Po té loď odplula do již sovětské Porkkaly, kde se připojila k 104. pobřežní brigádě.

Obrázek

Pravděpodobně výňatek z poválečné západní příručky k rozpoznávání sovětských plavidel, za povšimnutí stojí udávaný výkon pohonné jednotky

V rámci sovětské pobřežní brigády sloužilo plavidlo v první linii ještě dva roky, po té se však technický stav veterána dvou válek stal postupně neudržitelným. V únoru 1949 došlo k překvalifikování ex-Väinämöinenu na monitor, přičemž v následujících létech 1950 - 1952 se jeho hodiny strávené na volném moři dramaticky snižovaly a snižovaly. V roce 1952 jeho stroje naběhaly pouze 62 hodin, aby bylo vzápětí konstatováno, že bez generální opravy to již dál nejde.

Koncem ledna 1952 odplul Vyborg do Kronštadu, kde mu bylo nouzově vyměněno téměř 10 000 ocelových šroubů nacházejících se v podhladinové části trupu za šrouby bronzové. Téměř dva měsíce trvající oprava, však předznamenávala daleko hlubší modernizaci, která tomuto nezmarovi garantovala dalších pár let služby navíc.

O více jak jeden rok později tedy Vyborg odplul do doků v Talinu, kde v rozmezí téměř čtyřech let podstoupil hluboké modernizaci, slovo generálka by však bylo příhodnější (01.06.1953 – 29.08.1957).
V rámci modernizace došlo zejména k výměnné hlavních dieselů za nové rovněž značky Krupp, ovšem modernějšího typu 46A6 o stejných výkonnostních parametrech. Zároveň došlo na oba pomocné proppelery a akumulátory. Vyměněny byly navigační a spojovací přístroje, a další elektrozařízení či části elektroinstalace. Jak již bylo výše naznačeno, stav trupu rovněž odpovídal celkovému stáří a službě v náročných severských podmínkách. Z tohoto důvodu bylo nutné zavařit praskliny v pancéřových plátech či vyměnit nemalé množství nýtů a šroubů, kterými byly pláty upevněny. V suchém doku tak došlo k obměně 10 800 nýtů a náhradě 1 200 šroubů. Šrouby se již nedávaly nové, ale spoje byly tzv. na prasáka zavařeny.

O tom, že generálkovat plavidlo staré téměř třicet let není žádný šlágr, možná napoví ta skutečnost, že následkem GO vzrostl výtlak Vyborgu na 4 112 tun, ponor na 4,6 m a celé rychlostní spektrum dosahovalo cca 75 % původních hodnot.

V září 1957 vstoupil Vyborg opět do služby, ve které vydržel až do roku 1958. V průběhu této doby působil v oblasti mezi jižní částí Finského zálivu a Koivisto (dnešní Primorsk). Pět dní před Silvestrem 1958 se však Vyborg nacházel opět v Kronštadu, kde měl být zakonzervován. Toto se také následně stalo, načež k 1. listopadu 1959 došlo k jeho převelení do rezervy. S počátkem roku 1960 ještě sověti špekulovali o případném prodeji plavidla zpět do Finska. Z plánovaného obchodu však sešlo a tak byl Vyborg v roce 1962 vyškrtnut ze stavu flotily. K sešrotování finského válečníka došlo v roce 1966, téměř 36 let po té co poprvé okusil mořskou vodu. Vskutku zajímavá kariéra, co myslíte?
Obrázek
The End!
TTD:
Výrobce: Ob Crichton-Vulcan Ab, Finsko
Výroba: 2 (Väinämöinen, Ilmarinen)
Délka: 93 m
Šířka: 16,9 m
Ponor: 4,5 m
Výtlak: 3 900 tun (standartní)
Pohon: 4 x diesel Krupp Germania typ 39/42 (později typ 46A6) – 4 800 k
Rychlost: 14,5 – 15 uzlů
Posádka: 329 mužů (403 válečný stav, Ilmarinen k 13.09.1941)
Výzbroj: popsána v textu

Zdroje:
http://battleships.spb.ru/KO/0196/Torped.html
http://www.talvisota.fi/merivoimat
http://kotisivut.fonet.fi/~aromaa/Navygallery/
http://www.alternativefinland.com/initi ... l-complex/
http://www.navypedia.org
http://www.sa-kuva.fi
http://www.palba.cz
http://www.valka.cz
http://www.panzernet.net
http://www.fronta.cz
http://www.cs.wikipedia.org
http://www.fi.wikipedia.org
http://www.dieselpunks.org/profiles/blo ... attleships
http://www.pinterest.com
http://www.jaegerplatoon.net
Válečná plavidla 2, Vladimír Hynek, Petr Klučina
Válečná plavidla 4, Ivo Pejčoch, Zdeněk Novák, Tomáš Hájek
Zrod velmoci: Dějiny Sovětského svazu 1917-1945, kolektiv autorů
HPM 1/2003, Ivo Pejčoch
Na mořích a oceánech, Ivan Hrbek
Zimní války, Sovětská invaze do Finska 1939 až 1940, Carl Van Dyke

A úplně na závěr: díky palbákům Polarovi, Ljubov, Jarlovi a Tomassovi :up:
Naposledy upravil(a) Zemakt dne 25/6/2016, 19:22, celkem upraveno 4 x.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Franz Trubka
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1815
Registrován: 14/10/2010, 04:16

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Franz Trubka »

Zajimave cteni,ja to zatim jen tak preletnul,urcite se ktomu v tydnu vratim.
Takze palec nahoru :lej:
Zatim jediny dotaz.Jak se to jmeno vyslovuje cesky?
ObrázekObrázek

Pink Floyd-On The Turning Away
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11405
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Zemakt »

Ahoj Franzi, tak to opravdu netuším. Doma se o nich běžně nebavíme, ale v duchu jim říkám jednoduše "Vajnamojnen" :D
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4130
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Alfik »

Vainam´inen. Ten apostrof je za "něco mezi O a E" :) Jako bys chtěl vyslovit Vainamoinen a na poslední chvíli ses rozhodl říci Vainameinen.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Mirek58 »

obsazení Alandskému souostroví. Kolem šesté hodiny ranní 22. června 1941 zasypala sprška granátů vypálená z obou sester ostrov Sottungan
Na koho vlastně Finské lodě střílely?
Alandy byly pod jeho správou!
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12902
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Rase »

Neměli tam Rusové námořní základnu, získanou po Zimní válce (tak jako na Hanko atd.) ?
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Mirek58 »

To si nemyslím, základny přece byly Hanko, a od 1944 Porkala.
A podle smlouvy z 1856 jsou Alandy demilitarizovány.
( což porušilo právě Finsko v 1941)
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Polarfox »

Mirek58 píše:To si nemyslím, základny přece byly Hanko, a od 1944 Porkala.A podle smlouvy z 1856 jsou Alandy demilitarizovány.( což porušilo právě Finsko v 1941)
A nebo už Rusko v roce 1916. Jinak ta větička v textu bude nedorozumění/špatný překlad a půjde o záměnu s útokem sovětských letadel na dvojici pobřežních obrněnců, jež se udál během operace v daném čase v oblasti u ostrova Sottungan. Lodě se bránily střelbou, což bude to jádro pudla a záměny.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Mirek58 »

O leteckém útoku sov. letadel ( na Finsko) se všude píše až s datumem 25.6.
Letecký útok z 22.6. je pro mne novinka.
Je pro to řádný odkaz/zdroj?
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11405
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Zemakt »

V rámci Moskevského míru Finové přišli, pominuli jižní Karélii část Salla a Rybářského poloostrova o již zmíněný Hanko (pronájem), ostrovy Suursaari, Tytarsaari, Lavansaari, Seiskari.

Přiznám se, že při psaní této pasáže jsem si při překladu pouze ověřil na mapě polohu Sottungy a dále jsem se v tom nepitval i když podvědomě mne to mohlo trknout. Chyba se stala v překladu. Skutečnost je taková, že nikoliv plavidla bombardovala, ale plavidla byla bombardována! Ajajaj.
Takže pravdivě napsané by to mělo být takto:

Sovětská reakce na finské obsazení/okupaci Aland byly velmi rychlá. Již kolem šesté hodiny ranní, byla u ostrova Sottunga právě kotvící finská invazní flotila napadena sovětskými letadly. Každý ze čtyř bombardérů navzdory protiletadlové palbě shodil z výšky 2500 m svůj příděl pum, přičemž nebližší dopady byly zaznamenány 400 – 500 m od plavidel. Protiletadlová palba byla později vyhodnocena jako efektivní.

Večer to dám dohromady, je tam toho více.

Dobrá věcná Mirku a pro mne poučná, dík.

EDIT: a sakra Polar byl rychlejší, ten včerejší fotbal respektive šudlaná mne trochu odrovnal :)

zdroj viz http://www.kotisivut.fonet.fi viz Time line
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od jarl »

Pěkný článek o zajímavých lodích, Zemakte! Podle té zmínky v pasáži o jejich konstrukci soudím, že mohly příležitostně sloužit i jako improvizované ledoborce. To bylo v klimatických podmínkách Baltu výhodné, a třeba švédské obrněnce třídy Sverige tuto schopnost několikrát uplatnily.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11405
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Zemakt »

Díky Jarle. Na článek o třídě Sverige se moc těším, moc se mi ty švédský holky líbí. Také měly slušnou výdrž.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Polarfox »

Mirek58 píše:O leteckém útoku sov. letadel ( na Finsko) se všude píše až s datumem 25.6. Letecký útok z 22.6. je pro mne novinka.Je pro to řádný odkaz/zdroj?
V ten den mělo dle Finů dojít rovnou k několika incidentům - přinejmenším tři letecké spojené s bombardováním (včetně toho našeho, který byl zároveň první a je zachycen i v archivním záznamu lodního deníku jednoho z obrněnců), jeden či dva dělostřelecké a snad i napadení pohraničníků. Sovětský velvyslanec Orlov k tomu obdržel 22.6.1941 oficiální stížnost a žádost o vysvětlení (popřeno a posléze už ponecháno bez vysvětlení, i přes urgence v dalších dnech). Následně byl druhý den i oficiálně zpraven o obsazení Alandských ostrovů dle ustanovení konvence z roku 1921 (tj. není to tak křišťálově jasné, jak se podává a Finové mohli za určitých okolností a právní kreativity toto legálně učinit, byť je jasné, kam to všechno spělo).

Jednoduše řečeno Sověti přestřelili, protože automaticky předpokládali, že kromě Němců útočí i Finové, kteří ale ještě několik dní nepovolili žádné přímé údery ze svého území. Následně tyto útoky, narušení hranic/vzdušného prostoru z 23. a 24.6. a další mohutné letecké údery z 25.6. daly ideální a počítám toužebně očekávané ospravedlnění pro zapojení se do války.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Mirek58 »

Jen si dovolím malinko dodat k Alandům ( když Polarfox řekl pouze "A").
/1856 smlouva o demilitarizaci souostroví VB/Fr/ Rusko
Následující roky pokusy Ruska o zrušení smlouvy s cílem opevnit ostrovy. VB je jedno, Francie souhlasí, Švédsko ovšem nikoliv ( obává se carského Ruska). Situace s vypuknutím WWI při jednání v 1914 graduje, kdy Švédsko v případě militarizace ostrovů hrozí vstoupit do války na straně císařského Německa. V lednu 1915 "oznamuje" Rusko Švédsku militarizaci ostrovů a současně dává Švédsku garance ( likvidace opevnění po skončení války), v dubnu nastupují dělníci a celou debatu ukončuje nájezd Německa na ostrovy v srpnu 1915.
Do konce války jsou ostrovy silně opevněny.
Konvence z roku 1921 výslovně stvrzuje platnost smlouvy z 1856.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od jarl »

Rusko smlouvu o demilitarizaci Aland porušilo už v r. 1905, což společně se současně prováděnou násilnou rusifikací Finska dalo dobrý argument zastáncům silného švédského námořnictva a výsledkem byly po dlouhých tahanicích v parlamentu silné pobřežní obrněnce třídy Sverige. V r. 1921 byly uzavřeny další mezinárodní úmluvy, podle nichž Alandy připadly Finsku, ale získaly autonomii a musely být opět demilitarizovány. Ale Polarfox má pravdu, že za určitých (nevím přesně jakých) podmínek je Finové směli vojensky obsadit, což během druhé světové války učinili. Píše to Karel Richter v knize Hranice placená krví.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11405
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Zemakt »

Dle výše uvedeného zdroje a jak jsem i zmínil v článku, mělo k jejich obsazení dojít rovněž na počátku Zimní války, ale na rozdíl od toho druhého obsazení, pouze menšími jednotkami. Zkoušel jsem o tom nalézt něco více, ale zatím nula. Kouknu na Michana zde na Palbě .

Tak Michan nic. Každopádně po ukončení Zimní války byly militarizované Alandy opět demilitarizovány, aby mohly být později zase militarizovány :wink: .
Naposledy upravil(a) Zemakt dne 22/6/2016, 23:53, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Mirek58 »

Po Zimní válce byla uzavřena spec. Dohoda SSSR- Finsko o Alandských ostrovech 11.10.1940
Kde v čl 1.
Финляндия обязуется демилитаризовать Аландские острова, не укреплять их и не предоставлять их для вооруженных сил других государств.
Finsko se zavazuje demilitarizovat Alandské ostrovy a neposkytnout je k využití o.s. jiných států
(Tedy potvrzení sml. z 1856) .... a likvidaci existujících děl instalací
Čl.3.
SSSR má právo na Alandech ustanovit konzulát ( mimo obvyklé povinnosti ten má ověřovat plnění čl.1)


Tedy potvrzení předchozí finské militarizace ostrovů
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5843
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od Polarfox »

Finsko to co učinilo dle smluv z let 1856/1921 učinit mohlo a zcela legálně. Pak je tam samozřejmě ten falešný aspekt, kdy stejně směřovalo k válce s SSSR, takže to nebyla jen liliově čistá pojistka, ale součást hlubších plánů.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Finské pobřežní obrněné lodě třídy Väinämöinen

Příspěvek od jarl »

Přidám ještě několik obrázků finských obrněnců:

ObrázekxxxObrázek
Ilmarinen ve válečné kamufláži v červenci 1941 a Väinämöinen ve Spitheadu v r. 1937

ObrázekxxxObrázek
Väinämöinen

Obrázek
Jeden z bývalých ruských ledoborců ukořistěný Finy po první světové válce
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo“