Anton Děnikin

Britské, americké, ruské, japonské osobnosti a vojáci.

Moderátoři: Pátrač, Tkuh

Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Anton Děnikin

Příspěvek od Ljubov »

Anton Ivanovič Děnikin
(1872 - 1947)

Obrázek

Anton Ivanovič Děnikin se narodil 16. prosince 1872 ve městě Włocławek na území dnešního Polska, které v 19. století spadalo pod rozpínavé Ruské impérium. Jeho otec, Ivan Jemifovič Děnikin, si odsloužil pětatřicet let v armádě, s níž prošel řadou bitev Krymské války a podílel se na potlačení povstání v Polsku a Uhersku. Roku 1869 odešel do výslužby v hodnosti majora a o dva roky později se podruhé oženil s chudou polskou švadlenou Alžbětou Wrzesińskou. Malý Anton se tak od nejútlejšího dětství učil dvěma jazykům, polštině a ruštině. Přesto, že Alžběta byla hluboce věřící katolička, vychovávala syna v pravoslaví a úctě k Rusku.
Chlapec vyrůstal od narození ve skromných poměrech, ale po otcově smrti se situace v rodině prudce zhoršila. Z pětadvaceti rublů, která Alžběta dostávala jako vdovský důchod, musela vyžít čtyřčlenná rodina. Když Anton začal chodit do školy, doučoval své spolužáky, aby alespoň trochu vylepšil rodinný rozpočet. "Mládí jsem strávil vyděláváním na chleba," napsal později ve svých pamětech.

V roce 1890 Anton ukončil osmileté vzdělávání na Lovičském reálném učilišti a přihlásil se do armády, jak si odjakživa přál jeho otec. Byl přijat na Kyjevské pěchotní junkerské učiliště, po dvouletém studiu podporučík Děnikin vstoupil do řad 2. dělostřelecké brigády působící v Polsku.

Po pěti letech v armádě byl Anton přijat na nejprestižnější vojenskou školu v Rusku, Akademii Generálního štábu v Petrohradě. Roku 1899 složil poslední zkoušky a byl přiřazen ke štábním důstojníkům Varšavského vojenského okruhu. Nejprve sloužil u 2. pěchotní divize, poté působil u 2. armádního sboru. Od října 1902 velel rotě 183. Pultuského pěchotního pluku sídlícího ve Varšavě.

Obrázek
poručík Anton Děnikin

Rusko-japonská válka vyhlášená 8. února 1904 jej zastihla již jako kapitána. Vojska Varšavského vojenského okruhu se podle plánu neměla zapojit do konfliktu na Dálném východě, ale Děnikin toužil bojovat. Požádal proto Generální štáb, aby mu dovolil odjet z Varšavy. Koncem února se dočkal kladné odpovědi a bleskově zamířil na východ.
V březnu 1904 Anton dorazil do Mandžuska, kde byl zařazen k 9. armádnímu sboru a jmenován náčelníkem 3. Zaamurské brigády pohraniční stráže. Hlavním úkolem této jednotky bylo bránit železniční dráhu mezi městy Charbin a Vladivostok. Za odvahu, kterou během těchto bojů Anton projevil, ho povýšili na podplukovníka. 28. října 1904 byl jmenován náčelníkem štábu Zabajkalské kozácké divize pod vedením Paula von Rennenkampfa. V únoru 1905 převzal vedení Uralsko-Zabajkalské divize generála Pavla Ivanoviče Miščenka a v jejích řadách se zapojil do bitvy u Mukdenu.
Podepsání mírové smlouvy 5. srpna 1905 Děnikin přivítal v hodnosti plukovníka. Během války byl vyznamenán řádem sv. Anny III. a II. stupně, jakožto i řádem sv. Stanislava II. stupně. Jedna z mandžuských sopek, na jejímž úpatí Anton odrazil útok japonských vojáků, byla na jeho počest nazvána Děnikinskou.
Mezi ruskými důstojníky se objevila nová zářivá kometa a bleskově stoupala po pomyslném žebříčku k nejvyšším příčkám.

Po svém návratu z Dálného východu Anton navázal jako štábní důstojník 2. armádního jezdeckého sboru na svou službu ve Varšavě. Od května do září 1906 velel praporu 228. Chvalinského pěchotního pluku, od prosince téhož roku působil jako náčelník štábu 57. Záložní pěchotní brigády v Saratově. 29. června 1910 ho pověřili vedením 17. Archangelgorodského pěchotního pluku, se sídlem v ukrajinském Žitomiru, jemuž velel do roku 1914.
V roce 1911 jej velmi zasáhla smrt ministerského předsedy Petra Stolypina, v němž viděl oddaného služebníka Rusi a velkého vlastence. Přes své zklamání pokračoval ve vojenské kariéře, 23. března 1914 byl povýšen na generála a několik týdnů před vypuknutím První světové války na generálmajora.

Obrázek
Anton Děnikin

19. července 1914 se Anton Děnikin připojil k ruské 8. armádě, jejímž velitelem byl týž den jmenován Alexej Alexejevič Brusilov. V září byl na vlastní žádost převelen ke 4. střelecké brigádě a stal se jejím novým velitelem. Rychle si získal respekt a úctu vojáků. V říjnu 1914 podnikl nečekaný protiútok na rakousko-uherské oddíly u města Grodek (Z Bělorusko), za nějž ho car Mikuláš II. odměnil řádem sv. Georgije IV. stupně.
Ke konci podzimu 1914 přešli vojáci 4. střelecké brigády přes masív Karpat a dobyli Medzilaborce. Krátce po vstupu do města Děnikin obdržel telegram: "Upřímně děkujeme statečné brigádě a klaníme se jejímu odvážnému postupu a brilantnímu dosažení vytyčeného cíle." Gratulaci posílal Alexej Brusilov a vrchní velitel, velkokníže Nikolaj Nikolajevič.

Obrázek Obrázek
Alexej Brusilov a velkokníže Nikolaj

Přelom let 1914 a 1915 Děnikinovi muži přečkali v zákopech, navzdory krutým mrazům a tvrdým bojům dokázali udržet pozice v Karpatech. Za svoji stálost a nezdolnost si jednotka vysloužila přezdívku "Železná brigáda" a Anton Děnikin získal Řád sv. Georgije III. stupně.

V létě 1915 se Železná brigáda přemisťovala po celém úseku fronty v Haliči a vypomáhala všude, kde hrozil průlom. 24. září dobyla město Luck a zajala na dvacet tisíc vojáků, tedy přibližně tolik, kolik tehdy sama čítala. Děnikin byl za statečnost v boji o Luck povýšen na generálporučíka. Již za měsíc se jeho Železná brigáda znovu vyznamenala, když obsadila město Čartoryjsk.

Od 9. září 1916 Anton Děnikin působil jako velitel 8. armádního sboru, který byl koncem roku v sestavě 9. armády poslán na Rumunský front. Zde se jeho vojáci plně zapojili do probíhající Brusilovovy ofensivy. Sám Alexej Brusilov ve svých pamětech Děnikina popsal takto: "Anton Děnikin se do role bojujícího generála hodil výborně. Rychle se rozhodoval, měl odvahu a vždy si zachovával duchapřítomnost. Nikdy neměnil rozkazy a držel se původního plánu. Byl velmi inteligentní, možná až příliš mazaný a ctižádostivý, hrdý a přímý. Jeho dravost a touha uspět ho hnaly vpřed."

Děnikin si uvědomoval, že carská vláda v Rusku se chýlí ke konci, a proto pro něj Únorová revoluce v roce 1917 nebyla žádným překvapením. Důležitější než osud svrženého cara Mikuláše II. pro něj byla budoucnost armády. Chápal, že nastalé zmatky a nejistá situace se odrazí v morálce vojáků. Když byla zformována Prozatímní vláda, spatřil v ní jedinou možnost, jak zlepšit poměry v ruské armádě.

Na přímluvu ministra války, Alexandra Ivanoviče Gučkova, byl Anton 5. dubna 1917 jmenován náčelníkem štábu nového vrchního velitele, generála Michaila Vasiljeviče Alexejeva. Oba nadaní a schopní velitelé se rychle pustili do práce. Jejich hlavním úkolem bylo zachovat relativní bojeschopnost vojáků a uchránit je před revolučními idejemi. Alexander Gučkov Děnikinovi poslal několik telegramů, v nichž mu navrhoval nové uspořádání armádních složek, ale Anton jeho návrhy rázně zamítl. "Byly by pro jednotky zničující," zněla jeho odpověď.
Veškeré snahy o probuzení vojáků se bohužel ukázaly jako zcela marné. Nepomohlo navýšení trestů za neposlušnost a neplnění povinností, ve většině táborů zavládla poraženecká nálada. Chuť dál bojovat zmizela, stejně jako Děnikinova důvěra v Prozatímní vládu.

Na sjezdu stavky v Mogilevu přednesl Anton přítomným důstojníkům následující projev:
"Rusko umírá.. Kam zmizela naše milovaná vlast a její statečná armáda? Místo ní se tu objevila země rozvrácená spory. Musíme se znovu sjednotit a zachránit Rusko! Svoboda neznamená tyranii, krvavé revoluce a padělaná hlasování. Jak máme dosáhnout rovnosti, když jsou jisté společenské vrstvy utlačovány? Zastavme ty šílené orgie! Nenechme naši zemi napospas té bandě psů, kteří se snaží si urvat pro sebe co nejvíc! Běda vám, důstojníci."
Na zastavení laviny, již odstartovaly studentské bouře v polovině 19. století, však bylo pozdě.

Reakce Prozatímní vlády na sebe nenechala dlouho čekat. Alexandr Kerenskij nechal Děnikina z jeho postu odvolat a Michaila Alexejeva vystřídal na místě vrchního velitele Alexej Brusilov. Svou funkci muselo opustit na sto padesát vyšších důstojníků a sedmdesát velitelů divizí.
Kerenskému, jakkoli Děnikina nenáviděl, bylo jasné, že ztráta tak zkušeného a osvědčeného generála, jako byl Anton Ivanovič, by Rusku pouze uškodila. 31. května ho jmenoval velitelem Západního frontu. Domníval se, že odloučením od Petrohradu v něm potlačí všechen vzdor. Kerenskij však Děnikina značně podcenil. Již 22. května, kdy Anton opouštěl sídlo stavky, se setkal s Michailem Alexejevem a domluvili se na vzájemné spolupráci.

Obrázek
Michail Alexejev

16. července, v souvislosti s počátkem nové letní ofensivy, se znovu sešla stavka v Mogilevu. Přítomen byl i Alexandr Kerenskij. Štábní důstojníci opět řešili, jak povzbudit vojáky. Kerenského ofensiva nepřinesla během prvních dvou týdnů bojů žádný uspokojivý výsledek. Lavr Kornilov, tehdy ještě velitel Jihozápadního frontu, se zasedání neúčastnil, ale Anton jej skvěle zastoupil. Jakmile dorazil na chůzi, přednesl další památný projev: "Jak povzbudit armádu? Žádnou nemáme. Ta, kterou jsme měli, byla zničena za poslední čtyři měsíce. Prozatímní vláda by si měla uvědomit, co způsobila, a nechat okamžitě rozpustit politické výbory a odvolat komisaře. Vraťte moc zpátky těm, kterým právem náleží: důstojníkům. Jen tak je možné ukončit vzpoury." Poté se otočil ke Kerenskému a s opovržením dodal: "Zašlapali jste naše vlajky do země. Teď je vytáhněte a klaňte se jim. Pokud je ve vás špetka svědomí."
Kerenskij nebyl dlouho schopen promluvit. Teprve, když se štáb rozcházel, podal Děnikinovi ruku a poděkoval mu, že měl odvahu mu říct do očí svůj názor.

19. července Kerenskij jmenoval novým vrchním velitelem razantního Lavra Kornilova. Nakolik ho ovlivnil Děnikinův projev, je těžké odhadnout, ale myslím, že nebylo možné ho jen tak přejít. Zvlášť, když v něm zaznělo tolik pravdy. To musel uznat i Kerenskij.

Hned druhý den ve funkci Lavr Kornilov telegrafoval Děnikinovi, aby mu vyjádřil poděkování za jeho projev ve stavce. Za několik dní ho jmenoval velitelem Jihozápadního frontu, v nějž vkládal největší naděje. Do Petrohradu Lavr zaslal svůj program na vylepšení situace v armádě, ale Kerenskij s ním nesouhlasil. Nechtěl se stále podřizovat Kornilovovým přáním a cítil, že by jeho přílišná aktivita mohla ohrozit Prozatímní vládu.

Obrázek Obrázek
Alexandr Kerenskij a Lavr Kornilov

Koncem srpna 1917 politický spor mezi Kornilovem a Kerenským přerostl v otevřený konflikt. Kornilovova aféra, jak ho většina historiků označuje, byl zlomovým bodem i pro Antona Děnikina. 29. srpna 1917 byl propuštěn z armády, týž den byl se svým štábem zatčen a uvězněn v ukrajinském Berdičevu. Usvědčujícím důkazem byl telegram, který Anton poslal do sídla Prozatímní vlády, a v němž vyjádřil své sympatie ke Kornilovově straně.
2. září zatkli samotného Lavra Kornilova a umístili ho do věznice v Bychovu (na SV Běloruska). 28. září k němu přemístili Antona Děnikina a další důstojníky, kteří jej v boji podporovali.

Po pádu Prozatímní vlády v říjnu 1917 a rozpoutání VŘSR, ztratilo obvinění "Kornilovců" jakýkoli význam. Vězni byli propuštěni, v cele zůstalo pro jistotu pět "mozků" celé aféry - Lavr Kornilov, Alexandr Lukomskij, Sergej Markov, Ivan Romanovskij a Anton Děnikin. Pětici propustil 19. listopadu vrchní velitel armád Nikolaj Duchonin, který za svůj čin zaplatil životem.
Jakmile se "Kornilovova pětka" ocitla za zdmi bychovské věznice, rozjela se k břehům Donu, kde se pod vedením Michaila Alexejeva a atamana donských kozáků Alexeje Kaledina rýsuje protibolševický odboj.
Anton Děnikin dorazil do Novočerkassku vlakem převlečený za obyčejného polského obchodníka. O kvalitě jeho přestrojení svědčí i fakt, že se setkal v vagónu s několika vojáky, kteří na něho s posměchem křičeli: "A hele, pán je ctihodný kupec."

25. prosince 1917 se Anton Děnikin oženil, když si v malém kostelíku na okraji Novočerkassku vzal o dvacet let mladší Xenii Vasiljevnu Čiž, dceru svého dávného přítele - generála Vasilije Ivanoviče Čiže. Poprvé ji spatřil roku 1892 v den jejich křtin. Týž den ráno se v hospodě seznámil s jejím otcem, zachránil mu život na lovu a Vasilij jej jako výraz díků pozval na dceřiny křtiny. Svatba byla velmi skromná, zúčastnilo se jí jenom pár nejbližších rodinných příslušníků.
27. prosince byl Lavr Kornilov jmenován vrchním velitelem formující se Dobrovolnické armády a ten samý den si vybral za svého zástupce Antona Děnikina.

Průběh boje, jaký generálové očekávali, vzal velmi rychle za své. Donští kozáci neprojevili sebemenší zájem o boj za svržení bolševismu. Chtěli si zachovat svou nezávislost. S hrstkou, kterou přesvědčil ataman Alexej Kaledin, se nedalo vyhrát. Pro bývalé carské důstojníky nebylo postavení obyčejných, neprivilegovaných vojáků nijak lákavé. Rozpory panovaly i v samotném nitru Dobrovolnické armády, útočný Lavr Kornilov se nedokázal shodnout s umírněnějším Michailem Alexejevem. Rozhádané vůdce musel umírňovat Děnikin, kterému se nakonec podařilo spory urovnat a zklidnit situaci. Nejednotné velení by mohlo položit celou armádu, což oni nemohou dopustit.

Když k Donu dorazili kozáci z fronty, začali vyjednávat s Rudými. Byl zřízen Kozácký vojensko-revoluční výbor a většina kozáků, dosud bojujících za Dobrovolnickou armádu, se přidala k druhé straně. Jednotky, které zůstaly věrné Bílým, stíhala jedna porážka za druhou. Kozáci prchali na jih před postupujícími vojsky Vladimira Alexandroviče Antonova-Ovsejenka a Kornilov byl přinucen vyklidit Novočerkassk a usídlit se v Rostově na Donu.
Pro Alexeje Kaledina byl ústup a chování kozáků velkým zklamáním, považoval je za svůj vlastní neúspěch. 29. ledna 1918 spáchal v Novočerkassku sebevraždu.

Obrázek
Ataman Alexej Kaledin

Postup Rudých nezpomaloval, v únoru byli na dohled Rostova. Kornilov s Alexejevem museli znovu zasednout ke stolu a promyslet co dál. Že budou muset opustit Rostov věděli oba. Zbývalo rozhodnout, kam se stáhnout. 22. února byl vydán rozkaz - Dobrovolnická armáda ustoupí na jih a pokusí se nepříteli uniknout ve vymrzlých stepích Kubáně. V noci vojáci překročili Don a vydali se na cestu. Tento přesun dostal jméno Ledový pochod (nebo také První kubáňský pochod).

Na Dobrovolnickou armádu čekaly stovky kilometrů pochodu v zimě, sněhových vánicích a silném dešti. Přesto její vojáci neztráceli naději a bořili se dál v hlubokém sněhu. Vedl je přece Kornilov, jejich naděje.
Děnikin na Ledový pochod vzpomínal takto: "Šli jsme vpřed a za námi se táhla vlna neštěstí. Každé město a každý dům vojáci obsadili, rozkradli co mohli, vraždili koho potkali. Opustili jsme své rodiny, sžíral nás strach. Ale šli jsme dál. V první linii spolu kráčeli mladí důstojníci, staří plukovníci i chudí rolníci. Někteří měli přes rameno přehozený pytel. V něm měli svůj jediný majetek.. Byli jsme jako kapka v moři, které zatopilo naši zem. Ale dokud je síla, dokud žijeme, není nic ztraceno! V dálce vidíme světlo pochodní a slyšíme tichý hlas volající do bitvy ty, kteří ještě neumrzli.. Byli jsme jenom skupina vyhladovělých a otrhaných vyhnanců, ale vlála nad námi Kornilovova zástava, bílo-modro-červená ruská vlajka."

Přesto, že Dobrovolníků zůstalo jen sedm tisíc, dokázali poměrně úspěšně vzdorovat mnohonásobné přesile. První velká porážka je dostihla až 14. března, kdy se Rudým podařilo bez bojů obsadil Jekatěrinodar (od roku 1920 Krasnodar). Ztráta hlavního města Kubáně překopala Kornilovovy plány. Na jeho vojáky čekal nový úkol, dobýt město zpátky. 20. března překročili řeku Kubáň a za několik dní dorazili na předměstí Jekatěrinodaru. Armáda, která město bránila, disponovala desetinásobnou přesilou. První útok Bílých úspěch nepřinesl, ale Kornilov se nenechal odradit. 12. dubna se sešel se svým štábem. Většina důstojníků žádala rychlé stažení (dokud se ještě má kdo stahovat) a návrat do stepi. Lavr však ustoupit nehodlal a na 13. duben stanovil nový útok.
Když s ním zůstal Děnikin sám, zeptal se ho: "Lavre Georgijeviči! Jste si opravdu jistý svým rozhodnutím? Máme zítra zaútočit?"
"Není jiné cesty, Antone Ivanoviči,"
, odpověděl Kornilov, "pokud nezískáme Jekatěrinodar, vpálím si kulku do čela."
Když dorazil ke svým mužům Sergej Markov, řekl jim: "Vezměte si čisté prádlo, pokud ho máte. Zítra zaútočíme. Město nezískáme, ale i kdybychom ho získali, stejně zemřeme."

13. dubna 1918 se nad Jekatěrinodarem vznášela mlha, útok začal brzy ráno po dělostřelecké přípravě. Lavr Kornilov tou dobou seděl za stolem v malém domku zemědělské farmy a dolaďoval plány, když stěnou domu prolétl granát a jedna jeho střepina prorazila Kornilovovi spánek. Děnikin s přítomnými důstojníky jej rychle vynesli ven k řece Kubáň, ale během několika málo minut Kornilov zemřel, aniž by nabyl vědomí.
Po Kornilovově smrti se stal hlavním velitelem a vůdčí osobností Dobrovolnické armády Michail Alexejev a Děnikin si vzal na starost vedení armády. Po neúspěšném pokusu dobýt Jekatěrinodar musela Dobrovolnická armáda obléhání přerušit a stáhnout se. Jenže nebylo kam. Podle Děnikina "už nebylo v Rusku místo, které by mohli prohlásit za své."

Obrázek
Generál Děnikin

Po poradě s Alexejevem Dobrovolníci vyrazili na pochod zpátky k Donu, k městu Zadone. Cestou utrpěli těžké ztráty, ale podařilo se jim přece jenom dorazit k Donu. Zde se spojili s donskými kozáky, kteří ustoupili od spojenectví s Rudými. Zjistili, že si ničím pomohli a ke všemu přišli o svá privilegia. Prořídlé řady Děnikinovy armády se znovu zaplnily a vojáci si mohli dopřát chvíli odpočinku.

Děnikin se mezitím pustil spolu s náčelníkem štábu Ivanem Romanovským do dalšího plánování. Shodli se, že nejdříve musí získat zpět území Kubáně, která disponovala velkými lidskými a materiálními zdroji. Německá vojska se v květnu 1918 přiblížila k Rostovu a pokud by se spojila s Rudými, jen těžko by je Dobrovolnická armáda porazila. Jestli by se zmocnila Kubáně dřív, oba nepřátele by udržela od sebe. A pokud by ovládla i severní Kavkaz, získala by skvělé místo pro zřízení hlavního štábu.
Michail Alexejev sice upřednostňoval postup na Caricyn (Volgograd) - donesly se mu informace, že by tam mohl získat další spojence - ale po dlouhém přemlouvání souhlasil s Děnikinovým návrhem.

22. června 1918 Bílí vyrazili na Druhý kubáňský pochod. Byli vyzbrojeni jednadvaceti děly a devíti tisíci šavlemi a bodáky. Podporovalo je na 3500 donských kozáků pod vedením plukovníka Bykadorova. Proti nim stála devítinásobná přesila armády Kubáňsko-Černomořské sovětské republiky. Převaha však Rudým nezajišťovala jasné vítězství, jejich jednotky se skládaly z nevycvičených rekrutů (převážně chudých rolníků), kteří neměli s bojem žádné zkušenosti.
3. srpna Dobrovolnická armáda dobyla Jekatěrinodar a do začátku září jí patřila téměř celá Kubáň. Zároveň ovládla Stavropolskou a Černomořskou gubernii (z Černomořské gubernie nezískala pouze okres Soči, který obsadila menševistická Gruzie).

Síla Bílých se rozrostla na 35 až 40 tisíc mužů, ale Děnikinovy jednotky tížil nedostatek střelných zbraní a munice. Ty bylo možné získat na Ukrajině, kde se atamanu Petru Krasnovovi podařilo navázat kontakt s místním kozáckým hejtmanem Pavlem Skoropadským. Skoropadského však v boji proti anarchii, jež po uzavření Brestlitevského míru na Ukrajině zavládla, podporovala německá vojska. Děnikin, věrný Dohodě, odmítl čerpat zbraně z vojenských skladů Skoropadského. Bral to jako přímou spolupráci s Němci, tudíž zradu Dohody. Rozhodl se, že počká na pomoc svých spojenců. Petr Krasnov navrhoval se přímo spojit s Němci a v křehkém spojenectví mezi Dobrovolníky a kozáky se objevily trhliny. Ty umocnili sami kubánští kozáci, kteří po Děnikinovi žádali založení samostatného státu a vrácení všech privilegií.

Michail Alexejev správně vytušil, že neshody mezi Děnikinem a Krasnovem by mohly Dobrovolnické armádě značně uškodit, ale nestihl je zcela urovnat. Zemřel 8. října 1918 nedaleko Jekatěrinodaru. Po jeho smrti byl Anton Děnikin jmenován vrchním velitelem Dobrovolnické armády. Spory s kozáky musel řešit sám. Část z nich si urovnal prohlášením, že v žádném případě nehodlá v Rusku znovu vzkřísit monarchii. Nicméně rozštěpení kozáctva zabránit nedokázal.

Většina kozáků se s Děnikinovým příslibem nespokojila, požadovala okamžitou nezávislost Kubáně a předání moci nad tímto státečkem do rukou kozáků. Žádali, aby měli absolutní kontrolu nad všemi železnicemi a přístavy. Když zjistili, že jejich požadavky nebudou vyplněny, obsadili hranice a zamezili uprchlíkům uniknout z Kubáně. Zajistili většinu zásobovacích tras Dobrovolnické armády a značně zpomalili rozvoz potravin. Na příkaz Rady v Jekatěrinodaru kozáci houfně opouštěli Děnikinovu armádu a přidávali se k separatistům bojujícím na Ukrajině. Situace začínala být velmi kritická..

V listopadu 1918 se u jižních břehů Ruska objevila spojenecká flotila a uvolnila ruské přístavy. Děnikin mohl konečně vyřešit problémy se zásobováním a nedostatkem zbraní a munice. Díky úvěru, který mu poskytla Velká Británie, se počet šavlí a bodáků v Dobrovolnické armádě zvýšil na 40 000.
Pod tlakem spojenců předal Petr Krasnov své donské kozáky pod přímou správu Děnikinovi a v únoru 1919 se vzdal místa jejich atamana.

8. ledna 1919 byla Dobrovolnická armáda začleněna do Ozbrojených sil jižního Ruska (Вооружённые силы Юга России – dále jen ВСЮР) a Děnikin byl jmenován jejich vrchním velitelem. Krátce po svém jmenování přednesl projev, v němž zdůraznil své hlavní cíle: boj za "veliké, jednotné a nedělitelné Rusko", ochranu víry a ekonomické reformy. "Nebojuji za režim, ale za Rusko," prohlásil na závěr.
20. února se v Jekatěrinodaru narodila Děnikinova dcera Marina.

Počátkem jara 1919 Děnikinovi vojáci vyrazili na další pochod. Jeho cílem nebyla Kubáň, jako u předchozích dvou, tentokrát Bílí pochodovali přímo na Moskvu. Útok se vyvíjel velmi slibně, 20. září ВСЮР získaly Kursk, v říjnu dobyly oblast Donbasu a území mezi Oděsou, Kyjevem a Caricynem. 6. října padla Voroněž, 13. října Orjol.
Bílí byli na dosah Tuly ležící jen 156 kilometrů jižně od Moskvy. Zde se však jejich postup zastavil. Týl Děnikinovy armády narušil převrat Nestora Machna na Ukrajině, který své vojáky (asi 25 - 30 000 mužů) propůjčil bolševikům. Rudí mohli po uzavření dohody s Polskem uvolnit další jednotky do boje proti Děnikinovi. Koncem října Rudá armáda definitivně přešla do útoku a ВСЮР byly donuceny k ústupu.

Obrázek
Anton Děnikin v roce 1919

V zimě 1919/1920 Bílí po těžkých ztrátách vyklidili Charkov, Kyjev, Rostov na Donu a oblast Donbasu. Na přelomu února a března byl Děnikin poražen v bitvě o Kubáň. Na jeho porážce měli velký podíl kozáci, kteří s ním ztratili poslední zbytky trpělivosti a přeběhli k Rudé a Zelené armádě (ukrajinští separatisté a anarchisté). Po ztrátě dvou třetin armády nezbylo Děnikinovi nic jiného než ustoupit do Novorossijska. 25. března nařídil město vyklidit u stáhnout se ještě jižněji - na Krym.

Neúspěch a vysoké ztráty, jaké Bílým jarní ofensiva přinesla, podnítily ve vojácích nespokojenost. Proti Děnikinově politice nejostřeji vystoupil velitel Kavkazské armády, baron Petr Nikolajevič Wrangel. Kritika z vlastních řad Děnikina zlomila. 3. dubna svolal štábní důstojníky ВСЮР, aby mezi nimi vybral nového vrchního velitele.

4. dubna 1920 Anton Děnikin vydal svůj poslední rozkaz: "Generálporučík baron Wrangel se dnešním dnem stává novým velitelem ВСЮР. Všem, kteří se pod mým velením účastnili krutých bojů, se hluboce klaním. Nechť vám Bůh dopřeje vítězství a spasí Rusko."
Týž den večer vyplula z přístavu Feodosija britská válečná loď Emperor of India, která z Krymu odvážela Antona Děnikina s rodinou a děti generála Lavra Kornilova (Natalju a Jurije).
5. dubna loď přistála v Konstantinopoli. Děnikin původně plánoval setrvat nějakou dobu v Turecku, ale když se doslechl, že v den jeho příjezdu byl v budově ruského velvyslanectví zabit generál Ivan Romanovskij, rozhodl se zemi co nejrychleji opustit. Po mši za zemřelého přítele se Děnikinovi nalodili na loď Marlborough a odpluli do Anglie.

Obrázek
Ivan Romanovskij

20. dubna Anton s rodinou dorazil do Londýna, o jeho příjezdu se zmiňoval i krátký článek v deníku The Times.
Od Anglie Děnikin žádal jedinou věc, klid a ničím nerušený život na venkově. Jeho pobyt v Anglii však měl ke klidnému žití daleko. Anton se potýkal s nedostatkem finančních prostředků a především se zájmem ruských emigrantů a politiků.
V létě 1920 se Děnikinovi několikrát stěhovali, v září se Anton rozhodl, že bude nejlepší se usadit v Belgii, kde by se dalo přežít za méně peněz. Tuto myšlenku podpořily i snahy Velké Británie zastavit vleklou válku v Rusku a uzavřít dohodu s Rudou armádou. Když do Londýna dorazila sovětská delegace, začali Děnikinovi znovu balit kufry.
V Belgii si pronajali malý domek na okraji Bruselu, kde setrvali do května 1922. V červnu 1922 se stěhovali do Maďarska, kde krátce žili v Šoproni a Budapešti. Na jaře 1926 se Děnikinovi přestěhovali do Paříže, centra ruské emigrace.

V polovině 30. let Děnikin publikoval několik článků, v nichž upozorňoval na nebezpečnost agresivní politiky Adolfa Hitlera a označil ho za "největšího nepřítele Ruska a ruského národa". Přesto, že nesouhlasil s idejemi komunismu, vyzval všechny, aby v případě vypuknutí války podporovali Rudou armádu v boji proti Německu.

Obrázek
Anton Děnikin a jeho dcera Marina

V květnu 1940, kdy německá vojska začala s okupací Francie, Anton s ženou Xenií opustili Paříž a přestěhovali se k břehům Atlantiku - do malého města Mimizan nedaleko Bordeaux. Marina Děnikinová zůstala se svým manželem v Paříži.
Pár týdnů po konci druhé světové války se Děnikin vrátil do Paříže, ale necítil se v ní bezpečně. Pronásledoval ho strach z možné deportace do SSSR. V lednu 1946 bylo rozhodnuto: Anton s Xenií se uchýlí do Spojených států.

Podle jedné rodinné legendy měl Děnikin v okamžiku, kdy z lodě vystoupil na americkou půdu, v kapse jen osm dolarů. V New Yorku se Anton věnoval literární činnosti, pracoval na dílech Pouť ruského důstojníka, Brest-Litevsk, Stará armáda a mnohých dalších. Většina těchto knih však zůstala nedopsána.

Obrázek
Anton Děnikin s manželkou a dcerou
(Spojené státy, rok 1947)


Anton Děnikin zemřel 7. dubna 1947 ve městě Ann Arbor v Michiganu. Jeho poslední slova údajně zněla: "Už neuvidím, jestli bude Rusko spaseno.." Bylo mu sedmdesát čtyři let.
Byl pohřben se všemi vojenskými poctami na hřbitově v Detroitu. 15. prosince 1952 byly jeho ostatky převezeny do pravoslavné kozácké katedrály sv. Vladimira města Cassville (ve státě New Jersey).

3. října 2005 se Děnikinovi vyplnilo jeho poslední přání - jeho ostatky byly převezeny do Ruska a uloženy v Donském klášteře v Moskvě. Přesunu předcházelo několikaleté jednání mezi Děnikinovou dcerou Marinou a tehdejším ruským prezidentem Vladimirem Putinem.
Xenie Vasiljevna Čiž zemřela v roce 1973 ve Francii, její rakev byla roku 2005 také přemístěna do Ruska. Marina Děnikinová zemřela 17. listopadu 2005 ve svém domě ve Versailles.

ZDROJE:

http://ru.wikipedia.org
http://www.hrono.ru
http://www.peoples.ru
http://ruek.narod.ru
http://denikiny.ru
http://www.relga.rsu.ru
http://www.tonnel.ru


Uvítám jakékoli upřesnění a opravu textu, dotazy, obrázky a tak podobně; doufám, že jsem přinesla nějaké nové informace a těším se na případnou diskusi.

Případné gramatické nedostatky se pokusím odstranit co nejdřív.
Naposledy upravil(a) Ljubov dne 1/2/2010, 19:05, celkem upraveno 1 x.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Pozoruhodná osobnost ruské vojenské historie. Na tento článek jsem se velmi těšil a nezklamal mě.

Měl bych pár věcí, co bych pokud Tvé zdroje pomohou bych chtěl osvětlit.

Primo: Je někde v jeho pozůstalosti zachováno a vešlo tak ve známost co považoval tento voják za svůj největší úspěch jako voják?

Secundo: je někde dostupná informace kolik bývalých řekněme bělogvardějců skutečně Francie vydala do ruk sovětské KGB?

Tertio: co nám předložíš příště?

Dobrá práce Ljubov
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

Co říct jiného? :up:
Nejdříve bych pděkoval za skvělé doplnění údajů o velkoknížeti Kyrilovi v debatě k Tvém předchozím článku - super.
K tomuto bych si jen dovolil polemizovat s tím, že Britové porazili německé loďstvo a zrušili tak blokádu černomořských přístavů.
Němci na Černém moři totiž žádné loďstvo neměli, nebylo tedy co porážet. Němečtí námořníci v této fázi I. svět. války sloužili jen v tureckém loďstvu, zejména na bitevním křižníku Yavuz Sultan Selim (exGeoben). A Turci přístavy neblokovali, tedy alespoň podle toho, co vím.
Němci se sice zmocnili při svém postupu některých plavidel ruského černomořského loďstva, ale ty byly v tak zbědovaném stavu, že až do ukončení bojů se jim je nepodařilo dostat do činné služby. Takže tyto lodě také nic neblokovalÿ, neb nemohly.
To je jen technická poznámka, o tom Tvůj skvělý článek samozřejmě nebyl.
Je to super, že píšeš zrovna o této pohnuté části ruské historie. V češtině toho zase tolik nevyšlo a ruské prameny jsou pro mne nedostupné, neboť nerad přiznávám, že jsem azbuku již takřka dokonale zapomněl, ač jsem se jí ještě chvíli učil. :-P
Moc se těším na článek o Wrangelovi!
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Pátrač píše:Na tento článek jsem se velmi těšil a nezklamal mě.
To jsem moc ráda. Tohle je už třetí verse článku, kterou jsem vytvořila, a pořád mi přijde divná. Takže mám hroznou radost, že to možná nebude tak strašné :-)

K tvým dotazům: Ve zdrojích, které jsme použila při tvorbě článku, jsem žádnou odpověď nenašla, ale zkusila jsem zapátrat na internetu.
Pátrač píše: Je někde v jeho pozůstalosti zachováno a vešlo tak ve známost co považoval tento voják za svůj největší úspěch jako voják?
Co jsem se dívala, tak není. Pročetla jsem zběžně jeho vzpomínky, ale Děnikin bitvy popisoval tak, jak se staly a jak po sobě následovaly. Že by někde bilancoval jsem si nevšimla. Jeho vlastní názor už bohužel nezjistíme, ale můžeme se pustit do spekulací. Byly by to sice pořád jenom spekulace, ale určitě bychom došli k zajímavému výsledku.
Pátrač píše:Je někde dostupná informace kolik bývalých řekněme bělogvardějců skutečně Francie vydala do ruk sovětské KGB?
Musím se přiznat, že pokud někde takový seznam existuje, tak já ho nemám. Ale nemyslím si, že by Francie z vlastní iniciativy vydávala ruské emigranty NKVD. Řekla bych, že je přijala vcelku bez problémů a když už je jednou přijala, nevracela je zpátky. To fungovalo už v 19. století, kdy se do Francie houfně stěhovali členové Narodnaje volji a Alexander II. se mohl vztekat a vyhrožovat jak chtěl, ale narodnici zůstali ve Francii.

Spíš by mě zajímalo, kolik bělogvardějců objevilo samo NKVD a kolik jich deportovalo do SSSR. Vím pouze o dvou případech – generálu Alexandru Pavloviči Kutepovovi a generálu Jevgeniji Karloviči Millerovi. Na jejich zatčení měl údajně podíl jiný bílý generál Nikolaj Skoblin, který měl být dvojitým agentem a hrát to na obě strany. Kutepova chytili 26. ledna 1930 v Paříži a převezli ho do Moskvy. Co se s ním stalo potom nikdo neví. Víme pouze, že zemřel v roce 1939. Jevgenij Miller byl vypátrán v roce 1937, po převozu do SSSR ho zavřeli v Ljublance a zastřelili roku 1939.
Pátrač píše:Co nám předložíš příště?
Co takový Richard III.? Neuvěřitelně zajímavá a rozporuplná osobnost a taky úžasná Shakespearova hra. Ne, vážně nevím. Z ruské občanské války nejspíše Wrangela nebo Alexejeva, ale přemýšlím už dlouho o Anglii. Alžběta I. je tam docela sama.
Bublifuk píše:K tomuto bych si jen dovolil polemizovat s tím, že Britové porazili německé loďstvo a zrušili tak blokádu černomořských přístavů. Němci na Černém moři totiž žádné loďstvo neměli, nebylo tedy co porážet.
Děkuji, hned to půjdu opravit. Koukala jsem na to a máš pravdu. Musím se pořádně podívat, kde jsem ty Němce sebrala. Je fakt, že když se nad tím teď zamyslím, tak je jejich přítomnost u Krymu docela divná. Ale kde jsem to proboha sebrala? Zvláštní. No nic, ještě jednou ti děkuji.
Bublifuk píše:Je to super, že píšeš zrovna o této pohnuté části ruské historie. V češtině toho zase tolik nevyšlo a ruské prameny jsou pro mne nedostupné, neboť nerad přiznávám, že jsem azbuku již takřka dokonale zapomněl, ač jsem se jí ještě chvíli učil
To je v pohodě, setkávám se s tím docela často. Jazyky se zapomínají rychle, pokud se jimi nemluví a neprocvičují se. Navíc výuku ruštiny tu hodně zkalila historie a atmosféra té doby, takže se není co divit. Přitom je to nádherný jazyk, znělý a melodický a taky je to jazyk velkého Puškina.

Sehnat více kvalitních titulů o občanské válce v češtině není žádná sranda. Vycházím v drtivé většině z ruských zdrojů, sem tam angličtina, francouzština. Ale třeba se to časem změní. Pohled zahraničních autorů by určitě přinesl řadu nových souvislostí a informací.

Jsem strašně ráda, jak tu byly tyhle moje žvásty přijaty. Byl to původně jenom nouzový plán, nevěděla jsem, o čem psát, když jsem víceméně skončila Romanovce. Obvykle nepíši o událostech po roce 1918, ale tohle téma mě hodně chytlo. Nemám v tom sice ještě přehled, jaký si představuji, ale pracuji na zlepšení.

Jinak, děkuji vám oběma. 8-)
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
vencour
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 517
Registrován: 1/6/2007, 00:18
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od vencour »

Ljubov, taky děkuju. Vidím to tak, že tento článek může malou troškou přispět menšímu démonizování našeho velkého východního souseda. Pokud se nepletu, České země do příchodu bolševiků neměly s Matičkou Ruskou nějaké potíže?
Obrázek
Ty nejhlubší objevy nečekají nutně za příští hvězdou. Jsou uvnitř nás utkány do vláken, která nás spojují, nás všechny. (Jonathan Archer, Enterprise)
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Nám neděkuj, nám se to prostě líbí. Ale k těm emigrantům.

Na konci války prokazetelně Američané a Britové a koneckonců i my Československo Rudé armádě a tím pádem NKVD vydaly desítky tisíc Vlasovců a kozáků. Od nás si navíc odvleklin několik set emigrantů - generál Vojcechovský byl jeden z nich a považuji to za strašnou věc.

Dále jsem narazil na informace že i Francie repatriovala a tím vydala k likvidaci desítky tisíc Rusů či spíše sovětských obbčanů, kteří budovali Atlantický val a někteří ho i bránili proti vylodění v pomocných sborech.
Prot jsem se ptal na ty emigranty.

Takže takto a děkuji za odpovědi. :D :D
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Cassius Chaerea
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1247
Registrován: 19/9/2007, 10:52

Příspěvek od Cassius Chaerea »

Pěkný článek, jen malá drobnost, Krym není jížně od Novorossijsku.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Cassius Chaerea píše:jen malá drobnost, Krym není jížně od Novorossijsku.
Jó, to jsem poněkud přestřelila. Krym je samozřejmě od Novorossijska na západ. Myslela jsem to tak, že když Děnikinova armáda vyklízela Novorossijsk, potřebovala se stáhnout na jih, respektive tak nějak "dolů". Z Novorossijska přímo na jih se ustoupit nedalo, tam se pomalu rozšiřovala Gruzie, a nejbližší území ležící aspoň trochu jižněji je Krym. Měla bych se vyjadřovat smysluplněji, omlouvám se.
vencour píše:Pokud se nepletu, České země do příchodu bolševiků neměly s Matičkou Ruskou nějaké potíže.
Neměly, aspoň myslím. Žádný konflikt před rokem 1918 mě nenapadá. Možná s výjimkou první světové války, východní fronta na sebe navázala tisíce Čechů. Ale je fakt, že ji Rusko nevedlo proti samotnému českému národu.


K těm emigrantům: Vlasovci jsou už jinačí kategorie a jiná doba. Je fakt, že československá vláda proti aktivitám NKVD nijak zvlášť neprotestovala. Těžko říct, jestli by jí nějaké protesty byly platné. Situace v Československu byla jiná než ve Francii, která nebyla tolik vystavena vlivu SSSR.
Svým tvrzením, že "Francie ruské emigranty nevracela, když už je jednou přijala", jsem označila pouze tu vlnu, která přišla během občanské války. Lidé, kteří přišli o nějakých deset, patnáct let později beru jako něco jiného.
Pátrač píše:Dále jsem narazil na informace že i Francie repatriovala a tím vydala k likvidaci desítky tisíc Rusů či spíše sovětských obbčanů, kteří budovali Atlantický val a někteří ho i bránili proti vylodění v pomocných sborech.

Zajímavé a nové info, děkuji! Škoda, že k tomu nemůžu nic doplnit, je to bohužel úplně mimo můj zájem.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

Ale no tak Ljubov, jaké žvásty?!? Opravdu se zbytečně podceňuješ!

Navíc: Za I. svět. války Němci na ten Krym skutečně došli. Postup jejich pozemních vojsk byl následující: 13.3. dobyli Oděsu, 17.3. Nikolajev, 25.4. Simerfopol a 1.5. Sevastopol. Vše pochopitelně v roce 1918. Jde o to, že Centroflot (bolševické vedení černomořského loďstva) v březnu 1918 odmítl mír z Brest-Litevsku a tak v této oblasti boje nadále pokračovaly. 2.5. pak do Sevastopolu vpluly i lodě turecké flotily - s německými velitely. V té době už však nejmodernější jednotky ruského loďstva byly v Novorossijsku, takže se Němci s Turky zmocnily jen starých, nebo pro nutnost oprav nebojeschopných, plavidel, s nimž se nic moc dělat nedalo. Dlužno podotknut, že ani v Novorossijsku nebylo loďstvo v bezpečí, takže Rusové většinu bojeschopných plavidel stejně sami potopili. Zbylé pak po skončení I. svět. války užívali bělogvardějci.

To bylo trošku mimo téma, připouštím - jen jsem tím chtěl říct: jediné s čím jsem nesouhlasil bylo, že německé loďstvo provádělo blokádu ruských přístavů, to neprovádělo, ani nemělo s čím.
Jinak však Němci na Krymu rozhodně byli, to je naprostá pravda, takže se není zač omlouvat, Tvé zdroje byly v pořádku. 8-)
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
Martin Hessler
poručík
poručík
Příspěvky: 715
Registrován: 12/5/2009, 16:49
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Martin Hessler »

Spíš by mě zajímalo, kolik bělogvardějců objevilo samo NKVD a kolik jich deportovalo do SSSR. Vím pouze o dvou případech – generálu Alexandru Pavloviči Kutepovovi a generálu Jevgeniji Karloviči Millerovi. Na jejich zatčení měl údajně podíl jiný bílý generál Nikolaj Skoblin, který měl být dvojitým agentem a hrát to na obě strany.
Těch deportací (spíš únosů) zpátky do Ruska asi tolik skutečně nebylo. Bolševická vláda se netěšila u západních politiků žádným sympatiím, řada států ji do roku 1924 vůbec neuznala za legitimní, a tudíž nemohla jednat o legálních deportacích. Ale podle vzpomínek pamětníků bývalo dost běžné, že ČEKA vysílala své agenty-ilegály přímo do Francie. Ti potom zabíjeli přímo na místě nejen bývalé carské důstojníky, ale i civilní emigranty. Po válce tam vládl chaos a pár zavražděných ruských uprchlíků zřejmě nikomu nescházelo. Z oněch dob se také traduje čekistický zvyk stahovat zavražděnýcm bělogvardějcům kůži z rukou (ovařením ve vodě) - "bělaja perčatka".
Neexistují žádné zoufalé situace. Existují pouze zoufalí lidé. /Heinz W. Guderian/
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Martin Hessler píše:Z oněch dob se také traduje čekistický zvyk stahovat zavražděnýcm bělogvardějcům kůži z rukou (ovařením ve vodě) - "bělaja perčatka"
O tom jsem taky četla, v souvislosti s ruskými emigranty v Číně. Tento "zvyk" vychází z typického znaku uniforem carské gardy - bílých rukaviček. Údajně to celé probíhalo tak, že dotyčnému prořízli kůži a šlachy na zápěstí a ruce mu strčili do vařící vody. Když mu potom opatrně stáhnuli kůži, vypadala jako bílá rukavička.
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Bublifuk píše:...takže se Němci s Turky zmocnily jen starých, nebo pro nutnost oprav nebojeschopných, plavidel, s nimž se nic moc dělat nedalo...
Ale dalo. Němci se v květnu 1918 zmocnili prakticky celé Černomořské flotily včetně bitevních lodí (z hlavy mě napadá např. Rostislav nebo známý Potěmkin). Některé menší jednotky dokonce dostaly německé posádky a plánovalo se jejich nasazení ve Středomoří. Jednalo se hlavně o ponorky, a to konkrétně o čtyři jednotky třídy Bars (z hlavy se mi vybavují jména Burevěstnik, Utka a Gagara, na čtvrtou si ne a ne vzpomenout :( ), které dostaly označení US-1 až US-4 a dále o americké Hollandy, které se válely ve skladech ještě zabalené v bednách. K bojovému nasazení už za Němců samozřejmě nedošlo, protože válka skončila.
Flotila pak přešla do rukou anglo-francouzské středomořské eskadry, která v Sevastopolu přistála 24. listopadu 1918 a potom ji dostalo námořnictvo generála Wrangela. Teprve pak - při útěku před Mechlisem a Bljucherem, kteří na Leninův rozkaz podřezávali koho potkali - došlo k potopení nefunkčních jednotek, které však bolševici později vytáhli. To co plavalo se dostalo až do Bizerty, odkud se posádky rozprchly po světě.
Pro zajímavost dodám, že šest oněch amerických Hollandů si zabojovalo ještě za WW2, což bylo něco na hranici hrdinství a šílenství, protože to byly v podstatě muzeální kousky. Přesto čtyři ponorky i tuhle válku přežily.

Burevěstnik v Bizertě, 1921.

Obrázek

Sorry za off-topic. :oops:
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Ljubov a Martin Hessler - to vy dva jako myslíte vážně? Tedy to stahování kůže z rukou? Já jsem na to narazil jen v souvislotí s tím, že když carským důstojníkům sundali jeich bílé rukavičky tak je degradovali na úroveň mužstva - ale o stahování kůže, no nevím..... Oni čekisté byli asi hodně jetí lidé ale tohle mi připadá moc i na ně.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Collombo
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 205
Registrován: 1/3/2009, 12:18
Bydliště: Plzeň

Příspěvek od Collombo »

Bývalo to dokonce i mnohem horší, to ztahování kůže z rukou u zabitých je jenom odvárek toho čeho se ČEKA i řadov vojác RA dopouštěli jenom o málo let dříve a co zažil nejeden ČS legonář.
Celý repertoar byl u Ruské emigrace celkem dobře znám, tak si tu hrůzu a strach u odvlečených ani nedokážu představit.
In hoc signo vinces.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Collombo píše:Bývalo to dokonce i mnohem horší, to ztahování kůže z rukou u zabitých je jenom odvárek toho čeho se ČEKA i řadov vojác RA dopouštěli jenom o málo let dříve a co zažil nejeden ČS legonář.
Celý repertoar byl u Ruské emigrace celkem dobře znám, tak si tu hrůzu a strach u odvlečených ani nedokážu představit.
No tak neváhej a piš. A hlavně uveď zdroje - abych si to mohl přečíst i já v originálech.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Collombo
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 205
Registrován: 1/3/2009, 12:18
Bydliště: Plzeň

Příspěvek od Collombo »

Co se zdrojů týče, pochází moje poznatky hlavně ze zápisku a vzpomínek na šich legionářu z Ruska a Válečných deníků ČS Legií v Rusku, také z několika dokumentů Čt. V pozdější dobe také z knihy od Amy Knight, Berija -Stalinův první pobočník.
Tyto metody, dost nechutné, bohužel neustále potvrzované (dle mne) nezáv. zdroji, měly zprvu za cíl odradit od spolupráce s Bělogvardejci, později se však ocitlo mimo jakoukoliv kontrolu.
Nejčastěli byl zajatý voják a, nedej bože že to byl důstojník, zbaven zraku vydloubnutím (!!!) očí, kůže z rukou nedo zad stažena za živa.
Nedílnou součástí tohoto zvěrstva byla Kastrace a Pardon, vecpání onoho do dutiny ústní!!! To vše za živa, někdy i částečná dekapitace.

Z pozdější doby ČEKY si ješte vzpomínám na poněkud "milosrdnější" formu "deportace" jistého velvyslance SSSR (v Turecku, ale nejsem si jist)zpět do vlasti v několika balících diplomatické pošty.

Četl jsem to několikrát, několikrát jsem to slyšel, ale teprve když jsem to ted napsal se mi udělalo adekvátně blivno. Jdu si zapálit a kontrolovat pravopis nebudu.
In hoc signo vinces.
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Příspěvek od Bublifuk »

to Destroy: vycházím-li z Hrbka (Velká válka na moři, díl V.) pak v případě starších bitevních lodí Rostislav, Potěmkin, Joann Zlatoust, Andrej Pervozvannyj atd. šlo o plavidla sice plavbyschopná, ale celkově ve špatném stavu - pro skutečný boj už jen těžko použitelná. Z moderních bitevních lodí to už byla jen Volja. Ostatní byly buď potopeny ještě za války před 1918 (Imperatrica Marija), nebo pak před Novorossijskem. Stejně tak před Novorossijskem skončily i moderní torpédoborce. Zcela bojeschopný nebyl ani křižník Prut (ex Hamidyie), jehož přestavba nebyla dokončena. Krom toho na obsazení větších lodí stejně neměli v této lokalitě posádky...

Pokud jde o ponorky, podle toho, co se tam píše, Němci neměli v úmyslu je užít s vlastními posádkami,protože německé ponorky byly v této době technicky vyspělejší. Takže uvažovali o jejich předání tureckému a RU loďstvu.
Tuhle Hrbkovi pentalogii celkem dost ctím a z ní jsem vycházel.
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Děkuju za spoustu přínosů ve vaší debatě o námořnictvu. Je úžasné, kolik informací se nastřádá kolem jednoho mého omylu. Omlouvám se, že k tomu nic nemůžu dodat, ale tato problematika je mi natolik vzdálená, že o ní nic nevím. Takže jen koukám. Ale je to nesmírně zajímavé čtení a rozhodně se nejedná o off topic.
Pátrač píše:Ljubov a Martin Hessler - to vy dva jako myslíte vážně? Tedy to stahování kůže z rukou?
Naprosto vážně, Pátrači. Když jsem o tom četla poprvé, taky jsem tomu nemohla uvěřit. A to jsem ještě vynechala fakt, že toho chudáka tou staženou kůží i udusili. Nestávávalo se to pořád, ale řada případů se skutečně stala. Spekuluje se, že tuto praktiku čekisti odkoukali od Číňanů, ale netuším co je na tom pravdy.

O dalších praktikách ČEKy se tu už dobře rozepsal Collombo, tak ještě něco málo přihodím: Vedle stahování za živa bylo hodně rozšířené ukřižování ( i s "trnovou" korunou z ostnatého drátu), postupné pálení, ukamenování nebo "klasické" oběšení. Nebo dotyčného přivázali k prknu a pomalu přistrkovali do pece nebo barelu s vařící vodou. V zimě se mučilo tak, že nepohodlné osoby vysvlékli do naha, svázali, vyhodili na ulici a sledovali jak umrzají. Anton Děnikin uváděl, že u řady zajatých bělogvardějců objevili, že mají plíce a ústa plná hlíny, kterou se udusili.
Pokud ČEKA zajala nějaké ženy, praktikovala na nich odlišné postupy. Ženy byly mučeny jen zřídka (nebo se o tom jenom nemluví), obvykle byly znásilněny a potom zastřeleny.
Collombo píše:Nejčastěli byl zajatý voják a, nedej bože že to byl důstojník, zbaven zraku vydloubnutím (!!!) očí, kůže z rukou nedo zad stažena za živa.

Oči vydloubli třeba generálu Paulu von Rennenkampfovi, ještě v roce 1918.
Pátrač píše:Oni čekisté byli asi hodně jetí lidé ale tohle mi připadá moc i na ně.
Samotní čekisté měli nejspíše k normálním lidem daleko, ale v podstatě plnili příkazy. Největší cvoci je museli vymyslet. Nikolaj Bucharin píše, že se u řady čekistů duševní choroba objevila až po několika měsících "práce". Tuto chorobu umocnil alkoholismus a nadměrné užívání drog.
No, a kdo ví, kolik toho o nich ještě nevíme..
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

No tak tedy jo. Ale pak je lepší toho více nevědět. Vraťme se k něčemu lepšímu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Ljubov
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 851
Registrován: 13/7/2008, 17:17
Bydliště: Udmurtsko

Příspěvek od Ljubov »

Souhlasím, že to není kdovíjak optimistické, ale mluvit by se o tom mělo. Je to sice brutální, ale považuji za chybu to kvůli té brutalitě ututlat a tvářit se jako že nic. Už kvůli těm tisícovkám obětí. Není to tolik profláknuté téma, ale myslím si, že teď, kdy se o Čece může psát bez jakýkoli omezení (kromě nedostatku informací), by se o tom mělo mluvit a psát co nejvíc.
Chápu, že jsi to myslel jinak, ale nedalo mi to.

Ale jestli by někdo měl nějaký nápad na "vylepšení atmosféry" sem s ním!
Obrázek
All for our vantage. Then, in God’s name, march.
Every rose grows merry with time.
There’s never a rose grows fairer with time.

Odpovědět

Zpět na „Osobnosti, vojáci, příběhy“