Vrátil bych se zpět k Irvingovi. Netroufám si soudit, jestli Irving popírá Holocaust, nebo ne a ani to nechci rozhodovat. Četl jsem od něho pouze jednu knihu a další již číst nebudu, protože mě to stačilo. Knihu, kterou jsem četl je Norimberk – poslední bitva. Vybral jsem z ní necelou jednu kapitolu, dle mého názoru dostatečně kompaktní, aby text nebyl vytržen z kontextu, ale ne zase neúměrně dlouhý. Celou knihu můžete nalézt třeba zde:
http://www.vzdelavaciinstitut.com/_file ... 1885cc23e9.
Zkusme se nyní na tuto kapitolu blíže podívat. Vždy pod každým odstavcem napíšu svůj pohled na napsaný text. Původní text je doslovná citace českého překladu a je napsaný kurzívou v uvozovkách.
„18. Konečné řešení
ŽIDOVSKÉ ORGANIZACE V New Yorku přesvědčily Roberta Jacksona o „šesti milionech“ židovských obětí toho, co bylo později nazváno holocaustem. Po měsících práce s dokumenty změnil americký hlavní žalobce názor a v dubnu 1946 poznamenal: „V norimberském procesu se soudí zavraždění čtyř až pěti milionů lidí, podle některých odhadů až šesti milionu. Tato cifra nezahrnuje lidi zabité v bitvách a ty, kteří zahynuli na následky mučení v koncentračních táborech s výjimkou vyhlazovacích táborů. Například v Dachau bylo zabito 268 000 lidí.“742) {Tento odhad byl chybný. V době osvobození bylo v táboře asi 75 000 vězňů, včetně 43 401 politických a 22 100 Židů. Procento poprav nepřesahovalo 0,001 %. Německá vláda nyní odhaduje celkový počet úmrtí v Dachau na 31 951. Dvě třetiny z nich byly zaviněny tyfovou epidemií v posledních sedmi měsících. Z tohoto celkového počtu obětí 2 226 lidí zemřelo za jeden měsíc potom, co správu tábora převzali Američané.}“
Robert Jackson byl americký žalobce v Norimberku. Odkaz č. 742 je na nepodepsanou zprávu uloženou v knihovně amerického kongresu ze dne 20.4.1946. Moje dojmy jsou následující:
a) Po přečtení odstavce mám nedokladný pocit, že těch 268 000 lidí (nebo 75 000 lidí), kteří byli zavražděni v Dachau, mají na svědomí Američané. Alespoň na mě to tak působí.
b) Chybí mi jakákoliv zmínka o tom, že Dachau byl jeden z „nejslušnějších“ německých koncentračních táborů (a to při vší úctě k těm tisícům zavražděných).
c) Věta „Dvě třetiny z nich byly zaviněny tyfovou epidemií v posledních sedmi měsících“ zní, jako že si to ti vězňové vlastně způsobili sami. Proč tam není uvedeno, že ta tyfová epidemie vypukla z důvodu katastrofálních hygienických podmínek, které způsobili němci koncentrací takového množství lidí na jednom místě. To ta epidemie tyfu vypukla z ničeho nic sama?
d) Proč tam není napsáno, že Američané po osvobození udělali všechno, co bylo v jejich silách pro zvládnutí této epidemie a že bez jejich pomoci by byla situace ještě horší?
e) Tábor v Dachau byl primárně určen pro „politické vězně“ (již od svého založení), proto zde bylo výrazně méně židovských vězňů, než v jiných táborech. Byla by slušnost to uvést.
„Ze zpětného pohledu je zajímavé, že nacistické „továrny na smrt“ sehrály v norimberském procesu mnohem méně důležitou roli než zastřelení důstojníků britského letectva, kteří uprchli ze saganského zajateckého tábora, a než podmínky, v nichž žili Speerovi dělníci na nucených pracích. Snad tomu tak bylo proto, že v době zahájení procesu byl osvětimský velitel ještě na svobodě. Navíc se zločiny tohoto druhu zabývali Rusové a Francouzi. Přestože byly podmínky v koncentračních táborech, které obsadila americká a britská armáda, nesmírně kruté, nepodléhaly mezinárodnímu soudnímu stíhání.“
a) Poslední věta mi nedává smysl, není vysvětleno, jak autor dospěl k závěru, že podmínky v těchto táborech nepodléhají mezinárodnímu soudnímu stíhání. Mnohem vhodnější by bylo napsat, že do té doby nepodléhaly. Po druhé světové válce se staly běžné a nevím o tom, že by s tím někdy polemizoval (viz. procesy za zločiny za války v bývalé Jugoslávii a řadu dalších). Když v dnešní době považujeme za normální soudit zločince, kteří v 90-tých letech vraždili v Jugoslávii, případně jinde, proč nemůžeme ve čtyřicátých letech soudit zločince, kteří dělali totéž v mnohem masovějším měřítku?
„Tábor Dachau zůstal pro Američany do jisté míry nevyřešeným problémem. V Norimberku byl vyslýchán jistý dr. Franz Blaha. Údajně pomáhal v plynových komorách a vypovídal zcela typicky: „Z osmi nebo devíti lidí v komoře byli tři ještě živí, ostatní vypadali mrtví… Později bylo takhle zabito mnoho vězňů.“743) V Dachau však žádná plynová komora nebyla.744) Na jedné fotografii jsou zachyceny dveře s utěsněním proti plynu s emblémem lebky s nápisy typu GASZEIT:ZU… AUF… (práce s plynem: od… do…) nebo VORSICHT! GAS!LEBENSGEFAHR! NICHT ÖFFNEN! (Pozor! Plyn! Životu nebezpečno! Neotvírat!).745) Tato komora sloužila k likvidaci vší, přenášejících tyfus, z oděvů vězňů. Její fotografie byla často publikována.“
Odkaz č. 743 je na blíže nespecifikovaný „IMT“
a) Tábor v Dachau byl „do jisté míry“ problémem hlavně pro obžalované v procesu, Američané jenom uvedli to, co tam našli (a natočili).
b) Výpověď byla pravděpodobně skutečně chybná. V Dachau byla plynová komora, ale nikdy nebyla zprovozněna (zde všeobecně odkáži na internet, kde je možno nalézt hodně stránek na téma plynová komora v Dachau).
„Americké úřady jmenovaly soudního patologa dr. Charlese P. Larsona, aby provedl pitvu těl objevených a exhumovaných v Dachau. Nenašl však žádné důkazy – ani vpichy jehlou, ani zbytky jedu – které by potvrdily senzační historky o jistém „dr. Blankem“, který před osvobozením tábora likvidoval vězně obrovskou injekční stříkačkou. Po odkrytí hrobu Larson provedl pitvy – podle jeho vlastního odhadu bylo okolo pětadvaceti denně. Dnes už nás nepřekvapuje, že zjistil, že většina pohřbených zemřela na „běžné příčiny“ smrti za války, především na tyfus, a že by bylo vhodné nechat hrob na pokoji.746)
„
Odkaz 746: John D. McCallum, Crime Doctor (Mercer Island, Washington, 1978), str. 46 a d. Když dostával Larson v roce 1980 vyznamenání za práci patologa na kansaské univerzitě, poznamenal, že přestože v rukou nacistů umíraly statisíce, dokonce i milony Židů, „Většina jich zemřela na následky podmínek, v nichž byli drženi, nikoli násilně“. „V jednom táboře,“ řekl, „zemřelo 90 % lidí na tuberkulózu. Šířila se od boudy k boudě.“ Wichita Eagle, 1. 4. 1980.
a) Vzhledem k tomu, že autor nenapsal kdy exhumace a pitvy probíhaly, ani kdy byl patolog přizván, tak si čtenář asi těžko může udělat obrázek o tom, zda při nich šlo vůbec vpichy nebo zbytky jedu poznat. Ony „běžné příčiny války“, to snad ani nemá cenu komentovat.
b) Odkaz 746 – naprosto zcestné. Systém nacistických koncentračních táborů byl zjednodušeně řečeno třístupňový. V prvním stupni byly shromažďovací tábory a ghetta. V druhém stupni byly pracovní tábory a ve třetím vyhlazovací tábory. Autor vůbec neuvádí, jak přišel patolog k těmto údajům. V případě, že zkoumal těla z pracovních táborů, tak zde žádné rozpor nevidím. Systémem těchto táborů (pracovních) bylo „upracovat“ lidi, prostě za minimálních dávek potravy a těžké fyzické práce je natolik tělesně oslabit, že zemřou. V takovýchto podmínkách se samozřejmě nemoci šíří velmi snadno a skutečně také mnoho lidí nemocem podlehlo. To ale nikoho nemůže omlouvat. Vždyť toto byl také samotný důvod existence těchto táborů. Podrobnosti o systému německých koncentračních táborů je možno nalézt kdekoliv na internetu.
„Celá nacistická kampaň na likvidaci Židů a dalších nežádoucích osob proběhla v takovém zmatku a dezorientaci, že je těžké pokoušet se tvrdit s určitou dávkou jistoty, co se skutečně stalo a co ne. Úkol historiku nijak neusnadňují zákony, které po padesáti letech přijaly některé evropské země. Ty naopak brání zdravému odhadu a výzkumu. Krom precedentu plynové komory v Dachau je v SRN trestným činem, sankciovaným pokutami a odnětím svobody, zkoumat otázku „plynových komor“. {Autor dostal v lednu 1993 v Mnichově, pokutu 30 000 DM za to, že uvedl v jedné přednášce, že plynová komora, kterou předvádějí turistům v Osvětimi, je podvrh. Zároveň mu byl trvale zakázán vstup do německých archivů a na německé území. Osvětimské úřady později přiznaly, že komora byla postavena tři roky po válce v rámci „rekonstrukce“ podle předpisů polské vlády. Návštěvníkům se to však neříká. Viz. L’Express, Paříž, 29. 1. 1994}Ve Francii jde zákon ještě dále. Od roku 1990 je tu trestným činem contester (zpochybnit) jakýkoliv zločin proti
lidskosti, jak jej definovala norimberská charta. Tudíž je trestné připisovat vraždy v Katyni Rusům a zpochybnit věrohodnost „židovského mýdla“. {Zákon Fabius-Gayssot zavedli komunističtí poslanci a podepsal jej prezident Francois Mitterand na výročí dobytí Bastily v roce 1990. Na základě tohoto francouzského zákona už bylo stíháno několik osob. Autor této knihy byl v roce 1995 pařížským soudem pokutován asi 500 britských liber za názory, které o tři roky dříve vyslovil ve svém domově v Londýně v interview prestižnímu francouzskému listu. Francii několik let nenavštívil.}“
a) Likvidace židů zase takový chaos nebyla, ale je skutečně asi nemožné, najít nějaké přesné číslo. Některé příkazy byly dávány ústně, takže záznamy vůbec neexistují a někdy se ani nevedly (hlavně po Barbarosse při akcích Einsatzkommand). Zbytek bez komentáře, toto asi do historické publikace o Norimberském procesu nepatří.
„V NORIMBERKU udal do záznamu důstojník SS dr. Wilhalm Höttl, který byl v letech 1944-45 sekčním šéfem Amt VI Kaltenbrunnerovy RSHA, působící v jihovýchodní Evropě, že na konci srpna 1944 měl doma v Budapešti rozhovor s obersturmbannführerem SS Adolfem Eichmannem o nedávném odstoupení Rumunska od Osy. Podle Höttla – který se později stal agentem OSS a nyní v Noriberku vypovídal jako svědek – vyjádřil Eichmann přesvědčení, že Německo válku prohrálo a že jeho osobní osud je zpečetěn, protože má na svědomí „miliony Židů“. Höttl tvrdil, že se zeptal, o kolika Židech mluví. Himmler, odpověděl Eichmann, ho nedávno žádal o přesnou cifru, a Eichmann pro něho napsal hlášení. „Ve vyhlazovacích táborech,“ začal Eichmann podle verze, kterou sepsal Höttl pro Američany, „zabili asi čtyři miliony Židů. Další dva miliony zahynuly jinak – většinou byli zastřeleni k tomu určenými skupinami (Einsatzkommandos) bezpečnostní policie při tažení proti Rusku.“ Himmler s hlášením nebyl spokojený,“ řekl Eichmann, alespoň podle Höttla, „protože podle něho byl počet zabitých Židů vyšší než 6 milionů.“ Himmler tedy poslal svého člověka ze statistického úřadu, aby s Eichmannem vypracoval nové hlášení podle jeho podkladů. {Jediná statistická analýza židovské otázky, kterou provedl Himmler se svým inspektorem statistiky dr. Richardem Korherrem, je z ledna 1943, a měla za cíl informovat Hitlera o výsledcích SS v prvních deseti letech Třetí říše. V létě 1944 nebyla žádná podobná analýza provedena.}
Höttl uvedl, že tuto záležitost ohlásil OSS, „s níž jsem byl tehdy ve styku“, ještě před koncem války.747) „
Odkaz č. 747: „Místopřísežné prohlášení dr. Wilhelma Höttla, 26. 11. 1945. Höttl: „Dal jsem ještě před porážkou Německa odborné informace [o rozhovoru s Eichmannem] americkým zástupcům v jedné neutrální zemi, s níž jsem měl v té době kontakty“ (ND:2738-PS). Dva svazky o Höttlovi jsou v Princeton University, Seeley Mudd Manuscript Library, Allen W. Dulles papers, box. 21 (1945) a box 57 (1953), rukopis Höttlových pamětí „Byl jsem hlavní Hitlerův špión“.“
a) Statistická zpráva Richarda Korherra je např. zde:
http://www.deathcamps.org/reinhard/korherr_en.htm
„MÁME-LI POKLÁDAT Höttlovo svědectví za věrohodné, musíme je vidět ve světle jeho snahy zajistit si brzké propuštění z amerického zajetí. Tato snaha byla úspěšná i přes jeho podíl na operacích SS na Balkáně. 26. září 1945 Höttl napsal plukovníku Andrusovi a připomněl mu Eichmannovu službu OSS ve Švýcarsku a Itálii, stovky stran zpravodajských hlášení, která předal generálu George S. Pattonovi, velitel třetí vojenksé jednotky americké armády v jižním Německu, a důkazy, které již předložil, proti obergruppenführerovi SS Kaltenbrunnerovi. K tomu si Höttl stěžoval, že několik let trpí žaludečními vředy v důsledků žaludeční neurózy: „Mívám koncem jara a na podzim pravidelné záchvaty.“ Protože se chýlilo k podzimu, požádal o propuštění, než se žaludeční záchvaty vrátí. Dopis ukončil žádostí o povolení „podávat verbální a explicitní hlášení a současně probrat podrobnosti eventuální spolupráce“.748)
18. října, den předtím, než byla oficiálně vznesena žaloba jednadvaceti norimberským vězňům, podepsal Andrus, který normálně neměl s nějakou obětí žaludečních vředů slitování, laissez-passer pro bývalého důstojníka SS. „Dr. Wilhelm Höttl,“ stálo v něm, „je německý občan a… má povolení tohoto úřadu pohybovat se volně na území Norimberku bez policejní doprovodu nebo bezpečností služby.“749) I s žaludečními vředy je však Höttl dosud naživu.
Zcela nezávisle na Höttlovi poskytl Jackson podobné vyjádření dalšímu nepochybnému válečnému zločinci, sturmbannführerovi SS Dieteru Wislicenymu. Byl to jeden z mála svědků, které nakonec povolala žalující strana, a vypovídal, že „Eichmann, který měl celý program na starost, mu řekl, že bylo zabito mezi 4 a 5 miliony Židů“. Dále
Wisliceny uvedl, že obersturmbannführer Eichmann jednou řekl: „Půjdu do hrobu s radostí, když budu vědět, že mám na svědomí 5 milionů Židů.““
748: „Höttl Andrusovi, 26. 9. 1945 (NA,RG. 238, US Chief of Counsel at Nuremberg, Main Office Files, citace Cavea Browna, viz výše, str. 754).“
Zde není co komentovat.
„PO PŘEČTENÍ svědectví Wislicenyho stojí za zmínku, že je Eichmann, který se stále skrýval v Argentině, nazval Blödsinn – nesmysl -, později však v soukromém rozhovoru přiznal, že něco takového patrně řekl. Jeho první reakce byla, že toto prohlášení jeho bývalého přítele, nadřízeného a později podřízeného Wyslicenyho nemá žádnou hodnotu, protože podle jeho názoru muselo být získáno pod nátlakem. V Argentině řekl do magnetofonu, že je mu těžko pochopitelné, že by na Slovensku nepřátelé zlikvidovali svědka, který jednou před takovým soudem, jako byl norimberský tribunál, prohlásil, že jeho šéf mluvil o tom, že má na svědomí 5 milionů lidí – a to je hlavní obvinění našich protivníků. „Zrovna tak není pravda,“ řekl Eichmann při jiném rozhovoru, který se natáčel, „že jsem řekl, že bych šel s chutí do hrobu s vědomím, že jsem zabil 5 milionů Židů. Mí vlastní lidé by se na mě dívali jako na velkohubého troubu.“750) Při této příležitosti si vzpomněl, že jej z něčeho podobného nařkl dr. Wilhelm Höttl. „To je stejná blbost,“ napsal Eichmann později. „Höttl asi slyšel v rozhlase prohlášení Wyslicenyho nebo ho četl někde v novinách nebo v knížce, kterou napsal někdo z druhé strany, a potom se s tím pochlubil jak s vlastním přínosem.“751)
Později si však Eichmann všechno rozmyslel a přiznal, že inkriminovanou větu přece jen řekl – ovšem nemluvil o „Židech jako takových“, ale o „nepřátelích Říše“ obecně.752) „
Odkazy 750, 751 a 725 jsou na Eichmannovy materiály v autorově vlastnictví. Jinak asi není co komentovat, je to vše založeno na tvrzení Eichmanna, který jistě měl řadu důvodů, proč to říkal.
„Konečné řešení spadalo do zločinů proti lidskosti, které měli soudit Francouzi a Rusové.
3. ledna svědčil Wisliceny, že Himmler nařídil v březnu 1944 Eichmannovi, aby připravil mauthausenský tábor k nacistické invazi do Maďarska.753) On, Wisliceny, jel do Maďarska s Eichmannem. Ze zápisků soudce Biddlea je vidět, jak na něho zapůsobilo vyprávění svědka o poměrech mezi maďarskými Židy: „Nemožná strava a podmínky bydlení. Eichmann navrhl maďarské vládě, aby byli převezeni do Auchlitzu [sic], to se stalo pod dohledem maďarské policie.“ Podle tohoto svědka bylo „předvedeno ke konečnému řešení“ celkem 450 000 Židů, jak si zapsal Biddle.754-5) „
Odkaz 753 - Mauthausenské seznamy mrtvých 1939-1945, Odkaz 754-5 – „Soudce Francis Biddle, „Notes of Evidence, vol. 1“, 3. 1. 1946 (University of Syracuse, New York, George Arents Research Library, Francis Biddle Collection, box 3). Seznamy mrtvých z Osvětimi zabavili Rusové v lednu 1945 a vrátili je přes Moskvu německé vládě v roce 1989. Obsahují jména, data narození a data úmrtí asi padesáti tisíc lidí z tábora, kteří zemřeli převážně na epidemie a podobné příčiny.“
a) U druhého odkazu mi poněkud uniká souvislost s textem práce.
b) Slušný autor by asi uvedl, že výše uvedená citace svědka (Wisliceny – neznám), je nutno postavit do kontextu se skutečnou činností Eichmanna v Maďarsku. Zde např. Osvětim, nacisté a „konečné řešení“, Laurince Rees, Londýn 2005.
c) Věta „Obsahují jména, data narození a data úmrtí asi padesáti tisíc lidí z tábora, kteří zemřeli na epidemie a podobné příčiny“, je skutečně nutno doplnit o další větu. Ta by mohla znít třeba takto: „Jedná se o seznam z tábora Osvětim I. V táboře Osvětim II (Birkenau), kde probíhalo vyhlazování v plynových komorách, se lidé kteří neprošli selekcí neevidovali.“ Autor pravděpodobně „opomněl“ toto uvést.
„28. ledna předvolali Francouzi první svědkyni. Čtyřiatřicetiletá vdova Marie-Claude Vaillant Couturierová bývala poslankyní Národního shromáždění. 9. února 1942 ji zatkli nacisté a 23. ledna ji poslali do Osvětimi spolu s dalšími dvěma sty vězňů. Z nich, jak uvedla, přežilo válku pouze 49. Tito vězni museli stavět silnice a čistit bažiny neustále po kotníky ve vodě a mokrém písku. Živě líčila, jak jednoho mrazivého dne v únoru stáli při nástupu, potom dostali ránu a měli se rozběhnout. „Ti, kdo nemohli, byli odvedeni do bloku 25 – to byla vstupní hala k plynové komoře – a tam byli zabiti. Na nádvoří se povalovaly mrtvoly,“ zapsal si Biddle, „z nichž tu a tam vyčnívala hlava nebo ruka snažící se z haldy vyprostit.“ Od rána do večera se ozývalo sténání ve všech jazycích: ‚Vodu! Vodu!‘ Zpívali marseillaisu, když se plynový vůz [sic] dal do pohybu.““
A tak pokračovalo svědectví dál a soudci si zapisovali, až byli natolik zmatení vší hrůzou, že nemohli pochybovat. „Nemocní často umírali na podchlazení nazí před nemocnicí.“ (K čemu by byla ve „vyhlazovacím táboře“ nemocnice? Biddle ani jeho kolegové to nekomentovali). „Ženy raději umíraly při práci.“ „Slámníky byly plné hmyzu a vší.“ „Během dezinfekce oděvů zůstali všichni nazí a nemocní umírali.“ „Byla zaměstnaná u lékaře a viděla, jak mladé Židovky čekají na sterilizaci. Rovněž časté kastrace mužů – experimenty – vysoká úmrtnost.“
Bylo to otřesné vyprávění a částečně bylo evidentně založeno na tom, co se povídalo. „Běžné byly potraty. Novorozence topili v kbelíku vody. Kdosi jí řekl, že z Berlína přišel
pokyn zabíjet matky s kojenci. Ženy z SS byly stejně kruté jako muži. Atmosféra teroru a korupce. SS trestala padesáti ranami do zad holí na jakémsi stroji.“ Na jednom místě si Biddle poznamenal skepticky: „O tom pochybuji.“ Dále však zaznamenával výpověď svědkyně:
Vybrány z konvojů židovských žen, stařeny, nemocné a děti šly rovnou do plynu ještě před přijetím do tábora. Místní orchestr složený z členů tábora hrál při jejich příchodu svižné melodie jako „Veselá vdova“, aby nevěděly, co je čeká. Došly k domku z červených cihel, svlékly se, dostaly ručníky a šly do plynu. Zemřely v bezvědomí. Z popela po jejich spálení se vyjímaly zlaté zuby. Jednou bylo málo plynu a děti strčili do pecí živé. Tak zabíjeli i slabé dělníky, židovské ženy a lidi nakažené tyfem. Na vánoce 1943 naložili nahé ženy na vozy a Hessler [sic] bil ty, které se snažily utéci, protože věděly, že jedou na smrt. Z vozů se ozývalo „žalostné sténání“… Do plynu šli i Romové z celé Evropy.
Při křížovém výslechu tato svědkyně „stroze“ (německy!) přiznala, jak si Biddle udiveně poznamenal, že byla zatčena jako komunistka pro účast v hnutí odporu.
Streicherův advokát Marx jí položil otázku: „Jak si vysvětlujete, že jste prošla tak hladce?“
„Byla tam rok,“ zapsal si soudce Biddle její odpověď. „Většina jejích prohlášení se zakládá na osobní zkušenosti,“ zapsal v uvozovkách – z čehož vyplývalo, že si nyní uvědomil, že poměrně mnoho se na její zkušenosti nezakládá.756) „
Tento odstavec jsem zvolil delší, aby dával smysl. Jeho rozbor s objasněním, v čem je „zakopaný pes“ najdete zde:
http://www.holocaust.cz/cz2/resources/r ... 998/03/soa
Proto nepíšu ani odkazy.
„I GÖRING o tomto svědectví silně pochyboval stejně jako o filmu, který jako důkaz dodatečně předložili Rusové. „Film o krutostech jde natočit všelijak,“ řekl 15. února dr. Gilbertovi, „když vykopou těla z hrobů a potom je zase traktorem zahrnou zpátky.“ 20. února se promítal sovětský film plný mučících nástrojů, zmrzačených těl, gilotin a košů lidských hlav. Göring nahlas zíval a večer řekl majoru Leo N. Goldensohnovi, nástupci Kelleyho: „To mohli zrovna tak zabít pár set německých zajatců, obléknout je do ruských uniforem a natočit film. Vy neznáte Rusy tak jako já!“ Také zdůraznil, že mrtvoly byly natočeny ještě předtím, než se dostavila posmrtná ztuhlost, což znamená, že smrt nastala jen několik hodin před tím, než Rusové začali filmovat, a ne za nacistické okupace.
27. února si Biddle bez komentáře poznamenal úryvky ze svědectví jisté Polky, tlumočnice, která přežila Osvětim. „Lékaři a SS vybírali případy k usmrcení, mladí a silní byli přijímáni do tábora. Ženy s malými dětmi byly poslány ke krematoriu, tam byly děti ženám odebrány a usmrceny plynem zvlášť. V roce 1940 bylo nařízeno, aby děti byly strčeny do pecí živé.“ (Dnes je již samozřejmě známo, že v roce 1940 ani tábor Osvětim, ani jeho pobočka Březinka). „Často bylo slyšet výkřiky. Těžko říci, zda to byla opatření k úspoře plynu, nebo zda bylo v plynové komoře málo místa… V plynové komoře se často pracovalo ‚od svítání do soumraku.‘“757) „
Odkaz 757 je stejný jako 754-5
a) V závorce asi chybí slovo neexistoval. Zde má Irving skutečně pravdu, v roce 1940 se tábor teprve stavěl.
„Protože v Himmlerově trestním systému hrál pracovní tábor v Osvětimi ústřední roli, vyhlásili Spojenci úporné pátrání po prvním z jeho tří velitelů, obersturmbannführerovi SS Rudolfu Hössovi. Celé měsíce na něho platil zatykač. Ve skutečnosti byl již v květnu 1945 několik dní v britském zajetí zadržen a neidentifikován v kabině pro vězně SS v Heide poblíž Flensburgu, protože však byly v britské zóně velmi potřebné jeho zemědělské znalosti, byl propuštěn.
Devět měsíců potom pročesávala vojenská policie celé Německo. Začátkem roku 1946 objevila britská vojenská policie z 92. polní bezpečnostní sekce jeho ženu a děti ve Šlesvicku-
Holštýnsku. Drželi je pod přísným dohledem a 11. března z ní vymohli přiznání, že její manžel pracuje jako zemědělský dělník na farmě u Flensbergu pod jménem Franz Lang.758) Hösse nalezli v jedenáct hodin večer. Spal na pryčně na jatkách. Ještě před dvěma dny měl ampuli kyanidu – než ji rozlomil. Už tedy nemohl uniknout důsledkům své kariéry jako Himmler. Pro jistotu dostal pouta a zůstal spoután ještě tři týdny.759) Spoutaného Hösse vytáhli z lůžka, svlékli jej a hodili na jeden z jatečních stolů. Potom na něho začaly dopadat rány, dokud nezasáhl lékař: „Odvolejte si je, jestli z něho nechcete mít mrtvolu.“760) Seržanti odvlékli vězně, zabaleného do přikrývky, v bezvědomí do Clarkeova auta a tam mu nalili do hrdla whisky.
Když vůz zajížděl do kasáren v Heide, vál silný vítr. Höss byl odveden nahý přes nástupní prostory do cely.761) Následující tři dny celé probděl a po celou dobu byl vyslýchán v němčině – anglicky neuměl. Kenneth Jones od pátého královského jízdního dělostřelectva vzpomínal, že on a ještě další dva vojáci se střídali u Hösse v cele, a jakmile usnul, píchali do něho násadami od motyk. „Po třech dnech a nocích bez spánku,“ řekl Jones, „Höss konečně zkolaboval a přiznal se ke všemu.“762)
Höss později napsal: „Při prvním výslechu mě bili. Nevím, co je v záznamu, i když jsem ho podepsal. Kombinace alkoholu a bití na mě byla moc.“ „Zápis“, který mu předložili, byl osmistránkový připravený text v němčině. Höss jej podepsal za úsvitu 15. března. Měl tolik duchapřítomnosti, že doplnil čas 2.30 hod.763)
Toto doznání se nakonec ocitlo mezi dokumenty norimberského tribunálu jako NO-1210. Jak prohlásil sám Clarke, trvalo to tři dny plné nátlaku, než jsme je z něho dostali. Bylo v něm mnoho možná záměrných chyb, například to, že Höss hovořil o vyhlazovacím táboře „Wolzek u Lublinu“, mimo táborů „Belzek“ a „Treblinka“. Wolzek nikdy neexistoval a další dva tábory neexistovaly v době, o níž Höss povídal.
„Rudolf Höss byl nyní předán britské zpravodajské službě v Mindenu nad Weserou. „Tady,“ zaznamenal Höss, „se mnou opět hrubě zacházel anglický prokurátor, nějaký major.“ Vyslýchal jej plukovník Gerald Draper, bystrý jednatřicetiletý právník, který byl hlavním vyšetřovatelem britské komise pro válečné zločiny. Hössovo přiznání bude vrcholem jeho kariéry.764)
Odtud patrně pochází krátký dokument napsaný v angličtině (ani v americké angličtině, ani v němčině), který zní:
Dobrovolné prohlášení ve věznici
Rudolf Hoess, bývalý velitel osvětimského koncentračního tábora
dne 16. března 1946
Na základě instrukcí, které jsem ostal v květnu 1941 od Himmlera, jsem během června a července 1941 a koncem roku 1943, tj. v době, kdy jsem byl velitelem v Osvětimi, osobně zajistil usmrcení dvou milionů osob plynem.
podpis
Höss si dával na podpisu záležet: „Rudolf Höss, SS-Ostubaf., fr. Kdt. v. Auschwitz-Birkenau“.766)
O jedenáct dní později byl Höss připoután k jinému vězni a převezen do americké okupační zóny v jižním Německu. Zde dostal ubytování v norimberské věznici jako svědek. Vězeň, k němuž byl připoután, byl bývalý Goebbelsův tiskový mluvčí Moritz von Schirmeister, o jehož předvolání jako svědka obhajoby požádal Hans Fritzsche. Od Schirmeistera máme výpověď o tom, o čem hovořil Höss po cestě. „Samozřejmě jsem to podepsal,“ řekl mu Höss, „podepsal jsem, že jsem oddělal dva a půl milionů lidí. Mohl jsem klidně podepsat pět milionů. Jsou totiž metody, kterými donutíte kohokoliv podepsat cokoliv,
ať je to pravda, nebo ne.“767) Höss nazval Andrusův režim v norimberské věznici „zotavovnou“
Ve srovnání s tím, co zažil v rukou Britů.768) „
Odstavec jsem prodloužil, aby zůstal zachován smysl.
Odkaz 759 „Rudolf Höss, Commandant in Auschwitz, s úvodem lorda Russela v Liverpoolu (Londýn, 1959), str. 713-15. Německé vydání, Prof. Martin Broszat (ed.), Kommandant in Auschwitz (Stuttgart, 1958). [Zde citováno jako Höss, Commandant]. Tento tužkou psaný rukopis vynikl v zajetí v Krakowě v roce 1947. Originál zůstal v Polsku.“
Ostatní odkazy jsou nepodstatné, případně odkazují na protokoly z výslechů v Norimberku, proto je neuvádím.
a) Höss se skrýval na farmě v Německu (poblíž Flensburgu). Zda byl skutečně zajat, nepoznán a propuštěn nevím, na tuto informaci jsem nenarazil. Zbytek je splácaný z nesmyslů a překroucených údajů. Odbor pro vyšetřování zločinů 21. armádní skupiny pátral po místě současného pobytu Hössovi manželky od podzimu 1945, informace byly získávány hlavně výslechy bývalých vězňů z Bergen-Belzenu. Hössova manželka byla nějakou dobu sledována (ze zdrojů, kterých čerpám není zřejmé jak dlouho) a poté byla 8.3. 1946 zatčena. Při výslechu odmítala sdělit, kde se její manžel nachází. Vždy tvrdila, že je mrtvý. Nakonec Britové zinscenovali divadlo, kdy jí dali na výběr. Pokud nepřizná, kde je její manžel, odvezou jejich tři syna na Sibiř. Poté to Hössová přiznala a Britové Hösse zatkli.
b) Höss skutečně při zatčení dostal „nakládačku“ (dle jednoho z přítomných vojáků), ale lze se s tímto tvrzením celkem běžně v literatuře setkat. Popis o tom, jak byl Höss nucen chodit nahý a byl záměrně udržován vzhůru je také pravda. Britové měli nařízeno, aby ho udržovali vzhůru pícháním násadou od sekery. Část informací od bití ale pochází také přímo od samotného Hösse, je ale pravda, že bit byl a přiznání bylo skutečně vynucováno.
c) Autor ovšem (dole mého názoru záměrně) naprosto ignoruje jednu důležitou věc. Ta je fakt, že Höss přiznání které podepsal (viz. odstavec níže), ještě několikrát později opakoval, ale již za zcela jiné situace. Ten argument o Hössově bití a vynuceném přiznání bývá velice často používán tzv. „popírači Holocaustu“ jako potvrzení o tom, že Höss si při výpovědích o poměrech (a počtu zavražděných) v Osvětimi, vymýšlel, lépe řečeno, že byl k němu donucen. Jenže když řeknu A, tak musím říct také B. A to B může znít třeba tak, že po skončení Britských výslechů byl Höss předán k soudům. Zde měl několik (možná desítek) možností, aby své původní tvrzení naprosto beztrestně odvolal. Prostě stačilo říct, bylo to na mě vynuceno bitím, odvoláván svoje přiznání. To se nikdy nestalo. Také je naprosto ignorováno to, že Höss přiznání v podstatě zopakoval ve svých pamětech, které psal před popravou. Zde by již snad ani neměl žádný důvod lhát. Proč není v textu něco podobného napsáno? Bez těchto doplňujících informací musí čtenář nutně dojít k názoru, že přiznání bylo na Hössovi vynuceno mlácením.
Podrobnosti viz např. „Osvětim, nacisté a „konečné řešení“, Laurince Rees, Londýn 2005“
A takto bychom mohli pokračovat dále.
Tak je to u Irvinga se vším. Jestli něco popírá, nebo ne, to ať si udělá obrázek každý sám. Každopádně je to dle mého názoru napsáno tak, že je to „nepřezkoumatelné“. Jednak je ta jeho práce strašný chaos, neboť asi není v lidských silách všechny ti odkazy vyhledat a ověřit si, ale hlavně je to tendenčně napsáno. Ty argumenty, které se autorovi hodí, ty použije a ty které se mu nehodí, ignoruje.
Jeden závěrečný příklad za všechny. Celou knihou je prostoupeno stálé zpochybňování počtu zavražděných, založeno na zpochybňování a rozporování počtu mrtvých ve výpovědích jednotlivých (později) odsouzených, např. Hösse. Tyto počty jsou poté srovnávány s oněmi 6-ti miliony, nebo jinými všeobecně známými čísly. Nikde v celé knize jsem ale nenašel ani zmínku o tom, jak vlastně dnešní historici k těmto číslům došli. Kdyby to autor uvedl, tak by totiž musel napsat, že např. dnes uváděný počet zavražděných v rámci tzv. Akce Reinhard (Treblinka, Belzec, Sobibor), není založen primárně na odhadech vyslýchajících (a tedy nutně na „ne zcela spolehlivých pramenech“). Všichni z těchto lidí měli tisíce důvodů, proč by měli lhát, případně si skutečně přesná čísla ani pamatovat nemohli. Zde odkazuji na např. „Belzec, Sobibor, Treblinka, Jicchak Arad, Praha 2006 (český překlad)“, kde je k vyjasnění čísla o počtu zavražděných věnována část práce.
Nejsem žádný historik.